Všechno trvá jen pár sekund. Chlapi kolem ringu křičí víc než ta ubohá zvířata, která se proti sobě pro zábavu lidí vrhají už stovky let. Kohoutí zápasy k Bali prostě patří stejně jako panensky krásná příroda.
Je to jen tři čtyři kilometry cesty,“ říká mi usměvavě Gedy z Tulambenu, vesničky na východu Bali. Naskakujeme na pronajatou babetu a já se těším jako malá holka, až uvidím proslulé kohoutí zápasy. Podle balijského kalendáře tento rituál existuje už od roku 933. Výraz pro kohoutí zápas – tajen – pochází ze slova tajian, což znamená ostří.
Když stoupáme do kopců s krásným výhledem na sopku, potkáváme Gedyho známého. „Je mi líto, ale už je po všem,“ rozhazuje rukama. „Běžné zápasy trvají tři hodiny, ale tito kohouti byli snad rychlejší než samotní ninjové.“ Snažím se to brát jako osud, ale v duchu si říkám, že z exotického Bali neodjedu, dokud alespoň jeden zápas neuvidím!
Asi po třech dnech sedíme v autě s naším mladým průvodcem Primou a jeho ženou a jedeme na jih do malinkaté vesničky u Denpasaru. Zdá se mi, že místní pánové si tuto událost dobře hlídají. Na rozdíl od východu Bali, kde se kohoutí zápasy odehrávají v krásných halách s bambusovou ohrádkou a dřevěnými lavicemi, tady na jihu se zápasí na blátivém hřišti, jehož hranice jsou buď klackem vyryté do země, nebo vysypané bílou barvou. Diváci soubojů dřepí přímo v bahně. Zajímavé je, že hlavně na vesnicích jsou tyto zápasy mnohem populárnější než fotbal, jinak sport číslo jedna. Věřte tomu nebo ne, ale existují dokonce vesnice, kde muži fotbal ani neznají, zato kohoutími zápasy doslova žijí.
ZAKÁZANÝ HAZARD
Po cestě nám průvodce Prima dává nezbytné instrukce: „Pokud přijede na místo policie, musíme rychle nasednout do auta a zmizet!“ Ovšem vědět, kdy policie bude dělat velké problémy a kdy se naopak celá záležitost spláchne nějakou špinavou hotovostí v kapse uniformy, to je velmi složité předvídat. Zrovna tak jako místní počasí. Ano, kohoutí zápasy jsou sice velkou turistickou atrakcí, avšak indonéská vláda je coby hazardní sport zakázala už před třiceti lety. Někteří lidé totiž neváhali pro zápasy a ty nejlepší kohouty obětovat celý majetek a dokonce i rodinu. Jedinou výjimkou jsou dnes posvátné kohoutí zápasy. Ty jsou legální, ovšem na každého kohouta, který se takového zápasu zúčastní, musí mít jeho majitel zvláštní povolení.
Hlavní myšlenkou kohoutích zápasů je starověký rituál vyhánění zlých duchů prolitím krve Tabuh Rah. Rituál se během staletí příliš nezměnil, pouze poněkud ztratil nádech magična a probíhá v kulisách Indonésie 21. století. Parkujeme v blátě mezi asi šedesáti motorkami u malého plácku s miniobchůdkem a občerstvením. Atmosféra kolem je jako před finále Ligy mistrů. Pánové si přehazují kohouty, potěžkávají je, vyměňují, kouří jako o život a skoro každý z nich působí tak, že právě on má ve svých rukou dnešního šampiona. Kohouti se čepýří, kokrhají a vůbec vypadají, jako by se připravovali na námluvy či módní přehlídku.
Jsem šťastná, že se zápasu mohu zúčastnit, protože jak mi vysvětlila Primova žena, tak kohoutí zápasy jsou POUZE pro muže. Naštěstí jsou všichni do zápasu tak zabráni, ze si mě ani nevšimnou.
ROZHODUJE STYL
Bokem u stromu jsou v proutěných koších dva kohouti, kteří mají to štěstí, že si dnes nezabojují. Pánové tyto „slabochy“ naprosto ignorují jako divadelní kulisy. Už se ale rozhodlo, kteří dva kohouti naopak vstoupí do arény jako první. Jejich majitelé jim na pařáty připevní taji, malé, zahnuté a nesmírně ostré nožíky, které mohou být nebezpečné i pro diváky. Pak se vyhlásí sázky, převezmou ušmudlané bankovky a souboj může začít.
Někteří se od ringu, kde poteče krev, drží dál, jiní chtějí vidět všechny detaily a já si s foťákem v rukou říkám, jestli ti ubozí ptáci vůbec vědí, co je čeká. Kohouti proti sobě několikrát vylétnou s nataženými pařáty. Zápas je ale tak rychlý, že kdyby si majitel nesebral svého mrtvého vykrváceného kohouta z ublácené země, tak si ani nevšimnu, že je po všem.
„To, co určuje kvalitu kohouta, není paradoxně počet vyhraných zápasů, ale styl a kvalita jeho boje. Stejně jako u boxu,“ vysvětlil mi Gedy.
NEŠTĚSTÍ VE HŘE…
Na zpocených tvářích mužů je vidět pýchu, radost, překvapení, vztek, ale i zvláštní lhostejnost. Mrtvý kohout bude oškubán a poslouží jako základ dobré polévky pro tucet hladových krků. Lidé na Bali říkají, že čerstvá krev dá jídlu sílu a chuť, která se nedá napodobit žádným kořením. Mezitím se už ale připravuje další kolo s novými zápasníky. Muži rozhazují rukama, kouří a někteří jemně drží své kohouty a připravují je na rychlou smrt.
Zdá se, že takový zapas je dobrou příležitostí k tomu, aby si muži z různých vesnic navzájem předváděli své odborné znalosti. Tedy že poznáte budoucího kohoutího vítěze třeba jen na základě jeho potěžkání. Jiní si sem přicházejí odpočinout od dětí a manželek, v klidu si pokouřit cigárko, nebo prostě s nadějí, že jim dneska něco kápne. Většina účastníků sází v každém kole. Prima nevyhrál ani jednou. „U nás v Česku se říká, že neštěstí ve hře znamená štěstí v lásce,“ povzbuzuji ho. Příliš jsem ho tím nepotěšila, ale jeho manželce se naše přísloví moc líbí.
Po skončení a předání poslední výhry se všichni rozjedou do neznáma na svých motorkách a po hracím poli nezůstane ani stopa. Snad jen peří a cigaretové špačky napovídají, co se tu dneska odpoledne dělo.
Správný Uruguayec bez ní nedá ani ránu. Nádobu udržující teplotu horké vody vrazí do podpaží, do ruky chytne hrnek s namletými lístky a za chůze ho dolévá, aniž by kápnul vedle. Pak z něj zamyšleně potahuje a tváří se blaženě. Pít maté je národní vášeň.
Kněz Víctor Hugo Briani sedí na parkové lavičce v centru uruguayské metropole Montevideo, vedle sebe má položenou speciální kabelu s termoskou a v ruce drží kravský roh. Z netradičního poháru srká hořké maté. „Usnadňuje to konverzaci. Lidé sdílejí jeden hrnek, začnou se bavit o kvalitě maté a pak přejdou na jiná témata. Při popíjení se vám taky lépe přemýšlí nad argumenty v diskusi,“ říká s tím, že uruguayské národní pití nikdy nechybí ani v jeho kostele, když pomáhá svým farníkům vyřešit nějaký spor.
Vášeň k maté je v malé zemi, zaklíněné mezi Argentinu a Brazílii, rozšířená mezi všemi společenskými skupinami. Pijí ho upjaté důchodkyně na trhu i dredatá mládež pod plakáty Che Guevary. Rybáři s prutem se bez něj nevydají na větrné molo, stejně jako nechybí úřednicím hned vedle klávesnice. Některé firmy už ho na pracovištích zakázaly, protože se jejich zaměstnanci věnovali více jeho přípravě než pracovním úkonům. Došlo to tak daleko, že v zákoně muselo být výslovně stanoveno, že při řízení vozidla se maté pít nesmí. Nejde ani o to, že by nápoj, jehož účinky jsou podobné čaji nebo kávě, zastřel vědomí řidiče. Ale opakovaně se stávalo, že se šoféři místo volantu věnovali dolévání svého šálku. Takto zapříčiněné nehody v Uruguayi nepatří mezi kuriozity.
BOMBILLA – SÍTKO A BRČKO V JEDNOM
Příprava maté totiž není jen tak. Mladá antropoložka Leda Chipoteová, která se přizná k vypití pěti termosek tohoto nápoje denně, mi ukazuje, jak na to. Dřevěný hrnek zasype ze dvou třetin nasušeným a nadrobno namletým listím cesmíny paraguayské, pak ho zakryje knihou a obrátí vzhůru nohama. Po návratu do výchozí pozice je maté sesypáno k jedné straně a nahoře u okraje zarovnáno jako podle pravítka. Teprve teď se může do prázdné části šálku dolít pomaličku voda tak, aby do maté pronikala z boku a nebořila vybudovanou strukturu. Tekutina by měla mít kolem 75 stupňů a na jednu porci lístků se dolévá opakovaně, než veškerá jejich chuť vyprchá.
„Pomocí maté se dávají také mnohé neverbální signály. Například pokud ti nenabídnu svůj hrnek, mám k tobě odstup,“ říká Chipoteová a dává mi ochutnat ze svého šálku. Pije se pomocí bombilly, což je speciální kovové (nebo luxusní postříbřené) brčko ve tvaru dýmky pohádkových dědečků. Slouží totiž i jako sítko, které v hlavici fajfky zachycuje drobky. Sáčkové maté existuje také, ale mezi Uruguayci se výrazněji neprosadilo.
Dobré, ale neutloukl bych se po tom… „To máš jako s olivami. První ti nechutná, druhá taky ne. Ale když to vydržíš až do dvacáté, přijdeš tomu na chuť,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletá antropoložka nezvyklou chuť nápoje. Poznamenávám, že na můj vkus je to příliš hořké. „No jo, je to první dávka, ta bývá jen pro silné nátury,“ říká. Podle správného bontonu by první hrnky po dosypání nového maté měl vypít hostitel, než sníží hořkost na konzumovatelnou úroveň. Na rozdíl od kávy nebo čaje je pro muže výpomoc cukrem zakázána. Chlap, který si ho sladí, se okamžitě ocitá v podezření vtipálků, že ho manželka doma tluče. Naopak povoleno je ochucení různým kořením nebo třeba nadrcenými lístky koky.
SPOLUBOJOVNÍK ZA NEZÁVISLOST
Podle indiánů kmene Guaraní, kteří byli prvními konzumenty maté, dali lidstvu tento nápoj bohové měsíce a oblaků. Při inspekční cestě mezi pozemšťany je napadl agresivní jaguár, toho však odehnal jistý stařec. Za záchranu života od bohů dostal sazenici keře, který připomíná čajovník, aby z jeho listů obsahujících mírné stimulanty připravil nápoj přátelství.
Kolonisté ze Španělska popíjení maté od Guaraní převzali. O pár století později jim to prý pomohlo ve válce za nezávislost. Při ohřívání vody na čaj během bojů o svobodu totiž nevědomky zabíjeli v životadárné kapalině bakterie způsobující střevní problémy. Vojáci jednotek, které přijely z Evropy s povstalci bojovat, považovali maté za barbarství a ohřevem tekutin se nezabývali. Udělali chybu. Podrážděné vnitřnosti vojákům znemožnily bojovat naplno.
V SÝRII ANO, V CHILE NE
Maté je pro Uruguayce poznávacím znamením a vlasteneckým symbolem. Kdo mu neholduje, stává se vyvrhelem – tak jako Raúl Tavani, sportovní reportér listu El País. „Vůbec mi to nechutná, ale radši říkám, že mi na něj žaludek reaguje podrážděně. Jinak by se lidé, kteří mi ho nabízejí, urazili,“ vypráví zkušený žurnalista. Maté ale milují i v jeho pravlasti Paraguayi. Hodně velká spotřeba je i v jižní Brazílii a samozřejmě Argentině, s jejíž kulturou je ta uruguayská ztotožňována. Proto příslušníci tříapůlmilionového národa hledají každou drobnost, aby se od svého většího souseda odlišili. A jednou z nich je i konzumace maté.
„Argentinci ho pijí kvanta, ale jen doma. Nechodí s ním do ulic. To my jsme největší spotřebitelé maté na osobu,“ chlubí se, stejně jako většina jeho krajanů, výše zmíněný kněz Briani. Nejvyšší uruguayská spotřeba však neznamená i nejvyšší výrobu. V supermarketu váží nejmenší balíček maté 500 gramů a největší pytel pět kilo. Na jedno balení opatřené popiskem Vyrobeno v Uruguayi ale připadá deset argentinských a deset brazilských. Maté se díky cestovatelům stává oblíbenějším nápojem i jinde ve světě. Nejsilnější mimo nejjižnější cíp Latinské Ameriky je překvapivě v Sýrii. Do arabské země ho dovezli navrátilci, kteří po emigraci do Nového světa v něm nenalezli to, co hledali. Naopak v Chile, kde mělo maté pevné zázemí, došlo k jeho postupnému vyškrtnutí z menu už v 19. století. Chilané, kteří čile obchodovali s Velkou Británií, pití předků odvrhli a v touze po světovosti ho nahradili anglickým čajem o páté.
Na nápojovém lístku však maté nenajdete ani v uruguayských restauracích, kde v příslušné sekci mají jen různé druhy čaje či kávy. Proč? Nikdo by si ho tam nejspíš nedal. Každý je zvyklý na svoji oblíbenou značku maté, na svůj hrnek a svoji bombillu, které výslednou chuť pitiva výrazně ovlivňují. A proč si také objednávat něco, co stejně máte s sebou v tašce?
Některé turistky se tu rdí až za ušima, jiné vykřikují úžasem. Co je ale pro cizinky poněkud lascivní atrakcí, vnímají Thajky jako něco velmi posvátného. Stovky penisů v zahradě uprostřed Bangkoku jsou totiž vyjádřením díků bohyni Tuptim za vytoužené otěhotnění.
Poprvé jsem se na tohle obskurní místo vypravil asi před deseti lety. Musel jsem se složitě vyptávat – Penis park totiž jakoby v thajské metropoli nikdo neznal. Neporadili mi v turistických kancelářích na proslulé „batůžkářské“ ulici Khao San, nepomohli mi ani jinak vždy skvěle informovaní thajští taxíkáři. Zabralo, až když jsem místo slušného názvu mužského genitálu vyslovil jméno bohyně Tuptim.
O pár desítek minut později jsem stál v zastrčeném parčíku vedle pětihvězdičkového hotelu Nai Lert a nevěřil svým očím. Všude kolem mě se tyčily penisy. Byly jich stovky a tisíce, všech možných tvarů, velikostí a barev. Penisy ze dřeva, polystyrenu, kovu, kostí… Zatímco ty největší se tyčily nejméně metr nad mou hlavu, k těm nejmenším jsem se musel s foťákem shýbat a přepínat objektiv na makro. Některé penisy měly oči, takže to vypadalo, že si mě zvědavě prohlížejí. Jiné byly stylizovány do podoby lidských postav s hlavami ve tvaru žaludů a mezi nohama jim visely vlastní miniaturní pindíky s varlaty. Část penisů tu asi ležela už dlouho, notně poznamenána monzunovými dešti a rozežrána termity. Další byly ale úplně nové, zářící barvami. I plot kolem svatyně byl sestaven z penisů, vyrůstajících ze země v disciplinované řadě, takže připomínaly růžové žampiony.
HRANICE DVOU SVĚTŮ
V Penis parku se můžete tvářit šokovaně, smát se nebo se cítit pohoršeni, ale ani jedno nebude správně. Ano, jste v Bangkoku, metropoli sexu. Tohle místo ale nemá s erotikou paradoxně vůbec nic společného. Jde tu o rodinné hodnoty. Thajsko je buddhistická země. Pod fasádou původně indického náboženství, které sem přišlo někdy v 6. století po Kristu, ale zůstává skryt předcházející animismus – víra v duchy (phi). Svět kolem nás je jich prý plný, i když je nevidíme. Jeden ze zvláště mocných duchů odedávna obývá mohutný banyánový strom (Ficus religiosa) stojící na břehu bangkockého kanálu Khlong Mahanak. Vlastně bych měl spíš použít femininum, protože jde o lokální ženskou bohyni jménem Tuptim. Asi před sto lety tu lidé postavili hotel Nai Lert, nazvaný po slavném bangkockém podnikateli a filantropovi. Zhruba ve stejné době prý ke stromu na hotelovém pozemku přišla jakási zoufalá žena, které se nedařilo otěhotnět. Pomodlila se k bohyni Tuptim a slíbila jí, že pokud bude mít potomka, přinese jí dárek. Za devět měsíců se ženě narodil syn. Z vděčnosti proto nechala vyrobit dřevěný penis a opřela ho o banyánový strom. Šťastná matka se se svým příběhem pochlubila kamarádkám a sousedkám, a penisů začalo přibývat. Vedle stromu pak kdosi postavil malý „domeček duchů“ (wat phi, viz také Koktejl 3/2010), aby bohyně měla lepší bydlení. Zárodek bizarní „svatyně penisů“ byl na světě. Parčík vedle hotelu je od té doby spojován s plodností. Nic asi lépe necharakterizuje nedualistický asijský způsob myšlení než tohle místo. Tři sta padesát luxusních pokojů, fitness, dva bary a sedm konferenčních sálů s wi-fi – prostě viditelně moderní svět, zdánlivě zbavený veškeré iracionality a pověr. A hned vedle mladé Thajky, konejšící mocnou obyvatelku neviditelného světa duchů. Zapalují vonné tyčinky, obětují květy jasmínu nebo lotosu, případně už s vypouklým břichem přinášejí vyřezávané penisy…
TAJEMSTVÍ POKOJE č. 352
Na konci května 2009 se v hotelu Nai Lert ubytoval slavný americký herec David Carradine, který v Thajsku natáčel film Stretch režiséra Charlese de Meauxe. O pár dní později na něj ale štáb ráno čekal marně. Pokojská, kterou pro Carradina poslali, našla na záchodě pokoje č. 352 nahé mrtvé tělo. Herec byl uškrcen – od rukou svázaných za zády vedl provaz ke krku. Ten byl navíc omotán šňůrou, jejíž druhý konec byl pevně utažen kolem penisu. Co se stalo v pokoji č. 352? Jisté je jen to, že nešlo o sebevraždu. Slavný americký herec by přece neletěl dvacet hodin přes oceán jen proto, aby se v exotické zemi oběsil na toaletě. Kromě filmu Stretch měl rozjetou řadu dalších projektů, večer před smrtí hrál v hotelovém baru na piano a žertoval s personálem… Thajská policie vyloučila i loupežnou vraždu, což byla původně jedna z hlavních vyšetřovacích verzí. Spekulovalo se, že Carradina omámila prostitutka práškem na spaní a pak ho uškrtila. Jenže pokoj byl zamčený zevnitř a z Carradinových osobních věcí se nic neztratilo. Záběry z bezpečnostních kamer navíc prokázaly, že s ním tu noc na pokoj nikdo nešel.
AUTOEROTICKÁ ASFIXACE?
Reportér Mark Ebner, který podrobně zrekonstruoval poslední hodiny Carradinova života, upozornil na jeho podivnou rozporuplnost. Herec se sice rád stylizoval do role guru a znalce duchovna, ale v žádném případě si neodpíral smyslová potěšení. Vyznával zdravý životní styl, ale kromě dvou krabiček cigaret denně měl na kontě i pár průšvihů s drogami. Vedle asijských filozofií miloval i své červené ferrari. Klíčem k záhadě ale může být především Carradinova nezřízená sexualita. Jedna z jeho manželek ho označila za devianta, druhá zase přišla s tvrzením, že při sexu miloval svazování. Tuto teorii potvrdili i thajští soudní lékaři. Carradine podle nich zahynul při bizarní sexuální praktice, zvané autoerotická asfixace (AEA). Její podstatou je snížení přívodu kyslíku do mozku (hypoxie). Už samo o sobě to prý vyvolává změněné stavy vědomí a halucinace. Ve spojení s masturbací pak přidušení údajně mnohonásobně zesiluje orgasmus, z něhož se stává až mystický zážitek sexuálního propojení s vesmírem a bohem. AEA je ale velmi nebezpečným „balancováním na hraně“, které velmi často končí smrtí. Ztráta vědomí totiž snadno způsobí i ztrátu kontroly nad technikou dušení. Podle statistik tak prý tahle podivná, ale dost rozšířená „libůstka“ jen v USA každoročně zabije až tisíc lidí.
ZNECHUCENÁ TUPTIM
Zdá se vám nepravděpodobné, aby se někdo sám bez cizí pomoci svázal do tak podivné pozice jako Carradine? Milovníci AEA bývají velmi vynalézaví a zruční. Často jsou nalezeni udušení v nejrůznějších postrojích, škrtidlech či maskách. Někteří se utopí v umyvadle nebo ve vaně, další pomalu zemřou v igelitových stanech. AEA je zkrátka podivné kutilské hledání extrémně zesílené rozkoše, které se svým tvůrcům jednoho dne vymkne z ruky. Je ale opravdu jen náhoda, že muž se šňůrou kolem penisu zemřel jen pár metrů od Penis parku? Záhadologové hned přispěchali s vysvětlením, podle něhož hercovy extravagantní praktiky znechutily bohyni Tuptim, která „zvrhlíkovi“ smyčku kolem krku trochu přitáhla… A i když prý nevěříte na duchy, každé místo, kde se lidé delší dobu modlí, se prý nabije energií, která pak ovlivňuje okolní události. Možná je to ale všechno nesmysl a Carradine měl v Bangkoku prostě jen smůlu.
Na začátku bylo skromné přání naplánovat nejlepší svatební cestu na světě. Cestu do nádherné přírody slibující silné zážitky. A tak jsme vyrazili do jednoho z nejdivočejších míst na Zemi.
Naše dobrodružství s ledovci, medvědy a velrybami začalo v malé chráněné zátoce se symbolickým názvem Bear Cove neboli Medvědí zátoka. Bylo to krátce po svatbě, sotva jsme stačili dospat oslavy a zařídit všechny formality, už nás čekal přesun letadlem do Anchorage, největšího města Aljašky. Dál jsme pokračovali stopem na jih, do městečka Seward a odtud si převezli kajaky s veškerým vybavením do ústí fjordu Aialik Bay. Před sebou jsme měli jedenáct dní pádlování podél pobřeží národního parku plného hlubokých fjordů, gigantických ledovců a divokých zvířat. Právě díky vysoké koncentraci zvířat je plavba po Kenai Fjords jedním velkým, neuvěřitelným zážitkem. Na vodě vás tu čeká setkání s velrybami, kosatkami, vydrami, tuleni a lachtany, zatímco na břehu vás nenechá v klidu hlavně neustálá blízkost medvědů černých. Také tu určitě uvidíte orla bělohlavého, říční vydry nebo, když budete mít štěstí, i medvěda grizzly. Na druhou stranu je pobřeží národního parku Kenai Fjords relativně málo chráněné proti rozmarům oceánu a je třeba počítat s rychlými zvraty počasí, větrnými poryvy a častými dešti.
KEMP V RÁJI
My jsme si tu pravou divočinu uvědomili až potom, co nám naposledy zamával kapitán a loď, která nás i s kajaky přivezla, zmizela za obzorem. První den jsme ještě věci nechali na břehu a vyrazili jsme na kajaky užít si nádherný slunečný den. Ten se ale během půl hodiny změnil z nádherného slunečného na hnusný deštivý. A u toho už zůstalo. Ráno se nám kvůli vyšším vlnám protáhlo až do tří odpoledne. Během večerní cesty pro změnu lilo a opět jsme v mokrých věcech vymrzli. Příjemným zpestřením bylo, že se k naší malé výpravě připojili dva tuleni. Většinou se vynořili kousek za lodí s tělem rovně pod sebou, takže na hladině plavali jako špunt. Přitom nás zvědavě pozorovali a mysleli si, že je nevidíme. K tábořišti Abra Cove jsme dorazili až kolem půlnoci, ale to na začátku července ještě znamená téměř plné denní světlo. Kempovat zde byl zážitek sám pro sebe. Na jedné straně se rozprostíral výhled na fjord s dominantou ledovce Aialik Glacier, na druhé straně se leskly kaskádové vodopády stékající z úbočí hor a přímo před naším stanem byla mělčina, na které za soumraku dováděli tuleni a mořské vydry. Takhle nějak si představuji tábořiště v ráji.
LEDOVÉ PŘEDSTAVENÍ
Po čtyřech dnech cesty se obloha konečně vyjasnila a my mohli na průzkum ohromného ledovce Aialik Glacier. Cestou jsme míjeli stále větší kusy ledu, ze kterých občas sklouzl překvapený tuleň. S klesající vzdáleností od čela ledovce začal zvuk dohánět obraz, a tak jsme mohli pozorovat ohromné ledové bloky ledu, jak se s rachotem řítí do vody. Tento jev s velmi sympatickým názvem „telení ledovce“ však může vyvolat až několikametrové vlny, a proto se plavidlům nedoporučuje přibližovat k ledové stěně na vzdálenost menší než půl míle. Vydali jsme se proto prozkoumat čelo ledovce pěšky po nízkém břehu.
Připraveni na rychlý útěk před vlnami jsme pak s mrazením v zádech pozorovali celé to gigantické přírodní divadlo ze vzdálenosti několika desítek metrů. Praskání, rachot, vlny, gejzíry vody! To je ta pravá Aljaška, silná a nádherná. Při návratu nás výtrysky v dálce upozornily na dvojici keporkaků, mohutné, až dvacet metrů dlouhé velryby s typicky výraznými prsními ploutvemi, které připomínají křídla. V nádherně osvětleném zálivu uprostřed divočiny se před našimi kajaky několikrát vynořily hřbety obou velryb a propluly mezi sluncem prozářenými kusy ledu. Vždy se nejdřív objevilo široké ploché čelo, následovalo zafunění s mohutným výtryskem vodní páry a pak se nad vodou odvinul celý nekonečný velrybí hřbet. Zkrátka scéna, která vás naplní emocemi až po uši. Velryby se k nám časem připojily nastálo, ale zvláštní dojem v nás zanechalo ještě jedno setkání. Po mnoha hodinách, kdy si od nás samice keporkaka s mládětem držela bezpečnou vzdálenost, jí zřejmě došla trpělivost a chtěla si nás prověřit zblízka. Mládě zůstalo stranou, zatímco jeho máma se v pravidelném intervalu vynořovala blíž a blíž. Když se objevila ve vlnách necelých dvacet metrů od nás, tak už jsme křičeli nadšením. V příští chvíli se ale vynořila přímo mezi námi, jen pět metrů před Jančou, která na chvilku přestala křičet nadšením a začala křičet strachy. V takové chvíli se člověku zastaví srdce. Hřbet se vynořil na nezvykle dlouhou dobu a zase zmizel. To jsem začal být nervózní zase já, protože kdyby se velryba vynořila ještě jednou ve stejném intervalu, tak bych jí i s kajakem seděl na hlavě. Ale ta už byla s průzkumem asi spokojená a vydala se zpátky za svým potomkem.
MEDVĚDÍ OBKLÍČENÍ
V ledovcové laguně Pedersen Lagoon jsme rozbili tábor a vydali se na prohlídku okolí. Dozvěděli jsme se totiž, že laguna je kandidátem na místo s největší koncentrací černých medvědů na světě. A jak se ukázalo, pověst nelhala. Prvního medvěda jsme zahlédli, jak se v dálce prochází po kamenité pláži. Když jsme se mu snažili uhnout z dohledu, tak jsme narazili na dalšího, který už byl jen nějakých patnáct metrů od nás a směřoval naším směrem. Museli jsme se včas ozvat, abychom ho nevylekali, ale naštěstí se medvěd na naše „ostré prosby“, aby změnil směr, zatvářil jen trochu překvapeně. Potom se vydal na blízkou louku žvýkat kořínky, abychom se s ním mohli v klidu vyfotit. Když před námi další medvěd o kus dál po chvilce váhání utekl do křoví, začínali jsme tušit, že si v Pedersen Lagoon užijeme ještě spoustu zábavy. Noc byla klidná až do svítání, kdy nás probudila prudká rána do stanu. Otevřeli jsme stan a nově vzniklou dírou v tropiku jsme zahlédli mohutného medvěda, jak si to štráduje k místu, kde jsme měli uložené jídlo. Naštěstí se černí medvědi bojí hluku, a tak se nám ho podařilo celkem bez problémů zahnat křikem. Vlastně pádil pryč dost rychle, a to ani neznal Janču, která ke konci výpravy obracela medvědy na útěk s naprostou rutinou. Ještě silnější zážitek nás čekal o několik hodin později při vaření oběda. Na půl minuty jsme nechali jídlo bez dozoru a šli se podívat na medvědy, kteří na druhé straně zátoky lovili ryby. Když jsme se vrátili, měli jsme věci roztahané všude po okolí a o pár metrů dál si lítá šelma pochutnávala na našich tortillách. Evidentně jsme už při vaření nebyli sami. Nechat jídlo medvědovi je ale v podobných oblastech velký prohřešek, protože medvěd se pak stává pro lidi nebezpečným. Nezbylo tedy než se na něj vydat s pepřovým sprejem a s pevným rozhodnutím získat jídlo zpátky. Medvěd se ale nedal, a tak celá situace vyústila v poziční válku, kdy jsme se vzájemnými hrozbami přetlačovali o každý metr. Nakonec to vyřešila Janča, která popadla ešus s plecháčkem, začala s nimi hlasitě mlátit o sebe a rozeběhla se přímo proti medvědovi. Ten nemohl věřit vlastním očím (stejně jako já) a nakonec zvolil bezpečnější variantu, tedy okamžitý ústup.
NEJLEPŠÍ PARŤÁK
I zbytek výpravy se nesl v duchu pravé aljašské divočiny. Cestou jsme pozorovali kosatky a lachtany, bojovali s větrnou smrští a zkoušeli lovit lososy. Celková vzdálenost, kterou jsme urazili na kajacích, se nakonec vyšplhala na více než 200 kilometrů. A byly to ty nejkrásnější kilometry v životě. Aljašská divočina je nezapomenutelná a každému, kdo miluje přírodu, ji musíme doporučit. Věci, které tu prožijete, vám zůstanou jako vzpomínka na celý život. Hlavně když máte, tak jako já, štěstí na toho nejlepšího parťáka na světě.
Čtvrtek 7. 7. 2011 bude pro Národní muzeum nejvýznamnějším dnem za poslední desítky let. Jeho obrovské vstupní dveře se návštěvníkům na celých pět let uzavřou a muzeum projde kompletní rekonstrukcí. Bylo na čase…
Doufám, že dámy, které se 1. května roku 1824 účastnily ve Šternberském paláci nedaleko Pražského hradu oficiálního otevření muzea, jemuž dnes říkáme Národní, měly na sobě šaty lemované módní kožešinkou a přes ně přehozenou pelerínku. V tamních pronajatých místnostech bylo totiž nejen šero, ale i vlhko a chladno, což platilo zejména o přízemní bývalé konírně s okny obrácenými na sever k Jelenímu příkopu.
Na zvídavé návštěvníky čekaly v přízemí vystavené nerosty a ve dvanácti pokojích přece jen přívětivějšího prvního patra pro ně byla připravena všehochuť – od husitských cepů, tureckého turbanu a „Přemyslovy otky“ až třeba po železnou sekerku vykopanou roku 1836 u Stadic a paleontologické sbírky, které při návštěvě Prahy pochválil Alexandr von Humboldt. Lidé sem mohli přicházet každou středu dopoledne a v létě i odpoledne, ale zájem byl nevalný. Návštěvníkům nevadilo ani tak to, že sbírky byly ještě nepříliš početné a jen zčásti systematicky uspořádané a že se v přízemí dařilo dřevokazným houbám, ale odrazovalo je, že tato podívaná byla daleko od centra města. Odlehlost místa také přilákala v dubnu roku 1825 první lupiče, kteří si vyhlédli muzejní knihovnu a zklamáni „bezcenností“ lupu rozházeli vzácné knihy po zahradě. Proto byl přijat nový zaměstnanec – hlídací pes.
DOMOV DRUHÝ, LEČ CHATRNÝ
Dámám v dlouhých sukních a botkách na podpatku musela procházka ze srdce Prahy k hradčanskému paláci zabrat více než hodinu. Navíc na závěr cesty bylo třeba zdolat asi šedesátimetrový výškový rozdíl mezi Malostranským a Hradčanským náměstím. To si také uvědomoval historiograf Království českého František Palacký a roku 1840 proto navrhl, aby byl na krásném místě dnešního Smetanova nábřeží mezi Národním divadlem a Karlovým mostem postaven komplex pro vědu a kulturu, nazvaný na počest císaře Františka I. Francisceum. V něm měl být i prostor pro Národní muzeum, ale z celého projektu zůstala pouze jezdecká socha zmíněného císaře, vmontovaná do kašny. Čeští stavové nakonec zakoupili a muzeu darovali bývalý Nostický palác, stojící na rohu ulic Na Příkopě a Nekázanka. Když dostal novou střechu, zvýšené druhé patro a zesílené stropy, mohlo začít v září roku 1847 stěhování. V červnu 1848 sice Windischgrätzovi vojáci rozstříleli okna, poškodili stropy a zabavili tři „kontrarevoluční“ středověké hákovnice a dvě starožitné hlavně pistolí bez pažeb, ale v úterý 2. července 1850 bylo již vše připraveno na přijetí prvních návštěvníků. Přicházelo jich sem nesrovnatelně více, mnozí se vraceli opakovaně, a rostl i počet exponátů. Podle novináře Ladislava Quise „tu byly promíseny předměty prehistorické, historické i etnografické; ba nalézaly se tu i předměty průmyslu (jako např. veliký kaleidoskop) i průmyslu uměleckého, velký model chrámu a vedle toho ještě různá kurióza (např. malá dětská ručnice císaře Josefa II.)“.
KUPTE NÁM HOUNĚ!
Zde, v husté městské zástavbě, mělo muzeum otevřeno od 1. května do 31. října (v úterý a pátek byl vstup zdarma), a to pouze od 9 do 13 hodin, protože v sálech se kvůli hrozícím požárům nesmělo svítit ani topit. Opatření to bylo smysluplné, neboť se používaly plynové lampy (které osvětlovaly Prahu od září roku 1847; první elektrické obloukovky se rozsvítily až v 80. letech 19. století) a topilo se dřívím či dřevěným uhlím. Navíc kdyby v muzeu nedejbože vypukl požár, rychle by se šířil do sousedních domů, v nichž byly sklady síry, uhlí, lihu a fosforu. Zaměstnanci (například V. B. Nebeský či F. L. Čelakovský) prosili muzejní výbor o zakoupení houní, protože v chladných obdobích roku „velice zimou od nohou trpějí“, a nevhodných podmínek nebyly ušetřeny ani sbírky. Listiny v přízemí poškozovalo vlhko, vycpaná zvířata umístěná ve druhém patře zase ničila v létě vedra a nebezpeční byli i hmyzí škůdci, které nikdo nehubil. Uklízečku mohlo muzeum zaměstnat teprve roku 1861. Do té doby se o vše staral domovník, vysloužilý dragoun František Wildner, jeho manželka a služebná Pepička. Aby toho nebylo málo, palác postupně chátral: střešní trámy hnily, stropy se prohýbaly, takže musely být roku 1877 podepřeny a na zdech se dokonce objevily trhliny. Podíl na tom měl i fakt, že počet a váha exponátů stále rostly. Protože nejvíce přibývalo hornin a zkamenělin, byly roku 1875 přemístěny do dřevěného pavilonu, zvaného honosně Museum geologicum, který byl smontován za Nostickým palácem v zanedbané zahradě s topoly a bezy. Na pár let to pomohlo, ale po desetiletém využívání byl pavilon prožrán červotočem a jeho střecha, jíž zatékalo, musela být přivázána provazy, aby ji neodnesl vítr. Potom, když roku 1881 shořelo Národní divadlo, sjednalo muzeum pojištění sbírek odhadovaných na milion zlatých, na dvoře zřídilo požární hydrant a pro nejvzácnější exponáty zakoupilo ohnivzdornou pokladnu firmy Wertheim. Bylo však jasné, že jde o opatření provizorní a nedostatečná.
PŘES PĚT SET KLÍČŮ
Městská rada přidělila roku 1876 muzeu zanedbaný pozemek uvolněný v horní části Václavského náměstí po zbourání městských hradeb a Koňské brány. Zvítězil projekt Josefa Schulze, který měl slíbený honorář ve výši 53 500 zlatých – ovšem za podmínky, že odvede práci na klíč, tedy že zajistí vše od projektu přes řízení stavby až po vybavení výstavních sálů. Nová budova, na jejíž stavbu daroval císař František Josef I. deset tisíc zlatých, rostla od roku 1885 do krásy a mohutnosti šest let.
Exponáty do ní mířily na různých povozech, nosítkách či v nůších obecních posluhů a při slavnostním otevření 18. května 1891 se objevily v tisku – dnes jak známo zbytečné – obavy, zda se jimi podaří tak rozlehlý interiér vůbec naplnit. Krátce po tom, co první muzejní vrátný převzal více než pět set klíčů, začala postupná přestavba nízkých a méně honosných budov lemujících náměstí, které jako by chtěly dosáhnout výšky této dominantní stavby.
Od roku 1893 bylo Národní muzeum otevřeno denně, z toho dvakrát týdně zdarma, ale bohužel i zde omezoval zimní provoz zejména zákaz osvětlovat plynovým světlem výstavní sály, které tak byly odkázány jen na denní světlo. Elektřina byla zavedena pouze do Panteonu. Topilo se „pecemi“ umístěnými většinou ve sklepě, teplo se rozvádělo kanály v podlahách a stěnách, ale lidé si stěžovali na nepříjemný zápach. Změna k lepšímu nastala teprve v roce 1923, kdy František Křižík zavedl elektrické světlo i do sálů a zároveň se do muzea instalovalo kvalitní ústřední topení. Tím se však vyřešila pouze část problémů. Exponáty nadále ohrožovaly saze jak z komínů pivovarů, palíren a pekáren provozovaných na Václavském náměstí, tak z parních lokomotiv nedalekého nádraží. Nadále také přetrvával nedostatek místa. Padlo mnoho návrhů na přístavby, ale všechny smetl ze stolu především nedostatek peněz.
VÍCE MÍSTA A BEZPEČÍ
Teprve v roce 2006 získalo Národní muzeum budovu bývalého Federálního shromáždění, stojící asi padesát metrů od té staré. Díky tomu se po skončení rekonstrukce historické budovy muzea rozšíří výstavní plocha ze současných 5700 m2 na 11 300 m2, což umožní představit návštěvníkům řadu unikátů, dosud skrytých v depozitářích. Exponáty bude navíc čekat i lepší zabezpečení a návštěvníci budou moci využívat větší komfort včetně podzemní chodby, která spojí obě budovy v úrovni druhého suterénu. Objevily se dohady, zda v nové prosklené budově nebude exponáty ohrožovat sluneční světlo. „Budova je skutečně velmi světlá, což může být nevýhodou, ale i výhodou. Každopádně primárně pro předměty vytváříme klima a světelné i bezpečnostní podmínky pomocí vitrín. Ostatně naše historická budova je na tom z hlediska klimatu a bezpečnosti již nyní mnohem hůře, vysvětluje generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Věří také, že do skončení rekonstrukce se podaří dostat pod zem i přilehlou magistrálu, zdroj hluku a výfukových plynů, „aby krásné nové soumuzee“ – jak dvojici tvořené historickou a novou budovou nazývá – konečně vyniklo v celé své kráse.
