autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: ONDŘEJ JAROŠ
Rozložil jsem mapu a svět včetně knihkupectví pro mne přestal existovat. Jako kouzlem přede mnou vyvstala krajina jihovýchodu karpatského oblouku. Při plánování trasy jsem zahlédl nezvyklou značku znamenající „Průběh a stav značení nejistý“. Pak jsem mapu koupil.
Rozkošnicky se rozvalujeme na hřebeni a vychutnáváme si obrovské přírodní divadlo, které rozehrávají nízké mraky, mlha v údolí a slunce skloněné k západu. Mlžné moře se vzdouvá a klesá, silný severní vítr občas odtrhne cár a vrhne ho do mezery mezi horami a nízkými mraky, kde se zlatě rozzáří. Stoupající a klesající nízká oblačnost střídavě odhaluje a zase skrývá hřebeny pohoří Bucegi. Máme za sebou náročný výstup na hlavní hřeben pohoří Baiu, což při karpatských putováních vždycky obnáší těžké batohy a rozbušené srdce. Kdo jezdí do hor, to zná, veškeré vybavení na několik dní si musíte nést na zádech sami. Sice občas narazíte na obydlenou salaš, ale těch v poslední době ubývá.
Po časné snídani se vydáváme vlásečnicemi ovčích stezek dál, kam ukazuje mapa. Pohoří Bucegi vítr postupně zbavuje mlh a odkrývá nám jeho monumentálnost. Vrcholy a hřebeny nesou cizokrajná jména s přídechem prastarých časů – Caraiman, Omul, Culmea Carpenilor. Bílé skalnaté stěny a srázy dosahují výšky 2500 m, úbočí jsou zbrázděná hlubokými roklemi, mezi kterými vystupují skalní hřebeny a hroty. Za údolím řeky Prahova máme všechno jako na dlani. Někde hluboko pod námi leží i městečko Sinaia, kam jsme dojeli vlakem a odkud jsme začali své horské putování. Stébla trav utíkají před silným větrem a naše nohy šlapou bědné pastevecké cesty. V pozdním odpoledni nás čeká překvapení v podobě nevelkého jezera, které není na mapě, což odpovídá informaci o stavu značení. K jezeru chodí pít koně a krávy, objeví se i stádečko ovcí. Ze svahu nad hladinou mám pocit, jako bych se ocitl na rumunském safari. Přestože fouká silný vítr, jezero je v závětří. Zrcadlo hor, zrcadlo oblohy. Za ním nás čeká přechod nejvyšších partií pohoří Baiu – vrchol Neamtului. Hřeben zde má podobný charakter jako například zakarpatské Poloniny, je ostrý a vzepnutý k nebi. Jako na dlani je vidět tmavé rouno nižších hřebenů, nad kterým se zvedají štíty pohoří Bucegi, bělostné útesy hor Piatra Mare, kdesi vzadu za nimi se bělá mohutný vápencový hřbet Piatra Craiului a východní výběžky známých Fagarašských hor. Směrem na východ vidíme rozložité hřebeny dalších, prakticky neznámých pohoří Grohotiş, Ciucaş, Siriu.
Hory v této části karpatského oblouku probíhají zejména ve směru sever-jih, my však putujeme od západu na východ, a tak je naše cesta horami velice klikatá a zpestřená sestupy do několika sedel, za kterými nás pokaždé čeká strmý výstup.
POCIT SVOBODY
Na první náznak turistického značení přicházíme až na sklonku čtvrtého dne putování. Opět vzpomínka na upozornění nejistého značení cest. Je to silně zašlá turistická značka (červený pás) namalovaná na kmen prastarého buku. Hory jsou zcela bez turistů a lidé, kteří v nich byli zvyklí staletí hospodařit, odcházejí. Na pustých pláních pohoří Grohotiş to je velice dobře vidět. S pastvou se přestává a louky zarůstají hustým jalovčím. Vychutnáváme si pocit obrovské svobody, jaký lze zažít jenom málokde. Můžeme si vybrat kterýkoliv směr, kterýkoliv hřeben a projít si ho, naplno si ho prožít. Můžeme se zastavit, kde se nám zlíbí, a na tak dlouho, jak budeme chtít. Nikdo a nic nás nesvazuje, nemáme pevný itinerář, na druhé straně hor nás nečeká žádný autobus. Klientům „dobrodružných“ cestovních kanceláří je bohužel podobný zážitek odepřen. My je však nelitujeme, svou cestu si vybrali sami a nejspíš pro to měli svůj důvod.
STANE SE
Ciucaş, nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří s výškou 1954 m nepatří mezi nejvyšší vrcholy Karpat, ale určitě se může směle zařadit k těm krásnějším. Skalnaté boční hřebeny od nejvyššího bodu strmě vybíhají na všechny strany, shlížíme do hlubokých roklí, ze svěže zelených trav vyrůstají bílé skály a pod nimi se vlní černé smrkové lesy. Večer tábořiště sdílíme se dvěma rumunskými poutníky, kteří se nebrání údivu nad tím, jak umíme nasekat mačetou dřevo a i po vydatném dešti bez problémů a podpory lihu nebo benzinu rozděláváme oheň. Hezčí polovička rumunského páru je z každého zapraskání v lese velmi vyplašená a s hrůzou v očích nám sděluje, že minulý týden na horách Bucegi medvěd zabil maďarského turistu. Dočkala se jenom pokrčení rameny a věty „it happens“ (stane se).
Medvědů v Rumunsku není třeba se přehnaně bát. Pokud o sobě dá člověk vědět a medvěda nepřekvapí, je v bezpečí. Pokud už šelmu potká, nesmí hýřit prudkými pohyby a nesmí překonat kritickou vzdálenost, kdy se už medvěd cítí ohrožený a v sebeobraně zaútočí.
Ale pokud si turista strčí ve stanu pod hlavu klobásu a medvěd mu v noci cestou za potravou rozšlápne hlavu, tak je to spíš evoluční zásah, protože za blbost se platí.
Objektivně z vlastních zkušeností můžu říct, že mnohem větší nebezpečí než medvědi představují ovčáčtí psi, kteří před vetřelcem brání stádo.
RUMUNSKÁ POHOSTINNOST
Takřka na konci pohoří Ciucaş sedíme na svahu a bedlivě pozorujeme salaš pod námi. Tři kamarádi se vydali pro sýr a nevracejí se podezřele dlouho. Vydáváme se je tedy zachránit, což má za následek, že jsme na salaši zůstali všichni ještě nejmíň další tři hodiny.
Majitel hospodářství vlastní několik desítek krav a skoro tisícovku ovcí a do rozličných přistavených nádob nám nalévá žinčici. Tím však naše obžerství teprve začíná. Kamarádi, kteří se přišli poptat po sýru jako první, už jsou nacpaní k prasknutí a na stůl se přitom snáší další a další dobroty.
Majitel hospodářství si s námi mezitím připíjí cuikou – silnou domácí kořalkou. Naše pálenky z jižní Moravy sklidily uznání zadýchaným slovíčkem „tare“, což znamená silná. Každý rok prý vypraví dva kamiony plné sýrů do Španělska a na otázku ohledně hygienických norem, které na Rumunsko uvalila EU, jenom mává rukou s tím, že ve Španělsku je taky nikdo nedodržuje a svět se nezbořil, nikdo se neotrávil.
Pokud totiž chtějí Rumuni po roce 2013 prodávat svoje produkty na trhu, musejí salaše dodržovat přehršli pravidel a norem, které zahrnují mimo jiné striktně nerezové nádobí, omyvatelnou pevnou podlahu na salaši, koupelnu s pákovou baterií a chladničku na mléko a sýr. To, že se těmito pravidly rozvrátí tradiční způsob hospodaření, který se v rumunských Karpatech vyvíjí již tisíce let, úředníky v Bruselu nějak nenapadlo. Neradi se loučíme s veselou a pohostinnou společností na salaši a je nám zatěžko odejít a nezaplatit. Místní se na sýr hodně nadřeli a jinou možnost obživy nemají.
BRÁNA VICHRŮ
Klikatá cesta po hřebenech jihovýchodních Karpat nás přivedla do pohoří Siriu, posledního na naší cestě. K tomuto pohoří se nám nepodařilo sehnat kloudnou mapu. Kam jít víme jenom přibližně, takže nás hned na začátku překvapuje dobře značená cesta, která vede naším směrem. Jaké ale bylo naše překvapení, když si jen tak skončila v lese.
Na Siriu se střídá les s pastvinami a pastviny s lesem. Nejvyšší hřeben vystupuje ze zvlněné pláně a jeho výška přesahuje 1600 m. Monumentální zářez v hřebeni se jmenuje Brána vichrů a k lidem je to na všechny strany daleko. Zpestření večera nám tentokrát zajistil kolemjdoucí sběrač borůvek. Nabízíme mu kořalku, která je opět „foarte tare“, a pak se zaposloucháme do vyprávění o těžkém životě v horách. Vyprávění borůvkáře postupně dostává pohádkový nádech a my posloucháme pověsti o hadech, kteří se kravám přisají na struk a pijí mléko, o bezedných jezerech, o medvědech a rysech, o kouzelných horách a jejich pokladech. Náš čas v místních horách se uzavírá a my v posledním večeru hltáme vyslovené příběhy. K hvězdnaté obloze vylétají jiskry jedna za druhou a žhnoucí uhlíky hřejí do tváří. Tehdy nelze nevěřit.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: KLÁRA KAZELLEOVÁ
Jedno z posledních buddhistických království najdeme v Bhútánu. Do povědomí západního světa se dostalo kvůli takzvanému „hrubému národnímu štěstí“, které zde nahrazuje HDP. Bhútánci věří, že měřítkem úspěšnosti země není ekonomický růst, ale šťastní lidé.
Stojím na špinavém káthmándském letišti a dostávám letenku s nápisem Paro. Jde o jediné letiště pojící malé buddhistické království s okolním světem. Padesátiminutový let nad krajinou, jíž dominuje Mt. Everest, překonává s jemnými turbulencemi drobné královské letadlo Drukair. Přistání v Paro se vzhledem k jeho komplikované poloze uprostřed hor řadí k nejtěžším letištním manévrům mezinárodních aerolinek. Dráha končí u malé haly zdobené tradičními vzory, ornamenty a barvami, před kterou stojí cedule s velkým nápisem: „103 let míru, jednotnosti a štěstí“. Společně s fotkami posledních králů vstupuji do země, kde na mne nikdo nepokřikuje, nikdo nežebrá, nikde se neválejí odpadky, nevrhají se na mne neodbytní taxíkáři a dokonce i úředníci se na imigračním spokojeně usmívají.
POHÁDKOVÁ ZEMĚ A KRÁL
Bhútán je země o velikosti 46 500 km2 a více než polovina její rozlohy se rozpíná ve výšce 3000 metrů nad mořem. Přesto zde panují proměnlivé klimatické podmínky, od jižních monzunových lesů přes borovicové háje mírného pásu až k horským ledovcovým jazykům. Území sousedící s Indií a Tibetem patří k nejchudším místům na světě, kde je zemědělství hlavní a často i jedinou obživou. Přesto je po celé zemi rozvedena elektřina vyráběná v hydroelektrárnách. Postupně vznikají i turistická centra, která se otevírají západním turistům, jejichž počet stále stoupá. Bhútán si však pečlivě hlídá svoji samostatnost a identitu – žádný cizinec se nepohybuje po zemi sám, ale vždy s průvodcem, pouze po vyznačených cestách a s pravidelnými zastávkami na kontrolních stanovištích, odkud je vstup do další oblasti možný pouze na speciální povolení. Vzhledem k tomu, že moje vízum podpořilo pozvání královské rodiny, navštívili jsme oblasti, kam se turisté běžně nedostanou. Zavedl nás do starých a tajemných lhakhangů a dzongů, tedy chrámů a pevností, kde se potkávají staří buddhističtí učitelé se svými žáky, obyvatelé vesnic i měst s místní vládou a královskou rodinou. „Když potkáte krále, vždy sklopíte zrak. Není to ze strachu, ale z úcty a respektu. Krále tu každý miluje,“ vysvětluje nám průvodce Symba, když projíždíme slunečnou krajinou do města Thimphu a míjíme kolonu černých džípů a policejních aut. „V tom druhém sedí král, máte štěstí, potkat ho takhle hned po přistání. Je to velmi dobré znamení,“ dodává výbornou angličtinou, která se učí v Bhútánu už od základní školy. Základní vzdělání je zdarma a studovat tak může v království každý. Země hradí knihy, tužky a školní potřeby těm, kdo se rozhodnou zůstat na vesnicích a neodejít do větších měst, například do Thimphu. Království se tak snaží podpořit všechna původní povolání, aby se zde zachoval tradiční způsob života.
ŽENY TU MAJÍ VELKOU MOC
Zemi protíná jediná silnice, která vede z letiště Paro do východních oblastí, a i když je trasa poměrně krátká, trvá dny, než cestu projedete. Silnici ničí počasí, a tak se neustále uzavírá, dostavuje a upravuje; kromě toho vede průsmyky, přes které i ti nejšikovnější řidiči projíždějí malou rychlostí. Navíc, když projedete hlavním městem Thimphu, které je jediným hlavním městem na světě bez jediného semaforu, dostanete se na hůře upravenou cestu a trasa do 72 km vzdáleného města Punákha zabere tři hodiny jízdy. Punákha je bývalým vládním sídlem, kde se každý únor pořádají velké slavnosti a festivaly ccheču. Tento buddhistický festival se koná na počest Guru Rinpočheho, mistra meditace, který v 8. století přinesl do země buddhistické učení. Jeho vyobrazení je vždy součástí symboliky bhútánských tradičních maleb (tib. thangky) a soch. Slavnosti na náměstí Punákha dzongu, sídla duchovní i světské moci, symbolizují práci s rušivými emocemi a slouží i jako ochranný rituál proti negativním energiím. Kromě tradičního náboženského pojetí je festival i místní zábavou a prostorem pro seznámení. „Když se vám nějaká dívka na festivalu líbí, navážete s ní oční kontakt. Pokud ho opětuje, musíte zjistit, kde bydlí, a když nechá v noci otevřené okno, vyšplháte se k ní. Ráno pak máte dvě možnosti – probudit se dříve než její otec a zmizet, nebo počkat, až vám dá otec ruku na rameno a řekne: „Od teď jsi můj syn,“ směje se Symba a s nadsázkou nám vysvětluje bhútánské namlouvání. „Co rozvod? Je to v zemi možné?“ ptám se prakticky. „Samozřejmě, v Bhútánu se můžete oženit i rozvést, jak chcete. Jen je dobré vědět, že majetek a peníze vždy zůstávají s manželkou, po rozvodu je muž ten, kdo odchází bez zajištění, takže ženy tu mají velkou moc,“ dodává náš průvodce.
GURU LETÍCÍ NA TYGROVI
Pokud se v zemi, jako je Bhútán, chcete dozvědět něco o historii, musíte na okamžik opustit tradiční vnímání dějin a hledání důkazů a faktů. U každé vesnice naleznete svatá místa, která se objevila sama od sebe, či drobné prameny, které vznikly na základě přání buddhistických učitelů a které mohou zlepšit nejen zdraví, ale například i hlas, rozhodnete-li se začít zpívat. Na domech uvidíte zavěšené či nakreslené penisy, symbolizující prosperitu, plodnost a ochranu. V řekách potkáte vodní svět, kam se objevitelé pokladů (tib. törten) potápěli s pochodněmi, aby od ženských buddhů – dákyní – dostávali buddhistická učení o mysli. Podle buddhismu, který je v Bhútánu státním náboženstvím, je mysl každé bytosti dokonalá a nezničitelná, a na základě buddhistických učení je možné ji rozpoznat a pochopit. Díky tomuto poznání rozvinete svůj potenciál a pochopíte, že je možné vykročit za běžné prožívání a uvidět svět plný neomezených možností, soucitu a radosti. S tímto vysvětlením pak vstupujete do jeskyní, klášterů či pevností, kde buddhističtí mistři v meditaci rozpoznali podstatu mysli a jako důkazy otiskli svá těla či jen dlaně do skal, aby zde zanechali viditelné stopy. Nejkrásnějším a nejznámějším ze všech svatých míst je bezpochyby Tygří hnízdo ve výšce 3120 metrů nad mořem. Klášter byl dokončen v roce 1692 a stojí na příkré skále, protože na toto místo přiletěl Guru Rinpočhe na těhotné tygřici. „Jak jinak by se tam přece dostal? Tehdy nebyla letadla,“ podává mi vysvětlení k cestování na tygrech drobná bhútánská žena stojící u stáda koní.
ŠTĚSTÍ JE VE VAŠEM SRDCI
Nejen magické příběhy, ale zejména naprosto odlišný způsob měření úspěšnosti či rozvoje země proslavil Bhútán v očích Západu. Čtvrtý král Džigme Sengge Wangčhug si v roce 1972 uvědomil, že koncept hrubého domácího produktu nevypovídá nic o tom, jak spokojený je lid či v čem spočívá skutečná kvalita života, a zavedl pojem zcela nový – hrubé národní štěstí. Tento koncept je postaven na měřitelných indikátorech, jako je ekonomická, environmentální, fyzická, mentální, pracovní, sociální a politická spokojenost. V zemi byla zřízena komise, která dohlíží na vyhodnocování všech faktorů, a to prostřednictvím přímého kontaktu s lidmi. „Nikdy jsme neuvažovali o tom, že by se tento koncept měl šířit za hranice Bhútánu. Prostě jsme jen viděli, že to, co máte na Západě, nefunguje. Pochopili jsme, že úspěšnost země není dána pouze ekonomicky, ale že se musí měřit i jiné faktory, které vycházejí z hodnot naší země,“ vysvětluje mi Ashi Sonam, sestra čtyř manželek čtvrtého bhútánského krále. Její pohyby jsou pomalé a vlídné, s každým se vítá podáním ruky a nevynechá nikoho, kdo je v místnosti. „Je to přeci tak jednoduché, jako když spojíte dvě ruce nebo si uvědomíte, že jedna a jedna jsou dvě. My přeci všichni víme, co nás dělá šťastnými. Není to v materiálním vlastnictví, protože můžete vlastnit celý svět a být pořád nešťastni. Štěstí prostě neexistuje ve věcech, ale v duchovním rozvoji a v tom, že si všeho vážíte ve svém srdci,“ dodává přesvědčivě. „Nevěříš tomu?“ ptá se mne její manžel Dasho Wangdi a přitom se otáčí na dvě Bhútánky, které nám nalévají čaj. „Jsi šťastná?“ ptá se. Mladé černovlasé drobné dívky se začnou potutelně usmívat, pošťuchovat a kývat hlavou. Asi se ho bojí a raději to odkývnou, pomyslím si.
KAŽDÝ SE VRACÍ DOMŮ
Společně s Dasho Wangdim projíždíme oblastí Bumthangu, o které se mluví jako o srdci Bhútánu. Je to oblast starých chrámů a poutních míst s úrodnou půdou, která umožňuje pěstovat obilí a pohanku. Poslouchám, jak v roce 2004 vytáhl král společně se svou armádou do boje proti indickým rebelským jednotkám usazeným ve výcvikových táborech na území Bhútánu. Jak praví příběh, protože král neměl dostatek neprůstřelných vest, rozhodl se, že si ji sám nevezme. Do boje vyrazil v čele svých vojáků a během dvanácti dní partyzánské tábory zlikvidoval a nepřátele pozatýkal je. Každý, kdo vám tento příběh vypráví, má slzy v očích a chová neskrývaný obdiv ke králově odvaze. Stejně tak se s dojetím dozvíte o tom, že král zavedl nový způsob výuky a celou zemi otevřel modernizaci. Pokud jste talentovaní, můžete dokonce s finanční podporou království studovat v zahraničí. „A to pak ti studenti v cizině už nezůstanou?“ zkouším svým pochybovačným tónem. „Zatím se každý vrátil domů,“ ujišťuje mě Dasho, když procházíme městečkem, které je zbudované z malých, na sebe natlačených domů. Miniaturní vzdálenost mezi budovami a dřevo jako stavební základ jsou hlavními příčinami častých požárů. Proto nás tolik nepřekvapilo, když nás v noci probudil hluk, jasná ostrá záře a štiplavý zápach. Ve městě hořelo a požár dokázal během pár minut spálit patnáct obchodů a domů. Moji přátelé se okamžitě vydali k centru, které již bylo plné lidí – mladých i starých – a každý z nich pomáhal likvidovat oheň a chránit zbylé stavby. Někteří strhávali stávající domy, aby zabránili šíření požáru za hranice čtvrti. Přirozeně by všichni na místě dění očekávali křik a paniku. Namísto toho jsme sledovali desítky Bhútánců, jak si povídají, zarputile a systematicky nosí vodu či odklízejí ruiny a sem tam si podají ruce a hlavně – usmívají se. „Oni vědí, že jejich obchody jsou stejně jako všechny věci pomíjivé. Kromě toho sem zítra přijede buď sám král, nebo nějaký ministr z vlády a postará se o ně. V obojím mají naprostou jistotu,“ komentoval situaci Dasho Wangdi. Při pohledu na klidného a veselého mladíka stojícího s vodou před rozpadlou ohořelou budovou jsme zažili něco z opravdového bhútánského štěstí, které není nikde jinde než v mysli člověka a jeho vnitřní jistotě.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Když je člověk dítětem, zafixuje si některé informace, které později bere jako samozřejmost, a až časem zjistí, kde je pravda. Takže dárky na Vánoce nenosí Ježíšek, pes, který štěká, nemusí nekousat a krajem nejčistších rybníků nemusí být nutně jižní Čechy.
Jako vždy tomu chtěla náhoda, respektive náhodně objevená zpráva o soutěži EDEN, která každoročně vybírá nejkrásnější lokalitu republiky a napomáhá rozvoji cestovního ruchu. Pro rok 2010 padla volba na Bystřicko, mikroregion, jenž mi byl do té doby utajen, a já si řekl, kolik nádherných zákoutí musí naše země ještě ukrývat. Lidé jezdí poznávat cizí státy a přitom pořádně neznají ani svoji vlast. Na každý pád jsem se rozhodl Bystřicko navštívit. Jak jsem nakonec zjistil, byl to dobrý nápad.
MIMO TRASU
Tato destinace neleží v blízkosti žádného hlavního tahu republikou, a tak si udržuje Bystřicko svou přírodu stále nedotčenou. Sjel jsem z D1 v Humpolci, a dál pak cesta pokračovala po okreskách, které v dnešní době mají již své sentimentální kouzlo. Pro zhýčkané turisty, kteří odmítají jet vozem mimo dálnici více než sedm kilometrů, je však Bystřicko prakticky nedosažitelné. Což je na jednu stranu dobře, protože kdyby viděli ty desítky a snad i stovky rybníčků lákajících ke koupeli, hluboká údolí a daleké vyhlídky Vysočinou, okamžitě by byl ráz krajiny vizuálně proměněn na okolí Máchova jezera. Tato malá překážka v dostupnosti však udržuje Bystřici i její okolí v klidu. Město Bystřice nad Pernštejnem najdeme přibližně padesát kilometrů severozápadně od Brna. Jeho centrum tvoří malé, nenásilně zmodernizované náměstí, jemuž dominuje farní kostel sv. Vavřince. Návštěvník zde též objeví malou alej s vkusnou fontánkou připomínající bystřinu, inu, co také jiného, když jsem v Bystřici. Mé první kroky po náměstí vedly do místního infocentra, protože jsem potřeboval získat co možná nejvíc informací o mikroregionu, přece jen jsem zde cizincem a rád bych viděl ta nejčarovnější místa. Přátelské prostředí a nápomocnost místních mi hned zlepšily náladu. V družném hovoru o zdejších pamětihodnostech jsme vydrželi snad hodinu a já nakonec odcházel poučen, se štosem informačního materiálu, tipem na ubytování a novou přátelskou známostí s Olgou, která mi podávala informace.
SAMÁ VODA
Za chvíli již sedím v autě a mířím k doporučenému pensionu, cestou v dálce vidím malou obec Dolní Rožínku, kde jsou jediné funkční uranové doly v Evropě, a opět si říkám, jak málo toho o své vlasti vím a jak mě dokážou překvapit takováto drobná zjištění. Cestou při průjezdu obcí Mitrov zavzpomínám na kamaráda Hubáčka, který je součástí sekundární linie rodu Mitrovských, který zde měl panství. Zámek Mitrovských v obci dnes slouží jako domov důchodců. Může být poetické dovršit svůj život na zámku. Též si všímám zámeckého parku s rybníčkem, výborné místo pro relaxaci. Ostatně, jak jsem již zmiňoval, rybníčky a jiné vodní plochy jsou tu opravdu všude, v každé obci na mé trase, v polích, i na pastvinách v Habří, kde jsem se ubytoval. Ovšem všudypřítomnost vody se v podvečer začala projevovat také zvýšenou oblačností, která pokryla nebeskou klenbu. Trošku mě to znepokojilo, poněvadž jsem se na Bystřicko dostal den před pálením čarodějnic a rád bych si zítra večer zašel s místními opéct buřta k ohni.
ZUBŘÍ ZEMĚ
Ráno mě probouzejí těžké kapky bušící do parapetů, naštěstí je to odcházející bouřka, nicméně temné mraky stále visí na nebi jako Damoklův meč. Snad to nespadne moc brzy, napadá mne a pomalu vyrážím na poznávací cestu Bystřickem, nazývaným také „Zubří zemí“. Pojmenování můžeme spojovat s legendou o uhlíři Věnavovi, který pálil uhlí v hlubokých lesích, kde žil jen se svou ženou a synem. Byl silný a přítomnost zubrů, ale i medvědů a vlků mu nedělala starosti. Jednoho dne však za svým domem narazil na zubra, jakého dosud nespatřil. Když zvíře Věnavu ucítilo, zaryčelo a rozběhlo se proti němu. Neozbrojený uhlíř v poslední chvíli před zubrem uskočil, zachytl rukama jeho rohy a strhl mu hlavu k zemi. Začal souboj svalů. Mohutné zvíře se snažilo vymanit ze sevření a Věnavovi rychle ubývalo sil, bylo mu však jasné, že když se vzdá, bude s ním amen. Zubrův odpor však povolil o pár chvil dříve než uhlířův a zvíře se skácelo na zem. Věnava pak rychle spletl houžev z mladého smrčku a protáhl ji zvířeti nozdrami, aby ho mohl ovládat. Pak se vydal i se zubrem na brněnský hrad, kde toho času sídlil kníže. Za jeho statečný čin mu kníže daroval území, na kterém do té doby Věnava pálil uhlí. Uhlíř pak jednou ranou sekery uťal zubrovi hlavu a kníže v úžasu pravil: Máš nezměrnou sílu a již vím, proč se té krajině říká Zubří země. Dnes se stáváš jejím pánem a jako upomínku dnešního dne dostáváš erb s černou zubří hlavou s houžví v chřípí ve zlatém poli! Věnava po návratu dal zbudovat hrad Zubštejn. Jeho potomci pak vystavěli honosný mramorový hrad Pernštejn a stali se jedním z nejslavnějších rodů na Moravě. Název „Zubří země“ je dodnes používán v propagačních materiálech Bystřicka.
TŘETÍ MÍSTO
Je až neuvěřitelné, jak prudké stěny může mít kaňon řeky Svratky, místy se cítím jako v nějakém alpském údolí, a přitom jsem na východě Vysočiny. Jak mi bylo předchozí den řečeno, je zde velmi oblíbený rybolov, což se mi potvrdilo při zastávce před Švařcem. Zde jsem se zlehka zapovídal s jedním rybářem, který během našeho hovoru vytáhl z říčky dvě menší rybky. Následná zastávka v obci Švařec mi ukázala, že nejen lidé, ale i památky jsou zde nějakým způsobem spojeny s vodou. Šindelem krytou lávku, která do počátku 20. století nabízela přechod suchou nohou na trase mezi obcemi Štěpánov a Vír, tu najdeme od roku 1873. Druhá zmíněná obec se pyšní patrně nejmohutnější stavbou široko daleko. Vírská přehrada zde stojí od počátku druhé poloviny 20. století a s výškou 76,5 metrů se může chlubit třetí nejvyšší hrází v republice. Celé vodní dílo, které dnes pomáhá zásobovat pitnou vodou Brno a okolí, pohltilo obec Chudobín a část obce Korouhvice. Vzdutí vody přesahuje od hráze proti proudu přes devět kilometrů a celá trasa po břehu až k Dalečínu, který je mým dalším cílem, je dnes koncipována jako turistická a cyklistická stezka.
LOUPEŽNICKÝ HRAD
Hrad Dalečín, který Svratka obtéká ze tří stran, je dnes v podstatě zříceninou. Z historických pramenů víme, že zde byl již ve 14. století a roku 1358 se dostal do majetku rodu Pernštejnů. Předchozí zmínky, že býval loupežnickým hradem a proto byl roku 1356 rozbořen, nejsou podložené. Tento názor je také v kruzích historiků odmítán. Přítomnost lapků je však prokazatelně doložena po skončení husitských válek. Z důvodu zachování bezpečnosti lidí v okolí byl hrad Dalečín roku 1519 obléhán, dobyt a vyvrácen zemským hejtmanem Archlebem Vranovským z Boskovic. Stojím u hradu a všímám si stavby v těsné blízkosti, která mé myšlenky opět obrací k Alpám. Původně renesanční zámeček postavený Pavlem Katharynem z Katharu, jak jsem se dozvěděl, byl v polovině 19. století přestavěn do stylu tyrolské chalupy a tato podoba mu dodnes zůstala.
MÁČENÍ ČARODĚJNIC
Nad mou hlavou se opět objevil shluk tmavých mraků hrozící deštěm a hodina postoupila, otáčím tedy zpět k pensionu a doufám v bezdeštný večer strávený u ohně, přece jen jsou dnes ty čarodějnice. Cestou si ještě neodpustím dvě malé zastávky. První u kostelíka sv. Michala ve Vítochově, který je místní nejcennější památkou. Jeho historické kořeny sahají až do počátku 13. století, z té doby se zde zachovala též křtitelnice a oltářní mensa (kamenný stůl před oltářem). Druhá zastávka je o pár kilometrů dál. Je jí nejvýše položená obec Bystřicka, Karasín. Většina nejvýše položených míst je obvykle opatřena vyhlídkou a ani Karasín v tomto ohledu není výjimkou. Karasínská rozhledna na první pohled připomíná chaloupku na kuří noze, ale noha má výšku třicet metrů. Ač z vršku vidíte celý mikroregion jako na dlani, tak je pohled tak řečeno plochý, protože se nedá jen tak zhlédnout svrchu. Pro ocenění příkrosti kopců je třeba se Bystřickem projít. S touto myšlenkou vyrážím vstříc čarodějnickému večeru, jaké je však mé rozčarování, když do předního skla mého vozu začnou bušit ohromné dešťové kapky. Napadá mě, že pokud se déšť neuklidní, tak místo pálení čarodějnic bude jejich máčení.
PROMEŠKANÝ TRIUMF
Večer v pensionu koukám z okna a pozoruji střídání počasí, provazy vody s jemným mžením. Definitivně se vzdávám naděje na vatru a celovečerní party pod otevřeným nebem, neboť to je na můj vkus momentálně otevřené až příliš. Jaké však bylo mé překvapení u snídaně, když jsem za¬slechl vyprávět zážitky z večera. Evidentně jsem totiž místní domorodce podcenil. Z kusých informací jsem zjistil, že místní nakonec triumfovali a oheň zapálili, i když to údajně stálo asi šest litrů benzinu. Je evidentní, že zde jsou na vodu zvyklí. Mně utkvěly v paměti bystřiny, romantické rybníčky, říčky i přehrada a fakt, že k tomu i sprchlo, na tom nic nemění, čas od času prší přeci všude.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: DAVID ŠACHL
Kdybych řekl, že se nebojím, lhal bych. V následujících několika dnech bude má krev notně ředěna adrenalinem. Před námi je totiž šest set kilometrů letu přes himálajské velikány a hluboká horská údolí.
Naše výprava se setkala v indické vesnici Patnitop. Dva Francouzi, dva Američané, dva Češi a indický pilot Adie Kumar. K tomu několik řidičů a samozřejmě naši strážní andělé, kteří celou tuhle bláznivou akci koordinovali – Anita a Anna. Počasí se kazí, a tak čekáme dva dny v horském hotýlku, kde je zima jako v márnici. Kousek nad námi leží sníh a Indové chodí oblečeni jak v létě, jen si navíc omotali tělo kusem takové té kousavé deky do psí boudy. Máme dost času na seznamování a domlouvání strategie letu i přesunu doprovodu po zemi. Máme v plánu přeletět na paraglidu celkem šest set kilometrů přes vrcholky Himálaje.
Dva tisíce metrů nad mořem v horském turistickém centru Jot Pass leží v sevření zelených hor nádherné jezírko. Indové zde provozují spoustu atrakcí, například kutálení v průhledných zorbokoulích nebo fotografovaní v místních krojích s živými králíky na ramenou. A samozřejmě paragliding. To je ovšem pro nás – vlastníky pilotních licencí – ta nejbizarnější atrakce, protože zde se pod křídlo upoutávají děti, a když přifoukne, pouštějí je tu na laně jako papírové draky. Samozřejmě se to neobejde bez odřených kolen a loktů, to ale v Indii nic neznamená. Rodiče se určitě nebudou soudit s majitelem provozovny, který stejně vypadá, že mu není ani čtrnáct let.
ZEMĚ PLNÁ DRÁTŮ
Místo startu naší vzdušné expedice leží ve výšce 2450 m n. m. Po několika mlhavých dnech se udělalo konečně jasno a jak se pak ukázalo, tak slunečné počasí nás už neopustilo. Pod námi se rozprostírají terasovitá horská políčka v těch nejkrásnějších zlatavých barvách a obloha nad námi je natolik temně modrá, že to snad není ani možné. Neskrýváme nadšení, a tak honem do vzduchu!
K himálajským kopcům přistupuji s velkým respektem. Já i kamarád Štěpán si osaháváme nové Vegy i místní termiku. Poprvé si také prohlížíme zaříznutá údolí, ve kterých zhola není kde přistát. Zvedáme se a vydáváme se na první, devadesátikilometrovou etapu do místa jménem Biru, které proslulo konáním závodů světového poháru v paraglidingu. Letíme trochu rozpačitě, zvlášť mně se povede jednou pěkně zaseknout a nabrat tak pár kilometrů ztrátu. Termika je dost hravá, ale přitom nikterak silná. Po přistání úplně měním názor na českou krajinu, o které jsem tvrdil, že je zadrátovaná až hanba. V Indii nevede snad jediný kabel zemí, takže si můžete představit, jak to tam vypadá.
V KŮŽI PTÁKŮ
Rána jsou tady krásná. Kolem dokola se barví sněhové hory do ruda a vzduch je jak sklo. Vstávám snad před šestou a pozoruji tu nádheru. Vedle stanů rostou stařičké rododendrony. Celé stromy jsou obaleny červeným květem a od rána bzučícími čmeláky, kteří mají velikost úměrnou k himálajským kopcům. Po snídani se celá skupina zvedá a vyráží na dlouhý přeskok údolí Kullú. Ten se však ukáže jako problémový. Jeden z Američanů se po přeskoku nechytá a získává černého Petra v podobě jízdy autem. Další z letců se vydal sám nepochopitelným směrem, a tak ho ztrácíme i z dosahu vysílačky. Společně s Francouzi nalézáme údolí s velkou osadou, kde to všude stoupá, a tak se zde dá pohodlně čekat. Já se Štěpánem využíváme času a konečně se slétáváme, abychom natočili parádní záběry do filmu, na což jinak není v nastaveném tempu čas. Pod námi probíhá nějaká slavnost v místním chrámu a zpěvy se nesou po celých horách. Poprvé stoupáme pod bílou vatou do výšky 4600 metrů! Na přeskocích je klid, a tak konečně pořizujeme záběry bez obav, že nám kamera vypadne z rukou. Pohybujeme se od dvou a půl do čtyřech a půl tisíce metrů, takže teplota lítá nahoru dolů a hlava mě začíná bolet z dehydratace a změn tlaku. Trať měří 100 km a večer se s radostí společně se Štěpánem slétáváme poblíž cíle.
STOUPAT JAKO DÝM
V následujících dnech jsme si vyzkoušeli jak krásné přelety, tak i úmornou jízdu autem, k níž jsou odsouzeni ti, kterým se nepodaří ani na několikátý pokus vzlétnout. Anebo ti (jako v mém případě), kteří si zapomněli dobít baterie ve vysílačce. Po tomto pozemním martyriu mě ale čekal asi nejzajímavější let expedice. V této části Indie vzniká od jara kvůli suchu velké množství lesních požárů, při nichž hoří jen podrost a menší stromky. Vysokým starým borovicím ohoří jen v dolní části kůra. Jeden takový mohutný požár mi zviditelnil stoupák uprostřed údolí. Kluci měli výkonnější éra a nechali mě daleko za a pod sebou, ale já jsem si držel své tempo. Po chvíli jsem v dálce spatřil kouř. „Proč tím nezkusit aspoň proletět?“ řekl jsem si. A ejhle – začal jsem krásně stoupat. Po chvíli jsem byl obsypaný sazemi, ale to mi vůbec nevadilo. Podle mé teorie byl požár tak rozsáhlý, že vytvořil stoupání, které prorazilo zádržnou vrstvu, a dostal jsem se tak o tisíc metrů výš, než by se v těch místech normálně dalo. Katapultovalo mě to tak před kluky, na které jsem už původně dost ztrácel. Konečně jsem viděl Himálaj jako na dlani. Po několika silně termických dnech se dostavila stabilita a dál se pokračovalo velmi obtížně. Jsme už jen několik posledních desítek kilometrů od cílového města Pithoragarh, kde sídlí místní klub padáčkářů, a tak si s ostatními vysílačkou domlouváme místo setkání a noclehu. Když je najdeme, čeká nás překvapení v podobě dvou ozbrojených mužů. Zjišťujeme, že o naší akci se teprve teď dozvěděli místní vojenští hodnostáři. Celá naše cesta vedla přes indické státy Kašmír, Himáčal Pradéš a Uttarákhand, a jak už to tak bývá, ne vše, co je v jenom státě povoleno, platí i v druhém. Vojáci nás ale naštěstí nepřišli zatknout ani pokutovat – jednalo se o eskortu, která nás měla doprovázet do doby, než se celá záležitost vyřeší…
DO CÍLE AUTEM
Druhý den padlo rozhodnutí, že těch posledních pár kilometrů přece jen poletíme. V cíli nás má čekat přivítání tamějšího klubu padáčkářů a pár novinářů. Získali jsme povolení odstartovat z místního letového terénu, což nám ale není nic platné. Využívá se totiž jako svahovací terén na severní proudění, což v současném stabilním počasí příslib zachycení do termiky skoro vylučuje. Jedeme tedy do cíle auty. Na místě je nám pak velmi líto, že nepřilétáme. Páska by ležela na sportovním stadionu uprostřed malebného městečka o několika tisících obyvatelích. Rozhovory se starostou, padáčkáři a také s novinářem jsou příjemné, méně už několikahodinové čekání na uzavření všech formalit na místní vojenské posádce. Před ulehnutím si uspořádáme závěrečnou party, kde ze všech čiší uvolnění a radost, že se většinu tratě povedlo uletět. Američan Bred Sanders nám ukazuje svá videa z přeletů sedmitisícových hor a mě hned napadá, že to přece musíme napřesrok také vyzkoušet. Bred navíc v Nepálu provozuje sport zvaný parahawking (viz box str. 76), tedy létání na paraglidu za doprovodu ochočených dravců. Večírek utichl a nás čekala jen čtrnáctihodinová cesta autem do Dillí v pekelném vedru nadcházejícího léta.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: MARTIN LIPINA
Pro většinu Američanů je Aljaška vrcholem představ o naprosté divočině. Pro Aljaškany je však tím pravým pokladem kanadský sever. Ubrání se však zájmům těžařských firem?
Konečně! Řekneme si v údolí Wind River. Řeka o něco širší než potok má více vody a rychlejší proud, než byste čekali. Kotvíme u protějšího břehu jako stvořeného pro tábořiště. Žasneme nad průzračnou vodou řeky Wind. Nemá snad ani zrníčko kalu a oblázkové dno jako by bylo z vybroušených krystalků verdelitu, čím hlubší, tím je voda zelenější. Plnými doušky hltáme ledově křišťálovou vodu. Lepší jsem v životě nepil! Za kopcem pokrytým smrky se rozléhá plochá část údolí. Suť oblázků a travnaté louky nažloutlé po drsné zimě. Před úpatím oblé rezavé hory se z tajícího ledu a sněhu splétá potok. Potůčky vytékají zpod ker, které s bílými, okrovými a červenými oblázky tvoří úchvatnou barevnou mozaiku.
BEZ CIVILIZACE
Pokorně kráčíme pastvinami, tundrou, nehostinnou stepí. Pocity jsou osvobozující – uvědomění nepřítomnosti civilizace. Kolik podobných údolí je za vršky a horskými štíty? Člověk tu měří čas jinak než v civilizaci, jak dlouho zabere sjet další úsek řeky, kolik dřiny dá vyšplhat se na kopec? Konec dne je dán únavou a biorytmy. Noc tady na konci jara neexistuje. Slunko na chvíli zaleze za hřbety štítů a krajinu prostoupí dlouhé měkké stíny.
Wind je jedním z přítoků řeky Peel, odvodňující nejsevernější část Skalnatých hor do Severního ledového oceánu. Její povodí zabírá čtrnáct procent Yukonu, to je plocha srovnatelná s naší republikou. Mimo Ogilvie, Blackstone a Hart, které se do řeky Peel vlévají před hrozivým kaňonem Aberdeen, kde už ztratilo život hodně odvážlivců, jsou přítoky Wind, Bonnet Plume a Snake rájem pro zkušené vodáky… Mezi zasvěcenými se špitá, že Snake je vůbec nejlepší. Povodí Peel se rozkládá na hranici kanadské tajgy s tundrou. Jediný způsob, jak se na řeky dostat, je hydroplánem. S civilizací se Peel potkává pouze pár desítek kilometrů před soutokem s deltou MacKenzie, u indiánské osady Fort McPherson, kam vede štěrková Dempster Highway.
KŘEHKÁ DIVOČINA
Povodí Peel je útočištěm rostlinných i živočišných druhů, které z jiných koutů Severní Ameriky mizí. V každém zdravém ekosystému najdeme zástupce velkých šelem, zde vedle medvědů baribalů a grizzlyů žije velká populace vlků i rysů. Pro jejich plachost je spatříme jen zřídka. Častěji jsou k vidění losi nebo sobi karibu. Kolem řeky Peel žijí kromě stád arktických Barren-ground karibu, jež tráví léto na severu v tundře a na Peel jen zimují, malé skupinky lesních karibu, kteří se skrývají v tajze celý rok. Lesní karibu jsou plaší vůči rušivým vlivům. Jsou hlavním ukazatelem stavu severoamerické přírody. Kde byli vyhubeni, tam ubylo života a indiáni závislí na lovu byli nuceni přestěhovat se do měst.
Na sobech karibu byly v povodí řeky Peel odpradávna závislé dva národy. Nacho Nyak Dun, kmen patřící k severním Tučonům, dnes už většinu ze svých tradic pozbyl. Jeho příslušníci žijí v oblasti Stewartovy řeky a městečka Mayo ve středním Yukonu. Kmen Teetl´it Kučinů obývá osadu Fort McPherson, ovšem na lovu je stále do jisté míry závislý.
Oba národy se před méně než sto lety v zimě setkávaly v pánvi horního toku řeky Peel, kde zimují desetitisícová stáda Barren-ground karibů. Tady lovily a obchodovaly. Tučoni měnili lososy za drahokamy rudého okru, jež Kučinové sbírali v horách okolo řek Wind, Snake a Bonnet Plume. Indiáni nazývali okolí Bonnet Plume „Místo zářících skal“.
KDE ZÁŘÍ SKÁLY
Horská údolí jsou tu bohatá na žluté křemence, okrové pískovce, červený jaspis a zeleně skvrnitý diorit. Projíždíte světem skalních stěn na kánoi a říkáte si, že tohle snad musí být ráj.
Paradoxně právě bohatá geologie je pro tuto oblast největší hrozbou. Těžařské firmy sní o těžbě uhlí, ropy, železné rudy a dalších surovin. V letech 2004–2009 přibylo v povodí přes osm tisíc nových záborů, jejichž prostřednictvím si právní subjekt podle archaického yukonského zákona vyhrazuje právo na těžbu. Mezi prvními přišli na začátku devadesátých let prospektoři společnosti Westmin Mining Minerals a zabrali naleziště mědi na dolním toku Bonnet Plume. Potichoučku káceli les, bagrovali cesty a připravovali zázemí pro těžbu. Kvůli soudnímu sporu s kanadskými ochranáři a faktu, že ceny mědi celosvětově klesly, těžařská společnost od plánů odstoupila. Řeka Bonnet Plume byla později prohlášena za „národní dědictví Kanady“. Zarůstající přistávací dráha na břehu připomíná úmysly těžařské společnosti. Další společnosti by zde rády těžily metan, ropu a pokládaly potrubí. U ústí řeky Snake chtějí doly na železnou rudu, rozvoj infrastruktury a hornické osady.
PENÍZE, NEBO PŘÍRODA?
Yukonská vláda s pravicovou Yukon Party v čele jde od roku 2006 těžařským magnátům na ruku. Společnost Cash Minerals již dostala povolení vybagrovat cestu k nalezištím uranu na řece Wind. Těžba uranu byla v podstatné části Kanady omezena či úplně zakázána. Představuje totiž vysoké riziko průniku radioaktivních látek do vodních zdrojů, nebezpečný radon se při těžbě uvolňuje do vzduchu. Radioaktivní prach kontaminuje půdu a vodní zdroje. Ničení krajiny přetrvává i po uzavření lomů. Náčelník národa Dena od Velkého Medvědího jezera říká: „Byli jsme podvedeni vládou, aniž by nás někdo poučil o smrtelných rizicích. Naši muži nosili radioaktivní rudu a lidé jsou tu na šedesát let vystaveni radiaci, jedí otrávené maso, pijí špatnou vodu a umírají na nemoci z ozáření a rakovinu. V jezeře, které po staletí náš národ pokládá za posvátné, leží tisíce tun radioaktivního odpadu.“
Nejzávažnější je, že riziko kontaminace vody je velmi vysoké už před zahájením těžby, ve stadiích průzkumných vrtů. K vrtům společnosti nepotřebují souhlas. Stačí udělat zábor dle zlatokopeckého zákonu z roku 1850 a můžete si vrtat, kde chcete. Práce na uranových nalezištích kolem řeky Wind od roku 2007 nijak nepokročily. Nedošlo ani k vybagrování cesty. Cash Minerals postihly finanční problémy a zdá se, že své strategie zamíří jiným směrem.
V září minulého roku yukonská vláda zamítla projekt společnosti Canadian United Minerals, týkající se těžby v chráněném Teritoriálním parku Tombstone s tím, že při lepší strategii zmírnění negativních vlivů na životní prostředí podobným projektům do budoucna dveře nezavírá. Canadian United Minerals mají zábory na těžbu diamantů, zlata a uranu na horním toku Blackstone. Těžba by znamenala hrozbu pro ekosystém povodí, odstřelem skal a hlukem v chráněném parku počínaje a znečištěním řek Blackstone a Peel konče.
JAK TO VIDÍ INDIÁNI
O osudu povodí se rozhoduje nyní. Od roku 2009 je pozastaveno vytváření záborů a pracuje se na konečném plánu pro povodí Peel. Zamýšlený plán zakázat v osmdesáti procentech oblasti těžbu a budování komunikací by se mohl zdát dostatečným kompromisem. Náčelník Kučinů z Fort McPhersonu to vidí jinak: „Nechráněný zbytek se týká řady těžařských zájmů na horním toku Blackstone a Ogilvie, to ovlivní celé povodí. Nejde dělat kompromisy. Ochrana povodí musí být stoprocentní. Ne jako na severu Alberty, kde není cesty zpět. Podívejte se na ryby s nádory či bez ploutví, které tam vytahují z řeky. Kvůli těžbě roponosných písků mají otrávenou vodu a zvířata i lidé na následky umírají.“
„Po pár minutách nám byl jasný zásadní rozdíl v myšlení,“ popisuje Simon Mervyn, náčelník kmene Nacho Nyak Dun, jednání s představiteli vlády. „Starají se o přítomnost. Jak si nacpat kapsy penězi. Hromadou peněz! My se staráme, aby naše děti a vnoučata měly zdravou vodu a žily v nezkaženém prostředí, jako se starali naši dědečkové o naši budoucnost.“
Nikdo netušil, že v únoru 2011 yukonská vláda zruší připravovaný plán s prohlášením, že je v obecném zájmu, aby se naleziště využila. O osudu Peel River rozhodne nová vláda na podzim. Ochrana povodí Peel je předním tématem předvolební diskuse. Yukon Party zaznamenala propad preferencí oproti opozičním stranám, které (stejně jako naprostá většina obyvatel Yukonu) prosazují plán alespoň osmdesáti procentní ochrany. „Nebude klid, dokud bude zbývat kapka ropy nebo žíla drahého kovu,“ říká mi James, jeden ze tří zdravotníků, které Fort McPherson má. Poslední roky indiáni pozorují ubýtek zvěře. Nevědí, čím to je. Hladina vody MacKenzie klesla nejméně o pět metrů. Je to prý důsledek těžby ropných písků na řece Athabasce – dva tisíce kilometrů na jih. Pro získávání ropy z písku je třeba ohromné množství vody. Hladina veletoku Mackenzie klesla o několik metrů. Peel River je součástí systému Mackenzie. „Co zbude indiánům, až jim otráví řeky a vyženou zvěř?“ ptá se James. „Jenom ta flaška kořalky, kterou jsme jim dali, abychom je umlčeli, když jsme jim brali půdu. Možná jim pak o pár babek stát zvedne almužnu, aby nechcípli hlady, když se sami neuživí.“
Lidé z různých koutů světa nejezdí za památkami či krásami národního parku. Láká je čistá, nezkažená divočina vzdálená od civilizace, průzračná voda, čistý vzduch, příroda nespoutaná umělými pravidly a zákazy. Nejde jen o oblast řeky Peel. Po ní se politici a těžařské společnosti zaměří na další území severu. Ohrožení severské tajgy je hrozbou pro zdraví celé planety.
