autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT: KAMIL VIRÁG
Kouzelná krajina velkých jezer, ideální místo pro všechny druhy vodních sportů, pěší turistiku, cykloturistiku a pozorování divoké, nezkažené přírody. Takové je Mazursko v severovýchodní části Polska. Ne náhodou jeden z kandidátů na nový přírodní div světa.
Svůj již několikátý výlet na toto území jsem tentokrát naplánoval do okolí dvou, podle mého názoru nejkrásnějších přístavních městeček, Mikołajki a Giżycko. To první leží na hranici Mazurského krajinného parku a břehu jezera Tałty a vděčí za svůj název sv. Mikuláši. Nedaleko Mikołajek je křižovatka kanálů, spojujících Tałty s jezery Bełdany a Śniardwy. Velká mazurská jezera jsou mezi sebou propojena kanály a říčkami a tvoří tak perfektní síť tras pro jachtaře dychtící po dobrodružství a objevování. Jezero Śniardwy je skutečnou výzvou, zejména za zhoršeného počasí, kdy jeho hladina připomíná spíše rozbouřené moře. Měl jsem příležitost přesvědčit se o tom na vlastní kůži během své květnové plavby, kdy silný vítr vytvářel nad poměrně mělkým dnem jezera posetým velkými balvany skutečně velké vlny. Kdo prošel zkouškou Mazurských jezer, která jsou zde chápána jako jakási škola mořské plavby, může se s klidem vydat dále na sever, plavit se po Baltském moři.
Jezero Śniardwy je se svou rozlohou 114 km2 největším mazurským jezerem nesoucím hrdou přezdívku „Mazurské moře“. Jeden z nejkrásnějších výhledů na něj je z nepříliš známého a téměř liduprázdného poloostrova Szeroki Ostrów na východu jezera. Na jeho konci roste několik voňavých jehličnatých stromů a pláže jsou pokryty jemňoučkým pískem, za který by se nemusela stydět ani ta nejlepší přímořská letoviska. Není zde žádný kemp, ale několik rodin si zde, daleko od okolních městeček, bezstarostně postavilo stany a na ohništích grilují ulovené ryby. Sedám si na vyvýšené místo nad pláží a pozoruji neobyčejný výhled na otevřený vodní prostor s ostrovy porostlými vysokou, sytě zelenou trávou. Nad hlavou mi čas od času krouživě přeletí orel mořský, orel skalní či jestřáb. Níže při hladině se drží rackové a vlaštovky a na vodě se pohupují kachny se svými mláďaty. Nemohu se odtrhnout od krásy, kterou zde bůh opravdu nešetřil a veškeré starosti a útrapy při zapadajícím slunci mizí.
DO KRÁLOVSTVÍ KORMORÁNŮ
Procházím se po mikołajském nábřeží lemovaném gotickými domy z červených cihel, charakteristickými pro tento přístav a obdivuji zakotvené jachty a míjející se lodi. Nové zvědavé posádky doplňují zásoby a někteří zůstávajíi přes noc kvůli některému z populárních „szantowych“ koncertů. Ve vzduchu je cítit vůně smažených ryb z místních „smażalni ryb“, kde se podávají výborné, čerstvě ulovené ryby z mazurských jezer. Z města se plavím do divočiny kolem jezera Łuknajno, které je na seznamu biosférických rezervací UNESCO. Patří k největším evropským hnízdištím labutě velké a desítek jiných druhů vodních ptáků. Nejlepší místo pro jejich pozorování je z vrcholů tří vyhlídkových věží – dvou na severu s výhledem přímo na labutě a jedné na jihu s výhledem i na jezero Śniardwy. Z té první severní věže není nic moc vidět, a tak se prodírám lesem do té druhé, vzdálenější, odrážím při tom útoky krvelačných komárů a hrůzně vypadajících ovádů, kterých jsou zde po nedávných deštích hejna. Po únavném nerovném boji a balancování na zničené ztrouchnivělé lávce nad bažinou dobývám pozorovací rozhlednu, ze které toho ale k mému zklamání opět není příliš vidět. Labutě, kterých je zde skutečně mnoho, se buď ukrývají ve vysoké trávě na druhé straně jezera, nebo se pohupují na hladině uprostřed. Nepovedený výhled na labutě si vynahrazuji plavbou k ostrovu kormoránů na jezeře jménem Dobskie. Vyplouvám z přístavního městečka Giżycko, které mne přivítalo jachtařským příkazem „Spustit kotvu!“. Vítr napíná plachty a posouvá jachtu přes hladinu jezera Niegocin až do jezera Dobskie. Po cestě míjím desítky jiných plachetnic, se kterými se zdravím tradičním vodáckým i jachtařským pozdravem „Ahoj!“. Je nádherné slunečné počasí, což není na Mazurských jezerech až takovou samozřejmostí. Klid všude kolem ve mě navozuje pocit svobody a souznění s přírodou. Po několika hodinách plavby se na obzoru začíná rýsovat ostrov, nad nímž krouží desítky černých kormoránů a stovky jich sedí na jeho stromech, které už zničily svým trusem. Není pochyb, že jim ostrov skutečně patří, nikdo jiný by se tam už totiž nevešel. Připomíná mi to Hitchcockův horor Ptáci, ale nenechám prostor své představivosti a připlouvám blíž, abych si zblízka prohlédl tyhle zdatné rybáře, kteří každý den vyloví z mazurských jezer dvě tuny ryb.
ČÁPI NOSÍ ŠTĚSTÍ
Mazursko však nejsou jen jezera. Okresní silnicí se vydávám do borecké divočiny Puszcza Borecka za stády volně žijících zubrů. Obě strany okresky hustě lemují listnaté stromy, jejichž koruny se několik metrů nad asfaltem spojují a vytvářejí tak přírodní tunel. Místy se korunami prodírá slunce a kreslí na zastíněném asfaltu originální paprskové obrazy. Čerstvý vzduch očišťuje mé plíce a při každém výdechu z nich vytlačuje varšavský smog. Hlouběji do divočiny pokračuji pěšky a zanedlouho narážím na první zubry, kteří se pomalu přibližují. S mírumilovnýma očima naší české stračeny si mě prohlížejí a ze svých velkých černých čenichů na mě odfrkávají vydechnutý vzduch. Před zvířaty je prý nejhorší utíkat, vybavuji si jednu z moudrostí divočiny, a tak zachovávám klid a snažím se s těmito přežvýkavci navázat přátelský kontakt. Naštěstí jsou naladěni na stejnou notu jako já, a tak mohu po chvíli bezpečně odejít.
Jedním z divů této části světa je jistě i malá vesnička Lwowiec, nacházející se téměř při severní hranici s ruským Kaliningradem. Abych se tam dostal, projíždím zvlněnou krajinou úrodných polí, barevných luk a zelených strání. Sklizeň je v plném proudu, na polích se opalují slisované válce slámy, vzduchem se nese vůně sena a pasoucí se krávy již očekávají své ruční večerní dojení. Nebe plane od červánků, které se nad poli mísí s padající mlhou, jejíž vlhkost je cítit ve vzduchu. Se západem slunce zhasínají rovněž okna domů, aby se jejich majitelé mohli vzbudit spolu s jeho východem a po ranní mši začít práci na polích. Tato vesnička je daleko od všech nešvarů velkoměst, v oknech není vidět světlo televizních obrazovek a ticho prolamuje pouze cvrkot cvrčků a klapání čapích zobáků, kteří ihned podle mé energické chůze poznali, že nejsem zdejší. Čápi postávají ve svých hnízdech a čas od času se svistem černobílých křídel proletí nad vesnicí. V pohádkách čápi nosí děti. Na Mazurách věří, že jsou rovněž symbolem pokoje, míru a lásky. Tito strážci domácího klidu by si totiž své hnízdečko lásky na střeše rozhádaného domu nikdy nepostavili. Lwowiec musí být vesničkou výjimečné rodinné idyly, pravidelně tu hnízdí neuvěřitelný počet čápů, je jich zde snad více než lidí. Téměř na každé lwowiecké střeše se zabydlela alespoň jedna čapí rodinka a nejvíce se jich usídlilo na vrcholku místního gotického kostela z přelomu 14. a 15. století. Nechávám se nakazit tím místním klidem a beru si ho s sebou na kousek své zpáteční cesty do Varšavy.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: JAN ČENĚK
Ležím na sněhobílé písčité pláži, nikde ani živáčka, a pozoruji příboj vod nekonečného oceánu. Ještě včera jsem se brodil v decimetrech zahnědlého pražského sněhu a dnes se vyhřívám na slunci v zemičce, o které jsem donedávna neměl ani tušení. Kapverdy? Kde to vlastně je?
Skupina deseti sopečných ostrůvků je ukryta hluboko ve vodách Atlantiku asi 1600 km jižně od slavnějších Kanárských ostrovů a zhruba 500 km západně od nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky – Zeleného mysu (portugalsky Cabo Verde), který dal tomuto nezávislému státečku i současný název. Každý z ostrovů má však úplně jiný charakter a celé souostroví důsledně uplatňuje místní geologické pravidlo – čím západněji ostrov leží, tím je geologicky mladší a tudíž hornatější a zelenější. Výsledkem je neuvěřitelně různorodá skládačka, která společně se stejně rozmanitě složeným obyvatelstvem utváří pestrobarevnou africkou ostrovní mozaiku. Ostrovní charakter maličkého státu, který na Portugalsku získal nezávislost až v roce 1975, jeho vzdálenost a izolovanost od pevninské Afriky a v Africe tak vzácná politická stabilita z něj učinily stabilní a relativně ekonomicky vyspělou zemi. Zemi, snažící se svou přírodní i národnostní pestrostí přilákat v posledních letech zejména evropské turisty, kteří tak vydatně obohacují státní pokladnu. Drtivá většina letů (i ten můj) míří z evropských letišť na ostrov Sal. Na ten nejplacatější, nejsušší a bezpochyby i nejturističtější, který však dokáže nabídnout mnohem víc než jen bělostné písečné pláže a nově vybudované hotelové rezorty. Byla by nesmírná škoda zůstat v některém z nich přilepený k plážovému lehátku a nevydat se za poznáním nitra ostrova a jeho přátelských obyvatel.
ŽRALOCI
Kapverďané jsou lidmi moře, obzvláště zde na vysušeném Salu, kde není téměř žádná vegetace, jen hromady hlíny, skaliska a písek. Není tedy divu, že téměř veškerý život se odehrává na pobřeží. Centrem všeho ruchu tu jsou, na rozdíl od našich návsí a náměstí, přístavní mola. Sem připlouvají rybáři se svými úlovky, zde je hned i prodávají a zde se místní snaží prodat některé z vlastnoručně vyrobených suvenýrů. Jako náš nedobrovolný osobní prodejce se deleguje (z řad mnoha jemu podobných) asi osmnáctiletý domorodec, který si nechává říkat „Gary Cooper“. Při pokusech nám něco prodat za každou cenu si počíná tak vehementně, že se mu i my po zbytek pobytu stejně vehementně snažíme vyhnout. Naše hra na schovávanou slaví úspěch až na jednu výjimku vykoupenou dřevěným hrošíkem, a tak si raději než další dřevěnou havěť kupujeme v místní „sámošce“ jinou místní specialitu: třtinovou pálenku grogue. Na konci našeho pobytu na ostrovech se z nás stávají skuteční znalci tohoto průzračného moku a pro některé méně oblíbené příchutě máme i vlastní familiární označení, jako například „ta, co je cítit po vlhkém sklepu“, jinými slovy s příchutí routy vonné. Další povedený nákup se nám podaří v odlehlé rybářské zátoce na východním pobřeží ostrova. Skupinka rybářů zde právě čistí a porcuje svůj dnešní úlovek: několik menších žraloků, kterých jsou okolní vody plné. Využíváme naší znalosti portugalštiny a všudypřítomné místní otevřenosti pro komunikaci s kýmkoliv a na příští den si do jedné z restaurací v Espargosu, správním středisku ostrova Sal, domlouváme „žraločí hody“. Ačkoliv přicházíme přesně ve smluvený čas, čekají nás ještě další dvě hodiny, než se kýžené lahůdky dočkáme. I zde, mimo vlastní kontinent, mají pro čas africké měřítko. S chutí se vrháme na umně připravené žraločí speciality, které jsou však pro Středoevropany příliš slané. Až teď si plně uvědomujeme, že název ostrova přeložený do češtiny znamená sůl.
V NITRU VULKÁNU
Ještě intenzivněji se můžeme se solí setkat v údolí zvaném Salinas. Tento vyhaslý sopečný kráter byl před mnoha lety průrvou ve stěně zaplaven mořem, a když masa vody vyschla, vznikly několik desítek centimetrů mocné solné nánosy. Místní je dodnes využívají k těžbě soli. Po průchodu krátkým, ručně vylámaným tunelem se nám naskytl zvláště zde, v tropické ostrovní Africe, dost nezvyklý pohled. Nám, hokejovým Čechům, svými bělostnými plochami solných nánosů silně připomínal obrovské ledové kluziště kontrastující se sytě modrým bezmračným nebem. Jedna ze sekcí solných lagun rozsáhlého solného pole byla v posledních letech vyhrazena pro turistické využití. Je neustále zásobována dostatečným množstvím vody tak, aby obsahovala stále velké množství solných minerálů. Výsledkem je voda s vlastnostmi vody Mrtvého moře, jednak léčivými a jednak potvrzujícími Archimédův zákon o tělesu ponořeném do kapaliny. Do této vody se prostě ponořit nedá, a i když jsem se o to několikrát pokusil, voda mě ihned vyplivla na hladinu. Po tomto zážitku jsme uvítali trochu turistického pohodlí a pro místní neuvěřitelného luxusu a dopřáli jsme si sprchu sladké vody v nedávno vybudovaném zázemí této slané plovárny.
VODA NAD ZLATO
Ne nadarmo se Kapverdským ostrovům přezdívá „ostrovní Sahara“, však zde také prší průměrně pouhé čtyři dny v roce. Obzvlášť tady na Salu, kde ne¬existují přírodní zdroje pitné vody, je její nedostatek tím nejpalčivějším problémem. Aby tu na ostrově mohl vůbec někdo žít, musí se sem veškerá pitná voda dovážet na lodích nebo čerpat a nákladně upravovat voda mořská. Zejména po ránu je možné vidět mumraj kolem krytých vodních zásobníků rozesetých v každé větší vesničce. Místní sem každodenně s nádobami docházejí pro vodu třeba i několik kilometrů. I ten nejmenší Kapverďánek, co se sotva naučil chodit, si musí plnit tuto pravidelnou celoživotní pouť. Sladkovodní vodovod je zde stále zbožným přáním, a to i ve většině nejmodernějších hotelů. Proto zde tak velice často můžeme zaslechnout zvolání: Kéž nám dá bůh vodu! Vodu, která je zde kvůli jejímu nedostatku ceněna nad zlato mnohem víc, než ta naší pohádkou oslavovaná sůl.
HLAVNÍ ZPRÁVY
Identitu každé země utvářejí především její obyvatelé. Pokud bych měl popsat Kapverďany, které jsem měl čest během krátké doby poznat, charakterizoval bych je především jako šťastné a veselé lidi. Ne proto, že jsem se na ostrovy dostal těsně po Vánocích, které zde ještě doznívaly poněkud divokou vánoční výzdobou. Ač jsou zdejší mnohokrát velmi chudí (z pohledu Evropana, nikoliv v celoafrickém kontextu), téměř vždy jsou otevření a usměvaví. Morabeza, tohle slovo v kapverdské kreolštině vyjadřuje místní pohostinnost, vstřícnost a přátelskost k hostům. Funaná je místní hudební žánr, který prezentuje jejich přirozeně veselou povahu. Pod téměř vždy bezmračným nebem a s neuspěchaným pojetím času morabeza a funa¬ná dotvářejí harmonii prostředí, jehož „chybičky“ lze lehce přejít. Před naším odletem nás ještě z místního rádia zastihla neuvěřitelně důležitá hlavní zpráva: „Z dodávky na silnici před hlavním městem už opět uteklo prase a zatím se ho nepodařilo chytit.“ Šťastná země, která má takové hlavní zprávy. Šťastní lidé, kteří v ní žijí…
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: DANIEL PEČEŇA
Podstatná část severního Walesu leží v Národním parku Snowdonia. Neznamená to však, že zdejší malebná oblast je lidskou rukou zcela netknutá. Právě naopak. Lidé tady po staletí těžili břidlici. S úpadkem břidlicového průmyslu v místních horách však přichází průmysl turistický.
Stojím na jednom ze tří mostů přes ústí přílivové řeky Conwy. V zorném poli se na hladině kolébají jachty na cestě do Irského moře. Dokonce až sem zabíhá nejsevernější výběžek hranice Národního parku Snowdonia. Park, založený v roce 1951 britskou vládou, se rozkládá na území 823 čtverečních mil a jeho různorodost je definována písečnými plážemi na jedné straně a pustými horami s ledovcovými jezery na straně druhé. Dominantou městečka Conwy je stejnojmenný hrad, založený anglickým králem Eduardem I. na konci 13. století. Tato poměrně zachovalá ukázka středověké vojenské architektury je jednou ze staveb tzv. „železného kruhu“ (soustava hradů), který pomohl anglickému králi k ovládnutí Walesu. Kameny na jeho stavbu pocházejí z lomů Snowdonie. Dnes je hrad zapsán v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Právě pro jeho estetickou hodnotu zde byla vyloučena stavba dalšího mostu, jenž by mohl narušovat výhled. V písečném dnu pode mnou proto musel být vybudován více než kilometr dlouhý silniční tunel spojující oba břehy.
ŽIVOT V REZERVACI
Projíždím hlubokým údolím směrem k hoře Snowdon (1084 m). Jedna z pověstí o hoře říká, že na jejím vrcholu zabil legendární král Artuš obra Rhitu Gaura. Snad proto se ve velšském jazyce hora jmenuje Yr Wyddfa Fawr, tedy Velký hrob. Kambrické pohoří, podle něhož se nazývá i celá epocha, začalo vznikat vulkanickým procesem před půl miliardou let. V té době hory dosahovaly podobné výšky jako dnes pohoří Himálaje. Eroze však během věků horský masiv výrazně zmenšila. Hory se rozsypaly do údolí a výsledný tvar reliéfu byl dotvořen v poslední době ledové, ze které zde zůstalo i několik ledovcových jezer. I když eroze pokračuje dále přirozenou cestou působením větru, deště a sněhu, v současnosti jsou na vině i samotní lidé. Vždyť ročně navštíví národní park až šest milionů návštěvníků, což je v ostrém kontrastu s místní populací, čítající pouhých 26 000 obyvatel. Další vážný problém představují také pasoucí se ovce. Wales má největší plošnou hustotu ovcí v EU, eroze na svazích bez stromů tady postupuje rychleji než jinde. O zachování přírodních krás zde pečuje charitativní spolek Snowdonia Society, jenž s podporou širší veřejnosti tento nelehký úkol zvládá. Organizace často vy¬užívá dobrovolníky, kteří věnují svůj volný čas na údržbu stezek, zpevňování svahů či odstraňování přemnožené flóry nepocházející z Walesu (např. rododendron, křídlatka japonská, netýkavka žláznatá). Je před sezonou a už od rána skupiny dobrovolníků pracují na údržbě mnoha stezek. O rozruch se na svazích stará helikoptéra, která je také součástí operace. Pilot pomocí svého stroje dopravuje balvany ve velkých jutových pytlích do nedostupných částí ve vyšších polohách, kde budou kameny použity na zpevnění stezek. Ke konci směny přináší i několik dřevěných budek nejen pracovníkům pro odpočinek, ale také jako přístřešek před silnými dešti. Boudy jsou rozmístěny na strmých svazích okolo hory Crib Goch, což je v průměru nejdeštivější bod v celé Británii.
JAK DLUŽIT DOLU
Při toulkách krajinou Snowdonie narazím tu a tam nejen na divoké kozy, ale také na pozůstatky těžby hornin. Ale až ve vesnici Llanberis, která dnes slouží především jako turistická základna na úpatí Snowdonu, poprvé vidím v jakém rozsahu dříve „opracovávali“ kopce. Břidlicový kamenolom Dinorwig zabírá podstatnou část hory Elidir Fawr. Břidlice je metamorfovaná hornina, vzniklá hluboko pod povrchem ve stejném období, jako vznikalo celé Kambrické pohoří (tedy téměř před půl miliardou let). Na povrch se břidlice dostala jen díky mimořádně silné erozi. Lidé sice začali těžit břidlici ve Walesu téměř před dvěma tisíci lety, ale kamenolom a továrna na zpracování horniny v Llanberis byla otevřena až na konci 18. století. To bylo období průmyslové revoluce a rovněž největšího rozmachu místních dolů. V té době se postavila velká většina úzkokolejných tratí dopravující opracovanou břidlici do přístavů k expedici. Život v dolech byl pro horníky velmi tvrdý. Muži museli mít své vlastní řetězy, lana a nástroje a za broušení či opravy museli platit. Pokud nebyly podmínky pro práci dobré a horníci nenarubali dostatečný počet tun břidlice, stalo se dokonce, že horníci dlužili vlastníkovi dolu.
ELEKTRICKÁ HORA
Zpustošená hora Elidir Fawr ve svých útrobách ukrývá něco, co se jen tak nevidí. Uvnitř hory je totiž vybudovaná obrovská vodní elektrárna. Se skupinou návštěvníků nasedám do mikrobusu a společně jedeme na prohlídku evropské rarity – největšího lidmi vyhloubeného prostoru. Po ukončení těžby na tváři hory rozhodla britská vláda o výstavbě záložní elektrárny. Kvůli geografickým podmínkám volba padla právě na horu Elidir Fawr – tedy bývalý břidlicový lom. Mikrobus ujíždí podél jezera Llyn Peris, jehož voda hraje velkou roli v získávání energie. Přes několik kontrol konečně vjíždíme do hory, v níž je vybudováno celých 16 kilometrů tunelů. Přicházíme k ventilu, kterým právě proudí voda do turbíny. Voda sem doslova padá z horní nádrže vysokotlakou šachtou přes půl kilometru dlouhou. Tím vytváří nejen množství energie, ale také ohlušující atmosféru. Z devátého patra se díváme do prostoru, kde je umístěno šest reverzních turbín. Průvodkyně říká, že do této strojovny by se vešla celá katedrála sv. Pavla z Londýna. Síla této technologicky vyspělé elektrárny tkví především v tom, že po stisknutí tlačítka je z nuly na plném výkonu za pouhých 16 sekund (jaderná elektrárna startuje více než 45 min). Fluktuace hladiny jezera byla také hlavním enviromentálním problémem pro siveny severní – ryby, které zde uvízly při tvorbě údolí v době ledové. Tyto ryby byly přemístěny do nedalekého ledovcového jezera Ffynnon Llugwy.
VLAKEM AŽ NAHORU
Hora Snowdon je sice druhá nejvyšší hora v Británii, ale kvůli její dostupnosti na ni zavítá největší počet lidí. Ti mohou využít jednu z celkem šesti stezek, které na horu vedou, nebo se nechat vyvézt parním vláčkem po horské ozubnicové trati. První návštěvníci se po kolejích na horu dostali už v roce 1896, ale diskuze o prodloužení dráhy až na vrchol probíhala ve vesnici Llanberis od doby, kdy sem byla zavedena železnice z Caernarfonu. Vlastník půdy George Assherton-Smith však dvacet let úspěšně blokoval jakékoliv pokusy o stavbu na svých pozemcích. Jeho argument proti stavbě byl zřejmý: železnice by pokazila krásný výhled na scenerii místních kopců. Tento důvod se však jevil poněkud směšný od vlastníka kamenolomu. Ovšem když developeři našli alternativní místo pro dráhu vedené z druhé strany hory, rychle obrátil, protože tím by vesnice přišla o slibně se rozvíjející turistický ruch. Zdejší přírodní scenerie se ocitla znova v ohrožení v roce 1998, kdy byla k prodeji velká část hory. Aby svahy nepadly do rukou komerčních developerů, vyhlásil tehdejší prezident nadace National Trust (organizace na ochranu přírody a britských památek) sir Anthony Hopkins akci nazvanou „Zachraňte Snowdon“. Nadace musela během sta dní sehnat čtyři miliony liber ke koupi pozemků.
VZHŮRU NOHAMA
Čepice sněhu pokrývá Snowdon téměř po celou zimu. První známky jara sem přicházejí již na konci února v podobě drobných květů lomikamenu (Saxifraga), jež začínají rašit na skalnatých úbočích. Tato rostlina se vyskytuje především v Alpách a její přítomnost zde vypovídá o klimatických podmínkách těchto hor. K dalším významným druhům zdejší květeny patří endemická lilijka pozdní (Lloydia serotina), která již patří k ohroženým druhům. V současnosti vědci ve Walesu připravují ojedinělý projekt, jenž má za úkol vytvořit databázi DNA každé rostliny původní na tomto území (jedná se o 1143 druhů). S přibývající výškou ubývá květeny a přichází studený vítr a chlad. Podél železnice leží zbytky sněhu. Když konečně dosáhnu vrcholu, jsem obklopen mraky. Kolem mě krouží rackové a havrani, jejichž specialitou je i let vzhůru nohama. Lidé, kteří mají to štěstí a dorazí na Snowdon za jasného dne, mají možnost odtud dohlédnout přes moře až do Irska. Mně dovoluje počasí spatřit pouze holé kopce Snowdonie. Přes relativně malou nadmořskou výšku patří tyto hory k nejstarším na Zemi a i proto se stále řadí k nevyčerpanému bohatství.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR
Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.
Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.
VE VELKÉM NETĚŽÍME
To, co z dálky vypadá jako eskymácká vesnice plná iglú, se zblízka promění v navršené kužele soli čekající na odvoz ke zpracování. Není tu nijak masivní těžba, ročně odtud vypraví pouze 25 tisíc tun, což je při obrovských zásobách stejně nevýznamné, jako snažit se ochutit kotel polévky v závodní jídelně jedním zrnkem soli. Dělníci jen shrabou několik centimetrů vrstvy, přičemž na některých místech by mohli hloubit i několik metrů, než by minerál došel. Daleko větší potenciál v Uyuni má však lithium, kov, jenž je nezbytnou součástí baterií. Nachází se ho v těchto místech pod solným povrchem zhruba polovina ze světových zásob. K těžbě tady však zatím nedochází a Bolívie vytrvale odmítá nabídky nadnárodních koncernů. Chudí Ajmarové, kteří v této odlehlé oblasti poblíž hranic s Chile žijí, o těžbě nechtějí ani slyšet. Obyvatelům země, jejíž hory daly během koloniálních časů podle poetických odhadů tolik stříbra, že by se z něho dal postavit most z Jižní Ameriky do Španělska, se nelze divit. Také oni už poznali, že se vytěžené bohatství zřídkakdy přetaví i v lepší životní podmínky místních lidí. Světu tak zůstává nádherná přírodní scenerie nenarušovaná fabrikami, doly a dalším průmyslem.
JEZERO VYSCHLÉ NEVYSCHLÉ
Podle indiánských legend mohou za vznik Salaru obři, které dnes vidíme v okolí jako zkamenělé horské velikány Tunupu, Kusku a Kusina. Tunupu si vzala Kusku, ale když se jim narodilo dítě, utekl jí nevěrník za Kusinou. Zrazená Tunupu se pustila do pláče, zrovna když kojila novorozence, a její slzy se smíchaly s mateřským mlékem a Salar byl na světě. Geologické vysvětlení pohádkovost nechává stranou a nudně objasňuje, že Salar vznikl vyschnutím obrovského slaného jezera, ze kterého zbyly dnes jen dva kapalinou naplnění pohrobci Poopó a Uru Uru. Ale i tady je prostor na pohádku. Předchůdce Salaru se zachoval jako chytrá horákyně a vyschl–nevyschl. Voda se totiž v oblasti stále nachází, ale až pod povrchem. Zajímavé je, že někde je vrstva soli silná jen několik centimetrů, jako led na českých rybnících, a při procházení slyšíte zvuk tekoucí vody. Jinde má mohutnost zamrzlého Bajkalu, který unese nejen člověka, ale klidně i kolonu náklaďáků. Jenom musíte znát správnou trasu, abyste se nepropadli do solné pasti.
VOZOVKA ZE SOLI
Navigace pro řidiče ale není největším problémem. Tím je samotná sůl. Vzpomeňte si, jak auta trpí, když silničáři při zimní údržbě vozovek přeženou solení náledí. A tady je ze soli celá vozovka a její široké okolí. Agresivní minerál, který se s podvozky dopravních prostředků ne a ne skamarádit, ve spolupráci s jihoamerickou příslovečně lajdáckou údržbou vyřazuje z autoparku jeden teréňák za druhým. Proto se také žádná z oslovených cestovek, které ve městě Uyuni výlety do pouště organizují, moc nemá k tomu, aby turistu přepravila na ostrov z kamení a hlíny, který stoupá nad bělostnou plochu. V době mé květnové návštěvy je po období dešťů, při nichž se hladina blízkého Poopó přelije až do Salaru. V některých místech se tak drží slaná voda, která má na motory ještě horší účinek než samotná sůl, takže náhlé zastavení teréňáku uprostřed přesolené pustiny není výjimkou. Proto musí cestovky jezdit v kolonách, aby byl v případě „ztroskotání“ okamžitě po ruce někdo, kdo by pomohl s odtahem. Agentury proto nasazují takové ceny, že se naprostá většina návštěvníků spokojí s tím, že zaveze jen několik kilometrů do hloubky Salaru.
Jede se přes bizarní hřbitov vlaků, které tu reznou od 40. let minulého století, kdy se v oblasti zastavila železniční doprava, a dnes vytvářejí pozoruhodnou kulisu pro focení bolivijské náhorní plošiny Altiplano. Deset kilometrů za městečkem Uyuni, které je centrálou i pro další výlety do vysokohorské pustiny za lagunami a plameňáky, už vjíždíme do rozbředlé soli, která nám odletuje od pneumatik. „Za dva měsíce to tady bude tvrdé jako asfalt,“ upozorňuje nás řidič na přeměny přírody potom, co definitivně odezní dopady období dešťů.
Stavíme u slaných homolí. Poctivě modré nebe v kontrastu s oslepující bělobou láká turisty k pořizování „originálních“ snímků, takže návštěvníci se předvádějí v co nejneuvěřitelnějších pózách či vyskakují před objektivem. Člověk toužící po prosté kráse by nejraději nasadil běžky a zmizel před tím hemžením do dáli. Jenže toto přeci není prašan, tady by to asi moc neklouzalo.
Pak se stavíme jako všichni u důležitého orientačního bodu – hotýlku postaveného ze slaných cihel. Dříve bylo podobných zařízení v poušti několik. Turisté za možnost přespat v hotelu, který je slaný od základů až pod střechu, solili pěkné peníze. Ale ukázalo se, že majitelé hotýlků ještě nemají dobře vymyšleno, jak v bělostné poušti účelně zacházet s lidskými odpady všeho druhu, takže ubytovací kapacity postupně rušili. Tento poslední zůstal jako atrakce, kde se u stolů ze soli mohou turisté trochu občerstvit. Jídlo je dobré, přesto neodolám, když už mám tu možnost, hrábnu vedle sebe rukou a trochu si přisolím.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MAREK WÁGNER
Zlato. Symbol bohatství a prestiže, síly a štěstí, i náboženský. Ale také ekonomická jistota, ke které se upínají zraky lidí v dobách nestability. Zlata není na světě moc. Ostatně i to je důvod, proč je tak vysoce ceněné. Odhaduje se, že dosud bylo na celém světě vytěženo zhruba 166 tisíc tun tohoto unikátního kovu. Naprostá většina pak v posledních desetiletích. Zní to jako obrovské množství, ale kdybyste z něj vytvořili jednu velkou krychli, bude mít hranu o délce pouhých přibližně 35 metrů. Zlato je ceněno nejen pro svoji krásu, ale také kvůli výborným vlastnostem, které z něj dělají takřka univerzální materiál. Je výborně vodivé a odolné proti korozi. A také kujné. Jeden gram zlata lze rozklepat do fólie o velikosti jeden metr čtvereční. Není divu, že si ho vážily všechny velké civilizace, které kdy obývaly Zemi. Důkazem jsou pohřební maska Tutanchamona, poklady Inků, české Národní divadlo… Příkladů bychom mohli vypsat desítky.
I na finančních trzích má zlato zvláštní postavení. Ačkoli se jedná o surovinu, obchoduje se s ním spíše jako s měnou. Jeho cenu tak více než dostupnost a aktuálně vytěžené množství ovlivňují vyjádření politiků, ukazatelé výkonnosti ekonomik jednotlivých zemí, případně finanční krize, což je pojem skloňovaný zejména v posledních pár letech. Když je situace na finančních trzích špatná, jde cena zlata obvykle nahoru. Ještě před deseti lety stála trojská unce zlata 300 amerických dolarů. Dnes se pohybuje pod hranicí dvou tisíc dolarů za unci. Cena dolaru za tu dobu přitom klesla na polovinu, zlato je tak na trojnásobku své ceny před deseti lety. Pokud to přepočítáme na naši měnu, zjistíme, že za pouhý jeden gram zlata lze dnes získat až tisíc korun. Okamžitě nás v redakci při čtení aktuálních zpráv napadlo, zda existuje možnost, jak se ke zlatu jednoduše dostat?
NA KRIZI S PÁNVÍ
„Krize žene lidi znovu k pánvi. S růstem ceny zlata míří do texaských kopců s krumpáči a pánvemi nová generace hledačů pokladů,“ píše denní tisk. Je tohle ta cesta? Chvilka na internetu a zjišťuji, že i v České republice působí poměrně početná skupina lidí, pro které je rýžování zlata velkým koníčkem.
„Dobrý den, zlatokopecké pánve jsou zatím rozebrané,“ odpověděla mi Eva Riedlová z Českého klubu zlatokopů, která má v klubu prodej pánví na starosti. Na svědomí to ale zřejmě nemá novodobá zlatá horečka, ale hry na zlatokopy populární na mnoha dětských táborech. Bohužel, jak jsem později informován, se tam dětem vnucuje představa, že v českých řekách zlato není a musí se jim do vody házet jeho náhražky, aby si měly s čím hrát. To ale neřeší můj problém, že bez pánve těžko s rýžováním začnu. Na pomoc jsem si proto zavolal čestného předsedu zlatokopeckého klubu Vladimíra Bláhu. Ten ochotně souhlasil, že mi pár českých zlatonosných řek ukáže.
„Kde se zlato v řekách bere?“ zní má první otázka. Stačí se přitom podívat na mapu a odpověď je nabíledni. Zlato lze v českých zemích nalézt v Kašperských horách, na Novoknínsku a u Jílového ve středních Čechách, v oblasti Krakonoš a Rýchor a samozřejmě ve Zlatých horách u Jeseníků. Ze všech těchto území řeky zlato vyplavovaly. Čím dále od zdroje, tím méně ho šlo nalézt. Ostatně takto docházelo k nálezu primárních ložisek už ve středověku. Hledači šli proti proudu a ve chvíli, kdy v řece zlato už nenacházeli, věděli, že právě minuli místo, kde by bylo vhodné otevřít důl.
ZAČÁTKY NA KOCÁBĚ
Naše první cesta vede na říčku Kocábu, která protéká Novoknínskem a u Štěchovic se vlévá do Vltavy. Již dopředu jsme varováni, že zde zlato nenarýžujeme, spíše si jen můžeme vyzkoušet ten správný postup. Bereme pánev a lopatu a vstupujeme bosí do koryta řeky. Vybíráme místo, kam voda naplavuje unášený materiál, tedy dále od proudu. Pan Bašta, od pohledu rozený zlatokop, zaryje lopatou ve dně řeky a začne nakládat říční materiál na pánev. Pak pánev vezme s překvapivou lehkostí do rukou a nacvičenými pohyby nechává řeku odplavovat lehčí materiál. Nám jde o ten nejtěžší, o zlato, a to by mělo na pánvi zůstat jako poslední. Netrvá to moc dlouho a na pánvi zůstává jen tzv. šlich. Jemný materiál, složený z tmavých až černých těžkých minerálů.
„Jak je to s legálností rýžování?“ ptám se raději předem. Nerad bych své vyrýžované bohatství hned odevzdal státu. „Potřeboval byste povolení, kdybyste prováděl průzkum nebo přímo těžbu, bagroval břehy a podobně. Ale při amatérském rýžování nic takového neděláte.“ „A jak zlato poznám?“ ptám se, když se marně snažím ve vyrýžovaném materiálu na pánvi spatřit něco, co by se zlatu alespoň vzdáleně podobalo. „Já tvrdím, že zlato pozná každý. Je prostě… zlaté,“ odpoví mi můj učitel s úsměvem a pánev očistí. Nic v ní nebylo.
Vezmu ji do ruky sám a zkusím zopakovat stejný postup, který jsem před chvílí viděl. Naložím si pánev plnou a jsem pak nemile překvapen, když zjistím, jak je těžká. S omluvným úsměvem raději odházím větší kameny a zkusím si vlastní rýžování. Je to překvapivě namáhavé a přemýšlím, co začne od té tíhy bolet dřív, zda ruce nebo záda. „Ten rýžovací pohyb musí vycházet z ramen, stačí jen přenášet váhu z jedné strany nad druhou a pánev se vám sama rozpohybuje,“ dostává se mi cenného tipu a mé rýžování rázem vypadá o něco lépe. Dokonce se objevil i tzv. ocásek, který vytváří ¬materiál postupně odplavovaný z pánve. Český klub zlatokopů pořádá pravidelně soutěže, některé i s mezinárodní účastí. Při nich prý dokážou zlatokopové přerýžovat plný kýbl písku za minutu a půl, a to včetně vyhledání a vyndání šupinek zlata. Mně to trvá čtyřikrát tak dlouho, a to na konci ještě nemám zlatou tečku ve formě šupinek, představujících mé budoucí bohatství. „Tady toho už moc nebude, celá ta řeka je několikrát přebagrovaná, ale jestli chcete, můžeme na Sázavu.“ Nadšeně souhlasím.
KONEČNĚ NÁLEZ
Do Zlaté řeky, jak Sázavě přezdívají trampové, vstupujeme v Pikovicích. Pan Bašta jde téměř najisto. Materiál nabírá z náplavů okraje řeky poblíž břehu. Soustředí se především na ten drobnější, schovaný za velkými kameny. Vyrýžovat ho trvá jen chvíli. Napoprvé však v pánvi opět nic není. Napodruhé také ne. Do třetice všeho dobrého? Marně hledám třpytící se kousky kovu. „Zlato se netřpytí,“ uklidňuje mě pan Bašta. Konečně! Mezi drobnými černými kamínky je i několik zlatých, přímo uprostřed ta největší šupinka. Takže je to možné… „Na takové Otavě se dá za čtvrt hodiny narýžovat i čtyřicet zlatinek.“ Čtyřicet mi připadá jako slušné množství. „Akorát na jeden gram zlata jich potřebujete tak osm až deset tisíc.“
Matematika je přísná – 14 dní práce a tisícikoruna v kapse. A také hodně poničená záda. Zlato z českých řek tedy tím příslovečným zlatým dolem zřejmě nebude. Ostatně i čeští zlatokopové to dělají především pro zábavu, pro možnost pobýt v přírodě. Nicméně i oni jezdí do zahraničí. V Austrálii, Spojených státech nebo v Kanadě lze stále v řekách najít slušné množství tohoto vzácného kovu, a i pan Bašta se tam jednou za čas vypraví. Nedá mi to a musím se zeptat: „A kolik už toho máte?“ Nicméně odpovědí je mi jen tajemný úsměv. Takže kdo ví. Možná to i já budu zkoušet dál. Co kdyby…
