autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT: MARTIN KRSEK
Tajemné společenství s mezinárodní sítí poboček, jehož členové se honosí zvláštními tituly, oblékají se do rituálního oděvu a přísně dodržují předepsané ceremonie. Z takového popisu se může zdát, že Schlaraffia bude něco démonického, asi jako svobodné zednářství. Ale příznivci prapodivného spolku, který před více než 150 lety vznikl v Čechách a dodnes působí v různých koutech světa, by se takovému srovnání od srdce zasmáli. „Básnili a zpívali, poslouchali přednášky a hudební skvosty, vybojovávali mezi sebou rétorické souboje a propůjčovali si znamenitě vypadající řády a vyznamenání, které ovšem měly význam jen uvnitř Schlaraffie. Na sešlosti si oblékali zvláštní výstroj, která se sestávala z šaškovské čapky ozdobené řády a ze široké šerpy, překypující vybojovanými vyznamenáními. Rytířský sál jejich hradu byl vyzdoben širokými meči a dlouhými kopími, které byly při určitých příležitostech taseny,“ tak vzpomíná na setkávání schlaraffů ve třicátých letech 20. století spisovatel Bedřich Rohan, syn schlaraffického rytíře „Egal der Appetitliche“, v civilu praktického lékaře Oskara Rothbauma z Ústí nad Labem. Ta scéna zní neuvěřitelně. Takhle že se chovají dospělí lidé, navíc příslušníci horních vrstev společnosti?
LÉTA VÝRA
„Lulu!“ sluší se říci na úvod, neb tak zní pozdravení členů Schlaraffie. Vytvořili si totiž nejen vlastní jazyk, ale i vlastní zákony a letopočet.
Pátrání po tajemné Schlaraffii začneme rokem jedna, tedy Anno Uhui 1. Tento rok připadá v běžném kalendáři na letopočet 1859. Byla to doba obrovského rozkvětu spolkové činnosti. Milovníci umění z horních společenských vrstev se v Praze scházeli ve spolku Arcadia, což byl aristokrat mezi spolky, s tradicí od roku 1609, kdy vznikl v Římě. Hlásil se k odkazu starověkého Řecka, jeho členové si dávali starořecká jména a roky počítali podle olympiád. Navštěvoval jej i ředitel Stavovského divadla Franz Thomé. Jenže snobská Arcadia odmítla přijmout jeho „proletářské“ přátele, a tak s nimi v jednom pražském hostinci u piva založil trucpodnik. Dostal jméno podle pohádkové „země nezemě“ Schlaraffenland, vypůjčené ze středověké německé literatury. A protože přímo nad stolem zakladatelů visel obří vycpaný výr, všichni schlaraffové od té doby musejí vzývat jako božstvo velkého Uhu. Odsud tedy namísto Anno Domini (léta Páně) – Anno Uhui (léta Výra).
Schlaraffia si zvolila jako heslo „In arte voluptas“ (V umění požitek) a do znaku si dala sklenku a šaškovskou čepici. To prozrazovalo mnohé o náplni spolkové činnosti. Ve stručnosti – šlo o čistě mužskou společnost, která se pravidelně setkávala v hostinci. Těmto schůzím měl vládnout humor, zpěv, přednášky o umění a samozřejmě jídlo a pití. Pánové, řekněte! Není to geniální myšlenka?
Pro všeobecné veselí platilo jen pár omezení, humor nesměl být urážlivý a zcela zapovězena byla témata o politice a náboženství. Tak jako se Arcadia shlédla ve starověkém Řecku, Schlaraffia vzývala romantický středověk. Členové se mezi sebou oslovovali směšně znějícími šlechtickými tituly a nosily divadelně vypadající meče. Pasovali sami sebe na rytíře umění a humoru, jimž hospoda byla hradem a šaškovská čepice helmicí. Hlavní ctností byla schopnost umět si udělat legraci sám ze sebe. To byl opak hermetických společností té doby, reprezentovaných především svobodnými zednáři, jejichž členstvo se bralo smrtelně vážně.
RECESE JDE DO SVĚTA
Stát se členem Schlaraffie začalo být v Praze in. A umělci z německých zemí, kteří tu zažili fascinující atmosféru setkání vyznavačů velkého Uhu, vyvezli ideu bláznivého spolku za hranice. První odnož vznikla roku 1865 v Berlíně (říše Berolina), další v roce 1872 v Lipsku (Lipsia), za rok následoval Štýrský Hradec (Grazia) atd. Cestu k celosvětovému hnutí si pražská recese otevřela roku 1876, kdy se sešel první všeschlaraffický sjezd v Lipsku. Jednotlivé odnože, zvané říše, při této příležitosti sjednotily své regule a vytvořily propojenou síť. Zakladatelská říše zvaná Praga získala čestný titul Allmutter neboli Všemáti a působila jako Mekka schlaraffů a správní a soudní centrála.
Během šestnácti let vyrostlo v Evropě i USA dalších 108 říší. Hnutí vydávalo členský registr s tisíci žertovných jmen svých členů, často významných osobností vědy, umění a politiky. Registr zvaný Stammrolle měl ale krom pobavení ještě jiný význam – obsahoval informace o místě a času pravidelného setkávání jednotlivých říší, a dokonce i adresy a telefonní čísla na bratry ve zbrani. Cestování po sousedních říších totiž patřilo k velkým zálibám mnohých schlaraffů, získávali tak cenné společenské kontakty a pokaždé také nějaký ten skvostný metál na hruď či helmu.
TCHYNĚ POSTRACHEM
A jak se člověk mohl stát schlaraffem? Musel ho navrhnout někdo z rytířů a ostatní schválit. Průměrná česká říše čítala řádově jen desítky členů. Rekrutovali se ze středních a vyšších společenských vrstev, členství totiž nebyla levná záležitost. Nově přijatý člen nejdřív získal postavení zbrojnoše (Knappe), pak dosáhl povýšení na junkera (Junker). Pasování na rytíře se mohl dočkat zhruba po roce členství, a to jen v případě, plnil-li řádně všechny své povinnosti, zejména účast na setkáních, zvaných Sippung. Adept se také musel naučit schlaraffickou latinu, tedy zvláštní mluvu, která je v principu prapodivnou němčinou. Mezi nejdůležitější slova vyjma pozdravu Lulu a boha Uhu patřila také Quell a Lethe, čili pivo a víno. Pod slovem Burgschreck (Postrach hradu) bychom našli výraz pro tchyni a Burgwonne (Slast hradu) náleželo přítelkyni.
Pasování na rytíře představovalo nejdůležitější okamžik v životě schlaraffa. Tehdy získal nové jméno, jež většinou odráželo nějakou humornou formou civilní profesi rytíře či jeho osobní záliby. A tak otec v úvodu citovaného spisovatele Rohana, rytíř říše Ostia „Egal der Appetitliche“ (Cokoli Chutného), získal titul pro své labužnictví. Budějovický fotograf Theodor Bartel zase nesl schlaraffské jméno „Licht van der Platten“ (Světlo z desky). Jméno Carbo der Abwesende (Uhlíř Nepřítomný) pak příslušelo ústeckému uhlobaronu Ignazi Petschkovi, zřejmě proto, že pro své pracovní povinnosti často chyběl na zasedáních Schlaraffie. Vítání nového rytíře hrálo vrcholnou roli v ceremoniích Schlaraffie. Nováček musel složit přísahu, ve které mimo jiné stojí: „Přísahám ve jménu Uhu – Oho – Aha, schlaraffické trojici, ctít slad a chmel, být stále šťastný a bujarý v našem veselém spolku. Nebudu svévolně flákat schůze…“ Toto znění přísahy pohoršilo roku 1935 papeže Pia XI., který to označil za rouhání a vyzval katolíky, aby do Schlaraffie nevstupovali. Později si prý ale nechal vysvětlit, že jde jen o nevinný žert.
TRNEM V OČÍCH NACISTŮ
Rodná země Schlaraffie – české království, patřila k oblastem s největší hustotou říší. Bylo jich tu na čtyři desítky, zůstalo po nich ale nemnoho. Ačkoliv na počátku tvořili mezi dvacítkou zakládajících členů čtvrtinu Češi, spolek se vyprofiloval jako reprezentant německého kulturního okruhu. Všeschlaraffský koncil v Curychu roku 1914 dokonce uzákonil povinnost komunikovat uvnitř říší němčinou zpestřenou schlaraffickými výrazy.
Rozhodně však nešlo o spolky nacionalistické. Vždyť dominantní postavení v nich zastávali vedle českých Němců také reprezentanti české židovské komunity. Navíc Schlaraffia se stala po nástupu Hitlera k moci jednou z prvních obětí likvidace svobodného spolkového života. Říše Allmuter Praga zanikla, její archiv a další poklady se však podařilo převést do Švýcarska. Město Bern zastoupilo Prahu v její roli schlaraffické metropole. Po válce totiž neměl české říše kdo obnovovat. Židé emigrovali nebo zahynuli ve vyhlazovacích táborech a místní Němci byli odsunuti.
Ve svobodném světě se podařilo na tradici navázat. V současné době čítá Schlaraffia přes 420 říší a 12 tisíc členů, a to i v tak exotických destinacích, jako je Buenos Aires v Argentině, v thajském Bangkoku či v japonském Kobe. I v Čechách v poslední době zažívá myšlenka potrhlého spolku renesanci. Zatím tu funguje jen jediná odbočka, a to v Jihlavě. Snahy na obnovení starých říší, které se objevily v Praze, Vrchlabí, Ústí nad Labem či Teplicích narážejí na nekompromisní schlaraffický zákoník. Oficiální české žádosti o zmírnění spolkových předpisů, jakým je zákaz přijímání žen do řad rytířstva nebo podmínka užívání jako vnitřního jazyku výhradně němčiny, nenalézají u strážců tradic a pořádku pochopení.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: SOLAR IMPULSE
Jeho dědeček August byl prvním člověkem, který vystoupal balonem až do stratosféry. Jeho otec Jacques byl prvním, kdo se ponořil na dno Mariánského příkopu. A Bertrand Piccard, hvězda letošního Tourfilmu? Objevitelskou krev v sobě nezapře. Jako první člověk obletěl svět balonem a nyní se chystá zdolat stejnou trasu letadlem na solární energii. „Otec i dědeček mě velmi ovlivnili. Ale ještě větší roli možná sehráli jejich přátelé potápěči, horolezci a objevitelé všeho druhu, kteří k nám chodili na večeři. Ti všichni mi ukázali, jak je život pestrý, když se ho rozhodnete prozkoumávat.“
Jak se zpětně díváte na to, co dokázali váš otec a dědeček?
Jsem plný obdivu. Každému z nich se podařilo změnit tehdejší pohled na svět. Dědeček dal nový směr aviatice, když se dostal v přetlakové komoře do stratosféry. Ukázalo se, že v takové výšce lze nejen být, ale že tam klesá i spotřeba paliva. Můj otec zase prokázal, že i na tom nejhlubším místě oceánů je život – na dně Mariánského příkopu viděl rybu a dvě krevety. Předtím se soudilo, že tam život není, a proto tam vlády „uklízely“ toxický odpad. Kde je ale život, tam je i kyslík a tedy i mořské proudy, které vedou od hladiny ke dnu a naopak. Vlády proto od této činnosti upustily, protože by se toxické látky mohly dostat zpátky ke hladině.
Ale u vašeho dědečka slavná historie vašeho rodu nezačala. Řekněte také něco o svém pradědečkovi.
Jsem rád, že o něm mohu mluvit právě v České republice. Můj pradědeček Ernest Denis byl historik a slavista na pařížské Sorbonně. Založil slavnou revue La Nation Tchèque (Český národ, pozn. aut.), a právě Čechům jako kulturně nejvyspělejšímu slovanskému národu připisoval vůdčí roli ve slovanské emancipaci. S Masarykem spoluvytvářeli koncept moderního Československa v roce 1918.
Takže i on byl svým způsobem objevitel, i když na poli politických idejí?
Přesně tak! Když v roce 1920 přijel do Prahy, vítali ho s ovacemi. Na Těšnově po něm pojmenovali nádraží, na Malostranském náměstí měl dokonce sochu. Tu ale v roce 1940 Němci zničili. Dnes jeho jméno nese několik náměstí po celé České republice.
Říkáte o sobě, že vaší nejdůležitější vlastností je zvědavost. Tu jste získal po otci, dědečkovi a pradědečkovi?
Ano, ale kromě toho jsem ji zdědil také po své matce, která se věnovala orientální kultuře, psychologii, přírodní medicíně. Řekl bych, že zvědavost směrem k vnějšímu světu jsem získal po svém otci a dědovi, a směrem ke světu vnitřnímu po své matce. Za všemi mými činy pak stojí to, že jsem si přál zažít v životě něco zajímavého a užitečného. Protože když něco není zajímavé, je to nudné, a když něco není užitečné, tak je to k ničemu.
Máte ve zvědavosti nějaké hranice?
Ano, a ty jsou dány přírodními zákony. Ty musíme respektovat. Ale většinu našeho času nejsme limitováni zákony přírody, ale strachem z neznámého a nejistotou, a s tím se snažím vždy bojovat. Jsou totiž dvě možnosti, jak lze život prožít. Buď se spoléhat na dogmata a stereotypy, anebo si hrát s otazníky a nejistotou, které ale musíte přijmout, pokud chcete dosáhnout lepšího života a světa. Život je jako let balonem. Abychom se dostali výš, aby přišla změna, tak musíme odhodit zátěž. A tou jsou v životě naše jistoty.
Slyšel jsem, že jste na počátku své kariéry vzduchoplavce objevil nějakou čínskou medaili…
Tu medaili jsem našel v době, kdy jsem po osmnácti letech přecházel z letů závěsným kluzákem, kdy jsem s větrem bojoval, na balonové létání, kde jsem se naopak učil, jak letět po větru. Byl jsem v jednom šanghajském antikvariátu, kde měli asi dvě stě různých medailí, a já jsem sáhl po jedné z nich. Stálo na ní: Jestli vítr vane stejným směrem, kudy vede tvoje cesta, přinese ti to velké štěstí.
A štěstí to přineslo. Před vámi proběhlo jednadvacet neúspěšných pokusů o oblet světa balonem, ale až ten váš byl úspěšný. Jak si to vysvětlujete?
Předchozích jednadvacet pokusů provedlo celkem deset týmů. A náš tým udělal jedinou věc jinak – změnil technologii a strategii po každém neúspěšném letu. Ostatní to zkoušeli stále stejnou cestou. Jako včely, které stále dokola naráží do skleněné tabule, ačkoliv otevřené okno je hned vedle. My jsme ale byli spíše jako vosy. Ty, když se chtějí dostat ven z místnosti, tak ji obletí celou, než otevřené okno najdou. Byli jsme flexibilní a nezdráhali jsme se přiznat chybu, zatímco naši konkurenti stejné chyby stále opakovali.
Co bylo na celé cestě nejtěžší?
Pacifik. Jeho přelet nám měl zabrat tři dny, nakonec to bylo sedm dní. Vítr byl slabý, vyčerpali jsme většinu paliva. Ptali se nás, jestli budeme pokračovat. Šli jsme ale dál. Změnili jsme výšku, našli dobrý vítr a cestu jsme dokončili se čtyřiceti kilogramy paliva z původních 3,7 tuny.
Jste psychiatr. Co se děje s lidskou myslí, když jí po dvacet dní dělá společnost nekonečné modré nebe?
Dostanete se zcela mimo rutinu, zapomenete na všechny ty každodenní detaily, o kterých jste si mysleli, že jsou nepostradatelné. Trochu také ztratíte pojem o čase. Jste ale mnohem blíže přírodě a hlavně sami sobě. Nikdy ale nevíte, co se může stát v příští minutě, takže jste také mnohem ostražitější. Je to opravdu dobrý pocit.
Hodila se vám vaše praxe psychiatra při letu?
To ano. Když totiž chcete s někým tvořit dobrý tým, musíte přijmout jeho odlišnosti. Pokud se totiž snažíte být podobní, abyste se vyhnuli možnému konfliktu, tak to nebude nikdy fungovat. Když pak dojde k nějaké krizové situaci, tak zjistíte, že ten druhý je jiný, než jste předpokládal. Proto jsme spolu s Brianem Jonesem před letem co nejvíce hovořili o rodině, politice, sociologii, náboženství, prostě o čemkoliv. A kdykoliv jsme se v něčem shodli, tak jsme změnili téma. Zůstali jsme jen u těch, kde jsme měli názor odlišný, a snažili jsme se zjistit, proč se na věc díváme jinak. Právě proto v balonu nikdy nedošlo k žádnému konfliktu. Je mi jen líto, že se tyto metody nepoužívají i v běžném životě, kde se snažíme lidi s jiným názorem a chováním spíše odsunout někam mimo. Přitom bychom se měli snažit jejich odlišnosti pochopit.
Může nám v tom pomoci cestování? Protože díky němu můžeme poznat to, z čeho máme strach.
Přesně tak. Musíme také začít vnímat a snažit se pochopit odlišný způsob myšlení, jinou mentalitu a vzorce kultury. Myslím si, že o tom všem je cestování, tedy takové cestování, kdy jen neprojíždíte nějakou zemí, ale kdy také vnímáte jedince, kteří v ní žijí. Proto se snažím každý rok se svými dětmi navštívit nějakou novou kulturu a poznat ji. Bohužel se setkávám s tím, že lidé se někdy vydávají na cestu, ale s sebou si berou svou vlastní kulturu a mění díky ní obyvatelstvo v té zemi. Někdy to vede k otřesným výsledkům.
Přímo při letu balonu Breitling Orbiter 3 jste ale z výšky mnoho kultur poznat nemohl. Byl jste s lidmi pod vámi alespoň v kontaktu?
Občas ano, a byly to docela zábavné situace. Když jsme letěli nad Marokem, tak jsme od tamní armády dostali fax s otázkou, proč letíme nad nejutajenějším armádním objektem v Maroku. Tak jsem jim odpověděl, že to místo je tak tajné, že nebylo ani na mapě, takže jsem o něm nemohl vědět. A oni nám napsali: Tak teď už to víte a příště tudy neleťte! Nad Myanmou jsme zase obdrželi zprávu s otázkou, odkud a kam letíme. Tak jsme podle pravdy odpověděli, že jsme vzlétli ze Švýcarska a přistát chceme někde v Africe. Pět minut bylo ticho, dispečer asi listoval v atlase. Pak nám zavolal: „Pokud letíte ze Švýcarska do Afriky, tak co k čertu děláte nad mou zemí?“
Ve svých přednáškách říkáte, že létání balonem symbolizuje sepětí člověka, techniky a přírody. Myslíte, že moderní způsoby cestování nám toto sepětí vzaly?
Velmi často od sebe oddělujeme techniku a přírodu. Říkáme, že technologie ničí přírodu. Technika ale může přírodě pomáhat. Je jen potřeba, abychom to chtěli my, lidé, a technologie takto využívali k lepšímu životu a k ochraně životního prostředí. Čisté technologie pro nás budou velmi důležité.
Ono se to snadno řekne, ale stačí si uvědomit, že letos slavíme 125. výročí patentu vozu se spalovacím motorem, a od té doby jsme se prakticky nepohnuli z místa…
To je nepochopitelně hloupé. Je zřejmé, že nyní potřebujeme upnout pozornost k novému typu motoru, ať už hybridnímu nebo elektrickému. Mnozí říkají, že by se mělo počkat dalších deset let, než díky novým výzkumům budeme moci například solární energii zužitkovat lépe než dnes. Proč ale čekat, když ji můžeme využívat už nyní, byť v menším množství? Kdybychom už dnes využívali úsporné technologie a obnovitelné zdroje v takové míře, jak to zatím dokážeme, tak bychom se mohli zbavit poloviny konvenčních paliv, která spálíme každý den.
Myslíte, že právě úspěch vašeho projektu Solar Impulse, při němž plánujete obletět svět jen za pomoci solární energie, může změnit myšlení velkých korporací?
Naším cílem není nastartovat revoluci v dopravě. Chceme udělat revoluci v tom, jak lidé vnímají energii. Automobily, osvětlení, domy, počítače, tady všude lze využít solární nebo jinou obnovitelnou energii. Můžeme zateplovat domy a osazovat je solárními panely tak, že budou produkovat více energie, než kolik jí spotřebují. Na letounu máme šestnáct přistávacích světel, každé má 26 malých LED. Když je rozsvítíme, je světlo jako ve dne. A na to celé spotřebujeme 100 wattů. To je jako dvě žárovky ve vaší ložnici. S novými technologiemi se otevírají dveře pro řešení mnoha současných problémů.
Prototyp letounu Solar Impulse má za sebou několik úspěšných startů. Kdy proběhne let kolem světa?
S projektem jsme začali v roce 2003 a plánujeme, že let kolem světa proběhne do konce roku 2014. Náš tým se rozrostl na osmdesát pět členů a do projektu jsme zatím investovali sto milionů dolarů. Když chcete uskutečnit něco velkého, musíte počítat s tím, že to bude chvíli trvat. Začínali jsme od nuly, věděli jsme jen, že chceme sestrojit letadlo, které bude velké asi jako airbus, ale bude mnohem lehčí a bude mít úspornější pohon. Všichni nás měli za blázny, ale teď máme v hangáru úspěšný prototyp a máme se o co opřít.
Jak bude projekt Solar Impulse pokračovat po úspěšném letu?
Úspěchu bychom chtěli použít k propagaci našich výsledků – chceme oslovit co nejvíce lidí s myšlenkou nových technologií a chtěli bychom, aby se tyto otázky řešily na politické úrovni. Pokud bychom totiž pokračovali v současném trendu plýtvání energiemi, tak nejenže zničíme životní prostředí, ale zhroutí se i naše hospodářství. S tím, jak bude klesat zásoba fosilních paliv, tak bude růst jejich cena až k neudržitelnosti. Chceme-li zlepšit společnost, tak je nutné uvádět nové technologie do praxe. Nejde pouze o ochranu životního prostředí, jedná se o uzavření kruhu, kdy se s novými technologiemi vytvoří i nová pracovní místa, nové bohatství a lepší život.
Máte tři dcery. Bude některá pokračovat v rodinné tradici objevitelů?
Moje děti mi už před deseti lety řekly, že už nebudou poskytovat žádné rozhovory. Prý se jich všichni ptají, jestli chtějí být jako jejich otec, děda, praděda… V naší rodině bylo vždy důležité, abychom měli vzdělání a práci. Na tom se pak dal stavět nějaký sen. Myslím, že toto století bude o výzvách na poli zlepšování kvality života. Lidská práva, odzbrojování, lékařské výzkumy, šetrná energetika, to všechno mohou být velká dobrodružství 21. století. Dnes už není obtížné dojít na jižní nebo severní pól, dělají to stovky lidí. Proč ale dělat něco, co už zvládlo nespočet lidí před vámi? Je potřeba dělat něco nového.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ
V ponurých padesátých letech, kdy Sovětský svaz býval náš vzor, bylo kuriózní, že byl vzorem i v budování protialkoholních záchytných stanic. V carském Rusku vznikaly první útulky pro opilce již v roce 1902. Hrůznější podoby nabyly v roce 1940, v době kdy se žezla šéfa NKVD ujal Lavrentij Berija. Pobyt v nich měl podobu opravdového, i když krátkodobého vězení. Co se ale týče zřízení prvních protialkoholních záchytných stanic v podobě, jakou známe dnes, máme světové prvenství. Zasloužil se o to MUDr. Jaroslav Skála, známý bojovník proti alkoholismu, jak tuto skutečnost jásavě oznamoval dobový tisk.
Československá záchytná stanice (na Slovensku ji vtipně nazývali izbičkou pre opilcov) spatřila světlo světa 15. května roku 1951 a nadšení novináři jistě netušili, že prvním hostem, který dobrodiní zařízení U Apolináře už po pouhých třech dnech okusí, bude ruský námořní úředník, opilý jak carský důstojník. Jistěže tato skutečnost byla tehdejšími médii důkladně zamlčena a zaměstnanci první záchytky s největší pravděpodobností dostali instrukce, aby o incidentu pomlčeli. I když slovo vystrezvitěl (ruský ekvivalent výrazu záchytka) záhy zdomácnělo v Sovětském svazu, můžeme si být jisti, že tentokrát jsme byli vzorem my. Náš tisk tehdy však hrdě tvrdil, že inspirátorem byla samozřejmě země sovětů. Po československém vzoru se záhy začaly budovat záchytky i v dalších zemích světa. Například v americkém St. Louis na tamní obdobě záchytného zařízení o nás existuje zmínka i v zakládací listině.
RYBA SMRDÍ OD HLAVY
Tehdejší představitelé Československa zřejmě projevovali dojemnou starost o zbloudivší opilce, zvláště pokud by se tito v podroušeném stavu ocitli v zimě. Československá vláda se proto tomuto nebezpečí rozhodla učinit přítrž. Předpokládejme, že její tehdejší předseda a alkoholik číslo jedna zcela určitě ve svém životě poznal na vlastní kůži, že podroušený stav si žádá pomoc bližního svého.
Dobový tisk tedy čtenáře podrobně instruuje: V případě, že kdokoliv spatří osobu, jež ohrožuje sebe nebo ostatní, narušuje veřejný pořádek, poškozuje majetek, či nachází se ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, nemá jen možnost, ale především občanskou povinnost upozornit na takovou skutečnost Veřejnou bezpečnost. Ta se v případě podezření na požití alkoholu postará o důstojné přepravení osoby do protialkoholické záchytné stanice a předání příslušným úřadům. Vzhledem k tehdejší společenské atmosféře represivním orgánům nepřipadlo neetické oznámit podroušenost i svého kamaráda, i když se tento mohl opít třeba z radosti nad právě narozeným potomkem. Ano, i takové případy se dít mohly, jisté však je, že hlídky mužů v zelené uniformě v pozdních nočních hodinách na ulicích podroušené jedince aktivně vyhledávaly. Vydatně jim v tom pomáhala takzvaná Pomocná stráž VB, instituce za socialismu obzvláště odpudivá.
Společensky unaveným byla pak prý garantována adekvátní lékařská péče, pitná voda a základní strava. Jestli to měla být česnečka, slaneček nebo kyselá okurka, o tom prameny nehovoří. Lékaři však prý měli být vyškoleni pro zacházení s alkoholiky. Tisk odvážně tvrdil, že pokud se osoba alkoholem opila sama, musí nést za toto nesocialistické chování důsledky a zaplatit poplatek za nepřístojné chování vůči střízlivým spoluobčanům. Ten rozhodně nebyl malý, ani na tehdejší poměry. A ta ostuda! Pobyt na záchytce se oznamoval do zaměstnání, viník byl všelijak pranýřován a ostouzen.
PŘÍTĚŽ PRO NEMOCNICE
Nutno podotknout, že pobytem v protialkoholní záchytné stanici člověk neztrácí odpovědnost za své případně spáchané činy, nýbrž se jedná pouze o jakýsi krátkodobý pobyt po dobu než vystřízliví. Tuto poněkud nesrozumitelnou větu lze dešifrovat snad takto: Pozor, pokud jsi porazil na své klikaté cestě z hospody popelnici či vyhrožoval příslušníkům Veřejné bezpečnosti, až vystřízlivíš, můžeš rovnou putovat do vyšetřovací vazby za ničení majetku v socialistickém vlastnictví či napadení veřejného činitele. Na záchytce tě vyšetřovat nebudou, jen tě tam nechají vyspat a ráno se uvidí. V poslední době jsou záchytné stanice spíše vzácností. Opilci pak bývají postrachem i přítěží ambulantních oddělení nemocnic. Tam intoxikované alkoholem nechají prospat, avšak lékaři a sestry a záchranáři si mnohdy užijí agresivních výstupů a výjimkou nebývají ani fyzická napadení. Poplatek za pobyt v klasických záchytkách (kterých však již moc nezbylo) se dnes liší. V nejlevnějších přijde na osm set korun, v těch nejdražších až na bezmála třináct tisíc.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT: JIŘÍ ŠKODA
Varuj se bestie Člověka, neboť on je spřeženec Ďábla. On jediný mezi božími primáty zabíjí ze sportu, pro potěšení nebo z chamtivosti. Ano, on zabije bratra svého, aby získal půdu jeho. Nedopusťte, aby byly jeho počty vysoké, neboť obrátí v poušť domov svůj i váš. Střezte se ho; zažeňte ho zpátky do džungle, neboť on jest poslem smrti, praví posvátné svitky opic ve slavné filmové opičí sci-fi sáze. Je na tom něco pravdy?
Člověk. Na první pohled absolutní vládce planety Země. Jedině on dokáže v tak obrovské míře tvořit, ale zároveň i ničit prostředí kolem sebe. Pro důkazy se nemusí chodit daleko. I z vesmíru lze pozorovat monstrózní stavby měst, umělé ostrovy, žlutošedý smog nad světovými metropolemi. Americký vědecký časopis BioScience udává, že 83 % zemského povrchu již bylo poznamenáno lidskou činností. Role světovládce tak člověku sedí. Bude tomu tak ale napořád?
ZRCADLO SPOLEČNOSTI
Největším přínosem science fiction je fakt, že nastavuje společnosti zrcadlo. Na pozadí zdánlivě nesmyslných příběhů o mimozemšťanech, cestování časem a fantastických nových světech lze často najít polemiku o lidstvu samotném. Jak se chovají národy k sobě, jak zacházíme se životním prostředím, kulturním dědictvím, jak přistupujeme k menšinám či domorodcům. Nejinak tomu bylo v sáze o „planetě opic“.
Její děj začíná v době, kdy se lidstvo nadšeně vrhá do vesmíru, aby pátralo po nových světech či civilizacích. Z jedné takové cesty se však na zem dostane nákaza, která zahubí všechny kočky a psy. Lidé, toužící po zvířecím společníkovi, si tak začnou hledat náhradu. Drobné ptactvo, hlodavce, plazy… Všichni jsou vítanou náhradou. Ale nejvíce ze všech se osvědčí primáti. Lidoopi slouží nejprve pro zábavu, ale po čase se je podaří po genetických manipulacích vycvičit do takové míry, že mohou lidem sloužit. Obsluhují je, uklízejí, úkolů přibývá. Z opů se stanou dělníci v nebezpečných provozech, obětní beránci, jednoduše a prostě novodobí otroci. Že tato situace nemůže vydržet navěky je jasné, a podobně jako v Čapkově Válce s mloky se i zde obrátí opice proti svým pánům a převezmou vládu nad kdysi všehoschopnými lidmi.
Fantazie? Možná. Ale podobné věci se přeci dějí i v současnosti, a to hned na dvou frontách. Menšina obyvatel naší planety žije na úkor těch zbývajících. Dětská práce, mizerné odměny zaměstnancům v rozvojových zemích, ignorování práv domorodých kmenů. I na stránkách Koktejlu jsme již mnohokrát informovali o podobných případech. Druhá fronta je vědecká. Klonování a genetické manipulace jdou stále kupředu. Britský National Institute for Medical Research se nechal v červenci slyšet, že bychom měli definovat nová pravidla pro genetické pokusy na zvířatech. Že není normální dávat do mozků šimpanzů lidské buňky, budou souhlasit zřejmě všichni, avšak teprve se uvidí, zda dojde k nějaké změně. Tlak na vývoj nových léků použitím těchto metod je totiž velice silný. Od stvoření primátů s lidskou inteligencí a schopnostmi tak možná nejsme daleko.
MATKA ZEMĚ
Zdá se tak, že lidé intenzivně pracují na své vlastní zkáze. Cynik by však podotkl: „A stalo by se něco, kdyby lidé zmizeli?“ Zřejmě ne. Naše planeta již v minulosti dokázala, že má neobyčejnou schopnost přežít. Zastánci tzv. teorie Gaia hovoří o tom, že je Země ve skutečnosti jeden velký organismus a stejně tak se chová. Ne že by si uvědomoval sám sebe, ale jen tak mimoděk reguluje podmínky na svém povrchu tak, aby mohlo vše dohromady perfektně fungovat. Vám nikdy nepřišlo fantastické, jak je život na zemi zařízený? Rostliny zpracovávají oxid uhličitý a vytvářejí kyslík, který potřebují živočichové. Ti zase na oplátku pomáhají se šířením rostlin do míst, kde ještě nerostou. Potravní řetězce jsou tak provázané, že bez vnějších zásahů jsou z dlouhodobého hlediska takřka neměnné. Zkrátka dokonale vyvážená idylka. V tomto kontextu by mohl být člověk planetou vnímán jako obtěžující prvek a planeta by mohla mít snahu se ho zbavit. Při pohledu na zpravodajství o ničivých hurikánech a zemětřeseních to tak může i vypadat. Střízlivější zástupci teorie Gaia nejsou tak radikální, hovoří jen o tom, že by se po případném zániku našich civilizací planeta velice rychle otřepala a znovu by na ní vypukl život, sice v trochu pozměněné, ale přesto stále dokonale vyvážené formě. A to i kdyby se lidstvo vyhladilo samo třeba jadernou válkou. Radiace by napomohla mutacím a vzniku nových tvorů, kteří by osídlili Zemi. A možná by mezi nimi zůstaly i zbytky lidí, i když na technologické úrovni ostatních primátů.
VESMÍRNÍ RODIČE
Jiná sci-fi sága, Vesmírná odysea, si pohrává s další myšlenkou. Čím to, že jsme vývojově tak utekli našim opičím příbuzným? Bylo to opravdu náhoda, výsledek přirozených mutací a evoluce, nebo lidstvu někdo pomohl? Je vůbec možné, aby se v důsledku evoluce takto vyvinul pouze jeden organismus na Zemi? Mnoho záhadologů je přesvědčeno, že se lidstvo v historii bez mimozemské pomoci neobešlo, jsou schopní vám ukázat i přesvědčivé důkazy ve formě starověkých fresek, soch či textů. Fyzický důkaz však zatím chybí. Že v naší galaxii jsou i jiné mimozemské civilizace je nesporné. Nicméně vesmírné vzdálenosti jsou tak obrovské a historie lidí tak krátká, že by byla obrovská náhoda, kdyby k nám dorazila vesmírná pomoc v ten správný čas. Náhoda možná větší než to, že došlo k té správné mutaci v genech našich předků, která vedla k vývoji člověka.
Přes to by se lidstvo mělo zamyslet. A to nad mnoha věcmi. To, že jsme tady, je neobyčejná náhoda a skvělá příležitost. Neměli bychom ji promarnit a chovat se tak, aby nás jednou musely inteligentní opice ve svých svitcích nazývat spřeženci Ďábla. A to nejen ve vztahu k sobě, ale i k planetě a ostatním lidoopům, kteří neměli to „štěstí“ a zůstali žít ve svém přirozeném prostředí. A doufejme, že jednou nebudeme muset poslouchat repliky podobné té ze slavné vědeckofantastické knihy: Věřte mi, že jednou překonáme člověka ve všech oblastech. Mohl byste si myslet, že jsme se stali pokračovateli lidí následkem nějaké náhodné události, ale není tomu tak. Došlo k tomu na základě normálního vývoje. Jednou musela vyšší bytost vystřídat rozumného člověka, který se vyčerpal.
autor: Honza | Čvn 21, 2021
TEXT A FOTO: PETR NAZAROV
Havaj? To je přeci ráj na zemi. Nekonečné bílé pláže, kde pod palmami tancují za zvuků ukulele polonahé krásky s květinami kolem krku. Jejich ladné pohyby ale neslouží jen k okouzlení turistů. Tanec hula má své hluboké poselství.
Tanec hula hula je nejen symbolem Havajských ostrovů, ale představuje také kulturní dědictví celé Polynésie. Na oslavu tohoto tance probíhá každoročně v květnu již od roku 1991 jednodenní festival na ostrově Molokai, kde hula kdysi vznikl. Festival se příznačně jmenuje Molokai Ka Hula Piko, tedy Molokai – centrum tance, a sjíždějí se sem tanečníci ze všech Havajských ostrovů. Pláž Papohaku Beach v Kaluakoi na západním cípu ostrova, na které se festival koná, se promění v pestrobarevnou směsici barev a ladných pohybů tanečnic a tanečníků všech věkových kategorií. Je to skvělá příležitost, jak poznat původ této mimořádné havajské tradice.
Pátý největší obydlený ostrov Havajských ostrovů festival nejen hostí – některé pověsti také říkají, že tanec hula má původ právě tady. Molokai je znám jako „Přátelský ostrov“, žije tu zhruba osm tisíc obyvatel, z nichž čtyřicet procent jsou původní obyvatelé. Ačkoliv se při příletu z Honolulu zdá západní strana ostrova nezajímavá a vesměs suchá, tak na zbytku Molokai najdete nádhernou nedotčenou přírodu, dlouhé písečné pláže a vodopády a na severní straně ostrova i největší útesy na světě.
ZAHALTE SE!
Legenda říká, že Laka, bohyně tance hula, cestovala od ostrova k ostrovu a dělila se o tanec se všemi, kteří se chtěli učit. Laka porodila tanec na ostrově Molokai na posvátné hoře Pu‘u Nana v Ka‘ana, kde se dávní Havajané učili tanec hula všech druhů. Říká se, že ostatky bohyně jsou ukryté někde pod horou a její duch zde prý pobývá dodnes.
Po několik generací byl tanec hula držen v tajnosti a předáván pouze zasvěceným, kteří tanec provozovali výhradně na hoře v Ka‘ana. Dodnes se tu vždy před úsvitem v den konání festivalu scházejí tanečníci, aby tradici dodrželi. Toto místo je ovšem pro obyčejné turisty zapovězené.
Hula je výrazem respektu a úcty k havajským přírodním divům. Uvidíte ho téměř na všech společenských událostech, které se na ostrovech konají. Havajské tance v sobě nesou historii a legendy místních obyvatel, ale zrcadlí se v nich i jejich zrození, vášně a všední život. Prostřednictvím tance hula se vyprávěly příběhy, pro něž není třeba slov. Když lidé na ostrovech ještě neznali písmo, tak jim právě tanec sloužil k zaznamenání historických okamžiků a byl důležitou součástí domorodé kultury.
Původně tancovali jen muži za doprovodu zpěvů, ale později se zapojilo i něžnější pohlaví a přidaly se další hudební nástroje. Dnes bývá hula doprovázen hlavně nástrojem ukulele, který sem dovezli Portugalci, anebo se tančí v rytmu bubnů. Hula byl však také náboženský tanec, který předváděly polonahé tanečnice před králem a jeho dvorem k poctě bohů. S příchodem Evropanů a jejich víry ale tanečnice musely svá těla postupně zahalit.
TRNY MUSÍ PRYČ
V den festivalu se na pláž Papohaku začínají již od brzkých ranních hodin sjíždět účinkující i návštěvníci. Někteří přespávají v přilehlém kempu i několik dní před událostí. Pro některé turisty může být doprava po ostrově velmi únavná i v ostatní dny v roce, natož pak během svátku tance a velkého přílivu turistů. Na maličkém letišti v Hoolehua je jen jedna půjčovna aut, která ale nezvládá pokrýt přání všech návštěvníků. A sehnat taxi na letišti je umění. Na ostrově nejezdí žádná veřejná doprava a pro nepřipraveného turistu mohou být tato zjištění nemilým překvapením.
Na slavnosti Ka Hula Piko spatříte nejen proslulý tanec, ale čekají vás tu i všudypřítomné stánky s ukázkami havajských řemesel, obřadů i havajských masáží Lomi Lomi. Každý rok se při této příležitosti vyrábějí trička Ka Hula Piko s tradičními geometrickými vzory, typickými pro Havajské ostrovy. V průběhu festivalu se mimo jiné organizují také vzdělávací přednášky a lekce tance hula, vše samozřejmě zdarma.
Celá slavnost se odehrává u pláže Papohaku mezi stromy kiawe. Romatiku místa kazí pouze skutečnost, že větve těchto až dvacetimetrových stromů jsou plné velkých tvrdých trnů. Když se proto pod stromy procházíte jen v lehké obuvi s tenkou podrážkou, nevyhnete se tu a tam ostré bolesti, o čemž jsem se sám několikrát přesvědčil. Malé úlomky větviček s trny se povalují všude pod stromy a nezřídka je vítr zanese až na písečnou pláž. Aby se ale předešlo případnému úrazu, tak organizátoři už několik dní před začátkem festivalu pečlivě čistí a shrabávají celé prostranství, kde se bude slavnost tance odehrávat.
OSVĚŽENÍ VE VLNÁCH
Na rozdíl od značně populárního Merrie Monarch Festival na Velkém ostrově, který je soutěžní obdobou festivalu na Molokaii, nejde při Ka Hula Piko o umístění ani poháry. Je naopak vnímán jako oslava tohoto krásného havajského umění. Tanečníci a tanečnice předvádějí své ladné pohyby na obrovské rohoži rozprostřené před malým pódiem, na kterém se střídají různé havajské hudební soubory. Návštěvníci posedávají na trávě nebo na dekách a rozkládacích křeslech, které si sem přinesli. Protože koncem května už zde panuje tropické vedro, mnoho lidí střídá pozorování tanců s osvěžením ve vlnách na přilehlé několikakilometrové písečné pláži.
Skupinky tanečníků se zatím střídají před pódiem a kolem poledne dostává šanci každý, kdo by si chtěl toto taneční umění vyzkoušet a zatancovat si s ostatními před zraky stovek diváků.
Festival přináší nejen nádhernou podívanou plnou květin a barev, ale také nezapomenutelně vřelou a přátelskou atmosféru. Podívaná trvá až do večerních hodin a v očích všech návštěvníků lze vyčíst směsici dojetí a radosti.
