Írán zůstává tajemnou zemí, evropskými turisty ne zcela objevenou. V jeho krajině se doplňují tiché pouště s divoce rozeklanými pohořími, podobně jako se v jeho historii střídala období klidu s událostmi, nad kterými tuhne krev v žilách. Jeden takový příběh se odehrával na hradě Alamút.
Postáváme na stanovišti taxíků a čekáme na další dva pasažéry, abychom zaplnili obstarožní paykan a mohli vyrazit do hor. Netrvá to dlouho. Přichází chlapík s černou kabelou a hned po něm děda v bílé čepičce. V Íránu se pro delší cesty hodně využívá sdílené taxi. Vyznačuje se tím, že vyjíždí až po zaplnění čtyřmi cestujícími, kteří se podělí o jízdné.
Při dvouhodinové jízdě pozorujeme měnící se horskou krajinu. Místy je vyprahlá, jinde krásně zelená, plná políček a zahrad zavlažovaných z horských potoků. Naším cílem je zřícenina hradu Alamútu, centra legendami opředených asasínů. Či spíše hašišiunů, protože jejich jméno je odvozeno od hašiše. Byla to velmi svérázná sekta ismailitských šíitů, kteří k dosažení svých cílů nezřídka používali úkladné vraždy a teror. Na Blízkém východě působili v 11. až 13. století, tedy v období křižáckých válek. I když bojovali proti křesťanským dobyvatelům, zdá se, že v skrytu měli nadstandardní vztahy s templáři. Ti se od asasínů dost přiučili. Převzali mnohé prvky z jejich organizační struktury, zasvěcování, tajných znaků a emblémů. Odkoukali i praktiky a úskoky. Do jisté míry na ně později navázali i jezuité či svobodní zednáři.
Netrpělivě vyhlížíme, kdy už spatříme pozůstatek pevnosti, ze které ovládal široké okolí velmistr asasínů, jehož moc sahala až ke Středozemnímu moři. Nedávno jsem přečetl strhující román Alamút, popisující životní peripetie mladého adepta sekty. My se teď budeme moci podívat tam, kde se napínavý příběh odehrával. Vyjíždíme příkrou silničkou vzhůru a náš paykan konečně se skřípotem zastavuje. Jsme v malé vesničce Gazor Chán, dál už půjdeme pěšky.
DESET TISÍC ROZKOŠÍ
Okolo celé vesnice je spousta zeleně na pečlivě udržovaných terasách. Bez nich by bylo v místní kopcovité krajině zemědělství v koncích. K vybudování teras dal kdysi pokyn Hasan-i-Sabbah, první velmistr asasínů. Zajistil tak chudým venkovanům lepší živobytí a pro své hrady zásobování. Postupujeme podél prudké bystřiny vzhůru. Vytvoření zdejšího terénu měla na svědomí vulkanická činnost. Četné erupce navrstvily mocné polohy sopečných útržků a popela. Jak šel čas, proměnila se tato nesoudržná směs v pevnou skálu, takzvanou vulkanickou brekcii. Voda za pomoci slunce a větru krajinu dál modelovala. Rozbrázdila ji a zařízla se do ní v nesčetných údolích a kaňonech. Západní okraj vesnice Gazor Chán lemuje skalní stěna, dlouhá více než kilometr. Vrstvy vulkanické brekcie tu jsou vidět naprosto ukázkově. Na severovýchodě se tyčí mohutná skála, s téměř kolmými stěnami. Naprostá dominanta! A na jejím vrcholu stával nedobytný Alamút.
Vydáváme se po úzké stezičce, která obtáčí skálu ze severu. Asi v půlce se zastavujeme a odpočíváme. Hluboko pod námi přitahuje moji pozornost pár osamělých ostrůvků svěží zeleně. Že by právě tam stávala pověstná Zahrada deseti tisíc rozkoší, kterou chránila vysoká zeď? V zahradě se dokončovala příprava mladíků určených pro nebezpečné, často sebevražedné mise. Hoši, většinou z velmi chudých poměrů, byli nejprve podrobeni výuce a tvrdému výcviku. Potom přišla chvíle, kdy byli omámeni hašišem a dopraveni do zahrady, která byla věrným obrazem ráje. Všude plno květů, zpěvu ptáků a nejlahodnějších pamlsků. A chybět nesměly ani překrásné dívky, které svým tancem, zpěvem a vnadami přiváděly omámené chlapce v úžas. Dívky se pak ně postaraly po všech stránkách a chlapci okusili všechny chutě ráje. Iluze ráje plného rozkoší, jak jej popisuje korán, byla dokonalá. V tomhle snovém světě strávil chlapec stěží den a noc. Pak byl opět omámen hašišem a přenesen do strohého prostředí pevnosti. Jeho představení mu vyložili, že Bůh mu dal nahlédnout do opravdového ráje, do místa, kam se po smrti ve svatém boji zase vrátí. Nelze se divit, že po tomto zážitku se mladíci smrti nebáli. Spíš ji vyhledávali, dychtili po ní a na příkaz velmistra bez váhání splnili vše, co po nich požadoval.
HRAD BEZ KRVE
Šplháme dál. Stezka je tak strmá, že musíme postupovat po schůdcích a žebřících. Před boudou restaurátorů se na nás smějí tři muži a hned se s námi dávají do řeči. Odkud že jsme, jak se nám líbí v Íránu a jací se nám zdají Íránci. Alespoň se trošku vydýcháme. Kolem se ježí trubky lešení. Skrovné zbytky hradu byly v roce 2004 poničené zemětřesením a oprava ještě není zdaleka hotová. Dispozice místa je ale famózní. Teprve zde vidíme, že přízvisko nedobytný bylo oprávněné.
Alamút, nebo též Orlí hnízdo, se proslavil právě díky Hasanu-i-Sabbahovi a jeho asasínům. Život tohoto muže byl pozoruhodný ve všech směrech. Narodil se v Rey, kus jižně od dnešního Teheránu. Byl velmi vzdělaný, přemýšlivý a nadmíru ctižádostivý. Když studoval práva v Nišápúru, seznámil se s Omarem Chajjámem a Nizamem al-Mulkem. Uzavřeli jakési bratrství a slíbili si, že když některý z nich získá význačné postavení, pomůže zbylým dvěma v kariéře. Z Omara se stal význačný básník. Moc a postavení ho přestaly lákat. Jeho světem se stalo umění a světské radovánky. Nizam naopak rychle postupoval v kariéře a stal se velkovezírem seldžuckého krále. V té době mu Hasan připomněl dávný slib. Nizam mu tedy obstaral vysokou funkci ve vládě. Brzy ale pojal podezření, asi ne bezdůvodné, že Hasan proti němu intrikuje a sám se chce stát velkovezírem. To nemohl dopustit, a tak svého dávného přítele očernil před králem jako zrádce. Hasan se zachránil pouze rychlým útěkem. Usadil se tajně v Kazvínu, kde spřádal plány, jak se zmocnit Alamútu. Pro svůj záměr získal ismailitské muže z okolních vesnic i ze samotné hradní posádky. Když správce hradu na čas odjel, propašoval Hasan na Alamút své lidi. Tím se postaral o konečný úspěch svého plánu. Po návratu přijal správce za odstoupení hradu značný obnos, a tak se Hasanovi v roce 1090 dostal Alamút do rukou bez prolití jediné kapky krve. Hasan zde strávil celých zbylých pětatřicet let svého života. Zemřel v 84 letech přirozenou smrtí.
POD NÁPOREM MONGOLŮ
Prohlížíme si to, co z hradu zbylo. Moc toho není, jen zbytky základů a prostory vyhloubené ve skále. Zub času se tady hodně podepsal. Kde asi byla proslavená alamútská knihovna, jedna z nejvýznamnějších v tehdejším světě? Prý tu bylo soustředěno dvě stě tisíc svazků a řada různých astronomických pomůcek a dalších předmětů, které by dnes byly ozdobou jakéhokoliv muzea. Hasan zval na hrad učence, hvězdáře a alchymisty. I on sám se věnoval bádání, meditacím a sepisování svých myšlenek. Z mnoha děl se ale nakonec dochoval jen naprostý zlomek. Je to škoda, protože bez nich dnes stěží odstraníme nános pověstí a legend, pod nimiž se skrývá skutečná pravda o asasínech. Jaký byl vlastně konec obávané sekty? Jak je vůbec možné, že nedobytný Alamút, bráněný vycvičenou a ke všemu odhodlanou posádkou, padl? Sláva asasínů trvala více než 150 let a v jejich čele se vystřídalo několik velmistrů řádu. Konec přišel znenadání, když v roce 1256 do země vtrhl Hülegü. Byl to rozený dobyvatel, stejně jako jeho dědeček, nechvalně známý Čingischán. Každý odpor likvidoval okamžitě jako větrná smršť. Tento vůdce se nemohl zastavit ani před malou horskou oblastí obývanou ismaility a chráněnou hrady asasínů. Vyrazil sem s velkým vojskem a okolnosti mu přály. Toho roku byla neobyčejně mírná zima, jako stvořená pro válečné operace. Poslední velmistr sídlil tehdy na hradě Maymundzeh, v překladu na Štastném hradě, který mu ovšem žádné štěstí nepřinesl. Byl pohodlnější než Alamút, ale nikoliv nedobytný, a tak náporu Mongolů podlehl. Poslední velmistr byl zajat.
Další hrady v čele s Alamútem však odolávaly. Bohaté zásoby umožňovaly posádkám přestát i několikaleté obléhání. Hülegü věděl, že kde nepomůže hrubá síla, může pomoci pouhé slovo. Začal tedy velmistrovi domlouvat. Nutil ho, sliboval, až nakonec velmistr vyzval svůj lid, aby Mongolům ustoupil. Jeho autorita byla taková, že se mezi asasíny nenašel nikdo, kdo by příkaz odmítl provést a kdo by se postavil místo něj do čela odporu proti nájezdníkům. A tak padl i nedobytný Alamút, na němž by si jinak mongolští uchvatitelé vylámali zuby. A co se stalo s nebohým velmistrem Rokneddinem? Jakmile splnil svůj vnucený úkol, stal se pro Mongoly nepotřebným. Hülegü ho nechal navzdory všem slibům zabít.
NAJDE SE POKLAD?
Pozdě odpoledne sestupujeme zpátky do vesnice Gazor Chán. Horské slunce stále intenzivně pálí. S pomocí místních se nám daří najít zastrčený krámek, nakupujeme si zásobu vody a nějaký ten pamlsek. Je třeba najít nějaké slušné místo k přespání. Níže pak narážíme na příhodnou planinku s osamělým stromem a stavíme stan. Kousek od nás si bystřina vyhloubila úzký skalnatý kaňon. Dá se sestoupit dolů a trochu se opláchnout. Teď ještě ukuchtit něco k večeři! Po cestě scházejí dva mladíci. Když nás uvidí, moc se nerozmýšlejí a vyrážejí energicky směrem k nám. Trochu se obáváme, jestli nás nechtějí z našeho plácku vystrnadit. Oni se ale usmívají, otvírají objemnou tašku a dávají nám hrsti nádherných sladkých třešní. Po krátké diskusi, kterou vedeme spíš rukama, se zvedají a s přátelským máváním pokračují svou cestou dolů, do sousední vesnice. Slunce zapadá za západním hřebenem. Ležíme ve spacácích, vychutnáváme si večerní chládek a pozorujeme tmavnoucí siluetu alamútské skály vysoko nad námi. Den se mění v noc a začínají se objevovat první hvězdy. Noční ticho přerušuje jen šumění vody dole v kaňonu. Žádné štěkání psů, ti v Íránu téměř nejsou.
Alamút je v měsíčním světle stále dobře vidět. Představujeme si, jaké to zde asi bylo před devíti stovkami let. Tehdy se zrodila velká legenda a mnoho tajemství. Možná byla podobná vlahá noc i tehdy, když velmistr ukrýval pohádkový poklad asasínů. Možná to bylo přímo na alamútské skále, v Zahradě deseti tisíc rozkoší nebo jinde v okolí. Nevíme. Asasíni však nashromáždili značné bohatství, které se Mongolům do rukou nikdy nedostalo. Po pokladu pátralo a stále pátrá spousta dobrodruhů. Nikdo z nich zatím neměl štěstí. Příběh se podobá marnému hledání pokladu templářů. Během staletí se kolem Alamútu vytvořila celá řada pověstí a zkazek. Hovoří se například o staré mapě s podivnými symboly, ve které je cesta k pokladu zašifrována. Problém je, že ji zatím nikdo neviděl, tedy alespoň pokud vím. Některé příběhy hledačů alamútského pokladu jsou ale velmi romantické a strhující, a my si o nich necháváme příjemně zdát
Zemědělci v Tam Coc na severu Vietnamu mají nádherné pracovní prostředí. Přímo ze zelených rýžovišť rostou fotogenická vápencová skaliska. Vychutnají si i rolníci pohled, když se při obdělávání základní plodiny regionu stále musejí brodit vodou?
Zahanbeně se cítím jako bílý kolonista. Vezu se na přídi pramice a kolem sebe vidím Vietnamce s jejich kuželovými klobouky, jak se bosí brodí v matlavém bahýnku, ze kterého rostou třicet čísel dlouhá stébla rýže.
Do sklizně plodiny, kterou mají v jihovýchodní Asii na talíři v různých formách od snídaně po večeři, je ještě daleko. Zrnka se na rostlinách ještě ani nezačala formovat. Zemědělci mezi řádky vybírají parazitické šneky, kteří by mohli ohrozit úrodu a tak i pozici Vietnamu na pátém místě největších světových producentů rýže (po Číně, Indii, Indonésii a Bangladéši). Někteří vyhazují měkkýše na břeh, jiní je dávají do igelitky. Jedna z žen využívá toho, že dnes sluneční paprsky neprotrhly šedivou oblačnost nad krajem Tam Coc na severu země. Snímá z hlavy klobouk a dělá z něj improvizovanou nádobu na nepohodlné živočichy.
Když z onoho brouzdaliště vyleze, může si sednout na břeh a kochat se výhledem na půvabnou krajinu. Nad široce se táhnoucí plochou rýžovišť jako by někdo pořádně zatřepal slánkou plnou přerostlých krystalků soli. Vápencová skaliska trůní osamoceně v zelených bazéncích a jejich bílé obrysy se rozpíjejí v pozadí mlhy, která se na oblast poblíž města Ninh Binh snesla. Jaká to musí být nádhera, když se nebe podaří vymalovat do modra!
VESLUJE SE NOHAMA
Turista si vietnamskou krásu může vychutnávat při projížďce na loďce. Najímám si jednu drobnou čtyřicátnici, která zde společně s dalšími venkovankami čeká na návštěvníky ze zahraničí i z domova. Mimochodem, těch druhých je v této oblíbené zastávce cestovních kanceláří podstatně více, což svědčí o tom, jak se za poslední dvě desetiletí země hospodářsky zvedla. Vyrážíme do labyrintu vodních stezek řeky Ngo Dong. Pro laika lze těžko rozlišovat, co je přirozené rameno řeky a kde zapracovali lidé v touze po zavlažovacích kanálech pro svá políčka. K zahlédnutí jsou malé pagody, přeplácané podle místního zvyku zubatými draky valícími zrak. Ze člunu se k nim nevstupuje, až později si k nim zajedu přes soustavu lávek na bicyklu. Ještě na loďce míjíme početné zemědělce, rybáře i dívku, která si před schody svého domku v kalné vodě myje dlouhé vlasy. Moje převoznice ke každému něco vesele prohodí a za plné jízdy lehce konverzuje. Byť moje vietnamština končí u pracně pilovaného pozdravu, připadám si tak nějak sousedsky. Ona anglicky neumí nic, a tak se na sebe alespoň culíme. Podle jejího úsměvu se zdá, že pro ni veslování ani není žádná námaha. Jde jí moc dobře od ruky. Tedy… Lépe řečeno od nohy. Místní ženy totiž přišly na to, že rozpohybovat pramici pomocí slabších horních končetin stojí příliš energie. Tak proč nevyužít silnější dolní končetiny? O paže se jen opře, jako by se chtěla opalovat. Do bosých nohou uchopí vesla a pohybujeme jimi jako při jízdě na kole. Jen je musí stále chodidly obdivuhodně obtáčet, aby jí nevyklouzla do vody. Nestane se to ani jednou, netradiční šlapadlo drží směr a tamcocským dámám se plní sen generací lidstva – mohou si totiž u práce pěkně poležet. Zajímavé, že tento avantgardní způsob pohonu veslice se jinde neprosadil, a to nejen z hlediska planetárního, ale i lokálního.
KOMUNISTICKÝ KAPITALISMUS
Tam Coc znamená Tři jeskyně. Všemi si řeka prorazila cestu. Ta nejdelší měří 125 metrů a v některých místech je nutné se kvůli nízkému stropu přikrčit. Na konci jeskyně je zátočina, ve které se loďky obracejí, aby se vrátily do výchozí vesnice Van Lam. Jenže není to jen tak, kolem turistických plavidel se jako dravé piraně začnou točit bárky naložené zbožím. Plovoucí prodavačky nabízejí místní ovoce či sladkosti, ale také brambůrky, čokoládové tyčinky a limonády z globálního sortimentu. Všechno samozřejmě s mastnou přirážkou. Utéci jim nejde, moje převoznice a stejně tak i její kolegyně, které mezi rýžovišti zajišťují dopravu dalším turistickým skupinkám, v těchto místech složí nohy pod sebe a ruce do klína. Loďka jen splývá v líném proudu. Nátlaku nechci ustoupit, proč bych měl uprostřed vietnamských rýžovišť chroupat přeslazený arašídový snack? Nevzdává se ani trhovkyně, gesty ukazuje na plechovku fanty a na mou řidičku a naznačuje, že má žízeň. Kapitánka mé pramice horlivě přikyvuje. Sice o tom mám velké pochyby, ale nechci být za nelidu. Jeden nápoj tedy koupím. Jen co plechovku dostane do ruky, hned ji mění za výrazně levnější zboží a prodavačka jí vyplácí rozdíl. Vydělají obě. Takhle tedy funguje kapitalismus v (pouze plakátově) komunistickém Vietnamu. V duchu jim tleskám.
Na zpáteční cestě se znovu projevím jako turista s měkkým srdcem. Na dně loďky totiž po celou cestu leží pádlo, jehož němým výzvám o uchopení od počátku odolávám. Nakonec mě ale přesvědčí, abych se za spokojeného úsměvu mé veslařky také pustil do práce. Na rozdíl od ní ho však mohu (pod záminkou fotografování) kdykoliv odložit, abych si oddechl. Po přistání a zaplacení dýška už ale rychle mizím, aby mě ještě náhodou během mé dovolené nepřemluvili k brigádě socialistické práce při sběru šneků na rýžovém poli.
Byli zde dávno před tím, než u břehů Tasmánie přistála loď s prvními trestanci a odsouzenci začali procházet branami věznice v Port Arthuru. Z okolních lesů se nocí nesl příšerný řev nahánějící hrůzu, který mohli podle úsudku dozorců a trestanců vyluzovat jedině pekelníci.
Tasmánii však nestrašili čerti s rohy a kopyty, ale ďáblové medvědovití (Sarcophilus harrisii či Sarcophilus laniarius), kteří jsou známější pod jménem tasmánští čerti. Jde o vačnatce černé barvy s bílou náprsenkou na hrudi. Tasmánský ďábel žil ještě před příchodem Evropanů také na australském kontinentu. Na mase těchto zvířat si s oblibou pochutnávali Aboriginci a dílo zkázy dokonali predátoři jako například pes dingo. Ve 20. století se už ďábli na kontinentu nevyskytovali, s výjimkou několika jedinců chovaných v zajetí.
První kolonizátoři Tasmánie považovali tasmánské ďábly za škodnou a hromadně je vybíjeli. Někteří lovci za jejich likvidaci dostávali odměnu. V Tasmánii ale měli šanci přežít, protože tady dingo nežije. A na rozdíl od pevninské Austrálie poskytoval ostrov díky hustým pralesům ďáblům dostatek ochrany i před člověkem. Nakonec si tu ale tato zvláštní zvířata našel jiný nepřítel.
ČELISTI
Na toulkách Tasmánií jsem navštívil Tasmanian Devil Conservation Park založený v roce 1978 poblíž již zmíněného Port Arhturu. Věnuje se ochraně ohrožených a postižených zvířat, jako jeden z mála i tasmánským ďáblům. Bylo pozdní odpoledne a v betonem ohraničeném výběhu se rvali dva „ďáblíci“ o mršinu. Běhali s ní dokola a snažili se kořist uzmout pro sebe. Jejich řev, jekot, vrčení, strašidelné pazvuky a kvílení se nesly daleko za hranice chovné stanice. Po chvíli boj ustal, již se nebylo o co prát. Mršinu pohltil jeden z nich a nastalo ticho a smír. Za minutku již ležela tato zvířátka svorně vedle sebe a užívala si teplých paprsků pomalu zapadajícího slunce. Až spadne tma, začnou tato noční zvířata instinktivně šmejdit a hledat další potravu.
Z ohrady se ale nikam nedostanou. Je jejich vězením, ale i ochranou před nemocí, která děsí nejen samotné ďábly, ale také jejich ochránce – zvláštní tým, který v Tasmánii zkoumá příčiny vedoucí k postupnému vyhynutí těchto zvířat. Trpí totiž jednou z odnoží rakoviny, kromě jater jsou postiženy touto chorobou hlavně čelisti. Napadené zvíře trpí značnými otoky a narůstajícími nádory kolem tlamy. Není schopno lovit ani přijímat potravu a v podstatě uhyne hlady. Tento typ rakoviny je infekční a přenáší se zejména vzájemným pokousáním při páření nebo v boji o potravu. Od roku 1995, kdy byla poprvé rakovina těchto zvířat objevena, se jejich stav snížil o 70 %.
Prvním z pokusů, jak tasmánské ďábly zachránit, bylo pochytání nakažených jedinců a jejich následné utracení. Tento pokus se však projevil jako neefektivní, protože nemoc se šířila rychleji. Navíc bylo značně obtížné a zdraví nebezpečné nakažená zvířata lovit. Vědcům se dosud nepodařilo vyvinout účinný lék, a tak populace tasmánských ďáblů pomalu, ale jistě vymírá. Vědci se proto nyní soustředí na odchyt zdravých jedinců a jejich odchov na několika záchranných stanicích, kde se zvířatům dostane odborné péče. Lidé také na stanicích zkoumají a uchovávají genetické kódy tasmánských čertů. Odchovaná zvířata ale nelze bohužel bez následků vypustit zpět do volné přírody, neboť zde jim hrozí nakažení od infikovaných jedinců. Navíc nejsou zvyklí lovit, trpí hlady a nezřídka se stávají obětí projíždějících aut.
NEJISTÁ BUDOUCNOST
Ten, kdo tasmánského ďábla viděl, potvrdí, že vypadá jako pes, medvídek i prasátko dohromady. Na slunci má růžově průsvitná ouška a přední nohy jsou kratší než zadní. Samec dorůstá délky přes 60 cm a jeho váha se pohybuje okolo osmi kilogramů. Samice bývá o čtvrtinu lehčí. Ďáblové velmi dobře slyší a mají vynikající čich. V noci bezpečně rozpoznají pohybující se zvěř. Pozoruhodností tohoto vačnatce je jeho ocas, do kterého si ukládá tukové zásoby na horší časy.
Samice těchto zvířat nejsou monogamní a mohou se pářit každým rokem už od dvou let svého života. Doba jejich březosti je 21 dnů a malých „ďáblíků“ se narodí až třicet. Protože má ale samice pouze čtyři bradavky, přežívají nejvýše čtyři mláďata z každého vrhu. Od narození žijí ve vaku, který opouštějí již plně osrstěná zhruba po třech a půl měsících a pak téměř stejnou dobu žijí v noře. Na rozdíl od klokanů mají samice vak otočený o 180 stupňů, čili otvorem k zadním běhům. Je to praktické, neboť při hrabání se vak nezanáší zeminou. Téměř po deseti měsících od narození se ďábli stávají plně samostatnými. Svou kořist sežerou i se srstí a nevynechají ani kosti. Pokud se jedná o mršinu, pak odvádějí vzornou práci, neboť zabraňují infekcím z rozkládajících se těl. Jsou samotáři a své teritorium o rozloze až 20 km² si pečlivě střeží, přesto jsou schopni se o kořist podělit s ostatními. S nepřáteli dovedou zuřivě bojovat, a když je zapotřebí, brání se i tím, že vylučují nesnesitelný zápach, za který by se nestyděl ani tchoř. Kromě drobných živočichů jsou schopni ulovit i malá domácí zvířata a velmi zřídka i ovci.
Farmáři se ale výhledově svého malého predátora zbaví. Tasmánský ďábel je od roku 2008 považován za ohrožený druh a pesimistické prognózy tvrdí, že za pár desítek let se už s těmito chlupáči nesetkáme. Potká je stejný osud jako jejich „většího“ bratříčka – tasmánského tygra, který vyhynul ve třicátých letech minulého století. V současnosti totiž jedinou nadějí na záchranu populárních ďáblů je objev léku na vskutku ďábelskou rakovinu.
Zářivé oko And, tajemné jezero Titicaca, má problém. Přísun splašků a odpadních vod z dolování ho mění k nepoznání, možná až k záhubě. Jsme poslední, kdo má možnost vidět jeho plovoucí ostrovy ještě živé?
José zvedne prst na znamení nesouhlasu. „Ne, tak ani dnes to nepůjde. Ale zítra prý otevřou přechod na dva dny.“ Tváře v místnosti autobusové společnosti se rozjasní. Všem se ulevilo, vždyť skupinka Němců tu čeká již několik dní. Hranice mezi Bolívií a Peru je už dva týdny beznadějně uzavřená. „Stávka,“ objasňuje situaci José. „Peruánská vláda ztratila trpělivost. Bolivijské továrny vypouštějí do jezera odpad a zatím nevíme, jak se situace vyvine. Jedno je jisté, přístup okolních měst se bude muset změnit.“
My jsme k jezeru Titicaca dorazili teprve včera, a tak nás zpráva o dočasném otevření hranic potěší. Mnoho turistů muselo situaci řešit tak, že se vrátili do hlavního města a tam si pronajali letadlo, které je přeneslo přes hranice do Peru. Jinou možnost neměli. Přechod blokují ekologičtí aktivisté a spolu s pohraničníky odmítají do země kohokoli pustit.
NEZODPOVĚDNOST
„Tihle indiáni buď demonstrují anebo oslavují. Hlavně, aby nemuseli pracovat,“ říká mi Igor, ale myslí to spíše ironicky, i jemu rostoucí znečištění jezera vadí. Igor pochází z Argentiny a v městečku Copacabana vlastní hotel. „Jezdím sem každé tři měsíce na dva týdny. První týden zařizuji věci kolem hotelu, ten druhý se pak plavím po jezeře. I po tolika letech mě vždy dokáže uchvátit,“ rozplývá se nad krásou obrovské vodní plochy. Voda je v této části jezera stále krásně modrá, ale prý už zdaleka není křišťálově čistá jako kdysi. „Před deseti lety jsem si s sebou na loď nebral ani vodu, jednoduše jsem si ji nabral z jezera. Jenže to by dnes už udělal leda tak nějaký hlupák. Na některých místech voda doslova smrdí,“ krčí rameny Igor.
Problémem jsou splašky, fekálie a další organický odpad, který se do jezera dostává z okolních měst. Například z bolivijského El Alto, které se za půlstoletí změnilo z malého předměstí La Paz na milionové velkoměsto. K zhoršování situace přispívají i horníci, těžící v okolí jezera kovové rudy. Nikdo tak nebere ohled na desítky vzácných druhů fauny, které na jezeře žijí. Celá oblast byla v roce 1978 pro svou unikátnost prohlášena za národní přírodní rezervaci. Nejvíce postiženými oblastmi jsou Cohanská zátoka a také Punský záliv, vyhledávaný turisty kvůli umělým plovoucím ostrovům z rákosí, na kterých dodnes žijí indiáni kmene Uros. „Však uvidíte, až tam půjdete, já už tam radši ani nechodím. Vždy mě rozčílí vidět, jak si ničíme zemi. Inkové se musejí obracet v hrobě. To v Argentině si přírody vážíme mnohem více.“
Copacabana je malé městečko přímo na břehu jezera. Hlavnímu a v podstatě i jedinému náměstí dominuje katedrála ze sedmnáctého století. Na jejím velkém nádvoří postávají indiánky s copy černými jako saze. Prodávají kříže, svíčky a svaté obrázky. Občas se u nich zastaví nějaký kolemjdoucí a prohodí pár slov. Všichni se tu očividně velice dobře znají. Většina cizinců se ve městě zdrží i několik dní, protože Copacabana je ideálním výchozím bodem pro návštěvu ostrovů Slunce a Měsíce. Podle toho to tu tak i vypadá, ulice lemují řady hotelů, další jsou ve výstavbě.
NEJVĚTŠÍ A NEJVYŠŠÍ
Sotva motor zakašle, odváže námořník lano, poslední pouto s pevninou. Loď hravě překoná jemné příbojové vlny a vyrazí na cestu. Plavba k ostrovům trvá asi tři hodiny. Vzduch je v ranních hodinách studený a štípe do tváří. Zato scenerie je uchvacující. Voda má barvu tyrkysu a jen hradba zasněžených štítů blízkých And brání tomu, aby se slila v jednolitou plochu s bezoblačnou oblohou. Titicaca je největším jezerem Jižní Ameriky. S rozlohou 8500 kilometrů čtverečních by pokrylo více než deset procent plochy České republiky. Nachází se ve výšce 3821 metrů nad mořem, což z něj zároveň činí i nejvýše položené splavné jezero na světě.
Na jezeře je přibližně sedmdesát ostrovů. Největší jsou ostrovy Slunce a Měsíce. Jsou skutečnými oázami klidu, nejezdí na nich žádná auta ani motorky a bezstarostná atmosféra tam na vás dýchne doslova na každém kroku. Podle starých indiánských legend se právě na tomto místě zrodil člověk i bohové. Na ostrovech se zachovalo i několik významných inckých památek. Ostrov Měsíce je méně populární než ostrov Slunce a zatím na něj nejezdí tolik turistů. Před rokem 1953 zde byla trestanecká kolonie. Političtí vězni tu pod dohledem dozorců trávili čas obděláváním neúrodné půdy. Sacha, jeden ze starších obyvatel ostrova, vzpomínal na rozhodnutí vlády, že je na ostrově půdy dost a tak vězňům posílala potravu, jen když si na ně vzpomněla. „Mnozí umřeli hlady a mrazem. Ale nikoho to příliš netrápilo, vždyť to byli političtí vězni,“ krčí rameny.
RODIŠTĚ BOHŮ
Na ostrově Slunce jsou dva přístavy, Escalinata a Challapampa, vzdálené od sebe přibližně čtyři hodiny chůze. Nenáročná turistika je ideální způsob, jak si celý ostrov prohlédnout. Po hřebeni Isla del Sol vede kamenitá cesta ještě z dob, kdy po ní kráčeli inčtí kněží. Ostrov byl posvátný a zachovalo se na něm kolem osmdesáti ruin a terasovitá pole. Podobně fascinující jako chrámy je sledování každodenního života místních lidí. Na ostrově žije kolem osmi set rodin, jejichž způsob života se z generace na generaci mění jen pomalu. Ti bohatší pracují v turistickém ruchu, ostatní jsou rybáři, pastevci dobytka či obdělávají malá políčka u svých domů. Pracovní tempo tu však kvůli vysoké nadmořské výšce není nijak vysoké, pravidlem zde je nikam nespěchat. I zdejší lidé dospěli k názoru, že práce má jednu jedinečnou vlastnost – nemůže utéct. Pokud však jde o zábavu, dokážou místní tancovat celé dny. A to doslova. Sotva jsme přijeli, vypukla jedna z oslav. Od brzkého rána zaplnily uličky Challapampy ženy oblečené do tradičních pestrobarevných krojů a muži v laciných a špatně ušitých oblecích. Na jezeře bývají důvodem k oslavě početné církevní svátky a lokální výročí. Obyčejně se oslavuje patron kostela, ale časté jsou i rodinné slavnosti, ke kterým se připojuje celá vesnice. „Vidíš tamhletoho muže? Uspořádal oslavu, proto mu lidé říkají preste – vedoucí,“ uvádí mě do místních poměrů místní kněz Hector. „Je to velmi vážená funkce, protože stojí mnoho peněz. Nakoupit jídlo, pití, zaplatit kapelu… Ale odměnou mu je obdiv, kterému se celá rodina těší několik měsíců.“ Vypadá to, že hlavní podstatou těchto oslav je nezměrné pití. Pivo teče proudem a se stejnou náruživostí si ho dopřávají muži i ženy, mladí i staří. Ve dvě hodiny odpoledne už jsou všichni takřka namol, přesto vydrží až do tmy. A co víc, druhý den se celá veselice opakuje.
NA VODĚ
Peruánské město Puno, odkud je možné vyrazit na návštěvu slavných plovoucích ostrovů, není ničím výjimečné. Chybí mu španělský šarm a pobyt ve výšce 4200 metrů nad mořem nedělá lidskému organismu dobře. Za pozornost stojí věžovité hrobky Chullpas, pocházející z období incké říše, a britská loď Yavari z devatenáctého století. Od dávných dob patřilo jezero Titicaca k nejhustěji osídleným územím Peru a Bolívie. U jeho břehů bylo možné pěstovat zemědělské plodiny a chytat ryby. Kečuánsky hovořící indiáni se zde smíchali s kmeny Aymarů. Specifikem je kmen Uros, který od nepaměti žije na plovoucích ostrovech z rákosí. Jejich život nebyl nikdy lehký. V bezprostřední blízkosti chybí zdroj čisté pitné vody a rákosové ostrovy je třeba neustále opravovat. Inkové považovali lidi z kmene Uros dokonce za nízký a zvířecí národ. Dnes se na jezeře vznáší přibližně čtyřicet plovoucích ostrovů. Od pevniny jsou vzdálené asi hodinu plavby. Největším z nich je Huacavacani s misionářskou školou. O původním životě obyvatel však nemůže být řeč, celé to tu připomíná jednu velkou turistickou atrakci. „Amígo, pletený svetřík nekoupíš? Ale no tak, amígo!“
Záliv je také více znečištěný než zbytek jezera. Kromě rákosí bují na hladině i žabinec, který ji pokrývá souvislou zelenou barvou. Podle studií obsahuje vysokou koncentraci arsenu, kadmia a olova. Místní obyvatelé si vybrat nemohou. Žabinec používají jako hnojivo a rákosím krmí dobytek. Naštěstí je na většině míst jezera Titicaca stále překrásně. Dokdy ještě?
V bílém plátně zabalené lidské tělo nakládají zřízenci do ambulance. Na krátký okamžik jsem ho spatřil. Byl to mladý muž. První obrázek po přechodu hraničního terminálu Erez na severu Gazy mi mnoho odvahy nedodal.
Jsi blázen, že tam jedeš. Koleduješ si o pořádné problémy,“ vybavují se mi slova kolegyně Rity. Možná mluví pravdu. Původně na území pásma Gazy sídlil nesemitský národ Pelištejců (v češtině známý jako Filištíni), který sem přišel pravděpodobně z Kréty a vytvořil spojenecký svaz pěti městských států – Gaza, Ašdod, Aškelon, Gat a Ekron. V roce 1517 bylo toto území dobyto a zabráno Osmanskou říší a té patřilo až do 1. světové války. V té době sem přichází islám a v 19. století zde kulturně dominuje Egypt. Po dobytí Gazy Brity 1917 ji až do nepokojů v Palestině 1926 osidlují izraelští Židé. V současnosti je Pásmo Gazy, kde společně žijí muslimové i Židé, pod kontrolou palestinsko islámistické strany Hamás, která v roce 2007 vyhrála volby. Má uzavřenou hranici s Egyptem a Izrael kontroluje jeho vzdušný prostor i přístup k moři. Po byrokratickém boji s celními úředníky pokračuji taxíkem hlouběji do blokádou sužovaného území. Pásmo Gazy s jeho hlavním městem Gaza se skoro půl milionem obyvatel mě uvítalo typickým zápachem a špínou. V taxíku projíždím kempem na cestě k domu mého průvodce.
Prach, polorozbořené domy, nástavby z vlnitého plechu a prken. Všude se válejí odpadky (což je spíše nutné připsat na konto nepořádnosti místních Arabů než samotné blokádě) a mezi nimi pobíhají bosé děti. „Vítej v mém domě, teď je tvým a chovej se tu jako doma,“ s pozváním dovnitř a polibkem na tvář mě vítá Omar. Zvenku neomítnutý šedivý dům s oprýskanou vstupní branou, se však vnitřním vybavením podobá nádherně barevnému paláci. Možná ne tak velkému, ale jistě bohatě zařízenému. Krásně zdobené koberce, drahý nábytek či nejnovější elektronika jsou zde samozřejmostí. Malinko v šoku z kontrastu s venkovní chudobou usedám k pozdnímu obědu. Podle domácí tradice řádně zahalené Omarovy sestry servírují maglúbe (maso s rýží a zeleninou), hummusem a arabským chlebem. Přichází večer a slunce již pomalu zapadá, ale v ulicích uprchlického tábora život neustává. Obchody jsou neustále otevřeny, v malých dílnách je stále rušno a děti si pořád hrají v prachu a blátě.
NÁVŠTĚVA U HAMÁSU
Na druhý den bloumám po ulicích a pozoruji desítky starých automobilů různých značek. Jejich řidiče spojuje touha odvézt každého co nejrychleji, kam potřebuje. Na svých dveřích sice nesou majestátní nápis taxi, ale jedná se spíše o hromadnou dopravu „palestinského typu“. Za šekel se dá jezdit všude ve vnitřním městě. Jedno z nich zastavuje a sveze nás až na ministerstvo vnitra. Projíždíme okolo prostranství, kde pracují buldozery a na mnoha místech jsou vidět zbytky ohořelých staveb. „Tady bylo několik vládních budov předtím, než je Izraelci vybombardovali. Většina z nich byla postavena z různých dotací a příspěvků Evropské unie i dalších organizací,“ informuje mě Omar. Budova ministerstva je ještě stále ve výstavbě. Zamračení muži v černých uniformách nás po kontrole totožnosti pouštějí dovnitř. Moje první opravdové setkání s Hamásem mě naplňuje nervózním pocitem strachu a nejistoty. Vybavuje se mi i vzpomínka na Itala Vittoria Arrigoni, silně propalestinského aktivisty, kterého před pár měsíci místní militanti oběsili ve sklepě. Procházíme řadou kanceláří a až po několika minutách konečně nalézáme tu pravou místnost. Omar pozdraví za nás oba a hned se pustí do vysvětlování. Arabštině příliš nerozumím a jediné slovo, jehož význam znám a neustále se opakuje, je „novinář“. Chvílemi bouřlivá debata, chvílemi však jen takové přátelské povídání se přede mnou rozvíjí již skoro hodinu, když se ozve jeden z přísedících mužů: „Mluvíte francouzsky nebo anglicky?“ Chvíli váhá, ale pak se začíná vyptávat na řadu otázek. Omar malinko znervózní a s ním i já. Nejsem si úplně jistý, co jim řekl, jestli nezpanikařil a někde nezalhal. To by mohlo špatně dopadnou pro nás oba.
VTIPÁLCI
„Chci přičichnout malinko k okupaci, blokádě a vašemu jídlu,“ snažím se lehce žertovat. Rozhovor se ubírá správným směrem, ovšem jen do chvíle, kdy se dostáváme k politice. Lehké narážky a stěžování si na lokální problémy nahradí přímé otázky. „Co si myslíš o bin Ládinovi,“ zeptá se mě Abdullah, nejmladší úředník, který se jako jediný představil. Nyní se již opravdu ocitám na tenkém ledě. Mozek pracuje na plné obrátky a já se snažím nedat jednoznačnou odpověď, ale přesto ze sebe vypotit něco smysluplného. „Mohli bychom ho nechat kleknout s pistolí u hlavy před vlajkou a dát mu přečíst nějaké prohlášení,“ řekne jakoby nic vážným hlasem muž mluvící plynně anglicky, „tedy pokud chce pas zpátky.“ Najednou se do místnosti vkrade napjaté ticho. Omar znatelně pobledl a ostatní se mi dívají přímo do očí. Podobná videa jsem již viděl a nekončí moc optimisticky. Přemýšlím, co nyní, náhradní plány typu utíkej, dokud tě někde netrefí, mi nepřipadají zrovna moc chytré. Mozek zběsile pracuje a hledá nějaké slovní řešení, když se všichni z úředníků rozevřou smíchy. „Neboj, my nejsme žádní teroristé, my jsme přece Hamás,“ řekne jeden z nich na vysvětlenou a poplácá mě po zádech. Pěkný vtip. Jestli jich dnes bude ještě několik, tak jsem za dva dny šedivý.
RYBÁŘOVA MODLITBA
Později odpoledne se před námi otevře brána místního přístavu. Prostoru vévodí pomník věnovaný devíti mrtvým tureckým občanům, kteří zemřeli před rokem na palubě lodi Mavi Marama při pokusu proniknout do Gazy. Zelený, nakrátko sestřižený trávník se stříbrně třpytícím monumentem působí dost kosmicky a celkem i nevkusně v kontrastu šedi a rozbitých lodí. Rybáři opravují své sítě, usrkávají čaj a klábosí. Přisedám si a díky Omarově tlumočení se dozvídám více o námořní blokádě. „Ryby jsou daleko a my za nimi nemůžeme. Izraelci nás zastavují a posílají zpět. To se pak těžko rybaří,“ říká jeden z mužů. Loučím se s Omarem a jdu se jen tak projít po pláži. Nebýt všudypřítomných odpadků, dal by se pozdní večer řádně vychutnat a opláchnout si nohy ve vlažné vodě. „Hej, odkud jsi,“ ozve se z plátěného přístřešku na okraji pláže. Pod plachtou sedí několik mužů a ve chvíli, když vstoupím, hovor utichne. Dostanu čaj i cigaretu a čekám, kdo se začne první ptát. Muž sedící vedle mě, Abu Said, mluví lámanou angličtinou a překládá pro ostatní. Poslouchám mnoho stížností na izraelskou blokádu a židovský stát jako takový. Po několika minutách se však hovor více stočí k obyčejnému životu, rodině a přátelům. „Všichni lidé jsou výtvorem boha, takže jsou si všichni rovni,“ tlumočí Abu Said, „nám je jedno, kdo jsi, pokud jsi dobrý člověk,“ pokračuje a nalévá mi další sklenici čaje. Slunce už zapadá, když se ozve hlas muezzina zvoucího k modlitbě. Zvedám se k odchodu, ale Abu Said mě zadrží a řekne, abych zůstal. Potichu tedy sedím na kobercích a pozoruji, jak si muži připravují „mešitu pod širým nebem“, přímo na pláži. Ve zpěvu koránu je něco magického, hlas zpěváka se nese nad pískem a spojuje se s hukotem moře.
VĚZNĚM V GAZE
S myšlenkou na návrat kráčím dlouhým hraničním tunelem z pletiva. Otevřou se těžké automatické železné dveře a vpustí mě společně s malou skupinkou humanitárních pracovníků do prostor terminálů. Ty byly první. Následovaly ještě dvoje, než se objevil pás k rentgenu. Rozsvěcí se zelená dioda na skleněných dveřích a já jsem vpuštěn do skeneru. S rukama nad hlavou nechám jeho ramena obkroužit moje tělo, čekám na povel a postupuji do dalšího levelu. Neúspěšně. Něco se pokazilo, a proto musím zpět. Prohledání mého batohu a osobních věcí trvá mnohem déle, než bych čekal. Po chvíli mi vše přišlo po kouskách rozbalené a zkontrolované. Věci balím zpět a jdu k posledním dveřím. Za nimi je již Izrael. „Mohl byste si na chvíli sednout a počkat, prosím,“ říká s úsměvem půvabná slečna přes bezpečnostní sklo. Nic nenamítám. Po půl hodině, kdy prostorem prošlo již několik lidí, znejistím. Za dalších dvacet minut se objeví člen ochranky s puškou přes rameno a vrátí mi pas. „Musíte opustit hraniční přechod,“ říká mi. To je přesně to, co chci, honí se mi hlavou. Jenže tento muž mě vede ke vstupu do Gazy. „Počkejte, ale já nemohu zpátky, chci do Izraele,“ snažím se rychle přemýšlet, ale moc mi to nejde. „Byl jste zamítnut, musíte odejít,“ opakuje neustále. „Ale proč? Mám všechna povolení, tak co je špatně?“ dotírám dalšími otázkami. Celkem nevybíravě do mě strčí: „To vám nemohu říct, musíte odejít, a to hned.“ Dožaduji se informací o tom, co se děje, či kam zavolat, ale nic. Všichni jsou jako hluší. Železné dveře se za mnou zabouchly a já byl zpět v Gaze. Následujících pět dní vyplnily telefonní hovory, návštěvy ministerstva vnitra, emaily a další pochůzky. Po pětidenním byrokratickém boji a za neuvěřitelně vydatné pomoci české ambasády v Tel Avivu se mi podařilo projít zpět do Izraele, a pak se vrátit do Čech. „Víš, Izraelci nechtějí, aby Gazu někdo viděl, a tak když mohou, dělají problémy,“ uzavřel můj příběh Terry, švédský novinář na volné noze.
