Fénix a múzy

Fénix a múzy

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Šlechtična každým coulem, říkají si jistě mnozí návštěvníci zámku Líčkov na Žatecku, když poprvé spatří paní Marii Brázdovou, zdejší zámeckou paní, někdejší manželku akademického malíře Oskara Brázdy, který na závěr svého studia získal zlatou medaili za malbu a stipendium do Říma, kterou mu osobně předal v roce 1911 císař František Josef I. Oskar Brázda je též autorem hesla „Chmel je naše zelené zlato“. Propagační plakát s motivem zeměkoule obtočené věncem z chmelových šišek pochází z jeho dílny a je k vidění na líčkovském zámku. Vlídné vystupování, pohostinnost, živý projev a elán by mohli ženě narozené v roce 1926 závidět mnozí mladší. Marie se však nenarodila v jedné ze zdejších komnat a v žilách jí nekoluje ani kapka modré krve. Nikdy na vlastní kůži nezakusila zdejší idylické časy před válkou, kdy sem přijížděly známé osobnosti – T. G. Masaryk, Edvard Beneš, ale i členové švédské královské rodiny. Mihla se zde jen, když jako dcera zdejšího sadaře na zámek přinášela čerstvé ovoce. S Oskarem Brázdou, Okim, jak mu stále láskyplně říká, zažila dobu poválečnou, plnou ústrků, ponižování a upadajícího zájmu o Mistrovo pozoruhodné dílo.

ko1202_cr_lickov_mw236038

HNÍZDO GESTAPA

Zámek Líčkov vstal jako bájný Fénix z pomyslného popela hned třikrát. Poprvé to bylo po první světové válce, kdy ho zcela zdevastovaný v roce 1925 i přilehlými polnostmi, chmelnicí a lesem koupil Oskar Brázda. Hodlal zde začít nový život se svou tehdejší ženou, švédskou šlechtičnou Amelií Posse, se kterou dokonce svými kontakty podporovali vznik samostatného Československa, přátelili se s Masarykem, Benešem a Štefánikem.

Citlivě zrekonstruovaný zámek se po pár letech stal umělecko-historickým skvostem. To však Oskaru Brázdovi nestačilo. Uvědomoval si, že musí být i dobrým hospodářem, proto neváhal pustit se do studia střední zemědělské školy v Roudnici nad Labem. Dál i pilně tvořil svá díla a opravdovým triumfem byla v roce 1930 jeho velká reprezentativní výstava v pražském Obecním domě. On i jeho choť Amelie pomáhali i politickým uprchlíkům z nacistického Německa, na což Otakar doplatil hned po okupaci. Byl internován na Dobříši (manželka, se kterou se předtím rozvedl, při záboru Sudet odjela se syny do Švédska) a zámek na Líčkově se stal působištěm gestapa. Po válce našel Oskar svůj majetek opět v zuboženém stavu a dal svoji energii i finance na jeho opravení. V té době se zahleděl do devatenáctileté Mařenky Weissové a vyřkl pro oba osudná slova: „Ty bys mi mohla stát modelem.“ Marie se zdráhala. Měla totiž v živé paměti, jak jeho někdejší modelku Bětušku vesnické drbny pomlouvaly. Mistr totiž nemaloval ženy jen oblečené… Nakonec svolila a oba se do sebe zamilovali.

PARTNERKA I INSPIRACE

Nyní by mohl zazvonit zvonec a být pohádky konec. Jenže v životě to bývá jinak. Přišel rok osmačtyřicátý a s ním komise složená z nových pravověrných. Ta Oskarovi oznámila, že přestává být majitelem lesa, polí a chmelnice, a vše přechází do vlastnictví státního statku. Moc těžkou hlavu si z toho nedělal a suše konstatoval: „Tak budu nyní více malovat, Mařenko.“ Jenže neuplynul ani měsíc a noví mocipáni si troufli i na zámek a vyměřili mu i milionářskou dávku. Byli však natolik „velkorysí“, že zde nechali Oskara s Marií bydlet. Ovšemže ne v zámeckých pokojích. Přisoudili jim „přiměřený“ byt v přízemí. Po zámeckých schodech dupali rozjívení chmeloví brigádníci, kteří zde byli ubytováni a po kterých ovšem vždy Marie spoušť pečlivě uklidila. Čtyřicet let „starostlivé péče“ státu na Líčkově tedy potřetí zanechalo následky. Oskar se bohužel roku 1989 nedožil, zemřel jedenáct let předtím v požehnaných devadesáti letech. Dostalo se mu před smrtí zadostiučinění, v září roku 1977 byl oceněn čestným titulem Zasloužilý umělec (zemřel 19. prosince). Marii nastaly po roce 1989 další starosti. Rozhodla se zámek opět zprovoznit a s energií sobě vlastní zde instalovala expozici z Mistrových děl. Což se jí povedlo, návštěvníci zámku jsou zdejším prostředím nadšeni. A že vše ještě není dovedeno k dokonalosti? „To bych musela žít tři sta let.“

ko1202_cr_lickov_mw235988

KRÁVA Z KONĚ

„Vy jste byla ale krásná,“ vyhrkla jsem spontánně při pohledu na Brázdova díla, kde je zobrazena. Paní Brázdová se usměje. Jistě nejsem první, kdo takto reaguje. Tělo antické sochy s dokonalými proporcemi, oduševnělá tvář (která jí zůstala). Mistr nemaloval svoji představu, dobové fotografie Marie to dokazují. „Víte, já tu na zámku žiji asi nejdéle, je to už pětašedesát let,“ říká. „Oki mi sliboval že spolu budeme cestovat po světě, že mi ukáže všechna místa, která zná. Určitá naděje byla až v roce 1968. Měli jsme namířeno do Cannes, moc jsme se těšili, ale Oki měl tenkrát problém s okem, a to bylo zrovna v době, kdy jsme měli zažádáno o výjezd. Nevyšlo to, hlavně, že se vyléčil a mohl dál malovat…“ Prohlížíme si expozici děl Oskara Brázdy. Synovec paní Marie Milan Umlauf nás upozorňuje na nejzajímavější obrazy, mezi které patří například Rubensovy Bakchanálie. Nejsou originálem, ale kopií ze štětce Oskara Brázdy. Tak povedenou, že byla ve třicátých letech prohlášena ve Švédsku při výstavě za nejdokonalejší. Zajímavá je i historie opony žateckého divadla. Mistr zhotovil návrh obrazu dočesné chmele. Ústřední postavou původně byla dívka na koni. Ovšem opět ideologický „omyl“. Na přání vyšších míst musel koně přemalovat na krávu s rohy ozdobenými věncem. Tehdejší umělečtí hodnotitelé nemohli totiž skousnout koně jako symbol „nové“ dočesné. Kráva, na které sedí sličná dívka, tak vypadá jak z amerického rodea, což asi nikomu z mocných tenkrát nedošlo. Součástí expozice jsou i dobové fotografie Tomáše Garrigua Masaryka. Ty na koni nebo za prezidentským stolcem známe všichni. Ale vidět ho v plavkách, jak dovádí s Brázdovými kluky na pláži, to se snad poštěstí jen na líčkovském zámku.

JEN VELKÉ VĚCI

Paní Marie si letos u příležitosti svátku svaté Anny splnila svůj dlouholetý sen. Darovala zrestaurované kapličce v Líčkově, věnované této patronce, nový zvon. Když byla malá, zvonil prý třikrát denně. Při slavnosti poděkovala zvonaři Petru Rudolfu Manouškovi, který jej zhotovil, a připomněla památku všech líčkovských občanů, bohatých i chudých, kteří při jeho zvuku kdysi klekali a modlili se. Čechů i Němců, kteří ve zdejších bývalých Sudetech žili v pospolitosti, dokud je politika a válka nerozdělily. Marie Brázdová je dobrý psycholog. Vyznává totiž krédo, nezabývat se podružnostmi, jen velké věci jsou prý důležité. Jako pro jejího životního druha, který se svou múzou Marií prožil společností možná méně oceňovanou, ale bezesporu krásnou část svého života.

Kavkazský Babylon

Kavkazský Babylon

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUČERA

Největší jihokavkazský dobytčí trh v Kabali je branou do mnohonárodnostního světa, který se v posledních třech stech letech zrodil na východním okraji Gruzie v oblasti Lagodechi. Zatímco v některých oblastech Gruzie zuřilo etnické násilí, zde panovala harmonie.

Silný kůň se pozná jednoduše, když vytáhne ze škarpy plně naložený dvoukolák. Na trhu u východogruzínské vesnice Kabali v lagodešském okrese se to ale podaří skoro každému. Chovatelé koní sem totiž každou neděli vodí ty nejlepší, které mají. Za takového koně tu dostanou i 1200 lari, tedy asi 12 tisíc korun. Na místní poměry je to hodně, ale zájemci se najdou. Vždyť tady na trojmezí Gruzie, Ruska a Ázerbájdžánu kůň stále ještě zastane více práce než traktor nebo automobil. Muž s černými vlasy a divokým pohledem mi hrozí pěstí, když si všimne objektivu, který na něho míří. Právě probíhá obchod, chce koupit jednoho z těch koňů zapřažených do povozu a nepřeje si, aby ho při tom někdo pozoroval. Má teď jediný cíl, vyjednat co možná nejlepší cenu. Za několik minut se licitace o ceně přiblíží rvačce. Emoce temperamentních Kavkazanů jsou vyšponované k prasknutí.

ko1202_gruzie_kabali_dpp_11561

“To jsou Ázerbájdžánci, těch je tu nejvíc. Nepřijíždějí však ze sousedního Ázerbájdžánu, žijí tady po generace, stejně jako Rusové, Arméni, Osetové, Dagestánci a další. O Gruzíncích nemluvě, vždyť jsme stále v Gruzii,“ říká mi Akaki Mčedlišvili, který pracuje v nedalekém okresním městě Lagodechi na radnici jako vedoucí odboru kultury, sportu a vzdělávání. Trh u vesnice Kabali v alazaňské nížině je největším svého druhu nejen v Gruzii, ale i na celém jižním Kavkaze. Koná se každou neděli už nejméně třicet let, a to i v zimě. Podle ročního období se jen liší sortiment nabízeného zboží. Začátek je v pět hodin ráno a konec okolo čtvrté odpoledne. Přijíždějí sem prodejci z celé Gruzie. „Dnes je tady kolem pěti tisíc lidí. S trochou nadsázky lze říci, že ten, kdo chce vidět celou Gruzii na jednom místě, ať přijede do Kabali na trh. Může zde pohovořit se všemi národnostmi, které v Gruzii žijí,“ usmívá se Mčedlišvili. A do jisté míry má pravdu. Místní trh je zmenšeninou toho, čím je lagodešský okres typický. Do současnosti si udržel podobu kavkazského babylonu, kde vedle sebe více či méně spokojeně žijí různé národy a kultury.

OD KAŽDÉHO TROCHU

Lagodešský okres byl nepřetržitě osídlen od mladší doby kamenné až do 17. století. Celá oblast patří z hlediska archeologických nálezů k nejbohatším a nejzajímavějším v celé Gruzii. Ve 3. století před n. l. si ji podmanila Kavkazská Albánie, později byla připojena k východogruzínskému království a všechny kmeny postupně Gruzínci asimilovali. V lagodešském okrese dokonce existuje vesnice, kterou obývají Udinové. Za vznik mnohonárodnostní společnosti v oblasti může paradoxně jedna z největších katastrof v historii Kavkazu. V první polovině 17. století došlo při jednom z četných tažení perského šáha z dynastie Safíovců Abbáse I. Velikého do Kachetie k přesídlení většiny obyvatel do dnešního Íránu. Na vylidněné území začali přicházet obyvatelé ze všech částí Gruzie – Lazové, Mingrelové, Osetové, Imeretinci, Abchazové a další. Přiliv etnicky různorodého obyvatelstva pak pokračoval i v 19. století. Tehdy byla východní Kachetie známá v carském Rusku pod názvem teplá Sibiř. Režim tam posílal do vyhnanství své kritiky a odpůrce, hlavně Ukrajince a Poláky. Další významnou ingrediencí lagodešského etnického guláše jsou Dagestánci, kteří ale na rozdíl od jiných udržují jako původní obyvatelé Kavkazu vztahy s východní Kachetií přinejmenším tisíc let. „V horách v Dagestánu se žije obtížně, proto sem některé rodiny přesídlily. Jiní obyvatelé Dagestánu sem chodili za obchodem. V době Sovětského svazu tady často nakoupili zboží a v Dagestánu ho prodávali,“ vysvětluje Mčedlišvili.

Mnohonárodnostní společnost v lagodešské oblasti byla na první pohled jako stvořená k tomu, aby se stala na počátku 90. let, kdy se jižním Kavkazem hnala vlna národnostního uvědomění a etnických válek, dalším ohniskem třenic. V Gruzii propukly etnické konflikty v jižní Osetii a v Abcházii. „Tady ale žádné problémy nebyly. Etnické konflikty jsou dílem politiků, nikoli prostých lidí,“ upozorňuje Mčedlišvili. Lagodešská oblast se od ostatních regionů, které rozvrátily etnické konflikty, liší. Region nikdy nezískal autonomii a třeba na rozdíl od Abchazů v Abcházii neměla žádná z místních etnik významné ukotvení v historii místa a hlavně ambice stát se vůdčí silou. Žádná ze složek multietnické společnosti tady necítila frustraci ze svého postavení ve společnosti a nikomu nebylo na úkor ostatních odepíráno právo na sebeurčení. Dalším důležitým faktorem bylo, že lagodešský okres ležel vždy spíše na přehlížené periferii země a v porovnání například s bohatou černomořskou Adžárií u hranic s Tureckem a Abcházií, kde má dodnes Rusko vojenské základny, byl nepoměrně chudší, a kromě toho se tam nesoustředil zájem režiséra kavkazských konfliktů z počátku 90. let – Moskvy.

Je okolo desáté dopoledne a na trhu u Kabali to žije jako v úlu. Slyším gruzínštinu, ázerbájdžánštinu, ruštinu, cítím vůni orientálního koření, ale i zápach zvířecích výkalů. Všímám si lidí. Jsou různí, liší se barvou očí, tváří, temperamentem, ale i oblečením. Kromě koní tu lze koupit krocany, ovce, krávy, ale také maso a textil z Turecka i z nedalekého Íránu. Každý druh zboží má své předem vyhrazené místo. Koně jsou k dostání na okraji pozemku, tam, kde začíná pole s kukuřicí. Hned vedle přes potok prodejci nabízejí krávy a ovce. O kus dál jsou pod střechou z igelitu a plechu schovaní před nepřízní počasí prodavači textilu, domácích potřeb všeho druhu, ale i řezníci s čerstvým masem. Mezi tím vším Ázerbájdžánky s typickými pestrobarevnými šátky na hlavách a s pusou plnou zlatých zubů prodávají slepice, krocany, kachny i zeleninu. Otevřené kufry zrezivělých aut většinou sovětské výroby, které slouží jako prodejní pulty, jsou nacpané tetelící se drůbeží. Nad hlavami lidí a zvířat tuším hradbu Kavkazu, která se zvedá nedaleko odtud. Mraky jsou ale příliš nízko, než aby se Kavkaz předvedl ve své kráse.

ko1202_gruzie_kabali_dpp_11663

TURISTICKÁ BUDOUCNOST

Cesta ze Tbilisi do Lagodechi trvá autem slabé tři hodiny. Je to nudné provinční městečko, či spíše větší vesnice, postavená kolem hlavní silnice do Ázerbájdžánu. Státní hranice je z centra vzdálená necelých pět kilometrů. Po rozbité silnici často projíždějí turecké kamiony, které míří ke Kaspickému moři do Baku. Ulice jsou kolmé k hlavnímu silničnímu tahu městem a souběžně šplhají na sever po stráni vzhůru k hranici lesa, kde začíná Lagodešská přírodní rezervace. Lagodechi tvoří většinou rodinné jednopatrové domky se zahradami plnými subtropické zeleně. V centru je jen několik restaurací, dva předražené hotely a pár obchodů, najde se tu však i ubytování v soukromí. V posledních letech sem přijíždí stále více turistů ze zahraničí, hlavním turistickým lákadlem je přírodní rezervace, která má ředitelství v nově postaveném komplexu budov u horního okraje města. Je tam i impozantní vstup, který připomíná vstup do zoo či botanické zahrady. Málokdo z přijíždějících turistů nemá ani ponětí, co se v oblasti v posledních tři sta letech stalo. S pohnutou historií kraje vznik rezervace do určité míry souvisí. Do vyhnanství tam bylo za carského Ruska posláno i mnoho zástupců inteligence. Iniciátorem založení chráněného území na sever od Lagodechi byl jeden z nich, polský amatérský přírodovědec Ludwik Mlokosiewicz, který už v roce 1903 jako první vznesl požadavek před radou petrohradské akademie věd na založení státní rezervace. Později, v roce 1912 jeho hlas padl na úrodnou půdu a na 3500 hektarů bylo chráněné území vyhlášeno. Jedná se o nejstarší přírodní rezervaci na území bývalého Sovětského svazu.

Šota Eriašvili se v kavkazském pralese zjevil znenadání jako přízrak. Prostě tu najednou byl. V ruce drží hůl, na nohou má rifle, letité kožené pohorky a před nepřízní počasí ho chrání obnošená šusťáková bunda. Kolem radostně pobíhá pes, jeho věrný druh na toulkách přírodou. V lagodecšské rezervaci, která se rozprostírá na úbočích hlavního kavkazského hřebene, je jako doma. Bez řečí se ke mně připojil. „Jestli chcete, dovedu vás k místu, kde byla ještě na jaře lávka přes horský potok. Určitě míříte k vodopádu. Teď tam není nic, jen hromady dřeva, které přinesla v srpnu náhlá povodeň. Ukážu vám místo, kde budete mít nejlepší šanci řeku přejít. Jdu také tím směrem, abych omrkl, jestli tam není vhodné dřevo na zátop na zimu,“ říká pětašedesátiletý muž, který třicet let pracoval v rezervaci jako hlavní zoolog. Bylo to ještě v době Sovětského svazu. V rezervaci jsou čtyři značené turistické trasy různých obtížností. Rezervace má rozlohu přes 22 tisíc hektarů, nejnižší bod je přibližně v nadmořské výšce 400 metrů nad mořem a nejvyšší ve výšce 3500 metrů nad mořem. „V lese jsem strávil většinu svého života. Od dětství poznávám místní přírodu a hory. Jde o fascinující kraj, žije tu mnoho endemických živočišných druhů typických pro Kavkaz, jako třeba dagestánský tur, tetřev a mnoho dalších,“ zapomněl se Šota Eriašvili a začíná přednášku ze zoologie Kavkazu. Ještě před několika lety se sám vydával na několikadenní toulky lagodešskou rezervací. V horách pozoroval a fotografoval přírodu.

NOVÁ GENERACE

„Dříve byla příroda v lepší kondici než dnes a i peněz na ochranu přírody bylo více. Mladým, kteří teď rezervaci řídí, chybí kontakt s přírodou. Moje generace byla pořád v lesích, znali jsme každý kámen,“ ukazuje Eriašvili do míst, kde se ostře zvedá stráň, kterou pokrývá kavkazský prales. Často si musíme pořádně zajít, přes pěšinu leží popadané kmeny a větve staletých stromů.

K nastupující generaci ochránců rezervace patří Natia Šalvašvili, která pracuje na ředitelství rezervace v Lagodechi. Není ji ještě ani třicet let. Stojíme v hale moderní budovy ředitelství, kde je multimediální expozice o historii a současnosti rezervace. „Letos jsme napočítali asi 20 tisíc návštěvníků, loni to bylo asi 15 tisíc. Každým rokem jich přibývá. Nejčastěji se jedná o Izraelce, Poláky a návštěvníky z německy hovořících zemí. Věřím, že příští rok jich přijede ještě více. Máme jim co nabídnout. Turistický ruch je pro lagodešský okres cestou k prosperitě,“ říká Šalvašvili.

Nepotopitelná loď

Nepotopitelná loď

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Patří tenhle kus země Evropě, nebo už Africe? Těžko říct. Geologicky si na něj sice dělá nárok starý kontinent, když se ale procházíte po zdejší krajině nebo v ulicích prastaré Mdiny, připadáte si jako na severu Afriky.

Je vlastně s podivem, že tato malá zemička nedaleko Sicílie vůbec funguje, a že každý rok uživí přes čtyři sta tisíc obyvatel a milion turistů. Považte – Malta má minimální zásoby sladké vody (podle OSN nejmenší na světě), zemědělské půdy i přírodních zdrojů. Musí dovážet nejen potraviny, ale i fosilní paliva pro výrobu elektřiny. Stačila by krátká blokáda a Malťané by byli na kolenou. Anebo ne? Kdepak, zdání v tomto případě klame. Pevnosti jsou totiž tak odolné, jak jsou statečná srdce jejich obránců. A na ty měla Malta štěstí.

Ostrovy Malta, Gozo a maličké Comino kdysi nebyly tak vyprahlé jako dnes. Lesní porost ale vzal za své už v době fénického osídlení, a hlavně největší ostrov Malta zůstal nevlídně suchý. Poloha uprostřed Středozemního moře ale ze souostroví učinila už ve starověku velestrategické místo, a i v dalších staletích se zájmy mocností ze všech světových stran střetávaly právě tady. Napětí vyvrcholilo v 16. století. V roce 1630 Maltu získali rytíři sv. Jana, kteří ustoupili obrovské osmanské přesile a opustili své sídlo na Rhodu. Jak se ale ukázalo, šlo o dar danajský, protože v roce 1565 přirazila ke břehům Malty flotila sto devadesáti osmanských lodí s celkem osmačtyřiceti tisíci vojáky. V té době už byla ale města silně opevněná, a tak pětistovka maltézských rytířů s podporou dalších křesťanských vojáků (celkem šest tisíc mužů) blokádě odolávala. Když konečně po čtyřech měsících připluly ze Španělska posily, Osmané se stáhli.

ko1202_malta_shutterstock_35151790

FRONTY IMIGRANTŮ

Význam souostroví po této blokádě ještě vzrostl, stejně tak se ocitl na výsluní i sám maltézský řád. V zálivu na severu Malty se začala budovat nová pevnost, která dostala jméno po velmistrovi řádu Jeanu Parisotovi de la Valette a která by Osmany od dalšího obléhání odradila. A to se i podařilo. Turci se už ke břehům Malty nevrátili, ale atmosféra staré rytířské pevnosti Vallettě zůstala. Úzké a navzájem kolmé uličky křižují kamenné město, jen místo rytířů s křížem na prsou po nich korzují skupinky zpocených turistů hledajících mezi vysokými domy úlevu před sluncem a v zálivu se místo osmanských galér ježí stěžně drahých jachet. Pohled z mohutných hradeb Valletty na novější města, která ji obklopují, stojí za tu chvíli na přímém slunci.

Mnohem působivější je ale samotný pohled na Vallettu z břehů zálivu. Třeba z města Sliema, obchodního centra celé Malty. Šestitisícová Valletta sice zůstává hlavním městem celého státečku se sídlem prezidenta a parlamentu, fakticky ale patří turistům, kteří tu mohou obdivovat nespočet památek a muzeí a odpočívat v zapadlých kavárnách. Za branami Valletty se do nedohledna rozprostírají další a mnohem větší města, oddělená od sebe jen cedulemi s jejich jmény. Život v nich plyne rychlostí přímo úměrnou denní době a stupňům Celsia, z lidí je cítit středomořský klid. Výjimkou jsou Afričané čekající ve frontách před imigračními úřady. Někteří jsou vyplašení, jiní odevzdaní – celé měsíce cestovali přes Saharu, pak po moři za vidinou lepšího života a teď skončí v detenčním táboře, kde se bude třeba celé roky rozhodovat o tom, jestli získají status uprchlíka nebo zamíří zpět do Afriky. Uprchlíci nemají zájem o Maltu, chtějí do Itálie a potom dál na sever. A Malta nemá zájem o ně, je už sama o sobě přelidněná a na zhruba tři tisíce lidí převážně z Afrického rohu, kteří každý rok k jejím břehům připlují, nemá kapacity. Už léta se Malta jako nárazníková země dohaduje s Evropskou unií o tom, jak by si členské státy měly uprchlíky rozdělovat, kdo by měl střežit jižní hranici Unie a kdo má být zodpovědný za záchranu stovek lidí z chatrných plavidel. Řešení je ale v nedohlednu a averze místních lidí vůči uprchlíkům vzrůstá.

ko1202_maltap5120568

HNÍZDO PLNÉ VOS

Jako turisté ale máte málo příležitostí k tomu, abyste se zabývali běžnými problémy obyčejných Malťanů. Budete se naopak setkávat s příjemnou vstřícností. Lidé vám rádi doporučí restauraci, kde vám naservírují zaručeně maltské dobroty (nepřekonatelné jsou místní olivy, rajčata, artyčoky, měkký ovčí a kozí sýr G.bejna, masu dominuje králík v mnoha variantách), každý s ochotou poradí, jakou památku nevynechat nebo jak se dostat veřejnou dopravou na druhý konec ostrova. Anebo s vámi jen přátelsky prohodí pár zdvořilostních frází. Prosluněnému souostroví sice vládne roztomilá hatmatilka, zvláštní semitská řeč s výraznými prvky arabštiny, italštiny a angličtiny, právě angličtinou se ale domluvíte takřka všude. Je druhým úředním jazykem a mimo jiné i živou vzpomínkou na další velice krvavou blokádu, jejíž sedmdesátileté výročí si budou Malťané letos připomínat.

Svou nejtěžší zkouškou novodobé historie prošla Malta v roce 1942, kdy také získala pověst nepotopitelné letadlové lodi. Souostroví v té době už skoro sto padesát let spravovali Britové, kteří si sice byli vědomi jeho zásadní polohy pro kontrolu většiny Středozemí, ale poněkud zapomněli na odpovídající výzbroj. Prvním útokům Mussoliniho letectva v roce 1940 odolávalo jen několik zastaralých strojů, z nichž největšího věhlasu dosáhla trojice dvojplošníků Gloster Gladiator. Tyto stroje sváděly vzdušné souboje s přesilou modernějších ledadel tak úspěšně, že jejich piloti i dvojplošníky vešli do dějin. Lidé letounům dali příznačná jména – Víra, Naděje a Láska.

Teprve pak Britové dodali na ostrovy větší palebnou sílu nejen k obraně Malty, ale i k útokům, hlavně na nepřátelské námořní konvoje. Mussolinimu brzy došel dech, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Aby jednotky Afrikakorpsu bezpečně překonaly žhavé vody Středozemního moře, vzala maltské hnízdo útokem Luftwaffe. Německé stíhačky i bombardéry kosily spojenecké letouny přímo na zemi, jejich cílem byly však také konvoje, zásobující Maltu municí, palivem a potravinami. Spojenci ale Němcům opláceli stejnou mincí, a to tak úspěšně, že v půli roku 1942 dorazilo k africkým břehům pouze čtyřicet procent všech zásobovacích lodí, které vypluly z italských přístavů. Ostatní byly potopeny.

KŘÍŽ JAKO POKLONA

Nálety Luftwaffe na Maltu zesílily na neúnosnou mez. Pamětníci vzpomínají, že v některé dny nebylo možné od sebe odlišit jednotlivé vlny náletů. Přicházely jeden za druhým. Německé bombardéry tentokrát už cílily nejen na maltská letiště a další vojenské objekty, ale i na města. Jen díky tomu, že základním stavebním materiálem při jejich budování byl kámen, nelehla těžce zkoušená maltská sídla popelem.

Ve střelnici se proměnilo i okolí ostrovů a Malta se brzy dostala do kritické situace, kdy docházelo střelivo a nafta, ale hlavně jídlo a pitná voda. Lidé byli na pokraji vyhladovění, což by znamenalo jediné – bílou vlajku nad Vallettou. Spojencům by pak ztráta nepotopitelné letadlové lodi přinesla také konec kontroly nad celým Středozemním mořem. Blokádu se proto pokusilo prolomit několik zásobovacích konvojů, snaha pak vyvrcholila v srpnu 1942 při operaci Pedestal. Tehdy se na moři rozhořela bitva, kterou sice spojenci prohráli – přišli o letadlovou loď a dva křižníky, další válečné lodě byly poškozeny – ovšem několika zásobovacím lodím se přeci jen podařilo do přístavu Grand Harbour ve vyhladovělé Vallettě doplout a Malťany tak povzbudit k dalším bojům. Němci pak od dalších pokusů o podmanění Malty upustili a své síly soustředily na jiná místa Středozemí.

Nezvyklé odhodlání Malťanů přečkat ty největší útrapy ocenil ještě před operací Pedestal anglický král Jiří VI., když je vyznamenal Jiřího křížem. Osobně pak obyvatelům souostroví poděkoval po skončení bojů o Maltu v roce 1943. Obdiv byl na místě – zničeno bylo na třicet tisíc budov a nálety nepřežilo přes 1300 civilistů, přesto Malťané boj nevzdali.

Toto hrdinství je od té doby vepsáno nejen v srdcích Malťanů, ale i na jejich vlajce v podobě Jiřího kříže v levém horním rohu. Myslete na to, když budete s obyvateli tohoto státečku mluvit. Zdejší nevelcí podsadití muži a štíhlé ženy jsou totiž tak hrdí na svůj státeček, že by za něj neváhali prolít svou vzácnou krev, ve které se mísí středomořský temperament s anglickým nadhledem.

Bohatý chudobinec

Bohatý chudobinec

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Většina území Gabonu je člověkem netknutá. Za to vděčí tato africká země nepatrné hustotě zalidnění (pouhých pět obyvatel na kilometr čtvereční), a také tomu, že to největší bohatství se zatím ještě ukrývá pod zemí. Cestování po Gabonu je proto jako projížďka zeleným rájem.

V přístavu Port Gentil, ekonomické metropoli Gabonu, se rozednívá a nás odváží polorozpadlý taxík kamsi na předměstí do přístavu. Odbočujeme z hlavní cesty, asfalt končí, a my se ocitáme v labyrintu probouzejících se stánků, opuštěných skladišť a na břeh vytažených vraků nákladních lodí. Po pár minutách kličkování a nezbytného troubení jsme v přístavu. Bahnitopísčitá pláž se jen hemží cestujícími, křičícími prodavači čehokoliv a netrpělivými posádkami lodí. V Africe se vyplouvá až ve chvíli, kdy je dopravní prostředek naplněn k prasknutí. Gabon není výjimkou. Na chatrnou, asi patnáct metrů dlouhou dřevěnou pirogu je napříč rozmístěno skoro dvacet fošen k sezení, na každé se usadí pět šest lidí. Tísníme se na levoboku, ždímáme nohavice (nastoupit se nedalo jinak, než skočit po pás do vody a pak se vyškrábat na palubu), a k tomu nám z nedalekého rádia na břehu vyhrává poslední hit gabonské popové divy Patience Dabany, bývalé manželky nedávno zesnulého prezidenta Omara Bongo. Loď je plná, a tak když po dvaceti minutách naskočí motor, vyplouváme.
Z nejzápadnějšího mysu země zamířila překvapivě rychlá piroga na jihovýchod. Na obzoru se rýsuje gigantická vrtná plošina, brzy nás ale obklopil zelený prales. Trasa plavby do městečka Omboué vede překrásným bludištěm řek, temně černými meandry i brakickými lagunami, kterými je gabonské pobřeží poseto.

ko1202_gabon_lopeves

Nad hlavami se nám neustále míhala hejna papoušků žako, bíločerní orlosupi palmoví a jednou jsme zahlédli i orla jasnohlasého. Zdaleka nejhojnějším ptactvem tu ale byly pestrobarevné vlhy. Všechen ten rej nám dával zapomenout na palčivou bolest pozadí z dlouhého sezení a mačkání se s ostatními cestujícími. Půldenní plavba byla jen jednou přerušena krátkou zastávkou. Hop do bláta na břehu, a už jsme si to všichni svorně šinuli do křoví, ženy na jednu, muži na druhou stranu. Když přišel boční vítr a na cestující začala stříkat voda, přehodil se přes celou loď igelit. Rázem bylo jako ve skleníku! Za těchto horkých chvil jsme se sblížili se dvěma sestrami, které nám byly v příštích dnech milými hostitelkami i průvodkyněmi okolím Omboué.

NA BAHNÍKA MAČETOU

Následujícího dne jsme přijali jejich pozvání na oběd, který se podával na dvorku u chatrného stavení. Sestry nás patrně nechtěly usadit v nuzných podmínkách domku z prken a vlnitého plechu. Nebe bylo pro Gabon tak typicky zatažené a našinec by se mohl obávat, že z něho začne co nevidět pršet. Domorodci nás ale ubezpečovali, že v letním období sucha nespadne přímo na rovníku ani kapka. Výtečný oběd sestávající z kuřecích krků, ryb a vařených plantains – velkých zelených banánů – jsme nedojedli úplně, aby něco zbylo i na děti, pro které je takováto hostina svátkem. A skutečně, jen co jsme poděkovali, pustily se do zbylých porcí a za chvíli nezbylo nic.

Odpoledne se šlo rybařit. Vyzbrojeni několika pruty z řapíků raphií a mačetami jsme došli na travnatou plochu, kde se černala zapáchající louže s břehy zarostlými trnitým neřádstvem. Potlačil jsem v sobě vědomosti ze zkoušky z parazitologie, vyzul sandály a hurá po kolena do bláta. Zprvu jsem společně s děvčaty zkoušel štěstí na udici. Jako návnada posloužily proužky z oranžových semen palmy olejné a za hodinu jsem měl na kontě, ač rybářský zelenáč, pět tilápií, přičemž ostatní nanejvýš jednu. Od té chvíle jsem se mohl honosit přízviskem pêcheur – rybář. Mého tátu Pavla holky už dávno titulovaly familiárním papa Paul.

Po chvíli jsem šel asistovat klukům, kteří u břehu dobývali rukama i mačetami sumečky a kraby z bláta. Ryby navlékali za žábry na klacík. Náhle se nám pod nohama začalo kroutit něco velkého. Bosí hoši uskočili a začali do bláta zuřivě mlátit mačetou. V úhořovitém stvoření jsem poznal bahníka. Legendární dvojdyšná ryba, která dokáže ve slizovitém pouzdře v bahně přečkat až čtyři roky bez vody a během té doby dýchá vzdušný kyslík. To jí však nebylo nic platné proti čepeli mačety. Jeden mladík nakonec ozubenou podlouhlou rybu sťal a ještě téhož večera ji prodal za v přepočtu 40 Kč.

PRALESEM NA KOLE

Dozvěděli jsme se, že v jediném hotýlku v Omboué je možnost zapůjčit si kola. Měli jsme v plánu prozkoumat atlantické pobřeží s proslulými bílými plážemi. Správce hotelu se dušoval, že hned brzy ráno budou kola připravena k zapůjčení. Byla, ale nakonec jsme stejně vyjeli k polednímu. Když totiž správce s asi půlhodinovým zpožděním dorazil a hrdě nám předvedl kolový park o osmi kusech, na první pohled nám bylo jasné, že ani jedno kolo není pojízdné. Následovaly hodiny dotahování brzdných lanek a zoufalé hledání pumpičky (není problém, bratři, někde tady určitě musí být) vyřešil až kompresor v autodílně na opačném konci městečka. Nakonec jsme vybrali dvě kola, která se nám podařilo jakž takž zprovoznit, a vyrazili jsme do neznáma.

Pralesem vedla poměrně široká cesta a na bílý písečný podklad byla navezena červená hlína, po které se jede podstatně lépe. Silnici tu nevytvořily dřevařské firmy, jak jsme si mysleli, ale jednalo se o spojnici k ropnému vrtu. Protože se lidé v Gabonu zajímají o obrovská bohatství pod zemí (hlavně ropu a rudy), nechávají zatím přírodní poklady na povrchu v klidu. Díky tomu působil prales i kousek od cesty nesmírně živě. Písečné náspy mezi cestou a pralesem byly doslova rozryty šlépějemi slonů a buvolů. Zpoza hradby zeleně nás každou chvíli překvapily výkřiky opic a kdoví, možná i lidoopů – v oblasti žijí jak gorily, tak i šimpanzi. Prales se mozaikovitě střídal s plochami travnaté savany, která v krátkém období sucha přímo zářila zlatým nádechem, a z hustého stébloví se ozývalo volání ibisů hadegaš.

Po pětadvaceti kilometrech se prales otevřel a před námi byl oceán. Chladný, rozbouřený, lemovaný nedozírnou bílou pláží. Byli jsme nedaleko severní hranice národního parku Loango. Právě odtud pocházejí ony „kýčovité“ fotky slonů a hrochů buď na bělostných plážích, nebo dovádějících v příboji. Gabonské pláže platí také za jedny z nejvýznamnějších pro rozmnožování mořských želv. A v zimním období se pořádají plavby na otevřený oceán za keporkaky, kterými se to tu jen hemží.

ko1202_gabon_mangrovyloango

Poplatky v parku Loango jsou velmi vysoké, a tak jsme se spokojili se soukromým prozkoumáváním pobřeží. Jemný písek pláže byl místy natolik pevný, že jsme se po něm mohli prohánět na kolech. Nocovat pod širákem na pláži jsme se kvůli slonům neodvážili, a tak jsme rozbili tábor v jedné chátrající boudě nedaleko pláže, a už nalehko se na kolech vydali po pláži na sever. Nebýt desítek překrásných ulit zavinutců a mnoha různých lastur, nic by nám nebránilo jet na sever rychle a bez zastávky. Po pravici ubíhal prales, po levici oceán, před koly tisíce krabů s očima na stopkách. Ujeli jsme přes dvacet kilometrů. Zpáteční cesta už ale nebyla tak jednoduchá. Během chvíle totiž písek vlivem přílivu rozbředl. Do tábora jsme z větší části pěšky dorazili jen tak tak. Slunce už se nořilo do vln Atlantiku, což na rovníku znamená jediné – do patnácti minut je tma jako v pytli.

ZOO JAKO VÝKRMNA

O dva dny později jsme vrátili kola a na rychlém člunu jsme vyrazili zpět do Port Gentil. Těsně před soumrakem ale došlo palivo. Dvě ženy na palubě začaly být dost vyděšené, neboť pobřeží bylo přes kilometr daleko. Vážnou situaci jsme nakonec vyřešili my dva. Z palivové nádrže k našemu vařiči jsme do kanystru přelili pár deci zbylého benzinu a na něj šťastně dojeli až do přístavu. V Port Gentil jsme se opět nezdrželi dlouho. Africký venkov toho totiž většinou může nabídnout daleko více než město. Jedno zastavení jsme si ale přeci jen neodpustili – místní zoo. Pomyšlení na zoologické zvláštnosti ale už při vstupu rozptýlilo zoufale nízké vstupné v hodnotě asi 4 Kč. Chovanci expozic tomu odpovídali, ve většině velkolepě pojatých výběhů a voliér se tísnily desítky růžových čuníků, v zakalených rybníčcích se brouzdaly pižmovky a kurovití tu měli dokonce dva zástupce – slepice a krůty. Dojem, že se spíš jedná o výkrmnu hospodářských zvířat, vyvrátilo až smutné setkání s osamocenou gorilou a několika šimpanzi, kteří se mačkali v zaneřáděných klecích a když nás zahlédli, natahovali naším směrem své mozolnaté dlaně. Při odchodu jsme věnovali na zlepšení životních podmínek zvířat několik bankovek a vstoupili do botanické zahrady, do které odkudsi přitékalo viditelně více peněz.

LIDOOP NA TALÍŘI

Gabonský venkov působí, ostatně jako celá země, značně ospale. Práce tu nikdy nebylo mnoho, v posledních letech je jí s omezením těžby dřeva ještě méně a rozhodnutí vlády k větší ochraně lesa místní lidé jen pramálo chápou. Les zůstává na většině území lesem. Velkoplošné plantáže se tu ke smutku většiny domorodců také nezakládají. Pokud se tady něco pěstuje, pak jen pro vlastní potřebu a nejbližší okolí. Navštívili jsme plantáže ananasů, banánů i manioku a vždy se jednalo o drobná rodinná políčka nedaleko silnice.

Jestliže ale lidem na vesnici chybí něco více než stálý příjem, tak je to maso. Snazší a rychlejší než chov slepic či koz je lov v pralese. U cesty jsme se setkali s vystavenými úlovky krys, dikobrazů, cibetek, malých antilop či divokých prasat. Všechny tyto druhy jsme také časem okusili a zjistili, že při dobré přípravě (na omáčce z mangových jader či arašídů) nechutnají vůbec špatně. Většinou se tato zvířata chytají do drátěných ok, připevněných k ohnutému stromku. Naopak opice a někdy dokonce i lidoopi se loví pomocí pušek. Nabídka primátů je tu neobyčejně bohatá, lovci střílejí po všem, co se v pralese hne, bez ohledu na vzácnost druhu. Cena ulovené vzrostlé opice se pohybuje v přepočtu kolem sta korun, za tu cenu na venkově seženete třeba pět plechovek sardinek.

Prales zatím na místní působí klamným dojmem, že má všeho dost, a podle toho vypadají ceny. Ve vesnicích jsme spatřili také mnoho opičích sirotků, kteří během lovu přišli o matku a čeká je nejistá budoucnost. Dokud to jsou roztomilá mláďata, drží je lidé jako domácí mazlíčky, ale co si asi vesničané počnou s dospělým třicetikilovým samcem mandrila, který má špičáky jako levhart? S ulovenými šimpanzi nebo gorilami jsme se sice nesetkali, ale i přes přísný postih nejsou případy lovu lidoopů neznámé. Tyto vzácné úlovky většinou končí v drahých restauracích ve velkých městech, kde je jejich konzumace považována místními boháči a naivními turisty za známku společenské prestiže.

Do Gabonu jsme se vrátili o měsíc později a rovníkový stát nás opět přivítal stejně zamračenou oblohou jako jindy. Nízká šedá oblaka propouštěla sluneční paprsky jen zřídka, pralesy byly díky tomu ještě tmavší a lidé ještě černější. Obé působí při absenci českých (a téměř i anglických) informací o této zemi dosti tajemně a láká lidi, kteří rádi objevují nepoznané. A takových přijíždí do Gabonu zatím stále málo.

Divoká růže

Divoká růže

TEXT A FOTO: VLADIMÍR ŠOLTYS

„To je můj včelín,“ říká pyšně náš hostitel. Ten první mi v zimě odnesl medvěd!“ Medvěd? Jsme přece ve městě! „To nic není. Sousedovi ulovila puma psa přímo na zahradě…“

Sedíme na verandě rodinného domu v Canmore, městečko usazené v klínu Skalnatých hor máme jako na dlani. Údolí řeky Bow ho utápí v záplavě paprsků, když slunce zapadá za jeden z vrcholů horského masivu Mt. Rundle. Kanadské babí léto je stejně přívětivé jako to naše. Usrkáváme ze širokých sklenic skotskou single malt whisky, jsme návštěva z daleké domoviny, a tak si užíváme čechokanadské pohostinnosti. Pár metrů od domu je pečlivě narovnaná hranice dřeva. Ne na topení, tady se topí levným zemním plynem. Dřevo je na letní opékání steaků a v podstatě čehokoliv, co se opéci dá, jak už je na tomto kontinentu zvykem.

ko1202_kanada_img_7144tisk

MOŘE HOR

Rozloha místní krajiny je nezměrná. Podstatnou část kanadských Skalnatých hor na pomezí Alberty a Britské Kolumbie tvoří přírodní parky. V oblasti, kterou jsme navštívili, se rozkládá Banff, nejstarší národní park Kanady. Byl založen roku 1885, po Yellowstonském národním parku v USA je i druhým nejstarším národním parkem v Severní Americe. Najdeme zde jak místa přeplněná turisty, tak i odlehlá zákoutí, kde potkáte spíše medvěda nežli člověka.

Rozhodně není odlehlé Louisino jezero, na jehož břehu se tyčí monumentální rekreační stavba podobná moskevskému Kremlu, jen o málo menší. Stavitelský moloch tu nostalgicky vzpomíná na zlatou éru masových rekreací 60. let, známou např. z filmu „Hříšný tanec“. Autem dojedete až k zelenomodré hladině ledovcového jezera s pohádkovou vyhlídkou na ledovec stékající po úbočí třítisícových vrcholů. Úchvatnou fotografii pořídíte, aniž byste museli vystoupit z auta. Na davy turistů zde čekají takové atrakce, jako projížďka v koňském sedle okolo jezera, půjčovna kanoí na jezeře, vycházka s průvodcem a komplex wellness programů „kremelského“ hotelu. Kanaďané a Američané obvykle využívají turistických lákadel, na rozdíl od japonských a čínských turistů, kteří zde převládají a kteří jim příliš neholdují. Obvykle se spokojí s procházkou okolo jezera, udělají nějaké fotografie a honem se vydají za další pamětihodností.

Po krátké procházce s davy návštěvníků se vydáváme do hor, hledat odlehlejší místa. Autem popojíždíme asi dvacet kilometrů do vedlejšího údolí. Parkujeme se spoustou dalších aut na místě zvaném Moraine Lake. Celé hluboké údolí nese název Ten Peaks Valley – Údolí deseti vrcholů. Cesta k vrcholu místní dominanty Mt. Temple však zeje prázdnotou. Jen kousek za informačním střediskem nás zastavuje ranger, strážce národního parku. Upozorňuje na zvýšený výskyt medvědů. Medvědi se krmí před zimou a za potravou se vydávají i do blízkosti lidí. Máme štěstí, že jdeme v pětičlenné skupině. Na další poutníky k vrcholu bychom museli čekat, kdyby nás bylo méně než čtyři. Cesta nás zavádí doprostřed kanadského podzimu. Žluté listí osik a oranžové jehličí opadávajících modřínů vytvářejí pohádkové scenerie, orámované již čerstvým sněhem. Výstup by se dal přirovnat k výšlapu na tatranské Rysy, je jen asi dvakrát delší a o tisíc metrů výš. Odměnou je panorama, jaké na jiném místě neuvidíte. Šířka horského masivu dosahuje napomezí Alberty a Britské Kolumbie více než sto kilometrů!

ko1202_kanada_img_3754

ZEMĚ DIVOKÉ RŮŽE

Alberta je čtvrtým největším státem kanadské unie. Romanticky sama sebe označuje jako „zemi divoké růže“. Její západní hranici s Britskou Kolumbií tvoří nekonečné bludiště hlubokých údolí, zaledněných hor a divokých řek – kanadských Rocky Mountains. Od obzoru k obzoru se tyčí vrcholky dvou a třítisícových vrcholů, z nichž některé dodnes nemají jméno. Do konce života bychom nestihli navštívit všechna nádherná zákoutí. Kromě národního parku Banff jsou zde další. Jako perly jsou na náhrdelníku řek Bow a Athabasca navlečeny národní parky Kootenay, Yoho, Glacier, Jasper a Mount Robson Provincial Park.

Národní parky Yoho (v překladu z jazyka kmene Kríků „bázeň“ nebo „úcta“) a Glacier byly vyhlášeny jen o rok později než jejich předchůdce z Banffu. Nacházejí se v něm nejrozlehlejší ledovcová pole v kanadských Skalnatých horách. Ač podzim, na ledovcích leží vrstvička čerstvého sněhu. V ní a ještě hluboko do ledovce jsou zaryty stopy mamutích výletních autobusů. Kola každé z těch potvor měří v průměru 2,5 metru. S trochou opovržení odmítáme tuto kratochvíli. Ještě teď mě to bolí za všechny ledovce, když si vybavím „jizvy“ od pneumatik na jejich povrchu. Podél příjezdové silnice jsou patníčky s letopočtem. Dobrý kilometr od čela ledovce leží ten s letopočtem 1908. Až sem sahalo čelo ledovce v tomto roce. Je sice po sezoně, ale asijští turisté červenobílé autobusové trakery plní utěšeně stále. Po přenocování na parkovišti se ještě před východem slunce vydáváme k vodopádům na řece Athabasca v národním parku Jasper. Zdaleka nejsme první. Hned tři autobusy turistů na místě – samoty se ani zde obávat nemusíme. Výkřiky údivu zanikají v hukotu tisíců kubíků bíle zpěněné vody řítící se do chřtánu černočerných skal. Voda se řine takovou rychlostí, že nad skalní průrvou, do které padá, se neustále vznáší mlžný opar. Mezi turisty pobíhají čipmankové – zemní veverky. Moc dobře vědí, že návštěvníci pro ně vždycky najdou něco dobrého.

DIVOČINA VŠUDE OKOLO

Člun se nepatrně pohupuje po hladině rozlehlého ledovcového jezera, jehož voda se v zapadajícím slunci barví sytě bílo modře. Tmavá zeleň douglasek, jež orámovala břehy jezera, se směrem k zasněženým třítisícovým vrcholkům mění do modra. Z houštiny zeravů nad tyrkysovou vodou se znenadání pomalým houpavým krokem vybatolí černá chlupatá koule. Člun jako by zde nebyl a jako bychom tu nebyli ani my. Medvěd kolébavě dojde až k hladině. Voda se nezdá být vodou, ale spíše namodralým mlékem. Zvíře zavětří směrem k druhému břehu jezera, vzdálenému asi tři sta metrů. Napije se několika doušky a celá se ponoří do horské koupele. Pouze těkavé oči prozrazují, že naši přítomnost bere alespoň trochu na vědomí. Když míjí okraj našeho člunu ve vzdálenosti snad čtyř metrů, mám pocit, že cítím závan dechu z jeho nozder. Mít jen trochu delší ruku, pohladím si jeho huňatý černý kožich. Na druhém břehu pečlivě vyklepe vodu z chlupů a stejně rychle jak se objevil, tak také zmizí. Moje první kanadské setkání s medvědem.

V samém centru měst jsou kontejnery zabezpečené proti medvědům. Přitom věhlasný grizzly se nepovažuje za tolik nebezpečného jako černý medvěd, kterého můžete potkat daleko častěji. Jednoho z rangerů, který se hned potom, co jsme na něho promluvili, ptal na naši domovinu, jsme se dotázali, co dělat při setkání s medvědem. Jeho odpověď byla hodna odpovědi z delfské věštírny: „Medvěd umí rychle běhat, vysoko šplhat a vytrvale plavat. Takže, před medvědem neutíkejte, nešplhejte, ani neplavte! Nebylo by vám to nic platné.“ Není nad to poradit se u odborníků. „Kolik máte u vás medvědů,“ zajímal se. Nechtěl jsem, abychom si uřízli ve světě ostudu, tak jsem ze sebe vyrazil smyšlené číslo: „Dvacet!“ Bez mrknutí odvětil: „My sto tisíc!“

Pro našince je neuvěřitelné vidět, v jak těsném soužití zde žijí divoká zvířata a lidé. Nutno podotknout, že zvířata jsou téměř ve všech ohledech zvýhodňována. Koneckonců, kdo by měl mít víc rozumu? Zvíře nebo člověk? Zajít si do lesa zaběhat? Šílíte? Před několika lety byl v okolí Calgary, pouhých 100 km od Canmore, kde se mimo jiné konala zimní olympiáda, zaznamenán případ, kdy si puma vyčíhala běžce na lyžích a po dvacetikilometrovém sledování si ho ulovila k večeři. Náš hostitel nám vyprávěl, že v jeho firmě pracoval člověk, který se dlouhým nožem ubránil napadení pumy. Chybělo mu jedno oko a prodělal asi dvanáct plastických operací hlavy. Ne, o riziku setkání s divokými zvířaty zde nikdo nepochybuje.

KŮROVEC PO KANADSKU

Náš pojízdný dům na čtyřech pneumatikách od General Motors není žádný rychlík. S motorem o obsahu pět a půl litru je to sice malý autobus, ale naše cestování po Kanadě obnáší nekonečné hodiny a dny strávené za volantem, obzvlášť, když jsme za 14 dní museli stihnout urazit okolo čtyř tisíc kilometrů. 
„Pozor na karibu příštích 30 km“, „Příští benzinová pumpa za 160 km“, „Nebezpečí střetu s losem příštích 20 km“, „Nebezpečí záplavové vlny“, „Lavinové pásmo – možnost uzavření silnice“. To jsou varování pro řidiče, která u nás neuvidíte. Nicméně varování, na která jste alespoň upozorněni. To, že po následujících 690 km nebude k dispozici signál mobilní sítě zjistíte, až když tu vzdálenost ujedete. Pro Středoevropana jiný svět.

Daleko děsivěji na nás ale působí měsíční krajina s torzy uschlých kmenů stromů, rozprostírající se stovky kilometrů podél silnice z Jasperu do Vancouveru. Šumavská epizoda je ve srovnání s kanadskou pouhou kapičkou oproti oceánu zrezavělých a nastojato uschlých douglasek. Původcem této kalamity je malý brouk zavlečený z Číny. Stejně jako u nás, i v Kanadě se vedou diskuse o tom, jakým způsobem a zda vůbec proti broukovi zasahovat. O jedné věci se zde ale nediskutuje. Na žádném chráněném území se člověk do věcí přírody neplete.

DOBŘÍ DUCHOVÉ

„Dobrý den, jak se dnes máte? Venku je ale krásně, viďte!“ To nejsou slova, která v Kanadě můžete slyšet jen při setkání se svým známým. Takhle vás uvítá i pokladní v kdejakém supermarketu. A jakmile uslyší cizí akcent, dodá ještě: „Mohu vám ještě nějak pomoci?“ Při návštěvě podobného obchodu platíme jako obvykle kartou. Vše proběhne hladce, s pokladní si popřejeme hezký den. Odcházíme k autu, které je asi tři sta metrů od marketu. Téměř u auta nás dohoní slečna pokladní. V ruce drží dvoudolar a s nestrojenou lítostí v hlase se omlouvá, že nám omylem napočítala dvě bagety místo jedné. A tady nám vrací peníz. Dvoudolar jí necháváme jako spropitné a dlouze hloubáme, ve kterém českém obchoďáku by se nám mohlo stát něco podobného? Lidé jsou tu evidentně spokojení a je to na nich vidět. Už jen to jednoduché pravidlo čtyř značek STOP na křižovatce nutí každého k tomu, aby se s těmi ostatními prostě domluvil. Jede vždy ten, který přijel dřív. Lidé jsou tu spokojení, proto si mohou dovolit ten luxus být na sebe milí? Nebo je to proto, že je jich tu méně na jeden kilometr čtvereční a tolik do sebe nenarážejí, jako my v Evropě? Kdo ví, možná tu mysl lidí dodnes chlácholí dobří duchové, kteří provázeli již původní indiánské obyvatele zdejších hor.

Pin It on Pinterest