Poloostrov ve tvaru dravého ptáka, lovícího v Černém moři, se může pochlubit tak pestrou historií a vývojem osídlení jako málokterý kout Evropy. Nárokovali si ho a postupně obývali Řekové, Hunové, Byzantinci, Janované, Tataři, Turci či Rusové a je studnicí neuvěřitelného kulturního bohatství.
Ráno se rozkoukáváme na oděském avtovakzalu, tedy autobusovém nádraží. Řidiči se procházejí před budovou a vykřikují názvy cílových stanic. „Izmail! Izmail! Nikolaiv! Nikolaiv!“ Pár užitečných rad nám česky dává paní, která pracovala v Praze. Vlakové jízdenky jsou na několik dní dopředu zcela vyprodané, do Sevastopolu se pojede autobusem, ale to až večer. „Ja prehral děngi v báre, igráju na gitáre a pojedu do Oděsy na bál“ zazněla mi v duchu hospodská odrhovačka při korzování po milionovém městě a největším ukrajinském přístavu Oděse, kterému dominuje gigantická socha batolete symbolizující kosmopolitnost celého města. Na hlavní Primorski Bulvar vystoupáme po 192 stupních Potěmkinových schodů, které posloužily Sergeji Eizenštejnovi jako kulisy pro slavnou davovou scénu s jedoucím kočárkem po schodišti v filmu Křižník Potěmkin. Bulvárem korzujeme až k Akademickému divadlu opery a baletu, první elektricky osvětlené budově v Oděse. Samotná budova vznikla již roku 1809, avšak o 64 let později vyhořela. Nové divadlo bylo postaveno za dalších deset let. Zajímavostí je, že ho navrhli pánové Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, předlohou jim byla Semperova opera v Drážďanech. S přibývajícím časem jsme obešli v podstatě celé srdce Oděsy a navázali na druhé křídlo Primorského Bulvaru. S tmou se rozsvěcí pouliční osvětlení a k mému údivu dokonce i všechny stromy v aleji. Za dne jsme si nevšiml malých lampiček v mohutných korunách stromů. Nevím, zda to nazvat zkrášlením nebo kýčem, ale rozhodně je to jeden z odlesků místní kultury.
KOMNATY OTDYCHA
Na noc vyjíždíme do Sevastopolu. Od Zakarpatí na jihovýchod se kvalita autobusů zvyšuje, na rozdíl od maršrutky s vytlučenými tlumiči sedíme v luxusním klimatizovaném voze se sedadly v kůži a ukolébává nás pohupování vozu a tlumený ukrajinský popík. Na sevastopolském avtovakzalu se nás ujímá místní chlapík v slámovém kloboučku. Je obchodník a má kontakty ve městě. Po několika neúspěšných telefonátech známým nás odkazuje na pláž za městem, kde si můžeme postavit stan, protože 100 hřiven (asi 210 Kč, kurs byl 2,1 Kč za hřivnu) je prý na nocleh málo. Nevzdáme se ale tak lehko. Na vakzalu se na nás sesypou babušky pronajímající komnaty otdycha, ale když slyší, že se zdržíme jediný den, začnou si nás přehazovat jako horký knedlík. Běžte k támhleté, ne, k támhleté, strhne se malá úsměvná hádka. Za rukáv mne tahá další: „Pojďte ke mně, oba za 250 hřiven.“ „To je dobrá cena,“ přikyvují ostatní. Je rozhodnuto. Nasedáme do maršrutky a jedeme dvacet minut kolem celého zálivu až na prašné panelákové sídliště, které je paradoxně ještě nedostavěné a zároveň už zchátralé. Časem zjistíme, že tento obraz je zde běžný.
MARIŇÁCI
Hlavním lákadlem Sevastopolu je bezesporu ruská černomořská flotila, jež se oproti minulosti (do roku 1994 bylo celé třísettisícové město turistům uzavřeno) proměnila v atrakci. Oslovují nás průvodci, zda se nechceme za úplatu podívat na palubu obřího křižníku. Potkáváme skupinky mladičkých ruských kadetů v námořnických stejnokrojích, vždy v doprovodu důstojníka. Celkově město svou vojenskou historii nezapře a oslovení „tovarišč“ je zde stále běžné. Centrální bulvár s pestrobarevnými stánky se suvenýry však příliš připomíná pouť navzdory tomu, že sortiment je převážně armádně založen. U trhovců není problém sehnat námořnická trička, uniformy, čepice důstojníků, ale také nože, náboje, metály a věřím, že s dobrou ruštinou i nějaké nelegální „poklady“.
FONTÁNA SLZ
S ránem naše cesta vede do Bachčisaraje, někdejšího sídla tatarských chánů, kteří Krym ovládali mezi 15. a 18. stoletím. Dnes oblast skomírá, protože Stalin původní tatarské obyvatelstvo vysídlil do Uzbekistánu, a to se sem od 80. let vrátilo jenom zčásti.
K Bachčisarajské fontáně proslavené tklivou Puškinovou poemou jdeme starobylými dlážděnými uličkami. Labyrintem nás vede klasická žlutá a červená značka, kterou v bohatších časech sponzorovala česká vláda. Míjíme uzavřenou mešitu, synagogu, přicházíme k chánskému dvorci. Bělostná Fontána slz se nachází v hlavním obytném křídle; vystavěl ji polský sochař Omer na památku krutého chána Gireje, který pláčem a steskem po mrtvé polské harémové dívce dokázal, že má srdce. Chánův palác však není jen o jedné fontáně. Například nás zaujal i jeho harém. Průvodce palácem celé skupině dal otázku „Kolik si myslíte, že měl tatarský chán ve svém harému žen?“ Po několika vyřčených číslech, kdy padaly desítky až stovky nám prozradil počet – čtyři. Ovšem i mocného panovníka mohly dámy přijít pěkně draho, jelikož podle starých tatarských zvyků musel nejen každé ženě měřit stejně, tedy pokud koupil zlatý náhrdelník jedné, byl povinen obdarovat i ostatní tři, musel ale také zajistit rodiny všech svých žen.
DVA SYMBOLY
Ranní maršrutka nás přepravila na Jaltu. Zde jsme se během ubytování seznámili s naším sousedem Antonem. Záhy je jasné, proč nás zve do města na koňak. „I very want see Praha!“ Anton nechápe, že pro cestování do zahraničí nepotřebujeme žádný zahr-passport, který ukrajinské úřady vydávají pouze absolventům vojenské služby. Kdybychom ho pozvali, musel by někoho uplatit, říká. Časem opouštíme toto téma a věnujeme se jihu Krymu, který je oblastí s nejhustší koncentrací památek. Jsou tu archeologická naleziště Chersones neboli „Sovětské Pompeje“, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery, mešity, synagogy. Zaujal nás Livadijský palác, původně sídlo ruské carské rodiny, kde byla roku 1945 podepsána Jaltská dohoda i neogotický hrádek na skalním ostrohu nad mořem Vlaštovčí hnízdo. Osobně mě však fascinuje pozorovat, jak zde nová doba navazuje na léta minulá. Například promenáda Naberezhnaya v Jaltě s bronzovou sochou Lenina v nadživotní velikosti a vedle ní stojí McDonald’s. Dva ryzí symboly dvou odlišných kultur. Co by si Vladimír Iljič asi pomyslel o nekonečných řadách stánků s kokakolou, směnárnách a luxusních módních buticích? Patrně to, že pokrok se nezastaví před ničím.
Někdejší centrum Velké Moravy můžeme nazvat kolébkou křesťanství v naší zemi. Věrozvěsti ze Soluně doputovali právě sem. Od té doby uplynulo více než tisíc let a život zde stále tepe. Dnes již nejen ve jménu víry, ale též světsky.
Jako správní poutníci jsme si zvolili k nocování jedno z nejvýznamnějších poutních míst v republice – Velehrad, kde působili Cyril a Metoděj, a kde také Metoděj, který 6. dubna roku 885 zemřel, je pravděpodobně pohřben. Hned po příjezdu jsme zamířili do hotelu Mlýn, jenž stojí kousíček od nejstaršího cisterciáckého kláštera na Moravě a byl mi doporučen přáteli. Z Velehradu, který navázal na tradice velkomoravského Veligradu, nás zajímala hlavně bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, fakt, že je v současnosti v rekonstrukci, nás zamrzel, protože lešení zakrývalo většinu stavby uvnitř i zvenku. Jak jsme zjistili od místních, tak se po městě šušká, že pro rok 2013 ke kulatému výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů se připravují velké konference, obrovské svaté přijímání, ale také účast papeže Benedikta XVI. Nebylo by to poprvé, kdy by Velehrad byl poctěn papežskou návštěvou, již v roce 1990 sem přijel Jan Pavel II., který pět let předtím věnoval k výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje bazilice růži z čistého zlata, drahocennou ozdobu zhotovovanou výhradně pro papeže nejlepšími zlatníky a znamenající zvláštní vyznamenání za katolického ducha a loajalitu Svatému stolci.
MODRÁ JE DOBRÁ
Od Velehradu přes rybník je to, co by kamenem dohodil do archeoskanzenu Modrá, který dokumentuje život a historii lidí v 9. století. Ač jsme sem dorazili těsně před zavíračkou, stejně zde bylo živo. Návštěvníci sice brány hradiště opustili, ale to dalo větší prostor stálým obyvatelům. Součástí expozice jsou totiž i domácí zvířata, která když zjistila, že davy návštěvníků prořídly a v podstatě jsem tam zůstal sám s kamarádem Markem, začala vířit kolem nás. Takže brzy jsme byli obklopeni nejen kury, ale též vypasenými vietnamskými prasátky. Zvířátka nám pak dělala společnost během celé doby návštěvy a prohlídky skanzenu od opevnění přes sídlištně hospodářskou, náboženskou, mocenskou a kulturní část až po řemeslnický areál. Snad jen na věž a do reprezentačního paláce se s námi nedostala. V paláci nás zaujala expozice velkomoravského pohřbu. Jde o figuríny v dobových oděvech, jejichž největší zajímavostí jsou tváře. Ty patří skutečným lidem pracujícím v archeoskanzenu. A ještě jedna perlička by se k Modré dala říct, celý areál se nachází v místě původního velkomoravského osídlení.
DRUŽBA
Co s načatým večerem? Padla po skvělém jídle ve Mlýně obligátní otázka. Chtěli jsme poznat víc, než se lze dočíst v propagačních materiálech, a proto jsme vyrazili do víru města. Ten pravda v půlce pracovního týdne nebyl nijak velký, ale i tak jsme objevili jednu malou hospůdku, kde byla skupina stejně mladých jako my, a během asi půlhodinky jsme již seděli všichni v družném hovoru u jednoho stolu. „Tak vy chcete poznat Slovácko?“ Ptal se mě jeden z kluků. Kývl jsem, že ano, a rád bych slyšel nějaký tip kam jet. Hned mi vysypal spoustu míst a zdůraznil: „Jsi na Slovácku, tady má každý svoji pálenici, zajeďte si do Vlčnova, tam je celé muzeum lidových pálenic.“ Tento nápad mi připadal fajn, přece jen to je součást místní kultury. „Abych nezapomněl, až tam pojedete, tak si všimněte ve Starém Městě nového rozestavěného kostela Svatého Ducha. Staví se již roky, vždy když farnost získá z milodarů peníze, tak stavba o kousek postoupí. Dělají se veřejné sbírky a dokonce i obcházejí po domech s žádostí o příspěvek. Bohužel peníze nejsou, a tak zatím kostel připomíná fabriku nebo obrovské UFO.“ Dokončil myšlenku jeden ze spolusedících. Během večera jsme také dostali tip na vinné sklepy a barokní perlu v Miloticích.
MUZEUM
S ránem jsme nechali Velehrad za zády a přesunuli jsme se k muzeu lidových pálenic ve Vlčnově, které je v jedné ze stodol vlčnovského areálu památek lidového stavitelství. A již k nám míří náš průvodce muzeem. „Dobrý den, já jsem Pijáček,“ představuje se sympatický vousatý muž. Pijáček průvodcem pálenicemi, to se dobře sešlo, říkám si v duchu. Vcházíme do stodoly a hned vidíme destilátory všech tvarů, po obou stranách je v mezipatře postavený balkon, který expozici ještě rozšiřuje. Celý prostor je vybaven starým kuchyňským nábytkem, nespočtem prázdných láhví a tématickými hesly jako „To je pořád řečí o škodlivosti alkoholu, ale když je nekde nejaká epidémia, tak je to dycky z vody“ nebo „Kdy se pije slivovice? Když je“. Pan Pijáček se také hned rozpovídal o historii pálení, a že na dobrou pálenku jsou nejlepší švestky, protože nejsou příliš náchylné k nahnívání a dají se sklízet až s příchodem prvních mrazíků, tedy v období nejvyšší cukernatosti. „Kde jste sehnali všechny ty destilátory?“ napadá mě otázka, když se rozhlížím po všech těch exponátech. „Původně jsem se je snažil vymámit z lidí, ale ti je nechtěli prozradit. Tak jsme na to šli z druhé strany a navázali spolupráci s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, od kterého jsme získali několik pálenic zabavených policií. Pak přišly i nějaké pálenice darem od sběratelů,“ prozrazuje pan Pijáček, který je zároveň starostou Vlčnova. Procházím mezi přístroji a obdivuji, co všechno člověk nevymyslí pro trochu destilátu, je tu například pálenice ukrytá v pračce nebo koupelnových kamnech. Osobně nás s Markem však pobavila nejmenší pálenice na světě. Vysoká okolo dvaceti centimetrů ve tvaru parního stroje. „Ta přepaluje jen víno, nic jiného se do ní nemůže dát, protože by nešla vyčistit,“ doplňuje naše znalosti pan Pijáček.
PERLA
No, nechtělo se nám odjíždět z Vlčnova, příjemné prostředí zapůsobilo a já zjišťoval, že si mě Slovácko získává víc a víc. Ne nadarmo v roce 2011 vyhrálo soutěž Eden, každoroční ocenění nějaké evropské destinace nejvyšší kvality. Nicméně čas kvapí a nás čeká ještě jedna, zastávka, zámek Milotice, který nám doporučovali kluci na Velehradu. Již v bráně jsme se setkali s kastelánkou Miroslavou Bočkovou. „Vítejte v Miloticích, barokní perle Moravy,“ byla její první slova a hned pokračovala. „Dnes by asi již nikdo nevěřil, že zde byly původně bažiny napájené jedním z ramen řeky Kyjovky.“ Jak jsme se dál dověděli, je milotický zámek s parkem významným kulturním a krajinářským areálem. Jeho největším unikátem je stoprocentně zachovaná kompozice stavby. Pro laika bychom mohli říct, že celý zámek již od dob pozdního baroka nebyl přestavován či upravován a zachoval si ryzí barokní ráz včetně osové linie, tedy že levá i pravá půlka zámku i parku jsou stejné. Během působivého vyprávění paní Bočkové jsme se dozvěděli o nejvýznamnějším rodu vlastnícím zámek, rodu Serenyi, který na Moravě zapustil kořeny již před bitvou na Bílé hoře. Nejvzácnějším exponátem, který zde lze spatřit, je zámecká kaple se stropní freskovou výzdobou od Josefa Ignáce Mildorfera. Mě osobně však zaujala jiná část zámku, a to Kabinet kuriozit, nazývaný někdy Kabinetem hraběnky. Šlechtičny zde trávily svůj volný čas vystřihováním mědirytin a lepením těchto výstřižků na zeď. V současnosti tak salonek vypadá, jako by byl vytapetován tapetou s velice plastickým vzorem. O tom, jak věrohodně mědirytiny působí, nám kastelánka vyprávěla příběh s místní uklízečkou. „Jednou za mnou přišla se slovy, že potřebuje dlouhé štafle. Ptala jsem se na co, a ona že na stropě v salonku je pavučina s pavoukem a ona na něj nedosáhne ani dlouhým koštětem.“ Bystrý čtenář jistě pochopil, že se jednalo o zmíněnou mědirytinu. Ke cti zámecké pracovnice je však třeba říct, že autenticita obrázků je obrovská a záměna pochopitelná.
MILOTICKÉ PÍSNĚ
Ještě před odjezdem jsme strávili nějaký čas v atriu zámku, které mlčky dokumentuje i smutné časy. „Na sloupech si můžete povšimnout záseků šavlí z bojů při nájezdech Tatarů, Turků či Kuruců během třicetileté války,“ vysvětluje kastelánka a pokračuje, „z té doby je též spousta milotických písní s tématy vojny, verbování a vpádů cizích vojáků.“ Působivé vyprávění paní Bočkové a hmatatelná historie kolem nás úplně vtáhla do života v minulých stoletích. Přece jen osobní kontakt dá člověku víc než pouhé čtení informací z knih.
„Ta naše písnička česká…,“ zaznělo z úst řezbáře v Eibentálu. Symboličtější přivítání jsem si v rumunské vesnici osídlené českou menšinou nemohl představit. Drží se tady tradice velikonoční, vánoční i svatební. Právě ta poslední mě čeká.
Podle literárních údajů přišla první skupina českých kolonistů do Rumunska v rozmezí let 1820–1821, další je následovali o tři roky později. Než zhruba 120 až 200 rodin (údaje o přesném roku i počtu lidí se liší) převážně z Plzeňska a Klatovska urazilo na povozech vzdálenost téměř tisíc kilometrů, uběhly dva měsíce. Cesta byla náročná, ale na konci je, podobně jako kolonizátory Divokého západu, čekal příslib nového života. Bylo ale nutné vymýtit les, postavit domy a pojmenovat místo nového domova.
První osady získaly jména po světicích – Svatá Helena má své české obyvatele dodnes, po Svaté Elizabetě zůstaly v krajině už jen nepatrné pozůstatky. Své jméno získali i emigranti, v Rumunsku se jim neřeklo jinak než Pémové, což bylo odvozené od německého slova Böhm.
První osídlenci pracovali pro místního boháče a nájemce rozsáhlých lesů Magyarlyho. Klučil se les, kácely se kvalitní vzrostlé buky, z kouřících milířů se odebíraly dávky dřevěného uhlí. Svou práci tady našli smolaři, kováři, tesaři i zemědělci. Zlom nastal roku 1826, když Magyarly bez varování zastavil všechny práce. Byla to rána pod pás, znamenající že všichni jeho zaměstnanci zůstali v cizí zemi daleko od původního domova zcela bez prostředků. Nezbylo než požádat o přijetí do Vojenské hranice, tedy stát se strážci místní oblasti. Bylo to podobné jako v případě Chodů, kteří odměnou za střežení hranic získali velká privilegia. „Přes Temešvár se žádost dostala k válečné radě ve Vídni, kde byla schválena. Potom byly obě osady administrativně spojeny v jednu hraniční obec se strážnicí a úřady v českém guberniu se ujaly organizování další kolonizace území. Nabídka byla velkorysá – cesta na státní útraty, příspěvek tři koruny na každé dítě a šest korun denně na nutné výdaje, který byl nakonec vyplácen pět let. Dále osvobození od daní a od služeb v zemské obraně na deset let, orná půda, pastviny, místo pro dům se zahradou, zdarma obilí k setí a dřevo pro stavění domů. Sliby vyvolaly takový zájem, až úřady musely zažádat ve Vídni o zákaz vystěhování pro riziko vylidnění některých oblastí,“ píše Václav Culka v práci Hudební život české menšiny v Banátu.
RANNÍ PUTOVÁNÍ
V šesti odlehlých osadách dodnes žije asi tisíc českých obyvatel. Svou kulturní svébytnost, zejména jazyk, náboženství, zvyky a způsob hospodaření, si zachovali dodnes. Mimo jiné i díky tomu, že zachovávali přísnou endogamii – uzavírání sňatků mezi příslušníky téhož etnika. I svatební obřad zde probíhá trochu jinak, než jsme zvyklí v našich končinách. Je osm hodin ráno a před domem nejstarší družičky už postávají první hosté. Káva z porcelánových hrníčků pomáhá nastartovat organismus, chlapi už v sobě mají první skleničku cujky, což je místní pálenka s obsahem alkoholu okolo 20 %. Během dne jich padne ještě mnoho, ostatně jedna láhev přivázaná ozdobnou mašlí se houpe na holi nejdůležitějšího člověka svatebního průvodu – faktora. Ten má na starosti tak zásadní záležitosti, jako je rozeznání správné nevěsty, zajištění bezproblémového průchodu vesnicí, a dohlíží na řádný chod svatby, jediné místo, kam jeho pravomoci nesahají, je kostel. Nevěsta, kterou v obci všichni znají jako Terezku Veverkovou, bydlí na opačném konci Rovenska. Faktor formuje průvod a za zvuků dechovky se vyráží na první, ale zdaleka ne poslední pochod skrz ves. Mezi účastníky jsou vidět nejen místní kroje, ale i jeden bohatě zdobený hanácký.
VÝKUPNÉ
Nejprve je potřeba s celou slávou vyzvednout ženicha. Na scénu vstupuje další cujka, domácí koláčky i masové jednohubky. Na pochod k domu nevěsty je potřeba se posilnit. Místní vědí, že průvod půjde během chvilky zpátky a tak trpělivě vyčkávají na zápražích svých domků. Hodnotí se kroje, zdraví se návštěvníci, kteří se dlouho neviděli. Ze svatby bude vesnice žít ještě mnoho týdnů. Za zavřenými dveřmi statku je slyšet šumění posledních příprav. Na několikeré rázné zabouchání na dveře zprvu nikdo nereaguje. Průvod se zavlní a když se, zprvu na škvírku, otevřou dveře, začíná faktor vyjednávat. „Dobrý den. Prý tady u vás najdeme nevěstu,“ zkouší to zprvu zcela civilně. „Ale tady žádná není,“ zní očekávaná odpověď. Pak je coby nevěsta faktorovi a ženichovi nabídnuta maminka, tedy budoucí tchyně. Neuspěla, stejně tak jako princeznovsky oděná malá holčička. Ženich Johan Pinkava má jasnou představu a přesně ví, koho chce. Faktor vyjednává a nakonec přejde k uplácení. Jeho láhev putuje ke rtům tatínka nevěsty, kterého teprve tekutý argument přiměje k tomu, aby ukázal tu pravou. Jde se dál a je jasné, že průvod čeká další komplikace. U závory přes cestu drží stráž celé spektrum maškar. Policista, zdravotní sestra a i blíže neidentifikovatelná stvoření. Je jasné, že faktora čeká další vyjednávání, které už z povahy věci musí dopadnou dobře. Tentokrát to ale alkohol nespraví. Maškary si sice zavdají, ale závoru nezvednou. Chtějí peníze, takže faktorovi nezbude nic jiného než sáhnout do kapsy a zaplatit. Je vidět, že s tím sice počítal, ale přece jen v sobě živil jiskřičku naděje, že maškary ukecá.
Banátská svatba má jasná, stoletím prověřená a dodržovaná pravidla. V harmonogramu české svatby v kotlině mezi Krkonošemi, Šumavou a Beskydami už není místo na pokání, prosbu o odpuštění hříchů a poděkování rodičům za to, že svým ratolestem věnovali čas a výchovu. Rumunští Češi žijící v poněkud jiných reáliích na své rodiče nezapomínají. Johan a Terezka poklekli v domu rodičů na polštáře a se sklopenými hlavami odříkali poděkování plné pokory. Atmosféra je nesmírně vážná, nejen budoucí novomanželce se lesknou oči slzami. Na jejich hlavy dopadá svěcená voda z kropáče. Dojati jsou všichni, síla slov i samotná atmosféra všem jasně říká, že dneškem se skutečně něco mění. A nejen pro novomanžele.
ČEŠTINA – RUMUNŠTINA – LATINA
„V kostele je normálně zakázáno fotit, ale v tento opravdu velmi slavnostní den uděláme výjimku. Jen prosím přítomné fotografy, aby během církevního obřadu nepřecházeli. Vyberte si místo a tam zůstaňte. Při pohybu v kostele byste totiž na sebe strhávali pozornost a to je něco, co není žádáno. Byl bych velmi nerad, kdybych musel obřad přerušit,“ varuje nás pan farář mluvící sice česky, ale se silným rumunským přízvukem. Pravidla jsou jasná, modře vymalovaný kostel je poset zlatými hvězdičkami. Úvod ke mši je v češtině, samotné liturgické texty znějí v latině. Těžko říct, kolik z přítomných rozumí tomuto dávno mrtvému jazyku, ale do posledního místečka obsazený kostel tone v naprostém tichu přerušovaném jen libě znějícími slovy, cvakáním závěrek fotoaparátů a občasným šoupnutím podrážky. Manželský slib vrátí řeč zpět do češtiny a nutno říct, že je docela „drsný“. Zříci se kamarádů a zálib je přece jen hodně velká oběť na oltář budoucího manželství. O chvíli později se stávají, alespoň podle církevního práva, Johan a Tereza Pinkavovi právoplatnými manžely s prvním manželským políbením. Civilní obřad je v porovnání s hodinou a půl v kostele už jen pouhopouhou formalitou. Tři stovky hostů pak celou noc tančí, baví se, vzpomínají, plánují. Svatba Terezky a Johana by mohla být určitým příslibem lepších časů. Ale není. Banát se pomalu vylidňuje. Zatímco v 19. století byl o kolonizaci nebývalý zájem, dnes se situace mění. Mladí odcházejí za lepším živobytím do měst a často i do ciziny. Pokud to jde, snaží se o návrat do své pravlasti. Český Banát objevují turisté, dokonce tam vznikly značené cesty podobné těm z našich luhů a hájů. V krajině vyrůstají vysoké sloupy větrných elektráren a původní tradice berou pomalu, ale jistě za své. Takový je ale vývoj. Mění se celé Rumunsko, nejen šest vesnic, ve kterých se mluví česky.
Dáma s pošramocenou pověstí leští zašlou krásu starých časů, hrdě vytahuje na světlo nejlepší rodinné stříbro a s pravým francouzským šarmem kombinuje tradiční s moderním. V přípravách na titul Evropské hlavní město kultury v roce 2013 líčí Marseille na své návštěvníky prastaré originály i nové umělecké projekty. Francie má novou první dámu!
O Marseille se dá říct, že prožívá moderní renesanci. Ještě nedávno jsme slýchali narážky na přistěhovalectví, nepořádek a kriminalitu. Ale málokdo třeba ví, kolik má tohle město francouzských nej. A nadto mimořádnou přírodní polohu a přirozený půvab – široký záliv a pobřeží s krásnými skalnatými zátokami a bílými útesy, malé rybářské přístavy a množství pitoreskních čtvrtí s domy úzkými jen na tři okna. Každá z nich má jedinečný charakter, takže se tu cítíte spíše jako ve spoustě malinkých městeček než v jedné velké metropoli. To vše na rozloze dva a půl krát větší než Paříž a s řetězcem vápencových pohoří v zádech.
Mnoha návštěvníkům dříve sloužila jen jako brána při cestách do Provence. Od té doby, co ji TGV spojilo s Paříží, přišla tahle „rebelka“ z jihu opravdu do módy, Pařížané tu začali nakupovat prázdninové byty a hlavní město regionu Provence–Alpes-Côte d’Azur prokouklo k nepoznání. S Prahou ji dnes spojuje přímý let, takže čistá, opravená a o poznání klidnější Marseille je nám nyní také na dosah.
MUŠLE ŠTĚSTÍ
Vieux Port, tedy Starý přístav, je místo, kde všechno začalo už před 2600 lety, když se tu vylodili maloasijští Řekové a založili obchodní kolonii Massalii. Znáte další takové město, kde je místo centrálního náměstí prostě přístav? V Marseille ho obepíná historické centrum ve tvaru podkovy, v přístavu dnes ale kotví už jen jachty a malé rybářské loďky.
Obrázek z každodenního života – před sedmou hodinou přirážejí první rybáři, na modrá prkna začnou vykládat čerstvě nalovené pražmy, mořské ďase, chobotnice, kraby či mořské ježky a houf rybářek rozehrává svůj každodenní spektákl. Ze zasněného rozhlížení mě probere pokřikující vysloužilý námořník s hromádkou malinkých mušliček na otlučené židli. Vypadají jako miniatury lidských uší. „To je nějaká místní specia¬lita?“ ptám se při pohledu na cenovku – kus za jedno euro. „Ale to jsou mušle štěstí, zaručeně se postarají, aby se vám rozmnožily peníze, když si nějakou dáte do portmonky,“ opáčí osmahlý stařík a roztáhne dvojzubý úsměv. Naberu plnou hrst a putuji kolem podkovy přístavu, už tak bohatá prvními dojmy.
CHRÁM PLNÝ PLACHETNIC
Příkrým kopcem šplhám k dominantě zdejší scény na nejvyšší vrch nad městem, k bazilice Notre-Dame-de-la-Garde, ze které žehná zářivě zlatá madona Panna Marie Strážná, ochranný symbol a orien¬tační bod námořníků. Interiér téhle neobyzantské baziliky, kterou vedle svatých zdobí především obrazy s mořskými motivy, důstojnické metály, mapy a modely plachetnic, napovídá, nakolik je pro zdejší život moře zásadní. Chrám s dary vděčných, kteří se tu modlí za dobrý vítr do plachet, voní dálkami a poskytuje i nezvykle tolerantní útočiště otevřené všem církvím, takže se tu vedle sebe modlí katolíci, protestanti i židé. Když do hlavní lodě rozverně napochoduje kapela uniformovaných mariňáků důchodového věku, přemáhá mě neodbytný pocit, že jsem na návštěvě v námořnickém muzeu.
Ze stošedesátimetrového kopce je nejlepší výhled na celé město i na moře poseté loďmi. Sleduji vybělené skály padající přímo do tyrkysové vody, odlesky zachycené v plachtách a surfy rozptýlené jako barevné vážky na hřebenech vln. Život za takové vyhnanství, třeba i na pevnosti If na jednom z nedalekých Frioulských ostrovů, kam Alexandre Dumas umístil hraběte Monte Christa! Ano, Marseille, to je slunce a moře, jednoduché štěstí! Art de vivre!, třeba s chutí pastisu na jazyku a teplým závanem slaného vzduchu nasyceného silicemi černých borovic.
RYBÍ RITUÁL
Jsem zpátky v přístavu a čekám na nejkratší přívoz na světě, který si kdysi oblíbil už zdejší rodák, spisovatel a filmový režisér Marcel Pagnol, při obhlídkách svých lokací. To dnešní moderní plavidlo však pohání solární panely a tak Vieux Port překřížím ekologicky, rychle, levně a přímo k městské radnici, odkud pokračuji nábřežím lemovaném oblíbenými bistry a restauracemi až k vyhlášené boullabaissové instituci Miramare.
Neodolatelně lahodná rybí polévka bouillabaisse, kterou na Marseille snad bez výjimky všichni milují, je původním výtvorem místních rybářů, kteří si po návratu z lovu společně připravovali pokrmy ze svých úlovků. Spíše než dražší ryby, které mohli prodat, vařili v mořské vodě společně s česnekem, fenyklem a rajčaty kostnaté ropušnice, měkkýše či potrhané ryby, které se zachytily v sítích. Vývarem potom zalili kusy ztvrdlého chleba potřeného česnekem a podělili se o ryby. Ta dnešní bouillabaisse se už v mořské vodě nevaří, ale stejně jako dříve se podává vývar s opečeným chlebem, omáčkami rouille a aïoli a s rybami zvlášť na oděleném talíři. S pravou bouillabaisse to ale není vůbec jednoduché a restaurace Miramar (Quai du Port 12), která dokonce pořádá kurzy vaření polévky, se také podílela na sepsání „Charty bouillabaissy“. Ta stanovuje přísná pravidla, jak se má zdejší kultovní pokrm připravovat. „Ryba se na stůl servíruje vcelku a číšník ji porcuje teprve přímo před vámi. A ryb musí být nejméně pět druhů,“ vysvětluje majitel a šéfkuchař Christian Buffa. Rituál začíná. Než se moje ryby čerstvě připraví, nechají mě nejdřív namlsat pořádné porce hustého rybího vývaru. Přesně za dvacet minut dorazí garcon, který hrdě třímá obrovský podnos se šklebícími se potvorami. „Naše bouillabaisse je ze šesti druhů: ropušnice, štítníka, mořského draka, ďasa, úhoře a pilobřicha, a v polévce najdete i kraby, slávky a brambory, které se musí vařit ve vývaru společně s rybou,“ dodává majitel. Na patře rozpouštím česnekovo šafránové rouille a v dalším talíři tentokrát už pravé bouillabaisse se nořím do hlubokého gurmánského a anatomického průzkumu mořského světa. Chcete-li mít jistotu tradiční polévky, hledejte i na ostatních restauracích pečeť „La charte de la bouillabaisse.“
ČISTĚ VOŇAVÉ DĚDICTVÍ
Savon de Marseille je považováno za nejlepší mýdlo na světě, na generální úklid stejně jako na citlivou pokožku. Když se během křižáckých výprav ve středověku tajemství jeho výroby připisované městu Aleppu v Sýrii přeneslo do Marseille, vzniklo teprve to pravé mýdlo, které používáme jen s menšími úpravami dodnes. V roce 1660 tu mydlinky chrlilo sedm továren s roční produkcí téměř dvaceti tisíc tun a značka Colbert vytvořila produkt v tak bezkonkurenční kvalitě, že se to marseillské stalo nadlouho synonymem pro mýdlo jako takové. Tehdy ovšem mělo zelenou barvu a prodávalo se v pěti či dvacetikilogramových blocích.
Stoupám po hlavním bulváru La Canebière. Ještě pár úzkých ulic doprava a ocitám se v ulici Cours Julien 34 v tradiční mýdlové manufaktuře, kde si může každý prohlédnout, jak tenhle voňavý symbol města vzniká. Savonnerie Marseillaise de la Licorne – hlásá jásavě modrý vývěsní štít a já po namydlené podlaze doslova vklouznu rovnou do starých časů. Než si můj nos stačí zvyknout na ochromující vůně, už mi majitel Serge Bruna nadšeně předvádí celý postup výroby na více než staletých mlecích a míchacích strojích či razidlech. „Zelené mýdlo vzniká přirozenou reakcí sody a olivového oleje, a na mytí pokožky je lepší než to bílé z kokosového oleje, které je zase účinnější na čištění skvrn,“ vysvětluje. I pan Bruna má na prodej původní obrovské mýdlové bloky, ale kromě toho čerstvě voňavé poklady s přísadami levandule, mimózy, medu, zeleného čaje, pomeranče či pastisu. To vše s vysokým (až 72 %) obsahem olivového oleje, stoprocentně ručně vyrobené a také s ručním razítkem.
KŘIŽOVATKA SVOBODY
„Vzhůru děti vlasti, den slávy nadešel!“ Marseille má nový vlastenecký bod – Le Mémorial de la Marseillaise, multimediální muzeum Marseillaisy, které patří k jednomu z projektů Evropské město kultury 2013. Zdá se vám to šílené, věnovat celé muzeum jedné písni? Je to ale autenticky emotivní zážitek a současně poučná story o jednom z nejprestižnějších symbolů Francouzské republiky. Památník vznikl přímo na místě činu, v budově na Thubaneau 25, kde se scházela Společnost přátel ústavy, a kde tato píseň od Rougeta de Lisle z jejich úst zazněla v Marseille poprvé. Marseillané Francouzskou revoluci přijali s nadšením a vyslali šest set dobrovolníků do Paříže na pomoc proti postupující rakouské armádě. Dvacet osm dní pochodovali napříč Francií za zpěvu Marseillaisy, která byla v roce 1795 vyhlášena státní hymnou.
Ve velkoryse pojatém památníku si můžete prostudovat dokumentaci z novin a dobových materiálů, ale především vyslechnout některou ze čtyřiceti verzí písně nazpívané v různých hudebních aranžmá a různými interprety, včetně verze He¬ctora Berlioze, která nejčastěji zaznívá na oficiálních setkáních. Daleko zajímavější je ale například podání Charlese de Gaulla z roku 1959 nebo z úst francouzského zpěváka a bouřliváka Serge Gainsbourga či slavné operní hvězdy Roberto Alagna z Covent Garden. V prostorách bývalé Míčovny pak ožívá památný vlastenecký banket Společnosti přátel ústavy, při kterém se píseň zpívala poprvé. Stojím uprostřed 360° projekce, která zachycuje historické postavy i veškerou emotivní atmosféru, a revoluce kráčí kolem mě, až se najednou stanu součástí pochodu dobrovolníků na Paříž… „Allons enfants de la Patrie, le jour de gloire est arrivé!“
SMRTÍCÍ PÉTANQUE
Přehlídku marseillských specialit můžete nakonec zapít pastisem, který je fenoménem provensálského životního stylu. Jako francouzský národní nápoj se pastis se těší oblibě po celé zemi, ale jeho kolébkou je Marseille, kde mu říkají pastaga. Na trh ho uvedl v roce 1932 Paul Ricard jako náhradu za tehdy zakázaný absint. Nápoj jantarové barvy se ředí studenou vodou pět dílů k jedné, čímž změní odstín na mléčně bílý nádech. S kostkou ledu osvěžující nápoj pro horké dny, ideálně pod platany s pétanquem.
Jméno této hry vychází z výrazu les pieds tanqués, tedy pozice, kdy hráč vrhá kouli bez pohybu nohou. Novodobá forma sportu s dávnými řeckými kořeny zahájila svou slávu první oficiální soutěží v sousedním městečku La Ciotat roku 1910. Ale to bylo dávno po smrtelné partičce pétanque v Marseille roku 1792 s 38 oběťmi, které si hrály s dělovými koulemi v místním klášteře, kde měla armáda uložený střelný prach. Dnes Marseille hostí mistrovství světa, které se každoročně koná v červenci a přitahuje více než dvanáct tisíc hráčů z dvaceti zemí.
Mám neodbytnou touhu vrátit se zpět do výchozího bodu mé marseillské okružní cesty. Na miniaturním balkonku v prvním patře námořnického baru La Caravelle (34, Quai du Port) vychutnávám svůj pastis s nejlepším výhledem na Starý přístav, dívám se na houpání veselých plachetnic a nechávám doznít emotivní zážitky vibrující jako zdejší svobodný kosmopolitní esprit.
Kdy jste naposledy slyšeli o Hondurasu? Nemůžete si vzpomenout? Není divu, tato nenápadná středoamerická země totiž není pro světová média tím pravým soustem k přežvykování. Možná však brzy bude. To až se provalí, odkud berou prostí vesničané prostředky na bezstarostný život.
Už několik dní jsme se ve městě Trujillo nechávali kolébat rytmem reggae, cpali se chlebem s vůní kokosu a usrkávali kokosové mléko. Nic ale netrvá věčně a my jsme se museli rozhodnout, kam dál. Na severu Hondurasu nás pohltí korálové Karibské moře. Na jihu na nás čeká hornaté vnitrozemí, na západě velkoměsta plná nadržených kovbojů. A co východ, co nás čeká tam? Nikdo nevěděl, a tak jsme vyrazili.
Každé ráno přijedou na rušné tržiště desítky terénních aut a začne boj o pasažéry. Vyhádali jsme si to nejlevnější auto, což ale představovalo sezení na pytlích na otevřené korbě. Čekala nás dlouhá cesta na „konec světa“. Ten jsme ale nenašli. Za každým koncem se totiž hned objevil další. Pak ale konečně přišel ten nejnekoncovatější kousek země Latinské Ameriky – La Mosquitia na samém severovýchodě Hondurasu.
VESNICE PLNÁ PALÁCŮ
Slunce pražilo, prach se vířil s narůstající rychlostí auta. Cesta se střídala s pobřežím a naše pozadí nadskakovala jako na kolotoči. Občas nás téměř spláchla vlna z Karibského moře. Mávali jsme rybářům na loďkách, dětem ve vesnicích, až jsme dorazili tam, kde cesta končí. Auto nás vyplivlo, otočilo se a zanechalo za sebou jen mračna prachu. Slunce běželo lehkým poklusem k západu, a tak jsme se rozhodli využít pohostinnosti vesnice Palacio na druhém břehu řeky. Hotely nás ale odmítaly, azyl v kostele nenabídli a nemocnice měla plno. Skončili jsme tedy u řeky v dřevěné boudě, která se pohupovala pouze na třech kůlech. Bylo nutné našlapovat s jemností.
Jméno Palacio neboli palác přesně vystihovalo ráz vesnice. Jeden palác za druhým! Obrovské domy se zahradou, terasou s květinami a párem parkujících motorek. Pootevřené dveře odhalovaly něco pohádkového, pro tento kout světa téměř nepředstavitelného. Uvnitř zářila plazmová televize, moderní sedací souprava, mahagonová podlaha. Na břehu před domem se válely lodě různých velikostí, láhve od piva a nedopalky cigaret. Tady lidé netrpí nedostatkem.
Místní ženy a děti lenivě se houpající v hamakách ve stínu prostorné terasy pokyvovaly naším směrem hlavami. Muži pokuřovali na zápraží s pocitem, že není kam spěchat. Čas tu plynul podivně pomalu. Proč neokopávají zahrady nebo nechytají ryby? Proč všichni jen líně sedí u domu? Že by se tady nepracovalo? Že by právě tady bylo ono království, kde pečení holubi létají přímo do pusy?
ŠEPTÁNÍ S KNĚZEM
Pokračovali jsme v exkurzi, ale najednou jako bychom překročili imaginární hranici. Místo paláců na nás zívaly dřevěné domky bez oken, lavor na umývání nádobí a ušmudlané děti na zápraží. Zbytek rybářské sítě na břehu naznačoval, že tady se přeci jen trochu pracuje. Vraceli jsme se zpět kolem nově postavené nemocnice o od kostela na nás mával kněz ne zrovna středoamerického vzezření. Když zpoza dveří vykoukla skupinka blonďatých dětí, bylo jasné, že nejsou zdejší. Posadili jsme se pohodlně ke kávě a poslouchali příběh zdejších zbohatlíků. Šeptali jsme a nahlas usrkávali horký nápoj. Místní pohádka se nevykřikuje do světa, je delikátní a má hodnotu života. Kněz za každou větou polykal jedno slovo, nechtěl ho ani cedit přes zuby. Už po cestě vesnicí nám to docházelo, teď bylo vše jasné.
Palacio jsme opustili nočním lodním taxíkem, který nás zavezl lagunou dál do vnitra La Mosquitie. Rozlehlá oblast džungle zasahuje až do Nikaraguy a směrem na jih ji protíná nespočet řek ústících do Karibského moře. Představujete si obrovské pláně nedotčených pralesů a nekonečné pobřeží lemované kokosovými palmami? Pokud jste jen nahlédli z okýnka letadla, uchovejte si pohled v mysli. Ostatním musím přiblížit realitu, která je smutnější, než si myslíte. Vypalování palmových polí je tu nejčastějším jevem, pak kácení, kácení a kácení, na stavby, na prodej, na vývoz. Kolem domů, ale hlavně na plážích se válí hromady odpadků. Znečišťování lagun a řek každodenním praním tun špinavého prádla pravděpodobně nemá až takový dosah, ale lovení zvěře vypalováním lesů je neodpustitelné. Byli jsme svědky chytání iguan, kdy nám za zády hořelo celé pobřeží.
JAK SE STÁT BARONEM
Naše další zastávka patřila vesnici Rais Ta-Belén. Pohybovali jsme se na území mezi Karibským mořem a Lagunou de Brus nedaleko řeky Plátano. Je to pruh země od laguny k pláži široký asi kilometr. Jak kouzelné – osvěžíte se v laguně a za pár minut už relaxujete u moře, kde vás ovane karibský vánek. Prošli jsme vesnicí a pokračovali rovnou za nosem k dalšímu konci světa. Cesta necesta, bláto nebláto, voda či sucho. Míjeli jsme další vesnice s dřevěnými domky, kostely i hřbitůvky. Dospělí se před domy líně váleli v hamakách, stařešinové vysedávali v houpacích křeslech a děti na sebe pokřikovaly při baseballu. Nebyla cítit žádná svátečnost, ale všednost normálního dne. Kdyby toto byla náplň mého života, unudila bych se k smrti.
Za pár hodin jsme dorazili k širokému ústí řeky. Pěší cesta se dovinula ke břehu s dřevěnou pramicí a umolousanými dětmi. Převezly nás za jednu minci k náčelníkovi vesnice, která nesla jméno řeky Rio Plátano. Všechny dívky a ženy praly kopy prádla, které pak sušily rozložené na trávě na břehu. Děti si užívaly koupel v řece. Představený vesnice s námi prodiskutoval možnosti dalšího posunu, které se však zúžily natolik, že jsme se rozhodli v naší misi hlouběji do srdce La Mosquitie nepokračovat. Cesta se jevila časově, ale především finančně téměř nedostupná. Škoda jen, že neuvidíme víc konců světa. Vraceli jsme se trochu frustrovaně po pláži Karibského moře. Tak tohle je ten úžasně romantický Karibik? Vyplavené odpadky, kusy dřeva, zakalená voda a spousta dotěrného hmyzu?
Na cestě do civilizace jsme udělali ještě zastávku. Byli jsme natěšeni na dobrovolnický program určený pomoci želvám obrovským. Běželi jsme omrknout pláž a najít si na večer výhodnou pozici na pozorování. Ale místo želv jsme potkali zdejšího barona, upovídaného chlapíka plného energie a chuti živě diskutovat s kolemjdoucími. Když zjistil, že jsme z Evropy, kde strávil několik let (samozřejmě za účelem získání pasu EU), otevřel nám všechny své dveře dokořán. S nelibostí jsme si museli pochutnat na iguaní polévce. Pak nám dopřál projížďku zánovní lodí po rozbouřené laguně a nakonec nás čekal večer u jeho bratra v přepychovém domě u televize, hlučné hudby a brečících dětí. Dostali jsme dost podrobný návod, jak se stát drogovým baronem a mít absolutně bezstarostný život. Tak a už je to venku. Tady jsou drogy doma. Ano, La Mosquitia je překladištěm tisíců pečlivě zabalených balíčků. Je to přestupní stanice na cestě z Kolumbie. Přistávají tu soukromá letadla i nákladní lodě přeplněné drahým práškem. Někteří místní do toho spadnou a závislost je dožene na dno. Jiní využijí příležitosti a stanou se bezstarostnými sběrateli dolarů. Nemusejí ráno vstávat do práce či na rybolov. Nestrachují se, že nebude na chleba. Žijí život naplno. Byla jsem svědkem takto naplněného štěstí. Nevím, jak dlouho to může vydržet, kdy přetečou hranice korupce nebo trpělivost politiků. Ale dokud se z peněz dotují místní školy, kostely a nemocnice, vláda oči přivře vždy. Na chvíli jsem se zasnila. Byl to krásný sen o bohatství a štěstí za cenu strachu a probdělých nocí, kdy se ucho drogového džbánu utrhne.
