Jak je mým zvykem, plán cesty vznikl poměrně rychle – přes noc. Pročetla jsem průvodce, udělala si poznámky, zhodnotila časové a finanční možnosti a po dvou hodinách spánku vyrazila na nádraží. Turecké dobrodružství začíná.
Po nekonečných hodinách jízdy vystupuji z autobusu a chvíli se na nádraží rozkoukávám, což nesmí trvat moc dlouho, protože se to nemusí vyplatit. Vždy se vás totiž – jako samotné holky – snaží někdo velmi aktivně ujmout. A to je potom těžké, vymanit se ze zajetí pohostinné, avšak ne vždy žádané pozornosti. Ve města Şanliurfa na jihu Turecka se teploty dají lehce srovnat s našimi červencovými, navzdory tomu, že je teprve březen. Město tepe každodenním životem. Před malými krámky sedí prodavači a pijí čaj z malých skleněných pohárků. Prodavači simitů, typického pečiva, které je k dostání absolutně všude na ulici, vyvolávají trénovaným hlasem: „Simiiiiiiiiit!“ Ženy zahalené v pestrobarevných šátcích vedou své děti ze školy nebo procházejí po hrubě dlážděné hlavní ulici s nákupem z bazaru. Přemýšlím, jestli by mi taky nebylo lépe pod vzdušným šátkem, aby alespoň část slunce zůstala mimo dosah mé světlé kůže. S krosnou na zádech poutám pozornost. Od neskrývaných zvědavých pohledů si jdu odpočinout do stínu parku u mešity, ze které proudí zástupy mužů z polední modlitby, zvané salát. Modlitba muslimů se opakuje pětkrát denně a je jedním z takzvaných pěti pilířů islámu. Dřívější jméno města bylo Urfa. Ještě stále mezi lidmi přežívá stará forma, a především pro starší obyvatele je přirozenější než nové Şanliurfa. Město je jedním z nejstarších na světě. Není divu, když leží v severní části prastaré Mezopotámie. Půl hodiny přešlapuji u budky s názvem Danišma (v turečtině „turistické informace“). Čekám na konec polední pauzy, která tady trvá daleko déle než u nás. Když se nic neděje a dlouho nepřichází nikdo, kdo by mi dal mapu města a nějaké informace, ujímá se mě majitel jedné z přilehlých kaváren. Představuje se jako Mustafa a zavede mě k místní radnici na konci hlavní ulice. Tam mě předá kultivované referentce, která mluví anglicky, a za všeobecného zájmu a pozornosti se dovídám o nejdůležitějších krásách a zajímavostech města. Dostávám mapu města i pravou tureckou kávu. Po vřelém rozloučení vyrážím k nádhernému Balikli Göl (Rybí jezírko), které je součástí nádherného parkového komplexu uprostřed města, přímo pod místní pevností, kde je posvátný pramen a místo s údajným hrobem proroka Abraháma.
VÝLET DO HISTORIE
Ze Şanliurfy využívám dolmuš (minibus) a jedu do Harranu. Po hodině jízdy mě řidič vysadí ve vesnici vypadající jako z 12. století. Nízké domy z hlíny, větve tvořící ploty kolem zahrádek, silnice je asfaltová jen k okraji návsi, dál už jen prašná cesta. Starý osel nese podél rozeklaného plotu starého pána s hlavou zabalenou ve fia¬lovém šátku. S tím fialovým šátkem, to je taková zajímavá věc. Viděla jsem jich tady na jihovýchodě Turecka už spousty. Nejdřív jsem si myslela, že je prostě v módě fialová, ale později jsem se dověděla, že skutečnost je trochu jiná. Kousek od návsi potkávám mladého usměvavého kluka arabských rysů. Představil se jako Salih, je studentem historie na univerzitě v Şanliurfě a prozradil mi spoustu zajímavých věcí o tomto zvláštním místě. Harran je vesnice stará přes šest tisíc let a devadesát procent obyvatel jsou Arabové, kteří zde žijí po mnoho generací. Zajímavý je způsob, jakým vesničané staví svá obydlí, a je velmi specifický právě pro Harran. Domy jsou stavěné z hlíny usušené na slunci. Uhlazené stěny je třeba každý rok opravovat, protože mají tendenci pukat. Dělá se to tak, že rukama namáčenýma v jemném bahně se hladí stěny domu. Takto se nanášejí jednotlivé tenké vrstvy, přičemž každá z nich musí dokonale uschnout na slunci, než se nanese další. K obyvatelstvu mi Salih prozradil, že Arabové tvoří jednu z nejdůležitějších národnostních menšin žijících na území Turecka a jsou k němu loajální, snad jen Kurdové jsou neustále nespokojení. Kdybych nebyla očividná cizinka, nikdy by toto téma jen tak neotevřel – už vůbec ne v této oblasti, kde ještě před dvěma lety v horách zuřily nepřehledné boje o větší autonomii a práva kurdských osad. Konflikt je v současné době udušen a umlčen silou nepřiměřených zákroků turecké armády a sliby, které dala Kurdům vláda v Ankaře. Jsou však tací, pro něž je válka dobrým byznysem, a udržení míru je tak podmíněno neustálým bedlivým dohledem. Nešlo si nevšimnout, jak se můj průvodce i při takto „nevinné“ poznámce obezřetně rozhlíží.
ŠPATNÉ MANŽELSTVÍ
V obchůdku s arabskými oděvy a šátky potkáváme krásnou Arabku Camille (Džamile), oděnou do vínově červené abaye, pošité flitry, takže při chůzi zvonivě šustí. Abaya je tradiční arabský oděv, který se obléká na šaty a pokrývá celé ruce a nohy. Camille má v pase silný kožený opasek a její krásné rovné zuby zdobí široký přátelský úsměv. Kolem hnědých očí obtažených černou tužkou se na snědé pleti tvoří jemné vrásky. Camille nikdy neuměla číst ani psát, protože školu pro dívky otevřeli ve vesnici teprve v roce 2005. Před tím chodili do školy jen chlapci. V sezoně pomáhá svému otci v obchůdku se suvenýry, a tam se od turistů naučila základům šesti jazyků! Lámanou angličtinou nám vypráví, jak jde obchod se šátky a ručními výrobky, o své svatbě ve čtrnácti letech se šestadvacetiletým mužem a také o rozvodu po nějaké době, protože to prý bylo špatné manželství. Rozvod v arabské kultuře!? Ptám se jí, jak je to možné, ale nechce se jí o tom mluvit. Jen naznačí, že manželství zrušil sám její otec, když zjistil, že to není „dobré manželství“. Těžko říct, co to znamená, když manželství „není dobré“. Jedno je jisté. Přestože je Camille velmi krásná, už nikdy se nevdá. A to také proto, že se v otcově obchodě stýká s „příliš mnoho lidmi“. Salih mi po odchodu s lítostí potvrdil, že žádný z místních mužů si ji kvůli tomu nevezme. Když usedám do poslední dolmuše, která dnes jede zpět do města, slunce je už téměř pod obzorem. Je zajímavé, jak se prostě v některých místech světa čas zastaví na tisíce let, aniž by je někdo zakonzervoval do muzea. Po zádech mi běhá mráz, když si uvědomím, že stejné domy u prašných cest, stejné oděvy na upracovaných tělech žen, stejné sňatkové zvyky komunity fungují dnes, stejně jako fungovaly v době, kdy biblický praotec Abrahám trávil v Harranu dny příprav a odpočinku, než se vydal na svou cestu do Sýrie.
TAJEMSTVÍ ŠÁTKŮ
Zvlášť v jihovýchodních oblastech Turecka žije mnoho arabských Turků, etnických Arabů žijících pod tureckými zákony. Žijí tam v komunitách, osadách i urbanizovaní a zcela asimilovaní ve městech. Salih mi řekl, že kurdské řeči o utiskování minorit jsou lži. Arabové mají stejná práva jako etničtí Turci, stejně tak jako všechny ostatní národnostní menšiny v Turecku. Všichni mohou svobodně studovat, žít a najít si práci. Dokonce se mohou stěhovat, kam chtějí. A jak je to s těmi fialovými šátky? Že by nová arabská móda? Kdepak, arabské národy nosily po tisíciletí na hlavách ve všech oblastech světa černobílé šátky, kterými se odlišovaly od ostatních národů a chránily se před vanoucím pískem a ostrým sluncem. Jak mi vysvětlil Salih, potom, co se černobílý šátek stal symbolem kurdských separatistů, začali Arabové v oblastech nejvíce postižených tímto konfliktem nosit fialové šátky s bílými výšivkami.
Byla to láska na první pohled. Jakmile jsem zahlédl její fotku, věděl jsem, že ji chci poznat blíže. Strávit v její společnosti alespoň týden a vychutnat si ji všemi smysly. Nechtěl jsem však být tuctovým zákazníkem, který si požitky zaplatí. Tušil jsem, že bez peněz si to užiji více. Nemýlil jsem se.
Národní park White Desert je jedním z nejkrásnějších míst jižního Egypta. Není příliš známý. Na rozdíl od mnohem slavnějších pyramid v Gíze, které jsou některými považovány za nejstarší turistickou atrakci světa, je zde turistika téměř v plenkách. Před dvaceti lety sem nevedla ani silnice a dostat se sem z Káhiry znamenalo podstoupit útrapy několikadenní cesty. Nová asfaltová komunikace tuto vzdálenost zkrátila na necelých osm hodin. Kromě turistů přivedla i civilizaci se všemi klady a zápory. Počet návštěvníků, toužících spatřit půvaby tohoto odlehlého kraje, začal na přelomu dvacátého a jednadvacátého století narůstat. Úměrně tomu začal stoupat i počet místních cestovních kanceláří a agentur, nabízejících organizované výlety do pouště. Typický návštěvník tak využívá servis místních podnikatelů z nejbližších oáz Faráfra nebo Baharíja, u kterých si může zakoupit pouštní safari v terénních automobilech, na velbloudech, případně jejich kombinaci. Tyto firmy zprostředkovávají i vyřízení potřebných povolení a formalit. Pohyb turistů po odlehlejších oblastech Egypta je, zejména kvůli aktivitám islámských fundamentalistů, poměrně často omezovaný. Přítomnost ozbrojeného doprovodu bývá někdy nutností už při přesunu z Káhiry.
PŘÍKLADY TÁHNOU
Mnoho místních beduínů, které po staletí živilo zemědělství, získalo díky turistice snadnější a zábavnější způsob obživy. Bohužel s narůstajícím počtem návštěvníků vzrostla i míra znečištění. Na původně panenských místech začaly přibývat odpadky všeho druhu. Plechové konzervy, plastové láhve, papírové obaly, cigaretové nedopalky i zbytky jídla. Naneštěstí většina Egypťanů žije v menší či větší míře obklopena odpadky již od dětství, takže jejich přítomnost nevnímá jako něco negativního, s čím je potřeba bojovat. Zatímco průměrný obyvatel západní či střední Evropy ve své domovině po sobě zpravidla uklízí, nehází smetí kolem sebe a využívá poměrně hojného výskytu odpadkových košů, jejichž obsah končí díky fungujícím službám ve spalovnách nebo na řízených skládkách, v Africe je tento přístup spíše výjimečný. Výjimečný je i pan Aly, jeden z Egypťanů, pocházejících z oázy Faráfra. Řadu let studoval v Rakousku i Německu a čisté životní prostředí evropských zemí se mu zalíbilo natolik, že se podobné rozhodl prosazovat i po návratu domů. Laxní přístup a environmentální ignorantství svých spoluobčanů se rozhodl změnit tím, že jim půjde příkladem. Pokud nechtěl být jako Don Quijote, bojující proti větrným mlýnům, musel pracovat promyšleně. I to ho však v Evropě naučili. Svou kampaň spustil na mnoha frontách. Pomohl vzniku několika neziskových organizací, loboval u politiků, založil spolek Friends of the White Desert. Osobně agitoval, osobně uklízel a stal se i duchovním otcem každoroční akce Úklid pouště, na kterou přijíždějí dobrovolníci z celého světa. Mnozí z nich jsou bývalí klienti cestovky pana Alyho, kteří v minulosti Bílou poušť navštívili jako platící zákazníci. Když v rámci zájezdu nebo pouštního safari viděli, o jak krásné území se jedná a jak velký problém v něm množící se odpadky představují, rozhodli se pomoci. Pomáhají už deset let.
PŘÍJEMNÉ S UŽITEČNÝM
O existenci projektu Úklid pouště jsem se dověděl na internetu, když jsem sondoval nejvhodnější možnost, jak se do Národního parku White Desert dostat. Geologické unikáty přírodní rezervace, která nemá na světě obdoby, jsem do té doby znal pouze z fotografií a vyprávění. Už léta jsem se tam toužil podívat. Věděl jsem, že existuje pár českých cestovních kanceláří, které tam vozí majetné turisty. Představa uhoněného zájezdu, který za nemalé peníze naservíruje pár fotogenických třešniček na dortu, mě však nelákala. Poušť je pro mě poezií a poezie s komercí nejdou dohromady. Individuální pohyb po poušti rovněž nepřipadal do úvahy, zejména kvůli bezpečnostním rizikům. Proto jsem stále doufal, že existuje i další možnost, jak se na vysněná místa dostat a spojit příjemné s užitečným. Když jsem se po několika hodinách brouzdání proklikal na stránky dobrovolnické akce Úklid pouště, věděl jsem, že to je to pravé. Tušil jsem, že zde potkám lidi stejné „krevní skupiny“ a po příletu do Egypta jsem poznal, že jsem se nemýlil.
PONĚKOLIKÁTÉ
Na místo setkání – před budovu Britské rady na nábřeží Nilu – jsem přijel s hodinovým předstihem. Pověstné káhirské zácpy jsem znal už z předchozího pobytu, takže jsem nechtěl riskovat, že by ostatní odjeli beze mě. Postupně jsem se seznamoval s dalšími účastníky projektu, ke kterým patřili nadšenci nejrůznějších národností i věkových skupin. Co mě potěšilo nejvíce, byla skutečnost, že většina z nich zde byla již opakovaně. To bylo pro mě zárukou kvality. Největší město Afriky zůstalo brzy za námi a s ním i veškerý chaos, smog a shon. Osmihodinový přesun pouští nenabízel mnoho krásných scenerií, většinou jen monotónní rovinu, písek a prach. Mnoho lidí si sice Saharu asociuje s majestátem nekonečných písečných dun a romantických přesypů, ale ty ve skutečnosti tvoří jen necelou pětinu jejího povrchu. Z okna jsme je zahlédli pouze výjimečně. Situace se změnila až v závěrečné pětině cesty, za první oázou jménem Baharíja. Z nekonečné roviny se stala mnohakilometrová pláň tmavých sopečných kuželů posetých černou horninou. Působila tajemně, a možná i trochu zlověstně. „Black Desert! Black Desert!“ křičeli mí spolucestující, kteří tudy nejeli poprvé. Po půlhodině jízdy se krajina opět zklidnila a rozzářily ji až útvary za cedulí White Desert. Po příjezdu do Faráfry nás přivítal majitel největší místní agentury a duchovní otec celého projektu – pan Aly. Z klimatizovaného autobusu jsme přesedli na terénní toyoty a vydali se do tábořiště v blízkosti hranic národního parku. Půvabné místo, obklopené několika sněhobílými skalními formacemi, se stalo na pět dalších dnů naším domovem. Kemp byl tvořený soustavou vzdušných beduínských stanů, ve kterých jsme trávili společné chvíle volna, a dvěma desítkami menších stanů, sloužících k přenocování. Mnoho účastníků dávalo přednost spaní pod širákem a někteří z těch, kteří tu byli již poněkolikáté, se na zdejší bezkonkurenčně hvězdnatou oblohu těšili po celý rok. Hned první noc jsem pochopil proč.
RŮSTEM PROTI ZADUŠENÍ
Po jídle, o které bylo postaráno šikovným týmem pana Alyho, jsme se rozdělili do skupinek 4–8 lidí. Každá nasedla do jiného offroadu, dostala sadu pytlů a ochranných rukavic. Auta nás rozvezla na nejrůznější místa rezervace, která potřebovala vyčistit. Jakmile byla jedna lokalita uklizena, přesouvali jsme se na další. Na oběd jsme se vraceli do tábořiště, kde nás už čekala některá z vyhlášených egyptských specialit, uvařená zkušeným týmem Alyho zaměstnanců. Během sezony připravovali místní lahůdky majetným turistům, teď vaří zdarma pro nás – dobrovolníky. Teplota se během poledne vyhoupla přes čtyřicítku, největší žár jsme přečkali v příjemném stínu beduínských stanů. Kolem třetí jsme opět naskočili do vozů a pokračovali ve sběru odpadků a v čištění zanesených pramenů. Je jich zde překvapivě velké množství a jsou poznat již zdálky. Necharakterizují je propadliny, ale vyvýšeniny, vytvořené větrnými násypy písku kolem zeleně v okolí vody. Vegetace musela růst stále výš a výš, aby nebyla zasypána a zadušena pískem, a tak se skutečně vytvořily kopečky, viditelné již z několika kilometrů. Chráněné území Bílé pouště, na kterém operujeme, má rozlohu bezmála čtyři tisíce kilometrů čtverečních. Je nesmírně různorodé a typ krajiny se každou chvíli mění. Každopádně je to prostředí unikátní a vizuálně působivé. Na některých místech připomíná jinou planetu. Mnoho účastníků bylo hodně zcestovalých, a jeden po druhém přiznávali, že se s ničím tak zvláštním, jako je k vidění zde, ještě nesetkali.
ŘEDITEL A TANEČNICE
Z odpoledního úklidu jsme se obvykle vraceli příjemně unaveni těsně před setměním. Po dobré večeři následovala relaxace v mnoha formách. Nejoblíbenější bylo posezení u ohně, u kterého zněly beduínské písně a kolovala vodní dýmka s voňavým tabákem. Poslední večer nás přišel navštívit ředitel národního parku. Velmi se zajímal o naše názory na vylepšení stávající situace v oblasti ochrany místní přírody. Všechny nápady, které z úst účastníků zazněly, si pečlivě zapisoval a slíbil, že je zkusí aplikovat v praxi. Poděkovat nám přišel i starosta Faráfry, který nám nechal vystrojit pompézní hostinu. Několik nocí došlo i na břišní tance v podání káhirských účastnic projektu a na pozorování pouštních lišek, které chodily k tábořišti žebrat o zbytky jídla. Nenápadné úkryty ve skalách a keřících skrývaly i další zvířata, o jejichž přítomnosti nás přesvědčily charakteristické stopy, objevované po ránu v těsném sousedství stanů. Týden nabitý užitečnou prací i zajímavými zážitky utekl jako voda a když jsme se poslední den loučili, bylo mi jasné, proč se sem tolik lidí každoročně vrací.
Starý McQuillan přijde do baru a objedná si třicetkrát martini. Z každého vyndá olivu, vloží ji do sklenice a martini vypije. Když je se vším hotov, popadne sklenici s olivami a potácí se ven. Barman se ho zeptá: „Pane, co to mělo všechno znamenat?“ McQuillan odpoví: „Co by, stará mě poslala pro olivy.“
Irové jsou hrdí na to, odkud pocházejí, a dokážou to oslavit jako málokterý národ. Je o nich všeobecně známo, že se rádi napijí. Trochu se ale zapomíná na to, že Irové jsou také velice zdvořilí a přívětiví. I vtipy, jejichž cílem je zesměšnit Iry a jejich popíjení neplní ten účel, pro který je hlavně Angličané vymýšlejí. Irové se jim totiž dokážou ze srdce zasmát.
Trojkombinace Irové – alkohol – veselí každý rok dosahuje svého vrcholu 17. března na Den svatého Patrika (v irštině Lá Fhéile Pádraig). Ačkoliv jde o původně náboženský svátek, připomínající úmrtí tohoto světce v roce 461, tak dnes ho Irové vnímají jako symbol své národnosti, hrdosti, tradic a zvyků. A to nejen v Irsku a v Severním Irsku, státním svátkem je i na ostrově Newfoundland a Labradorském poloostrově v Kanadě a na britském Montserratu. Oficiálním národním svátkem Irska byl však tento den prohlášen teprve roku 1903. Možná vás také překvapí, že se původně se svatým Patrikem spojovala modrá barva. Do zelené se Irsko začalo odívat teprve od 17. století a v tuto dobu si také ostrované přivlastnili shamrock, trojlístek, který pak dorostl v jeden ze symbolů celého Irska. Svatý Patrik tuto rostlinku podle pověsti používal, když pohanům vysvětloval trojjedinost Boží. Trojlístek se našívá na oblečení, maluje se na obličej a jeho zelená barva symbolizuje sytě zelené barvy trávníků farmářských půd na Smaragdovém ostrově, jak se Irsku také přezdívá.
ĎÁBEL VE SKLEPĚ
Den svatého Patrika je událostí roku pro malé vísky i velká města. V samotném Dublinu se několikadenní festival pořádá od roku 1996. Irové se v tyto dny světu představují jako kreativní a sofistikovaný národ překypující hrdostí a veselím. Ovšem Den svatého Patrika by nebyl tou pravou irskou oslavou bez nadměrné konzumace alkoholických nápojů. Proč tomu tak je, to vysvětluje pradávná legenda. Ta vypráví, že svatý Patrik si od hospodského objednal whiskey, které však ve sklence bylo mnohem méně, než by mělo. Svatý Patrik se rozhodl, že hospodského naučí lekci o velkorysosti. Řekl mu, že v jeho sklepě se usídlil ďábel, který se živí jeho nečestností a kterého vyžene pouze v případě, když změní postoj k zákazníkům. Po nějaké době se svatý Patrik do hostince vrátil a viděl hostinského, jak zákazníkům sklenice velkoryse přelévá. Spolu s hostinským sešli do sklepa a našli tam vyhublého ďábla, kterého svatý Patrik ihned vykázal. Nato prý prohlásil, že každý by si měl dát na boží hod kapku něčeho tvrdého. Že by právě světcova slova ovlivnila pozitivní vztah Irů k alkoholu? Těžko říct, ostrované by si ke sklence whiskey a piva cestu našli, i kdyby svatý Patrik kázal jen a pouze vodu. „Den svatého Patrika je pro Iry zkrátka jeden z dalších důvodů se sejít a společně oslavovat,” říká můj irský kolega Hugh O’Neill. „Sám se ale oslav už od dětství neúčastním, protože podle mě by měl svátek patřit hlavně rodinám s dětmi.“
VZPOMÍNKA NA KOŘENY
Velkou obavu z oslav mají každoročně organizace zabývající se bojem proti alkoholismu. V irských denících vloni například společnost Drinkaware radila, aby lidé Den svatého Patrika začali řádným jídlem, aby se vyhnuli velkému objemu alkoholu vypitého najednou, a aby druhý den ráno neřídili. Výtržnosti páchané opilci jsou noční můrou také pro organizátory dublinského festivalu i lidi z alkoholového byznysu. „Den svatého Patrika je významnou národní událostí a zároveň jedinečnou příležitostí představit celému světu to nejlepší z Irska. Tisíce návštěvníků přicestují do Irska, aby zažili jedinečnou atmosféru, a my musíme udělat vše proto, aby tuto příležitost nic neposkvrnilo,” prohlásil šéf společnosti The Drinks Industry Group of Ireland Kieran Tobin. Alkohol teče 17. března proudem i mimo Smaragdový ostrov. Každý rok totiž zezelenají také velká města v Kanadě, USA, Austrálii i na Novém Zélandu. Potomci irských přistěhovalců i současní gastarbeiteři v tento den se slzou v oku a s plnou sklenicí vzpomínají na svou krásnou domovinu. Obřích rozměrů pak oslavy dosahují v New Yorku, kde se slavnostního průvodu fungujícího už od roku 1762 účastní až 150 000 lidí, čemuž tleskají dva miliony diváků. Pro některá města však oslavy představují více starostí než radostí. Ve městě Hoboken ve státě New Jersey existuje slavnostní pochod na svatého Patrika od roku 1986. Letos se však výbor pochodu rozhodl slavnost přesunout ze soboty na středu večer. To aby se prý předešlo výtržnostem, protože loni bylo během oslav zatčeno 34 lidí a nahlášeno 296 přestupků. Samo rozhodnutí o přesunu pochodu ale vyvolalo takovou nevoli, že o bezpečnějších oslavách lze úspěšně pochybovat. Pro mnohé je totiž představa pochodu ve tmě a během týdne nejen nesmyslná, ale také urážlivá. Copak si lze takto plnohodnotně vychutnat všechny barvy a chutě tohoto báječného irského svátku?
Stítek, který vídáme stále častěji, ale hloubku těchto slov už možná nevnímáme. Daleko na indickém severu se mi naskytla příležitost nahlédnout pod „nitky“ výrobků, které se honosí nášivkou Tibetan Handicrafts.
V severní Indii není až tak výjimečné míjet tibetské kolonie. Jedna z těch známějších se nachází v Dekyilingu. V tomto městě ve městě (kolonie se nachází u milionového města Déhrádún) vstupuji do poměrně nenápadné, nízké budovy. Prostory uvnitř jsou tak pro mě velkým překvapením. Vcházím do velkého sálu, kde se nachází přes dvě desítky tkalcovských stavů. „Každý stav je starý přes sto let,“ ujišťuje mě hlavní mistr a ukazuje na dřevěné stroje, které u nás vídáme jen v muzeích.
DOŽIVOTNÍ UPRCHLÍCI
Plně vytížené ženy v tkalcovské dílně sedí za svými stroji. Když se přiblížím, mrknou na můj fotoaparát, pokynou hlavou na pozdrav a s úsměvem na rtech pokračují v práci. V jedné ruce drží dřevěnou tyčku s nití, druhou rukou drhnou dřevěným válečkem nitě způsobně k jednomu místu. Netroufám si říci, kolikrát za minutu provléknou tyčku pečlivě napnutými vlákny. Musím se soustředit, abych zpozorovala, jaký pohyb vlastně vykonávají. S otevřenou pusou tak sleduji barevné pruhy látek stáčející se na klíně každé ženy. Sytost, barevnost, kvalita a pruhovaný vzor patří k typickým znakům výrobků z Dekyilingu, v žádné jiné části Indie nenajdete nic podobného. Uvědomuji si, že ženy v šicích dílnách patří ke šťastnějším, protože i přes pozici uprchlic vykonávají důstojnou práci. Jiné takové štěstí potkat nemusí.
Tibeťané začali utíkat do indického exilu po roce 1959, kdy vypuklo lidové protičínské povstání, přičemž jejich pozice se dodnes příliš nezměnila. Na indické občanství totiž nemají nárok, ani když se v Indii narodili. Dále tak přežívají s cejchem tibetských uprchlíků. Většina z nich vykonává podřadné práce. Nejčastěji pomáhají u staveb vysokohorských cest, ale dělnické práce jim přinášejí zdravotní problémy. Při drcení kamenů kladivem či budování asfaltových koberců dýchají výpary zanášející plíce. Celkovou situaci komplikují i obyvatelé Biháru nebo Nepálu, kterým dají zaměstnavatelé často přednost, protože jsou ochotni pracovat za mzdu ještě nižší. Šicí dílny v Dekyilingu spadají pod fair trade, a tak je zaměstnancům zajištěna důstojná mzda, lišící se podle nákladů na život v dané oblasti, například v Ladaku zaplatíte za vše 2–3krát více než v Dekyilingu, čemuž se přizpůsobila i výplata.
V SRDCI MANUFAKTURY
Z myšlenek mě najednou vytrhne hlasitý ženský smích. Odlepím oko od hledáčku a s hrůzou zjišťuji, že ke slovu se přihlásila má nešikovnost. Po celé délce místnosti je natažen pruh vláken vlny, na jehož konci sedí dvě ženy. Každé vlákno vlněné příze prstem usměrní jedno vedle druhého, aby pak ve stavech nedocházelo ke zbytečnému cuchání. Připravují tak vlasovou osnovu. Já právě stojím, doslova, uprostřed titěrné práce. Přesto to u Tibeťanek vzbuzuje smích. Musím působit jako opravdové evropské telátko. Za přehnaného poklonkování udělám dva kroky stranou a snažím se červenou barvu v obličeji maskovat za fotoaparátem.
Pomalu se z tkalcovské haly přemístím tam, kde všechno začíná. Drátěné koše plné barevné vlny mě ohromí natolik, že málem přehlédnu starší Tibeťanku sedící na zemi. Žena má za úkol rozdělovat dvojitě namotaná klubíčka do jednotlivých vláken. Její práce je materiálem pro vlasovou osnovu. Už podle zvuků linoucích se z další místnosti je mi jasné, že v ní budou pracovat švadleny na šicích strojích. Dojetí přijde hned s prvním pohledem, protože se jedná o stroje šlapací. Připomenu si tak své dětství, kdy má maminka, chtějíc ušetřit každou korunu, vylepšovala nám jeho pomocí šatník. Stejně jako kdysi vidím teď ruční stehování, následující sešití a šmik krejčovskými nůžkami. „Tak tady vznikají tradiční tibetské zástěry, jež zkrášlují šaty většiny Tibeťanek…“ Nejmenší místnost pak slouží jako sklad hotových výrobků. Od koberců, peněženek, pouzder na mobily, přes kabelky až po povlaky na polštáře, vše pečlivě označeno štítkem s nápisem Dekyiling, Tibetan Handicraft, Made in India by Tibetan Refugees. Vyrobeno lidmi, kteří museli ujít dlouhou cestu, aby mohli sedět u tkalcovského stavu a zachraňovat tibetskou kulturu, tradice a vlastní životy. Část výrobků se vyváží do Evropy, velmi často do Švýcarska. V České republice pro tyto uprchlíky zajišťuje pomoc jen jedno občanské sdružení – M.O.S.T. Na webových stránkách sdružení, jehož snahou je stavět můstky, mosty mezi kulturami, ale hlavně mezi lidmi, se v obchůdku dokonce dají pořídit výrobky přímo z Dekyilingu. Třeba, až budete držet v ruce výrobek s tímto nápisem, i vy si představíte starší Tibeťanku rozdělující vlákna příze.
Detroit není zrovna vyhledávanou destinací ve Spojených státech. Město na severu USA je asi tak populární jako Duisburg v Porúří, moravskoslezská Ostrava, Wolverhampton v Anglii nebo Lutych v Belgii. Právě taková města mám v oblibě, zajímá mne jejich skutečný život a syrovost.
Na nádraží Royal Oak na předměstí Detroitu na mě vykřikne statný padesátník černé pleti místní angličtinou s notně rapovanou melodií: „Ty jsi muzikant!“ Nevím, jestli tak vypadám, ale možná, mám delší vlasy, ruksak a přes rameno fotoaparát, a tak říkám, že jsem fotograf z Prahy. „Aha, Evropan, odkud?“ „Čechy.“ „Mluvíš německy?“ „Ja, klar!“ Jaké je mé překvapení, když George najednou z bezprostřední angličtiny, jako bychom se znali dvacet let, přechází do němčiny, v níž precizně až uctivě vyká. „Vím, kde je Praha. Víte, žil jsem v Mnichově, dostal jsem tam práci v BMW, to byla úžasná doba, měl jsem se výborně, pak jsem se ale nechal znovu zlákat vidinou amerického snu do Detroitu. Několik let jsem tady pracoval v automobilce, ale teď jsem už rok bez práce,“ zasněně hledí na nástupiště, kde snad vyhlíží imaginární rychlík do Mnichova. Za deset minut odjíždí vlak do Chicaga. Od roku 2001 opustilo stát Michigan, jehož je Detroit největším městem, téměř půl milionu lidí. Podobný exodus lze snad srovnat jen s hromadnou emigrací občanů NDR přes Československo do NSR na podzim roku 1989. Podobně jako ve východním Německu, kde zůstala některá města téměř bez živé duše, je tomu nyní na mnoha místech v Detroitu. Méně obyvatel opustilo dokonce i New Orleans po ničivém hurikánu Katrina v roce 2005. Dnes má Detroit okolo 700 tisíc obyvatel, před deseti lety měl 951 tisíc a v roce 1950 dokonce 1,8 milionu lidí.
MOTOPARADOX
„Máte kreditní kartu?“ „Tady je VISA debetní karta.“ „Pardon, na debetní kartu auta nepůjčujeme.“ Snažím se jen nemít kreditní kartu, nicméně v první půjčovně v centru Detroitu to nechápou. Recepční mi volá taxi, které přijede do pěti minut. Taxíkář se rozčiluje nad systémem kreditních karet a lomí rukama nad tím, že bohatý zde znamená být více zadlužený. „Kdo má více kreditních karet, ten jede. Copak je lepší být v dluzích až po uši než každý měsíc skončit na nule? Jezdím, abych se uživil já a ne abych živil banky, které nám pořád vnucují své půjčky, které nechci.“ Navrhuje, že mne odveze do sousední půjčovny se žlutým logem, kde jsou prý ještě normální a akceptují i debetní karty. Říkám mu, kam chci odvézt, pokud mi ani zde auto nepůjčí. Taxíkář jen otočí oči v sloup a řekne cenu 40 dolarů. Přesně tolik, možná o něco méně stojí zapůjčení auta na den. Žádné americké automobily ale v půjčovnách v Motor City nejsou, přitom v Detroitu se zrodil Ford, Chrysler, Cadillac, Buick, Chevrolet a další.
Od této chvíle si začínám všímat značek vozů na ulici – Mercedes, BMW, Hyundai, Honda, Daewoo, Volkswagen, MINI, těch typických obrovských amerických aut je čím dál méně. Mezi novějšími je nejvíce zastoupený chrysler, který se ovšem na první pohled od mazdy výrazně neliší. V SUV od GM jezdí hlavně bohaté paní středního věku, ze starších amerických bouráků duní v ulicích hiphop, podnikatelé sedlají mercedesy, studenti jezdí v mini. Uvědomuji si, jak v Německu téměř všichni jezdí výhradně v autech Made in Germany a u nás pořád převažuje Škoda…
Konečně sedím v bílé mazdě, loučím se s taxíkářem, který ochotně čekal, jak dopadne papírování, a vyrážím na silnici, která kvalitou věrně připomíná český asfalt plný děr a výmolů. Jakmile začne silnější déšť, ulice jsou zaplaveny hektolitry vody, nastává povodeň.
OSMÁ MÍLE
Detroit je městem naruby, v tak zvaném downtown panuje bída, deprese, lidé se toulají se sklopenými hlavami prázdnými šedými ulicemi dříve mocného průmyslového města. Obyvatelé převážně černé pleti bezcílně posedávají na patnících, gestikulují na projíždějící auta, nudí se. Sociální rozdíly odpočítávají na cestě z města tzv. Miles. Za osmou mílí začínají bohatší předměstí, pocit bezpečí i míra optimismu a naděje pro tento svět se zvyšuje. Místní rodák a slavný rapper Eminem nazval svůj autobiografický film 8 Mile, tedy Osmá míle. Právě tuto křižovatku Woodward Avenue a Osmé míle nyní přetínám a mířím o několik mílí dál na předměstí Bloomfield Hills, kde sídlí Cranbrook Academy of Art. „Fuck Cranbrook,“ zlostně vykřikuje Eminem v jedné ze svých skladeb, právě tato univerzita je bílému rapperovi trnem v oku. Campus byl postaven na počátku dvacátého století ze sponzorských darů bohatých místních automobilek, studovat se tu dá architektura, design, fotografie a další obory, přednášejí zde profesoři světového věhlasu, nějaký čas tu byl v ateliéru slavný architekt Daniel Liebeskind. Většina studentů procházejících rozlehlým parkem do knihovny či planetária je ze všech koutů světa a Ameriky, jen málo ovšem z Detroitu. Samotná univerzita je jakýmsi „ghettem“, odříznutým od reálného světa, studenti kromě občasných nákupů nemusejí téměř vůbec přijít do styku se skutečným světem, mají zde k dispozici ubytování, studia, ateliéry, učebny, plovárnu, hřiště, zkrátka vše, co potřebují. „Nemůžeš mi v Československu poradit s nějakou prací, chtěl bych učit na univerzitě. Chceme z Ameriky pryč a o Praze jsem toho tolik slyšel, skvělý prý je také Berlín nebo Amsterdam.“ Nadšení z rozhovorů s Evropanem v USA nebere konce, překvapuje mne, že téměř každý ví, kde je Praha, často se dostaneme do rozhovoru o Havlovi, automobilech či filmu. Paradox doby – Američané chtějí do Evropy nebo Asie, Evropané do USA, Asiaté do Evropy nebo Ameriky, všichni se snaží dostat tam, kde právě nejsou, krásná to doba novodobých a často věčně nespokojených nomádů! „Jedu do školy čtyři dny,“ říká Seth, student MFA grafického designu, který na začátku druhého ročníku cestoval ze San Antonia v Texasu, odkud pochází. Najednou rozumím tak odlišnému chápání prostoru v Severní Americe a v Evropě. Detroit se rozpíná v jezerní oblasti na březích jezer Huronského a Erijského. Najednou mi rovněž dochází arogance nás Evropanů na neznalosti Američanů. Vím snad, co je hlavní město Ohia, jak se dostat bez mapy z Detroitu do Nevady? Najednou chápu, jak jsme někdy naivní a očekáváme znalosti o evropském kontinentu, jako bychom byli střed všehomíra. Vzápětí mne zaráží i pobaví mapa světa na stěně kanceláře Fedex, kde uprostřed není Evropa, jak jsme zvyklí, ale Amerika.
DŮM ZA DOLAR
„Nižší ceny máme také, musíš jen zaplatit online přes tuto externí stránku, wifi je tady k dispozici,“ zubí se na recepci v motelu recepční Joan. Každý den tak prodlužuji pobyt v hotelu prostřednictvím webu na svém laptopu a s recepční si vyměňujeme potutelné úsměvy, glosující jak technika způsobuje ironické situace. Recepční nemá téměř co na práci, v supermarketu naproti jsou pokladny pouze s automaty na kreditní karty, prodavačka tak jen občas dohlédne, zda automatika zvládá odbavovat zákazníky bez problémů. „V Detroitu není práce, ale více drog, násilí, z města již zbývají pouze kosti (jako ze snědeného krocana), kdo by chtěl žít ve městě, které nabízí pouze zbytky?“ ptá se řečnicky Paul, který rozdává přes poledne zdarma hot dogy posledním obyvatelům v jedné z vybydlených čtvrtí nedaleko Heidelberg Street. V roce 1986 místní umělec Tyree Guyton dal do pohybu kontroverzní umělecký projekt Heidelberg ve východní části města. Guyton zapojuje místní občany do umění a společně s nimi „zvelebuje“ vybydlené domy zbytky nalezených věcí po lidech, kteří opustili tuto část města. Z oken jednoho z dřevěných domů tak vykukují desítky plyšáků, jinde z hlíny na zahradě trčí růžové horské kolo, na stromech tikají hodiny, domy jsou tečkované pestrobarevnými barvami, na staré obrazovce je nápis God – Bůh, na trávníku trůní archa Noemova. Postapokalyptický pocit je doprovázen nápisem „Kuřte crack zodpovědně“. Projekt je sponzorován nejmenovanou německou automobilkou. Za rohem si můžete koupit dům za dolar nebo třeba za sto. „Je možné, že z Detroitu bude jednou něco podobného jako z východního Berlína, centrum alternativní kultury, umění, hudby, bylo by to skvělé, ale já chci radši do New Yorku, San Francisca nebo Evropy,“ říká Martin, který se v Detroitu narodil, studuje na Cranbrook Academy of Art a těší se, že v květnu pro něj začne nový život na jiném, optimističtějším místě. „V tomto ohledu bych město zcela ponechal přírodě, není proč ho držet, vždyť může zarůst trávou, proč se pokoušet o regeneraci, my Američané jsme zvyklí migrovat, tak proč se snažit uměle něco udržovat…“
