Udýchaně jsem shodil ze zad pytel rýže. Spalující odpolední slunce se opíralo do rezavých vrat sirotčince na předměstí haitského hlavního města Port-au-Prince. Ezequiel zabušil pěstí na plech. Úzký průchod vykrojený do vrat se skřípavě pootevřel a ze tmy zasvítila bělma několika párů zvědavých dětských očí.
Nebýt kubánského misionáře Ezequiela, nikdy bych se do sirotčince Bon Samaritain v Croix-Des-Bouquets nepodíval. Promluvil s madam Paul, která sirotčinec spravuje a řídí, a ta souhlasila s návštěvou i fotografováním. Pouze však pod podmínkou, že přineseme jídlo. Zhruba sedmdesát dětí, o které se v sirotčinci sama stará, totiž často trpí hladem.
Někdy v polovině 90. let, když madam Paul St. Vilus, starší kreolská žena s vlasy zcuchanými do černých bodlinek, vychovala svých vlastních jedenáct dětí, začala se spontánně starat o sirotky a děti ulice ve svém sousedství. Na popud jedné ze svých dcer pak v roce 1998 založila sirotčinec Bon Samaritain. Útulek nikdy neměl dostatek jídla ani oblečení pro všechny sirotky. Děti mají společné boty, společná trička, společné postele, na kterých spí dvě až tři na jedné matraci. Problémy vysokého počtu sirotků, dětské práce a pašování dětí sužovaly Haiti dávno před ničivým zemětřesením. Jen v hlavním městě Port-au-Prince a v jeho okolí existovalo více než tři sta sirotčinců a různých útulků. Přestože často uváděné číslo okolo půl milionu sirotků je zavádějící, protože se jednalo o počet dětí s jedním nebo žádným rodičem, lze doložit, že na Haiti žilo před zemětřesením asi 50 tisíc sirotků. Katastrofa z ledna 2010 počty sirotků a z toho vyplývajících problémů samozřejmě mohutně navýšila.
Mnoho haitských dětí, hlavně děvčátek mladších deseti let, pracuje v cizích rodinách jako tzv. restaveks. Tento tradiční sociální model z minulosti umožňuje dětem přičlenění do bohatší rodiny, kde se jim výměnou za práci v domácnosti dostane stravy a možnosti chodit do školy. V dnešní době ale bývají často násilím odloučeni od svých rodin různými naháněči, dívky jsou v rodinách zneužívány nebo bity, a tak systém spíše připomíná obchod s dětmi než sociální soudržnost. Oficiální statistiky uvádějí, že na Haiti pracuje 170–230 tisíc dětí jako restaveks.
Od devastujícího zemětřesení evidují haitské úřady okolo čtyř set případů pašování dětí. Haitská policie i pohraniční správa Dominikánské republiky jsou však nejen kvůli zemětřesení, ale hlavně kvůli korupci na obou stranách hranice fatálně nefunkční, a tudíž reálná čísla mapující pašování jsou mnohonásobně vyšší. Jean-Gardy Muscadin, šéf haitské Brigády pro ochranu dětí (BPM), uvedl v rozhovoru pro televizi Al Jazeera tři hlavní „trhy“, kde končí pašované děti: domácí služebnictvo (restaveks), prostituce a prodej orgánů. Organizace UNICEF dokumentuje případ Mellisy Nau, osmatřicetileté matky pěti tělesně postižených dětí, přežívající v nouzovém stanovém táboře po zemětřesení. Žena, nacházející se v neřešitelné ekonomické a životní situaci, prodala čtyři své děti pašerákům dětí, každé za 50 haitských gourdů (1,2 amerického dolaru!). Později haitská BPM zjistila, že zmíněným dětem byly vystaveny falešné dokumenty a byly ilegálně adoptovány do evropských rodin mezinárodní agenturou. Haiti však nepodepsalo tzv. Haagskou úmluvu z roku 1993, která řeší mezinárodněprávní ochranu dětí, je návrat pašovaných dětí v praxi těžce řešitelný.
Tahle země není pro slabý… Přesto tady najdeme jednu z nejfotogeničtějších scenerií světa, nejsvůdnější stezky pro trekaře a místa tak tichá, kde vás vyruší jen hvízdání větru.
Je tma jako v pytli. Stojím ve svahu nad jezerem Pehoé a pode mnou nesměle blikají světla prvního ubytovacího zařízení v národním parku Torres del Paine. Obloha se pomalu stává tmavomodrou a je možné rozeznat obrysy mraků. Čekám na svítání s naivní představou, že vyfotím tisíckrát zobrazené panorama pohoří Cuernos del Paine jinak než ostatní, kteří tu už mrzli přede mnou. Tyto tři žulové stěny připomínající rohy (cuernos) zdobí snad všechny pohlednice z tohoto národního parku, jenž byl roku 1978 vyhlášen za biosférickou rezervaci UNESCO. Torres del Paine zároveň patří k největším a nejkrásnějším parkům, které můžete v Chile vidět. Zmíněné rohy jsou dokonce častěji zobrazované než „věže“, které daly parku jméno. Místní legenda říká, že tyto dokonale hladké jehlany, tyčící se až ke třem tisícům metrů, jsou bojovníci, které proměnil v kámen zlý démon…
VĚTRNÍK
Slunce se na východě pomalu chystá vyhoupnout nad obzor a vtom se objeví mrak, zakryje ho a je po záběru. Snad je ještě malá šance, že se obloha vybere, tak skáču do džípu a přesouvám se k jezeru Nordenskjöld. Nízké paprsky vycházejícího slunce zasvítí do mraků přilepených na vršky „rohů“. Teď by to mohlo vyjít. Jenže je tu ON. Vlastně je tu pořád. Snaží se vás shodit, když se drápete na některou z vyhlídek. Zalézá pod všechny vrstvy oblečení, aby vás roztřásl zimou, když čekáte na světlo. Úplně nejradši si hraje s ohněm. Nejspíš se tu někde narodil. Vítr. Lomcuje mi se stativem, že musím sundat aparát. Když se snažím fotit z ruky, schválně do mě strká silou, která mi bere rovnováhu. Tak to nakonec vzdám a ukládám vše zpět do auta. A on je tu znovu, aby mi vytrhl dveře z ruky. Pak ho slyším se mi smát v suché trávě, než pro zábavu vytvoří gejzír prachu a žene ho pampou daleko do krajiny.
KONDOŘÍ HOSTINA
Jen pár metrů od cesty leží zbytky čerstvě zabité lamy huanaco. Žije zde jen jediný tvor, který je schopen zabít tak velké zvíře a téměř celé je zkonzumovat. Puma. Kolem kořisti se otisklo množství stop velké kočky. Je ale jako duch. Když se dalekohledem snažím propátrat okolí, vím, že je to celkem zbytečné. Suchá tráva, žlutošedé skály… všechno ve stejné barvě, jakou má srst druhé největší kočkovité šelmy tohoto kontinentu. Pumy v této oblasti jsou výrazně větší a světleji zbarvené než jejich příbuzní blíž k rovníku. Jenže podzim není tou nejlepší dobou pro jejich pozorování. Ne, že by tu nebyly. Populace těchto šelem je zde poměrně zdravá, ale žijí převážně ve vyšších polohách. Dolů sestoupí až s prvním sněhem. Přesto jsou setkání s pumou i v letních měsících docela častá. Moje puma už se k zabité lamě nevrátí. Leží někde, možná jen pár metrů opodál, a spokojeně tráví. Na obloze plachtí kondoři. Přiletěli si pro svou část úlovku. Nezbývá, než se věnovat ostatním obyvatelům národního parku. Lamy jsou poměrně zvyklé na přítomnost lidí a dá se k nim přiblížit na krátkou vzdálenost. Ovšem o pózování před fotoaparátem nemají ani páru, a tak pokaždé, když už mám pocit, že štíty hor za nimi jsou tak akorát správně, popojdou, skloní hlavu, lehnou si nebo utečou. Lezu po čtyřech a v duchu jim nadávám. Nutno říci, že jim to moc nevadí. Stejně tak nanduům pampovým, které se snažím zachytit z korby pickupu. To ale začíná pršet. Společně se silným větrem činí oba živly můj další pobyt mimo vyhřátou jurtu zcela nesnesitelným.
NIC PRO FAJNOVKY
Patagonie, kus země, o niž se Chile dělí s Argentinou, zabírá obrovský prostor na dolní špičce jihoamerického kontinentu. Přestože by se do krásných kulis parku Torres del Paine vešla celá Česká republika hned dvakrát, je to jen malá část patagonského puzzle. Copak si asi myslel portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, když tudy v roce 1520 proplouval a objevil Tierra del Fuego (Ohňovou zemi), nejjižnější cíp Nového světa? Domníval se snad, že doplul až na jeho konec? V každém případě tu nebyl vítán. Domorodci na svém území rozdělali varovné ohně (odtud název Ohňová země), aby troufalého cizince odehnali co nejdál od své domoviny. Přitom jim tady příroda přichystala ty nejtěžší podmínky k životu. Anglická cestovatelka lady Florence Dixie, autorka knihy Napříč Patagonií, si v roce 1881 poznamenala: Není místa, kde byste se cítili osamělejší. Nikde jinde nenajdete plochu o rozloze sta tisíc mil čtverečních, na níž se můžete příjemně vyskotačit a přitom si užít velmi zdravého podnebí, aniž by vás trápila horečka a obtěžovali přátelé, divocí domorodci, dotěrná zvěř, telefony, poštovní služby a další složitosti, kterými jste jinde pronásledováni doslova na každém kroku. Od té doby se zde mnoho nezměnilo, pominu-li vyhledávané turistické lokality, které jsou na plnění přání svých návštěvníků dobře vybaveny. Jinak je Patagonie hlavně nekonečné nic, přesněji řečeno pláně vedoucí odnikud nikam za doprovodu nestálého počasí a především větru. Ten jakoby se tady z té prázdnoty přímo rodil.
ČESKÁ STOPA
Češi jsou v Chile populární, byť naše proslulost má trochu hořkou pachuť. V roce 2005 náš krajan v Torres del Paine nešťastnou náhodou vypálil šestinu z tohoto chilského přírodního pokladu. Za vším stála neopatrná manipulace s benzinovým vařičem, jejž silný vítr převrhl. Tahle nepovedená polévka přinesla požár, který po dobu dvou týdnů hasila téměř tisícovka hasičů. Požáry v Torresu ale nejsou ničím neobvyklým, české prvenství spočívá v tom, že náš turista se ke svému hříchu sám přihlásil. Česká republika se ke snaze o obnovu parku postavila čelem, což místní kvitují. „A ty si vodkaď?“ zeptal se mě průvodce Rodrigo. „Z Evropy,“ nechtělo se mi úplně přiznat barvu. „A to jako vodkaď?“ nenechal se odbýt. „Ze středu Evropy, z České republiky,“ trochu jsem zahuhlal. „Czech Republic? To je bezvadný, vy tady sázíte stromky,“ zatvářil se uznale. Češi zde vysazují tisíce sazenic stromků lenga, podobných našemu buku, pomoc má probíhat ještě pět let a pak dalších sto let bude trvat, než se les dostane do původní kondice. Ještě než opustím hranice Chile, chodí mi na mobil zprávy od kamarádů s prosbou, ať jim přivezu pero. V té době jejich vzkazům nerozumím, protože jsem si tu žil spokojeně bez politických zpráv. Až doma jsem pochopil, že jsme se opět nesmazatelně zapsali do chilských dějin, tentokrát kauzou „český prezident a chilské pero“. Nevím, zda z toho mám mít radost, ale je pravda, že Chilané i díky tomu rozhodně vědí, že nějaká česká pidizemička leží v srdci Evropy.
Vinné révy se nám urodilo a znovu máme víno sladké. Rozjasní naše oči i srdce a do žil nám nový život vlévá. To jsou slova národní hymny Slovinska, státu, kde najdete nejstarší plodící vinný keř na světě.
Přiletěl jsem den předem, chtěl jsem se před slavností trochu rozkoukat a projít si Maribor, druhé největší město Slovinska, které leží na řece Drávě. Pro představu, druhá příčka v rámci velikosti znamená město s počtem obyvatel něco přes 100 000. Pyšní se vlastní univerzitou, muzeem a galeriemi a bylo pro rok 2012 dokonce zvoleno evropským městem kultury. Bloumal jsem ulicemi a hledal místa, která jsem našel v průvodcích nebo mě na ně upozornili přátelé. Byla mi doporučena spousta věcí, od nového mostu přes kostel a sochu biskupa Martina Slomška až po největší mariborské vinné sklepy, ale zajímavé bylo, že každý bez výjimky nezapomněl podotknout, že koncem dubna roku 1941 pronesl z radnice měšťanům svůj projev Adolf Hitler. Dokonce kvůli tomu byl prý k radnici přistavěn balkon, aby bylo k měšťanům odkud promluvit.
PAMĚTNÍK
S ranním kuropěním jsem se chtěl ještě podívat na město z blízkých kopců posetých vinicemi. Ty Maribor přímo obléhají, jsou prostě všude, kam oko dohlédne. O tom se přesvědčíte, když vystoupáte o pár desítek metrů výš nad střechy domů. Mým cílem se tentokrát stal blízký kopec s kapličkou. Nahoře jsem stál ve chvíli, kdy slunce svými paprsky hladilo vrcholky Pohorje (místní pohoří). Pozoroval jsem, jak se rozpouští mlžný opar lehce halící město a stíny ustupují před přicházejícím dnem. Společnost mi v této ranní době dělali pouze místní pejskaři venčící své mazlíčky a archeologové přicházející na vykopávky v blízkosti kapličky. Můj cíl na sklonku září byl však jiný než pouze nádherné výhledy. Byla jím budova ze 16. století na levém břehu řeky nedaleko centra. Dříve byla dokonce součástí hradeb Mariboru, ale v té době neměla pro město a vlastně celé Slovinsko takový význam jako dnes. Při rekonstrukci domu si pracovníci všimli mohutného vinného keře opírajícího se o zeď. Na první pohled bylo jasné, že se jedná o pamětníka z řad flóry. Na místo toho, aby rostlinu odstranili a pokračovali v práci, povolali odborníky, kteří pomocí letokruhů určili její stáří. Výsledek předčil všechna očekávání, keř je starý minimálně čtyři století. Díky svému věku byl též zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejstarší plodící vinný keř na světě. Na starých obrazech si badatelé už dříve všimli namalovaného keře, nikoho však předtím nenapadlo, že by se mohlo jednat o tutéž rostlinu.
MODRÁ KAVČINA
Dnes je slavný den, kdy Modrá kavčina, jak se prastará odrůda révy jmenuje, vydá své hrozny vinařům, a proto jsem tu. O oblíbenosti, akce svědčí hojná účast návštěvníků, kteří se tu již z rána mísí s pořadateli z vinařství Stara trta, jimž keř patří. Snažím se probojovat davem až do vinařství, ale v cestě mi překážejí zástupy lidí okukujících všudypřítomné stánky. Slavnost mi připomíná staročeské jarmarky či vinobraní, kam se sjíždějí vinaři, aby se pochlubili tím, co vypěstovali. Návštěvníci se proplétají mezi krojovanými pořadateli a aktéry slavnosti, všude je slyšet místní dechovku vyhrávající pro potěšení všech příchozích. Po nějaké době se mi podaří dostat se do nitra vinařství, kde se seznamuji s jedním z průvodců. Od něho se dozvídám, že dnes vinařský dům slouží nejen jako vinotéka a mu¬zeum nejstaršího vína světa, ale také jako turistické infocentrum. Zjistil jsem, že místní vinaři z keře sklidí ročně mezi 35 a 55 kilogramy vynikajících modrých hroznů. Vzniklé temně rudé víno se plní do čtvrtlitrových lahviček, navržených známým slovinským designérem Oskarem Kogojem. Nejsou však určeny k prodeji, ale slouží jako unikátní dárek významným návštěvám Mariboru. Svou osobní lahvičkou se může pochlubit například Arnold Schwarzenegger, ruský prezident Medveděv, a byl jí obdarován při své návštěvě i papež Jan Pavel II.
VINNÁ HYMNA
Po oficiálním zahájení celé slavnosti, při kterém zahrál a zazpíval „Hymnu staré révy“ místní mužský sbor, začne sklizeň hroznů. Je příjemné pozorovat lidi z Mariboru při zpěvu vinné hymny, je evidentní, že jsou na ni pyšní a stojí v pozoru, jako by se jednalo o hymnu státní. Hymna staré révy mi připomínala české lidové písně s jistým alpským akcentem, patrně pozůstatek z dob Rakouska-Uherska. Během slavnosti, kdy se neustále tančí, zpívá a popíjí víno, obcházím stánky se suvenýry a občerstvením. Většina nabízí obdobný sortiment, ale jeden mi přece jen uvízl v paměti. Patří recesistickému spolku s mandelinkou bramborovou ve znaku, na jejichž velké ceduli stálo „Společnost za uznání pečených brambor jako samostatného hlavního jídla“. Jejich nabídka sice byla monotématická, ale jasně daná. Škoda jen, že v době mého příchodu byli pánové více znaveni oslavou, která si ve své druhé fázi už v ničem nezadá s klasickým vinobraním, jak ho známe u nás.
Kilimandžáro. Na nejvyšším místě Afriky kdysi vše tragicky skončilo i nově začalo. Kili byl můj první exotický nejvyšší vrchol kontinentu. O prestižním projektu Koruna planety jsem tehdy ještě moc nevěděl…
Koktejl slaví krásnou vydařenou dvacítku. Josef Formánek žil na jeho začátku hodně rozkročeně, naplno až hekticky, přesto nebo právě proto stihl vymyslet a rozpohybovat autentický český cestovatelský časopis. Ve zběsilém tempu naskočil na nového koně, se kterým se řítil do zajímavých míst Čech i odvátých koutů planety. Já jsem před dvaceti lety rotoval hlavně Indonésií, s Pepou Formánkem jsme ochutnali také společné chvíle na Siberutu, který jemu změnil život a nadělil mu jiné vnímání, vnitřní klid a později i skvělou knihu o „Prsatém muži“, moji nejoblíbenější. Prožívám Pepův styl psaní jako jeho vděčný čtenář. S každou knižní novinkou Josef volá, vede dlouhé telefonní hovory, ve kterých mi čte panenské pasáže. U hodinových hovorů rodících se příběhů není nutné sedět doma v křesle, Pepův monolog dosáhne i do kavárny, autobusu či na hory. Děkuji možná ještě více než za Koktejl za ta netradiční autorská čtení.
ŽIVÁ AFRIKA
Před dvaceti lety jsem se vezl na vlně dlouhodobého cestování. Hned po sametu vyrážím na časově neukotvené expedice. Marco Polo trvá půl roku, následná akce Hedvábná stezka dokonce rok a půl. To už se dá žít v širších souvislostech, mysl se nemačká do mantinelů měsíční „dovolené“. Po návratu z dvouletého provoněného východu vyrážím konečně na jih s expedicí Živá Afrika. V počátku možná až příliš odvážná myšlenka se díky úsilí Víti Strnada nakonec stala skutečností a v nejrozsáhlejší akci historie projíždíme Afriku napříč. Tatra Kopřivnice nám postavila unikátní obytný modul dle našich plánů (v muzeu dnes stojí vedle slavných tatrovek Hanzelky a Zikmunda), náklaďák vezl i motorové rogalo. Super vůz Tatra 815 VVN 6×6 zvládá všechna úskalí náročné Afriky, stává se na osm měsíců naším domovem, supluje ložnici, kuchyň, pracovnu, laboratoř i polní dílnu. Každá část interiéru je maximálně zužitkována, přesto se spe¬ciál tváří dokonce i útulně. Tatra poskytla také skvělé řidiče Mirka Chovance s Jirkou Sedlářem. Vědecký program plní hlavně geografové Petr Kubíček a Hynek Adámek. Lékař David Pospíšil pečuje nejen o zdraví členů výpravy, v Západní Africe se hodí i jeho francouzština. Druhý „duchovní otec“ expedice Josef Petr je pilot rogala, horolezec a vodák. Moje maličkost s kamerou a „prořízlou pusou“ plní roli kameramana a styčného důstojníka. Řeším hranice, trajekty, policie i armády, poplatky i úplatky v neproniknutelné džungli. Šplháme na všechny zajímavé hory trasy – Ahaggar pálí na žhavé Sahaře, Kamerunská hora je v kontrastu nejdeštivější místo světa. Nejvíce tropických ledovců nabízí Ruwenzori, „Měsíční hory“, na hranicích Ugandy a Konga. Mt. Kenya (Kirinyaga) se zvířaty nikdy nezklame. Pokus o přelet Kilimandžára však končí tragédií.
POSLEDNÍ ODLET
Zásadní den expedice má datum 27. září 1994 a strategie je jasná. Po včerejším pokusném letu samotného pilota s rogalem vyrazí Josef v dalším testovacím letu se šedesátikilovým Davidem. Potom bych se měl vznést i já s přídavkem dalších dvaceti kilogramů a hlavně s kamerou, která celý přelet Kilimandžára natočí. Na rozdíl od smělého Davida však cítím k létání v obtížné termice výrazný respekt. Nebo je vhodnější poctivé slovo strach? V to klíčové ráno je nažhavený pilot již od pěti hodin v provozu, zkušební krátký let probíhá bez problémů. Doléváme benzin, Jožkovi přilepujeme k nosu hadičky s přívodem kyslíku. David s profesionálním klidem lékaře na sebe navléká další vrstvy oblečení, až oba vypadají jako obtloustlé reklamní postavičky Michelin. Letcům dávám krabičku sirek Luckyboy s obrázky krásných slečen, za jejichž nahotu nemůže africké slunce. „Ať nahoře nejste sami a drží se vás štěstí!“ Šťastní kluci nasedají do motorové tříkolky a přesně v sedm hodin ráno startují. „Vraťte se úspěšně a hlavně v pořádku!“ Následuje poslední zamávání a po chvíli už se stroj vznáší prostorem.
Ve dvou se rogalu moc nahoru nechce, ale po chvíli zeslábne řev motoru a rogalo zmizí z dohledu. Je zataženo, vítr zatím nefouká. Do vysílačky však hovoříme stále jen my, druhá strana je podezřele hluchá. Dalekohledem marně provrtáváme oblohu, můžeme jen odevzdaně čekat. Nenávidím čekání, nejraději bych ho úplně zrušil. Někdy je naprosto nesnesitelné, jako právě teď. V jedenáct se kazí počasí a sílí vítr. Namlouváme si stovky uklidňujících variant – třeba přistáli a pro horší počasí nechtějí pokračovat. Opožděný návrat zatím nic zásadního neznamená, na místě však už nelze vydržet, a proto vyjíždíme hledat postrádané letce. Krajinu plnou exotických zvířat takřka nevnímáme. Pročesáváme jižní úbočí Kili, projíždíme vesničkami, vyptáváme se lidí. Odpověď je stále depresivně stejná – neviděli. Po dlouhé době se konečně objeví plamínek naděje: „Ano, letěli tímhle směrem!“ Po osamocené jiskře jsou však další informace už zase jen negativní. Narážíme na pytlácké místo k lovu levharta, na provaze visí ze stromu stažená gazela jako návnada. Raději vypadneme, než se někomu připleteme do rány…
PRÁZDNÁ NADĚJE
Po návratu na základnu sedíme dlouho do noci u ohně a přetřásáme nejrůznější varianty. Snad chlapi sedí v některé chýši u nápoje a čekají na lepší povětrnostní podmínky. Příznivá termika nového rána však nikoho nepřináší. Možná nesehnali benzin do stroje. Objíždíme obrovský masiv Kilimandžára po dvěstěkilometrovém okruhu a hledáme příznivé zprávy. U vesničky Sanya Juu prý letěl železný pták s motorem, sdělují nadšeně domorodci. Nazdobený „rudý šlechtic savany“ opřený o oštěp potvrzuje, že taky viděl velkého řvoucího ptáka. Nemohou být daleko! Dvě silné ženy k nám slibně nasedají do džípu. V místech, kde vyjeté koleje sjíždějí z cesty, nás však opouštějí. Ukazují směr, kterým už musíme sami. Jako nešťastný nahodilý úder blesku bez bouře nás zasáhne šok v nejhorší chvíli života. Rogalo se zřítilo, oba naši kluci jsou mrtví! Nechce se tomu věřit, mysl to nebere, hlava se nové skutečnosti zoufale brání. Do poslední chvíle jsme věřili ve šťastně zašmodrchaný happy end. Najednou hrozně slábnu, jako bych dostal brutální ránu obrovskou palicí do hlavy. Proboha, to snad není možné! V trávě se smutně choulí baterie z vysílačky a malá česká vlajka, kterou měli kluci odhodit nad Kilimandžárem. Neodhodili. Proč? Ještě se zde schovává krabička sirek Luckyboy, kluk štěstěny asi nefungoval. Z tragického místa dopadu rogala stačili Masajové odnést motor vznášedla, zbytky stroje, padák, vysílačku, foťáky, prostě všechno. Jsme na jejich území, vše shůry spadlé patří jim. V klidu nenechali ani mrtvá těla. Zmizely boty, bundy, oblečení, přílby, prostě všechno. Hrozné! Ořezali i gumu z koleček rogala, aby si z ní udělali tradiční gumové sandály. Masajové mne najednou poznávají podle dvou fotek, které měl Josef při odletu u sebe. Vytáhli je z bundy a teď si na mne ukazují jako na poselství z jiné planety.
SEZENÍ NA RAKVI
Rozjíždí se černá ruleta, kterou s námi budou hrát nejen úřady. Doktor ohledává mrtvé, je mi strašně. David byl také lékař a tolik toho pro Afriku udělal. Velký sen kluků o přeletu nejvyšší hory Afriky se stal jejich snem posledním. Proč právě chlapům, kteří Afriku nejvíc milovali, ukázala ona svoji nejčernější tvář? S Josefem jsme podnikali horolezecké výstupy, treky i výpady do džungle, správný chlap jako on dokázal s přírodou vždy poměřit síly. Lékař David pomáhal všude, kde se naše expediční Tatra objevila. Trávili jsme spolu nejvíc afrického času, stali se vzájemnými zpovědnicemi, věděli o sobě vše. Naleznu ještě někdy podobného kamaráda?
Mrtvá těla převážíme dolů až na patologii nemocnice v Moshi. Vše je tak složité a komplikované! Čas se nekonečně vleče. Až pozdě v noci se vracíme do Arushy, meky tradičního safari. Safari znamená ve svahilštině cesta. I cesta může být cíl? Ale kam? Tři dny jsem vydržel naplno fungovat, zařizovat, přesvědčovat, jednat i přebalovat těla, která za tu dobu pod spalujícím sluncem vydávala omamně nasládlý zápach. Už nikdy se jej nezbavím! Organismus v extrémním zápřahu vše zvládl, povolí, až když si to může dovolit. Rozbrečím se teď a tady. Další den pokračuji ve vybavování smutečních záležitostí, na přání příbuzných zajistíme kremaci pro Josefa a pohřeb pro Davida. Po výrobě rakve objíždím místní bary a láhvemi dovezené vodky napájím lékařský personál, aby mi konečně vydali těla z márnice. Naposled je přebaluji a nakládám do rakve. Poslední jízda s mrtvými kluky z Moshi míří do Arushy, kde nás čeká poslední rozloučení. Po pravé ruce máme výhružný masiv, Kili jako by se nám vysmívalo. Právě teď se vrchol ukazuje v celé nádheře, nezahalen jediným mráčkem. Proč takový nebyl dříve? Pod Kilimandžárem sedím v džípu na rakvi s mrtvými kamarády.
AFRICKÉ NAPLNĚNÍ
Další putování v Tatře veze nové „podivno“. Ti dva kluci hrozně chybí, zůstalo po nich jen tísnivé prázdno. Potrvá dlouho, než si zvyknu na osamocené polní lůžko, kde vedle spával David. Jak je všechno relativní! Co chybělo, aby tady teď ležel samotný David? Stačilo málo, aby tam v trávě zůstalo mé vyhaslé tělo. Dvacet kilo váhy, přesmyčka priorit druhého pokusu. S truchlivými pocity opouštíme Tanzanii, která je jinak nádhernou zemí. Po osmi měsících v Africe přijíždíme 5. prosince 1994 domů, 236 expedičních dní nás vrací na Staroměstské náměstí, kde opět vystavujeme svá vozidla. Speciál Tatry 815 s námi ujel 33 000 km, doprovodný džíp má za sebou dokonce 42 000 kilometrů. Jaká byla Afrika? Občas lahůdková, občas náročná, každopádně černá. Na „Staromáku“ se dělíme o pozornost s největším mítinkem pekelníků, andělů a Mikulášů, kteří zde právě největším počtem přepisují Guinnessovu knihu rekordů. Při pohledu na spousty čertíků kolem se vracíme do Afriky. Čerti nebo andělé? My se v Africe setkávali většinou s těmi lepšími. Nezáleží na barvě pleti. Všude na světě jsou lidé dobří nebo méně dobří.
První cesta na černý kontinent roku 1994 byla opravdu černá, Kilimandžáro mi vzalo dva blízké přátele. Návrat z expedice přetavil rok 1995 v temné období, kdy mě všichni a všude atakují podobnými dotazy. Nejčastěji šlehne bolestivá otázka na „skutečné“ okolnosti nehody. Padají dohady, zda kluky sestřelily masajské oštěpy či šípy a další podobné nesmysly. Uměle se hledají taje a čáry. Na duši se rozevřela jizva, která se jen těžko zacelí. Černý cejch vypálený do srdce v něm zůstane navždy, pálí jen s odlišnou intenzitou. Myšlenkové návraty do míst nehody deptají až do vydání knihy „Živá Afrika“, kdy ze mne vše očistně spadlo. Dostal jsem ze sebe pravdu a začal opět žít – normálně a naplno. Do Afriky se vracím už s jinou hlavou. A poté znova a znova, další akce a expedice přerůstají v souvislý příjemný řetězec. Vztah k Africe se mění v krásnou zamilovanost s dlouhým trváním.
Na safari v nekonečné savaně pod Kilimandžárem plné zvířat mne zaplavuje slastný pocit volnosti. Kam oko dohlédne, všude nádherná podívaná. Přejdu pohledem na protější obzor a velkolepé panorama zvěře graduje. Obrovské stádo pakoňů a zeber vyklusává nedozírným bušem v impozantním rozměru nespoutané přírody. Tak vypadala v dávné minulosti naše planeta celá. Takhle jsme kdysi všichni žili… Ryzí Afrika zůstává divoká. Už jen někde…
Tento článek věnuji dvěma skvělým klukům, se kterými už bohužel nikdy nikam nepojedu…
Českým vědcům se v pralesích Bornea podařilo to, co nikomu předtím. Zdokumentovali jednoho z nejvzácnějších primátů světa – poddruh hulmana šedého. Podle některých primatologů měl být dávno vyhynulý, ale jak se ukázalo, hulmani se mají čile k světu.
Vroce 2005 zorganizoval Stanislav Lhota roční expedici Frontata na indonéskou část Bornea. Cíl výpravy byl ambiciózní – poznat jednoho z nejtajemnějších primátů světa hulmana běločelého (Presbytis frontata). Tehdy neexistovaly žádné fotografie této opice. Expedici jsme s napětím sledovali z Česka díky Standovým pravidelným zprávám z Bornea. Přesvědčili jsme se tak o tom, že pozorovat hulmany bylo téměř nemožné. Setkání s těmito tvory trvala minuty a sekundy, zatímco hledání hulmanů týdny.
O tři roky později jsem se do Balikpapanského zálivu na šest týdnů vydal i já. Jedním z mých velkých přání bylo hulmana běločelého vyfotografovat. Nakonec jsem v pralese Sungai Wain, lokalitě tajemných hulmanů, mohl strávit asi jen týden. Jak se dalo očekávat, hulmany běločelé jsem ani nezahlédl. Na jaře roku 2011 odjel Stanislav Lhota opět na roční pobyt na Borneo. Přidávám se k němu asi po měsíci. Chystáme se na výpravu americké neziskové organizace Ethical Expeditions, kterou vede Brent Loken. Tři měsíce intenzivních příprav, abych mohl po dva měsíce fotografovat průběh etno-ekologické studie v oblasti Wehea a zdokumentovat i současnou situaci projektu Zoo Ústí nad Labem s názvem Pesisir Balikpapan (v indonéštině „Balikpapanské pobřeží“), který Stanislav Lhota vede od roku 2007.
Po týdnu putování s 35 kilogramy fotografické výbavy se dostáváme do vesnice Nehas Liah Bing. Další den nám zdejší stařešina dává požehnání a náramek jako symbol přátelství s vesničany a na ochranu proti duchům pralesa. „Tohle ztratím hned druhý den,“ říkám si při pohledu na tenkou červenou nit okolo zápěstí. Po desítkách kilometrů cesty terénními auty jsme konečně v pralese Wehea. Večer se vykoupu v řece a další ráno se samozřejmě probouzím bez náramku. Přidá-li se k vědomí rizik, která číhají v pralese, nedostatek spánku, tak člověk nemusí být pověrčivý, aby to vnímal jako špatné znamení…
ČEKÁNÍ MEZI PIJAVICEMI
Po několika dnech pobytu na stanici přijíždí Brent se studenty. Dozvídáme se o „tajném místě“ – nově objeveném minerálním pramenu. Taková místa často navštěvují různí savci, proto u pramene umisťujeme kamerové pasti v podobě automatických fotoaparátů se schopností reagovat na pohyb v okolí. Následují dva týdny v nitru pralesa. Putování po neschůdném terénu, přespávání ve stanech, pijavice, komáři a k jídlu nudle s rýží v tom lepším případě, v tom horším agar (želatina z mořských řas, která mimo to, že je bez chuti, je také nestravitelná). Odměnou je pobyt na rozhraní pralesa primárního (bez zásahu lidské ruky) a sekundárního. Prudké svahy, mohutné stromy, řeky a říčky s křišťálově čistou vodou. V průběhu většiny nocí prší. Někdy osm, někdy čtrnáct hodin. Po nejdelších lijácích je skleslost celé skupiny znatelná, někteří leží ve stanech, jiní sedí zablácení a promočení okolo ohniště. Mokré je všechno, stany, karimatky, oblečení, batohy. Denně věnuji hodiny snaze udržet v suchu fototechniku. Na tropickém slunci schne všechno velmi rychle, ale velmi rychle taky přijde další přeháňka, která vše opět zalije deštěm. S asistentem Yatimem a dvěma dalšími Dajaky vyrážíme nazpět o dva dny dříve než zbytek skupiny. Cílem je urazit cestu, kterou jsme směrem do lesa šli s přestávkami šest dní, během dní dvou. Kvůli komplikacím jdeme poslední část cesty s Yatimem sami. Ke konci jsem tak vyčerpaný, že vzácného arguse, který nám křižuje cestu, skoro nevnímám. O pár set metrů dál málem narážíme do obrovského orangutana. Po návratu do hlavního kempu pak s obtížemi vyjdu schody do prvního patra.
Po několika dnech na zotavení jdeme zkontrolovat fotografické pasti u minerálního pramene. Je na nich spousta fotek převážně jednoho druhu hulmana. Yatim nadšeně hlásí, že jde o hulmana šedého. Při návratu Stanislav Lhota ihned poznává, že se jedná o velmi vzácný poddruh tohoto hulmana – anglicky Miller’s grizzled langur, latinsky Presbytis hosei canicrus. Český název zatím není stanoven, pro potřeby tohoto článku ho můžeme nazývat zjednodušeně hulmanem šedým. Následující týden tedy stavíme několik krytů a místo několikrát navštěvujeme. Jsou to naše poslední dny v pralese. V kempu probíhá několik rozlučkových večerů, oheň, tanec, zpěv Dajaků. Já se při tom připravuji na další den fotografování.
JSOU TAM!
Do krytu u pramene chci dorazit ještě za tmy. Brodíme řeku a najednou vidím, jak po proudu proti nám něco plave. Lesklé oči a za nimi řada žlutých pruhů. Yatim beze slova zhasíná svítilnu a utíká do lesa. Nemám čas přemýšlet, instinktivně běžím za ním. „Zhasni světlo,“ šeptá mi. Chvíli se po tmě držím stromu na břehu. Yatim pak na pár vteřin rozsvítí čelovku, hned ji zhasne a začne zase utíkat. Nic nevidím, snažím se běžet někam jeho směrem. Za chvíli se dozvídám, že šlo o bungara, jednoho z nejjedovatějších hadů na světě. Dle místních je agresivní a přitahuje ho světlo. Hodina cesty řekou a jsme u pramene, doděláváme kryt a schováváme se. Yatim se necítí dobře, a tak asi po hodině kryt opouští. První den nemám štěstí, žádné opice se na dohled nepřiblížily. Vracíme se pozdě večer. Když po třech hodinách spánku zvoní budík, stěží se vyhrabu z postele a posbírám vybavení. Rychle vyrážíme na cestu. V prvním krytu zjišťuji, že je plný kočovných agresivních mravenců. Vybíhám ven a snažím se je vytřepat z oblečení. Svítá, první kryt se nedá použít. Chvilka váhání – vzdát to, nebo zkusit rychle postavit nový kryt? Jdeme do toho! Rychle sestavujeme kryt o pár metrů dále. Stavba trvá hodinu, mezitím se zcela rozednilo.
Tuším, že dnes budu v krytu opět zbytečně. Hodiny se táhnou, potichu svačím, snažím si něco psát do deníku a sleduji vše, co můžu z krytu přes listí vidět. Kolem dvanácté hodiny se podívám do hledáčku. Projede mnou vlna vzrušení. Jsou tam! Dva hulmani šedí jsou přímo na prameni. Opatrně pořizuji první fotky. Jsem od opic asi 25 metrů daleko. Jsou nervózní a často se rozhlížejí okolo. Tento poddruh žije velmi skrytě, možná trochu podobně jako hulmani běločelí, proto o nich existuje minimum poznatků, a já právě pořizuji jedny z prvních fotografií na světě! Občas se mi zahledí přímo do objektivu. Slyší cvakání závěrky, ale nevidí na mě. Raději dělám při focení pauzy. Postupně se na minerálním prameni střídá několik jedinců. Samice s mládětem, dominantní samec a mladý hulman, u kterého nepoznám pohlaví. Hierarchie je jasná – velký samec má vždy přednost. Pije jedno zvíře, ostatní jsou při tom buď skryti mimo dohled na stromech, nebo čekají u něj, až na ně přijde řada. Mezi samicí a mladým jedincem se strhává bitka. Perou se a začínají řvát. Jsme v pralese, je málo světla a ani na nejvyšší citlivost fotoaparátu nemám šanci bleskový pohyb zachytit. Opice v boji utečou do lesa. Následují desítky minut klidu. Pak se vracejí a střídají. Mezi korunami stromů se konečně prodírá slunce přímo nad pramen. Mám možnost pozorovat vzácné hulmany v plné kráse, takhle zblízka po tak dlouhou dobu je možná ještě neviděl nikdo. Neuvěřitelné setkání trvá asi čtyři hodiny, pak všichni prchají do lesa. Právě jsem nafotografoval opici, která byla uvedena v seznamu 25 nejohroženějších primátů světa. Před soumrakem opouštím kryt, pár set metrů po proudu mě čeká Dajak. Vracíme se do kempu, ukazuji fotky Stanislavu Lhotovi, jsme oba nadšeni.
ZKÁZONOSNÁ PALMA
Za dva dny se vracím k prameni znovu, opět ještě za tmy. Rychle připravujeme nový kryt. Bohužel nám to trvá příliš dlouho a mezitím se přiblíží hulmani. Vidí nás z korun stromů a s varovným křikem prchají. V beznaději nakonec přeci jen čekám v krytu dále. Později mám opět štěstí. Tentokrát přicházejí dva hulmani, ale dnešní setkání je kratší. Najednou slyším kolem sebe tajemné hučení, nade mnou i po obou stranách, nevidím nic, co by ten zvuk způsobovalo. Hulmani prchají a k pramenu přichází mohutný samec makaka vepřího, nejméně dvakrát větší než hulmani. Majestátně se projde tam a zpět a odchází. O několik dní později opouštíme prales. Po pěti extrémních týdnech, které byly nejnáročnějším pobytem, jaký jsem kdy absolvoval. Loučím se s křišťálovou řekou, ve které jsem se denně koupal. V terénním autě opouštíme stanici, s každým ujetým kilometrem je vliv člověka patrnější. Vidíme vykácené planiny, hnědouhelné doly, plantáže palmy olejné a kalnou vodu plnou pesticidů. Když se po sedmdesáti kilometrech dostáváme do vesnice, tak už prales nepřipomíná zhola nic.
Během dvou týdnů sedím v letadle a připravuji se na vyprávění příběhu o místě, které je nebezpečnější, než se většině lidí vůbec může zdát, ale přesto je dnes ohroženo více než kdy předtím. Během padesáti let zmizela polovina celkové rozlohy bornejských pralesů. Pokud tomu nezabráníme, tak během dalších třiceti let zmizí zbytek. Domov řady endemických tvorů, domov hrdých Dajaků, potomků proslulých lovců lebek. Denně se lesy mění v papír, ustupují těžbě uhlí a asi největší současné hrozbě tropického pásu – palmě olejné. Je pravděpodobné, že skoro každá kapka obecně zvaného „rostlinného oleje“ v našich domovech s sebou nese kousek zkázy tropické přírody. Kousek zkázy tak leží v rukou každého z nás a záleží na našem rozhodnutí, zdali to změníme.
