Na thajských plážích můžete každou noc sledovat bizarní představení. To, co na první pohled vypadá jako „mystická asijská tradice“, je ve skutečnosti novodobá atrakce pro turisty. Ale co na tom? Vypadá to efektně a hlavně to živí lidi, kteří by jinak možná měli hlad.
Pláž Hat Sai Kaew na ostrově Ko Samet se pomalu noří do tmy. Číšníci z nedalekých hotýlků už při západu slunce rozmístili řady nízkých stolečků osvětlených svíčkami a roztopili grily. Romanticky kýčovitá večeře pod hvězdami, podmalovaná šploucháním vln, může začít. Zatímco si objednáváme barakudu na rožni, grilované chobotnice a kraby se sladkokyselou omáčkou, vynoří se ze tmy několik polonahých postav. Tři kluci v rozmezí asi osm až patnáct let nesou podivné předměty. Muž, zřejmě jejich otec, má na zádech plechový kanystr. Pár metrů od první řady stolků se skupinka zastaví a začne instrumenty z kanystru polévat jakousi tekutinou. Otec škrtne sirkou.
Pak vypukne ohnivé peklo, známé pod mezinárodním výrazem fireshow. Proč ho popisovat, když si vše můžete prohlédnout na fotkách, i když z nich neuslyšíte temné hučení, se kterým plameny prorážejí vzduch. Neucítíte vůni hořící nafty a nebudete muset uhýbat, aby vám její rozstřikující se kapičky nepropálily triko a nezacákaly objektiv foťáku. Nath, jak se mi otec rodiny špatnou angličtinou představuje, postupně střídá celou řadu nástrojů. Po dvou koulích na řetězech zapálí tyč, která hoří na obou koncích, takže se s ní dají dělat výpady proti imaginárnímu nepříteli. Roztočí obruč, na jejímž obvodu jsou upevněny řady menších plamenů. Žongluje ve vzduchu několika pochodněmi. Většina těchto nástrojů vznikla speciálně pro fireshow a dnes už si je můžete běžně koupit v plážových obchodech. Na ostrově Phi Phi funguje i první škola. „Naučte se tancovat s ohněm pod vedením domorodých profesionálů!“ hlásá její reklamní stránka.
GLOBÁLNÍ PLAMENY
Fireshow byla původně dost obskurní záležitost. Poprvé jsem ji spatřil na jaře 1997 při příležitosti buddhistického svátku Perahera na Šrí Lance. Noční tmou metropole Kolomba kráčely děsivé zástupy maskovaných démonů, hrajících si s ohněm. Žonglovali s ním, plivali ho, metali kolem sebe… Místní lidé mi tehdy říkali, že je to relativní novinka, která prý přišla z Indie. Značná část obyvatel Šrí Lanky jsou etničtí Tamilové s indickým původem. Vazby fireshow na indické fakíry, pro které jsou nejrůznější cvičení s ohněm součástí spirituálního hledání cesty k absolutnu, proto vypadají docela logicky.
Když jsem začátkem 90. let poprvé přijel do Thajska, fireshow tu ještě nikdo neznal. Objevila se až někdy na přelomu tisíciletí a během několika měsíců se rychlostí požáru rozšířila po všech plážích na pobřeží Thajského zálivu i Andamanského moře. Zajímavé je, že jde o čistě novodobou záležitost, která s etnickými tradicemi souvisí jen velmi volně. Jedna teorie odvozuje fireshow od cvičení poi, které Maorové z Nového Zélandu používali k tělesnému posílení, zvýšení postřehu a dalším bojovým a loveckým dovednostem. Poi se po staletí cvičí s těžkými koulemi na provaze, ale ty se nezapalují. Před rozšířením motorových paliv by to ani nešlo.
Druhá teorie spojuje fireshow s tzv. mečovým tancem ailao z ostrova Samoa. V roce 1946 prý samojští domorodci s tímto bojovým uměním vystupovali v San Franciscu. Když muž jménem Uluao Letuli na zdejším festivalu spatřil indické polykače ohně, napadlo ho obalit svůj meč starým ručníkem, namočit do nafty a zapálit. Efektní varianta ailao měla takový úspěch, že to ostatní domorodci okopírovali a začali do nafty namáčet i další instrumenty. První fireshow jako turistická atrakce se pak prý objevila kolem roku 1950 na Havaji. Někdy kolem roku 1990 se začala šířit v USA jako součást klubové scény, rocko¬vých koncertů a technoparty. Účastníci těchto akcí si uvědomili, že míhající se plameny mají na člověka magický vliv. Vyvolávají změněné stavy vědomí, přinášejí trans a zesilují tak účinky hudby a drog. Proslulost si získal i specializovaný „ohňový“ festival Burning Man. Zdá se tedy, že do Thajska se fireshow dostala zprostředkovaně se západními turisty – tedy s těmi, pro které je dnes určena.
UMĚLCI, NE ŽEBRÁCI
Ale zpátky na pláž Hat Sai Kaew. Zatímco z Natha tančícího uprostřed plamenů stříká pot, jeden z jeho synů popadne odhozenou vyhaslou tyč. Její konce obalené bavlnou ponoří do nafty a přidá se k otci. Postupně tak na pláži tančí najednou čtyři ohnivé postavy, které v nočním vzduchu kreslí přízračné zářící obrazce. Docela příjemná a zábavná obživa, říkáte si v duchu, než vám dojde, že tihle tanečníci každou noc dýchají jedovaté a rakovinotvorné výpary.
Když plameny vyhasnou, obejdou kluci stolky s kasičkou, na které je nápis „Tips for fireshow“. Tváří se důstojně – nejsou přece žebráci, ale umělci. „Dáš? Dobře? Nedáš? Taky dobře…,“ říkají jejich pohledy. Pak popadnou vychladlé instrumenty a zmizí ve tmě směrem k další plážové restauraci.
Druhý den ráno potkám Nathovu rodinu na pláži. Zatímco kluci se koupou, otec kolem hlavy roztáčí nezapálenou tyč. Trénuje. Postupně si od něj půjčím všechny jeho ohnivé instrumenty a s překvapením zjišťuji, že to není až taková hračka, jak by se mohlo zdát. Nemám správný rytmus ani cit pro balanc a mé pohyby nevypadají dvakrát ladně. Kdybych si hrál s ohněm, asi bych se ošklivě popálil. Takhle prý mimochodem skončí většina alkoholem rozjařených západních turistů, kteří se fireshow rozhodnou vyzkoušet. Na proslulých thajských full–moon party, kde jsou všichni pod vlivem extáze a dalších taneční drog, organizátoři někdy zapálí lano polité benzinem. Když se roztočí ve vzduchu, řada tanečníků ho přeskakuje. Kdo se netrefí, kulhá druhý den po pláži se zavázanou patou.
Slunce ještě nevyšplhalo příliš vysoko, a tak se dá v klidu mašírovat po ulicích bez jeho nepříjemného doprovodu. Máme dva dny volna, a když už jsme tady, proč nenavštívit jeden z nejdéle osídlených klášterních komplexů na světě.
Flo, můj německý kamarád Florian, se snaží procpat přes bránu do Betléma našeho štěněčího ochránce, vlčáka Budyho. „On snad opravdu ví, že tam nesmí,“ směje se. „Je to izraelský pes, tak se mu na západní břeh moc nechce,“ podotýkám. „No tak to moc nekřič, ať ho ještě nedostaneme do problémů. Vždyť víš, že Židé do Betléma nesmějí,“ uculuje se Flo. Po krátkém boji nad odrostlým štěnětem vítězíme a jsme na cestě s cílem dojít k řeckému ortodoxnímu klášteru Mar Saba. Ten je ukrytý asi 25 kilometrů na jihovýchod od Jeruzaléma na palestinském okupovaném území. Máme před výplatou, a tak nejlepší možností dopravy jsou naše nohy. Většina lidí, které potkáváme, se nám pokouší domluvit taxíka. „Je to moc daleko, tam nedojdete,“ říkají snad všichni Palestinci, které seznámíme s naším plánem. Diví se a nechápou, dva turisté bez peněz, to není zrovna obvyklý jev v Betlémě a vlastně ani nikde jinde v okolí. První kilometry ubíhají lehce, až na časté dětské pokřikování a provokování Budyho jde vše dobře. Někteří Arabové a Židé mají ze psů strach, někdy dost velký, jiní jimi opovrhují a házejí po nich kameny. Malé děti naše štěně dráždí a některé se ho dokonce pokoušejí bouchnout. „Pusť ho. Třeba utečou,“ zoufale navrhuji Florianovi. Ten jen zakroutí hlavou, a tak trávíme ve společnosti dětského davu ještě pár minut, než je zažene starší muž. „Šukran,“ děkujeme arabsky.
ŠEKEL, DOLAR, EURO
Po několika dalších kilometrech se objeví skupina malých kluků. Vyptáváme se na cestu, naše arabština není nijak slavná, ale výrazu Mar Saba rozumějí všichni. Chvíli něco řeší a pak ukazují někam mezi domy. Z posunků a náznaků to vypadá na nějakou zkratku. Koukám na Floriana, ale jemu se to stejně jako mě moc nelíbí. „Vy jste odtud, kluci?“ ptá se na první pohled hloupě Flo. „My jsme z Německa, křesťané, jdeme se podívat do kláštera,“ chvatně dodává. Chytře zahráno. Najednou by prý bylo lepší, když už se přeci stmívá, jít po silnici, tak jistě nezabloudíme. „Šekel, dolar, euro…“ ozývá se silněji a hlasitěji. Dav si žádá odměnu, ale my ji nemáme. Nerad podporuji žebrání dětí, a ke všemu si ani nejsme jistí, jestli nás poslali dobře a nebo nějakou jinou „zkratkou“ bůhvíkam. Snažíme se od nich odpojit, ale začínají být dost dotěrní a nepříjemní. Stále chtějí peníze nebo něco z našich batohů. Tohle není úplně dobré, je jen otázka času, kdy něco přiletí. Poslední z malých chuligánů se odpojuje a téměř okamžitě mi kolem hlavy proletí kámen, následuje klacek a ti, co jsou nejblíže, plivají. Jdeme co nejrychleji a křičíme nadávky na všechny strany, naštěstí to kluky moc nebaví, když poznají, že od nás nic nebude, tak nás nechávají jít. „Tak tudy zítra zpět nejdu,“ houknu na Floa. „Já rozhodně také ne,“ zadýchaně odpovídá. Malá příhoda s palestinskými dětmi nám trochu pocuchala nervy a ke všemu začalo pršet. Naštěstí je to jenom chvilinka.
PŘED BRANAMI
Po usazení prachu můžeme pozorovat okolí, naskytne se nám neskutečný pohled. Přímo pod našima nohama je hluboké údolí plné odpadků. V dálce vidíme náklaďák vyklápějící další várku. Ve vzduchu cítíme kouř a na dně rokle je vidět několik ohňů. „Tady se s ekologií opravdu moc nepářou,“ křikne znechuceně Flo. V povětří poletují jako ohromní černí ptáci igelitové pytle a pomalu se snášejí daleko do okolí. Palestina je velice špinavé místo a Palestinci si s pořádkem opravdu starosti nedělají. Taxík naložený několika turisty jedoucí opačným směrem nám říká, že pravděpodobně jdeme správně. Máme za sebou již něco přes dvacet kilometrů a nedočkavě vyhlížíme klášter. Ještě chvíli si sice musíme počkat, ale ten pohled za to stojí. Monstrózní stavba uprostřed ničeho, obehnaná hradbami a vypadající stejně nedobytně jako mnohé křižácké hrady v okolí. Komplex několika budov, který ukrývá až 110 mnišských cel, se rozkládá na úpatí údolí Kidron několik kilometrů východně od Betléma v Judské poušti. Z jeho zdí vyšlo učení, jež se šířilo do Konstantinopole i dále. Ve své době patřily centru řecké křesťanské ortodoxní komunity a byly schopny pojmout až 4000 poutníků. Nyní zde přebývá asi dvacet mnichů z celého světa, kteří striktně dodržují několik staletí staré tradice. Historie kláštera se táhne až do pátého století po Kristu, jeho založení v roce 483 je spjato se jménem svatého Sabasa z Kapadocie. Ten zde i po vybudování svatostánku žil a zemřel. Pohřben zde zůstal až do 12. století, pak jeho ostatky putovaly do Benátek, ale na příkaz papeže Pavla VI. byly v roce 1965 navráceny a nyní jsou uloženy ve skleněném sarkofágu v klášteře. „Co teď, dveře už jsou zavřené,“ ptám se Floa. On už tu byl a dokonce se mu díky několika nepříjemným okolnostem, jako je rozbité kolo a šílená bouřka, podařilo přespat uvnitř. Jeho vyprávění mě tak nadchlo, že jsem chtěl také zkusit štěstí. Klepeme na bránu, ale nikdo neotevírá. Ještě chvíli okouníme, ale nakonec se přeci jenom vzdáváme a jdeme hledat místo na spaní.
NOČNÍ NÁVŠTĚVA
„Vstávej, něco se děje,“ budí mě nejenom Flo, ale i rozzuřený a zároveň vyděšený štěkot Budyho. Sedím na malé římse a snažím se probudit. Beru do ruky baterku a svítím do temnoty. Říkám si, jestli si ti malí kluci nepřišli pro své peníze, když nás neviděli vracet se zpět. Všude je tma a není toho moc vidět. Štěně štěká a očividně je dost vyděšené. Můj kolega se ho snaží uklidnit a svítilnou prohledává okolí. Vůbec nic. Žádná známka po lidech ani po zvířatech. Všichni se uklidňujeme a zalézáme zpět do spacáků. Snad se našemu ochránci jen něco zdálo. Ještě ani nestačím pořádně zabrat a štěkot je tu zas. Tentokrát silnější a divočejší. Flo se pokouší chytit vodítko, které má přivázané k noze. Kužel světla projíždí okolní keře. Nejdřív nic nevidím, ale najednou se mihne stín a já spatřím dvě světélkují oči. Na kočku je to moc veliké a pes by štěkal nebo alespoň vrčel. Sedíme ve tmě a čekáme, ani jednomu z nás se nechce jít spát. Mix adrenalinu a zvědavosti nás dokonale probudil. Budy je neklidný, ale to my všichni. Trvá to asi hodinu, než se ozve hluk kousek od nás. Flo drží štěněti tlamu, aby neštěkalo. Necháváme nočnímu návštěvníkovi čas, aby se přiblížil. Pomalu se pohybuje mezi kameny a kousky zdiva. Vidíme jenom stín, který osvětluje trocha měsíce, jenž svítí skrze mraky. K svému zděšení si uvědomuji, že ten hluk není jediný, další se ozývá někde pod námi. S nervy napjatými k prasknutí rozsvítíme naráz baterku a snažíme se zvíře chytit do kuželu světla. Povedlo se to jenom na chvilku, ale je jasné, co nás tu celou noc obchází. Hyena, a není sama. Po rozsvícení světla se obě zvířata někam ztratila a nám se nechtělo po nich pátrat. Sice už víme, co to je, ale na klidu to rozhodně nepřidalo. Už jsem četl, že se tady pohybují, ale nenapadlo mě, že je uvidím na vlastní oči. Nemělo by jich tu být moc. Svítání již není daleko, tak hodinku či dvě, spát se nechce, ale únava je silnější než strach. Tlustá větev u hlavy a víra v našeho „securiťáka“ mě nakonec ukolébají ke spánku. Bohužel ne nadlouho. S prvními paprsky slunce se spustí silný déšť. „My se snad dneska nevyspíme,“ ozve se někde pode mnou, rychle balíme věci a utíkáme se schovat pod přístřešek u brány kláštera.
V CÍLI
Mniši jsou již několik hodin vzhůru, první modlitby probíhají v brzkých ranních hodinách, ale brána se stále neotevírá. Snídáme a čekáme. Nic se dlouhou dobu neděje, a tak klepu na vrata. Otevře postarší mnich a rusky mi vysvětluje, že dnes bude celý den zavřeno. I přes mé prosby nekompromisně zavře dveře a zamkne. „To bychom měli,“ otočím se na své dva společníky. Nechce se nám jít zpět po asfaltové silnici, proto volíme cestu údolím. Z protilehlého kopce vypadá klášter naprosto úchvatně. Je zasazen v kopci a jeho okolí je přímo poseto poustevními jeskyněmi. V jedné z nich, hlouběji do údolí, včerejší noc plály svíce. Krásné a vysoké stěny působí v krajině úchvatným dojmem. Sice člověka napadá, jak je možné, že se vše ještě nezhroutilo a přežilo i všechny ty války v okolí, ale to patří ke kouzlu tohoto místa. „No, každopádně mají ti mniši luxusní bydlení,“ pronese na rozloučenou znalecky Flo. Závidím mu jeho zkušenost s návštěvou chrámu, ale i cesta může být cíl a holt někdy je přáno a jindy ne.
„Amazonie není nic než zelené peklo, které musejí Peruánci přetvořit v něco hodnotného, gringo!“ slyšíte od novousedlíků, kteří chtějí pít nebo alespoň usrkávat z jejích životadárných zdrojů. Nevšimli si ovšem, že už je dávno nejenom používá, ale dokonce i uctívá někdo jiný.
Skolegou Jiřím z Institutu tropů a subtropů jsme se snesli na jediné místo, kde se v okruhu desítek kilometrů dalo přistát, vystoupili na travnatou ranvej a mě přepadl silný pocit nespravedlnosti při pohledu do tolika vážných tváří, které se shlukly kolem letadla se směsí očekávání, ale i nedůvěry. Podobně nejistě si asi musela připadat pramáti želv motelo, která podle vyprávění kdysi žila s opicemi ve větvích daleko od reálného světa. Když se však poprvé a naposledy vypravila dolů, zůstaly v liáně její hluboké stopy. Mnohá amazonská etnika proto věří, že právě liána escalera de motelo (Bauhinia guianensis), přidaná do tradičního ayahuaskového odvaru, povznáší lidského ducha výše a přináší mu vize z nadpozemského světa. Přišel proto čas začít zde hledat šamana ochotného sdílet to, co mu předaly generace předků, a zachovat pro něj i jeho potomky extrakt tradičních znalostí o prostředí, které peruánský stát tolik touží kolonizovat a ekonomicky využít.
PRALESNÍ LÉKÁRNA
Můj výzkum tradičních znalostí jsem začal s průvodcem Roldanem. Muž, který byl na Ashéninku neobyčejně rozvážné povahy, mi ukázal například různé druhy lián tamshi (Heteropsis spp.), které před nástupem plastu používali k výrobě košíků. Svazek čtyř by udržel člověka šplhajícího do koruny stromu. Našli jsme plody stromu huito (Genipa americana) vhodné k permanentnímu barvení vlasů nebo tkanin. Třeba takových, jaké lze vyrobit z bílých smotků přírodní bavlny, která rostla opodál. Jindy jsme sbírali vzdušné kořeny palmy huasai (Euterpe precatoria) a vařili z nich odvar na léčení plodnosti, nebo šlapali po houbách shitovi, eliminujících prudký jed jednoho z největších a nejagresivnějších hadů čeledi zmijovitých shushupeho (Lachesis muta). Roldan trpělivě sekal mačetou, usmíval se a vyprávěl. A já bez dechu zapisoval, filmoval a zíral. Připadal jsem si u toho jak v reality show Amazing Race. V květnu se mimochodem bude vysílat část tohoto závodu přímo z Peru, tak se můžete i vy podívat, jak to v pralese vypadá (pořad běží na Nova Cinema od pondělí do pátku vždy od 19.00).
BÝT ČI NEBÝT?
„Naskoč do lodi. Už dlouho ti chci něco ukázat,“ zakřičel na mně jednoho rána Shamburo, podsaditý chlapík s nezvyklým knírkem a chytrýma očima. Když jsem se pak vzápětí stal svědkem toho, jak ze srázu letí metráky dřeva a na kopci spatřil usměvavé Ashéninky, zamrazilo mě. To se chtěl vytáhnout, že i oni těží ve své rezervaci? „Bolaina (Guazuma crinita) má silné a rychle rostoucí dřevo. Proto o ni zájem na trhu v největším městě regionu Pucallpě stoupá. My však vytěžené oblasti znovu zalesňujeme, abychom za osm let mohli přijít znovu a nemuseli postupovat hlouběji do pralesa,“ padlo hrdě na vysvětlenou. Můj průvodce Roldan byl ovšem proti: „Měli bychom více využívat našich tradičních znalostí, vytvářet opravdové hodnoty a nebát se ani návštěvníků. Ne jenom tupě kácet.“ Zavítá-li městský člověk do primárního pralesa, vidí všechno zeleně. Všude kolem něj jsou rostliny, liány a stromy, rozmanitost mu nedá vydechnout. Když se do džungle zadívá její obyvatel, spatří zdroje pro život – jídlo, léky a základní materiály, z nichž lze postavit chýši, uplést hamaku nebo vyřezat luk. Podobné setkání člověka nutně donutí zamyslet se sám nad sebou. Žijeme v rozdílných systémech. Ten náš byl ale prakticky postaven pod heslem „využij přírodní zdroje těch druhých“. Co když tímto přístupem přispíváme ke zničení mnoha křehkých společenství, která často nemají o naší existenci ani tušení? Vydal jsem se proto mezi kmeny Yaminahua, Amahuaca a Asháninka, které s lukem v ruce v lesích při řece Yuruá běhají od nepaměti. Posledních třicet let oblast začali sdílet s nově příchozími. Do vesnice Shoniro nás doprovodil mladík jménem Marcus. Tam nás po příchodu předhodil zvědavým dětem a pohostil nápojem starým jako sám prales, čímž už totálně naboural mou představu o ctihodné nedostupnosti náčelníků.
INDIÁNSKÉ PIVO
Udělat si v lese „pivo“ je snad až příliš jednoduché. Vezme se káď plná oloupaného, uvařeného a rozdrceného manioku – kořenové zeleniny vzdáleně připomínající velkou protáhlou bramboru – sousto za soustem se rozžvýká, promíchá se slinami a naplive zpět do kádě. Pár litrů vody a tři dny fermentace pak udělají své. V minulosti byl tento nápoj zvaný masato připravován pro obřad k oslavě kmenové soudržnosti piyarentsi. Muži se spolu svorně opili a posilování pout tak bylo učiněno zadost. Dnes se nahořklému moku říká stejně. Viděl jsem jej ale pít doslova každého a častěji než vodu. S bíle zakalenou tekutinou v plastové misce se proháněly i tříleté děti.
Muž, který nám byl představen jako Elio, nejdříve nejevil nejmenší známky zájmu. Ležel pohodlně v náčelníkově hamace a od malého chlapce ve vytahaném tričku přijímal jednu misku masata za druhou. Den byl horký a mužovo hrdlo vyprahlé. Náhle se však na nás otočil a bez jediného slova odběhl. Dostal jsem strach, že mi nebude dána ani nejmenší šance jej jakkoliv oslovit. Šaman se ovšem objevil stejně záhadně, jako předtím zmizel, a v rukou držel jakési vysušené listy. Slovo dalo slovo a dalšího dne jsme v doprovodu obou hlav vesnice vyrazili vstříc zeleni. Když jsme procházeli kolem mytického mayského stromu lupuny (Ceiba pentandra), Marcus se zastavil a začal zpívat píseň, v níž požádal divoké včely, aby nás během pátrání po tradičních přírodních zdrojích nenapadly. Prosba zafungovala úspěšně i na ostatní člověku nebezpečnou faunu. Co mě potěšilo, bylo zjištění, že oba muži po obdržení financí za náš doprovod na vlastní kůži pocítili, že i zděděné znalosti mají svou hodnotu, kterou v Amazonii mnozí vyčíslují pouhým součtem vytěžených galonů zemního plynu nebo pokácených stromových velikánů.
VÁLKA SVĚDOMÍ
To, že tím nejpřirozenějším ochráncem životního prostředí by měl být ten, kdo v něm vyrostl, bylo na půdě OSN v Deklaraci práv původních obyvatel vyhlášeno teprve nedávno v roce 2007. Deštný prales pomalu přestává být v rukou zkorumpovaných státních úředníků, ale začíná se prostřednictvím chráněných území a rezervací přesouvat pod správu jeho odvěkých obyvatel, aby o něm mohli podle vlastního uvážení rozhodovat. Ti emancipovanější a historickým strádáním poučenější už také daleko lépe vědí, jak se domáhat spravedlnosti a být přitom slyšet. Ve hře jsou ovšem i chudí mestičtí přistěhovalci s motorovými pilami, kteří o nějakých úmluvách nevědí anebo na ně jednoduše kašlou. Cestu do džungle jim pak přes odpor lidsko-právních a ekologických hnutí nedláždí svými silnicemi opět nikdo jiný než stát. Ač se může zdát, že se nás tento vzdálený mikrokosmos netýká, opak je pravdou. Zkuste se podívat kolem sebe. Když čtete tento článek, vaši sousedé třeba kupují nový psací stůl do pracovny. Chtějí mít takový ten masivní s narudlou barvou, co ho viděli v reklamním letáku. Je sice pekelně drahý, ale říká se, že vydrží generace. Jejich přátelé navíc za takovými řídí své firmy, takže na tom musí něco být, že. A mají pravdu. Je na tom dřevo z deštného pralesa, ilegálně vyvezené se zfalšovanými osvědčeními o původu. Dřevo ze stromu, který padl na nějakém „divošském“ území. Systém globální ekonomiky dokáže dovedně skrývat, že jsou naše potřeby uspokojovány na úkor jiných lidí.
Ač rozdílní v přístupu, cíl Roldana a Shambura, ale i Marcuse a Elia je podobný – zlepšit své životní podmínky. Jakmile totiž jednou vstoupili prostřednictvím lodě či letadla do kontaktu s „těmi druhými“ z Pucallpy, závratnou rychlostí rostoucím městě na hranici Amazonie, začali se s nimi srovnávat. Jde o velkou zkoušku hrdosti k vlastní kultuře a způsobu života. Celá Amazonie zná pověst, podle níž tu řeka nemění svůj tok neustálým přenášením a ukládáním půdy, ale její směřování určuje vlnící se tělo matky vod, obřího hada yucumama. Když ji cesta unaví, stočí se do klubka k odpočinku, a než její nekonečná pouť opět začne, je na takovém místě zalita chladivým jezerem. Když jsem si tenkrát naposledy v klidné hladině myl ruce, byl jsem upozorněn, abych nerušil její spánek. V opačném případě bych totiž mohl hořce litovat. Až se na stejné místo za dvacet let vrátím, bude tam někdo, kdo by mě varoval?
Když se řekne Írán, spousta lidí si vybaví nějakého šejka nebo ropného magnáta v bílém kaftanu, s mercedesem a tučným kontem v bance. Avšak zde jsou k spatření zajímavější věže než ty ropné, pumpující černé zlato z nitra země.
Pokud mám vybrat dvě největší odlišnosti tohoto místa v srdci Íránu proti ostatním částem země, tak jsou to architektura a náboženství. Všichni vědí, že Írán je muslimskou zemí, ale to neznamená, že by zde neexistovala pluralita vyznání. Ostatně křesťané, židé i zoroastriánci jsou právě pro Jazd příznační. Mají i své stálé zástupce v íránském parlamentu. Místní obyvatelé jsou velice vstřícní, pokud návštěvníkům není něco jasné, stačí se zeptat kohokoliv, kdo je po ruce. Pokud dorazíte do Jazdu v brzkých ranních hodinách, což není zas tak ojedinělé vzhledem k praktičnosti nočních dálkových autobusů, tak ideálním místem pro dospání je mešita na autobusovém nádraží. Můžete se zde bez otálení natáhnout na měkký koberec a na pár chvil si zdřímnout. Nikoho tím nepohoršíte – praktikuje to zde mnoho lidí, a hlavně získáte autentickou zkušenost.
CHTÍT CHYTIT VÍTR
Stará část města je okénkem do jiného světa, protože v žádném jiném íránském městě nenajdete takovou koncentraci uzounkých uliček a domů postavených z hlíny. Dodávají tomuto městu jedinečnou atmosféru. Doopravdy vnímáte, že stejnými uličkami a kolem týchž domků kráčelo bezpočet párů nohou. Jazd je údajně jedním z nejdéle obydlených míst na zemi. Měst, která si toto prvenství přivlastňují, je ale mnoho, takže se takováto prohlášení musejí brát s rezervou.
Při pohledu na panorama města je patrné, že jedinými vyššími stavbami v jeho staré části jsou minarety a zvláštní věže, kterým se říká badgir neboli lapač větru. Ty slouží k ochlazování vnitřku domů a jsou určitě zdravější než mnohde nepříjemně silná klimatizace. Tyto věže mají otevřenou jednu stranu, která „chytá“ vítr a stahuje ho dolů do útrob budovy, kde buď proudí přímo do místností, nebo se ještě více ochladí nad vodními nádržemi, které jsou umístěny pod celým městem. Horký vzduch poté opět stoupá vzhůru a uniká jiným otvorem ven. Jednoduché a účinné. V této části Íránu je každá ochrana před sluncem absolutní nezbytností. Teploty, které stoupají přes den až k 50 °C, jsou velmi vyčerpávající, a proto se dá jistě chápat fakt, že většina obchodů zavírá krátce po poledni a otvírá až v pět hodin odpoledne. Je třeba také vzít v potaz skutečnost, která pro někoho může znamenat nepřekonatelnou překážku, ale realita není zdaleka tak hrozná. Mluvím o zákazu nošení krátkých sukní a kalhot – nesmíme zapomínat, že jsme v islámské republice. Dlouhé kalhoty se v arabských zemích nosí jako demonstrace určitého sociálního statusu, ale zde v Íránu to je zákonem stanovená norma, a pokud by¬ste neuposlechli, tak vám hrozí nepříjemnosti ze strany policie.
VĚŽE TICHA
Nejlepším způsobem, jak poznat Jazd, a vlastně každé město, je bloumat ulicemi pouze s přibližným cílem. Mně se takto dostalo pozvání na večírek k právě dokončovanému filmu, nespočet nabídek na šálek čaje nebo i jen pár tipů kam na výlet do okolí. Návštěvník každého města v Íránu většinou zamíří na tržiště (bazaar) a do jedné či více mešit, nicméně zdejší tržiště není ani tak pulzující jako v Tabrízu, ani tak velké jako v Teheránu. Zato místní Džamehova mešita je přímo skvostná – téměř 50 metrů vysoký vstupní portál je jedním z nejvyšších v Íránu a mozaikové zdobení původně z 15. století vytváří zejména při zapadajícím slunci nádherný kontrast s okolními domy postavenými z hlíny. Pokud byste měli pocit, že mešit už máte dost (a to se může při putování po Íránu přihodit), ale stále prahnete po náboženské zkušenosti, tak můžete navštívit zoroastriánský chrám ohně Ateshkadeh, který toho ale popravdě moc nenabízí. Ano, oheň zde je a hoří již od roku 470 n. l., ale je za sklem. A nic jiného. Mnohem zajímavějším zážitkem jsou „věže ticha“, které se rozkládají na dvou pahorcích. Nejsnáze se tam člověk dostane s pronajatým taxi (jež vás zaveze i k chrámu ohně, protože je hůře k nalezení), které vás dopraví na jižní okraj města. Před sebou spatříte několik zničených budov, studní, stožárů vysokého napětí a za nimi vypínající se věže. Kdo by zapomněl, že za ním leží půlmilionové město, bude mít dojem, že se ocitl uprostřed ničeho. Nenáročný výstup vám zabere zhruba 20 minut a pak se už můžete kochat jak výhledem na Jazd, tak i pouští a horami, které jsou všude kolem. Kdo přijede v podvečer, nesmí se nechat unést krásným západem slunce – cesta je zrádná, stačí jeden krok vedle a člověk je dole o dost rychleji, než by chtěl.
NA TRIPU
Jazd je nejen fascinující sám o sobě, ale jeho pouštní poloha přímo vybízí ke skvělým výletům do okolí. Přibližně 70 km severním směrem se nacházejí dvě místa, která by žádnému cestovateli neměla uniknout – Kharanaq a Chak Chak. První zmíněná destinace je malá vesnička, která je téměř zcela opuštěná. Říkám -téměř, protože zde tu a tam potkáte vesničana, jak vede kozy na pastvu, případně se schovává před spalujícím sluncem. Zbývající obyvatelé žijí v nové výstavbě o kus dál, ale staré a značně zdevastované domy používají jako chlívky nebo sklady. Při troše štěstí můžete najít chodbu na vrchol „chvějícího minaretu“ uprostřed vesnice. Cesta to bude trochu špinavá a určitě ne vhodná pro klaustrofobiky, protože se budete muset protahovat samotným minaretem, který nepatří k nejširším. Ale dobrý pocit a skvělý výhled na starobylý akvadukt a mešitu ze 17. století za to určitě stojí. Pro přesun na druhou lokalitu je asi úplně jedno, jaký dopravní prostředek využíváte, protože to vražedné horko se dostane všude a stařičká klimatizace vám ani trochu nepomůže. Když jedete kolem třetí hodiny odpoledne pouští a otevřete si okýnko, zavalí vás asi podobný pocit, jako když si při pečení kuřete otevřete dvířka od trouby. Nakonec ale vystoupíte z dopravního prostředku na úpatí hory, na jejímž vrcholku se nachází chrám Chak Chak (do češtiny by se to asi dalo přeložit jako citoslovce padající vody „kap kap“). V Íránu není pro zoroastriánce svatějšího místa. Legenda praví, že po arabské invazi roku 637 sásánovská princezna Nikbanuh uprchla s hrstkou svých nejvěrnějších do pouště a ukryla se tu v jeskyni. Když jim došla voda, princezna samým zoufalstvím uhodila do skály, ze které začala kapat (chak chak) voda. Tradice velí, že poutníci, kteří se vydají na cestu, smí dojet až na dohled chrámu, ale jakmile ho spatří, tak od toho místa musí již pěšky. To vše je zakončené stoupáním po betonových schodech kolem nově vystavěných prostých ubikací sloužících k ubytování poutníků. Nahoře vás čeká pítko s osvěžující vodou, kde si můžete doplnit zásoby tolik potřebné životadárné kapaliny, a až potom vás správce zavede k umně zdobeným bronzovým dveřím, za kterými se skrývá jeskyně, kam se princezna Nikbanuh ukryla. To, co vás upoutá, není malý oltář s hořícími svíčkami, ale obrovský strom, který prorůstá celou jeskyní. Jestli byl Chak Chak poslední zastávkou v itineráři a zamíříte zpět do hotelu, čeká vás vzrušující cesta jedním z íránských dopravních prostředků, které možná nejsou nejpohodlnější, ale jistě se v nich nebudete nudit a i zpáteční cesta může být zajímavým zážitkem.
Na webu kultovní kapely Psí vojáci čteme, že si dali jméno podle válečnické organizace Šajenů z románu Malý Velký Muž. Psí vojáci si ve skutečnosti říkali Hotametaneo’o, Psí muži, a byli jedním ze šesti šajenských válečnických bratrstev. Existují dodnes. Před pár lety navštívil jeden ze šajenských Psích mužů Česko. Přijel bez tomahavku a četl zde své verše. Inu, časy se mění.
Dějiny Šajenů (Čejenů) jsou plné putování a válčení. Sousedé je téměř vždy převyšovali počtem. Jestliže chtěli přežít, museli prokázat více bojovnosti a organizovanosti než jiní. Není proto divu, že v 19. století drtivá většina bojeschopných Šajenů patřila k některému z válečnických spolků. Každý uchovával mýtus o svém původu a magické předměty. Spolky se těšily velké úctě, ale občas svého postavení a moci zneužívaly.
SILNÁ ŠESTKA
Mýty praví, že nejstaršími spolky šajenských válečníků jsou Červené štíty, Parohové škrabky, Liščí bojovníci a Psí muži. Kolem roku 1800 založil mladý šaman Soví přítel další spolek. Vešel ve známost jako Lukové tětivy nebo Vlčí bojovníci. Ve 30. letech 19. století přibyli Blázniví psi. U Šajenů neexistoval systém věkových stupňů jako u Černonožců nebo Arapahů. Mladík vstupoval kolem patnáctého roku většinou do spolku svého otce a obvykle zde setrval po celou válečnickou kariéru. Ve spolcích se setkávali muži spříznění v otcovské linii, ale po většinu roku žili válečníci roztroušeni v tlupách, do nichž se přiženili, celý spolek se tudíž shromáždil pouze v létě. Tehdy Šajeni tábořili společně a konali velké obřady. Spolkům nastala doba rituálů, tanců a příjímání nováčků. Pak vůdci spolků vyzvali své muže k válečné výpravě. Pláně brázdili po zuby ozbrojení a magickými silami nabití válečníci Psích mužů, Lukových tětiv či Liščích bojovníků a pátrali po nepříteli. Každý z těchto spolků měl své posvátné předměty, válečné písně, způsob malování a tance. To vše posilovalo pocit sounáležitosti.
MAGICKÁ SPOLEČENSTVÍ
Červené štíty se ve svých insigniích inspirovali bizony. Ke slavnostem si nasazovali čapku z bizoní kůže s připevněnými rohy. Kolem boků nosili krátkou suknici s bizoními paznehty, které při tanci chřestily. Parohovým škrabkám se také říkalo Kopýtková chřestidla, Zahnutá kopí nebo Jelení bojovníci. Nejposvátnějším předmětem spolku byl had, vyřezaný z jeleního parohu. Jeho hřbet pokrývaly rýhy. Když se přes ně přejíždělo holenní kostí vidloroha, vznikl pronikavý zvuk připomínající zvířecí řev. Magická škrabka uměla přivábit bizony. Liščí bojovníci, známí i jako Kojotí bojovníci, si při slavnostech malovali celé tělo žlutě, pouze předloktí, lýtka a holeně černě. Na krk si věšeli černý přívěsek ve tvaru měsíčního srpku, kouzlo chránící před zabitím. Zatímco ostatní Šajeni se pyšnili dlouhými vlasy, někteří z členů liščího spolku si za starých dob vyholovali po stranách hlavu. Lukové tětivy odvozují svůj původ od vlků. Na počátku své existence bývaly zřejmě spolkem zbrklých mladíků. Roku 1819 jejich válečnou výpravu zmasakrovali Vraní indiáni. V roce 1837 projevil spolek svatokrádežnou drzost a ztloukl strážce posvátných šípů – Bílý hrom, aby si před válečnou výpravou vynutil nezbytný obřad. Celou výpravu pobili Kajovové. I když Šajeni věřili, že ji duchové ztrestali za hanebné chování, nenechali políček národní hrdosti bez odpovědi. V roce 1838 tak došlo k jednomu z největších střetů mezi severoamerickými indiány. Šajeni a Arapahové zaútočili na tábor Kajovů, Komančů a Naišanů u Wolf ¬Creeku v dnešní Oklahomě. Dosáhli svého, uštědřili nepříteli lekci, ale ztráty na obou stranách byly citelné. Oněch pět kmenů se poté usmířilo a už nikdy spolu neválčilo. Blázniví psi jsou pak severošajenskými bratranci předchozího spolku.
POSTRACH PLANIN
Psí muži byli v polovině 19. století zdaleka nejpočetnějším válečnickým spolkem. Hlásila se k němu třetina šajenských válečníků. K nejvýraznějším odznakům spolku patřily košaté čapky pokryté pery vran a krkavců. Muži chřestili při tancích chřestidly ze spárků a kolem pasu nosili opasek s kožešinami skunků. Dva vybraní Psí muži si malovali tělo černou barvou, ostatní červenou. Čtyři nejodhodlanější měli tu čest nosit do boje tzv. psí řemen, třímetrový pruh zdobený nášivkou z urzoních ostnů, který se navlékal přes rameno jako šerpa. Na konci, který válečník vláčel za sebou, zela dírka. Když v boji přibodl psí řemen k zemi dřevěným kolíkem, nesměl místo opustit. Vyvíjela-li se bitva nepříznivě a spolubojovníci chtěli svého druha zachránit, museli šerpu uvolnit a odvléci ho do bezpečí. On mohl pro své přežití učinit jediné — bojovat jako puma bránící svá koťata.
Roku 1836 zabil vůdce Psích mužů Naježený medvěd v opilecké šarvátce jiného Šajena a musel odejít do vyhnanství. Připojilo se k němu mnoho členů spolku se svými rodinami. Došlo k něčemu neslýchanému – válečnický spolek vytvořil vlastní tábor, odkud mladí muži neodcházeli do jiných šajenských táborů, ale manželky si přiváděli. Začalo se jim říkat Psí lidé a dlouho si udržovali od ostatních Šajenů jistý odstup.
Aliance, vzniklá kolem šajenských, arapažských, oglalských a bruléských psích bojovníků, se od konce 50. let 19. století stavěla na odpor přílivu bílých osadníků. V letech 1864–1869 podnikli množství útoků na usedlosti, městečka, dostavníky, železnici, telegrafní linky, armádní zvědy a vojáky. Zabili nebo unesli desítky amerických občanů a způsobili obrovské škody na majetku. Tábory psích bojovníků u řeky Republican přetékaly ukořistěnými puškami, látkami a potravinami. Osadníci v Kansasu, Coloradu a Nebrasce žili s prstem na spoušti a třásli se, kdy se před branami opět zjeví Psí vojáci.
JINÁ DOBA
Šajenské válečnické spolky kromě Červených štítů působí dodnes. Každý sdružuje několik desítek mužů, většinou středního věku, veteránů americké armády, kteří udržují část spolkových tradic. Členové spolků jsou v šajenských komunitách respektovanými autoritami a hrají důležitou roli při obřadech a tanečních slavnostech. Už však nevyprávějí o svých hrdinských činech z bojů s Vránami a Poníi. Líčí peklo vietnamské džungle a irácké pouště.
