TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (zpravodaj ČRo v Číně)
Čínští Kazaši jsou dnes posledním čínským etnikem žijícím ve volné přírodě. Navzdory vládě, která je chce nastěhovat do paneláků, si tito lidé chtějí zachovat svou svobodu a život v zemi svých předků. Letadlo se nepříjemně klepe. Naštěstí krátce na to přistáváme v I-ningu, nejzápadnějším čínském městě, nacházejícím se v blízkosti hranice s Kazachstánem. Nasednu do jednoho z čekajících taxíků. O chvíli později už se proplétáme mezi obrněnými transportéry. Od největších násilných střetů mezi Číňany a Ujgury v Urumči uplynuly už skoro tři roky, přesto v době výročí jsou komunistické jednotky v maximální pohotovosti. Cestou autobusem do Bole, metropole mongolské autonomní prefektury, si všímám, že Číňané prakticky nedodržují žádná pravidla, a na silnicích to platí 100%. Naštěstí nám štěrkovitý povrch neumožňuje vyvinout vyšší rychlost, i tak nás od srážky s některým z nákladních automobilů dělí jen centimetry. Po zhruba pěti hodinách se dokodrcáme do nadmořské výšky dvou tisíc metrů a před námi se rozprostře jezero Sayram. Pohled na azurovou vodní plochu připomíná spíše nějakou fototapetu než reálnou scénu. A když spatřím několik Kazachů uhánějících na koních, je rozhodnuto. „Zastavte,“ vykřiknu a vystoupím. K mým uším ještě dolehne šťavnatá nadávka řidiče na adresu cizinců, já už ale vnímám jen panenskou přírodu před sebou. Z hlavní silnice zamířím na zpevněnou cestu lemující jezero a s baťohem na zádech si tak vykračuji ještě asi pět kilometrů. Pak ale najednou zahlédnu strážní budku se závorou. Nejde sice o kontrolní stanoviště čínských bezpečnostních sil, přesto musím zaplatit poplatek za vstup do kazašského, pardon čínského ráje. V nejlidnatější zemi světa si totiž musíte koupit lístek prakticky do každého národního parku, přírodní rezervace či na posvátnou horu. Po zvednutí závory však rychle zapomínám na svět, který nechávám za sebou. Můj cíl je jasný, dorazit k mým kazašským známým.
KRÁLOVSTVÍ JURT
Paprsky prostupující malým okýnkem v jurtě mne lechtají na tváři, zvenku se ozývá typické bečení ovcí a paní Guli už mi klepe na dveře, je čas snídaně. Hodiny sice ukazují půl osmé, ovšem místního, tedy neoficiálního času. Úředně jsou o dvě hodiny více, holt Peking, který je odtud sice vzdálen tři tisíce kilometrů, sjednotil celou zemi také co se týče časového pásma. Po ranní očistě už nakukuji do stanu, kde paní Guli, dvacetidvouletá Kazaška připravuje něco k snědku. Samozřejmě nechybí jogurt z čerstvě nadojeného mléka, chlebová placka a skopové. K pomyslnému jídelnímu stolu, který tvoří část louky, si po chvíli přisedne i pán domu, čtyřiadvacetiletý Džumatej. „U jezera žijeme zhruba šest měsíců v roce, tedy přes léto. Na zimu se totiž stěhujeme do nižších oblastí, do obce Tung-wa-c’, vzdálené odtud zhruba 120 kilometrů. Tady se nám ovšem líbí nejvíc, všude okolo je nádherná příroda, chodí k nám různé návštěvy, je to prostě země našich předků,“ vypráví Džumatej a ukazuje na azurově zbarvené jezero Sayram, jehož hladina se nachází jen asi dvacet metrů pod námi, na okolní louky a smrkové lesy i vzdálené zasněžené vrcholky pohoří Ťan-šan. Přiznávám, že podobnou nádheru jsem v Číně ještě neviděl. Ani v Tibetu ne. „Živíme se chovem ovcí, jsou celým naším majetkem. A jeho neodmyslitelnou součástí je i půda, kterou se snažíme chránit. Tahle země patřila Kazachům odnepaměti, čínská vláda nám ji ale pronajala jen na 50 let. A pravdou je, že nevíme, co se stane, až licence vyprší,“ svěřuje se Džumatej. Lidé zde jsou skromní, ale o to více přátelští. Mnozí z nich chovají i koně, kteří jsou i dnes, na začátku 21. století, jejich hlavním dopravním prostředkem. Několik asi dvanáctiletých kluků projíždí po úzké silnici pod námi a nabízí svezení. Občas se okolo prožene i motorka, která též u žádné z kazašských jurt nemůže chybět. Moderní věk nelze zastavit.
PERLA NA STEZCE
S ránem vyrážím na výpravu do okolí, hned za jurtou mne ale čeká pořádný výšlap do prudké několikasetmetrové stráně. V půli kopce už jen taktak popadám dech, ještěže mne před slunečními paprsky chrání stín všudypřítomných jehličnanů. Na chvíli se posadím na rozkvetlou louku a kochám se přirozenou krásou okolo. Mé oči ale vždy utkví na „alpském“ jezeře Sayram, ležícím v nadmořské výšce 2070 metrů, jehož zelenomodrá barva upoutává můj pohled. Požehnané, tak se v kazašském jazyce nazývá. Spolu s okolní krajinou lemovanou zelenými loukami, cedrovými lesy i zasněženými horami vypadá, jako by ho namaloval některý z impresionistických malířů. Zcela tak sedí i jeho další označení, Perla na Hedvábné cestě. Vodní plocha o rozměrech dvacet sedm na třicet kilometrů nabízí útočiště i labutím a divokým kachnám, v průběhu uplynulých staletí se však především stalo symbolem svobodného života Kazachů, jejichž jurty na tomto přírodním plátně vypadají jako bílé tečky rozeseté široko daleko. „V dávných dobách tu žil krásný pár, nádherná dívka a mladý muž, kteří se do sebe zamilovali. Jejich hlubokou lásku ale překazil ďábel, který si chtěl onu dívku přivlastnit pro sebe. Jednoho dne ji proto unesl, sličné panně se však podařilo uprchnout. Krutý zloduch ji ale pronásledoval, a když hrozilo, že ji dostihne, raději skočila do propasti. Její snoubenec se to dozvěděl a byl tak zasažen bolestí, že se vrhl za ní. Jejich slzy nenaplněné lásky pak vytvořily tuto vodní plochu,“ vypráví mi nejznámější kazašskou legendu o jezeře Sayram asi padesátiletý muž, kterého potkávám v lese. Spolu se synem osekává uschlé větve, aby měli večer čím topit. Po západu slunce totiž teplota u jezera prudce klesá.
SLAVNOST OBŘÍZKY
„Kam jedete? Na slavnost? A vezmete mne s sebou? Klidně si vlezu nahoru,“ přesvědčuji posádku malého náklaďáku, který druhý den ráno projíždí kolem jurty mých hostitelů. Krátce na to už stojím, tedy spíše se kymácím na otevřené korbě. S vypětím všech sil se snažím udržovat balanc, navíc mezi přivázaným koněm a železným rámováním, kterého se držím jako klíště. Na první pohled to vypadalo, že cíl mé cesty je vzdálený maximálně pět, šest kilometrů, nakonec se z toho ale vyklubala pětkrát delší strastiplná cesta. Naštěstí v okamžiku, kdy mi bok koně drtil levou a jeho hlava zase pravou ruku, jsme zastavili. Dále už všichni musíme pěkně po svých. Chvála bohu! Na pastvinách obklopených zasněženými vrcholky pohoří Ťan-šan a z jedné strany i jezerem Sayram už panuje čirý ruch. U kůlů jsou přivázány stovky koní, uprostřed celého prostranství pak stojí několik jurt, před kterými se scházejí obyvatelé z okolních pastvin i vzdálených obcí. Všude panuje veselí a smích se rozléhá po širé pláni. Většina z Kazachů se vidí poprvé po roce, největší zájem ale budí nejstarší členové jednotlivých klanů, se kterými se snaží pozdravit co nejvíce lidí. Nejváženějším pak je sedmdesátiletý Kerimbek. Navíc právě kvůli jeho vnukovi se celá sláva koná: „Jde o nejdůležitější den v životě celé rodiny. Můj pětiletý vnuk totiž bude obřezán.“ „Vzhledem k islámským tradicím musí každý chlapec, který dosáhne pěti let, podstoupit tento operační zákrok, tedy obřízku. A rodiče jsou na něho právem hrdí. V září totiž začne chodit do školy. Tato tradice se u nás táhne odnepaměti a stejně tak se vždy schází velké množství lidí,“ prozrazuje pan Mahsati, otec malého oslavence.
KŮŇ NADE VŠE
„Na koni jsem začal jezdit, když mi bylo deset. Jezdím tedy už šedesát roků a můj vnuk půjde v mých šlépějích. Samozřejmě nevíme, jak moc se život za dalších dvacet let změní, doufám ale, že si naše zvyky i hodnoty udržíme. Musíme proto být jednotní, jak samotná rodina, tak i všichni Kazaši,“ přeje si Kerimbek, zatímco společně pozorujeme desítky Kazachů, nasedajících na jejich čtyřnohé miláčky. Součástí tradičních oslav jsou totiž, vedle klání zápasníků, i závody koní. Okolo nich se točí prakticky celý život čínských Kazachů, tedy těch, kteří odmítli nabídku čínských úřadů přesídlit do měst. Pravda, mnozí ke stěhování stanů před zimou používají velbloudy, přesto kůň je pro ně nejvzácnější. Ostatně poprvé se toto čtyřnohé zvíře domestikovalo právě v Kazachstánu. Nyní v Číně žije přes milion Kazachů, z toho zhruba 90 % na území autonomní oblasti ¬Sin-ťiang. Jen několik desítek tisíc z nich spolu s Mongoly a Kyrgyzy ale odolává čínským úřadům a dává přednost způsobu života po vzoru předků, tedy spaní v jurtách a chovu dobytka a koní, prohánějících se po širokých pastvinách. Otázkou je, kdy z těchto plání u jezera Sayram zmizí navždy a čínští turisté se na Cha-sa-kche Cu, tedy Kazachy, budou jezdit dívat už jen do kulturních domů jako na atrakci.
Půl roku v kamerunském pralese, každodenní výstupy, všudypřítomné vlhko, moskyti, housenky a další nástrahy divočiny. To vše s jediným cílem – najít gorily nigerijské, nejvzácnější lidoopy planety.
Na pomezí Kamerunu a Nigérie, ve zbytcích pralesů v povodí řeky Cross žije gorila nigerijská (Gorilla gorilla diehli), poddruh gorily nížinné. Jejich život zůstává dodnes zahalený tajemstvím. Gorily žijí po obou stranách hranice a středisko výskytu je severně od města Mamfé. Celá populace čítá něco kolem pouhých dvou stovek goril. Rozdílná velikost lebky i analýza mitochondriální DNA potvrdily, že jde o skupinu zvířat lišících se od ostatních afrických goril. V pánvi řeky Cross zůstaly, jako množství jiných druhů zvířat i rostlin, uvězněny při pleistocénním zalednění proto, že lesy se na okolních náhorních pahorkatinách změnily v suché travnaté savany. V zelené pralesní oáze nerušeně žily až do příchodu lidí. Ti je později s rozvojem střelných zbraní začali lovit a hlavně postupně přeměnili jejich životní prostředí natolik, až se gorila nigerijská dostala do sice prestižní, avšak smutné společnosti zvířat uvedených v Červené knize v kategorii Kriticky ohrožení. Zatímco gorilám severně od Mamfé se ochrany dostává a zvířata mohou mezi jednotlivými rodinami migrovat, odhadovaných třicet goril v Lebialemu je patrně zcela izolovaných, a ten zbytek pralesa na úbočí mezi vesnicemi Bechati, Besali a Fossimondi nikdo nechrání. Kamerunská nevládní organizace ERuDeF se o vyhlášení rezervace již několik let snaží. Spolu se studentkou ekologie na České zemědělské univerzitě Pavlou Vymyslickou a bývalým kolegou z pražské zoo Markem Ždánským jsme založili iniciativu Diehli a snažíme se pomoci ERuDeFu rezervaci vyhlásit. Mimo jiné i tím, že gorily v Lebialemu jako vůbec první nafilmujeme a vyfotografujeme, zaznamenáme jejich pobytové stopy, zjistíme početnost a zmapujeme areál výskytu. S tímto plánem jsme s Pavlou do Kamerunu na půl roku odjeli…
VERTIKÁLNÍ PRALES
Obloha byla v brzkém ránu jako vymetená. Nohy jsme měli ještě zdřevěnělé výstupem do Fossimondi z předešlého dne, ale přišel čas vyrazit do pralesa. Plánovali jsme navštívit spolu s naším průvodcem Thomasem dva kempy a důkladně prozkoumat dvě sousedící údolí. Kouzlo místní přírody spočívá v rozmanitosti dané nadmořskou výškou. Škála biotopů na svahu mezi vrcholy a úpatím začíná porosty travin s občasnými hájky. Na ty navazují přilehlá políčka lidí, kteří v chladném klimatu pěstují plodiny mírného pásu. Hned pod nimi ale již najdeme mlžný les. Ze stromů visí girlandy až metr dlouhých vlasatých lišejníků a větve se ohýbají pod pestrou přehlídkou epifytů. Stromové kapradiny se jako pravěké přízraky zjevují v mlze, ze které les získává většinu vláhy. Někde na hranici 1500 metrů přechází mlžný les do částečně opadavého tropického pralesa a ten pak v nejnižších partiích do deštného lesa nížinného typu. Zde již vlasaté lišejníky nenajdeme, zato vlhčí místa porůstají obrovské trsy bambusů a čím níže, tím větších rozměrů stromy dorůstají. Také přibývá plantáží, které si domorodci pro pěstování banánovníků, kakaovníků, manioku nebo palem olejných v lese zakládají. Na jednu z již opuštěných plantáží jsme také po třech hodinách sestupu kluzkou udupanou stezkou došli. Thomasova stará kávovníková plantáž, náš první kemp, leží na konci hřebenu a od domečku se střechou z vlnitého plechu je skvělý výhled po okolních strmých kopcích i do nížiny mizící kdesi v nigerijském západu. Ticho tam ruší jen hučení bystřiny z hlubin severního údolí. Sotva jsme napnuli tropiko stanu, už nás Thomas volal za chatu: „Poslouchejte, řvou šimpanzi, ale hodně daleko.“ Od kopce tvaru homole k nám doléhali typické skřeky našich nejbližších příbuzných. Lepší navnadění pro práci v terénu jsme si mohli těžko přát. Zdejší šimpanzi navíc patří, podobně jako gorily, k nejohroženějšímu poddruhu, a to Pan troglodytes vellerosus – šimpanz nigerijský.
OPIČÍ MEJDAN
Dalekohled, GPSku, mapu, náhradní baterky, tužky, notes, vysílačky, foťák, pláštěnky, svítilnu, kompas, nůž, metr, lupu, první pomoc, vodu a svačinu jsme nacpali do batohu a vyrazili do práce. První šel Thomas, mačetou klestil cestu a hledal stopy, za ním my dva pozorovatelé a skupinu uzavírala naše nová kolegyně Bedwin. Netrvalo dlouho a na sotva patrné stezičce pod kempem jsme nalezli zlomený stvol divokého zázvoru. Přelomený zhruba v polovině a ze zahnědlé dužiny, kterou v délce asi patnácti centimetrů jako by někdo roztloukl a vytrhal, trčela vlákna pletiv. První stopa přítomnosti lidoopů. Postupovali jsme dál pomalu v příšeří lesa. Thomas ve svých roztrhaných gumových cvičkách se proplétal trnitými liánami nehlučně jako stín, dokud nenarazil na další cennou stopu. Rovný plácek asi 5 x 5 metrů, zválené listí vyhrabané až na hlínu a polámané větve nízkého stromku, jehož pěticentimetrový kmínek byl v místě ohybu rovněž nalomený. „Tady řádili šimpanzi, tak před týdnem,“ řekl bez váhání. „Předváděli se, řvali a zlámali ty větve, když po nich skákali.“
ZASE POZDĚ
Později odpoledne se dost oteplilo, čúrky potu nám tekly po tělech a na obnaženou kůži se lepily kousky kůry, listí a hlína. V lese před námi prosvětlovala plantáž. Thomas se zastavil a mlčky naslouchal. „Můžou tam být,“ napadlo všechny ve skupině. Dusno atmosféru okamžiku jen podtrhovalo. Snažili jsme se klást podrážky bot do stejných míst jako člověk před námi, ale stejně občas něco křuplo. Čtyři lidé jsou na podobné stopování příliš. Nervy jsme měli napjaté k prasknutí. Thomas ustrnul jako lovecký pes v půlce kroku, pak se téměř neznatelně vyklonil a nataženou rukou mě přivolal. Stáli jsme těsně vedle sebe, když jsem to taky uviděl. „Nic, nejsou tu.“ Vyšli jsme na zválené prostranství o průměru snad osm metrů. Spousta vydupaných stezek, okousaných zázvorů, opodál roztržené a vyžrané stonky banánovníků. Gorilí rodina tu hodovala zhruba dva týdny před naším příchodem.
Ve snaze poodhalit neznámý život nigerijských goril nám pomáhala i šikovná technická vymoženost – fotopast. Nenápadná kamera zachytí dnem i nocí veškerý pohyb kolem sebe a dobu jejího fungování omezuje jen kapacita paměťové karty a osm tužkových baterií. Zařízení jsme museli v tropických podmínkách nejdříve otestovat, pokračovali jsme tedy v procházení lesa a sběru dat tradiční metodou. Po týdnu jsme se pak přesunuli do druhého kempu za řekou prozkoumat sousední údolí.
PRALES BOLÍ
Na ohni v chajdě se hřála voda na ranní čaj a z hliníkového hrnce nám Bedwin na barevné plastové talíře rozdělovala příděl fazolí se sušenou rybou od večeře. Peprná chuť zázvoru jim dodávala šmak. Thomasovi to ale nestačilo a do jídla si jako každý správný Kamerunec ještě přisypal koňskou dávku chilli. Naším plánem pro ten den bylo projít koryto bystřiny a najít případné zvířecí brody. Po poledni jsme již měli několik vytipovaných míst, kde by mohli lidoopi přecházet řeku. Zbývalo už jen položit fotopast k písečnému břehu jedné z tůní. Scházel jsem k ní po velikém, placatém a skloněném kameni, když mi najednou ty superdrahé pohorky s vibramovou podrážkou začaly podkluzovat. Pravé koleno mi vyjelo do stran, ozvalo se cvak-cvak, přestal jsem vidět a v uších mi bolestí zalehlo. Jen co jsem se dobelhal do tábora, koleno neváhalo a parádně nateklo. Se strašákem operace a depresí z vlastní blbosti se těžko usínalo. Následoval týden, během něhož Pavla při hledání goril v okolních svazích málem vypustila duši, zatímco já autosugescí léčil pochroumané vazy a menisky a psychicky se připravoval na strmý výstup do Fossimondi o tisíc metrů výše. Šest dní nato jsme nicméně před Thomasovým domem ve zmíněné vesnici opravdu stáli, oba vysílení, o holích a o pět kilo lehčí. A také s obavou, že pokud se koleno nezlepší, budu se muset vrátit domů.
Stal se však zázrak, asi vánoční, a koleno se mi opravdu uzdravilo. Začátkem ledna jsme tak opět hleděli do usměvavé tváře Thomase, který nám předal jednu z umístěných fotopastí. Usedli jsme na prostranství před domem a v obklíčení dětí i dospělých se zatajeným dechem přehrávali záznam. První videa byla prázdná, asi vítr rozhýbal listy a aktivoval senzor. Najednou se na displeji objevila vytoužená silueta. K našemu nadšení kolem kamery prošla celá skupina šimpanzů! Matky s mláďaty na hřbetech, dospělí samci, odrostlá mláďata. Všichni si kamery všimli, dva výrostci od ní s jekotem utekli, ostatní se do záběru ale dokonce i posadili a prohlíželi si ji se zaujetím doslova lidským. Film se stal prvním důkazem přítomnosti lidoopů v Lebialemu. Teď ještě ty gorily…
TRN VE FONOVĚ OKU
Následovaly týdny průzkumů, trmácení se pralesem, škrábání se do svahů a padání do dalších a dalších roklí, lezení stezkami zvířat po čtyřech, během kterého se člověk snad desetkrát za den kompletně propotí a zápisky postupně plní jeden sešit za druhým. Dva až tři týdny v terénu, pak zase zpátky do ústředí v Buee napsat hlášení a připravit další expedici, nakoupit zásoby a celý kolotoč začíná nanovo. Bechati, Besali, Nkong, Nkando a další vesnice v okolí plánované rezervace nám poskytly zázemí i stopaře a jejich fonové (králové) byli, po nezbytných audiencích, zvědaví na to, zda „jejich“ šimpanze nebo snad gorily vyfotíme. Do rozlehlého pralesa vesnice Bangang jsme však po dlouhých vyjednáváních povolení ke vstupu nedostali a i jiným fonům jsou aktivity ERuDeFu trnem v oku. Vládní rozhodnutí vyhlášení rezervace ale budou nakonec muset akceptovat. Jiná otázka ale je, jestli ho budou i dodržovat.
Přesně 103,4 kilometrů, tolik jsme po lidoopích stezkách v pralesích Lebialemu doslova prolezli. Našli jsme 136 stop přítomnosti lidoopů a zmapovali aktivity domorodců v jejich teritoriu. A ty vytoužené gorily nigerijské, myslíte, že jsme je po pěti a půl měsících v Kamerunu viděli? Jednou ráno v táboře stopaře Solomona šíleně lilo. Došli jsme jen za potok a pro tentokrát jsme průzkumu nechali. Druhý den jsme sto padesát metrů od stanů na sousední plantáži, přesně na včerejší trase, našli tři čerstvě sežrané banánovníky. Gorily nakonec přišly k nám. Kdybychom to nevzdali, kdyby… Je to tak, neviděli jsme ani gorilí chlup. Alespoň máme pořádně pádný důvod se vrátit. A když už víme, kde hledat, tak je najdeme.
Lidi, jezte lamy, to je zbožné přání bolivijských pastevců lam, doufajících, že se tak v zemi začne hýbat trh s masem a pomůže zlepšit jejich těžký úděl v zapadlém kraji na náhorní plošině v Andách.
V pusté části Bolívie, na půli cesty mezi městy Oruro a Potosí ve výšce čtyř tisíc metrů osaměle žije pastevec Cristóbal Colquechoque. Táhne mu asi na šedesát. Zevnějšek zanedbaný, zuby zažloutlé od ustavičného žvýkání koky. Manželka i šest potomků žijí a pracují v Potosí, vzdáleném čtyři hodiny jízdy teréňákem. „Občas sem přijedou, aby si vyzvedli maso,“ říká o jejich řídkých návštěvách. Bere mě dovnitř ohrady, vystlané vysokou vrstvu bobků. Několik desítek lam se na sebe mačká na čtverci o rozměru zhruba 50 x 50 metrů a zadupává do výkalů zbylý sníh. Metrová zídka kolem nich je postavená z naskládaných kamenů, které kromě gravitace nic nespojuje. Stačilo by se opřít a celá chatrná konstrukce by se musela poroučet k zemi. „Lamy se o plot neopírají, nedrbou, ani se ho nesnaží přeskočit,“ vysvětluje Colquechoque. Dospělým jedincům hledím přímo do očí, ony ustupují o několik kroků dozadu a decentní odstup si zachovávají po celou dobu. Připravuji se, z kterého hloučku na mě přilétne dobře mířená slina, protože v tomto oboru zaujímají huňatí savci v živočišné říši přední příčky. Colquechoque se tomu směje s tím, že plivají jen sami na sebe. Zejména ti starší a v hierarchii skupiny výše postavení, když chtějí umravnit omladinu. Na člověka prskají, jen když se cítí ohroženi, nebo rozmazlenci, kteří byli odkojení pomocí láhve a dvounohou bytost proto považují za jednoho ze stáda.
PASTEVEC A JEHO STÁDO
Colquechoque otevírá branku, z níž nejsrdnatější lama vychází váhavým krokem. Jakmile se odváží první, ostatní se hrnou za ní. „Moc práce s nimi nemám. Vědí, kde mají svoji pastvinu, dojdou si tam samy,“ libuje si Colquechoque. „Se sousedovými si je nespletu. Byl jsem u narození každé z nich a poznám je na první pohled,“ říká při sledování stokilogramových tvorů, hrajících barvami. Někteří jsou plně hnědí, jiní černí nebo úplně bílí. Jedno několikaměsíční mládě zase připomíná skvrnitou hyenu. Ale většinou jsou to stračeny s různobarevnými fleky rozházenými po celém těle.
Následovat příklad otce a izolovat se na naprostém zapadákově se nikomu z jeho dětí nechce. Model této rodiny lze převést i na celé venkovské obyvatelstvo, které touží po lepším životě. Šanci na něj vidí výhradně ve městech. Jenže většina těch, kteří se k přestěhování do „civilizace“ rozhodnou, končí v okrajových čtvrtích v ještě mizernějších podmínkách. Ale ani toto vědomí je od útěku do města neodradí. Na venkově prostě nevidí naději na zlepšení. Tu se jim snaží dát nezisková organizace ISALP. Za těmito pěti písmeny se skrývá „Sociální výzkum a právní poradenství Potosí“. Ví, že to znamená dostat na venkov peníze, které by je tam mohly udržet. Podporuje rozvoj obchodu s těmi produkty, které jsou venku od pradávna. Mezi nimi i lamí maso. „Ač obsahuje méně tuků a více proteinů než třeba hovězí, tak má špatnou pověst. Kolonizátoři ze Španělska ho odmítali jíst, protože ho brali za stravu indiánů. Po vyhlášení nezávislosti ho kvůli tomu bohatší vrstvy nechtěly kupovat. Jeho prodej byl dokonce ještě před třiceti lety nelegální. Zabrané zboží se pálilo,“ vykládá ekonom Javier Meza Pinto, který projekty koordinuje. „Lidé mají také přehnaný strach ze svalovce, ale toho mohou dostat i z jiného masa,“ upozorňuje Meza na parazita, který může po pozření infikované porce způsobit člověku horečky a průjmy a v případě zanedbání léčby i svalový třes. Navíc léčba není jednoduchá, v první fázi se nasadí silná projímadla a v druhé fázi antihelmintika (látky působící proti parazitům). To vysvětluje záhadu, proč v Bolívii a sousedním Peru, kde žije naprostá většina ze světových sedmi milionů lam, běžně lidé jejich chutné maso nejedí. Přitom kilo stojí jen 15 boliviánů (42 Kč), pro srovnání stejně velký kus hovězího stojí 25 boliviánů (70 Kč). Kupují si ho pro vlastní zpracování pouze ti nejchudší. Nebo si na něm naopak debužírují kulinářští experimentátoři z ciziny, kteří za lamí steak v turistické restauraci platí přehnané sumy. Avšak narazit na něj v normální restauraci v metropoli La Paz nejde, tam dominuje kuře.
HURÁ, NŮŽKY!
Pastevci jako Cristóbal Colquechoque z lam využívají nejen maso, ale též vlnu, z které je možno vyrábět oděvy. Bohužel lidé z měst se pod vlivem módy stydí oblečení vzít na sebe. A tak z ní dělá provazy, pytle, přikrývky, polštáře či náhražku matrace, manželka umí z vláken utkat ubrusy. „Někdy si něco z toho odvezou děti a prodají to v Potosí, ale moc často to není,“ povzdechne si. Náhle se mu rozjasní tvář, a začne vychvalovat „inženýry z města“, jak říká Mezovi a jeho kolegovi. Nyní mu jde práce mnohem lépe od ruky. Vlnu totiž stříhá nůžkami. A jak to probůh dělal předtím? „Řezalo se to nožem nebo pomocí ostrého plechu,“ odpovídá. Nůžky však nejsou tím jediným, co ISALP pastevcům přinesla. To hlavní jsou rady, jak se o tvory, kteří se mohou dožít až dvaceti let, správně starat. Třeba rada, že není dobré nechat pářit příbuzné, protože další generace degenerují. ¬ISALP zařídila výměnu samců mezi jednotlivými stády, což mělo pochopitelně za následek silnější a zdravější mláďata, jak nadšeně potvrzuje Colquechoque.
Jak je možné, že takové věci lidé, kteří se ničemu jinému než chovu těchto savců nevěnují, neznají? „Právě že se před tím věnovali něčemu jinému. Mnozí v mládí pracovali ve městech. Obvyklé znalosti zemědělství se prostě nepředaly jako dříve se střídáním pokolení, a vytratily se,“ vysvětluje Meza.
NOVINKA
Zajímavou inovaci chovu jsem zpozoroval u jednoho z farmářů. Většina zvířat má podle ročníku barevné třásničky v boltcích. Tři mají na plecích plechovku, ve které při pohybu chrastí kamínky. Že by něco na způsob kravského zvonce, jehož zvuk na krku vedoucí stračeny ostatní automaticky následují? „To ne, slouží to na vylekání lišek. Na pumu by to nestačilo, ale ty se sem na planinu neodvažují. Ale lišky jsou zákeřné, vyberou si mládě nebo slabšího jedince, zezadu mu skočí na hřbet a zakousnou se do hrdla,“ vypráví pastevec o největších přirozených nepřátelích. Největší extravaganci však předvádějí dvě lamy, které mají na krku naražené buřinky, jež jsou velice oblíbenou pokrývkou hlavy mezi andskými indiánkami. Vysvětluje: „Jsou to největší tulačky. Nemůžeme stále počítat, zda máme všechny kusy. Ale tyhle dvě útěkářky můžeme díky klobouku vždy pohledem překontrolovat.“ Jak vidno, i do chovu lam se zavádějí progresivní metody, které předkové nepraktikovali.
Dalmácie a její ostrovy jsou jedním z nejhezčích ostrovních území světa. S kolem a na lodi jako pohyblivým zázemím prožijte objevitelské putování s kouzlem nečekaného na mořské hladině i na vlastních duších.
Nalodíte-li se v některém z jadranských přístavů na jednu z pěti dřevěných lodí, pronajatých kololodní cestovkou, přihodíte k tomu horské nebo trekové kolo, začne plánované i neplánované dobrodružství na trasách po moři i po souši. Chorvatsko poznáte trochu jinak, aktivně, chytře. Mimo dobu hlavní sezony se podíváte do neokoukaných míst s neporušenou přírodou, sceneriemi, které vám vezmou dech a autentickým životem místních měst, vesniček a přístavů. Kololoď nabízí akci, zážitek, pohodu a také možnost volby. Spojuje totiž výhody organizované cesty na plovoucí základně s přednostmi svobodného, nezávislého putování na cestě, kterou si sami zvolíte. Především se ale dostanete na místa, která jsou jinak nepřístupná. Příjemné trasy kolem třpytivé hladiny i klikatící se serpentiny, kolmá stoupání do kopců a horských vesnic, málo frekventované asfalty a „něžné“ cesty pro treková kola, makadam jen pro MTB či technické singletracky pro experty. V denních cyklotrasách si můžete vybrat vzdálenost, povrchy a profily. Kdo se na každodenní výšlap necítí, může objet ostrov na lodi a počkat na cyklisty v malebném přístavním městečku nebo na útulné pláži. Přírodní podmínky spolu s tisíciletou tradicí kulturního dědictví jadranských ostrovů daly vzniknout unikátní a pestré ostrovní krajině se stovkami malebných přístavů i zapomenutých kamenných osad ve vnitrozemí. Budete okouzleni přírodním bohatstvím a atmosférou volnosti. Masový cestovní ruch s hotelovými komplexy, vybetonovanými plážemi a davy dovolenkářů tady naštěstí skoro úplně chybí. Místa na ostrovech, jejich obyvatelé žijící ve svém původním rytmu, a nepředvídatelnost moře dělají z plavby na tradičních jachtách, z nichž některé jsou přímo plovoucím historickým exponátem, neopakovatelně dobrodružný a romantický způsob cestování.
POČASÍ MÁ HLAVNÍ SLOVO
Plavba probíhá po pěti plavebních cestách. Střední cesta nabízí návštěvu Brače, největšího i nejvyššího z dalmatských ostrovů, Hvaru s kamennými městy plnými středověkých památek, ještě nedávno nepřístupného Visu i pestré Korčuly s nejzachovalejším opevněným ostrovním městem celého Středomoří. Jižní plavba je plná extrémů – ostrovy malé a téměř zapomenuté, jako je Šipan, či Lopud, na druhé straně známý a okouzlující Dubrovník, zelený Mljet, nejméně osídlený ostrov, a jako protiklad Korčula s největší populací z jadranských ostrovů. Jubilejní cesta vás zavede na civilizaci nejvzdálenější ostrov Lastovo a v kontrastu odhalíte i těžkopádnost socialistického skanzenu Ploče při deltě Neretvy. Rozeklané a syrové jižní pobřeží Hvaru s protikladem úrodného údolí ponorné řeky Matice, kterou cestovní ruch ještě neobjevil. Méně cyklisticky náročná západní cesta s menšími výškovými rozdíly a delším plavebním časem objevuje historická ostrovní města kypící životem, jako Rab a Mali Lošinj, která vzápětí vystřídají ospalé ostrovní vesničky, a jako bonus nabízí zážitek při plavbě úžinami a pod útesy Kornatských ostrovů, které tvoří jedno z nejčlenitějších souostroví na světě. I když se plavíte většinou po stanovených trasách, někdy může být plavba okořeněna trochou nepředvídatelnosti. Hlavním kapitánem je totiž počasí, a pokud vás uvězní v přístavu, máte alespoň šanci navíc ochutnávat místní život a nechat čas příjemně utíkat svým tempem třeba v nějakém místním vinski podrumu (vinném sklepě).
MAKADAM
Nikde ve Středomoří nenajdete tolik cest bez asfaltu, ať už podél pobřeží nebo v horách, jako právě na jadranských ostrovech. Některé cesty vedou přímo po břehu moře, ale obvykle se brzo začnou šplhat do úbočí a často po mnoho kilometrů kopírují členité pobřeží plné zátok. Cesty lemované fíkovníky a borovicemi vám umožní dostat se do míst, která po asfaltu často přístupná nejsou: k rozkvetlým levandulovým plantážím, romantickým liduprázdným plážičkám, k olivovým sadům i ke kamenným zapomenutým osadám, schouleným mezi kopci. Kamenité šotolinové nebo štěrkové cestě, po které pojedete, se tu říká „makadamski put“ nebo zkráceně „makadam“. A zatímco nás, obyčejné rekreační cyklisty, po pár metrech prozrazují křeče v lýtkových svalech, pravý biker považuje právě takovou vyjížďku teprve za zajímavou a sportovně hodnotnou. Navzdory mé domněnce původ slova nepochází z přirovnání k makadamovým ořechům, které jsou snad tvrdší než kamení, ale je odvozena od jména skotského stavebního inženýra Johna McAdama, který počátkem 19. století vynalezl a zavedl rychlý způsob výstavby zpevněné cesty.
ZÁKLADNA
Po cestě na ostrov Vis vás možná pozdraví párek veselých delfínů jako příslib autentické přírody a střídmého turismu. Ostrov, který byl až do 90. let uzavřenou vojenskou základnou, má svůj drsný půvab, zejména když vyjedete do hor. Kamkoli se vydáte, narazíte na pevnosti římské, anglické i rakousko-uherské z nejrůznějších období, a na okruhu kolem úrodného vnitrozemí s vinicemi najdete u Podhumlje i Titovo partyzánské doupě, z něhož roku 1944 řídil osvobození Jugoslávie. Až se odsud spustíte po pár strmých makadamových kilometrech do Žena Glava, čeká vás mimořádný kulinární zážitek – hospůdka Pol Murvu je sice obyčejná vzhledem, ale slavná, večeřela tu i monacká princezna, a časopis Vanity Fair ji zařadil mezi pět nejlepších gril restaurantů na světě! Strávit tradiční peku můžete při sjezdu do Komiže, s úchvatnými výhledy přes mořské útesy. Kochejte se a dejte si chvíli relax, protože zpátky do Visu, odkud jste ráno vyjeli na svou čtyřicetikilometrovou trasu a 800 m převýšení, vás čeká dramatický čtyřkilometrový stoupák. A co „doma“ v přístavu? Můžete obdivovat půvab historických domů a promenádu s pravou mediteránní atmosférou a s vůní čerstvě pečených ryb z lákavých gurmánských restaurací.
STRÁŽCE MAJÁKU
Chorvatsko můžete okusit ještě jinak. Najděte si maják jako svůj soukromý miniaturní ráj s nezapomenutelným výhledem a přitom s pevnou půdou pod nohama. Majáky se nacházejí po celé délce Jadranu od Istrie až k Dubrovníku, na klidných místech, která jsou pojistkou nerušeného relaxu. Vybrat si můžete maják na pevnině nedaleko historických měst nebo naopak na opuštěném ostrově daleko od civilizace, kde se rozkládá jen nekonečná mořská pláň. Třeba na ostrově Sušac, který leží mimo plavební cesty 23 námořní míle jižně od ostrova Hvar, a pod vámi jen kolmé útesy. Majáky na pobřeží bývají obklopeny voňavými borovicovými lesy, oblázkovými plážemi a často mělkým mořem vhodným ke koupání i k lovu ryb. Maják Veli Rat na severozápadním mysu Dugi otok je považován za nejhezčí na Jadranu, Savudrija z roku 1818 je zase nejstarším a také nejsevernějším chorvatským majákem. Ovšem nezáleží na způsobu, jakým svůj čas v Chorvatsku strávíte, každá aktivita, každý zážitek vykouzlí na vaší tváři úsměv při vzpomínce či zasnění.
Nejvíc mě překvapilo, že pan Špaček nenávidí sport. Ačkoliv představa, že by se jeho výraz gentlemana měl křivit v nějakém sportovním vypětí, je těžko myslitelná. Známe se z doby, kdy dělal tiskového mluvčího prezidentu Havlovi. Tenkrát mi při různých recepcích trpělivě vysvětloval, že jeho šéf opravdu nemůže poskytnout rozhovor časopisu Koktejl. „To byla od vás velká naivita,“ prozradil mi při tomto setkání.
Pane Ladislave, ani nevíte, jak rád vás po tak dlouhé době vidím.
(je trochu zaskočený, ale rychle zhodnotí situaci) To já vás taky.
Zpronevěřil jsem se nějak touto větou vůči etiketě?
Ale vůbec ne.
Oslovil jsem vás Ladislave, přesto, že se zas tak dobře neznáme…
Tím oslovením, zvláště pokud mi vykáte, nemůžete nic zkazit. Zvláště u žen.
Vy dokonce říkáte: „Oslovit někoho jménem, to je klíč k duši.“
Je to tak. Navíc zjemňujete to vykání, které u češtiny považuji za komplikované, neosobní.
Co si představuje pod pojmem duše?
Především vaši osobnost. Duše z vás musí nějak vyzařovat.
A co když žádnou duši nemám?
Pak nemáte žádnou osobnost.
Moto vašich knih by se dalo shrnout větou: „Dobré vychování je dnes žádané a nepostradatelné pro každého, kdo chce být úspěšný.“ Je důležité být úspěšný?
Ano, je. Úspěch je hnacím motorem lidských dějin. Všichni toužíme po uznání svého okolí, chceme vnímat jeho respekt a svou důstojnost. Je to základní potřeba člověka, jako jíst, pít, rozmnožovat se.
Nemáte pocit, že se dnes touha po úspěšnosti trochu vymyká z kloubů?
Vždycky jsme chtěli být úspěšní. Dnes to pod vlivem médií, která obklopila svět, dostalo trochu jiný rozměr.
Máte na mysli bulvární média?
Bulvární a lifestylová média. Lidé je čtou nejvíce a právě tahle média se snaží tvořit model úspěšného člověka.
Jsou podle vás západoevropské hodnoty, mnohdy tíhnoucí víc k estetice než k etice, v nejlepším pořádku, nebo jde o alarmující jev?
V evropské hodnotě rozhodně nepřevažuje měřítko úspěchu v lifestylovém obrazu atraktivní modelky nebo úspěšného herce. Jsem přesvědčen, že mnohem více lidí vidí úspěch v něčem jiném. Vezměte si, kolik lidí provozuje charitativní činnost, kolik lidí dělá záslužnou manažerskou práci, o kterou bulvár nezavadí.
Dnešní úspěšný člověk může být úspěšný hlavně v tom, že oblbuje lidi, aby si koupili produkt, který nejen nepotřebují, ale nic dobrého společnosti, natož naší planetě, nepřináší…
Máte pravdu, existuje spousta firem, které jsou na tom postavené – zejména komerční média, některé telefonní společnosti, reklamní agentury…
Mně jde o to, že tihle úspěšní manažeři mají za sebou produkty, které z lidí dělají stále pohodlnější a mnohdy bezohlednější tvory.
A vy chcete asi říct, že já dělám totéž… Ano, do jisté míry ano.
Spíše jsem se vás chtěl zeptat, jestli jako vystudovaný filozof nemáte problém s tím, že svou činnost věnujete něčemu, co jde v podstatě po povrchu, nikoli do podstaty…
Problém s tím nemám, protože si uvědomuji, že to, jak člověk vypadá, dokáže ovlivnit jeho úspěch. Jestliže pro to má fundament, to znamená, jestli má na to být úspěšný, tak já mu k tomu dodám tu složku, kterou potřebuje získat, aby ho jeho okolí uznávalo. Bez etikety už to dneska nejde.
Nesetkal jste se situací, kdy byste si řekl: „Já vlastně kultivuji plytké lidi?“ Jejich plytkost se etiketou nevytratí, jenom pro ni získají novou masku.
I takoví mezi nimi jsou, to bezpochybně.
A pociťujete pak marnost nad svou činností?
Osmnáct let jsem působil jako učitel a vždy jsem se snažil vzdělávat i ty, u kterých bylo jasné, že jsou nevzdělatelní. Nemám s tím problém. Vždycky jsem svou práci dělal rád, i když je to trochu sisyfovská práce. Ale vždycky to bylo moje poslání, chcete-li, moje snaha po úspěchu.
Jaká základní pravidla hry byste našim dětem jako učitel vštěpoval? Aby byly úspěšné, nemusely se za svou práci stydět a neškodily, jako většina z nás z těch sedmi miliard?
To ale není většina (na tváři mu vykvete shovívavý úsměv). To není rozhodně většina. Podívejte se, vždyť žijeme v naprostém štěstí a pohodě.
Říkáte tím, že dnešní svět je v pořádku?
A proč by neměl být? Nežijeme snad v nejšťastnějším období, jaké jsme kdy na Zemi měli?
Na první pohled to tak vypadá…
Ale ono to tak je! Nikdy tady neexistovala nulová polarita mezi velmocemi a nulové riziko války. Nikdy! Poprvé v dějinách teď! Nikdy nebyla chudoba na světě tak nízká jako teď. Ona samozřejmě je, ale před deseti, dvaceti, padesáti lety byla mnohonásobně vyšší.
Před padesáti lety nás byly tři miliardy, dnes je nás sedm miliard. Těch hladových je teď opravdu víc – skoro jedna miliarda…
A přesto si lidé nikdy nežili v takové hojnosti jako dnes. Nikdy jsme nežili v úžasné svobodě jako teď. Například Evropa nikdy nebyla v celých dějinách šedesát let bez války. To je ten úspěch, kterého jsme dosáhli.
„Úspěch“ není vždy měřítkem úspěchu. Svého času byla velmi úspěšná římská říše, jejímž motem bylo „chléb a hry“, což není od mota tohoto světa příliš vzdálené. Tomuhle úspěchu možná chybí nějaký kontrolní mechanismus. Ani tohle vás neznepokojuje?
Znepokojovalo to Václava Havla. Tohle bylo tématem jeho projevů a často o tom mluvil. Kladl si otázky: „Proč jezdí kamiony s vodou do restaurací z Itálie do Norska, a z Norska do Itálie, a vyměňují si totéž, když si můžeme napustit vodu z kohoutků? A jaký smysl má takový ekonomický růst?“
K čemu podle vás tahle profesní úspěšnost vede?
Jsou věci, ke kterým zejména Evropa dospěla po dva a půl tisíci letech vývoje a které nezměníme tím, že na ně budeme mravně apelovat. Máme tu hluboce zakořeněné trendy. Konzumní Evropa třeba stále toužila po větším komfortu. Teď jej má, ale touží po ještě větším komfortu. To je ale normální.
Hlavně je v tom byznys…
Nevidím v tom jen byznys, ale i úspěch. Například, herec hraje Hamleta a deset minut před koncem k němu přijde pan ředitel a řekne mu: „Teď si vyberte, příteli, buď dostanete deset tisíc korun, padne opona a vy půjdete bez potlesku domů, anebo nedostanete nic a opona půjde desetkrát nahoru a čtvrt hodiny budou lidi vyvolávat vaše jméno.“ Co myslíte, že si ten člověk vybere? Neblázněte, pochopitelně si vybere úspěch, ne ty prachy.
To jste úspěch zúžil zrovna na netypickou profesi…
Vy přece také chcete, aby někdo měl dobrý pocit a radoval se z toho, že si přečte váš článek. Neříkejte, že tenhle rozhovor děláte jenom pro prachy?
Zvláště když se bavíme o těchto věcech, nemohu to dělat jen pro prachy.
A myslíte si, že já své přednášky dělám jenom kvůli penězům? Dostávám za ně sice peníze, což je dnes podstatou veškerého lidského konání – vy tu také se mnou nesedíte zadarmo – ale oba to děláme kvůli tomu, že nás to baví. I to je měřítko našeho úspěchu.
Zkrátka ve všem vidíte jen dobré stránky, a ty špatné považujete jen za zlomek našeho konání…
Je to slepá ulička vývoje.
Takového optimistu jsem snad ještě nezažil.
Vy z toho děláte hrozbu lidstva a přitom to je jen legrace.
Pokud navštívíte místa, kterých se ještě nedotkla naše civilizace, uvědomíte si, že tam lidé žádnou etiketu nepotřebují…
Potřebují, to je omyl.
Tak mi to vyvraťte. Etiketu nepotřebují, a přesto se vůči sobě mnohdy chovají s větším respektem a s větší empatií než v civilizovaných státech.
A to, co jste teď řekl, je základem etikety. Tak mi neříkejte, že ji nepotřebují! Už v prvobytné společnosti byla určená hierarchie a ti společensky významnější dostávali lepší kousky masa. Už tehdy se rozvrstvovala společnost.
Jsou kmeny, kde všichni pracují stejně a o všechno se dělí. Nikdo nedostává větší kus masa…
To nejde, už ve zvířecí smečce existuje vůdce, který je silnější než ostatní a má svá privilegia. Etiketa byla jiná v pravěku, jiná ve středověku a jiná je dnes.
Zabýval jste se etiketou starších civilizací? Třeba Egypťanů nebo mayské civilizace?
Tak hluboko jsem zatím nešel, to mě ještě čeká. Nicméně jejich etiketa byla určitě dána náboženskou hierarchií. Šlo především o komunikaci s bohem, kterou v mayské civilizaci ovládal velekněz. Mimochodem, hierarchie ve starověké či středověké společnosti byla velice přísná.
Vaše známá, Indka, vám vyprávěla, že v Indii není možné stát vedle sebe v tramvaji a neusmát se, což je v Česku běžné.
Ano, my jsme chladní, studení.
Myslíte si, že se toho někdy zbavíme?
Nezbavíme.
Čím si to vysvětlujete?
Jsme nejen citově méně vřelí, ale i pesimističtější. Trpíme jakoby apriorní nedůvěrou k jiným lidem. Náš podnebný pás nás patrně vede k tomu, že jsme neustále zasmušilí. Základním výrazem naší tváře je lehká podmračenost.
Kde se stala chyba, dejme tomu z pohledu etikety?
To není chyba etikety, takhle si to česká společnost vytvořila. Na základě svých zkušeností si vytvořila i vnímání cizích lidí. Je ale zvláštní, že my máme k tomu méně důvodů, nežli třeba ti Indové.
Tak tenhle paradox opravdu platí – čím chudší země, tím více úsměvů.
Právě, a my si tohle nedokážeme uvědomit, protože jsme takhle pesimisticky zapšklí (prstem ukazuje na mě).
Máte na mysli mě?
Vy přesně reprezentujete tuto nedůvěru, tento pesimismus, tu zapšklost vůči světu a vůči budoucnosti. Vždyť tu přece máme všichni důvod k úsměvu, a já vám to asi marně vysvětluji.
Vidím, že ve mně máte jasno. A chápu vás dobře, že etiketu považujete za předstupeň etiky?
Etiketa vyvěrá z etiky, odráží morálku dané společnosti. Ve středověku neznamenal lidský život to, co dnes, ale některá pravidla jdou napříč celými dějinami. Třeba žena byla nedotknutelná a válečné operace se jí vyhýbaly.
Vy jste opravdu nenapravitelný optimista.
Samozřejmě, leckdy se to překračovalo. Třeba v bosenské občanské válce byly ženy znásilňovány, a to ve 20. století! Etiketa se odvíjí od morálky v dané zemi.
Je etiketa předstupněm etiky?
Ne, je jejím důsledkem. Například americká společnost dnes neklade důraz na galantnost vůči ženě.
To si americké feministky vybojovaly samy. Tam, když ženě otevřete dveře, tak vám dá pomalu facku…
Je to tak. Jeden můj klient mi popisoval, jak ji opravdu dostal. Nazvala ho „Bloody European!“.
Zkuste tuto planetu vzít jako jedno místo, kde žijeme a kde máme své přátele. Řekněte mi tři základní pravidla etikety.
Především – respektuj osobnost druhého. Vystříhej se všeho, co druhému způsobuje újmu a dělej to, co mu způsobuje radost. To je princip lidského konání. Druhé pravidlo… (dlouho jej hledá)
Zahrnul byste do těch třech bodů i dobře vypadat?
(udiveně) Dobře vypadat? To by tam nebylo. Bylo by tam asi – vzdělávej se, snaž se porozumět světu. Za třetí…
Být úspěšný?
To nemusíme ani nikomu předestírat, protože to je imanentní motivace každého člověka. Za třetí: konej dobro všude kolem sebe.
