Kalifornie je rájem pro turisty. Více než který jiný stát symbolizuje rozmanitost USA. Nekonečné pláže, strmé útesy, nedotčená krajina národních parků, horské štíty či rozlehlé pouště, ale již málokdo by zde čekal též americké dědictví po předcích.
Kalifornské misie zdaleka nepatří mezi prvoplánově vyhledávané turistické lokace. Může se to však jevit jako paradox, vzhledem k tomu, že se společně s presidii, bývalými vojenskými pevnostmi, které chránily nové kolonie, jedná o nejstarší architektonické památky ve státě. Obzvlášť když vezmeme v úvahu vztah místních lidí k vlastní historii. Řečeno s jistou mírou nadsázky, každá budova starší osmdesáti, devadesáti let se v Kalifornii může pyšnit plaketou označující místo historického zájmu. Více než dvě stovky let staré misijní komplexy se proto vskutku dají vnímat jako rarity, které by neměly ujít pozornosti nikoho, kdo zaslíbenou zemi na západním pobřeží Ameriky navštíví. Pravda, ne všechny misie se dochovaly ve své původní podobě, a na místě řady z nich dnes stojí více či méně věrné repliky, i tak ale svým historickým významem nutí k zastavení. Téměř tisíc kilometrů dlouhou koloniální cestu El Camino Real, na které byl mezi San Diegem a Sonomou řetězec jednadvaceti misií v letech 1769–1823 vybudován španělskými františkánskými misionáři, dnes prakticky kopíruje nejdelší kalifornská dálnice č. 101 (nezřídka lze u cesty spatřit repliku misijního zvonu, která místo historické trasy označuje). Silnice vedoucí po západní části státu a spojující Město andělů s vyhledávanou Bay Area tedy k návštěvě alespoň některé z misií vybízí sama.
CENTRA VZDĚLANOSTI
Misionáři z řádu španělských františkánů přišli v druhé polovině 18. století do dnešní Kalifornie za účelem šíření křesťanské víry a vzdělanosti mezi místními domorodci, ze kterých měli vychovat budoucí občany stále expandujícího španělského koloniálního impéria. Podle původních plánů se z misijních komunit měly během deseti let stát samosprávní města, načež měla být půda zpět navrácena původním obyvatelům. Jak však historie ukázala, tyto cíle se Španělům naplnit nepodařilo. Ani jedna z kalifornských misií nikdy nedosáhla kompletní samosprávy a neobešla se bez byť skromné finanční podpory Španělska. Byli to však zejména konvertovaní indiáni, kteří španělské misionáře zásobovali. Zvláště potom, co v roce 1810 v Mexiku vypukla válka o nezávislost na Španělsku, nemohli se misionáři na subvence ze strany Španělů již déle spoléhat. Zájem o podporu tak vzdálených misií po vítězném roce 1821 neprojevila ani nově ustavená mexická vláda, pod jejíž kontrolu přešly, a proto se uchýlila k jejich sekularizaci. Dekretem z roku 1834 byli mniši zbaveni administrativní kontroly nad misiemi, jež byly uzavřeny a jejich pozemky zabrány. Ačkoliv se proklamovalo, že půda bude navrácena indiánům, nestalo se tak, a namísto toho byla prodávána novým osadníkům. Postupný úpadek misií se začal zastavovat až na sklonku druhé poloviny 19. století, kdy se již na Mexiku nezávislá Kalifornie stala součástí Spojených států amerických (v roce 1850 se stala 31. státem Unie) a kdy byly vyslyšeny hlasy o jejich navrácení katolické církvi.
BOJ PŘÍRODOU
Vepřovicové stavby s masivními zdmi nabílenými vápnem, které podle návrhů samotných mnichů stavěli indiáni, během let své existence podléhaly zkáze, řadu z nich poničila zemětřesení nebo záplavy. Obrovské škody například napáchalo masivní zemětřesení, které otřáslo Kalifornií v prosinci 1812 a jež zničilo kostel v misii San Fernando Rey, kompletně zdevastovalo nově vystavěný kostel v misii San Juan Capistrano, pod jehož troskami zahynuly desítky modlících se indiánů, a taktéž zásadně poničilo misijní komplexy Santa Inés a La Purísima Concepción. Druhá jmenovaná misie nacházející se v Lompoc Valley byla poté dokonce kompletně přestěhována o pár kilometrů na severovýchod. Stěhování misií do vhodnějších lokací ostatně nebylo žádnou výjimkou. Hned první zbudovaná misie v San Diegu se kvůli nedostačujícím zásobám vody a málo úrodné půdě stěhovala již po pěti letech své existence. Rok nato však byla napadena a vydrancována osmi stovkami indiánů a vyhořela až do základů. Páter Luís Jayme byl přitom zmasakrován a stal se tak prvním křesťanským mučedníkem v historii Kalifornie. Kvůli nedostatku úrodné půdy se stěhovala i montereyská misie San Carlos Borroméo. K jejímu přemístění do dnešního Carmelu též přispěly nevyhovující poloha blízko presidia a nepřístojné, surové chování tamních vojáků k indiánům žijícím v misii.
Záplavy, zemětřesení a dokonce také piráti sužovali i misii v Santa Cruz, a to v takové intenzitě, že jí bylo přezdíváno „smolná misie“. V roce 1857 ji nakonec otřesy půdy srovnaly se zemí kompletně. Dnešní kostel, který stojí blok od místa toho původního, je pouze jeho třetinovou replikou. Věrné repliky dnes připomínají i misie San José, jež se paradoxně nachází v dnešním Fremontu, necelých třicet kilometrů na sever od San José, a Soledad, situovanou poblíž městečka Salinas, známého rodiště slavného amerického spisovatele Johna Steinbecka. V roce 2003 zemětřesení téměř zničilo do té doby jednu z nejautentičtěji dochovaných misií, San Miguel Arcángel, která byla jako šestnáctá v pořadí založena v roce 1797 u dnešního Paso Robles. Po třech letech úsilí a práce se ji podařio částečně zpřístupnit, když bylo znovuotevřeno její muzeum. Od roku 2009 je rovněž umožněno zavítat do nově otevřeného kostela a hřbitova.
DNEŠNÍ OSUDY
Požáry a zemětřesení opakovaně nutily k přesouvání misie Santa Clara de Asís, která se stěhovala celkem pětkrát. Dnes stojí v areálu jezuitské univerzity v Santa Claře. Osud některých dalších misií rovněž stojí za zmínku. San Antonio de Padua, zbudovanou jako třetí v pořadí v roce 1771, v současnosti najdete uprostřed vojenského komplexu u Jolonu v Monterey County. Jako jedna z mála misií tak není obklopena městskou zástavbou a je obzvlášť ceněna pro své bohaté archeologické zdroje a kompletní původní vodovodní systém. Naopak zmiňovaná „matka misií“ v San Diegu je dnes poněkud ztracena v tamní rušné dálniční síti. Misie Santa Inés, ležící na okraji dánské vesnice Solvang v proslulé kalifornské vinařské oblasti Santa Ynez Valley, pro změnu vyčnívá mezi větrnými mlýny a kýčovitými domečky, které jsou zmenšenými replikami známých dánských staveb. Svému původnímu účelu už dnes slouží pouze jediná z nich, misie v Santa Barbaře. V řadě misijních kostelů se nicméně pravidelně slouží mše. Většina misijních komplexů se v průběhu 20. století dočkala rekonstrukce. La Purísima Concepción byla dokonce ve 30. letech prohlášena za státní historický park a s rozlohou dvou tisíc akrů (zahrnujících čtyřicet kilometrů turistických stezek) je nejrozsáhlejší rekonstruovanou kalifornskou misií a těší se značné přízni ze strany návštěvníků. Mezi turisticky nejatraktivnější rovněž patří „královna misií“ v Santa Barbaře, která se tyčí v kopcích této rušné riviéry Pacifiku, a s ní i misie v San Juan Capistranu a Carmelu. Právě v těchto třech komplexech byly jako v jediných ze všech jednadvaceti postaveny kamenné kostely.
Zvědavost láká turisty k misii v San Juan Bautista a sanfranciské misii Dolores, které prosluly díky věhlasnému snímku Alfreda Hitchcocka Vertigo (1958), jejž režisér kompletně situoval do svých oblíbených lokalit v Bay Area. V případě misie San Juan Bautista pravděpodobně někoho může zmást, že chybí kostelní věž, kterou tvůrci filmu jen pro efekt uměle vytvořili ve studiu. Kromě toho stojí návštěva městečka San Juan Bautista u dálnice č. 101 mezi Salinas a San José za to už jen kvůli řadě malebných historických budov a kohoutům, kteří zde mají právo volně se procházet po ulicích. Filmoví příznivci by též neměli minout losangeleskou misii San Fernando Rey, jejíž přilehlá zahrada je místem posledního odpočinku populárního amerického komika Boba Hopea (1903–2003) a jeho manželky Dolores (1909–2011).
Náhodou jsem potkala baristku (specialistka na přípravu kávy) roku, náhodou mě ten den pozvala do kavárny na přednášku jednoho z nejlepších panamských pěstitelů kávy. Náhodou jsem ten večer měla čas a náhodou mě energický farmář pozval do jeho země. Mimochodem, na náhody nevěřím.
Jak dovedou být noci v hlavním městě Panama žhavé, jsem poznala krátce po svém příletu. Odehrávalo se to asi takto: přistání ve 22.15 hod., prohlídka starého města ve 23.30 hod., v baru Plaita místní pivo, velmi hlasitá hudba a já na parketu v 1.00 hod., pozdní večeře v podobě vyhlášeného kuřecího vývaru ve 2.30 hod., buenas noches ve 3.30 hod. Netřeba myslím dodávat, že jsem v závěru svého pobytu trpěla chronickým spacím deficitem. Nutno podotknout, že v Panamě neexistuje něco jako noční klid, proto buďte připraveni na dunivou hudbu i ve tři v noci. Panama přetéká mrakodrapy a na první pohled byste si město klidně mohli splést s nějakým americkým protějškem. Je tu ale rozhodně co zdokonalovat, například vystavět kanalizaci, která by z části města nedělala smrdutou stoku. V části starého města, které bylo zapsáno na seznam UNESCO, na mě dýchla koloniální architektura a já jsem zapomněla na moderní dobu. Z mnohých domů tady zůstaly jen fasády podpírané pilíři, zdi jsou často pomalované a občas se na mě zvědavě z balkonu podívá neposedný ušatý tmavovlasý kluk. Setkáte se tu i s policisty vypadajícími jako vojáci (Panama však armádu nemá), kteří tu usměrňují dopravu v blízkosti prezidentského paláce. Minout jsem nemohla ani prodavače takzvané hoblované zmrzliny. Z obřího kvádru muž hbitě nahobluje led, dá ho do papírového kornoutu, zalije ovocným sirupem, třtinovou melasou a kondenzovaným mlékem. Doprostřed zapíchne brčko, neboť tato přeslazená zmrzlina se cucá.
NOC S PAPOUŠKEM
Blíží se poledne, je lepkavé vedro s třiceti stupni, a já vyrážím na tržiště Mercado de Abastos. Je dost velké, má krytou i venkovní část a nakoupit tady může hospodyně i zásobovač z velké restaurace. Všechny suroviny samozřejmě pocházejí z okolí, žádné zboží není z dovozu. Očichávám velké svazky koriandru, který tady mají i v dlouholisté variantě. Opodál jsou stánky ananasové a zrovna tu probíhá vykládání zboží z dodávky. Muž se zlatými zuby mi mezi házením stíhá i posílat vzduchem pusu. Z trhu si odnáším kromě jiného také domácí chilli omáčku, kterou byly naplněné vypité láhve od třtinové pálenky. Prostě kolorit. Když večer dorážíme na pobřeží poloostrova Azuero, zjišťujeme, že sehnat ubytování v těchto místech je téměř nemožné. Vyhlídnuté jsme měli pozoruhodné místo La Plaita v lese na pobřeží, kde nám v nouzi ochotně nabídli k přespání houpací sítě na pláži. Mimochodem na houpací sítě tu narazíte téměř všude jako na pozůstatek po indiánech, kteří hamaky používali pro spaní, aby byli ve výšce chráněni před dravou zvěří. Nechat si ošplouchávat kotníky mořem o půlnoci a pozorovat se zakloněnou hlavou oblohu s tou nejzářivější mléčnou dráhou bylo nezapomenutelné. Stejně nezapomenutelné bylo probuzení za úsvitu hrůzu nahánějícími zvířecími zvuky ze vzbouzejícího se lesa a pozorování hemžení po písku, kde měli napilno malí krabi. Vše korunovala snídaně pod stromy, ze kterých nás zvědavě pozorovaly opice, naše tortilly se odvážili ochutnat dva velcí papoušci.
U PATY VULKÁNU
Boquete je městečko položené na úpatí sopky Barú a zároveň nejvyšší hory Panamy (3474 m n. m.), ze které dohlédnete na obě pobřeží. Městečko bylo založeno teprve v roce 1911 kvůli rekreaci významnějších amerických i evropských stavitelů Panamského průplavu. Unikátnost zdejší oblasti pochopíte, když v zahradách spatříte mrštné kolibříky nebo v lese dlouhoocasého kvesala. Samozřejmostí jsou zde i orchideje a planě rostoucí kaly. Neustálý boj dvou klimat (často lze vidět nad kráterem soupeřící mraky přicházející z obou pobřeží) způsobuje časté mrholení, a tak tu docela často uvidíte duhu. Přidá-li se k tomu bohatá sopečná půda a optimální výška 1000–1700 m nad mořem, jsou to podmínky jak dělané pro pěstování jedné z nejlepších káv na světě – kávové farmy jsou rozeseté po úpatí vulkánu. Kodrcám se po strmé kamenné cestě džípem s Graciano Cruzem, s farmářem, co za všechno může a co mě nápadem na cestu do Panamy nakazil. Na jeho farmě Emporio se seznamuji s indiánskou rodinou, která farmu obhospodařuje. Indiáni kmene Gnöbes mají totiž znalosti pěstování kávy po generace zažité a jsou proto nejlepšími sběrači. Indiánky tu nosí tradiční barevné šaty, ale muže i děti uvidíte v normálním oblečení. Překvapuje mě, že kávovníky nejsou vysázeny v řadách jako vinná réva u nás, ale rostou různě v citrusovém lese, který jim poskytuje stín. Je před sklizní a keře s výškou asi 2,5 metru jsou obsypané bobulemi. Ochutnávám své první hořkosladké kávové třešně, jak se bobulím říká. V době zralosti jsou červené nebo žluté, uvnitř jsou vždy dvě kávová zrnka. Zrna nebo bobule se tu suší na tzv. afrických postelích – na kůlech je natažené pletivo, na němž zrna na slunci schnou a zároveň mohou dýchat. Zrna se musejí několikrát denně prohrabávat, aby nezačala kvasit. Vše se tady dělá samozřejmě ručně.
BOHOVÉ VE VLNÁCH
Zatímco na pacifickém pobřeží je léto (30 stupňů), na karibském pobřeží je zima (15 stupňů) a prší. Sice se to vzpírá mé logice, protože obě pobřeží jsou od sebe vzdálená asi jen 200 km, ale přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži. Město Bocas del Toro se nachází na stejnojmenném souostroví u karibského pobřeží, je plné pestré směsi černošských obyvatel a polonahých svalnatých bělošských surfařů (turistů). V ulicích uvidíte lidi jezdit na kole i mladíky s rastafariánskými pletenými čepicemi na skateboardech. Na pláži se ze mě stává šílený fotoreportér, dokumentující surfaře ve vlnách. Mimo jiné se tu dozvídám, že správný surfař v noci paří a brzo ráno surfuje. Kdy spí, to nevím. Vím však, že nejlepší diskotéka je přímo na vodním molu v baru Barco Hundido. Vyzkoušela jsem tu salsu, merengue, kalypso nebo rozkolíbané reggae. Prostě shrnu to takto: hříšný tanec hadr. Při cestě z ostrovů brzdíme u indiánských chatrčí. Ráda bych viděla kakaovník. Malý černovlasý kluk mě bere za ruku a vede mě blátivou cestou až ke stromu, na kterém visí pár žlutých oválných plodů. Usekává jeden kakaový plod a podává mi ho. Uvnitř se skrývají bílým slizem obalené „oblázky“, které za veselí houfu dětí ochutnávám. Brrrr! Hořké kyselé cosi, které má na míle daleko k lahodné chuti čokolády. I když jsou indiáni chudí, zůstávají pohostinní, o tom jsem se mohla přesvědčit, když mi nabídli právě upečené a ještě teplé chlebové placky s kokosem. Mimochodem, v Panamě dodnes žije pět indiánských menšin, přitom právě indiáni jsou původními obyvateli země. Žijí v ráji a ani o tom nevědí.
„Bezpečnostní situace v Mexiku je v současné době vyhrocena v důsledku eskalace násilí mezi drogovými kartely. Z tohoto důvodu se turistům nedoporučuje cestovat do států na hranicích s USA,“ varuje na svém webu ministerstvo zahraničí. No, to zní jako výzva ne?
Dnes, zpětně, mohu z vlastní zkušenosti říct, že severní Mexiko není zdaleka tak nebezpečné, za jaké se považuje. Tedy pokud se vyhnete příhraničním městům a dodržujete jistá pravidla hry. S přítelkyní jsme procestovali vnitrozemní státy Chihuahua a Durango a z naší cesty si odnesli nezapomenutelné zážitky. Jmenované státy cestovateli nenabídnou ani příjemné pláže, ani mayské pyramidy jako jih země, zato ho provedou zajímavou horskou krajinou s obrovskými kaňony, vesničkami s „drsnými“ domorodci, ranči se skutečnými kovboji a vlijí mu do žil trochu povinného dobrodružství, o němž bude později tak rád nad sklenicí piva vyprávět svým kamarádům.
Zatoužíte-li po cestě do stejných míst, jakými jsme putovali my, obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Určitě ji oceníte při čekání na sporadicky projíždějící auta, které se může protáhnout i do druhého dne. V horách totiž nenarazíte na žádné autobusy, jež by vám pomohly cestu zkrátit. Zdolání některých dlouhých úseků, pospojovaných jen horskými prašnými silničkami připomínajícími místy spíš vyschlé koryto řeky než cestu, nám tak zabralo i několik dnů. Byly dny, kdy se neobjevilo ani jediné auto. Když už nám ale panenka Marie, jejíž obrázky a sošky jsme potkávali při silnici téměř na každém kilometru, do cesty některé z nebe seslalo, vždy zastavilo. V těchto ztracených drsných končinách neexistuje, že by si lidé vzájemně nepomohli.
PRAVIDLA HRY
Vydrápali jsme se na otevřenou zadní korbu džípu, kde už seděli vesničané nebo byla zaskládaná zbožím z nejbližšího městečka, kukuřičnými klasy, pytli s odpadem či pneumatikami a radostně se kodrcali dále. Zvířený prach nám pronikal do úst i nosu, usazoval se na našich už tak špinavých tělech, ale nestěžovali jsme si. Tyto nepříjemnosti nám byly mnohonásobně vynahrazeny nádhernými horskými sceneriemi a usměvavými tvářemi našich spolucestujících, ze kterých jsme četli zvědavost. „Co tady ti gringové chtějí? Kde se tu vzali?“ Naší chabou španělštinou, skládající se z pár prvních lekcí z učebnice pro samouky, jsme neobratně vysvětlovali, co nás do jejich hor přivádí.
„Ne, opravdu nepašujeme motu,“ jak místní nazývají marihuanu, která se v horách pěstuje ve velkém a je příčinou přestřelek mezi mafiány a vojáky, i mezi drogovými kartely samotnými. Když jsme se prvně střetli na prašné cestičce uprostřed hor s po uši ozbrojenými vojáky usazenými v armádním džípu, měli jsme strach. Z masek na jejich obličejích vystupovaly nic nenaznačující oči a ani stojící voják držící se rukojeti mohutného otočného samopalu, ukotveného na střeše kabiny auta, nás zrovna nepovzbudil. Do vědomí se nám vkrádaly nepříjemné myšlenky o údajné zkorumpovanosti mexické armády i mnohá varování, která jsme posbírali cestou. Většina gringů pohybujících se v horách severního Mexika s objemnými bágly je prý pašeráky marihuany. „Skutečně na nás takto pohlížejí zdejší horalé i vojenské patroly?“ Několikrát se nám opravdu přihodilo, že vesničané na nás pořvávali „mota mota“ a ukazovali na naše baťohy. S vojáky jsme naštěstí žádné problémy neměli. Při každém setkání s nimi jsme sklopili zrak k zemi a snažili se stát neviditelnými.
Od místních jsme byli brzo poučeni, jak poznáme auta mafiánů, kterými se to v horách jenom hemží. Když jsme na cestě mezi vesničkami potkali několik za sebou jedoucích aut s černými neprůhlednými skly, byli jsme si jisti, že máme to potěšení se členy drogového kartelu. Alespoň tak nám je popisovali zdejší domorodci – auta jsou nová, draze vypadající, a o tom, kdo sedí uvnitř, lépe ani nepřemýšlet. Na rady horalů jsme se po setmění raději na cestách nemotali. Zejména v noci se prý převáží po nejméně frekventovaných lesních stezkách marihuana. Po několika týdnech strávených v horách jsme si zvykli. Stačí dodržovat pravidla hry, tedy ta mafiánská.
OŽIVLÝ WESTERN
Z ohybu lesa se po prašné cestičce proti nám vyřítila dvojice mužů na koních a my se nestačili divit. Byli jako vystřižení z nějakého westernu. Na hlavě jim seděla velká bílá sombrera, z rozepjaté vlající kožené bundy s třásněmi vyčuhovala flanelová košile a rozdrbané džíny v pase ukotvené koženým opaskem s blýskavými cvočky a masivní stříbrnou sponou zakrývaly kožené jezdecké kalhoty. I jejich boty s protáhlou špičkou vypadaly stylově. Muži za sebou táhli na lasech dvě vzpínající se telata. Rychle jsme jim uhnuli ke kraji cesty, překvapeně vychrlili pozdrav „Buenos dias“ a ještě dlouho civěli za mizejícími kovboji, sotva viditelnými v oblacích zvířeného prachu.
Část pohoří Sierra Madre, kterou jsme putovali, je doslova poseta rozlehlými ranči. Často jsme potkávali jejich vstupní brány nebo jen narezlé tabule ukazatelů doprovázející nějakou cestu. V hornickém městečku Santa Barbara, hraničícím už se státem Durango, nás v místním baru pozval přiopilý kovboj na rodinný ranč, kde se chystala porážka krav. Samozřejmě jsme si takovou akci nemohli nechat ujít. Dalších několik dnů jsme tak strávili s ním a jeho rodinou na odlehlém ranči, rozprostírajícím se mezi vyprahlými kopci a strmými kaňony. Jedinými dalšími společníky byli už jen kojoti, vyplňující měsíční světlé noci vytím, a malí černí škorpioni ukrývající se pod kameny. Hned jsme se do ranče zamilovali. Jesus, náš nový mexický kamarád, naše nadšení ovšem nesdílel. S jistou nostalgií v hlase nám vyprávěl, jak na ranči kdysi úspěšně hospodařila celá rodina. Okolní travnaté kopce spásala ohromná stáda krav a koní, čítající mnoho set kusů. „Podívej se teď,“ ukázal na několik vychrtlých krav zavřených v ohradě. „Už pět let tady nepršelo. Zvířata nemají co jíst a hynou. Ranč nás už neuživí,“ smutně zakončil své vyprávění.
V posledních letech již na ranči nikdo na stálo nežije. Jesusova rodina si občas na výpomoc najímá jednoho zkušeného kovboje s dospívajícím synem. Oba jsme poznali při naší návštěvě. Obdivně jsme sledovali, jak se jim podařilo během chvíle nahnat z kopců pár zdivočelých koní a zkušeně je chytit do smyčky lasa. Pak s koňmi vyrazili do hor hledat stádo krav s telaty, které se už po několika hodinách tísnilo v ohradách. Ze stáda museli vybrat všechny mladší kusy a označkovat je, aby bylo jasné, že patří právě jejich rodině. Každý ranč míval svoji speciální značku, která byla dokonce evidována na k tomu určeném úřadě. Jesusovým kravám byl odříznut kus pravého ucha ve tvaru trojúhelníku. Našemu kovboji vždy stačil jediný pokus, aby lapil vybrané tele do oka lasa. S pomocí dalšího muže teleti svázali přední i zadní nohy a povalili ho na zem. Označkovat tele byla pro kovboje otázka vteřiny. Při pozdějším porcování zabitých krav jsem už pomáhal i já. Čerstvé krvavé steaky chutnaly jedinečně!
V MĚDĚNÉM KAŇONU
Už několik let nepoužíváme na našich toulkách světem knižní cestovní průvodce. Někdy se držíme mapy, často jedeme tak říkajíc za nosem. Naším cestovatelským motem zůstává ono osvědčené: „I cesta může být cíl.“ Vždyť velká očekávání také znamenají velká zklamání.
Když jsme se neočekávaně ocitli tváří tvář ohromnému Copper Canyonu, v rozlehlém národním parku Barranca del Cobre, úžasem jsme téměř oněměli. Jak jsme se záhy dozvěděli, Copper Canyon patří k jednomu ze třinácti přírodních divů Mexika a je údajně mnohem větší než světoznámý Grand Canyon v USA. Původními obyvateli kaňonu byli indiáni Tarahumarové, kteří jsou věhlasní pro své neuvěřitelné běžecké schopnosti na dlouhé vzdálenosti. Žijí zde dodnes. S rozpaky jsme pozorovali copaté indiánky, které sporadickým turistům prodávaly ručně tkané šály a pletené proutěné koše. Hned mě zaujala jejich barevná načechraná sukně, přes rameno přehozená šála, a především zářící dlouhé froté ponožky v gumových sandálech, které měly vyrobené ze staré pneumatiky.
Sestoupili jsme po vyšlapané indiánské cestičce v lese do útrob kaňonu, kde jsme zjistili, že tradiční život je indiánům stále vlastní. Jejich prťavé domečky z nevypálených cihel, s doškovou, břidlicovou nebo jen igelitem krytou střechou jsou rozházeny v srdci kaňonu. Někteří indiáni dokonce žijí pod skalním převisem v igelitovém přístřešku, přesto to nevypadá, že by si stěžovali. Mexická vláda v posledních letech investuje do zlepšení životních podmínek obyvatel zdejších hor. Otázkou je, zda to vůbec chtějí či potřebují. Mohlo by se stát, že několik století přežívající společenství definitivně vymizí.
Demonstranti si to asi představovali jinak. Mysleli si, že stejně jako v Egyptě nebo Tunisku dojde v zemi k rychlým změnám, po kterých volají. Místo toho se už přes rok zmítá Sýrie v konfliktu podobném občanské válce. Která strana je blíže k vítězství?
Psal se srpen 2010 a my jsme odpočívali na malé syrské pláži v Ras Al Basitu nedaleko tureckých hranic. Kousek vedle nás opravoval svou loďku opálený padesátník. K našemu překvapení nás vzápětí oslovil německy. Vrátil se do Sýrie po čtyřicetileté zkušenosti z Evropy, v Darmstadtu učil Turky jazyky. Plánoval si v rybářské osadě užít klidného stáří. K večeru se v přístavu objevil i mladý pekař Ibrahim a jeho kamarád. I oni uvítali příležitost poklábosit si se zahraniční návštěvou. Přes týden se vždy věnovali malému krámku v nedalekém městě Latákii, víkendy trávili u rodičů na venkově. V noci nebo časně ráno sbalili harpuny, baterky, sítě, ploutve, šnorchly a velký nafukovací kruh a s touto výbavou pak dlouhé hodiny křižovali pobřežní vody, chytali ryby a korýše. Pozvali nás také do hor, kde žije manželka jednoho z mladíků. Pod starým fíkovníkem jsme seděli u čaje a opunciových plodů. V Latákii jsme se pak rozloučili bez výměny kontaktů, protože Ibrahim neměl přístup k internetu. Naposledy jsme mu zamávali z autobusu.
Půl roku po naší návštěvě vyšli mladí sunnitští muslimové na jihu země do ulic a pořádkové složky proti nim tvrdě zakročily. Naděje části Syřanů na naplnění ideálů arabského jara se nerealizovaly jednoduše. Armádou byla 14. srpna 2011 napadena i Latákie. Vláda prohlašovala, že usiluje pouze o zneškodnění teroristických skupin, prostředky, které k tomu použila, byly ale hrozivé. Do města pálily i syrské válečné lodě z moře. Hlášeno bylo asi 25 mrtvých. Snad byli oba naši přátelé tou dobou ve své zátoce nebo u svých rodin v horách. Možná se připojili k tisícům uprchlíků mířících do blízkého Turecka. Co se to stalo se zemí, která se v době naší návštěvy jevila tak klidná? A jak si teď asi vedou další naši známí, které jsme na své cestě potkali?
U REBELANTSKÉ ŘEKY
Hamá bývalo poklidné město (byť po Halabu, Damašku a Himsu čtvrté největší v Sýrii), u kterého by nikdo nehádal, čím vším si už v historii prošlo a čím si ještě bude muset projít. Po staletí rušil poklid maloměsta jen pravidelný klapot vodních kol norias, s jejichž pomocí do koryt akvaduktů čerpali měšťané vodu ze stále hlouběji zaříznuté řeky al-Así (Orontes). Díky těmto důmyslným konstrukcím pak byly pole i mešity zásobeny říční vodou, aniž by k tomu bylo nutno vynakládat nějakou práci. Dvacáté století však přineslo do města vodovod a vodní kola postupně ztratila svůj smysl. Místní si svá kola ale nadále hýčkají a chlubí se jimi i na své padesátilibrové bankovce. Přesto však zdejší obyvatelé s režimem strany Baas nikdy příliš nesympatizovali. Opoziční nálady prostě mají v krvi. I starověká Orontes, protékající městem, si vysloužila novodobé jméno Nahr al-Así (tedy něco jako „rebelující řeka“), protože proti všem zdejším zvyklostem teče od jihu k severu.
Závažnější problémy ale vládě vždy působili zdejší věřící. Sýrie je dnes nadmíru světským státem, kde sunnitská většina žije pohromadě s četnými menšími muslimskými sektami i křesťanskými církvemi. Náboženství bylo z politiky vykázáno. Jak by tomu také mohlo být jinak, když v čele země už více než čtyřicet let stojí rodina Asadů, náležející k menšině alávitů? Ovšem ne všichni občané jsou s takovým stavem spokojeni. Muslimské bratrstvo považovalo vládu strany Baas za pošlapání tradic islámu. Na počátku 80. let proto zorganizovalo revoltu se střediskem právě v Hamá. Háfiz al-Asad, otec současného prezidenta, tehdy neváhal nechat celé město vybombardovat. Oběti na životech se vyšplhaly do tisíců.
Hamá však povstala z popela a letitá čerpadla se opět stala místem setkávání. V čase vyprahlého ramadánu skotačili na nábřežích děti i dospělí. Nechávali se dřevěnými koly vynést do výše a pak opět položit do vln. My jsme se zde seznámili s cukrářem Amerem. V jeho obchůdku na hlavním náměstí jsme ochutnávali místní speciality. Po klidných dnech ale přišlo loňské léto. Půl roku trvající protesty proti Asadovi mladšímu dosáhly s příchodem dalšího ramadánu vrcholu. Nový prezident Bašár al-Asad se rozhodl ukázat, že za otcem v ničem nezaostává a Hamá patří k místům, která to pocítila nejsilněji. Město tak opět doplatilo na svou pozici centra odporu. Řádění vojáků padly na přelomu loňského července a srpna za oběť stovky protestujících. Tanky rozdrtily barikády i jejich obránce. Doufejme, že mezi nimi nebyl cukrář Amer. Jeho obchůdek na promenádě těžko zůstal stát bez poškození. Ženy a děti z Hamá se prý stáhly na venkov do bezpečí, snad tedy i Amerova rodina vyvázla jen se škodami na majetku.
JENOM KLID!
Bylo by ale chybou předpokládat, že v Sýrii proti sobě stojí jen bezbranný lid a nemilosrdná státní moc. V odporu k prezidentovi nejsou občané zdaleka jednotní. Když jsme se na své cestě zastavili v Halabu, u místní mešity nás oslovil zdejší obchodník Waddah. Během ramadánu bývá v uličkách tamějšího svérázného bazaru po setmění mrtvo. Se západem slunce se všichni ve svých domovech dávají do jídla a pití. Jen službu konající policisté musejí svůj piknik pořádat na ulici. Waddah nerad večeří sám, a proto nás pozval do svého útulného krámku. Navlékl nás do beduínských hábitů a nad mísami hummusu, masa s cizrnou a halbských pistácií se pak zajímal o naše plány. Na rozdíl od většiny ostatních lidí v Sýrii nedělá angličtina obchodníkům vážnější problémy, takže jsme mohli diskutovat o všem možném. Při rozlévání vína a ředění araku tak nakonec padla i otázka na politický režim. Waddah mávl rukou. „Žije se tu dobře. Za starého prezidenta to byla jiná, ale jeho syn je rozumný člověk.“
Waddah nebyl jediný, kdo novému diktátorovi důvěřoval. Prezident má londýnské školy, manželku narozenou v Británii a původně měl být očním lékařem. Nebýt smrti staršího bratra, nikdy by na otcův prezidentský úřad nedosáhl. V Syřanech musel budit naděje a sympatie. Ve skutečnosti však bylo nesmělé „damašské jaro“, klíčící po jeho nástupu v roce 2000, opět rychle udušeno. Bašár sice po čase stáhl syrské intervenční jednotky ze sousedního Libanonu, ale vůči Izraeli zůstal nesmířlivý. A zrušit skoro padesát let platící výjimečný stav byl přinucen až současným povstáním.
Aleppo zůstalo poněkud stranou hlavních protestů. S Waddahem jsme stále ve spojení přes email. Krámek musel zavřít, protože do Sýrie teď nějaký čas bohatí turisté nezavítají. Během uplynulého roku Waddah párkrát vycestoval do Istanbulu, kde se marně snažil odprodat několik vzácných ikon. Na povstalce má tedy řádný vztek. V Halabu se vůbec většina obyvatel prezidenta spíše zastává. V říjnu 2011 se na hlavním náměstí shromáždila obrovská masa Halabanů k doposud vůbec největší demonstraci na podporu režimu. Největší syrské město vzbouřencům nepřeje. Ti, kdo mají co ztratit, se revolučních otřesů pochopitelně obávají.
VE VÍRU REVOLUCE
Oproti protestům Muslimského bratrstva v 80. letech tentokrát vzbouřenci nevolají po náboženských hodnotách, ale protestují proti korupci a represivnímu režimu. Přesto však většinu demonstrantů tvoří sunnitští muslimové, což vyvolává obavy příslušníků některých náboženských menšin. V ulicích se objevují protikřesťanská a protialávitská hesla. Není náhodou, že většina arabských států vyslovuje podporu svým protestujícím souvěrcům. Sekularizovaná státní moc se tak může opřít jen o hlas šíitských zemí, tedy íránské teokracie a libanonského hnutí Hizballáh. Syrský režim zatím organizuje manifestace oddaných a povstalce prohlašuje za teroristy a agenty islamistických organizací. Zůstat stranou je stále těžší. Neutrální obyvatelstvo slouží oběma stranám jako rukojmí.
V každém městě přitom existuje nějaká křesťanská komunita. Nejvíce pravoslavných je soustředěno v horách damašské provincie při libanonské hranici. Jen kousek od metropole leží vesnička Malula, jedno z mála míst, kde stále ještě zaznívá biblická aramejština. Modravé domečky stojí přitisknuté ke skalnímu masivu, ze kterého po setmění září do údolí neonové kříže. V místě, kde se kdysi před svatou Teklou údajně rozevřela skála, aby mohla uniknout neznabožským pronásledovatelům, stojí dnes konvent. Sestry zde pečují o sirotky a za úplatu i o pocestné. Zůstanou stranou protestů, i když vidí, k čemu dochází pár desítek kilometrů od nich? Ochrání je hory stejně jako svatou Teklu? Uvěří jeptišky Asadovým prohlášením o hrstce zahraničních sabotérů? Dostanou se k nim přes cenzurovaný internet zprávy západních médií? U sousedního kláštera v městečku Sednaya nás oslovila mladá Josefína. Pozvala nás do domu své rodiny. Byla hrdá na to, že může rodičům tlumočit, co cizinci povídají. Pochlubila se svým vysvědčením a ukázala nám i učebnice. Jedna z nejlepších studentek v okrese! Rodina se zajímala o náš vztah k Bohu. Babička nemohla pochopit, co je to ten ateismus, tolik populární tam u nás. Přinesla nám proto starou arabskou bibli a strkala nám ji s odůvodněním, že je v ní napsáno všechno. S díky jsme museli odmítnout. Třeba rodina z knihy ještě bude moci načerpat útěchu. Josefíně jsme jen s námahou vysvětlili, kde Česká republika leží. Cesta do Evropy, alespoň krátká, je však jejím cílem. Současná situace v zemi nevypadá pro její sny příliš příznivě.
NEPŘÁTELÉ VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ
V době naší návštěvy Sednayi zrovna probíhalo natáčení. Všude se povalovali komparzisti v izraelských uniformách s Davidovou hvězdou na baretech. Mohli jsme sledovat natáčení scény, v níž se tlustý syrský velitel v arabském šátku na něčem domlouvá s pravoslavným popem. Že by historický film o tom, jak se všechna syrská náboženství navzájem spojila proti agresivním Izraelcům? Jevilo se nám to pravděpodobné – vztahy se židovským státem jsou po celá desetiletí více než napjaté. Otec i syn Asadové jsou znázorňováni po celé zemi na velkých billboardech se syrskou i palestinskou vlajkou. Izrael také stále okupuje kdysi syrské území Golanských výšin. A běda turistovi, který by zkoušel přejít syrské hranice s izraelským razítkem v pase! V dramatických dějinách Sýrie představuje tvrdá vláda klanu Asadů oázu relativního klidu. Alávité, sunnité, drúzové i řada křesťanských vyznání žila poslední desetiletí pospolu, aniž by docházelo k výraznějším třenicím. Co drželo národ pohromadě? Krvavé represe? Příklad sousedního donedávna válkou zmítaného Libanonu? Strach z izraelské armády? Tatíček al-Asad? A co se s touto jednotou stane, když bude současné tažení proti diktátorovi úspěšné? Snad si Sýrie brzy oddychne. Držme jí palce, vykračuje právě do neznáma.
V roce 1511 přikázala španělská královna kolonizaci Kuby a první městem se stala Baracoa. Královna si předsevzala, že bude ve všem první, a tak se také stalo. Poprvé se zde vylodil Kolumbus, stojí tu první kostel na Kubě, Baracoa je nejvýchodnějším městem, nejdeštivější oblastí a protékají tudy největší řeky ostrova Duaba a Toa.
KOLUMBOVA HORA
Každého, kdo tento doposud nepříliš turismem zasažený kus země navštíví, ohromí El Yunque. Jedná se o stolovou horu ležící asi sedm kilometrů od Baracoy, která je součástí pohoří Sierra del Purial. Její název v překladu znamená kovadlina, protože El Yunque tvarem opravdu připomíná známý kovářský nástroj. Od místních se dozvídáme, že horu pojmenoval Kryštof Kolumbus, který na ni ale nikdy nevylezl.
Výstup jsme měli naplánovaný na druhý den po příjezdu. Od rána nám ale počasí nepřálo a nebylo tedy jisté, zda se výprava uskuteční. V takovém nečase nebylo možné dostat se autobusem pod horu, využili jsme proto možnost objednat si postsovětské nákladní vozy UAZ, které nás ráno vyzvedly. Pro místní jde o klasický způsob přepravy, pro skupinku Středoevropanů o zážitek projet se v otevřené korbě náklaďáku. Cestou jsme s úžasem pozorovali deštěm nasáklou krajinu pozvolně odkrývající vrchol našeho cíle. Vozy nás bezpečně dovezly až ke stanici správců parku, kteří nás vřele přijali a přidělili nám průvodce. Samotná hora není příliš vysoká (575 m n. m.), ale z důvodu neustálého deště vzbuzuje u mnohých obavy. Po cestě k řece míjíme na první pohled osamělé domky místních obyvatel, kteří nás hned pozvali na horkou čokoládu a pečené banány. Střídavě pršelo a hladina řeky byla na běžné poměry nebývale vysoká, přesto se ale náš průvodce rozhodl, že řeku přebrodíme a pokusíme se o zdolání vrcholu. Do plavek se nikomu nechtělo, ale oproti ledové rozbouřené vodě to byla hračka. Když už většina s vypětím všech sil překonala nástrahy divokých peřejí, průvodce se nabídl, že zbytek skupiny převeze na voru.
KDYŽ LIJE JAKO Z KONVE
Na druhém břehu se většina snažila převléct do něčeho suchého, což během chvíle ztratilo smysl, neboť začalo hustě pršet. „Nočník Kuby“ se této oblasti neříká náhodou, než dosáhneme vrcholu a vrátíme se zpět, zastihne nás prudký liják více než pětkrát. V dané situaci se jako nejlepší způsob zahřátí zdála láhev rumu od jednoho z našich členů, který si ji přibalil z čisté jasnozřivosti. Během pár minut jsme všichni připraveni zdolat El Yunque. Procházíme porostem překypujícím životem, barvami a vůněmi, i když jsme na Kubě v době vegetačního klidu (leden–únor, pozn. redakce). Nejvíce zastoupené jsou různé druhy kakaovníků, kokosových palem a kávovníků té nejvyšší kvality. Správce parku nás stručně informuje o místní fauně a flóře. Ochutnáváme syrové boby kakaa, které jsou vítanou pochoutkou místních sběračů plodů. Z všudypřítomné vegetace jsme všichni pookřáli a získali energii pro nejtěžší části dobývání hory. Největší překážkou se během pár kroků stalo bahno vytvořené vydatným deštěm. Kluzká a mazlavá hmota v kombinaci s nemotornými Evropany udělala své. S úžasem sledujeme našeho průvodce, který překážky zdolává bez problémů a s lehkostí jaguára překonává El Yunque. Na cestě málem přehlídneme malinkaté přístřešky vyrobené z listů palem a pár klacíků pro sběrače plodů, které krásně splývají s přírodou. Je až s podivem, že tak křehká stavba vydrží i vydatné deště. Asi ve druhé třetině cesty míjíme ceduli upozorňující nás, že právě vcházíme do nejpřísněji chráněné oblasti hory, kam ani místní sběrači nemohou. Rozmáčená červenozem (její barva je způsobena obsahem různých kovů, pozn. redakce) se začíná prolínat s ostrými balvany vápence, jehož ostré okraje vytvořil během staletí pravidelný déšť. Od této chvíle spojení deště a studeného větru značně znepříjemňuje naše poslední kroky k vrcholu. Závěrečná část už je čisté lezení po hoře, kde si každý vyzkouší své limity. Odměna je však sladká. Na vrcholu nás vítá bronzová busta generála Macea, jednoho z hrdinů kubánské historie. Další zajímavostí a lahůdkou pro všechny botaniky je devět endemických palem. Tyto tvarem pozoruhodné rostliny nerostou nikde jinde na Zemi, pouze při vrcholu této krásné hory. Hlavní atrakcí je ovšem překrásný výhled na celou oblast, na majestátně se vinoucí řeky Duaba a Toa, na Baracou obklopenou z jedné strany ostrovem a z druhé nekončícím mořem. To vše pod dohledem vznešené a nedostupné El Yunque.
LESNÍ KIOSEK
Cestou zpět každý člen výpravy jen tiše mlčí a vychutnává si poslední chvíle na tomto krásném místě. Přibližně v polovině El Yunque zastavujeme v malém přístřešku sběračů plodů. V nabídce tohoto lesního kiosku jsou opravdové lahůdky: kokos, karambola, pomeranče, grepy, banány. Lahodná chuť zdejšího ovoce se ani v nejmenším nepřibližuje sterilním chutím ovoce prodávaného v našich končinách. Osvěženi dary přírody pokračujeme k úpatí hory, kde naše dobrodružství započalo. V obtížných úsecích se můžeme přichytávat zábradlí vytvořeného z bambusu. Průvodce nás poučuje, že je určeno turistům ke snadnějšímu zdolání hory. Nechceme ani domýšlet, jak časem bude tato panenská krajina vypadat, až ji objeví turisté…
Čeká nás ještě přebrodění studené řeky Duaby. Na druhém břehu nás už vítají místní, ti kteří nás pozvali na kakao a pečené banány. Zdejší pohostinnost nezná hranic. Teď už nás čeká jen návrat do tábora správců parku, nástup na korby starých Uazů a zpět do města. Ráno opouštíme západní provincii Guantánamo. Kraj, kde se v pohoří Sierra del Purial ukrývá Baracoa. Město, jež bylo do roku 1960 odříznuto od zbytku ostrova, protože zde nebyly vybudované silnice. Právě proto ho turisté ještě nestihli zkazit, obyvatelé zůstali přirození a příroda nedotčená. I přesto, že je tato oblast z celé Kuby nejchudší, na stále energických domorodcích jejich trápení nepoznáte.
