Jako ve snu jsem si připadala, když jsem objevila zapadlý kout rakouské země plný milých lidí na pomezí s Maďarskem. Neměla jsem tu žádný cíl. Jen jsem se toulala, potkávala se s lidmi a místo si vychutnávala.
Burgenland je nejvýchodnější rakouskou zemí, jejíž území bylo až do konce první světové války předmětem sporů s Uherskem. Název Burgenland čili země hradů dostala pro množství hradů, nacházejících se zejména v jižní části země. Nejznámější je však kvůli Neziderskému jezeru, druhému největšímu stepnímu jezeru v Evropě, které do oblasti každoročně láká tisíce turistů.
V městečku Neusiedl am See jsem zastavila až na molu u Neziderského jezera, kde je přírodní jezerní koupaliště. Modrá obloha bez mráčku, dvacet sedm stupňů, žloutnoucí listy na stromech a pár plavců. Na začátek října dost netypický pohled. Usadila jsem se v restauraci Mole West, abych se tu posilnila husími játry s meruňkovokardamomovým kompotem a bramborovými šiškami s mákem a rebarborou. Do restaurace se dá dojet přímo plachetnicí, což jsem mohla za dobu mé přítomnosti pozorovat několikrát. Všimla jsem si i jednoho nadšence, který se plavil na voru. Jezero má hloubku jen 1,5 metru a v létě je tu voda teplá jako ve vaně. V obří vaně. Od půlky dubna se odtud dá jet po 43 kilometrů dlouhé cyklistické stezce a kochat se mořem kvetoucích třešní. Ty dávaly odjakživa ráz krajině v okolí městečka Breitenbrunn. Tradici tu ctí a tak je tu k dostání třešňová hořčice, šunka zapečená s třešňovou marmeládou nebo krémový med z třešňových květů. Ten dělá mladý včelař, který si na svém vzhledu nechává záležet stejně jako na designu svého medu. Tedy velmi, neboť hezčí skleničku medu jsem jaktěživa neviděla. Druhého nejhezčího muže Rakouska bych čekala v jiné profesi než včelařské, ale musím uznat, že je na něm hezké ještě něco. Jeho zapálení pro práci.
Kde se čápům líbí
Městečko Rust je podle mě tím nejmalebnějším v celé oblasti. Krásné domky v barokně-renesančním stylu v samotném centru zdobí komíny s čapími hnízdy. Oblast je vyhlášená produkcí sladkého vína Ruster Ausbruch. To dělá skvěle i vinařka Heidi Schröck. Usměvavá energická žena mi ukázala na svém vinohradu přezrálé seschlé hrozny, které sice nevypadaly moc vábně, ale chutnaly skvěle. Jako nejšťavnatější hrozinky!
V pozdním odpoledni jsem si šla do půjčovny na náměstí pro kolo. Nikde nikdo, jen cedule s telefonem. V telefonu se ozval bodrý chlapík a na dálku mi radil, jaké kolo si mám vybrat a odjet na něm. Nebyla zamčená, ani je nestřežila sedmihlavá saň. Po chvilce už jsem jela podle jezera stezkou lemovanou rákosem a vinicemi a kochala se pohledem na zapadající slunce. Když jsem kolo vracela, majitel bodrého hlasu jen spráskl ruce černé od šmíru: „Holka, ale vždyť ty sis vzala kolo pánský a těžký!“ No a takhle srdečných lidí jsem tu potkala několik. Třeba majitele zapadlého řeznictví, který když zjistil, že jsem step viděla jen z projížďky po silnici, mě nabral do svého vozu a vyrazil se mnou po těch pravých prašných cestách. A tak jsem viděla vzácné bílé osly, chundelatá zabahněná prasátka nebo rohatý stepní skot.
Na kolo jsem sedla i na druhé straně jezera a vyrazila k Lange Lacke. V této oblasti je na čtyřicet slaných jezírek plněných dešťovou vodou. Je to ráj pro ptáky a na podzim tu jsou tisíce divokých hus. Sedla jsem do sedla, šlapala statečně proti větru a vzpomínala, jak jsem rázně zavrhla půjčení elektrického kola. Minula jsem spoustu vyhlídek připomínajících posedy, když se najednou setmělo a ke mně se blížil černý mrak. Proletěl nade mnou tisícikřídlý mrak špačků, s kola jsem sesedla s otevřenou pusou a s očekáváním něčeho hrůzostrašného, ale nic takového se nekonalo. Uzemnila mě ta něžná jemnost třepotání křídel. Nádhera, která se jen těžko k něčemu přirovnává. Ani mě nepřekvapilo, že jsem minula i fotografa – těžkooděnce. Se svým půlmetrovým objektivem číhal na některé z mnoha vzácných ptáků, kterými oblast oplývá.
Na ranní rybaření s Helmutem Schwarzem ve vesnici Oggau jsem se těšila tak, že jsem nemohla dospat. Na malé vratké modré loďce to mělo ty správné grády. Nejdříve bylo třeba proplout několikakilometrovým pásem rákosu, a pak jsem konečně mohla na širém jezeře rozpřáhnout ruce ve větru. Jenom jsem doufala, že nepůjdeme ke dnu jako Titanic. Zkontrolovali jsme sítě, do kterých se chytil sumec, štika i kapr a mohla jsem si sáhnout i na klubko svíjejících se slizkých úhořů. No, vlastně Helmut kontroloval a já zdatně přihlížela a snažila se to na vratké loďce ustát. Po návratu jsme společně posnídali uzeného úhoře i kapra. Ty si sám udí a pomáhá mu maminka, která, jak jsem později zjistila, ryby nejí. Jak to ale může vydržet, když manžel i syn rybaří, je mi dodnes záhadou.
Pro trochu toho šafránu…
Šafrán? V Evropě? Přiznávám, byla jsem tak trochu paf z toho, že se u Neziderského jezera pěstuje vyhlášený šafrán. Dlouhou tradici pěstování oživil před pár lety pan Pinterits. Když jsme spolu seděli nad malými škatulkami a pomocí pinzety porovnávali šafrán místní jemně sušený s méně kvalitním praženým šafránem perským, nestačila jsem žasnout. Chutě byly nesrovnatelné. Kvalitní šafrán dává jídlům nejen barvu, ale i chuť, která u toho mého zatím vždy chyběla. Pan Pinterits mi vyprávěl, že v nekvalitním šafránu najdete při rozboru kousky oranžových bodláků, sušeného masa nebo dokonce cihlový prášek! Vydali jsme se společně na pole, kde už rašily první šafránové krokusy, které kvetou v říjnu a listopadu. Z květu se vytrhnou jen tři červená vlákna, vše se dále ručně přebírá pomocí pinzet. Na jeden gram šafránu je třeba natrhat pět set květů. Není se co divit, že piplavé práci odpovídá i cena. Mimochodem, šafránové speciality můžete ochutnat v restauraci pana Gregoritse ve vesnici Klingenbach. Množství chorvatských jmen napovídá, že se tu mluví stále i chorvatsky. Jeho restaurace pro mě byla malým zjevením. V nevelké místnosti s kachlovými kamny sedí u jednoho stolu štamgasti, kteří mastí karty, u dalšího popíjí místňák pivo, u jiného dělají děti domácí úlohy!
Odolná rajská jablíčka
U městečka Illmitz jsem pátrala po farmě se speciální odrůdou prasat Mangalitza. Bloudila jsem tak dlouho, až jsem dorazila zpět k jezeru. Všechno špatně, pomyslela jsem si, a vtom jsem zjistila, že jsem tady sice špatně, ale v pravý čas. Krásný západ slunce u jezerní hladiny byl opravdu jedinečný. Vedle mě cvakal spouští starší chlápek, který se po krátkém rozhovoru přiznal, že pro radost dělá v důchodu reportáže pro rakouské noviny. Když se dozvěděl, co jsem hledala, vypadlo z něj, že na onu farmu narazil náhodou. Každý jsme sedl do svého vozu a jeli za sebou silničkou, kterou bych spíš nazvala cyklostezkou. Až k prasátkům. Ta byla v tuto chvíli už osvětlena oblohou, na které se slunce vystřídalo s měsícem. Fotit se už nedalo, tak je aspoň škrábu přes plot. Rozloučila jsem se s důchodcovským reportérem, abychom se za hodinu opět šťastnou náhodou setkali ve stejné hospodě. Nad talířem s místními specialitami. Jak jinak než vepřovými.
Vždycky se mi líbí, když si někdo postaví hlavu a dělá věci jinak než většina. Proto mě přitahoval pan Erich Stekovic, který coby vystudovaný učitel netrpí žádnými předsudky, jak se co má nebo nemá pěstovat. Je proslulý pěstováním prastarých druhů ovoce a zeleniny a jen rajčat má na tisíc druhů a stovky odrůd chilli papriček. Ale hlavně svá rajčata nezalévá už osm let, protože jsou odolná a vláhu si prý pomocí dlouhých a hlubokých kořenů sama najdou. A jak taková rajčata chutnají, to jsem se mohla přesvědčit rovnou na poli. Nevím, kdy jsem tak aromatická rajčata jedla. Usměvavý chlápek prostě rebelství nezapře.
Burgenland, a především krajinu kolem Neziderského jezera jsem si zamilovala. Když jsem pomalu jezdila po úzkých cestách, zpívala si přitom, často zastavovala, abych mlčky žasla.
Posvátné místo indiánského kmene Siouxů. Little Bighorn a gigantické hlavy pěti prezidentů vytesané v Mount Rushmore… Klasika, když poznáváte Spojené státy. Ale dá se to ještě vylepšit. Třeba když projíždíte Jižní Dakotou na stroji, který váží přes 400 kilo, a zvuk čtyřtaktního dvouválce připomíná blížící se bouřku…
Všude kolem byly harleje. Jako by se doposud ubíhající filmový pás náhle zasekl v jediném záběru. Lidé se zastavili, dívají se i batolata v kočárcích. Bezstarostná jízda bikerů výhradně na strojích legendární značky Harley-Davidson měla jako cíl městečko Sturgis. Běžně ho obývá nějakých 15 000 obyvatel, ale ti všichni odjedou první týden v srpnu na dovolenou, neboť vědí, že se na jejich hlavní ulici budou dít věci… Jako kobylky ji zasypou hordy motorkářů, a sjede se jich tam přes půl milionu! Největší podobné srazy v Evropě, ty na Faaker See nebo Faru, jsou proti tomu akcičky okresního formátu.
Born To Be Wild
Malý boeing společnosti United Airlines na trase z Chicaga do Severní Dakoty se otřásal turbulencemi výbuchů smíchu. Černošská letuška se očividně zhlédla ve Whoopi Goldbergové a rytmicky „přerapovala“ kapitánovo hlášení, kde se nachází „emergency exit“ a jak a kdy se připoutat. Dokumentarista by z toho udělal super biják, už proto, že letadlo bylo přecpáno týpky oblečenými v kůži, s lebkami vytetovanými na pažích. Připomínalo to úvodní sekvenci z „trestaneckého“ snímku Con Air, jen prostorem neduněl song Sweet Home Alabama od Lynyrd Skynyrd (kapely, která o tři stěžejní členy přišla v roce 1977 při leteckém neštěstí). Přistání kupodivu proběhlo normálně, ostatně v Jižní Dakotě nemají u letiště poutač na Hard Rock Cafe, který by šlo sundat křídlem. Okolní prérie tvoří skvělou kulisu pro velkou jízdu a největší setkání strojů s iniciálami H-D. Navíc je v tomto americkém státě povoleno jezdit bez helmy. Kdo by se v ní proto pařil? A kdo by se dobrovolně potil v bundě vycpané chrániči? Všechno to šlo dolů – motorkáři vizuálně okořenili silnice tím, že na strojích seděli jen v plavkách a brýlích. Vynikla tak svalnatá, byť trochu pupkatá těla, ramena přes celá záda, za která by se nemusel stydět ani Schwarzenegger. A také tetování. Vévodily mu lebky, zkřížené hnáty a vůbec poslové ďábla. Hutné riffy nesmrtelné rockové vypalovačky a neoficiální hymny všech bikerů Born To Be Wild od kapely Steppenwolf prosytily vzduch.
Žízeň je veliká
Je třeba ji hasit. Naštěstí je dost piva. Čepují dívčiny v tangách, připomínající modelku Marisu Millerovou, vnadnou blondýnku, jež si zapózovala v reklamě na Harley-Davidson V-Rod Muscle. Bělostné tělo obtažené černou kůží a ležící na černé mašině dokázalo patřičně povzbudit chlapskou představivost, jak ukázal následný prodej tohoto modelu motorky.
Konzumace piva bývá ve Sturgisu závratná, a to i přesto, že ta americky slabá zrzavá voda vychází na čtyři dolary. Za další bankovku, kterou dívkám vsunete za podvazkový pás, na vás děvčata udělají sexy pukrle a poodhalí, co skrývají pod podprsenkou! Jaksepatří si toho užívali jak postarší Georgové Washingtonové vyobrazení na jednodolarovkách, tak neutrálně se tvářící policisté. Ti děvčata naoko pozatýkají, aby je vzápětí pustili „na podmínku“. A domluvili jim, že bude vše OK, když si alespoň přelepí bradavky kovovým čtvrťákem, „kvótrem“. Většina z harlejářů i prodavaček občerstvení tu uznávala zásadu Ralpha „Sonnyho“ Bargera, nejslavnějšího pekelného anděla, který kdysi řekl: „Chovejte se ke mně slušně, a budu s vámi jednat ještě líp. Ale naložte se mnou špatně, a pochopíte, že existuje další stupeň od výrazu hůř…“ A tak mi pouze jeden chlápek na přímo řekl: „Buď tu fotku hned smažeš, nebo ti to cvakátko přede všema rozdupu!“
Pohodoví divočáci
Co se odehrávalo po setmění s tím, jak přibývalo piv a ubývalo paprsků žhavého slunce, to nejlépe ukazují fotografie. Ale bez zajímavosti nejsou ani čísla:
Na Sturgis Rally se na svých strojích objevilo během jediného týdne více než 500 000 fanoušků značky Harley-Davidson. Občerstvovali se a nakupovali zboží u 900 stánků, u kterých vyprodukovali 600 tun odpadků. A také utratili přes 12 milionů dolarů! Za padesát „bucků“ si v místních drive-in kaplích řeklo své „Yes, I Do“ na 140 párů; žen „nahoře bez“ jsem za dva dny viděl více než ve všech amerických filmech za celý život.
Ovšem zdaleka nejpříjemnější bylo zjištění, že ti všichni lidé kolem, připomínající klony vousáčů ze ZZ Top, jsou v pohodě. Stejně jako jízda na harleji, který vrní a zespodu hřeje, a tím připomíná jízdu v koňském sedle. Neženete se dvoustovkou vleže po dálnici, místo toho se rozhlížíte kolem, užíváte si vítr ve vlasech, doteky slunce, volnost, v lepším případě i cestu jen tak, bez cíle.
„Tady se můžeš vykoupat,“ povídá Sean. „Tady? Vždyť támhle za zatáčkou je krokodýl jak blázen.“ Sean na mě mrkne zarudlým okem zkouřeného rastamana, po letech na řece musí vědět, o čem mluví, ujišťuji sám sebe. Už z vody vedle lodi se Seana ptám, zda tu krokodýli vážně nejsou. „Ya man, jasně že jsou, ale málo.“
Nehodlal jsem trávit zimu doma a rozhodl se vyrazit opět do Karibiku. Volba tentokrát padla na Jamajku. V průvodcích se dočtete, jak je Jamajka krásná, ale také nebezpečná kvůli drogám a bídě, proto se turistům nedoporučuje vzdalovat se z hotelu, nanejvýš v doprovodu policie. Nějak mi to nesedělo k pohodové hudbě, jíž Jamajka zásobuje celý svět, a tak jsem se rozhodl věc prozkoumat sám.+
Vidět, cítit, prožívat
Po příletu do Mobay (Montego Bay), jak ho místní mile označují, musím překonat určitý šok. Bílého turistu potkáte v centru jen zřídka, což mi prozrazují udivené pohledy místních, když se prodírám davem. Tolik lidí, kteří tu postávají či posedávají v ulicích! Nejde však o po-flakující se lenochy. Oni na ulici zkrátka žijí. Debatují, křičí, hádají se, tančí, kouří marihuanu. Mám pocit, že jsem přišel do obřího hudebního open-air klubu.
Auta permanentně troubí a lidé přecházejí ulici tak, že se prostě překulí přes kapotu nejbližšího auta. Dech toho rytmu je sice magický, ale přesto se ráno vydám k mnohem klidnějšímu místu, k Negrilu. Jako balzám na každý šrám srdce, takový je Negril. Už vím, proč se říká „Doktor Jamajka“. Nekonečné, palčivě bílé pláže, moře hrající všemi odstíny modré, vánek provívající mezi palmami. Spontánně sundám hodinky a uložím je na dno batohu. Tady totiž čas stojí, je jen tichá rajská přítomnost.
Přišel čas navázat kontakt s místními. Zkouším svůj oblíbený postup – koupím karton se šesti vychlazenými pivy. Sednu si na pláž, významně umístím karton na viditelné místo a otevírám první Red Stripe, překvapivě dobré pivo z místní produkce. Pivo zde není levná záležitost, pro rodinný rozpočet znamená zátěž. Myslím ale, že většině Jamajčanů jejich životní styl vyhovuje, cení si své pohody, chtějí si ji udržet. Odháním několik otravných drogových dealerů tím, že na ně mluvím česky. Po chvíli si všimnu kluka, který po pláži směrem ke mně vede nádherného koně. Moct se tak na něm projet! Jamajčané rádi prezentují svou zemi sloganem „Jamaica – no problem!“. A tak to zkusím. Mladík přijme pozvání na pivo a cigaretku. Jakmile prozradím, že nejsem z USA, vytratí se i sebemenší náznak chladu. Při dalším pivu se zeptám, zda by byl problém se na koni projet. „Jasně, že nebyl, evropský kamaráde, respect!“ odpovídá Jo. Bože, dlouho jsem nebyl v takové euforii jako teď, na hřbetě urostlého koně brodícího se po břicho v nebesky modrém Karibiku! Chce se mi křičet štěstím. Po hodině nerad koně vracím. Jo zatím zvládl vypít zbytek piv a já mám sto chutí koupit mu další. Vysvětlím mu, že na Jamajce chci vidět, cítit, prožívat. A ať to má grády! Jo se zamyslí a povídá: „Měl bys jet za krokodýly. Do Black River. Třeba taky nějakého osedláš!“ Zamrazí mě. Ctil jsem vždy pravdu, že místní lidé nejsou jen poskytovatelé informací, ale zprostředkovatelé znamení. A tohle bylo znamení: Jede se na krokodýly!
Malebná ospalá díra
Samotná cesta do Black River je jedním z nejadrenalinovějších zážitků mého života. Řidiči jezdí ze zásady s plynem na podlaze, bez ustání troubí a předjíždějí v protisměru do zatáčky. Oblíbenou kulturně-sportovní vsuvkou je tu smyk, ovšem nepříliš jistě řízený. Samotné městečko působí klidně a mile. Domky v anglickém koloniálním stylu, presbyteriánský kostelík, upravené staré dámy s titěrnými kloboučky a hlavně… ticho. Když slunce nad oceánem zapadne, jde spát i všechno ostatní, i já. Usínám a myslím na zítřejší setkání s krokodýly. Informace zjišťuji na recepci stařičkého hotýlku Waterloo, který byl prvním místem na Jamajce, kam byla kvůli návštěvě britské královny zavedena elektřina. Pošlou mě do cestovní kanceláře a tam dostanu prospekt. Mé nadšení citelně opadá. Cena výletu je poměrně vysoká, ale hlavně – loď je určena asi pro dvacet cestujících. Na fotkách jsou usměvaví růžolící turisté s namazanými nosy a velkými fotoaparáty, v ruce skleničky s koktejly. Takhle si ovšem svou cestu za divočinou nepředstavuji.
Půjdu na to tedy jinak. Na kraji města bude rybářská čtvrť. To je ono! Čluny, spousta člunů! Kde jsou loďky, tam jsou kapitáni, s těmi se dá mluvit a domluvit! Dám se do řeči s rybářem, pochválím mu úlovek, a během chvíle je u mě chumel přátelských lidí, s úsměvem přijímají cigarety. Jak tam tak sedíme a kouříme, zeptám se také na krokodýly. Jsou trochu udiveni, proč nechci jet výletní lodí, a já vysvětluji, že se chci dostat ke krokodýlům blízko. Opravdu blízko. Že se jich chci dotknout. Rybáři se rozesmějí na celé kolo a myslí si něco o bláznech. Po chvíli přivedou úžasného člověka. Rybář Sean je starý rastafari se šedými dredy pod pás a v očích se mu blýská život. Budí respekt dřív, než promluví. Jeho oči mluví za něj, i když jsou podlité krví kvůli ostrému sluníčku a množství vykouřené marihuany. Ostatní rybáři Seanovi se smíchem sdělují, že jsem divný a že chci osahávat divoké krokodýly. Čím méně vážně mě berou, tím vážněji mě bere Sean, místní odborník na krokodýly. Zbývá dořešit cenu. Navrhnu částku, která odpovídá čtvrtině ceny výletu turistickou lodí, a Sean odpoví: „Ya man!“ Dohodnuto. Doplníme benzin a vyrazíme.
Koupel s krokodýly
Loďka je vcelku stabilní pramička se silným motorem, což mě uklidňuje. „Určitě nějaké krokodýly uvidíme, i když bývají lepší dny,“ říká Sean, zatímco mi nabízí marihuanu. S díky odmítám, ale Sean zapaluje jednoho špačka od druhého. Kouří nonstop. Jamajka! Vyptává se mě, proč nekouřím ganju (marihuanu). Vyprávím mu své nepěkné zážitky s ní. Pokývá hlavou a spustí: „Jo jo, vy bílí. Na všechno jste experti, ale ganja vás přemůže. Chcete mít všeho moc, tak pěstujete v laboratořích, používáte chemii a jste hamižní. A ona si to pamatuje. A vrací vám to.“ Jenže ten zážitek jsem měl tady, na Jamajce, s místní ganjou. „Pak jsi porušil jedno z pravidel. Musíš mít něco v žaludku, nesmíš pít alkohol spousty hodin před a po, a hlavně – vždycky musíš nabídnout všem, kdo jsou kolem tebe!“ Teď už chápu, proč mi přes neustálé odmítání stále znovu nabízí. Bojí se, že by se na něj zlobila! Také se dozvím, že ganju s tabákem tu kouří jen mladí, aby si zvykli na její účinky. Podivuji se, proč učí kouřit děti. „Víš, život na Jamajce je někdy tvrdý. Ganja nám dává sílu a rozvahu a někdy taky zahání hlad, když není co jíst. Ganju nám dává příroda náhradou za to, co nám bere.“ Poslouchal bych vyprávění starého rasty klidně hodiny.
Vychutnávám si exotiku místa, když tu náhle Sean prudce zahne kamsi do rákosí k popadaným kmenům. Nic zvláštního nevidím. Nechápavě se rozhlížím… a pak mi dojde, že jeden z těch šedých kmenů není kmen! Asi deset metrů před námi je krokodýl, krásný kus. Určitě má aspoň čtyři metry. Začínám fotit a Sean pomalu vede loďku blíž. Jásám, když se ocitnu snad dva metry od krokodýla. Ptám se tiše Seana, co by se stalo, kdybych vypadl z lodi. „Kdo ví?“ zní odpověď. „Krokodýl je nevyzpytatelné zvíře, mohl by tě napadnout.“ Natáhnu směrem ke krokodýlovi ruku a on začne chrčet. Sean startuje motor a odrážíme se od kmenů. „Tenhle by tě možná napadl.“ Moje srdce plesá: Slunil se tam na kmeni a čekal na mě. Začínám se rozkoukávat a najednou vidím krokodýla každou chvíli. Tu vykukuje z vody jedno oko, tam z trávy na břehu čouhá ocas. Ptám se Seana, zda mají lidé s krokodýly nějaké problémy. Odpovídá mi, že místní je mají v úctě, ale občas se stane, že se zmatené mládě dostane do města. Nebo krokodýla poseká lodní šroub. Asi před dvěma roky se stalo, že místní ženu peroucí v řece prádlo napadl krokodýl. „Ale ona byla hloupá! Jde prát k řece, a nedívá se!“ vysvětluje Sean.
Více smrti, více života
„Tady se můžeš vykoupat,“ povídá Sean. „Tady? Vždyť támhle za zatáčkou je krokodýl jak blázen,“ nesouhlasím. Sean mrkne zarudlým okem a pak uklidňujícím hlasem opakuje, že je to tu bezpečné. Po těch letech na řece musí vědět, o čem mluví, ujišťuji sám sebe. Nicméně ještě jednou, tentokrát už z vody vedle lodi, se Seana ptám, zda tu krokodýli vážně nejsou. „Ya man, jasně že jsou, ale málo. V téhle zatáčce není moc ryb.“ Odpověď mě zrovna moc neuklidní a vylézám z vody ven, ale Sean pokračuje: „Klidně se vykoupej, já to budu z lodi hlídat. Když ti ale řeknu, musíš být hodně rychlý a jít ven, až na molo.“ Sean hlídá, kouří marihuanu a hraje si s mým foto¬aparátem, a já zatím vesele skáču z mola. Pak letmo zkontroluji Seana. Stojí zády k řece a marně se snaží ve větru zapálit si další cigáro ganji. V té chvíli mi osvěžení stačí a raději jdu ke břehu. Když mám vody jen po kolena, Sean se otočí zpátky, pomalu vyfoukne a tichým hlasem pronese: „Pojď z vody.“ Otočím se, a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ve vodě se v hloubce mihl stín, je to jen mžik. Je obrovský a je asi metr ode mě. Prchám z vody a přitom slyším: „Neboj, byl to jen takový zvědavý prcek, a byl daleko. Tady nahoře velcí krokodýli nejsou.“
Cestou zpátky už tolik nemluvím. Sean se mě snaží uchlácholit. Prý na stejné místo vozí své vnuky. Vracíme se k městu a najednou vidím spousty stínů pohybujících se podél břehů. Ve chvíli, kdy parkujeme loď v centru Black River, nám ještě zapózuje mládě krokodýla naproti na mostní podezdívce. Hoví si na sluníčku, a asi tři metry nad ním chodí lidi po chodníku. Cestou k hotelu dumám o tom, jestli Sean opravdu nechává své vnuky koupat se s krokodýly. Je mi jasné, že je tu určitý rozdíl v mentalitě. Tady na Jamajce se žije jinak. Lidé tu zkrátka víc umírají, protože víc žijí.
Místa, kde před stovkami let tekla proudem krev, jsou dnes pro nás kronikou dob dávno minulých. Tato země je protkána antickými památkami a návštěva někdejšího Kartága se tak stává cestou nejen na sever Afriky, ale též napříč věky.
Času je bohužel málo, a tak jsem procházela jen ty nejznámější pozůstatky antických staveb, respektive celých měst. Jsem vetešnice a čím jsou věci starší, tím větší vzrušení ve mne vyvolávají. Tuniské vnitrozemí mě dokázalo rozechvět snadno. Města jsou obrovská, někdy zcela opuštěná, jindy posazená do krásných panoramat předhůří Atlasu. Během své návštěvy jsem se naplno nabažila a přesto mi ještě spousta věcí zůstala skryta. Má cesta začala v Tunisu. Zdejší vykopávky mě zcela nadchly, a to jsem ještě nevěděla, co mě dále čeká. Naleziště v hlavním městě, které nebylo mým nejdůležitějším cílem, nebyla nic v porovnání s tím, co jsem teprve měla vidět. Ještě téhož dne jsem se přesunula do nedalekého města Oudna. Ve vyprahlé krajině se skrývá amfiteátr, kapitol a kdesi kousek dál jsou ještě lázně a cisterny. Nikde nikdo, jen pár zpocených dělníků se věnovalo rekonstrukcím. Zarazilo mě, že zde nebylo parkoviště ani pokladny. Informace pro zvídavé návštěvníky jsem našla na informačních cedulích. Všude byl klid, nerušeně jsem nasávala zdejšího genia loci a poprvé zažila intenzivní pocit blízkosti dob dávno minulých, který se mi zde ještě mnohokrát vrátil. Například hned v blízkém městě Thuburbo Majus, kde dříve žili Berbeři a pak Punové, což historik pozná podle nepravidelného půdorysu ulic. Mně tuto skutečnost musel objasnit průvodce. Města, která Římané postavili později, mívají velmi pravidelnou pravoúhlou síť ulic. Obyvatelé Thuburbo Majus byli bohatí, žili z obchodu, z pěstování obilí, a na vrcholu rozkvětu prý město čítalo deset tisíc lidí, což nebylo na tu dobu zanedbatelné číslo.
Dva klenoty
S novým dnem na mě čekaly dvě historické perly Tuniska, Sbeitla v samém srdci země a Haidra nedaleko alžírských hranic. Údajně nejzachovalejší místní antické město Sbeitla nás uvítá vítězným obloukem. Na rozdíl od ostatních měst má tady každý z bohů známé trojice Jupiter, Juno a Minerva vlastní chrám. Většinou se všichni tři museli spokojit s jedinou stavbou, i když byla největší a nevýznamnější. Fascinovalo mě spojení stavebních stylů, s antikou se tu mísily křesťanské náplavy. Marně jsem se snažila najít půdorysy všech šesti kostelů ze 4. století, používali je pravověrní křesťané i heretici donatisté (křesťanské fundamentální hnutí). Nakonec můj pohled sklouzl na úžasné baptisterium, jehož nádržka se třemi titěrnými schůdky má dodnes zachovalou mozaiku.
Vrcholem naší cesty je město Hai¬dra. Silnice se sem klikatí mezi oblými vápencovými kopečky, které sem tam obrůstají piniové lesy. Kousek na sever se vypíná monumentální vápencový suk, který tvoří nesmírně fotogenickou stolovou horu nazvanou po králi Jugurthovi. Město bylo založeno jako trvalý tábor Augustovy 3. legie, nejspíš na základech vesnice, někdy na přelomu letopočtu. Prvními obyvateli byli váleční veteráni, díky stragegické poloze osady na významné cestě byl jejich život zde pohodový a klidný. Tady jsem si opravdu dosyta užila onoho tajemného pocitu, že kam šlápnu, tam mám pod nohou něco mystického. Z Haidry je dnes patrná obrovská čtvercová citadela, kterou vystavěli byzantští vládci potom, co si vybojovali město na Vandalech.
Veřejný dům a latrína
Závěr mé cesty patřil dvojici Dougga a Bulla Regia. Dougga je dobře zajištěnou památkou, k níž se sjíždějí i autobusy se školními výlety nebo s poznávacími zájezdy. O návštěvníky nemá nouzi, ale vykopávky jsou tak velké, že všechny zvládnou hravě pohltit, aniž by vznikaly nějaké návaly. Toto antické město má především geniální polohu. Z úbočí malého pahorku shlížela místní elita na úrodná pole v údolí a svůj čas trávila návštěvami divadla, lázní a jinými kratochvílemi. Tak se to alespoň píše na informačních tabulích. Město mělo v době svého největšího rozkvětu asi pět tisíc obyvatel. Vzhledem k tomu, že k jeho zániku nedošlo vypleněním ale nejspíše degenerací obyvatelstva, tak se nám dochovalo vcelku velice zachovalé. Dougga se pyšní dvěma unikátními a také ¬nejnavštěvovanějšími atrakcemi. Tou první je ¬nevěstinec, což byla jediná patrová budova ve městě. Efektivní provoz zajišťoval vchod s recepcí a pokladnou, oddělený od provozovny a diskrétního východu na druhé straně. Tou druhou jsou exkluzivní latríny umístěné uvnitř města. Ty pro plebs byly na okraji, v místech, kde byste dnes třeba hledali druhý vstup do Douggy.
Bulla Regia je dosud jediné známé antické naleziště, kde jsou domy zakopané pod zemí. Takové umístění mělo prostý důvod, lidem bylo horko, a tak bydleli ve sklepech. Podobně jako již dříve Berbeři ve svých jeskyních. Domy ovšem měly všechno, co se od luxusních římských domů očekávalo.
Stopa antiky dál na západ ještě pokračovala, ale můj čas v této zemi se bohužel chýlil ke konci. Tudíž, ač nerada, musela jsem svou cestu stočit od podhůří Atlasu a vydat se ze zavátých měst zpět na letiště, kde se má, jistě ne poslední, návštěva Tuniska završila.
PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MARTIN DLOUHÝ, archiv PETRA VOLDÁNA
Splněný klukovský sen, tak lze definovat zážitek Vladimíra Remka, který jako první a doposud jediný živý Čech vzlétl do vesmíru. Díky němu se Česká republika, dříve Československo, stala třetí zemí na světě, která měla svého zástupce v kosmu. O svých pocitech při výcviku, startu a pobytu na oběžné dráze i věcech čistě pozemských jsme se bavili krátce potom, co se náš kosmonaut stal dědečkem.
Narodil jste se v Českých Budějovicích, ale několikrát jste se stěhovali. Jak vzpomínáte na dětství?
K Českým Budějovicím mám kladný vztah, narodil jsem se tam a strávil počátek svého života. Bydlel jsem tu až do čtvrté třídy. Mělo to pro mě zvláštní kouzlo. V Budějovicích žili rodiče matky a způsob života, jaký vedli, mě přitahoval. Myslím tím hospodářství a domácí zvířectvo. Objevoval jsem skrz to všechno svět a získával některé základní postoje k životu. Babička byla dobrovolná sestra u Červeného kříže a děda dobrovolný hasič. I když jsem byl tehdy malý, cítil jsem tu pospolitost prarodičů s ostatními lidmi. Vnímal jsem jejich snahu dělat něco pro ostatní. Všechno co děda jako hasič dělal, jsem si paradoxně uvědomil až na jeho pohřbu, kam mu přišli vzdát hold i lidé o generaci mladší.
Bylo vaší motivací jít ve stopách otce, pilota? Nebo jste se k letectví a kosmonautice dostal jinou cestou?
V raném dětství byl pro mě otec vzorem, a aby ne, když mi ho i rodina za vzor dávala. Bylo to doma. Otec o svém povolání nějak moc nemluvil, ale čas od času mě vzal na letiště, ukázal mi letadla. Bral mě na letecké dny, při kterých létal jako akrobat. Žili jsme také v letecké komunitě, kde k sobě měli lidé blízko. Ale vztah mezi synem a otcem prochází komplikovaným vývojem, to asi tak má být. V době, kdy jsem se dostal do puberty a klukovské zájmy se tříštily, začala v roce 1957 kosmonautika. Bylo mi třináct a v roce 1961 přišel start Gagarina. Začal jsem se o tohle vše více zajímat, ostatně jako spousta jiných kluků v mém věku. Navíc skoro všichni kosmonauti v SSSR i USA měli původ u vojenských pilotů. Když jsem se po střední škole rozmýšlel, co budu dělat, rozhodl jsem se, že zkusím letecké učiliště a následně leteckou akademii v SSSR. Moskevská akademie leží shodou okolností vedle Hvězdného městečka, což jsem nevěděl. Několikrát jsem tam pak byl na exkurzi, a i to mě motivovalo do budoucnosti.
Měl jste nějaký životní vzor?
Velmi mě ovlivnila knížka sovětského konstruktéra Jakovleva, tvůrce stíhaček Jak. Popisuje v ní svůj životní příběh včetně zážitků z války. A samozřejmě mě zaujal i příběh Gagarina. Bylo mu 27 let, když letěl, a mně v té době bylo 13. Tenkrát to byl veliký rozdíl, ale já už měl dětské naivní představy, že se chci stát kosmonautem jako on. Pak postupem času jsem si říkal, abych se vyrovnal Gagarinovi mi zbývají 4 roky, pak 3 roky, nakonec mi bylo 27 a mě napadlo, že už to nestihnu. (smích)
Jak probíhal váš výcvik a přípravy na cestu do vesmíru?
Součástí výcviku byla teorie, všeobecné základy, ale to jsem znal z akademie. Akorát se to konkretizovalo na určitá zařízení a kosmické stanice. Paralelně též probíhala fyzická příprava a speciální cvičení, které mají člověka připravit na let. Nakonec přišly praktické nácviky na trenažérech.
Podle čeho se vybírali kandidáti na vesmírnou misi?
To je otázka spíše pro ty, kteří výběr organizovali a nesli za něj zodpovědnost. Já jsem tenkrát čerstvě dokončil leteckou akademii a se spoustou členů mého ročníku jsem se dostal do výběru. Pro výběr byla dána určitá prvotní kritéria: věk, znalost jazyka, zdravotní stav, inteligenční schopnosti, motivace, fyzička a zkušenosti. Prostě předpoklady, jež musí daný člověk splňovat. Během výběru se náročnost předpokladů zvyšovala. Nakonec se vygenerovala skupina, která šla před speciální státní komisi ze Sovětského svazu. Vzpomínám, že měla více členů, než bylo nás. (smích) Ze všech vybrali čtyři a poslali je na další testy do Moskvy. Nakonec jsem zůstal já a Oldřich Pelčák.
Během výcviku jste musel shodit 12 kilogramů, jak se vám to povedlo?
Já hubnu celý život, protože již od mládí mám lehce nadváhu. (smích) Prošel jsem výběrem s podmínkou, že ty kila půjdou dolů, protože u raket jsou hmotnostní limity jak na zařízení, tak na posádku. Můj osobní recept je, že jsem začal konečně jíst, ale přestal žrát. Omezil jsem příjem energie a zvýšil její výdej. V Hvězdném městečku jsem si vzal v zimě běžky, krajíček chleba a kousek čokolády, a tři čtyři hodiny jsem běžkoval po lese. Po návratu jsem se jen napil, abych doplnil tekutiny. Jde prostě o to udržovat si určitý režim.
Musel to být silný adrenalinový zážitek, cítit jak se váš Sojuz dává do pohybu a vzlétáte. Můžete popsat své pocity? Na co jste myslel?
Zaujímání polohy v lodi je skoro rituál. Provádějí se poslední kontroly a operace, prověřují se například těsnosti skafandrů a další. Na to je potřeba určitý čas. Posádka vstupuje do lodi, kde se usadí, přibližně dvě a půl hodiny předem. Může se stát, že některé operace je potřeba opakovat, proto je vyměřen rezervní čas. Když vše klape, jak má, tak před samotným startem máte 15 až 20 minut, kdy nemusíte dělat vůbec nic, jen čekáte. V té době přemýšlíte o všem možném. Průběžně slyšíte hlášení: 20 minut do startu, 15. Od desáté minuty se hlásí po jedné minutě. V páté se zapíná klíč na start, něco jako zapalování v autě. V raketě je to zjednodušeně řečeno neodvratitelný program startu. Spouští se samonapájení a vy v posledních pěti minutách cítíte, jako by raketa ožívala. Nakonec 15 sekund před odlepením od země se spouštějí motory na plný tah. Člověk, ale necítí ani tak samotný rozjezd, ale spíše vnímá odpojení od vnější energie, ke kterému dojde s prvním pohybem rakety. V tu chvíli se stupňuje a mísí napětí, adrenalin a emoce. U mě se to projevovalo tak, že se mi objevovaly vzpomínky z dětství a průběh mého života. Než jsme se dostali na oběžnou dráhu, trvalo to asi 530 sekund, a stále jsme slyšeli hlášení „parametry v normě“. Vnímáte každé odpojení palivové nádrže, a když se dostanete na oběžnou dráhu, úplně zmizí přetížení. To se projeví podobně, jako když prudce zabrzdíte v autě. Také vám zhasne světlo, aby se šetřila energie.
Co vám dal pobyt ve vesmíru? Ovlivnil vás nějak?
Myslím, že ano. Je těžké porovnávat, co by bylo, kdyby bylo nebo nebylo. Například mi došlo, že naše Země má konečný rozměr, ne jako na povrchu, kdy vám dálky přijdou nekonečné. Planetu obletíte za 90 minut a některé věci zmizí, to jsem si uvědomil již tenkrát. Nejsou vidět jiné hranice než přírodní, řeky, pobřeží, hory. Veškeré hranice mezi státy či národy si lidé vytvořili sami. Od svého návratu se snažím na věci dívat z nadhledu s jistou perspektivou a z různých úhlů. Je však také otázkou, zda bych toho nebyl schopen i bez té kosmické cesty.
Během výcviku jste prošel i kurzem pro práci se zubní vrtačkou, jak dopadla vaše praxe ve vesmírné stanici?
To je veselá epizoda. Měli jsme letět na stanici Saljut 6, kde na nás čekali kosmonauti Romaněnko a Grečko. Ti tam trávili již třetí měsíc a hlásili na Zem bolesti zubů. Dělalo se vše pro to, aby nemusel být let předčasně ukončen. Předpokládalo se, že jde o nějaký problém s plombovanými zuby, kde stačilo zuby jen otevřít a vyčistit. Takže jsme dostali vrtačku a zkoušeli vrtání, nikoliv však na živém člověku. Když však po setkání na vesmírné stanici zjistili, že mám jen dvoutýdenní kurz z Bajkonuru, přestaly je zuby strachy bolet, nebo to jen zatloukali. (smích)
Zmínil jste, že se dělalo vše proto, aby let nemusel být předčasně ukončen, nastala ještě nějaká nestandardní situace, kdy se tak mohlo stát?
Zainteresovanost na tom, aby let proběhl v pořádku, je neuvěřitelná a myslí se na všechny možnosti. To také vedlo k tomu, že bylo třeba udělat některá závažná rozhodnutí, za která se musela převzít zodpovědnost. Například těsně před naším odletem zemřel Grečkovi otec a po ohnivé diskusi bylo rozhodnuto, že mu to nebude sděleno, dokud je na vesmírné stanici, protože by mohl chtít vrátit se na Zem. Nejhorší asi bylo, že jsme Grečkovi vezli dopis od otce, který mu napsal, než jsme letěli. Grečko věděl, že mu táta něco pošle. Předal jsem mu psaní a dodneška si pamatuji, jak ho rozbaloval. Byl očividně dojatý, protože měl tátu rád, a barvitě nám líčil, jak se těší, až přistane a zase ho uvidí. Já věděl, že jeho táta už není a musel jsem „hrát divadlo“.
Loni letěl do kosmu krteček Zdeňka Milera, vy jste si na oběžnou dráhu vzal figurku Švejka, mělo to nějaký zvláštní význam?
Bral jsem ho jako symbolickou figurku, protože dodnes mám rád Jaroslava Haška. A stále více, obzvláště v dnešní době, si uvědomuji Haškovu genialitu. Zkuste si vytáhnout některé jeho fejetony a budou na dnešní situaci jak dělané. Samotného Švejka jsem četl několikrát. Také jsem byl domluvený s Oldou Pelčákem, že pokud poletí on, tak mého Švejka vezme s sebou a pak mi ho vrátí. Olda Pelčák měl zase panenku ve slováckém lidovém kroji. Když se rozhodlo o tom, kdo poletí, vzal jsem mu ji s sebou. V podstatě můžeme říct, že to byla druhá žena ve vesmíru po Valentině Těreškovové. (smích)
Jaká byla vaše náplň práce na oběžné dráze?
Měli jsme připraveno několik experimentů z oblasti fyziky, medicíny a biologie, i servisní úkony. Většina experimentů byla předpřipravena v Československé akademii věd a Sovětské akademii věd. Pamatuji si na experiment Morava týkající se tavení materiálů ve speciální peci. Řekněme, že z dnešního hlediska náš program může vypadat jako malý, ale tenkrát to bylo jiné. Mimo to šlo také o první zkoušku funkce mezinárodního vesmírného týmu.
Po návratu na Zemi jste vystřídal několik zaměstnání, bylo to proto, že nikdo nevěděl, jak využít kosmonauta na zemi?
U nás nebyly žádné zkušenosti. V obou supervelmocích bylo běžné, že kosmonauti létali opakovaně, ale ne u nás. Názory co dělat byly různé, mnozí chtěli, abych jezdil po besedách. Nepopírám, že se tak nějaký čas dělo, ale já nechtěl skončit jako „starý zbrojnoš“ vyprávějící své zážitky. Také panoval názor, abych přestal létat s letadly, což jsem nechtěl. Zůstal jsem sloužit v armádě. Postupem času jsem pracoval jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky, obchodní zástupce ČZ Strakonice v Rusku a také jsem působil na velvyslanectví v Moskvě.
Britský fyzik Stephen Hawkins říká, že mimozemský život existuje, ale raději bychom ho neměli chtít poznat, protože by to mohlo mít pro lidstvo katastrofické následky. Co si o tom myslíte?
Jak já osobně chápu svět a vzhledem k těm nekonečným dálkám, miliardám hvězd a planetárních systémů si myslím, proč by život nemohl vzniknout také někde jinde. Druhá otázka je, zda by nás setkání nezahubilo. Ovšem může to být i obráceně, zdali bychom my zvládli zachovat zdárně se rozvíjející odnož jiného života na jiné planetě, pokud bychom se tam dostali, a on by nebyl na naší úrovni. Známe to i z historie, kdy vyspělejší civilizace zničila méně vyspělou. Jako příklad můžeme zmínit setkání Evropanů s původní jihoamerickou kulturou. Nicméně si myslím, že pokud bude některá jiná civilizace opravdu rozvinutá, tak by nám nemělo hrozit žádné nebezpečí. Dalším aspektem je také časové hledisko. Abychom při setkání naší civilizace s jinou nebyli už vyhynulí a nezůstaly po nás pouze statické památky. Měli bychom se více snažit zachovat náš druh pro budoucnost a více se o naši planetu starat, abychom se nezlikvidovali sami.
Váš let do vesmíru byla výjimečná cesta, cestujete rád? Máte nějaké místo, kam jezdíte relaxovat? Jak vlastně trávíte volný čas?
Můj život je neustále spojen s cestováním, ale jde většinou o pracovní cesty. Nedávno jsme s manželkou počítali, že asi třicet let bydlíme v Praze, ale fyzicky jsme tady z toho času byli jen nepatrnou část. Opakovaně jsme žili v zahraničí podle toho, kde jsem měl práci. Ale co se týká relaxačních dovolených, ty nepreferuji. Netvrdím, že jsem nikdy nezažil klasickou dovolenou typu jet do Chorvatska, lehnout si na pláž a za 14 dní zpátky. To však bylo většinou s dětmi. Zkráceně bych to zhodnotil, že cestuji rád, ale s přibývajícím věkem se mi nechce vystavovat adrenalinu, jakým je například spaní pod širákem a radši preferuji cesty, kde něco uvidím a poznám. Také musím přiznat, že mi vyhovuje být na chalupě a něco tam dělat.
Jste novopečeným dědečkem, jak se v této roli cítíte?
Jsem dědečkem a tuto roli teprve uchopuji. V tomto ohledu vzpomínám na jednoho kolegu kosmonauta, který se stal prvním nebo jedním z prvních, kdo letěl do vesmíru jako dědeček. Tehdy bylo běžné, že létali bezdětní nebo čerství otcové. A právě tohoto kolegy se ptali, jaké to je, letět do vesmíru jako dědeček a on odpověděl, že to není takový problém, jako mít za manželku babičku. (smích) Já osobně jsem hrozně rád a vůbec jsem nečekal, jaký to na mě bude mít vliv. Říkám si, že to je nedávno, co jsem měl vlastní děti malé a vše už znám, a najednou zjišťuji, co všechno jsem zapomněl. Pozoruji rodiče, jak jim z nevyspání padají hlavy, a říkám si, že už bych to asi nevydržel. Ale to k tomu asi patří.
Jaké máte plány do budoucna?
Rád bych, aby mi ještě přibylo nějaké vnouče, ale to bohužel neovlivním. (smích) Osobně mám skromný plán, slušně dotáhnout svůj mandát v Europarlamentu končící v roce 2014. Pak mi bude 66 let a já si říkám, že je nejvyšší čas skončit s touto super aktivitou.
