Řadila se k nejznámějším tvářím meziválečné Evropy, představovala vrcholné dílo reklamního průmyslu. Až letos po devadesáti letech vyšlo najevo, že za slavným portrétem se skrývá dívka z masa a kostí.
TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM
Malá vesnička Černčice na Podbořansku mohla mít mezi svými rodáky celebritu rovnou Evě Herzigové nebo Karolíně Kůrkové. Jméno Ilone Zdarsky (1904 až 1994) se mohlo vyhřívat na výsluní světového modelingu a plnit stránky bulváru. Jenže tato modelka zažívala kariéru na začátku 20. století, a tehdy platila jiná pravidla. Přestože její portrét v rámci masivní reklamní kampaně ve dvacátých letech 20. století doslova zaplavil Československo, Rakousko a Německo, sláva ani astronomické honoráře ji za to nečekaly.
Když v jednadvaceti letech dala tvář jednomu z nejúspěšnějších reklamních plakátů meziválečné Evropy, na živobytí si vydělávala jako recepční v ústecké firmě Schicht. Protože oplývala přirozeným půvabem, občas zaskočila do propagačního oddělení zapózovat coby model pro reklamy na mýdlo. Jen pár zasvěcených vědělo, že to právě ona pózovala roku 1925 také pro portrét, který se měl zapsat zlatým písmem do historie reklamy. „Vyprávěla, že jí malíř obmotal hlavu dvoubarevnou šálou a její cíp nechal svěsit podél krku na stranu,“ popsala vznik později tolik napodobovaného módního trendu dcera modelky Herta Arnold, která žije v rakouském Tyrolsku.
Pracovat u firmy Schicht znamenalo ve své době velmi slušnou pozici. Ilone Zdarsky prý často vzpomínala, jak se ve výběrovém řízení na místo recepční musela utkat s dalšími 700 uchazeči. V přijímacím testu mimo jiné skládala zkoušku z citlivosti čichu na parfémy. Společnost Schicht představovala jeden z nejdynamičtějších podniků na českém území. Z malé továrny na mýdlo a svíčky, založené roku 1882 u Ústí nad Labem, vyrostl během pár let nadnárodní koncern, největší svého druhu v Evropě, který dominoval trhu s pracími prostředky, rostlinnými tuky a kosmetikou. Každý druhý v Evropě znal značky jako Ceres, Vittelo, Schichtal, legendární mýdlo s jelenem či kosmetiku Elida. Celý tento proces vyvrcholil roku 1929 založením dodnes existujícího britského finančního gigantu Unilever.
Rok 1925, kdy vznikl portrét Elida girl, také patřil ke zlomovým v dějinách firmy. Byl to rok expanze na velký německý trh. Společnost Schicht založila v Lipsku filiálku, která se zaměřila na výrobu kosmetiky. Závod dostal jméno dle úspěšné české kosmetické značky Elida, zaregistrované roku 1904. Uvedení značky do nového prostoru provázela masivní reklamní kampaň a Elida girl se stala její hlavní hvězdou. Plnila stránky časopisů, výlohy obchodů, shlížena na ulice z obřích plakátů a desetitisíce domácností navštívily její drobné medailonky na dárkových kazetách s luxusními mýdly s typickou zlatomodrou barvou.
ORIGINÁLNÍ KAMPAŇ
Nová firma Elida se záhy po svém založení zařadila mezi přední výrobce kosmetiky v německy mluvících zemích. Cesta k tak obdivuhodnému úspěchu vedla přes dokonalý marketingový plán. Na Elidě si prezident společnosti Georg Schicht (1884–1961), pozdější první prezident Unileveru, vyzkoušel nejmodernější světové trendy v oblasti reklamy. S mnohými postupy přišel jako první v Evropě a dokonale zaskočil konkurenci. Přenášel přes oceán metody americké reklamy. Najal si služby vůdčí osobnosti oboru Edwarda L. Bernayse (1891–1995) z New Yorku. Toho dějiny označují za zakladatele moderního public rela¬tions, za člověka, který amerického občana přerodil na amerického konzumenta. „Úspěch stál na budování marketingového image značky především prostřednictvím plakátů a reklamy v časopisech. Tato média byla ve srovnání s tehdy obvyklými smaltovanými cedulemi cenově výhodná a bylo je možné rychle střídat. Elida své plakáty tiskla částečně také v extrémní velikosti, kterou takřka nikdo jiný nepoužíval. Nezvyklé masivní nasazení plakátů v Německu a Rakousku zaslouží úžas. Především Rakousko podobnou kampaň do té doby nikdy nezažilo,“ popisuje výjimečnost Elidy ve své knize o dobové reklamě německá historička Susanne Meyer-Büser. Značka Elida se stala zkušebním polem pro aplikaci i jiné tehdejší novinky – nepřímé reklamy, kdy se propagace kosmetiky nenápadně skrývala za zdánlivě nezávislým odborným textem o každodenní hygieně.
Tato cílevědomá reklamní mašinerie učinila z Elida girl logo značky Elida. Stala se symbolem moderní všudypřítomné neodbytné reklamy. Široký dosah kampaně dokazuje i míra ostré kritiky z umělecké sféry, který zlatomodrou dívku pranýřoval jako reklamní kýč. Dokonce si Elida girl vysloužila roli ve filmu „Symphonie einer Grossstadt“ z roku 1927, kde herečka s maskou modelky značky Elida zosobňovala oblbování mas a kapitalistický profit.
Tvář Ilone Zdarsky se v centru veškerého dění ocitla vlastně neplánovaně. Její portrét se šátkem namalovaný v Ústí vybral Schichtův odborný poradce Hanns Kropff, aniž zřejmě kdy viděl ústeckou recepční na živo či na fotografii. „Nebyla to umělecká intuice, nýbrž vysoce umělý produkt z dílny reklamního oddělení. Elida girl měla vyvolávat dojem průměrné zákaznice. Neměla reprezentovat perfektní krásu, ale ideál normálnosti. Typ dívky odvedle,“ zdůraznila výjimečnost portrétu historička Susanne Meyer-Büser. Sama se domnívala, že Elida girl byla natolik marketingově dokonalá, že šlo o zcela fiktivní postavu. Částečně měla pravdu. „Dle dobové módy získala blonďaté vlasy a modré oči. Ve skutečnosti byla matka tmavovlasá s tmavýma očima,“ podotkla Herta Arnoldová. A proč se nikdo nezajímal o identitu dívky Elida? S fiktivní postavou se mohly zákaznice lépe ztotožnit. Nejspíš to byl ale tehdy běžný úděl modelek. Na výsluní reklamy se tvář Elida girl udržela obdivuhodných pět let, tedy až do roku 1929. Už ale od roku 1928 její nasazování notně řídlo. Velkou ránu Elida girl zasadil na počátku třicátých let trend upozaďovat v reklamě malované portréty a více uplatňovat fotografie. Nemluvě o stále širším zájmu o filmovou reklamu, v níž také Schichtovi vynikali.
OBJEVENÁ HISTORIE
Ilone Zdarsky se v roce 1931 vdala za dobře situovaného obchodníka s uhlím Herberta Öttla, který patřil do rodiny ústeckých výrobců mezinárodně známého cvičebního nářadí. Pětinásobné mateřství definitivně uzavřelo její kariéru v modelingu. Opustila i své místo v Schichtových závodech a stala se ženou v domácnosti. Roku 1946 musela coby nositelka německé národnosti opustit Československo v rámci odsunu a usadila se v rakouském Tyrolsku. Zemřela v roce 1994 ve věku 90 let a pochována je v Innsbrucku.
Její románový životní příběh by asi zůstal uzavřen jen v rodinném kruhu, kdyby v loňském roce nenavštívila Ústí nad Labem její praneteř a nepřivezla domů repliku historické plechové cedule s portrétem Elida girl, která se prodává coby připomínka slavných lokálních značek v turistickém centru. To byl impuls, který vedl rodinu k napsání dopisu do ústeckého muzea. Nešlo ani tak o snahu zviditelnit rodinnou slávu, jako o žádost o pomoc při pátrání po malíři, který proslulý portrét Ilone Zdarsky vytvořil. Modelka jeho jméno zapomněla, jen věděla, že jeho mateřštinou byla čeština. Ovšem Schichtova rodina zaměstnávala desítky reklamních grafiků německé i české národnosti. Na exkluzivních zakázkách pak pro ně pracovali malíři slavných jmen, z těch českých to byl třeba Emanuel Boháč či Jaroslav Šetelík. Možná tak příběh Elida girl čeká ještě nějaké překvapivé pokračování.
Neskonalá krása i zdánlivá krutost severoirského pobřeží berou dech. Stejné je to také s příběhy, které se v této zemi tradují. Podivuhodné legendy se na nás valí stejnou intenzitou, s jakou divoké vlny ukrajují z rozmanitého pobřeží.
Kdysi dávno plula bouřlivým Atlantikem k severoirskému pobřeží dlouhá vikinská loď. Vesla válečníků pravidelně čeřila hladinu oceánu, a když už byla pevnina téměř na dosah, zvolal velitel ke svým mužům: „Ten, kdo se jako první dotkne rukou této země, tomu bude půda patřit!“ V posádce mezi vikingy byl také irský žoldák a přeběhlík O‘Neill. Když uslyšel tato slova, neváhal a mocnou ranou meče si usekl ruku a švihem ji vrhl na pobřeží. Ulster, jak se tato část země nazývá, byl jeho, a zkrvavená ruka se stala symbolem oblasti, jež se po věky věků pohroužila do násilných bojů za právo na toto teritorium.
Světlo na konci tunelu
Z vesnice Bushmills je to k pobřeží jen co by obr kamenem dohodil. Předtím, než se vydám vstříc oceánu, příjemně se zdržuji návštěvou nejstarší výrobny whiskey na světě. Ta je v provozu již od roku 1608. Ochutnáváním si vybírám nejlepší vzorek, který v sychravých dnech zahřeje. Mým prvotním cílem je jeskyně Port¬coon, což je jedna z několika desítek jeskyní nacházejících se na úpatí skalních stěn přilehlých k moři. Přístup do jeskyně u malé zátoky není přes skalní výběžky a kluzké balvany zrovna jednoduchý, ale nakonec dosahuji pukliny vytvořené působením eroze. Na jejím konci nacházím další otvor, který mě přivádí až do temného skalního tunelu spojeného s mořem. V prostoru srovnatelném s katedrálou se ozývá ohromné burácení. Jedna vlna za druhou doráží do téměř 250 metrů dlouhého tunelu. Slaná voda stříká po stěnách tak, že z temného koutu vylétnou vyrušení ptáci. Nezbývá mi nic jiného než čekat. Jestli chci spát v přilehlé puklině, musím zjistit, kde kulminuje příliv. Podle jedné legendy kdysi dávno sem přišel dožít své dny poustevník. Tomu tehdy rozhodně nezáleželo na tom, zdali jej příliv odřízne od civilizace. Na začátku pobytu navíc sám sobě přísahal, že už nikdy nepřijme potravu z lidských rukou a poslední čas na zemi trávil půstem a modlitbami. Když byl na pomezí života a smrti, připlaval k němu z moře do tunelu lachtan a přinesl mu jídlo. Lachtan nemá ruce, a tak poustevník usoudil, že je to znamení od Boha a jídlo si vzal. Lachtan za ním občas připlaval a vždy mu něco přinesl, a tak poustevník přežíval.
Obrův chodník
Nejlepší čas k návštěvě Giant’s Causeway, neboli Obrova chodníku je brzy zrána nebo kvečeru, kdy už houf turistů významně prořídne. A proto po probuzení mířím k tomuto geologickému fenoménu, který začal vznikat přibližně před 60 miliony let, když roztavená hornina v podobě lávy vybředla puklinami ve vápencovém podloží na povrch. Láva na vzduchu rychle chladla a tím se smršťovala. Proces ochlazování postupoval do hloubky, až vytvořil pravidelné čedičové sloupy tvaru pěti a vícebokých hranolů. Jejich počet zde je neuvěřitelných čtyřicet tisíc sloupů různé velikosti. Svým vzhledem připomínají včelí plástev. Ovšem současná podoba krajiny je o dost mladší, protože vznikala až zhruba před 15 tisíci lety, kdy se pobřeží „vynořilo“ z časů doby ledové. Ledovce postupně roztávaly, až úplně odhalily tajemnou přírodní architekturu. Po příchodu prvních lidí v období neolitu (přibližně 8500–4500 př. n. l.) dlouho přežíval v myslích příběh, který přisuzoval vznik kamenných útvarů mytologické legendě, obru Fionnu mac Cumhaillovi. Tento obr chtěl soupeřit se svým protějškem Banandormem ze skotského ostrova Staffa (kde se také nacházejí podobné útvary) a proto postavil mezi Irskem a Skotskem kamenné schodiště, kde měl probíhat souboj mezi těmito obry. Když byl zdejší přírodní útvar objeven na začátku 18. století pro vědeckou obec Královské společnosti, nikdo z jejího okruhu ještě netušil, jakým způsobem čedičové sloupy vznikly. Tajemné místo bylo potom zpopularizováno po celé západní Evropě v akvarelech irské umělkyně Susany Druryové. Mnoho lidí si tehdy lámalo hlavu otázkami, zda je to celé dílo přírody či dokonce dílo neznámých sochařů, nebo snad skutečně práce obra mac Cumhailla? Průlom o původu atrakce přišel až v roce 1768, když se vědec Nicolas Demarest poprvé zmínil ve Francouzské encyklopedii o tom, že původ čedičových sloupů vězí v dávné vulkanické aktivitě.
Druhý den
Stojím v zaplněném vlaku, který v nedělním ránu odjíždí z města Londonderry k moři. Osazenstvo vagonu tvoří převážně rodiny s dětmi. Důvod pro velký počet pasažérů se najde snadno. Je jím celodenní jízdenka za pouhých 6 liber (asi 170 Kč), platná po celém Severním Irsku, a také fakt, že výlet k pobřeží má svoje kouzlo. Vystupuji v Portrushi a jak je vidět na plážích kolem městečka, lidé si užívají slunečný den mnoha způsoby. Je pravdou, že Atlantik zrovna nepatří k nejteplejším vodám, a proto má řada lidí na sobě neopren. Na mumraj v moři i kolem něj zde dohlíží pobřežní hlídka, která se stará o všeobecnou bezpečnost. Šumění vln je doprovázené hlasem racků chechtavých i povykem dětí. Písčitá pláž dlouhá více než tři kilometry vypadá jako velké zrcadlo. Bosou nohou kráčím v mokrém písku vstříc bílým skalám v dáli. Tu a tam mi zalije nohy zpěněná voda – má teplotu vody téměř mrznoucí. Z pláže vyrůstají písečné duny zarostlé vysokou trávou a na druhé straně se z moře zvedají neobydlené ostrůvky Skerries. Odtud v minulosti přišel vzorek horniny, jenž pomohl potvrdit teorii, že ostrovy a části pobřeží byly formovány vulkanickým procesem. Tyto útesy byly vytvořeny ve stejném období jako slavné Bílé skály u anglického Doveru (před 142–65 miliony let). Ale severoirské skály jsou mnohem tvrdší než jejich protějšky v jižní Anglii, protože tzv. ulsterský vápenec byl stlačen lávou, která pokryla jeho povrch v třetihorách (před 65-7 miliony let). Při západu slunce se opět procházím po pláži, a v tomto čase není romantičtějšího místa. Slunce zapadlo za obzor a z mého rozjímání mě vyrušil až hlas ryšavého muže s kulatým obličejem. „Teď, když jsem v důchodu, tady venčím psa téměř každý večer,“ pronese. Dáváme se do řeči a John, jak se muž jmenuje, pokračuje dál v hovoru: „Tady na pláži jsem vyrůstal. Pamatuji si, že za mého mládí byly duny daleko vyšší. Jednoho dne však dorazily obrovské vlny a třetina výšky dun zmizela v moři.“ Něco se mi nezdá a můj pohled těká po klidné hladině oceánu. Velká ploutev „rozřízne“ hladinu a zmizí v hloubce. „To jsou sviňuchy, mořští savci podobní delfínům, sem se často připlouvají krmit rybami,“ dodává John. Můj dnešní pobyt na pláži je tak náležitě odměněn podívanou na kytovce při večeři.
Osudná vlna
Čas se klene k půlnoci, když dorazím ke hradu Dunluce. Obrysy tajemné zříceniny lze v šeru stále rozeznat. Pod útesem, na kterém se tyčí hrad, najdeme jeskyni jménem Mořská panna, do níž také zabíhá voda z oceánu. Ze vchodu od pevniny vylétávají netopýři s typickým pisklavým zvukem. Hrad byl postaven už ve 13. století Richardem de Burghem, hrabětem z Ulsteru. A tak jako k ostatním památkám, i k této se pojí zajímavá pověst, která se odehrála v době, kdy byl hrad obýván rodinou MacQuillinů. Jediná dcera Roe Meave si odmítla vzít za manžela Roryho Oge, což rozhněvalo jejího otce tak, že ji dal vsadit do věže. Po pár dnech přišla bouře a Roe se jal vysvobodit její milenec. Oba sestoupili do jeskyně pod hradem, kde měl připravenu loďku. Jakmile vypluli na rozbouřené moře, zamířili k městečku Portrush, ale proud je zanesl příliš blízko ke skalám. Zřejmě to tak osud chtěl, protože obrovská vlna oba mrštila na tvrdá skaliska. Tělo Roe Meave se však nikdy nenašlo a podle zkazek její duch stále bloudí ve věži. S náladou lehce pochmurnou při vzpomínce na duchy bloudící v okolí uléhám, abych s ránem mohl vyrazit vstříc novým cestám.
Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?
Přilétáme do Dar es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den máme v plánu přesun na ostrov Zanzibar. Taxíkem se necháváme odvézt do přístavu, jízda městskou hromadnou dopravou je totiž chaotická, vyznat se v ní zabere hodně času a i tak nemáte jistotu, že skončíte na místě, kam se dopravit chcete. Všude postávají skupinky mužů čekající hlavně na turisty a předhánějící se v prodeji lodních lístků. I když se snažíme, nevyhneme se jim. Muži se strkají, překřikují a asi deset z nich nás obstoupí hned, jak vystrčíme hlavu z auta. Jednoho, který na nás působí nejserióznějším dojmem, následujeme do kanceláře. Z průvodce víme, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. „Loď odplouvá za chvíli, je to ta rychlá, cesta trvá jen hodinu a stojí čtyřicet dolarů,“ říká muž. Hned poté nás za stálého popohánění, aby prý loď neodplula bez nás, odvádí na můstek. Pak bez rozloučení zmizí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ve frontě dlouhé několik desítek metrů jsme jediní běloši. Začínám tušit podvod. A taky že ano. Loď je sice přistavena, ale rozhodně neodplouvá. Dvě hodiny do ní muži nakládají pytle rýže a krabice s potravinami. Plavba nakonec trvá pět hodin místo slibovaných dvou. Ani nás to nepřekvapuje. Na cestách se často setkáváme s tím, že na nás chce někdo vydělat. Lístek na pomalou loď, kterou jsme nakonec jeli, měl stát jen dvacet pět dolarů za osobu. Přeplatili jsme o třicet dolarů a přispěli tak místnímu podvodníkovi. Skvělý výdělek za pár minut práce pro člověka, jehož spoluobčané mají průměrný měsíční příjem padesát dolarů na osobu.
AFRICKÝ RELAX
Hned po vystoupení z lodi v Zanzibaru vidím informační stánek pro turisty. Vláda ví, jak to tady chodí a raději platí úředníky, kteří turistům přímo objednají ubytování v hotelu, zařídí pronájem motorky nebo zorganizují výlet, než aby turisté byli obelháváni a platili navíc za zprostředkování služeb. Ubytovali jsme se v hotelu ve staré části města, tzv. Stone Townu, jež byla v roce 2000 zapsána do světového dědictví UNESCO. V desítkách úzkých uliček, které jsou v mých očích všechny stejné, nejsem schopna najít tu, která vede zpět do hotelu. Opět se utvrzuji v tom, že můj orientační smysl je na bodu mrazu.
Během procházky po městě se na nás zavěsí otrhaný starší muž. Je jasné, že chce peníze. Nabízí se pro roli průvodce. Přijímáme, i když pochybujeme, že se něco dozvíme. Asi hodinu se procházíme úzkými uličkami, které jsou lemovány vysokými domy, a tak je většina z nich i ve dne ponořena do stínu bez přítomnosti slunečních paprsků. Loučíme se bohatší o mnoho informací. Například, že město zažilo perskou, arabskou i koloniální dobu, která se projevila hlavně na architektuře. Pro Stone Town jsou typické zejména masivní dřevěné dveře s vyřezávanými motivy, které byly způsobem, jak dát najevo vznešenost sídel, do nichž byly bránou. Sloužily také jako obrana proti rozzuřeným válečným slonům. Většina dveří je starší než 150 let a v dobrém stavu zůstává díky kvalitnímu dřevu z chlebovníku, teaku, sezamu (dováženého z Indie) nebo durianu, které je odolné vůči termitům a vodě. Motiv lana nebo řetězu vyřezaný do rámu dveří představoval symbolickou ochranou proti zlu.
Většinovou část příjmů ostrova tvoří turismus, a možná to je důvod, proč jsme se s nevraživostí u místních obyvatel nesetkali, naopak. Jsou laskaví, přátelští, ochotni pomoci. Rádi se s námi zastavují na ulici a ptají se, jak se nám na ostrově líbí nebo odkud jsme. Když zjistí, že z České republiky, nadšeně vyhrknou jména známých českých fotbalistů. Typický je pozdrav Jambo (ahoj) a Hakuna matata, což znamená pohoda, žádný spěch a je tím míněno, že si máte pobyt na ostrově pořádně a bez zbytečných nervů užít. Jsou rádi, když použijeme alespoň občas nějaké slovíčko v jejich jazyce, v tomto případě ve svahilštině. Stačí pozdrav nebo poděkování, ocení to. Nechť je příkladem situace, kdy jsem si kupovala sušenou rybu na trhu a anglicky se zeptala asi sedmdesátileté stařenky na cenu. Svahilsky se začala zlobit. Domyslela jsem si, že říkala něco ve smyslu: „Když mi to neumíš říci svahilsky, tak sem nelez.“ Paní sedící vedle ní jí to přeložila, takže jsem dostala rybu a poděkovala svahilsky. Stařenka v tu chvíli roztáhla ústa do širokého úsměvu, který mě opravdu zahřál u srdce.
V SEDLE
Nejlepší způsob, jak vidět z ostrova co nejvíce, je půjčit si motorku. Během dvou dnů projíždíme severní a východní část ostrova. Severní pláže jsou z města Zanzibar vzdáleny kolem šedesáti kilometrů, východní ještě méně. Hlavní silnice jsou široké a v perfektním stavu. Jedeme skrz palmovou džungli a míjíme vesničky s mávajícími dětmi. Nacházíme nekonečně dlouhé opuštěné pláže s bílým jemným pískem. Moře je azurové a teplé, ale nevýhodou jsou extrémně velké odlivy, takže pokud máte strach vzdálit se několik stovek metrů od břehu, moc si nezaplavete. Plavky jsou tolerovány v hotelových komplexech, ale já se koupala na obyčejných plážích u vesnic, a proto vždy měla zahalená ramena a nohy – více než 90 % obyvatel ostrova jsou muslimové, jejichž kulturu a náboženství respektuji.
Na jedné z pláží narážíme na dalšího „dobráka“. Nabízí nám tříchodové menu složené z místních specialit v restauraci s výhledem na moře. S dobrým pocitem, že jsme cenu usmlouvali na třetinu původní částky, ho následujeme. Míjíme několik restaurací na pláži, a když se začneme vzdalovat od moře, tušíme další podvod. Končíme v chýši, kde obědvají místní obyvatelé. Majitelka ledabyle stírá ze stolu zbytky masa, odhání mouchy a na stůl pokládá talíř s porcí rýže a vařenými fazolemi, misku omáčky s masem a nakrájené mango. Najíme se ale výborně a máme zase další zážitek k dobru.
Kousek od hotelu se nachází velké tržiště. Každý den v podvečer lidé rozkládají dřevěné stolky, připravují nízké židle a nádobí. Oheň hoří pod velkými hliníkovými konvicemi plnými mléka nebo čaje, pod grilem s rybami nebo kukuřičnými klasy. Pouze plamínky svíček a ohně osvětlují toto místo a stíny se mihotají na tvářích lidí. Od prvního dne jíme u stánku, kde pracuje mladý černošský chlapec. Servíruje placky, které vypadají a chutnají jako naše palačinky, jen nejsou ze sladkého těsta. K tomu nalévá horké mléko s cukrem nebo kořeněný čaj s mlékem. Kromě vařeného jídla se zde dá nakoupit také čerstvé ovoce, zelenina, ryby, káva, sypaný čaj a koření.
RODIŠTĚ FREDDIEHO MERCURYHO
Milovníci skupiny Queen si přijdou na své v baru Freddieho Mercury na dlouhé písečné pláži lemující hlavní třídu. Objednávám si výbornou kávu servírovanou v konvičce, s kalíškem slazeného mléka a sirupem z cukrové třtiny a prohlížím fotografie kapely z dob její největší slávy, kreslené portréty zpěváka a trička s nápisem Queen. Na ostrově se nachází hned několik rodných domů tohoto slavného zpěváka a jejich majitelé se předhánějí v tom, který že je ten pravý. Zpěvák žil na ostrově pouhých devět let a pak ho rodiče poslali na studia do Indie. I přesto se z jeho jména místní obyvatelé snaží těžit.
Naneštěstí jsme pobyt na Zanzibaru zařadili na začátek našeho měsíčního putování po Africe. Jak by se relax na tomto krásném ostrově plném milých lidí býval hodil na jeho konci! Cestování po Tanzanii a Keni totiž bylo hodně náročné a po návratu domů jsem byla zralá na další dovolenou.
Téměř každé osmé dítě na světě je chyceno v pasti dětské práce. Jen v asijské Kambodži jich pracuje přes jeden a půl milionu. Místo her vyrábějí cihly, těží sůl, drtí kameny… A to za pakatel nebo i zadarmo.
Podle statistik Mezinárodní organizace práce postihuje dětská práce v Kambodži až 45 % dětí mladších 15 let. Tyhle děti sice většinou chodí do školy, ale nepravidelně, a mnohé studium ani nedokončí. Často pracují v takzvaných nejhorších formách dětské práce, které přímo ohrožují jejich zdraví. Kambodža je nechvalně proslulá sexuálním turismem a dětskou prostitucí. Jiné děti pracují na rybářských lodích nebo na rozhlehlých kaučukových plantážích v oblasti Kompong Cham, další jako sběrači odpadků. Ještě nedávno byla uprostřed kambodžského hlavního města Phnompenhu jedna z největších skládek v jihovýchodní Asii, dnes už ji přesunuli za město a zakázali na ni vstup cizincům. Jinak se ale nezměnilo nic. „Stále tam pracuje hodně dětí, i těch nejmenších. Moc neváží a můžou snadno šplhat po horách odpadků,“ vysvětluje pětačtyřicetiletá Heang, která se sama sběrem a tříděním odpadu živí. „Nejvíc peněz dostanete za hliník a měď,“ ukazuje Heang na opálené dráty na zemi. „Soukromé firmy ale vykupují i plast, papír nebo sklo. Já sbírám hlavně plasty a vydělám si až pět dolarů za den,“ dodává. Minimální oficiální mzda je v Kambodži šedesát amerických dolarů měsíčně, takže sběr odpadu může být relativně lukrativní obživou. Hlavně pro děti je to ovšem zdraví nebezpečné zaměstnání. Často sbírají odpadky děti ulice, většinou nemají rodiče a ostatní příbuzní se jich zřekli. Žijí ve skupinkách a vydělávají si, kde se dá. „Právě tyhle děti jsou nejzranitelnější. Končí u prostituce, jsou zneužívány v obchodu s drogami nebo nuceny k jiným činnostem, které křehký dětský organismus poškozují. V ,lepším‘ případě se stanou součástí sítě pouličních prodejců šátků, náramků a dalších suvenýrů pro turisty,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni, která koordinuje mezinárodní kampaň Stop dětské práci.
DRTIČ ŠTĚRKU
Zatímco některé pracující děti – třeba sběrače odpadků nebo pouliční prodejce – v Kambodži může turista běžně potkat, některé formy dětské práce jsou skryté. Patří mezi ně i drcení kamenů na štěrk. „Můj manžel se dvěma nejstaršími syny pracuje v povrchovém lomu s technikou,“ ukazuje na přilehlý kopec z městečka Kompong Chhnang matka devíti dětí Keo Samart. Sedí u cesty, která vede k lomu. Odsud sem vozí materiál k jejich obživě. Celé dny pak s dětmi sedí a všichni pracují. A pracují i ti nejmenší. Nejmladší holčička pobíhá bosa mezi svými sourozenci, kteří kladivem rozlamují kamení Všichni kromě ní tvrdě dřou. Největší kusy gentlemansky rozbíjí nejmladší syn, kterému je osm. Holčičky ve věku od čtyř do čtrnácti buď vsedě drtí menší kameny nebo nosí materiál bratrovi. „Zrovna teď je manžel v nemocnici, protože mu stroj zranil nohu. Nemůže pracovat, o to víc musíme pracovat my,“ říká Samart. „Moje děti naštěstí neměly žádný vážný úraz, jen se občas klepnou kladivem do ruky. Ale šestnáctiletý syn od sousedky, který pracuje také přímo v lomu s náročnější technikou, musel do nemocnice,“ dodává žena. Měla štěstí. Do místní nemocnice se vozí zraněné děti často.
CIHLÁŘI
Podobně nebezpečná je práce v cihel¬nách. Těch je v provincii Kompong Chhnang, stejně jako v dalších oblastech Kambodže, spousta. Využívají tradiční způsob pálení cihel na dřevě v obrovské peci. Jednoduchý stroj přeměňuje hroudy mokrého jílu na cihly, které se pak suší a vypalují. A právě technické vymoženosti jsou při práci nejnebezpečnější. „Do nemocnice často chodí děti s vážně zraněnýma rukama, protože jsou to právě ony, kdo často obsluhuje stroje,“ potvrzuje lékař Cheav Chov. Dělníci tráví dny v zaprášeném, zakouřeném prostředí a v horku. Většinou jsou tu zaměstnané celé rodiny, a to očividně ty nejchudší. Pracují tady někdy i celé generace. „Často to jsou zadlužené rodiny, které v areálu cihelen také bydlí. Musejí pracovat všichni členové včetně dětí, aby se zvýšil rodinný rozpočet. Většinou se zapojují ve věku asi 15 let, protože pro mladší děti by to bylo příliš náročné,“ říká Kong Chanmony z kambodžské neziskové organizace LICADHO, která se zabývá lidskými právy. Dostat práci v cihelně je jednoduché – není potřeba kvalifikace, pouze fyzická síla. Kolik je pracovníkovi let, na to se zaměstnavatel neptá. A pak, o tak nízké výdělky nikdo moc nestojí. Dospělý si za měsíc dřiny vydělá kolem padesáti dolarů. Děti pracují jen půl dne, takže mají plat asi dvacet dolarů, tedy patnáct korun denně. „Pracovníci na cihlách moc nezbohatnou, zato vlastníci cihelen ano,“ směje se trochu trpce můj průvodce, když míjíme další cihelnu. V areálu stojí na místní poměry velmi luxusní dům a drahé auto. Podle oblastního výzkumu organizace LICADHO je pouze šest z patnácti majitelů cihelen spokojených s tím, že zaměstnávají nezletilé. Těchto šest si pochvaluje, že je jednoduché děti řídit, neodporují rozkazům, nepožadují pracovní smlouvu a umějí pracovat rychle a tvrdě. Za den přemění desítky kilogramů jílu na tisíce cihel. „Vyrobíme asi 3000 cihel a jednu majitel prodá za 1600 rielů,“ říká postarší muž, který je v jedné menší cihelně zaměstnaný. To je necelých sedm korun. Dva asi patnáctiletí kluci, kteří přenášejí obrovské hroudy mokré hlíny na zádech, dostanou jen nepatrný zlomek z ceny.
NA HRANĚ
Desetiletý Rathana se svou o něco starší sestrou mlčky nahrnují sůl na proutěné ošatky. Pomáhají si kusem dřeva, který slouží místo lopatky. Nemají rukavice ani boty. Jejich drobné prsty se boří do kupiček bílého zlata. Sůl jim vysušuje kůži tak, že praská. Když jsou nádoby plné třpytivých krystalů, chlapec podřepne a položí si náklad na ramena tak, aby našel těžiště. Sůl může vážit dohromady přes deset kilogramů. Malý Rathana míří k dřevěné boudě, kde sůl vysype na hromadu a nechá ji sušit. Ve dveřích se míjí se svým otcem, jehož věk je těžké odhadnout. Celý život tvrdě pracuje na solných pláních, stejně jako teď jeho děti. Nemají na vybranou. Bez jejich pomoci by se rodina neuživila. „Do školy děti chodí dopoledne. Vím, že vzdělání je důležité. Vyděláme si dost, abychom zaplatili učebnice i sešity. Odpoledne jsme pak tady,“ ukazuje muž na obrovskou plochu solných bazénů. Připomínají trochu rýžová pole, ale jsou naplněné vodou z blízkého moře. Daleko za obzor se blyští hladina, která se díky slunečním paprskům mění v bílé bohatství. Bohatství, ze kterého ale pracovníci mají jen pár dolarů týdně. Pracují tu desítky nejchudších rodin včetně malých dětí z přilehlého městečka Kep. „Je to dřina. Celý den na nás svítí přímé slunce a není se kam schovat,“ stěžuje si sedmadvacetiletá Roeng a opírá se o nástroj podobný hrábím. Tím hrabe zkrystalizovanou sůl na kupičky a nahrnuje ji na nůše, její manžel pak náklad odnáší pod střechu, stejně jako desetiletý Rathana a další stovky dětí. Právě kvůli slunci začínají pracovat kolem čtvrté hodiny ráno, přes poledne mají přestávku a než se setmí, sklízejí sůl ještě tři hodiny. „Kdybychom měli víc peněz, moje děti by tu nepracovaly. Není to dobré pro jejich zdraví,“ stěžuje si Rathanův otec. Jeho syn zatím znova ohýbá záda pod několikakilovou náloží soli.
LEVNÁ SÍLA
Většina pracujících dětí v rozvojových zemích nedostává žádný plat. Nejčastější formou dětské práce je totiž ta v domácnosti nebo drobném zemědělství. „Děti obdělávají rodinná pole, obstarávají dobytek, pečují o mladší sourozence a tak dále. Pomoc rodičům je samozřejmě v pořádku, ovšem pouze pokud taková práce neznemožňuje se vzdělávat nebo nebrání zdravému vývoji dítěte,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni. Příčin dětské práce je mnoho a jsou propojené. Hlavní příčinou zůstává chudoba, nicméně na vině jsou i nefunkční zákony, neschopnost chudých lidí vymáhat svá práva, ale také klimatické změny. „Čím větší jsou výkyvy počasí, tím jsou venkovské rodiny zemědělců ohroženější. Tím spíš pak posílají děti pracovat. A protože škola a dětská práce se do značné míry vylučují, velkou roli hraje i dostupnost bezplatného a kvalitního vzdělání pro všechny děti,“ shrnuje Pavla Začalová. V Kambodži žije pod hranicí chudoby více než polovina obyvatel, tedy přes 7 milionů lidí. Pokud se tahle země začne rozvíjet a bohatnout, ubude pravděpodobně i dětí, které tráví svoje dětství v cihelnách, v solných nebo rýžových polích, v továrnách na štěrk, prodejem šátků nebo svého vlastního těla. Stejně tak platí, že vzdělávající se dítě k takovému rozvoji podstatně přispívá, zatímco pracující dítě jej brzdí. A to nejen v Kambodži.
Po koncertu mě v šatně přivítali manželé Hudečkovi. Přestože se známe poměrně dlouho, požádal jsem o vizitku. Když jsem se pak na ni v klidu podíval, četl jsem: Václav Hudeček a Eva Hudečková. Ještě nikdy jsem neviděl vizitku, kde by manželé byli společně. Mám smíšené pocity, ale vítězí v nich dojetí a jisté závidění…
Máte se svou ženou výjimečný vztah, něco jako ohrožený druh manželství. Jsou s tím spojené i nějaké negativní reakce?
Kupodivu nám ještě nikdo „nevynadal“ za to, že se máme rádi. Samozřejmě, někdy cítíme ne zrovna závist, ale spíš lítost těch, kterým se jejich osobní život moc nevyvedl, ale to je asi tak všechno. Osobně bychom všem přáli v životě ¬štěstí a lásku, ale spíš je asi možné vyhrát v loterii. Přitom spoustu trablů si lidé dělají úplně zbytečně sami. Mimochodem, moje žena (pozn. redakce, herečka a spisovatelka Eva Hudečková) je úžasná, ohromně vzdělaná, hodně toho v životě přečetla a navíc si všechno pamatuje. Když trávíme dlouhé hodiny na cestách, vypráví o svých nových poznatcích a já si tak doplňuji vědomosti.
Vaše žena o vás říká: „Má pevné srdce a v hlavě jasno. Bere s rezervou úspěchy i chválu a nehroutí se, když něco nevyjde.“ Přece jen, kdy vás naposledy něco trochu vykolejilo?
Moje žena je laskavá. Víte, já se svým vláčkem jezdím velmi opatrně, takže vykolejení nehrozí.
Kdy jste naposledy dostal vztek? Málokdo si vás tak dokáže představit.
V mém věku už nemá smysl vztekat se.
Ale pojďme k hudbě. Vaším prvním učitelem byl zvěrolékař?
(úsměv) Máte pravdu, můj otec byl zvěrolékař. Já jsem byl to, čemu se dnes říká hyperaktivní dítě. Jednou z mých zálib byly sirky, rád jsem si dělal ze všeho ohníčky.
Asi jste tedy dostal každou chvíli pěkný pohlavek.
To bylo v mé generaci normální, tehdy se říkalo: „Škoda každé facky, která padne vedle.“
Jak se dnes díváte na výchovu dětí západoevropské civilizace? Nechybí jim občas kantorské metody vašeho otce?
Někdy mám pocit, že by více přísnosti nebylo na škodu. Na druhé straně ale musím konstatovat, že moji dva synovci, kteří mají finskou maminku a vyrůstali v Helsinkách, měli velmi volnou výchovu, a jsou to jedni z nejúžasnějších mladých lidí, jaké znám. Otázkou tedy je, zda jsou děti vychovatelné. Já se spíš domnívám, že člověka ovlivňuje celá společnost a celoživotní způsoby v rodině. Ne příkazy, ale příklady.
Váš otec zastával názor, že umět noty a zvládnout alespoň základy hraní na nějaký hudební nástroj patří k základnímu vzdělání stejně jako číst a psát. Zastáváte tento názor i vy?
I pro normálního smrtelníka je každý osobní dotek s hudbou povznášející. Určitě jste zažil, jakou cenu měli spolužáci, kteří u táboráku vytáhli kytaru a zahráli.
Je pro muzikanta důležitá znalost not?
Určitě, a proto nepřestávám žasnout, když si někde přečtu rozhovor s hudebním „skladatelem“, který se chlubí tím, že neumí noty. Samozřejmě, jen umět noty samo o sobě není k ničemu, ale pakliže se chcete naučit na nějaký hudební nástroj, potom je to bezpodmínečně nutné. A chcete-li komponovat, potom byste měl nástrojů ovládat více. A to alespoň trochu. Skladatel by měl minimálně vědět, jaký mají rozsah. Syntezátor napodobující zvuky celého orchestru vám na každý nástroj zahraje jakýkoliv tón, ale živý hudebník se skutečným instrumentem bude jen zírat, když se komponista dostane „mimo hřiště“. A nejde jen o vědomosti týkající se technických možností jednotlivých nástrojů.
Vy jste byl v technice vynalézavý, že?
Jako kluk jsem si nahrál na magnetofon stupnici a nějaká cvičení, udělal smyčku a v klidu si četl mayovky. Prababička ve vedlejším pokoji se spokojeně usmívala – netušila, že její pravnuk je malý podvodník. Tyhle klukoviny k dětství patří a já jsem kromě talentu na muziku byl naštěstí úplně normální zlobivý kluk.
Uchýlíte se i dnes k malým podvůdkům?
Hudbou se živím a úspěšnost tohoto povolání závisí na tom, zda vás pořadatel opakovaně zve. Pokud zklamete, máte utrum. A navíc svět hudby a muzikantů je velmi malý. V dnešní době je hodně nabídky a už méně poptávky. Skutečnost, že veřejně vystupuji už přes čtyřicet pět let, o něčem vypovídá, a já si natolik vážím přízně publika, které na mé koncerty chodí již ve třetí generaci, že nějaký „podvůdek“ vůbec nepřichází v úvahu.
Je nějaký podvod vůči umění pro vás nepřijatelný?
Umění je především svoboda. Kdyby jakákoli na první pohled nesmyslná věc potěšila jen jednoho člověka, pak její nesmyslnost dostává smysl. Co je pro mě ovšem v umění nepřijatelné, je neumětelské přepisování a upravování textů a hudby starých mistrů, s čímž se v poslední době roztrhl pytel. Takový „upravovatel“ se tím však stává zároveň autorem s nárokem na výplatu tantiém. Což do jisté míry ten roztržený pytel vysvětluje. Nemám však na mysli situaci, kdy jazzman improvizuje na dané téma, nebo když se zkrátí skladba či text z důvodů dramaturgických nebo časových. Ale pokud jde o „upravovatele“, každý takový „mistr“ by si měl svoje dílo napsat sám a neubližovat těm, kteří se už nemůžou bránit.
Někdy mě napadá, že umění, zvláště to současné, je vzhledem k přírodě vlastně malý podvod sám o sobě. Souhlasíte s tím?
Podvody v umění jsme obklopeni čím dál víc, že by to vydalo na celou knížku. Ale na druhé straně, když si někdo koupí za stamiliony mrtvé zvíře naložené ve formaldehydu a vystaví si takové „umění“ v obývacím pokoji, je to pouze jeho volba a nikomu tím neubližuje. Stejně tak když jde na koncert, na kterém mu umělec pustí CD a strefuje se ústy či nástrojem do předem připravené nahrávky. Mohl bych pokračovat i o literatuře, o divadle, filmu.
A co vám říká malý podvod vůči ženě?
Podvod vůči ženě je nepřijatelný. Jakýkoli.
V křesťanském pojetí je žena ideologicky chápana skrze jablko jako pokušitelka k hříchu. Jak to vidíte nebo slyšíte vy?
Žena byla stvořena, abychom ji my muži hýčkali. Máme ji podporovat v jejím snažení a rozhodně nepodceňovat ženské schopnosti. Žena může v dnešním světě vykonávat jakoukoliv profesi, a mnohdy to dělá lépe než muži. Jenže my muži jsme ješitové, a tak vidíte všude samé chlapy.
Přiznal jste se, že se ve vás celý život spolu perou dvě vlastnosti, vrozená lenost a velký smysl pro zodpovědnost. To zná skoro každý kumštýř. Ale jak to udělat, aby ta druhá vlastnost vyhrála?
Slíbíte, že se naučíte tu či onu věc, podepíšete smlouvu, a potom už si jen nadáváte, proč jste to sliboval, že jste tam mohl klidně zahrát něco jiného, co už dávno umíte. Ale nakonec jste rád, že jste se k té práci přinutil.
Ke kumštýřům patří nezbytná dávka egocentrismu. Říká vám to něco?
V roce 1968 bylo Československo ve světě velice populární. V té době jsem byl v Anglii, byl jsem mladý a úspěšný a snadno jsem mohl propadnout pocitu vlastní důležitosti… Ale já jsem se nikdy nebral moc vážně, asi to bude tím, že jsem vlastně chtěl být pilotem a nikoli houslistou.
Ješitnost se vám vyhnula. Je to díky otcově pevné výchově nebo díky tomu, že jste už v mladém věku poznal významné umělce a u nich jste se přiučil spíše pokoře?
Měl jsem úžasné vzory a v té atmosféře pokory a úcty jsem se formoval. Každá špatná lidská vlastnost má někde své kořeny. Někdy stačí dozvědět se o lidech pravdu, a už se na všechny ty ješity a zlouny nezlobíte. Někteří měli opravdu těžký život.
Rozumí dnes lidé klasické hudbě, nebo je v tom více snobismu a okázalosti?
Snobismus samozřejmě hraje roli hlavně v případě některých akcí za účasti světových hvězd. Je-li ta hvězda ještě v zenitu, potom je to tak úžasný kulturní zážitek – že u toho ta trocha snobismu zase tak moc nevadí. A jestli někdo „rozumí“ vážné hudbě více či méně? Nejlépe jste na tom, když ji vnímáte jako krásu proudící k vám přímo z nebe a vůbec neřešíte, proč se vám to tak líbí.
Většinou hrajete na nástroj slavného italského houslaře Josefa Guarneriho „del Gesú“ z roku 1726. Stradivárky jste měl několik let zapůjčené ze státní sbírky. Jaký máte vztah ke svým houslím? Je to jen kus starého, nádherně zpracovaného dřeva?
Housle jsou „živý tvor“. Fascinující výtvor lidského umu. Představte si, že první housle v té současné podobě byly postaveny před zhruba čtyřmi sty lety, a dodnes je nikdo nedokázal vylepšit. A navíc je to instrument, který se nejvíce podobá lidskému hlasu.
Mohou mít podle vás housle svou duši? Někdo je s duší vyrobil a někdo s duší rezonoval…?
A víte, že mají duši? A na rozdíl od té lidské se jí můžete i dotknout. Je to ten kolíček spojující horní a dolní desku. Duši lidskou jim musí dát houslista, pokud ovšem nějakou sám má. Na jednom vašem koncertu jsem si říkal: Co kdyby mi ruplo v bedně, ty housle bych mu na pódiu vyrval z ruky a rozdupal… Co myslíte, že by se ve vás událo?
To byste neudělal. Takové jednání nebude váš šálek čaje.
Nicméně už mě jednou nutili, abych se zúčastnil jakéhosi „zábavného“ televizního pořadu, kde bych si nechal rozšlapat housle. Opravdu k popukání. Lidé mají někdy velmi podivné nápady.
Stradivárky mají obrovskou cenu, pro vás možná penězi nevyjádřitelnou, ale dnes se stále víc všechno transformuje do peněz. Takže, jaký máte vztah k penězům vy?
Peníze jsou samozřejmě příjemný doplněk života, pokud jste zdravý, máte vedle sebe milujícího a milovaného člověka a pár dobrých přátel. Ale zdraví, lásku a přátelství vám peníze nezajistí. Je mi líto všech těch hrabošů, kteří se neštítí ani podvodu, aby získali majetky, jen aby se mohli před podobnými a sobě rovnými vychloubat, jak na to zase vyzráli. Nevyzráli však na nic. Stačí se podívat do kterékoli nemocnice a uvědomíte si, že na některé věci se vyzrát nedá.
Podepsala se nějak stále vzrůstající role peněz v oblasti klasické hudby?
Bohužel je tím asi zamořeno vše. Na jedné straně astronomické honoráře světových hvězd, byť někdy už dávno za zenitem a na straně druhé zoufale malé platy řadových členů orchestrů někdy bojujících skutečně o přežití. Není to samozřejmě jen u nás, bohužel.
A co se vám nejdřív vybaví pod spojením lidé a peníze?
Závist, zločin a bohužel jen málokdy trest.
Potkal jste mnoho lidí z mnoha míst. Na které vlastnosti jste u nich nejvíc narážel?
Nedělal jsem si statistiku. Ale víte, co je možná nejčastější jev, se kterým se setkávám u slavných a mocných? Že jejich všeobecně známý obrázek, jak o nich referují média, je odlišný od skutečnosti. Je docela zábavné pozorovat, že někdy státní padouch je dobrák, a státní dobrák je padouch. A ješitové jsou většinou ti, kterým to moc nejde, ale chtějí neustále slyšet, že jim to jde. Jsou k politování a je jich dost.
Velmi povrchně řečeno – ruská houslová škola, brilantní co do techniky, předpokládá navíc hru s citovým zaujetím. Vnímáte vše, co se kolem vás děje, více citem nebo rozumem?
Rád bych vnímal citem, ale dnešní svět je jistější vnímat rozumem.
Ve které zemi jste cítil nejvíce citu ke klasické hudbě a proč?
Ve světě je mnoho zemí, které projevují cit ke klasické hudbě, jejich rozhlasové stanice ji šíří do éteru, právě tak jako televizní kanály. Na koncerty chodí mnoho posluchačů a krásná hudba má velkou podporu mecenášů. Mám rád Moravu, protože má stále svoji cimbálovku a krásné moravské písničky. A je to znát i na té takzvané vážné hudbě. Na Moravě se prostě pořád hraje. A také se tam hudba se zaujetím a citem poslouchá.
David Oistrach, rodák z Oděsy, vám čtrnáct dní před smrtí řekl: „Víš, u nás na Ukrajině se říká, že lidé, kteří žijí déle než šedesát let, žijí roky těch, kteří umřeli před šedesátkou. A já už žiju osm let někoho jiného.“ Vám je letos šedesát. Vzpomněl jste si na tuto jeho větu?
Moc často a moc mi David celá léta chyběl. Bohužel, tak už to v životě chodí, že ti, které bychom tady chtěli mít stále, jsou pryč, a naopak ti, kteří se snad raději ani neměli narodit, se těší dobrému zdraví.
