Šibuja wa nemuranaj! Šibuja nikdy nespí! Rčení, které zná v Tokiu každý. Dobře vystihuje atmosféru jednoho z nejživějších míst města – místa pulsujícího energií, bláznivých módních kreací, nočních klubů, fashion obchodů a mladých lidí, ženoucích se za zábavou a povyražením.
Tokio patří k unikátním místům. Desetimilionová megapole má neopakovatelnou atmosféru, lze tu najít takovou spoustu zajímavostí, že během jediné návštěvy je prostě nemůžete vidět všechny. Dnes se vypravíme za tanoší, tedy zábavou. Navštívíme Šibuju, Haradžuku a Šindžuku, neboť ta jsou v této souvislosti pověstná. Kaneli tanoší!
Šibuja je známá svým řešením dopravní situace na hlavní křižovatce, která se také stala inspirací pro londýnskou Piccadilly – v jednom okamžiku blikne automobilům ve všech směrech červená a silnici okamžitě zaplaví ohromné davy lidí proudící ze všech stran. Křižovatka se naráz změní v bláznivé silniční korzo, kde si každý s dychtivostí ve tváři proráží cestu vířícím živým chumlem těl za svým vlastním cílem.
První atrakcí, kterou nemůžete minout, je obchod s teenagerskou módou 109 (japonsky Iči Maru Kjú). Je to desetipatrová výšková budova narvaná obchody. Obsluhují zde prodavačky, které jsou do posledního detailu vystylované a mají na sobě vždycky tu nejodvázanější kreaci svého obchodu. Za všech okolností a za každého počasí je zastihnete na vysokých podpatcích s červeně nalakovanými nehty na nohou.
Ženy a dívky by rozhodně měly zajít do kavárny Butler’s Cafe. Je to kavárna v západním stylu a ideou podniku je zacházet s návštěvnicemi jako s princeznami. Pracují zde atraktivní mladí cizinci, díky nimž návštěvnice zažijí nenápadný půvab flirtování v západním stylu. Kavárna připomíná zašlý domeček pro panenky v životní velikosti. Skvěle by posloužila také jako kulisa surrealistického filmu.
K Šibuji patří i „love hotely“. Hodně jich najdete ve strmých uličkách kousek za Iči Maru Kjú. Love hotel je hodinový hotel, který pronajímá pokoje zájemcům na dvě až tři hodinky (tzv. kjukej = odpočinek), a nebo, je-li večer, i na celou noc. Hotely jsou zhusta využívány páry nejrůznějšího věku, zvláště o víkendech. Zařízeny bývají diskrétně. Po příchodu do liduprázdné recepce si zájemce na světelné tabuli vybere z pestré nabídky pokoj, který mu svým zařízením vyhovuje, zaplatí v automatu a jde se ubytovat. Pokoj si otevře kartou z automatu, objednat si může nejrůznější jídlo a pití, a pak se nerušeně věnovat svým záležitostem. Hotely a potažmo také pokoje bývají zařízeny v různých stylech, od anglického gotického hradu přes architektonickou pohádku tisíce a jedné noci po tropický ráj Karibiku.
Až vás celé to hemžení unaví, můžete se ulicemi, které nikdy nespí, vydat k domovu. Cestu budete mít lemovanou nehybnými těly společensky unavených Japonců.
Móda a létání v HARADŽUKU
Pokud jste ještě při síle, můžete vyrazit na Haradžuku. Když půjdete ulicemi Šibuje, záhy se sevřená zástavba ulice rozestoupí a před vámi se rozevře volný prostor, ve kterém vlevo váš zrak upoutají nestárnoucí křivky střechy sportovního stadionu National Yoyogi Gym, vybudovaného pro olympijské hry v Tokiu v roce 1964. Před sebou potom uvidíte , vzrostlé stromy rozlehlého Jojogi parku – oblíbeného místa víkendových pikniků. rozdělené rušnou rychlostní silnicí,
Místo se stalo městským parkem teprve v roce 1967, ale známé je už od 19. prosince 1910, kdy odtud vzlétlo první motorové letadlo v Japonsku. Japonským inženýrem Kašparem byl kapitán Jošitoši Tokugawa. Úspěšně se vznesl na francouzském stroji Blériot a několik dramatických minut soustředěně kroužil nad parkem. Jeho čin tehdy ohromně zapůsobil a Tokugawu skvělá kariéra v armádě neminula.
Ovšem to, co je v Haradžuku hlavní, není parková zeleň. Už více než třicet let je Haradžuku zejména o víkendu dostaveníčkem všech, kdo zbožňují výstřední módní kreace, cosplay, převleky a celou tu show okolo. V tomto ohledu je hodně známá i Jokohama, ale Haradžuku jasně vede. Pojem Haradžuku girl se stal světoznámým. A tak každý víkend proslulý most Harajuku Cosplay Bridge (Jingu Baši), který spojuje park Jojogi s vlakovou stanicí Haradžuku, téměř praská pod náporem množství dívek v patřičně bláznivých kostýmech. Děvčata ochotně pózují říčným fanouškům a fotografům z celého světa, i pohledům kolemjdoucích víkendových davů směřujících do Jojogi parku.
Až se dostatečně vynadíváte a až si nafotíte, co vás zaujalo, můžete se vydat blyštivým korzem uličky Takeshita-dori a případně pokračovat na třídu Omote sandó, jež je po Ginze asi nejluxusnější a nejznámější nákupní třídou Tokia – ovšem tady už potkáme hlavně nablýskané výlohy světových módních gigantů.
Mraveniště v ŠINDŽUKU
Ve vlakové stanici Šindžuku se křižují nesčetné linky metra, příměstských vlaků i vlakových expresů z letiště Narita. Stanice je patrně nejrušnějším dopravním uzlem Tokia, denně jí projdou neuvěřitelné dva miliony lidí. Pokud vystoupíte z některé z linek metra či vlaku, které na Šindžuku zastavují, budete se dlouho prodírat obřím mraveništěm, než prokličkujete ze stanice ven – pokud ovšem znáte cestu. Pokud ne, může se hledání východu proměnit v noční můru několikahodinového bloudění v příliš důmyslném bludišti. Zdejší čtvrť patří k nejrušnějším místům Tokia. Vlaková stanice rozděluje Šindžuku na dvě rozdílné části. Pokud se z metra vynoříte na západní straně, budete mít před sebou bloky administrativních budov, včetně výškové budovy tokijského magistrátu; jejích 240 výškových metrů nabízí možnost krásného výhledu na metropoli. Výtahem můžete zdarma vyjet do nejvyšších pater budovy a odtud se vám naskytne nádherný pohled na Tokio. Ocitnete se ve výšce srovnatelné s výškou ostatních tokijských atrakcí – věže Tokyo Tower či mrakodrapu Mori Building. Pokud budete mít štěstí na pěkné počasí, můžete vidět, jak z hradby vzdálených hor za městem vyčnívá zasněžený kužel hory Fudži. Úchvatný pohled!
Východní strana Šindžuku je naproti tomu místem nakupování a zábavy. Proslulá je hlavně čtvrť červených luceren Kabukičó – místo nočních klubů, host a hostess klubů, restaurací, kin, obchodů, masážních salonů a love hotelů. Na poměrně malé ploše se tu tísní kolem tří tisíc zmíněných podniků.
Nesmíme si ho ovšem představovat jako červeně osvětlené výlohy, v nichž se předvádějí prostitutky, jako kupříkladu v Amsterodamu – místo je japonsky decentnější. Snad lze v dnešních hosteskách spatřovat pozůstatky tradice slavných japonských společnic gejš. Hostesky mají k hostům obdivně vzhlížet, naslouchat jejich povídání, udržovat příjemnou animovanou konverzaci, dolévat hostům pití, otírat jim rosu ze sklenic a zapalovat cigarety. Pouze hra na koto se už v dnešních podnicích nevyžaduje – na rozdíl od dávných domů s gejšami. Zákazník tak platí za několikahodinovou iluzi, že je kvůli své neodolatelnosti středobodem života pěkné mladé dívky.
V podnicích pro opačné pohlaví, host klubech, je ústřední postavou host. Je to osmnácti až dvacetiletý mladý muž s vysoko vyčesanými, na rezavo odbarvenými dlouhými vlasy, oblečený v přiléhavých trubkovitých kalhotách, obutý ve špičatých botách a ověšený šperky. Stojí ve dne na ulici a snaží se kolemjdoucí dívky nalákat do svého klubu. Pokud se mu to s některou podaří, bude k ní sladce hovořit; bude říkat věci, které ženy vždycky rády slyší a zkoušet triky, které muži obvykle na ženy zkoušejí. Útratu platí samozřejmě zákaznice, ovšem přitom jí host šeptá do ucha, že by ji chtěl opět vidět, a že musí určitě znovu přijít. Během týdne jí volá a píše cituplné maily, zkrátka chová se jako milenec. Ale běda, pokud by slečna na příští návštěvu dost nenašetřila!
S Kabukičem sousedí Šindžuku ničóme (druhý okrsek), slangově zvané Ničó, srdce gay kultury v Tokiu. V nevelkém prostoru několika obytných bloků lze najít až tři sta podniků zaměřených na homosexuální klientelu. Ničó za svou dnešní podobu vděčí především americké okupaci Japonska. Dobové americké představy, dané protestantskou morálkou, se totiž jen nesnadno vyrovnávaly s tím, že prostituce má v japonské společnosti své pevné místo. Okupace dala prostor aktivistům bojujícím za rovná práva, ženským spolkům a křesťanským skupinám. Jejich lobování přineslo výsledek po roce 1950, kdy japonský parlament schválil zákon, jímž byla prostituce (poprvé v japonských dějinách) postavena mimo zákon. Zákaz vedl k ukončení aktivit v mnoha čtvrtích červených luceren, Ničó nevyjímaje. Uvolněný prostor pak ponenáhlu zaplnily podniky orientované na homosexuální zákazníky, až vznikla dnešní pestrá směs, od malých specializovaných lokálů až po velké noční kluby, vyhlášené svými víkendovými party. A tady naše prohlídka Šindžuku, Šibuje a Haradžuku končí. Pokud do Tokia přijedete a zmíněná místa navštívíte, budete moci bouřlivé zážitky vyvažovat třeba návštěvami meditativních zahrad buddhistických chrámů a šintoistických svatyní, nebo ochutnávkou vytříbené a esteticky dokonalé japonské kuchyně. Také ta rozhodně stojí za vyzkoušení.
TEXT: Denisa Mikešová, FOTO: Denisa Mikešová a Tomáš Jeřábek
Letmá přeháňka odezněla tak rychle, jako přišla. Chladivé kapky probudily dřímající, sluncem rozžhavený ostrov a do vzduchu se uvolnilo nesčetně vůní. Každá je jiná a spolu tvoří nezaměnitelnou kompozici. Zhluboka jsme se nadechli a ověřili si, že Napoleon měl pravdu.
Přímořské stráně Korsiky pokrývá hustá, stálezelená macchie. Je to společenství převážně trnitých křovisek a mnoha druhů bylin. Jen při zběžném pohledu do strání jsme objevili keříky rozmarýnu, levandule, myrty, tymiánu a různé druhy vřesu. V době květu se však i tyto nepoddajné a ostnaté šlahouny macchie odějí celou škálou barev a začnou vydávat nenapodobitelné aroma. Procházet se zjara po cikcak se vinoucích pěšinách macchií musí být jako ponořit se do voňavé koupele. Vždyť i nejznámější korsický rodák Napoleon Bonaparte říkal: „Se zavřenýma očima poznám Korsiku podle její vůně.“ Druhá věc typická pro Korsiku jsou malebné hory. Ostrov působí divoce, drsně až nespoutaně. Svérázná krajina s četnými skalami a rozšklebenými útesy rozsetými podél pobřeží je okouzlující. Celý půvab ostrova ještě více podtrhuje starobylé pojmenování Kallisté – Nejkrásnější, jak ostrov nazývali staří Řekové.
Nahoru a dolů
Na rozjezd jsme provedli výstup kaňonem řeky Restonica, zaříznutým téměř do srdce ostrova. Poměrně nenáročná túra s jediným rádoby vzdušným chodníčkem, vedoucím k horským ledovcovým jezerům Lac de Melo a Lac de Capitelo. Výšlap pod žhnoucím sluncem nám zpestřovala setkání s polodivokými osly a dobytkem, který soustředěně oždiboval větvičky zakrslých olší. Hlučnou společnost nám také dělala kavčata žlutozobá a mezi skalami rezonovalo krákání krkavců. Následující posezení u jezera Lac de Melo s chladivou křišťálově čistou vodou bylo učiněným balzámem na duši. Nad jezerem létaly v šiku skalní vlaštovky, nalétávaly na hladinu a pily. Po svačině, kterou jsme ubránili před nenechavými, na turisty zvyklými kavčaty, jsme podstoupili strmější část výstupu k jezeru de Capitelo. Jezero je obklopeno skalami, a na rozdíl od předešlého zde téměř chybí zeleň, přes¬to je z našeho pohledu mnohem působivější. Při jasném počasí se odtud naskýtá úchvatný výhled na masiv Rotondo. Při návštěvě však musíte chtě nechtě počítat s tím, že jste v horách (Monte Rotondo, 2622 m), takže počasí je nevyzpytatelné. Naštěstí nás zastihla oblačnost až při sestupu dolů. Při ohlédnutí již z vrcholků skal nezbývalo nic, všechno pohltila neprostupná, ocelově šedá mračna.
Srdce z kamene
Pokud mluvíme o skalnaté tváři ostrova, je velice zajímavá pláž de Ficajola, nad níž se tyčí dramatická scenerie žulových skalisek. Při procházce mezi rozervanými skalami nám výhledy braly dech. Není divu, že byly erozí rozčleněné načervenalé útesy Les Calanches zapsány na Seznam UNESCO! Snad nejznámějším útvarem této bizarní hříčky přírody je skála nazvaná Srdce milenců, kterou jsme zpočátku marně hledali. Nakonec jsme ji spatřili přímo ze silnice při odjezdu ze zátoky. Rudá skála se dvěma věžemi má v sobě skutečně otvor ve tvaru srdce. Nevytesala jej sem však žádná ruka lidského umělce. Jde o atypickou erozi, tvůrcem tady byla příroda sama. Z Calanches je to co by kamenem dohodil do městečka Porto. Zde najdeme jinou korsickou zajímavost. Z dob Janovské republiky jsou po ostrově rozeseta opevnění kruhových janovských věží. Pouze v Portu však mají janovskou věž hranatou. My se ale opět pouštíme do hor a naším cílem je přírodní rezervace Roccapina, proslulá krásnými písčitými plážemi s ojedinělou skalní zoo, kde je k vidění například kamenný delfín. Oblasti vévodí skála Lion de Roccapina, jež má z dálky skutečně podobu lva s korunkou na hlavě. Roccapina je ideálním místem pro romantické procházky, zvláště navečer, kdy se skály zbarví temně oranžově v záři zapadajícího slunce. Tento pocit jsme si vychutnali, když jsme sami kráčeli macchií po kamenité stezce ke staré janovské strážní věži. Odtud bývá nezapomenutelná podívaná na západ slunce nad mořem.
Lovy s kamerou
Aby si na své přišli i fotografové, rozhodli jsme se setrvat chvíli na jednom místě. Správně jsme předpokládali, že nám korsická příroda něco nabídne, a nikdo z nás nemusel tohoto rozhodnutí nikterak litovat. Nám se nezdálo nudné pozorovat deseticentimetrová sarančata uherská, poskakující na písku kousek od pláže, a fotografové se záhy ocitli takřka ve stavu nirvány. Sice probděli tři noci a ztracený spánek pak pilně doháněli přes den klimbáním na pláži, ale noční snímky lišky obecné stály bezpochyby za vynaloženou námahu. Výjimkou nebyla ani dobrodružná setkání se stádečky divokých prasat, ta ovšem neměla pro fotografování takové pochopení jako zvědavé lišky a při každém sebemenším pohybu prchala do macchie. Za zmínku stojí i želví útulek ve vesnici Vignola, čítající na 2000 chovaných exemplářů želv z pěti kontinentů světa. I tam se cítili fotografové blaženě. Přesto podle nich se fotolovy želv, všetečných lišek a ostražitých divočáků nedaly vůbec srovnávat. Nicméně útulek stojí za návštěvu. Prostorné želví výběhy poskytují spoustu pěkných záběrů, byť dramatičnost wildlife fotolovů schází.
Závěr s ptáky
Naše putování po Korsice se stočilo na jižní cíp ostrova do městečka Bonifacio. Bonifacio je postaveno zčásti na bílých útesech a je považováno za nejkrásnější město ostrova. Přesto jsme ho po zběžné prohlídce opustili, zejména kvůli silnému větru, který město na útesu bičuje údajně velmi často. Raději jsme zamířili do žulových hor Aiguilles de Bavella. Přespali jsme v kempu a ráno, ačkoli nebe bylo zatažené, jsme vyrazili do průsmyku Col de Bavella. Průsmyku vévodí socha Panny Marie Sněžné. Socha z bílého kamene na pozadí hradby skal a mračen dávala místu mystický náboj. Z průsmyku vede několik různě náročných turistických cest, je zde možné i skálolezení. Když se mračna trochu rozestoupila, absolvovali jsme jeden z pěších okruhů i my. Vrátili jsme se sice schvácení, ale plni dojmů z překrásných pohledů na žulové jehly a panorama masivu. Pokud člověk podnikne vícedenní túru (existuje trek GR20 na dvousetkilometrový přechod Korsiky, který patří k nejnáročnějším na světě), může na hřebeni zahlédnout i orlosupy bradaté. Poslední večer na ostrově kamene a tisícera vůní jsme strávili návštěvou přírodní rezervace Étang de Biguglia, největší laguny na Korsice. Laguna byla jako vyhlášená ornitologicky zajímavá oblast zahrnuta do projektu Natura 2000. Nádrž je zčásti obrostlá čtyřmetrovým rákosem, procházka rákosovou džunglí je skutečně úchvatná. Ročně laguna hostí více než 120 druhů opeřenců, neboť místo využívají mnohé tažné druhy ptáků při svých migračních letech. Po celou dobu, kdy jsme jen stáli a obdivovali krásu volavek, jsme slyšeli vzrušené poryvy zpěvu cetie jižní. Maličký ptáček mezi jednotlivými slokami přelétával, takže byl vždycky před námi o krok napřed. Nakonec se nám nenápadnou cetii, mistrně se skrývající v hustém křoví, podařilo zahlédnout. I díky této drobnosti jsme z Korsiky odjížděli více než spokojeni a s předtuchou, že se sem opět někdy vrátíme.
Na blátivé stezce vládne zvláštní ticho a příšeří. Vše je jaksi mimo měřítko – do nadměrné velikosti vyrostly stromy, kapradí, ale i šťovík. Ve společnosti sekvojí s výškou přesahující petřínskou rozhlednu se člověk neubrání pocitu, že je součástí čehosi vznešeného.
Sekvoje vždyzelené z pobřeží Pacifiku žijí déle než většina jiných organismů na zeměkouli. Podle nálezů fosilií rostly stromy příbuzné dnešním sekvojím již v jurské periodě druhohor před 160 miliony let, takže se okolo nich kdysi mohli procházet již dinosauři. Z kalifornských lesů pochází též legenda o bigfootovi, obrovském stvoření podobajícím se napůl opici a napůl člověku. Tento divý tvor, vysoký přes dva metry a vážící půl tuny, s chodidly delšími než 40 centimetrů (odtud pojmenování bigfoot, tedy velká noha) byl v lesích na západě Spojených států údajně mnohokrát spatřen, vyfotografován a dokonce zachycen v krátkém videu. Přesvědčivě prokázána jeho existence nicméně nebyla.
Do Národního parku Redwood přijíždíme s mým americkým společníkem z jižního Oregonu, což je severní soused Kalifornie. Vztah mezi Kalifornií a Oregonem mimochodem tak trochu připomíná hašteření mezi Prahou a Brnem. V Oregonu se traduje pověst o značení na křižovatce starobylé cesty mezi těmito státy. Na tabulce, která v dávných časech ukazovala na jih ke kalifornským zlatonosným nalezištím, byl namalovaný pytel zlata. Na ukazateli mířícím na sever stálo „Do Oregonu“. Pointa? Do Oregonu se vydali pouze ti pionýři, kteří uměli číst. My podobně jako negramotní zlatokopové směřujeme dále do Kalifornie po malebné silnici číslo 101, jež lemuje celé americké západní pobřeží. Po asi stu kilometrech zastavujeme v návštěvnickém středisku národního parku, abychom si vyřídili povolení ke kempování. V některých amerických parcích se platí jak vstup, tak za kempování (například vjezd do Národního parku Grand Canyon v Arizoně vyjde na 25 dolarů a jedna noc kempování na 15 dolarů), v Redwoodu ale poplatky pro turisty nezavedli. Spolu se souhlasem přespat mezi sekvojemi si z návštěvnického cen¬tra odnášíme i informaci, že otec místního zaměstnance žil v Sudetech. Stává se nezřídka, že Američané zachytí můj přízvuk a zajímají se, odkud pocházím. Česká republika tu není tak neznámá, jak jsem se domnívala – lidé obyčejně znají Prahu, pivo, a také Český Krumlov. Z cizinců ve svém „tavicím kotlíku“, jak se rasově různorodým Spojeným státům přezdívá, mají podle mé zkušenosti radost. Jeden muž mi dokonce děkoval za to, že cestuji, protože „je to důležité, a vůbec by se mělo vyslat víc Američanů ven“.
Ze zlaté na červenou
Auto parkujeme ve vesničce Orick a brzy odpoledne vyrážíme vstříc dvanácti kilometrům mezi nejvyššími stromy na světě. Před dvěma sty lety pokrýval sekvojový les na severozápadě USA 800 tisíc hektarů (o něco menší rozlohu má celý Jihomoravský kraj). V současnosti však prastaré stromy rostou pouze na dvou procentech této plochy, tedy na 16 tisících hektarech (což odpovídá třetině Prahy). O polovinu z této zbývající plochy se starají správci Národního parku Redwood. Za drastickým úbytkem deštného pralesa stojí zlatá horečka. Lidé – mimo indiány – zavítali na severní pobřeží Kalifornie až roku 1850, kdy tam zlatokopové narazili na drahý kov. Na slabé zlaté žíle se však nedalo dostatečně vydělat, a tak bílí muži po roce obrátili svoji pozornost k těžbě dřeva. Dnes je na turistické stezce mezi chráněnými sekvojemi těžké uvěřit, že do lesa mohly ještě před několik desítkami let vjíždět buldozery a nákladní automobily a že načervenalé dřevo sekvojí zdobilo novostavby viktoriánských domů v San Franciscu. Znepokojení ochránci přírody se o oblast začali zajímat počátkem 20. století – v roce 1918 založili dodnes činnou Ligu pro záchranu sekvojí. Národní park Redwood vznikl až v roce 1968 a dvanáct let poté se ocitnul na Seznamu světového dědictví UNESCO. Turistická stezka do tábořiště Elam Camp slouží zároveň jako cesta pro vyjížďky na koních. Pro pěší to má tu nevýhodu, že se příjemná chůze po hlíně a jehličí místy mění ve slalom mezi trusem lichokopytníků. Mimoto je koním nutno uhýbat z cesty, což se v příkrém a bahnitém terénu může proměnit v náročné manévry.
Místo duchů
Kůň je ovšem jedním z vítaných zvířat, která lze v hustém sekvojovém lese potkat. Informační letáky v turistických centrech národního parku varují před medvědy, kojoty, jeleny, rysy či pumami. Existuje několik základních doporučení, jak se blízkému setkání s divokou zvěří vyhnout: chodit na výlety nikoliv o samotě, ale ve skupinách, být ostražitý a dělat hluk – halekat či tleskat. Narazí-li člověk na pumu, doporučují správci národního parku zůstat v klidu, neutíkat a pomalu se vzdálit, aby mělo zvíře možnost odejít. Pokud se puma přibližuje, má se křičet, mávat rukama a něco po šelmě hodit, v případě útoku se bránit a zápasit. Jeden z mála živočichů, na něž jsme narazili my, zato však téměř při každém kroku, byli takzvaní banánoví slimáci rodu Ariolimax. Tito měkkýši se pyšní jasně žlutou barvou a dorůstají do délky až čtvrt metru. Na starém ekosystému sekvojového lesa jim vyhovuje chladné a vlhké klima. Banánoví slimáci jsou v Národním parku Redwood velký hit – v návštěvnických střediscích lze jejich obrázek zakoupit nejen na pohledech, ale na i keramických hrncích či tričkách. Významní byli slimáci i pro indiány z kmene Juroků, kteří je jako bílkovinu začlenili do svého jídelníčku. Jurokové žijí na pacifickém pobřeží lemovaném sekvojemi po staletí a dnes patří s 5500 členy k nejpočetnějším v Kalifornii. Gigantické sekvojové lesy uctívají jako místo duchů. Na území Národního parku Redwood se v minulosti usadily tři indiánské kmeny s rozdílnými zvyky i zákony: kromě již zmíněných Juroků to byli Tolovové a Chilulové. Indiáni využívali padlé sekvoje k výrobě prken pro svá obydlí, či z kmenů vydlabávali kánoe. Jurokové a Tolovové se ve svém původním teritoriu stále vyskytují. Převážná část kmene Chilulů však splynula s Hupy, obývajícími hlubší vnitrozemí Kalifornie.
V mlhách
Když na stezce mezi sekvojemi střídavě stoupáme a klesáme už nějakou tu hodinu, začne být na cestu hůře vidět. Není ale ještě tak pozdě večer, a tak pátravě zakloním hlavu, abych mezi korunami zkontrolovala oblohu. Jenže ta zmizela. Na vrcholcích stromů se namísto toho usadila hustá mlha. Mlžný opar je tu na denním pořádku – tvoří se při pacifickém pobřeží vzájemným působením nízké teploty oceánu a teplého vzduchu na pevnině. Sekvoje z mlhy ročně čerpají asi třetinu vody, kterou potřebují k životu. Teplota severního Pacifiku se však za poslední léta vlivem globálního oteplování zvýšila a mlhy ve vyšší nadmořské výšce ubylo. Dopad oteplování na nejvyšší stromy světa zkoumá v současné době v Národním parku Redwood tým vědců ze dvou kalifornských univerzit. Zachování prastarého pobřežního ekosystému je významné pro život na celé planetě, sekvoje uchovávají více oxidu uhličitého – jenž výrazně přispívá ke globálnímu oteplování – než jakýkoliv jiný organismus na světě. Zablácení a hladoví doputujeme do kempu právě včas, abychom stihli postavit celtu a uvařit večeři ještě za světla. Příbytek zhotovený z maskáčové plachty zanedlouho stojí a na kempovém plynovém vařiči bublají čínské nudle. Do tak trochu mdlého pokrmu přidáváme tajnou ingredienci – mletou papriku, která jídlu dodá šmrnc. S červeným vínem, jímž jsme se také rozhodli zatížit bagáž, chutnají skvěle. Na tábořiště padá noc. S přibývajícími stíny vykouzlí má představivost za každým stromem obávaného medvěda (ti v národním parku také žijí). Podobné myšlenky má zjevně i můj americký spoluvýletník. Polekám ho totiž svým prohlášením, poté co zahlédnu kempem proletět netopýra: „We have a bat visitor.“ Slovo bat (netopýr) si v mém podání vyloží jako bad (špatný, nepříjemný) a honem se rozhlíží, odkud se k nám domnělý medvěd blíží. Nepřiblížil se naštěstí celou noc. S ránem se vydáváme na túru z deštného pralesa zpět do civilizace, cesta uteče jako nic. Naposledy se ohlížíme za stromy, které pamatují začátek letopočtu, a tajně doufáme, že si odnášíme něco z lesní moudrosti.
„Kombajové.“ Jen jsem to vyřkl, malému domorodci přede mnou ztuhly rysy, přesto jsem chtěl k jejich znepřátelenému kmeni jít. „Komabjové ne,“ odpověděl po chvíli rozvážně. „Kombajové nás zabijí. Nikdo z nás s vámi nepůjde na území Kombajů. Ani vy tam nechoďte! Nevrátíte se! Od Kombajů se nedá vrátit!“
Sedím s kamarádkou ve stínu chatrného přístřešku a přemýšlím co dál. Dal jsem dohromady peníze a vypravil se na západ ostrova Nová Guinea, tehdy nazývaný Irian Jaya. Mám tam jasné cíle – navštívit co nejvíce přírodních národů. Mám na to jen dva měsíce, delší vízum mi nikdo nedá. Píše se rok 1998. Korowajové byli fantastičtí. Domy vysoko v korunách stromů, kamenné sekery, kostěné nože. Prošli jsme mnoho vesnic a strávili spoustu času s těmi úžasnými lidmi, ale nestačí mi to. Chci víc. Chci ke Kombajům. Dívám se na kamarádku. Pot z ní jen lije, může být kolem 45 °C ve stínu. Nemusíme mluvit. Je také rozhodnutá.
Odcházíme opravdu sami. V kapse mám ručně obkreslenou, padesát let starou mapu, o které vím, že na ní už skoro nic nebude pravda. Kompasy mám pro jistotu dva. O navigačních přístrojích GPS si ještě mohu nechat jen zdát. Když o tom přemýšlím dnes, byli jsme blázni, že jsme se do toho pustili.
Hned za vsí je hustý prales. Jen stěží dokážu sledovat stezku. Jako by to nestačilo, po chvíli se ztrácí, je skoro metr pod vodou. V této oblasti stačí jeden tropický liják, a níže položená místa se i na několik dní zatopí. Naštěstí je voda průzračná a dokážu neznatelnou linku cesty sledovat, i když jsem už po pás ve vodě. To ještě nevím, že zítra pěšina zmizí úplně, že v bahně rozšlápnu jeden kompas, že se nám do cesty postaví veliká řeka, že si při stavbě voru mačetou přeseknu šlachu a dvě žíly u zápěstí levé ruky, že mi bude hrozit otrava krve, že se nám vor potopí, že řeku i navzdory ošklivě poraněné ruce přeplaveme a že budeme mít takový hlad, že „ukradneme“ Kombajům měkkou část sága, kterou náhodou najdeme. Ještě vůbec netušíme, že další den je náhodou potkáme na stezce, že budeme bezbranní stát proti jejich napjatým lukům a dívat se přímo na hroty jejich kostěných šípů. A už vůbec netušíme, že Kombajové budou našimi hostiteli dalších několik dní a že nás jiní Kombajové nakonec okradou úplně o všechno, a že se nám to podaří zase získat zpět. Ještě ani netuším, jak dobré pro nás bude, že se každý den snažím odhadnout naši polohu a zakreslit ji do neumělého náčrtku a že to bude to jediné, díky čemu nakonec dokážeme najít v nekonečné džungli malou vesničku Korowajů, ze které jsme vyrazili a ze které se vrátíme zpět domů. Ještě netuším, kolik fotografií Kombajů a jejich předmětů dovezeme, a už vůbec netuším, kolikrát se k nim ještě vrátím a že o nich v roce 2001 vydám knihu s přiléhavým názvem „Nazí a divocí“…
Ale nezdržujme se cestou, pojďme společně k cíli, ke Kombajům. K lidem, za kterými už patnáct let jezdím několikrát ročně. Za lidmi, které jsem si zamiloval a dnes u nich mám opravdové přátele. Papua se pro mě stala druhým domovem.
Domy na stromech
Asi nikdo na světě mi nedokáže vysvětlit, proč na ostrově, kde jsou všechny domorodé chýše na zemi a kulaté, si tihle domorodci staví své domy v korunách stromů, ve tvaru obdélníku a se sedlovou střechou, tvarem úplně stejné, jak je známe z dnešní Evropy. Proč? Jak na ten tvar přišli? Proč jsou „stromoví lidé“ jediní, kdo to na Papui tak dělá? Jejich domy jsou někdy až čtyřicet metrů vysoko, až na samotných vrcholcích stromů. V oblasti, kde rituální kanibalismus z pomsty byl dlouholetou tradicí, jim tyto domy slouží jako nedobytné pevnosti a zároveň jako ochrana proti všudypřítomné malárii, protože komáři se drží při zemi. Nahoru do domu se musí všechno vynosit po malých kulatých kůlech se záseky, jež jen stěží připomínají žebříky. Dříví na oheň, vodu, děti, psy, malá prasátka, potraviny, luky, šípy, prostě všechno se musí nahoru vynosit nebo vytahat na liánách.
Oblékají se jen do kostí
Kombajové jsou považováni za jeden z nejdivočejších kmenů stromových lidí. Svým vzhledem předčili moje očekávání. Muži se oblékají jen do kostí. V nose mají provlečené do tenka zbroušené kančí kly, na špičce nosu někdy rohy z brouka nosorožíka a na penisu koteku – ozdobné pouzdro na penis. Je ze zobáku zoboroha. Kolem pasu mívají pásek zdobený malými kostmi kuskusa. Někdy si do nosu vkládají zbroušený korálový kámen a občas si nos ozdobí dlouhými kostmi z netopýřích křídel. Ženy tuto „kostěnou kulturu“ porušují jen sukýnkami, upletenými z lýka sága. Kolem krku Kombajové nosí náhrdelníky z prasečích nebo psích zubů. Dlouhé „řetězy“ psích zubů, které se nosí křížem přes tělo, se shromažďují dlouhá léta a dědí se z generace na generaci, stejně jako korálové kameny na ozdobu do nosu, pro ty se chodí desítky kilometrů přes nepřátelská území k moři.
Neuvěřitelné setkání
Píše se rok 2004. Vracíme se s přáteli z další expedice. Těšíme se konečně na sprchu a na pivo. Na pivo asi víc. Vejdu do restaurace a vidím tam další skupinu bělochů. Jeden zarostlý vstane a hlasitě volá: „Pururambo!“ Neuvěřitelné. Dávný kamarád, který se ke mně několik let chodil radit právě o cestě za Kombaji. Poprvé je viděl v moji knize. Daroval jsem mu ji a on toužil od té doby se k nim vypravit. To snad není možné! Pavol Barabáš mě vítá v hospodě v Sentani hlasitým kombajským pozdravem pururambo, podle nějž později pojmenuje svůj film. „Právě jsme se vrátili od Kombajů. Bylo to přesně, jak jsi říkal, malé vesničky, koteky ze zoborohů, fakt lidi oblečení jen do kostí, bylo to úžasné,“ pokračuje nadšeně Paľo a oči mu jen září. Je špinavý, zarostlý, ale šťastný. Také viděl Kombaje, splnil si další sen. A nebyl poslední.
Bojovník Nambinge
Těsně před setměním za mnou kradmo přišly ženy a naznačovaly mi, ať ihned odejdeme. Pochopil jsem, že další den, kdy jsme skutečně chtěli odejít, nás muži přepadnou. Poznal jsem to už z jejich večerního chování. Nebylo to poprvé, co nás Kombajové přepadli. Je to jediný způsob obchodování, který znají. Neumějí věc koupit nebo vyměnit, umějí si jen vzít.
Věděl jsem, že „půjdou po mně“, protože já jsem pro ně byl náčelníkem „našeho kmene“. Ráno byli muži zamlklí, podávání rukou na rozloučenou bylo vlažné, pohledy šly bokem, muži s námi v podstatě nemluvili a ženy se držely stranou.
Do džungle jsme odešli sami. Jen pár minut za vesnicí nás bojovníci skutečně přepadli. Vedl je mladý Kombaj Nambinge. Mířili na nás napjatými luky se šípy. Nambinge mě tehdy obral v podstatě o všechno, a to i přesto, že jsem mu řekl, že nebudeme mít ani co jíst. Věděl jsem, že nikoho nesmí okrást tak, aby neměl co jíst. Přesto to Nambinge udělal. Byla to tatáž vesnice, kde o několik let později v „Pururambu“ Paľovi Barabášovi rozbili kameru.
Několik dalších let jsem Nambinga potkával. Zval mě do své vesnice, ale vždycky jsem odmítl, protože mě tenkrát obral tolik, že jsem měl dlouho hlad. Věděl jsem, že je pro něj potupa, když to říkám před ostatními příslušníky jeho kmene.
Asi před třemi lety vyvstal v jiné vesnici velký spor. Byli jsme v právu, ale domorodci byli jiného názoru. Celá vesnice se postavila proti nám. Luky a šípy jen chrastily. Kamarády jsem schoval do jedné chatrče a šel ven vyjednávat. Vesnice byla velmi bojovně naladěna.
Najednou se stalo něco nepochopitelného. Nambinge ještě s jedním kamarádem vzali luky a postavili se vedle nás proti celé vesnici. Věděli, že nemůžou vyhrát, ale dokázali urovnat situaci natolik, aby se dalo vyjednávat. Od té doby jsme s Nambingem přátelé. I Kombajové se umějí omluvit.
Náčelník náčelníků
„Můžeš se kdykoli vrátit, budeš mým hostem. Nikdo z kmene Kombajů ti nesmí ublížit! Jsi pod mou ochranou.“ To byla slova loučení Urijaré, náčelníka všech Kombajů, když jsem se s ním setkal poprvé. Byl to jeden z nejkrásnějších a nejnazdobenějších Kombajů, jaké jsem kdy viděl. Miloval, když někdo chválil jeho ozdoby. Byl to právě on, kdo mě trpělivě učil správně a pevně přivázat pracovní kámen ratanem ke kamenné sekeře. Dobře věděl, že umět vyrobit luk a kamennou sekeru jsou nejdůležitější dovednosti muže. Nechápal, jak je možné, že to neumím, a snažil se mě to naučit, abych přežil, aniž bych byl odkázán na druhé. Ukázal mi, jak lovit ryby a raky „vypuštěním řeky“, kde vykopat jámu, do které ulovím kasuára, největší původní zvíře na ostrově, jehož maso chutná tak skvěle.
Pravěké přátelství
Je mi zle. Ležím, občas zvracím a čekám na přílet letadla. Místo něj vidím, jak se přibližuje druhý břeh a Cháron čeká na svoji minci. Asi jsem nezaplatil. Tvrdá postel mě tlačí všude, kde může, je mi zima. Otevřel jsem oči. Z ruky mi vede hadička kapačky s chininem a z dálky slyším Luďkův hlas. „No konečně, už jsem se o tebe začínal bát. Donesl jsem ti něco k jídlu. Potřebuješ jíst.“ Veterinář Luděk Uzel je moc dobrý kamarád. Sedí vedle mé postele a je mu jasné, že třináctá malárie mě fakt skoro dostala.
Ani ne za týden jsem zpátky u Kombajů. Začíná další expedice. Civilizovaní Kombajové jako obvykle čekají na travnaté ploše malého letiště, aby se podívali, kdo přiletěl. Jsou zvědaví jako malé děti. Vystoupili jsme, říkám lidem, kam mají vykládat batohy, a najednou se stane něco, co nikdo nečeká. Kombajové zapomenou, že se mají držet stranou do letadla, dokud neodletí, a běží k nám. Sesypali se na mě jako roj včel. Skáčou po mně, objímají mě, všichni se mě chtějí dotknout. „Pitere, Pitere,“ je jediné, co slyším. Některé ženy mají slzy v očích. Nechápu, co se děje. Přiletěl nebo přišel jsem sem už mnohokrát, proč je to dnes tak jiné? Co se mohlo stát?
Když nadšení opadlo a Kombajové se rozestoupili, mám konečně možnost zeptat se „radisty“, co se stalo. „Když jsi naposledy odlétal, slíbil jsi, že se za týden vrátíš, ale my jsme věděli, že se nevrátíš. Byl jsi tak nemocný, že jsme si mysleli, že umřeš.“ Kombajové, nejdivočejší z divokých, měli o mě strach. Lidé, kteří mě tolikrát přepadli, se o mě teď báli. Patnáct let stačilo, abychom se stali přáteli. Tohle je nejemotivnější situace, jakou jsem na Papui zažil. Nambinge stojí u vrtule našeho letadýlka a usmívá se. Cítím, že i mně teď stéká po tváři malá teplá kulička…
Lidi nejlépe poznáte, když se k nim dostanete dostatečně blízko a strávíte s nimi nějaký čas. Napadá vás lepší místo než vlak, do kterého nastupují lidé všech věků i povolání?
Takže dva lístky? To máme dva dolary,“ říká úředník v bílé košili. Vytáhne razítko a začne vypisovat lejstro. K tomu si vyžádá i naše pasy. Chtěli jsme jen jízdenku. Jízdenku na „Rangún expres“. Na okružní jízdu po prastarém barmském městě (Pozn. red.: Název Barma se od roku 1989 oficiálně nepoužívá, uvádí se Myanma.).
„Proč dolary, když všichni ostatní platí v kyatech? Máte tu snad dvojí ceny? Jedny pro turisty a druhé pro místní?“ ptáme se úředníka. Ten se drbe na břiše. „Proboha, co s vámi mám dělat? Tak dejte tisíc kyatů. Ale zapřísahám vás, nikde o tom nemluvte. To generálové touží po dolarech, je to příkaz shůry. Kdyby se vás ve vlaku někdo ptal, čím jste platily, řekněte, že tvrdou měnou,“ šeptá úředník a po čele mu stéká krůpěj potu.
Dolary jsou právě tím, čeho se barmským generálům zachtělo. Vojenská junta, jedna z nejhorších diktatur světa, začala svou zemi pomalu otevírat cizincům. Dolary dokonce už nemusejí být nažehlené jako bílá košile rangúnského úředníka. Ještě před několika měsíci barmské směnárny odmítaly dolarové bankovky, které byly přehnuté, staré, nebo ty, na nichž obličeje Benjamina Franklina či Abrahama Lincolna „zdobil“ byť jen černý flíček velikosti špendlíkové hlavičky. Výměnou za super fungl nové dolarovky pak směnárnice vydávaly něco, co se víc než penězům podobalo kusu špinavého hadru. V Barmě je vedro, dusno, vlhko a bankovky tu mají jepičí život. Potěšily by snad jen přírodovědce, který by chtěl v peněžence pěstovat nějakou zdejší trepku velkou.
Jezdit, či nejezdit?
Vstupujeme do útrob oprýskaného plechového vagonu s dřevěnými lavicemi a prkennou podlahou. Trochu jsme se bály, že to bude turistická vyjížďka od pagody k pagodě. Zlatých buddhistických svatyň je totiž v Barmě jako hříchů mocných této tvrdě zkoušené země. Tohle dobrodružství ale bude, zdá se, zajímavější. Dva policisté v šedomodrých uniformách okamžitě vyhánějí Barmánce, ať nám uvolní místo. Nesedáme si. Pro sebe si muži zákona vyhradili VIP zónu v čele vagonu, kterou odděluje provaz. Ostatní ať se tlačí. Vlak se neochotně pohne. Policajti jsou v ráži. Jakmile na první stanici do vagonu vskočí stařec-nuzák nebo žebrající dítě, chytnou ho v podpaží a vyhodí nemilosrdně ven.
Barma chce turistům ukazovat svou vyretušovanou tvář. I centrum prastarého Rangúnu policie vyčistila od toulavých dětí, které si o chození do školy mohou nechat jen vyprávět. Jenže když člověk vyjede za město, dojde mu, že si v bistru děti na čistění popelníků nehrají. Stejně tak jako si nehrají malí nosiči, co jim u silnice starší děti nandavají na hlavy koše se stavebním materiálem. Jak nám to říkal King Zero, slavný barmský budhistický mnich, který v roce 2008 rozpoutal Šafránovou revoluci? Mají turisté jezdit do Barmy? Nemají? „Zahraniční hosté se v Barmě musejí ubytovat ve státních hotelích. Čili tím podporují juntu. Živí ji svými dolary. Na druhou stranu tím, že se pro turisty země nyní víc otevírá, mají také sami možnost vidět, jaká bezpráví se tu dějí. Mají-li oči otevřené, mohou informace šířit dál,“ argumentoval svatý muž. Míjíme stanici Insein, která je na předměstí Rangúnu, poblíž mezinárodního letiště. Je tu jedna z největších věznic v Barmě. Jak to v ní vypadá, poznal ledaskdo. U Zaw Nyut, muž, s nímž jsme se daly do řeči na ulici v Rangúnu, si tu poseděl pár let, coby politický vězeň. Dnes je jedním z těch, koho junta propustila na amnestii, aby světu dokázala, že zavádí demokracii. Jenže dá se věřit juntě s lidskou tváří? Jak říká tento statečný muž: „Kdykoli se za mříže můžu vrátit. Jedinou jistotou v Barmě je nejistota.“
Vlak se kolíbá, chvílemi se rozhoupe tak, že už se tázavě rozhlížíme po spolucestujících. Jejich výrazy se ale nemění, takže je to asi v normě. Děti se nerušeně vyklánějí z oken beze skel. Mnich z protější lavice se už tak nemračí, když vidí, že se vesele tlačíme s místními. A policajti konečně vzdávají v parném dni svou snahu o selekci pasažérů. Sundali si dokonce uniformy. Obušky a pistoli si pověsili ke stropu a jen v bílých nátělnících se rozvalili na svá prominentní místa za provazem. Ten mladší žvýká lehce omamný betel, ořech zabalený v listu. Rty se mu zalijí rudou šťávou, krvavé plivance létají z okna. Starší policajt má návštěvu. Jeho stará matka se vyškrábala do vlaku, na šichtu mu v kastrolu přinesla voňavou barmskou rýži. Vlak uhání. Kdepak pagody, projíždíme chudinskými periferiemi asijského velkoměsta. Prastaré kamenné koloniální domy, obrostlé liánami, vystřídaly chýše z bambusu, slumy.
Civilisté ne
Za okny se mihne jedna z těch zdí, zdá se, že za ní je jen džungle. Zeď, kterou zdobí červený nápis psaný místním písmem, připomínajícím cizincům šňůru kroužků propojených provázkem. Už dříve jsme si všimly vojenské základny. Hned vedle ní visel billboard s anglickým nápisem: „Vřele vítejte turisty a pěkně se o ně starejte“. Když jsme se svého překladatele ptaly, zda se totéž píše i na té červené barmské tabuli na oprýskané zdi, usmál se trpce. „Ne. Tam se píše: Vojenský prostor, vstup zakázán. Porušení se trestá zastřelením.“
Strojvůdce se skřípěním brzdí. Na nástupišti se tlačí davy. S koši plnými slámy, s ošatkami růží, s bednami rajčat, ostnatého rambutanu, s táci kropenatých vajec. Všichni chtějí nastoupit. Házejí své zboží oknem, aby si zajistili místo a předběhli ty, co se rvou otvorem, kde kdysi bývaly dveře. Soukají se dovnitř i se dvěma koši zavěšenými na dlouhém bidle. Náš vlak už obkroužil město a vrací se do centra. Na scénu vstupuje žena s tvářemi potřenými tanakou. Kůrou, která na obličeji vytvoří něco jako masku, co má zdobit a chladit. Vůz se třese a žena z hlavy opatrně sundává náklad vařených nudlí, které voní exotickým kořením. Hůlkami zamíchá porci, pak ji nandá do igelitového pytlíku a podává vyhládlým dětem přes prodavače růží, který zrovna otrhává zvadlé okvětní lístky. Výměnou za jídlo dostává špinavou bankovku. Do toho vyvolává kamelot s čerstvým vydáním Nového světla Myanmy – propagandistického plátku, chválícího režim, co Rangún přejmenoval na Yangon, Barmu na Myanmu a co místo Rangúnu vybudoval před sedmi lety uprostřed džungle zbrusu nové hlavní město Naypyidaw. „Kupte si čerstvé vydání!“
Ze sousedního vagonu se také ozývá mužský hlas. Mezi davy vesničanů mířících s proviantem na trh se vztyčil misionář. Rozbalil plakát a ukazovátkem cestující poučuje o božím království, které není z tohoto světa. Dá se uvěřit, že existuje místo, kde je líp než na tomhle hučícím, pojízdném tržišti.
Nekonečný kruh
Represe buď lidi ohne, zkřiví, zlomí, nebo z nich udělá diamant. Diamant se může, jak říká disident U Zaw Nyut, poznat i ve vlaku. Když nám chtěl tento bývalý politický vězeň popsat charakter svého jednaosmdesátiletého přítele U Win Tina, nemluvil o něm jako o věhlasném dvacet let vězněném novináři, pravé ruce političky Madame Su Ťij. Vyprávěl nám příběh, který se seběhl právě na kolejích. „Jak se lidé ve vlaku tlačili, U Win Tinovi vypadla z vozu bota. Ve vteřině z vlaku vyhodil i tu druhou. Došlo mu okamžitě, že on už z ní užitek mít nebude. Tak ať má někdo jiný.“
Po třech hodinách cesty jsme u cíle. A vlastně zase na startu. Vracíme se na stejný peron na centrální stanici, odkud jsme vyjeli. Policajti se líně zvedají z dřevěné lavice. Zády k osazenstvu vagonu, aby na to měli patřičné soukromí, rozepínají kalhoty a zastrkávají si do nich košile. Zas oblékají uniformu. Za opasek zastrčí obušky. Průjezd hlavním nádražím musí mít štábní kulturu. Je to už na kružnici, kterou rangúnský expres opisuje, něco jako rituál.
