Palmy a opice v Alpách? Není to hloupost? Kde by se tam vzaly a co by tam dělaly? To byla klasická odpověď pokaždé, když jsem chtěl po návratu z Rakouska někomu vyprávět své zážitky.
To, co je pro Francouze Provence nebo pro Rusa Krym, jsou pro Rakušana Korutany, spolková země na jihu Rakouska. A pro mě do té doby místo, které jsem znal jen podle jména. Hned po přejezdu hranice Korutan jsem si začal do paměti zapisovat své poznatky a zážitky. Cíl putování byl jasný, Faaker See, Klagenfurt a okolí, především pak Affenberg. Před tím, než jsem se zaměřil na přírodní krásy Korutan, kterých tu je nespočet, jsem zamířil na chvilku do Klagenfurtu, hlavního města Korutan a šestého největšího města v celém Rakousku. Jeho název by se dal přeložit jako „brod nářků“, a to podle legendy vyprávějící o vílách a démonech, kteří údajně žijí v okolních bažinách, ale to je ovšem jen jedna z pověstí.
Střed kultur
Město leží u jezera Wörthersee, které představuje jednu ze stěžejních částí rakouské riviéry, jak se Korutanům přezdívá. Tato skutečnost se projevuje nejen na místních cenách hotelů, ale i pozemků. Vlastnit alespoň kousek půdy u jezera je prestižní záležitostí, tomu také odpovídají ceny – okolo sedmi tisíc eur za metr čtvereční. Kdo pozemek u jezera vlastní, tak ho neprodá. Majitele bychom mohli rozdělit do dvou skupin: státníky, nejbohatší podnikatele či celebrity (z Česka sem jezdí například Karel Gott) a ty, kteří vlastní část území už po několik generací.
Celé území na pomezí Itálie a Slovinska již po staletí ovlivňuje středomořská kultura, což se projevuje především v gastronomii a architektuře. Jablečný sekt z údolí Lavanttal je korutanskou odpovědí na italské frizzante. Hojnost jezer svádí k rybolovu a samozřejmě i ke konzumaci úlovků. Vyhlášenou delikatesou jsou zde hlavně pstruh a siven. Další korutanskou specialitou jsou takzvané kasnudel, kapsičky z těsta plněné masem nebo tvarohovo-jablkovou náplní. Středomoří v této části reprezentuje i architektura. Například na budování Klagenfurtu se podíleli italští stavitelé. Najdete tu proto parky osázené klasickými stromy i palmami. Mě zaujala na hlavním náměstí devítitunová kašna ve tvaru draka, takzvaného lindwurma. Monument připomíná pověst o založení města, kdy skupina statečných mužů zabila u nedalekého jezera okřídleného draka.
Japonští osadníci
Z hlavního města mířím vstříc alpské panenské přírodě, směrem k jezeru ¬Faaker See, které má nejčistší vodu v ¬Korutanech. Chystám se zde přenocovat. Všechny superlativy z letáků, které jsem si cestou k jezeru nastudoval a považoval za přehnané, nemohly vystihnout to, co jsem uviděl na vlastní oči. Alpské štíty se dotýkaly modrého nebe, sem tam halily své vrcholy do mlžného oparu a pod nimi se leskly průzračné vody jezera. Scéna jako z reklamního prospektu vybízela ke koupeli pod otevřenou oblohou. Tento přírodní wellnessový zážitek jsem si nemohl nechat ujít.
Po snídani se vydávám k Affenbergu, Opičí hoře, pod hradem Landskronem, místu, kvůli němuž jsem se tam vydal. Je to soukromý park, kde žije okolo sto čtyřiceti makaků japonských. Jak jsem zjistil od ošetřovatele Maxe, všechny opičky, kdysi dovezené z Japonska, se perfektně aklimatizovaly na alpské prostředí. Aby ne, vždyť ve své domovině díky hustému kožichu přežijí i v mrazech, při kterých jiní živočichové hynou zimou. Makakové se dokážou pro potravu prohrabat i skrz více jak metr tlustou sněhovou vrstvu, což samozřejmě v landskronském podhradí nemají zapotřebí. Jejich jídelníček je pestrý, někteří si potrpí na sladké brambory, jiní na bambusové výhonky či ovocné plody, nebo si makakové jen sednou a dají si trávu. Sledování těchto zvířat v přírodě prokázalo jejich vynalézavost. Pokud zjistí, že je něco nezbytné, osvojí si nové způsoby chování a dál je pak využívají. K tomu se váže i úsměvný příběh, který mi Max vyprávěl. Rodina Gaubatzů, majitelů parku, plánovala chov makaků, a tak investovala veškeré finanční rezervy do pořízení pozemku, stavby ohradníků, zázemí pro zvířata a všeho, co bylo potřeba. Po otevření parku ale zjistili, že nemají peníze na reklamu. Pomohla jim však náhoda. Učenliví makakové okoukali během návštěv ošetřovatelů, jak se otevírají dvířka výběhu, a v nestřeženém okamžiku utekli. Co se zdálo jako katastrofa pro zoopark, stalo se nakonec jeho záchranou. Během akce, při níž se opice odchytávaly převážně na dálnici mezi Klagenfurtem a Villachem, na hlavní silniční tepně na trase do Itálie, Slovinska, a vlastně celého Balkánu, dorazily na místo i všechny zpravodajské televizní štáby. Tak se celý park a jeho svěřenci dostali do prime timu na všech televizních stanicích Rakouska. Byla to pro majitele nejlepší neplacená reklama. Od té doby se Affenberg dostal do povědomí veřejnosti a těší se stálému zájmu návštěvníků.
Ptačí hrad
Tečkou za návštěvou Opičí hory je hrad Landskron, tyčící se nad parkem do sto třiceti pěti metrů. První záznamy o hradu pocházejí z 9. století po Kristu, ale až po přestavbě v 16. století dosáhl svého vrcholu. V té době byl považován za centrum společenského života v zemi, kvůli své poloze byl ale poškozen několika požáry, způsobenými zásahem blesku. Po posledním požáru roku 1812 se už neopravila poškozená střecha hradu, který pak začal chátrat. K jeho rekonstrukci došlo až v roce 1953 a dnes slouží cestovnímu ruchu. V letních měsících se zde například konají přehlídky dravých ptáků včetně ukázek sokolnického umění. Mne nejvíc zaujal sup. Seděl jsem v hradní restauraci a čekal na oběd. Nejprve sup proletěl kolem hradby v mé úrovni asi dva metry ode mě, což bych přirovnal k pocitu, jako by mě těsně minul rogalista, a při druhém kole si sedl na pergolu nad mou hlavou. V tu chvíli jsem již měl svou kotletu na stole a napadlo mě, zda budu muset o svůj oběd svádět boj s tímto opeřencem. Naštěstí sup jen zapózoval a odletěl. A to bylo mé doposud poslední rakouské dobrodružství.
Co mají společného slavné tituly velkých hollywoodských filmů? Všechny vás vtáhnou do děje v obřím zábavním parku filmových studií Universal. Tady i ty nejdivočejší filmové sny přeskočí do reality intenzivních zážitků na geniálních pouťových atrakcích.
Celé to začalo tak, že pana Carla Leammle, zakladatele filmových studií Universal Studios, napadlo vybírat 25 centů od zvědavců, kteří chtěli na živo sledovat opravdové natáčení filmů. Psal se rok 1915 a veškeré filmování se odehrávalo pod otevřeným nebem, na pozemcích, které Leammle koupil na severním okraji Hollywoodu. Jeho nápad se osvědčil, zájemci se hrnuli, a každý dolar se začínajícímu filmovému studiu hodil. Fungovalo to skvěle, dokud neskončila éra němého filmu. Najednou diváci při natáčení rušili absolutní klid, který zvukový film od 30. let vyžadoval. Společnost Universal Studios se musela návštěvníkům na dlouho uzavřít. Teprve na začátku 60. let se zdejší filmový svět opět veřejnosti otevřel.
Pro návštěvníky byla tehdy připravena vyhlídková jízda autobusem po natáčecích místech a ateliérech. Brzy se však ukázalo, že poněkud neohrabané autobusy jsou také příliš hlučné, a tak byly definitivně nahrazeny malými elektrickými vláčky. V roce 1967 přidali filmaři návštěvníkům k vyhlídkové jízdě jako atrakci také první živě hrané představení. To se hrálo v divadle s westernovými kulisami pod otevřeným nebem. Základ zábavního parku byl na světě. Postupně se objevovaly nové atrakce, za 45 let své existence tahle hollywoodská „pouť“ již pořádně vyrostla. Dnes tu najdeme šestnáct velkolepých atrakcí na rozloze několika kilometrů čtverečních. Tomu odpovídá i výše vstupného. Zatímco v začátcích stálo kolem tří dolarů, dnes za jednodenní vstupenku dáte rovných osmdesát. Pravdou ale je, že ve vstupném je zahrnut neomezený přístup na všechny atrakce. Uvnitř parku již nic neplatíte.
Válka světů
Při cestě po Kalifornii jsem nemohl tohle „hlavní město zábavy v Los Angeles“ vynechat. Na setkání s nejslavnějšími filmy jsem se těšil a své jednodenní vstupné jsem si chtěl opravdu užít. V devět ráno s otevřením parku jsem si koupil vstupenku a za zvuku známých filmových fanfár Universal Studios vstoupil po rudém koberci branou do světa filmových fantazií. Znalci doporučují hned ráno absolvovat základní atrakci, vyhlídkovou jízdu vláčkem po samotných filmových ateliérech, než se sem nahrnou zástupy návštěvníků. Průvodce pasažéry v úvodu upozorňuje, že kdo sedí na modré sedačce, může se během prohlídky namočit. Překvapivě jsou všechny sedačky modré!
Projíždíme filmařskými kulisami a na chvíli jsme v Londýně, Paříži, na anglickém venkově nebo v Mexiku. Pak se náš vláček stává člunem a vjíždíme do malého přístavního městečka. Z vody se však proti nám vynořuje obří žraločí hlava se široce rozevřenými čelistmi a zdá se, že někdo z pasažérů to odnese. Všichni v tom poznávají slavnou scénu z příslušného filmu a zuřivě „žraloka“ fotografují. Jinde zastavujeme na návsi malé mexické vesnice. Začíná pršet. Průvodce vysvětluje, jak se dělá ve filmu déšť. Ale ouha! Pršení nějak nejde zastavit, a než náš vláček stihne ujet, z ulice ve svahu se proti nám vyvalí mohutná blesková povodeň. Vypadá děsivě, utéct není kam. Návštěvníci kvičí vzrušením a povodňová vlna před tramvají kamsi s hukotem mizí stejně rychle, jako se objevila. Ani nám to nezacákalo objektivy. Jak někdo dokáže najednou vypustit a zase zachytit takové množství vody? Dozvídáme se, že se kolem nás právě přehnalo čtyřicet tisíc litrů…
Nejemotivnějším místem prohlídky je obrovská exteriérová dekorace, kde se v roce 2005 natáčela scéna z apokalyptického filmu Stevena Spielberga „Válka světů“. Pod širým nebem se tu povalují trosky dopravního letounu, který se před okamžikem zřítil na malé americké městečko. Kolem nás jsou ruiny domů, kusy rozervaného trupu letadla, doutnající proudový motor, utržená křídla i mohutný podvozek. V ulicích města se povalují havarovaná auta. Vypadá to děsivě realisticky. Každému z návštěvníků asi prolétlo hlavou: „A co kdybych v tom letadle seděl já?“ Tentokrát nikdo nekřičí vzrušením, všichni jen konsternovaně hledí na tu spoušť. A já si zase uvědomuji, že rozpočty hollywoodských filmů si nikdo nedovede představit. Kvůli několikavteřinovému záběru filmaři koupili kompletní Boeing 747, dopravili ho do studií a rozřezali a naaranžovali tak, aby vypadal, jako kdyby se právě zřítil z nebe. Náklady na jedno dopravní letadlo se zřejmě ve Spielbergově filmu s Tomem Cruisem v hlavní roli snadno ztratí.
Jurský park
Naše tramvaj absolvuje ještě několik dalších zastávek, ale já už se těším na tu pravou pouť – na strašidelné zámky a divoké jízdy filmovými atrakcemi. Jako první mě zláká „Jurský park“. Další a ještě známější Spielbergův film inspiroval tuto dosud nejdražší atrakci v Universal Studios. Její stavba prý stála dvakrát tolik než samotný film. Jízda Jurským parkem se odehrává na vodě, a té je potřeba přečerpávat pořád dokola obrovské množství. Pluje se po řece, kterou tvoří přes pět milionů litrů vody. Atrakci obývá šestnáct animovaných dinosaurů v životní velikosti, kteří se vám cestou starají o společnost. Za zvuků lahodné filmové hudby usedám na jedno z míst ve žlutém člunu ve startovní laguně. Trochu mě znejistí, když pan uvaděč všechny nekompromisně poutá do sedaček pevnými pásy a mně doporučuje, abych si raději sundal klobouk. V klidu se rozjíždíme říčkou do pralesa, kolem se v mlze pasou mírumilovní veleještěři, nad hladinou létají vážky. Jenže pohoda brzy končí a náš člun je vtažen do velké temné haly plné záhadně poblikávající techniky. Ale ano, poznávám to z filmu! Utržené dráty nad námi jiskří, cosi vrčí a skřípe. Člun prudce stoupá kamsi vzhůru. Najednou se z temnot vynořuje mohutná hlava velociraptora s otevřenou zubatou tlamou. Fuj! Vždyť nás ta potvora vmžiku všechny sežere! Osazenstvo člunu leknutím hekne. Vtom pod námi něco praskne a člun se propadá do hlubin. Všichni ječí a raptor vysoko nad námi sklapne naprázdno. Náš volný let končí prudkým žuchnutím člunu do cílové rovinky, voda stříká daleko na všechny strany. Vystupujeme na pevnou zem a je to docela příjemný pocit. U východu se k posilnění nabízí autentické „jantarové“ bonbony, ve kterých jsou zalití mravenci, komáři či jiný hmyz. Na obalu se píše, že hmyz, použitý v bonbonech, je jedlý. Tak nevím, asi půjdu na pizzu.
Vodní svět
Po obědě by to chtělo něco klidnějšího. Usednout do velkého amfiteátru a sledovat živé divadelní představení „Waterworld“. To bude ono. Tahle velkolepá show je sestavena na motivy stejnojmenného sci-fi filmu z roku 1995 s Kevinem Costnerem v hlavní roli. Uvaděč diváky upozorňuje, že ten, kdo si sedne na zelenou sedačku, se při představení namočí. Překvapivě nejsou všechny sedačky zelené. Hledím na netradiční jeviště, kterým je veliký bazén plný modré vody, lemovaný zrezivělými kulisami posledních trosek lidského světa. Přesně jako ve filmu. Představení začíná a na jeviště se vřítí první herci na vodních skútrech. Cáká to na všechny strany a diváci na zelených sedačkách jsou vmžiku promočení. Po chvíli se na jevišti spouští přestřelka. Začíná honička akčních hrdinů, kteří létají na lanech, skáčou do vody, plavou či prchají po kulisách mimo dostřel nepřátel. Najednou se na hladinu jezera těsně před diváky snese z nebe opravdový hydroplán. Kde se tu vzal? Bitva o zrezivělý ostrov vrcholí. Útočníci však prostříleli velkou nádrž s palivem, které se volně rozlévá po hladině jezera. Netrvá dlouho, vše se ocitá v plamenech a palivová nádrž za mohutných pyrotechnických efektů před našimi zraky velkolepě exploduje! Jeviště se halí do hustého dýmu, všichni tleskají a je tu happy end. Procházím parkem a další atrakce se mě snaží polapit do svých zábavných sítí. Jenže já už té zábavy začínám mít dost. Vždyť tady by se jeden mohl ubavit k smrti. Mezi návštěvníky parku zahlédnu Spidermana. Mám už z toho všeho snad halucinace? Za chvíli vidím zase Shreka. To filmoví hrdinové vystupují z filmů ven, procházejí se mezi lidmi a pro jejich větší potěchu se s nimi nechávají fotografovat. Odolal jsem, společnou fotku se Shrekem nemám. Blíží se večer a já vidím, že za jediný den se tu všechno nedá stihnout. Asi si příště budu muset připlatit na „předbíhací“ vstupenku. Ta stojí sice 149 dolarů, ale s ní už nebudu muset u žádné atrakce čekat. Zábava nesmí váznout!
Zažít dnes slavnost mrtvých zvanou kuarup není nic výjimečného. Indiáni rádi sehrají za příslušný obnos celé divadlo se vší parádou. Mnislav Zelený je jedním z mála bělochů, který se rituálu zúčastnil v dobách, kdy byl celý obestřen dávkou tajemství.
Indiánské kultury mají celou řadu obřadů vztahujících se ke kalendářnímu a životnímu cyklu. Je zajímavé, že indiáni Amazonie některé z nich spojují do jednoho kulturního fenoménu. Indiáni z povodí řeky Xingú, obecně zvaní xingúští, dokonce směšují dva obřady z jejich životního cyklu. Jedná se o slavnost mrtvých – kuarup – a obřad dospívání, iniciaci. Dívky, které od posledního kuarupu dostaly menstruaci, mohou vytvořit skupinu pro iniciaci. Xingúští indiáni tvoří pacifickou koexistenci čtrnácti etnik. Jazykově patří k různým jazykovým rodinám, arawacké, tupiské a karibské, avšak kulturně tvoří jeden celek. Vedle stejných obřadů a ritů dodržují například i matrilokalitu, což znamená, že muži odcházejí žít do osady své manželky. Manželství tak společně s intertribálním ritem kuarup či zápasy huka-huka svým způsobem upevňují jejich mezikmenové a mírové spojenectví. A kuarup, podobně jako yurupary či jiné obřady indiánů jsou součástí celé jejich kosmologie.
Slavnost mrtvých má svůj původ v mytologii o jejich stvořiteli Mavutsinimovi. Ten se rozhodl, že navrátí život zemřelým lidem oživením vyzdobených špalků ze stromu mavú. Za pár dní se špalky zvané kuarup už začínaly pomalu hýbat, i když tomu členové osady, v té době ještě zvířata, zpočátku nevěřili. Měli se všichni radovat, a ne lkát nad umírajícími. Špalky málem už už obživly, měly hlavu, ruce, tělo a chyběla pouze jedna noha, která byla ještě dřevěná. Avšak jeden z mužů, který přihlížel, nedodržel zákaz Mavutsinima o dočasném celibátu během obřadu, a celé kouzlo touto nečistotou pokazil. Kuarupy neobživly a navždy se staly jen symboly mrtvých, a ne živých. Lidé, které demiurg Mavutsinim stvořil, už neměli věčný život. Už neobživli při kuarupu, z kterého se stala jen slavnost. Příprava těchto špalků je základem slavnosti mrtvých. Součástí kuarupu pro zemřelé vážené osobnosti kmene, náčelníka, šamana nebo výjimečně pro jejich „bílého otce“ Orlanda Villas Boase v roce 2002, je i prezentace a iniciace panen a zápasy huka-huka. Souvislost iniciace dívek a pohřební slavnosti je třeba hledat v symbolickém spojování začátku a konce, dvou hlavních slavností, kdy se mění podstata člověka. Kuarup je totiž oslavou života, smrti a duchovního vzkříšení. Iniciace je zase oslavou kvalitativní změny dítěte v dospělou osobu schopnou rozmnožování. Z tohoto pohledu narození a svatba nejsou v cyklu lidského života brány za důležitý důvod ke slavnostem.
Cesty do Xingú
Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi dramatický rituál s nádherně vyzdobenými a vymalovanými indiány, zlákal kuarup v posledních letech k řadě návštěv filmové štáby a fotografy z celého světa. Osada se zaplní davy filmařů, fotografů a techniků s kolejnicemi pro kamery, balony, kulisami, cateringem, ubytovnami s leteckým zásobováním. Klid a posvátnost je pryč. Zůstává jen adrenalinová atrakce pro bělošské diváky a snaha tvůrců se náležitě prezentovat v jejich bělošském světě. Bohužel se tím pádem prapůvodní intimita rituálu ztrácí a mění se ve folklorní aktivitu. Mýtus je ničen bělošským humbukem a kšeftem. Ještě donedávna byla totiž slavnost mrtvých bělochům až na malé výjimky naprosto nepřístupná. Navíc se o ní ani příliš nevědělo. Prvním bělochem, který ji asi viděl, byl cestovatel Karl von den Steinen, který do této oblasti přijel v roce 1884 jako první cizinec. Dalšími byli bratři Villas Boasové v roce 1943 při jejich famózní Expedici Roncador-Xingú, která zahájila pochod Brazílie do vnitrozemí. Byli to právě oni, kteří se zasloužili o vytvoření Národního parku Xingú s 22 000 km2 v roce 1961, a tím zahájili i ochranu asi 2500 xingúských indiánů před běloškou devastací. Právě Orlando Villas Boas mě v roce 1989 poslal za náčelníkem Aritanou, vůdcem kmene Yawalapiti.
Aritana mne s tímto doporučením přijal, protože Orlando byl pro ně jakýsi bílý otec, který zachránil Yawalapitie před vyhynutím. V roce 1943 jich bylo pouze osmnáct. V době mého příjezdu jich bylo kolem sto deseti. Po několika měsících jsem byl dokonce adoptován ženou Ayrikou a adoptivním otcem se mi tak stal i její manžel, šaman Guňitze z kmene Kuikuru. Ayrika mi dala jméno Atapana. Účastnil jsem se každodenních činností kmene. S Warípirou jsem rybařil, s Tunuli vyráběl slaný popel potaš z modrých vodních hyacintů, s Jakao sbíral v lese ananasy, s dětmi vyhrabával ze země arašídy, se ženami nosil maniok, pekl placky beiju, každodenně se koupal nebo pozoroval Pajpualo při předení bavlny, Tuho Pesé při náročné výrobě opeření šípů či Guňitzeho léčení s jeho kouřením doutníků, tancem a zpěvem, který jej přiváděly do extáze. Ženy mi se smíchem daly ochutnat šťávu, kterou vymačkávaly z hořkých maniokových hlíz, aby byly jedlé. Naivně jsem se jich totiž zeptal, zda se nebojí, když jsou při strouhání hlíz jedovatou tekutinou celé potřísněné a náhodou by si jí lízly. Tím mi chtěly dokázat, že se nemusí smrti otravou obávat, a já byl náhle postaven před zkoušku. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Alexandera von Humboldta, který, aby dokázal, že kurare působí jen v krevním oběhu, jed spolkl. Odmítnout jsem již nemohl, ztratil bych navždy svoji tvář. Olízl jsem ženám ruce pošpiněné bílou tekutinou. Byla pěkně hořká, jako mandle.
Časem jsem chodil nahý jako ostatní, a prošel jsem i krvavým rituálem rozřezávání ramene, který mi provedl sám šaman tykvovitou škrabkou jajap. Guňitzeho razantní uchopení mých rukou mi dávalo důvěru v jeho profesionalitu. S ničím se dlouho nepáral a rychlými pohyby mi rozřezal obě ramena sadou rybích zubů. Jednalo se zřejmě o piraní zuby, které kůži řežou jako žiletky. Krev mi stékala po rukou. Guňitze se pak sehnul k zemi, kde měl přichystáno pár listů. Sežmolil je v dlani a špinavě zelenavou tekutinou mi potřel ramena. V tom okamžiku krev přestala téct a kapat na zem. Také mi pomaloval nohy rybím ornamentem temnomodrým barvivem genipapo a hlavu mi nabarvil na červeno barvivem z rozdrcených semínek urucú proti zlým duchům.
Pohřební rituál
Jednoho dne se začal Aritana malovat černou a červenou barvou. Vytáhl své péřové ozdoby, pečlivě uskladněné v jakýchsi deskách z proutí a listí, a i jaguáří opasky. Skladoval ozdoby pro všechny muže, kteří si je k němu chodili vyfasovat. I já jsem dostal svůj příděl. Ostatní začali náčelníka bez velkých řečí napodobovat, malovat se a zdobit. Bylo jasné, že se chystal obřad. „Pajé Takuma, velký šaman ze sousední osady Kamayurá, zve nás i tebe na kuarup,“ řekl jednoduše Aritana.
Protože nebyl dostatečný počet dívek k iniciaci občas spojované s kuarupem, připravovala se jen samotná slavnost rozloučení s dušemi zemřelých. Jednalo se o jejich tradiční intimní rituál, který si připravili pro sebe. Já, jako člen kmene Yawalapiti, jsem se tak jako první běloch na světě plnohodnotně a aktivně účastnil kuarupu. Nejdříve byla na pořadu složitá a dlouhá příprava všech účastníků, malování těla nejčastěji rudou barvou z urucú a černou barvou z dřevěného uhlí, oblékání ozdob ramen, uší, krku, hlavy. Nakonec jsme si malovali nohy tradičním rybím vzorem symbolizujícím piraně, nazývané merexu, černou barvou genipapo. Ryby jsou totiž pro xingúské indiány životně důležité. Jsou totiž především rybáři, a různé druhy ryb hrají logicky důležitou roli i v jejich mytologii.
Po řádném namalování a vyzdobení jsem s ostatními vyrazil do lesa kácet posvátné kmeny stromu mavú. Byl jsem natřen celý na černo, kolem pasu měl jaguáří opasek a svazky bavlněných barevných nití mi chránily ohanbí. Dřevo mavú je velmi tvrdé, kácení je proto náročné. Často nás vyrušovaly včely a sršně, což vždy bylo důvodem všeobecného veselí a útěků před jejich žihadly. S několika metrovými kmeny na ramenou jsme vpochodovali do osady Kamayuráů. Ti nás již čekali s velkými nádobami žlutého zfermentovaného nápoje z ovoce pequí. Pohřebiště mrtvých, jejichž duše čekaly na rozloučení již pár let, bylo tradičně umístěné před domem mužů ve středu osady, tvořené asi šesti velkými malokami. Pajé Takuma vše nenápadně organizoval. Začali jsme s těžkými kmeny na ramenou tancovat pomalými a houpavými, jakoby medvědími kroky kolem pohřebiště. Vedle mne tancovali muži z osady Yawalapitiů. Každý z nich měl na zádech v rudých a černých barvách vymalované nejrůznější zvířecí symboly. Nejčastěji jsem poznával anakondu, piraně, jaguára.
Rituál byl plný emocí a krásy. Jednalo se o velký spirituální zážitek, poslední setkání s dušemi svých známých, svých přátel, svých příbuzných. Obřad má zachránit a přinést těmto duším posvátný klid a označit začátek nového života v osadě duchů. Kuarup tedy zemřelým navrací nový život. Kmeny mavú, ze kterých Mavutsinim vytvořil lidi, symbolizují zemřelé. Při vzpomínání na významné osobnosti se kmen řeže na špalky, které se zdobí bílou hlinkou obrázky ryb a peřím. Po skončení obřadu se naházejí do řeky. My jsme kmeny začali rozsekávat na malé špalky, z kterých jsme stavěli Dům mrtvých. Někteří pracovali se sekerami, jiní, i já s mačetami. Aritana pod vedením Takumy vyryl do země pohřebiště tvar posvátného Domu mrtvých. Jedni vyhrabávali hlínu, jiní zasazovali špalky do země, další je stahovali liánami k sobě. Hodiny a hodiny namáhavé práce, na kterou indiáni nejsou příliš zvyklí. Tropické slunce nad námi nelítostně žhnulo. Cítil jsem, že Yawalapitiové i Kamayuráové toho mají tak nějak dost.
Slunce pálilo, a tak jsme se nalévali žlutavým hustým nápojem z plodů pequi. Všem tekl pot po zádech. Takuma spokojeně chodil kolem a vůbec nevypadal jako nejdůležitější osoba. Ba právě naopak. Tak ovšem činí šamani. Nebyl vyzdoben ani namalován. Chodil v roztrhaném triku a kalhotách od bělochů zřejmě proto, aby neupoutával pozornost zlých duchů. Ti nejváženější chodí totiž u indiánů co nejnenápadněji. Důležité jsou jejich duchovní schopnosti a znalosti, ne povrchnosti jako je oděv. Bylo po poledni, když kuarup vrcholil. Pozůstalí se sesedli kolem Takumy, tiše vzpomínali na zemřelé a lkali. Pajé jejich jménem rozmlouval s dušemi zemřelých a žádal je o konečný odchod do zásvětí. Od své smrti totiž stále přebývaly v okolí živých lidí a občas je lákaly k sobě. Do záhrobí se jim ještě nechtělo. Právě k tomu slouží kurup. Má jim usnadnit cestu k zahájení nového života v zásvětí. V případě, že se to šamanovi se všemi dušemi nepovede. Tehdy Takuma coby psychopompos odvádí duše zemřelých do světa mrtvých. Špalky se pak naházely do řeky, zatímco my jsme se šli ochladit do jezera.
Na Novém Zélandu, na západním pobřeží Severního ostrova, dřímá stratovulkán Mount Taranaki. Tato mnohovrstevná sopka je vysoká 2518 metrů a je proslulá jako jeden z nejsouměrnějších sopečných kuželů na světě.
Prvním Evropanem, který horu Taranaki spatřil, byl britský mořeplavec James Cook. Ten jí dal jméno, pod kterým ji většinou známe – Mount Egmont. V současnosti je tato hora nejnavštěvovanějším vrcholem v zemi. Ročně na ni vystoupí téměř 250 tisíc lidí. Již od roku 1881 byly svahy této hory v okruhu téměř desíti kilometrů od vrcholu chráněny, a roku 1900 zde na 33 530 hektarech vznikl národní park Egmont, druhý národní park v zemi. Pro Maory byl vrchol posvátným tabu. V jeskyních a puklinách pohřbívali své mrtvé náčelníky a hustý les na úbočí jim poskytoval úkryt v době nebezpečí.
K Mt. Taranaki se vydáme po silnici Heritage trail číslo 43, což je jedna z nejizolovanějších silnic na Novém Zélandu. V naší dodávce pojmenované Cruzín je nás pět: já, můj přítel Aleš, brácha Mirek, který přijel cestovat měsíc s námi, a kamarádi Fil a Dáda. Cesta je úchvatná, lemovaná divočinou. Občas musíme po štěrku, občas se před námi objeví stádo ovcí s pasákem, které nám zahradí cestu – další častý jev na Zélandu. Prostě ovce všude. Ne nadarmo na hlavy kivíků, jak se místním říká, míří nespočet vtipů, zvláště z Austrálie. Třeba: „Na Novém Zélandu je 40 milionů ovcí a 4 miliony z nich si myslí, že jsou lidé.“
Cestou se zastavíme, abychom se prošli k mohutnému Mount Damper Falls, vodopádu vysokému 74 metrů. Kousek od něj si najdeme parádní tábořiště, a nakonec se nám podaří i rozdělat oheň, což je téměř nadlidský výkon – všechno je totiž mokré. Druhý den dopoledne si dáme další výlet k vodopádům, tentokrát k Rerekapa Falls. Voda je tak ledová, že by mi asi upadly nohy, kdybych tam skočila! A pak už pozvolna přejedeme do New Plymouth.
Majestátní kužel Mount Taranaki, náš cíl pro další den, je bohužel zahalen v mracích. Snad to zítra bude lepší. Ze všeho nejdřív navštívíme místní infocentrum. Když všechno dostatečně prošmejdíme, zajdeme se k pultíku zeptat, zda se dá vylézt až na vrchol Mount Taranaki.
„V žádném případě,“ zní odpověď. „To byste potřebovali horské vybavení. Normálně tam jít nemůžete.“ To je pro nás obří zklamání, protože jsme měli v plánu tuhle horu pokořit. Co se dá dělat. Ubytujeme se v Holiday Park u moře, a asi v půl deváté večer přijedou naši další kamarádi Dejv s Verčou. Den všichni ukončíme luxusní dlouhou horkou sprchou.
A přeci vzhůru!
Po mohutné snídani se nakonec kolem půl deváté vypravíme. Dnes máme opravdu štěstí. Je azuro a téměř symetrický vrchol Taranaki se tyčí v dálce. Poslední erupce tohoto vulkánu, zformovaného před více než 135 000 lety, proběhla roku 1755. Tato hora patří k nejvlhčím místům Nového Zélandu. Říká se, že pokud je vrchol sopky vidět, bude pršet, a pokud vidět není, už prší. Se svými 2518 metry není zdaleka nejvyšší místní horou, ale údajně patří k nejkrásnějším. Botanik z výpravy kapitána Cooka, pan Banksse, se prý o ní vyjádřil jako o nejvznešenější hoře, jakou kdy viděl.
Po několika minutách dojedeme do North Egmont, což je jedno ze tří přístupových míst do zdejšího národního parku. Navštívíme pro jistotu i místní informace. Chvilku to tam obhlížíme a zkoumáme, který bychom mohli jít trek. „Dá se jít na vrchol nebo ne?“ zkusíme se ještě jen tak pro jistotu zeptat. „Ano, dá,“ odpoví chlápek, co tu pracuje. „Ale teple se oblečte a nezapomeňte, že je brzo tma a nahoře mrzne, takže je to navečer už hodně nebezpečné a je třeba se zavčas vrátit.“
Tak to je nemalé překvapení a pro nás novinka, která nenadále mění naše plány. Rozpoutává se debata. „Takže půjdeme tady tenhle okruh, Pouakai Circuit, přespíme tady na Holly Hut, a ještě předtím vylezeme na vrchol,“ shrnu nakonec náš ambiciózní, možná až předimenzovaný plán. Na Zélandu totiž mají v parcích vybudovaný systém chatek, kde turisté mohou za poplatek přespat. Což je super. Chaty jsou většinou na krásných místech a je v nich všechno, co člověk potřebuje. Z North Egmont se konečně vypakujeme v jedenáct. To není zrovna ideální čas pro zdolávání vrcholu. Čeká nás kilometrové převýšení. To je dost. A pravda, Egmont nám dává pěkně do těla! Nejprve projdeme stále zeleným deštným lesem. Jsou tu snad všechny odstíny zelené. Pokroucené dřeviny, živé i ty už padlé, jsou silně obrostlé mechy, lišejníky a kapradinami, což působí opravdu pohádkově. Zato stoupání nahoru už je o dost méně poetické.
Až nad mraky…
„Musíme dělat krátký, ale častý zastávky,“ razím heslo, a taky ho dodržuji. Když se vyšplháme nad zeleň, čeká nás asfaltka s opravdu strašidelným sklonem. „Proč je tady silnice? Dyť takovej sklon přece nemůže nic vyjet!“ diví se Verča. Všichni supíme jak lokomotivy a chvílemi lezeme nahoru skoro po čtyřech. A batoh je čím dál těžší. Nejvíc obdivuji svého bráchu, který nikdy nic podobného neabsolvoval. Já ostatně taky ne, ale přece jen jsem větší tramp. A on, který ještě před týdnem dřepěl v Praze v kanceláři, s nulovým pohybem, se teď drápe na vrchol Egmontu. Taky se potí jak vepř. To ale my všichni. Na konci asfaltky nás čeká Lodge, jakýsi privátní horský klub. U něho nabereme trochu sil, něco sníme, probereme další strategii výstupu, nakonec tu necháme veškerou naši bagáž a šplháme dál. Tentokrát po dřevěných schodech. Ani nevím, kolik jich bylo – rozhodně nemálo! Cestou potkáme pár turistů, jejich výbava se ale s tou naší nedá srovnat. Většinou vypadají jako profesionální horolezci, a my? Raději ani nevědět, jak asi v jejich očích vypadáme. Pak přijde na řadu štěrk. A ten je nejkrutější. Jeden metr nahoru a půl zase dolů. Nohy se boří, voda žádná – všichni ji v rámci odlehčení nechali u chatky. My pitomci! Ale ty výhledy! Štěstí nám zase jednou přeje, a my máme krásné počasí. Je úžasné dívat se na mraky takhle z výšky. Pod nimi prokukuje země. Jako z letadla! Opravdu nádhera. Proto stojí zato zatnout zuby a drát se dál. Když je překonán i štěrk, nastoupí skála.
„Heve, heve,“ křičí Fil s plnou pusou sněhu. Všichni se k němu hrnou a každý chroupe nebo olizuje zmrzlý sníh – aspoň něco na zahnání žízně. Dáme krátkou pauzu. „No, musíme pohnout!“ ujme se slova Dejv. „V půl pátý je tma, nejpozdějc ve tři se musíme vydat nazpátek, abychom nešli potmě. Teď je půl třetí.“ „Já už nemůžu, počkám na vás tady, mám dost,“ odfukuje brácha zhroucený na nejbližší skále. „Jak daleko ještě může být ten pitomej vrchol?“ dívám se nahoru nad sebe. Nikdo neví. Od této chvíle už to je zoufalý výšplh jednotlivců. A tak se není co divit, že pouze několik z naší skupiny dosáhne vrcholu – Dejv, Fil, Aleš a Dáda. Mě zbrzdí menší kolize. Mám brýle a už delší dobu se mi zdá, že na jedno oko špatně vidím. „To je tou únavou,“ myslím si. Jenže není. Když si brýle sundám, abych je přece jen prozkoumala, zděsím se. „Sakra!“ zakleju, když zjistím, že jedno sklíčko chybí. Začnu lítat po skalách s očima upřenýma na zem, ale bezúspěšně. Může být kdekoli, a takové sklíčko se špatně hledá, zvláště bez brýlí.
Chataření, nad to není
Ve čtvrt na čtyři vidíme naše dobyvatele, jak už sestupují, vyčerpaní, ale evidentně spokojení pokořením Mount Egmontu, a pomalu zahájíme sestup. Ten je aspoň dvacetkrát rychlejší než výstup. Štěrk doslova sklouzneme, schody seběhneme, a jsme u našich batohů. „Tak na tu Holly Hut za světla nedojdem ani náhodou, za chvíli je tma,“ hodnotí situaci Dejv. „Kousek dolů po asfaltce jsem viděl rozcestník, kde byla napsaná nějaká chata čtvrt hoďky od toho rozcestníku. To bude asi nejblíž,“ vzpomene si Fil. Nápad se setká s vlnou nadšení, a tak za zbytků světla vyrážíme.
„Tady je to jak v Krakonošově zahrádce!“ jsem nadšená krásou naší cestičky táhnoucí se po hřebenu. I do této chaty dojdeme už téměř za tmy. Nikdo tu není, jen pár vačic ochomýtajících se kolem, a úžasný výhled na Egmont. Neuvěřitelné, že ještě před chvílí byli někteří z nás na vrcholu. Chatka je to luxusní, dokonce nám tu předchozí trekaři nechali i pár svíček, a tak si každý za plápolajícího světýlka ukuchtí večeři a celí utahaní sumírujeme zážitky a pocity.
„To byl pěknej hňup v tom prvním Íčku! Kdyby nám nenakecal takový blbosti, tak jsme to všichni krásně a v pohodě zvládli,“ mumlá Fil, masírující si své zmožené nohy. „Vy jste tam aspoň vylezli. Já bych ho nakopala!“ postesknu si. Nedobytí Egmontu považuji za osobní prohru. Po dostatečné kritice zaměstnance Íčka jdeme spát. A po náročném dni všichni usneme jako miminka.
Ekvádorští rybáři lovili žraloky odjakživa, ale v zanedbatelných počtech. Globalizační proces však přinesl do zapadlých vesnic na pobřeží Pacifiku zajímavou informaci: Číňanům žralok chutná. Tedy přesně řečeno – chutnají jim jejich ploutve, ze kterých vaří polévku.
Příběh ekvádorských žraločích ploutví je jedním z mnoha řekněme – globalizačních – příběhů. Přes kaluže žraločí krve, které se každodenně lesknou za svítání na pacifických plážích, lze těžko po důkladnějším pohledu označit někoho za viníka, či hledat nějaké hrdiny. Z nejednoznačného a mnohovrstevného příběhu však ční jeden nezpochybnitelný fakt: více než kdykoli v minulosti jedeme všichni na jedné společné lodi. Otázkou zůstává, kdo na jaké palubě.
Dvoutisíciletá tradice čínské polévky ze žraločích ploutví je živena ponejvíce tvrzením, že výrazně zvyšuje sexuální výkonnost, pomáhá předcházet srdečním onemocněním a udržuje vitalitu. Zda je to pravda, netuším. Jisté je, že v minulosti patřila pouze na stoly vládců a zámožných lidí, avšak čínský ekonomický zázrak posledních dekád naráz a mnohonásobně zvýšil počet těch, kteří si polévku mohou dopřát. Ozvěna mohutné poptávky tak dorazila až na druhou stranu Pacifiku.
Legalizace
Po letech nárazových kšeftů na kolísavém a nejistém černém trhu s ploutvemi, které bylo navíc nutno pašovat do Peru, vešel 20. července 2007 v platnost prezidentský dekret č. 486. Ekvádorský prezident Rafael Correa jím povolil prodej a vývoz žraločích ploutví, pokud byl chycený žralok „náhodným úlovkem, dosaženým při lovu jiných ryb“.
Ačkoli Correa prohlásil, že cílený lov žraloků zůstává v ekvádorských vodách ilegální, nijak nespecifikoval, jak se pozná náhodně chycený žralok od cíleně chyceného. Není tedy divu, že enviromentální aktivisté a politická opozice záhy obvinili prezidenta, že jeho dekret je především nahrávka silné rybářské lobby, kterou Correa potřebuje na své straně v politickém boji.
Jenže ani to není úplně celá pravda. Correa rozhodně není politik, který by šel na ruku byznysu – jeho levicově socialistické, až skoro populistické reformy zastavily rozevírání sociálních nůžek a ekvádorské nízké či nižší střední třídy – třeba právě rybáři – nedají na jeho politiku dopustit. Navíc Correův argument, že je třeba zamezit ilegálnímu trhu s ploutvemi a dát rybářům možnost poctivého výdělku, má také svou váhu.
Masakr
Ale – jsme v Jižní Americe. Během dvou let – zdůrazňuji, že podle ofi¬ciálních statistik – se export žraločích ploutví zvedl z půl tuny ročně na 200 tun, a každoročně strmě stoupá. Vedle toho enviromentalisté správně upozorňují, že v číslech nejsou zahrnuti nedospělí žraloci, kteří nemají dostatečnou míru. Není snad třeba ani dodávat, že kontrola dodržování míry je v ekvádorských vesnicích dosti složitá. Přesněji řečeno skoro žádná.
Stovky až tisíce žraloků jsou tak každý den vytaženy na pláže jen v provincii Manabí. V drtivé většině žralok liščí (rabon), následován v menší míře žralokem kladivounem (cachudo – „roháč“) a žralokem dlouhoploutvým. Všechny jmenované druhy jsou uvedeny na červeném seznamu ohrožených druhů Mezinárodní unie pro uchování přírody (UICN) ve skupině „zranitelní, čelící nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění“.
Na obranu rybářů je však třeba zmínit, že mrzačení žraloků (tzv. shark finning), při němž se chycenému zvířeti odříznou ploutve a tělo se hodí zpátky do vody, kde žralok samozřejmě po čase zemře, se na ekvádorském pobřeží nevyskytuje. Rybáři přivážejí celá těla – maso se na pláži prodá za zhruba jeden dolar za kilogram. Pro srovnání, běžný tuňák, jehož maso je považováno za průměrnou kvalitu, stojí dvakrát až třikrát více.
Hlavní otázkou v kauze žraločích ploutví však není to, jestli se maso sní nebo vyhodí. To podstatné je, že množství lovených žraloků, ať už z jakéhokoli důvodu, se celosvětově rok od roku dramaticky zvyšuje. Odhady se samozřejmě různí, skeptické údaje začínají na 25 milionech vylovených žraloků za rok, enviromentalisté na opačném konci spektra tvrdí, že žraloků se ročně zabije na 100 milionů. Na každý pád intenzivní lov způsobuje, že žraločí populace, jejíž převážná část má dlouhý rozmnožovací cyklus a navíc dospívá až po několika letech, nemá čas na obnovu. Pesimistické studie tvrdí, že žraloků ubylo za poslední čtvrtstoletí až 80 %.
Kšeft
Rybáři prodávají žraločí ploutve vždy jako tzv. „sadu“ (juego), tedy všechny ploutve z jednoho zvířete najednou. Cena sady je značně pohyblivá – záleží na velikosti ploutví, na aktuální poptávce obchodníků, na druhu žraloka. Obecně lze říci, že prodejní cena sady žraločích ploutví začíná na 15 dolarech a může vyšplhat až na 50 dolarů.
Avšak s každou další rukou, přes kterou ploutev projde, nabývá násobně na ceně. Už první obchodník, který ploutve vykoupí od rybáře a na slunci během pěti dnů usuší, je dále prodává po kilech. Nejcennější ploutve žraloka kladivouna nebo žraloka bílého pak odcházejí k obchodníkům do Peru – dalšímu článku žraločího byznysu a zřejmě styčnému bodu s asijským trhem – za 100 až 150 dolarů za kilogram. Za kolik je prodají Peruánci mi není známo, ale na hlavním mezinárodním trhu žraločích ploutví v Hongkongu už stojí kilogram ploutví aktuálně 740 dolarů. Globalizační příběh ploutve poté končí na stole v hongkongské restauraci, kde za jeden talíř polévky s deseti deky rozvařené ploutve, údajně zcela bez chuti, zaplatíte klidně i 100 dolarů.
Odpovědnost
Louže krve na plážích spolu s obrázky snobských restaurací v Asii velmi rychle – a patrně i celkem oprávněně – vzbudily hněv a pohoršení různých enviromentálních aktivistů z ekonomicky vyspělých zemí Evropy a Ameriky. Příběh žraločích ploutví z Ekvádoru se tak jejich přítomností skutečně stal globálním příběhem. Ale…
Mají západní enviromentalisté, ponejvíce mládež žijící v materiálním blahobytu, pocházející ze zemí, které Ekvádor po staletí krutě kolonizovaly nebo mu v dnešní době zamezují v rozvoji pomocí ekonomických a finančních nástrojů, nějaké právo soudit činy chudého ekvádorského rybáře? Opravdu chtějí bohatě dotované ochranářské organizace na dálku, ze svých klimatizovaných kanceláří, vinit rybáře z Puerta Lopez nebo Manty, že „náhodně“ chytají stále více a více žraloků? Tito prostí, a bohužel málo informovaní muži na lovu žraloka nikdy nezbohatnou. Pouze jim trochu usnadní jejich každodenní boj o výdělek, o to, aby se jejich mnohačetné rodiny najedly, aby si jejich děti koupily mobily, na něž blikají reklamy v televizích i v tom posledním slumu. Podobně nelze vinit vesničany v kolumbijských horách – pěstitele koky, že mohou za kokainový byznys, tisíce mrtvých v Mexiku nebo drogovou zločinnost ve Spojených Státech.
Ano, ekvádorští rybáři sice chytí a zabijí žraloka, a tím pádem jistě nesou část odpovědnosti, ale v tomto složitém a mnohovrstevném příběhu hrají okrajovou úlohu. Kdo však jsou ti další hráči, ti kdo skutečně hýbají byznysem se žraločími ploutvemi? Obchodníci beze jména, s firmou zakrytě registrovanou někde na Kajmanských ostrovech, kteří se neptají na detaily, pro ně je žraločí ploutev jen číslem na obrazovce monitoru, výpisem z bankovního účtu? Kdo jsou ti, kteří povýšili finanční zisk na absolutní hodnotu?
