Zima až praští, spousta sněhu a dřímající krajina. V tomto ospalém období procházejí vesnicemi tajemné postavy v kožešinách, ověšené zvonci. Jako by se člověk ocitl v jiném století, tady v kopcích se slaví Vánoce jako před staletími.
Je ještě tma, zima, kdy ani psa nevyženete, a v domě na kopci nad vsí se mihotá světlo v garáži. Srocují se zde kluci, kteří se netrpělivě chystají na svoji celodenní pouť. Čekají je samoty, vesničky, ale i zaváté kopce. Rodiče jim pomáhají obléknout masky z těžkých ovčích kabátů a na hlavu usazují škrabošky ověnčené pentlemi. Není divu, tradiční hricové už neodmyslitelně patří ke koloritu Vánoc tady na Kysuci. Před dům přicházejí další strašidelné postavy, a také tři kluci v bílých košilích s vysokými válcovitými klobouky, zvaní betlehemci, česky spíše betlémci. Když jsou všichni pohromadě, Jano z Polgrúňa, se kterým jsem se seznámil den před samotnou obchůzkou, dá povel a průvod se vydává dolů do vsi. Masky připomínají přízraky, cinkání zvonců dokáže v tuto hodinu opravdu budit hrůzu, i jindy štěkající psi raději zmizeli do boudy, kde se krčí a pozorují příchod Vánoc. Hricové stoupají hlubokým sněhem do sedla, kde se již pravidelně setkávají s dalšími tlupami nezvyklých postav. Namáhavý výstup až metrovými závějemi po zledovatělém sněhu na loukách je prokletím. V kožichu sice nikomu není zima, ale propocené oblečení na vrcholu hned zamrzá. V sedle už čekají další hricové a betlémci, takže si člověk připadá jako na shromaždišti tajemných bytostí.
Vánoční přání
Na Kysuci se taková tradice udržovala po staletí a je možné ji vidět dodnes. Jen tu nejsou žádní turisté, čas okolo Štědrého dne a během vánočních svátků je spíše dobou, kdy mnoho turistů nikam necestuje. „U nás v Klokočově si neumíme Vánoce bez hriců a betlémců vůbec představit,“ říká mi hric Jaro. „Dívkám je nutné před Vánoci nahnat strach, ty, které neposlouchají, vezmeme s sebou.“ Tady v obcích okolo Turzovky, v Klokočově, Hlavicích, Korni i Staškově vždy chodili hricové a betlémci, přesto za pohraničním hřebenem s Českem je budete marně hledat. Betlémci, to znamená chlapci, kteří nosili betlém, často na zádech, nebo jednoduše na rukou. Na cestu se vydávali na Štědrý den, na svatého Štěpána, a také na Tři krále. Poznáte je na první pohled podle bílého roucha nebo košile, opasku z barevného celofánu a velkých kulatých čepic s křížem. V některých oblastech představují tři krále, ale podle tradice jich má být pět, anděl, bača, Kuba, Stacho a Fedor. Anděla jste poznali podle bílého roucha a zeleného věnce na hlavě. Bača, Stacho a Fedor měli bílé košile s vysokými čepicemi a kyji v ruce. Kubo, kterého někdy nazývali starý pes, nosil kožich obrácený naruby. Takové postavy lze ještě potkat na jiných místech, ale tady kolem Turzovky se vše ustálilo na třech betlémcích a několika hricech, kteří je doprovázejí. Podle historiků se na Kysuci na Štědrý den vinšovalo několika způsoby, první, komu bylo přáno, býval gazda s ovcí, která měla jehně. Ten spolu se zvířaty třikrát obešel stůl a odříkal obvyklé přání. Tady v podhůří to byl symbol zdraví, plodnosti i bohatství.
Borovička udobřuje
Sotva jsme se prošlapali sněhem z kopců do obce Hlinné, už nás z oken sledují zvědavé děti. Průvod postupně zvoní a bouchá u domů. Tam, kde nás čekají, se po našem příchodu nadšeně vyhrnou obyvatelé domů, aby si vyslechli betlémce, kteří jim zazpívají. Betlémci třímají v rukou hole, ale také vozembouchy, kterými si bouchají do taktu písně, kterou pějí před domy. Je to vlastně taková vánoční tradice, kdy v chudém pasteveckém kraji chodívali chlapci po chalupách, zpívali, a také za svoje přání dostávali trochu jídla či výslužku na Vánoce. Jejich nepřehlédnutelným doprovodem jsou dodnes hricové, ďábelské postavy v kožešinových vestách, s krepovými stuhami a chraptoky – zvonci na opasku, se kterými dělají ohromný rámus. Takový průvod je už zdaleka slyšet, a když vám vtrhnou hricové do domácnosti, vyženou všechno negativní divokým řinčením zvonců u chalup. Přesto dnes s naháněním strachu už to není takové, vždy si je můžete udobřit hltem dobré borovičky. Na rozdíl od hriců betlémci alkohol nepopíjejí a spíše své ďábelské souputníky hlídají, aby nespáchali velkou neplechu. Nakonec obě skupinky dostávají něco k zakousnutí. Není divu, být na nohou ještě před rozbřeskem a projít celou ves dá pěknou práci. Tato tradice možná vznikla v době pastýřů, kteří v zimě byli ve vsi a často neměli co dělat. Někdy pomáhali u bohatších hospodářů, a přes Vánoce si přilepšovali chozením s betlémem.
Šťastné a veselé
Na Kysuci se Vánoce slaví stejně jako u nás. K této době neodmyslitelně patří stromeček, tady nejčastěji jedlička, která se často přinášela už na konci listopadu, přeci jen v minulosti kraj byl těžko přístupný a lidé tolik necestovali. Zachoval se i zvyk, kdy se dává stromek i do maštale domácím zvířatům. A dokonce další se zapichoval na hnůj, aby byla dobrá úroda. Jako ozdoby stromku sloužily jen jednoduché papírové ozdoby, často hvězdy, řetězy a také jablka, křížaly, oříšky a místo dnešního cukroví obyčejné cukrové kostky balené do vyhlazeného staniolu. Na stole nesměla chybět žádná z dobrot. Brambory, oplatky s medem, halušky, ale také kyselica, která patří i dnes ke štědrovečerní tabuli. Na stole nesměla chybět ani vilija vyrobená z hrachu, hrušek, jablek a švestek. Možná neznáte švestkovou polévku, té se tu říkalo brja a dnes je spíše vzácností. Po večeři a zpívání u stolu se odcházelo na půlnoční do kostela, to zůstává stále tradicí.
Během naší pochůzky jsme spolu s houfem masek prošli dvě obce, navštívili více jak stovku domácností a vyzkoušeli všechny možné borovičky, slivovice, vodky, ale také stoly plné dobrot. Koledování je pěkná dřina při představě celých tří dnů na nohou. Je škoda, že i tento velice zajímavý zvyk pomalu mizí, čím jsou lidé bohatší, tím méně chtějí sdílet společné zážitky. Přejeme vám šťastné a veselé Vánoce, a pokud u vás na dveře zaklepou koledníci, užijte si Vánoce stejně fantasticky jako tady v Kysuckých dolinách.
Chtěli jsme poznat Tanzanii, ale profláklý sever se svými světoznámými národními parky a Kilimandžárem je drahý a turisty tak nabitý, že doslova praská ve švech. „Na to se vykašlete, tam můžete jet jako důchodci,“ poradil nám kamarád Dan, který v Tanzanii žije. „Já vám půjčím motorku a můžete si to tu projet podle svého.“
Po pár dnech strávených v Dar es-Salaamu, největším městě Tanzanie, konečně nasedáme na motorku, čínskou stopětadvacítku, a společně s přítelem Alešem vyrážíme. Hned po prvních dvou kilometrech nás staví policajti, že prý jsme se na křižovatce nedovoleně otočili do protisměru. V zemi, kde si každý víceméně jezdí, jak chce, mi to přijde naprosto absurdní. Ale jsme mzungu, běloši, v čemž páni policisté vidí svou šanci něco z nás vytřískat. Rozumná konverzace není možná, takže jen smlouváme o výši „pokuty“. Nakonec se ze 150 000 šilinků (asi 100 dolarů) dostaneme na 10 000. Náš první úplatek… O dalších 35 kilometrů dál zjistíme, že máme prázdnou gumu. Naštěstí jsou tady všude ochotní lidé a servis je nedaleko. Leč tam zjistíme, že nám z pneumatiky trčí dráty a nakonec nám ji po velkém smlouvání vymění za 105 000 šilinků, což je pořádná pálka. Myslím si, že horší už to být nemůže. Omyl! Když po dvou hodinách tady strávených chceme konečně odjíždět, zjistíme, že chybí foťák.
„Máme problém, „zmizel nám foťák. Ležel tady na stole a teď tam není,“ sdělujeme šéfovi servisu „Žádný problém, počkejte tady!“ odpoví nám, skočí na motorku a odfrčí. Asi za čtvrt hodiny profrčí na druhou stranu a za další půl hodiny se vrátí a naloží Aleše. Za dalších deset minut jsou zpátky i s naším foťákem.
„Tak co, jak to probíhalo?“ ptám se. „No, dojeli jsme do nějakýho baru, kde už stálo asi 40 lidí kolem jednoho týpka. Šéfík vytáhl z kapsy foťák, zeptal se mě přede všema, jestli je náš a jestli poznávám toho uprostřed. Poznal jsem ho, dával jsem mu cígo, když nám opravovali gumu. No a pak už se na něj začali ti ostatní vrhat, chytli ho pod krkem, ale to už mě šéf naložil na motorku a jeli jsme zpátky.“ Příště si to asi dvakrát rozmyslí, než někoho okrade. Šéf to samozřejmě nedělal jen tak z dobroty srdce a požaduje po nás bakšiš 6000. Dostane tisíce dva a my konečně můžeme pokračovat v cestě.
Z prvního dne jsme poněkud rozpačití. Ujeli jsme méně, než jsme chtěli, a utratili třetinu našeho rozpočtu. Jestli to takhle půjde dál, ještě budeme hořce litovat, že jsme se na motorce někam vydali…
Jako v ZOO
„Vyjde-li v červenavém úsvitu z houštiny lev a dunivě zařve, i za padesát let se lidem sevře srdce. Bez ohledu na to, zda budou mluvit anglicky, svahilsky nebo německy. Budou stát oněmělí a hledat ruku souseda, spatří-li poprvé v životě, jak dvacet tisíc zeber táhne nekonečnou stepí…“
To jsou slova Bernharda Grzimeka, německého spisovatele, zoologa a ochránce zvířat, na adresu jednoho z nejznámějších národních parků nejen Tanzanie, ale celé Afriky – Serengeti.
My jsme sice nenavštívili právě Serengeti a neviděli řvoucího lva, ani dvacet tisíc zeber, přesto i mně se sevřelo srdce a stála jsem oněmělá, a to v národním parku Mikumi, čtvrtém největším parku Tanzanie. Park byl založen v roce 1964 během výstavby silnice Morogoro–Iringa. Po té teď jedeme. Za projetí parku se neplatí. Pokud tudy projíždíte busem, nic neuvidíte. Řidiči tady totiž nedodržují povolenou rychlost a mastí si to tu minimálně stovkou. To my na naší motorce jedeme nejvíc čtyřicet, aby nám nic neuniklo.
„Volné pozorování zvěře nebo fotografování je přísně zakázáno,“ hlásá cedule na začátku parku. My hodláme dělat obojí. No co, přinejhorším zaplatíme. Takže jsme v našem prvním africkém parku. Těším se jak malej Jarda a jsem napnutá jak struna – uvidíme něco…? Prvních třicet kilometrů to vypadá, že ne. Zahlédneme jen pár antilop impala. Jsou krásné, ale já se těšila na slony a žirafy… Když už pomalu začínám ztrácet naději, začne to jako mávnutím kouzelného proutku! Najednou se vynoří sedm žiraf, hned vedle silnice! Nemůžeme se na ně vynadívat. Vůbec se nebojí, natahují své dlouhé krky a pozorují nás. Nakonec ladně odkráčí. A pak už to jen graduje. Vtipná prasata bradavičnatá, hejna marabuů afrických, stáda antilop, buvolů i zebry. Asi deset metrů od silnice se pase stádo slonů, takových padesát kousků. A jako bonus jeden pavián. Připadám si jako Alenka v říši divů. Je neuvěřitelná nádhera pozorovat tato úchvatná majestátní zvířata ve volné přírodě! I naší motorce odpouštím všechny trable, protože tohle opravdu stojí za to!
Na ugali v Mangule
Po Mikumi se vydáváme na jih, do národního parku Udzungwa Mountains. Cesta je úžasná. Jsem překvapená, jak je Tanzanie krásně zelená. U silnice si hraje hejno paviánů, ale jsou plaší a utíkají, když s motorkou zastavíme. Potkáváme také místní a je neuvěřitelné, co všechno na svých kolech nebo hlavách přepraví! V Kilombero vidíme z mostu přes řeku Ruahu ještěra. Krokodýla ale žádného, bohužel. Tady začíná prašná cesta, poměrně špatná. Po pravé straně jsou zelené kopce národního parku Udzungwa, po levé jen rovná planina, kam až oko dohlédne. Potkáváme ještě pár opic, včetně gueréz pláštíkových.
V Mangule je ústředí národního parku. S průvodcem se domluvíme na zítřejší osmou ranní, kdy společně vyrazíme k vodopádu Sanje. Bez průvodce se do parku nesmí. V Mangule si najdeme ubytování a zjišťujeme, že jsme někde cestou ztratili krém na opalování. To je průšvih… Teď už s tím ale nic neuděláme. Vyrazíme na obhlídku. Po chvíli se k nám přidá muslim jménem Otmar. Diví se, že u nás nežijí opice a ostatní africká zvířata. V lokální vývařovně si dám tradiční tanzanské jídlo – ugali. Donesou mi nevzhlednou hroudu z kukuřičné mouky, k tomu fazole, trochu špenátu a pár kousků hovězího v omáčce. Nejistě se na to dívám. Objednám si lžíci. „Ty nepotřebuješ lžíci,“ zapojí se Otmar, „Já ti ukážu, jak ugali jedí Tanzanci!“ Jak řekne, tak udělá. Sáhne mi do ugali, rukou „uhňácá“ váleček, namočí ho do příloh, nabere si špenát a sní to. Spoustu citlivějších turistů by tím pravděpodobně uvedl v pohoršení. Já si nedělám iluze, dozajista se to vyrábí dost podobným způsobem. S hygienou se to zde nepřehání, taky tu voda není samozřejmost jako u nás.
Setkání se zelenou mambou
Ráno si dojdeme pro čapátí, placky pocházející z Indie, které se tu jedí k snídani, a vyrazíme na ústředí. Trek k vodopádu začíná 15 kilometrů odtud a nám se nechce platit další dolary za odvoz, proto přemluvíme průvodce, že ho Aleš odveze na motorce, a pak se vrátí pro mě. S nelibostí souhlasí. Vydáváme se do pralesa. Stále stoupáme a z nás v tom vedru solidně teče. Mnoho rostlinných druhů zde je endemických, tzn. vyskytujících se jen v této části světa. A z toho asi 150 druhů je považováno za léčivé. Žije tady také hodně vzácných plazů, obojživelníků, ptáků, savců i hmyzu. Nejvzácnější, tudíž těžko spatřitelní, jsou endemičtí primáti, červenohlavá gueréza stříbřitonohá a mangabej chocholatý. Největší raritou tohoto parku ale je v roce 2003 nově objevený primát paviánec kipunji. Máme štěstí a vidíme jak paviány, tak guerézy pláštíkové i stříbřitonohé, i když fotit se moc nedají. Kromě opic potkáváme obrovské mravence, neuvěřitelné pavouky, krásné motýly i další zajímavý hmyz. „A jak je to tu s hady?“ zeptá se Aleš. Ani nestačí svou otázku dopovědět a najednou, jako na povel, se odněkud vynoří asi metrový sytě zelený had a kličkuje mu pod nohama. „Áááá,“ vykřikuje Aleš a skáče před ním. Těžko říct, kdo se bál víc, jestli Aleš nebo had. Ten mizí v džungli a Aleš přestává skákat. Já s průvodcem jen zíráme. Taková náhoda! Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak mu snad ani nevěřím. „To byla zelená mamba, je prudce jedovatá!“ povídá průvodce, kterého to očividně také rozhodilo. „To se mi tady teda ještě nestalo…!“
Zbytek treku už proběhne bez větších dobrodružství a my staneme na vrcholu 170metrového vodopádu Sanje. Je odtud přímo neskutečný výhled na krajinu, která se rozprostírá pod námi. Nádhera! Pak nás čeká koupání pod vodopádem, což je v tomhle vedru vyloženě třešnička na dortu. Konečně studená voda! Sníme si tu čapátí a kolem druhé se vydáváme na cestu zpátky. „Dejte mi 2000 šilinků na autobus a můžete mě tady nechat,“ povídá průvodce na konci treku. Asi se mu už nechce jet na motorce. My jsme rádi, ušetříme cestu i čas. Rozloučíme se s ním a vydáme se zpátky do Manguly a odtud dál na jih do Ifakary.
Problémy na nádraží
Ifakara nás překvapí. Po šílené „polňačce“ se najednou objeví asfalt a my se z ničeho nic objevíme v „civilizaci“. Ze všeho nejdřív chceme jet na nádraží, zítra bychom odtud chtěli pokračovat vlakem do Kisaki v horách Uluguru. Je to dost těžký úkol, protože nás každý posílá na jinou stranu. „To je daleko, to je asi sedm kilometrů, já vás tam za dva tisíce zavezu,“ navrhuje nám jeden mladík, kterého se ptáme na cestu. „My tam nechceme zavézt, jen nám ukaž směr, to stačí. Vždyť je to jenom informace.“ Nic z něj ale nedostaneme. Nakonec nádraží přeci jen najdeme. Leč zbytečně – nezjistíme nic. Žádný jízdní řád tu nevisí a nikdo od dráhy tady není. Jen lidi, co už teď čekají na vlak. Mezi nimi i nádherná rodina Masajů, která se zřejmě někam stěhuje. Jejich majetek je nevelký – kraví kůže smotané do role a pytel s nádobím… „Nevíte, kdy to pojede do Kisaki?“ ptáme se jednoho pána. „To neví nikdo. Ale měl by jet někdy kolem páté ráno,“ odpoví. To mě tedy pán nepotěšil.
Jedeme se ubytovat. Z recepční po dlouhé a vyčerpávající rozpravě nakonec dostaneme číslo na místní vlakovou infolinku, kam Aleš zavolá a zjistí, že zítřejší vlak očekávají kolem jedenácté dopoledne. Ze srdce mi spadne velký kámen! V pohodě si prohlédneme Ifakaru. Tady už jsme poměrně za exoty. Sem očividně moc bílých nejezdí… Další den kolem desáté jsme opět na nádraží. Nic se tu nezměnilo, pořád titíž lidé, tatáž masajská rodinka, se kterou se vzájemně zvědavě okukujeme. Aleš jde zjistit, kdy to tedy jede a jak s motorkou. „Tak mi řekli, že vlak je porouchaný a kdy přijede, nevědí. Mám se znovu zeptat kolem čtvrté,“ zní výsledek, „A na motorku prý potřebujeme nějaký kryt.“ Co ten „kryt“ ale znamená, jak ho máme postavit a z čeho, to nám nikdo neřekl. Jen, že prý má být z prken. „To je nějaká kravina, ne?“ nechápu. „Jak si to jako představujou, jak ho asi máme vyrobit? Z čeho? To tu musejí nějaký mít, ne, který si budeme moci pronajmout…“
Jdu zjišťovat situaci. Asi po hodině zjistím, že kryt nám je ochotný vyrobit jeden chlapík za 50 000 šilinků. Takže jízda vlakem by nás přišla na 70 000 a to ještě nevíme, kdy ten vlak pojede… Prý jsou tu naprosto běžná jednodenní i větší zpoždění. Chvíli to zvažujeme, pak si řekneme: „Kašlem na to!“ Holt si to projedeme ještě jednou. Zase bágl připevníme zpátky na motorku, natankujeme a vyrážíme. Je šílené vedro. Jsme spálení už ze včera, slunce je zde opravdu velmi agresivní, a sehnat tady krém je nadlidský výkon. Takže musíme jet ve větrovkách. V bundách tu mimochodem jezdí i někteří Tanzanci, i když z úplně jiných důvodů než my – jim je vážně zima! Chudák Aleš má úplně spálené vršky rukou. Tak rudou barvu jsem na těle ještě neviděla. Zchlazení v potůčku s paviány kolem je opravdová slast…
V barevných horách
Potřetí a naposled projedeme národním parkem Mikumi. Dnes je díkybohu zataženo, jedu v mikině a užívám si to. V Morogoru, hlavním městě tohoto regionu, objevíme i supermarket a v něm, konečně, opalovací krém. A pak už se vydáme do hor Uluguru. Pokud se nám polňačka do Ifakary zdála hrozná, oproti téhle cestě to byla krása. Tomuhle tady se snad ani nedá říkat cesta, přesto tu jezdí místní autobusy i náklaďáky. Je to tady ale úžasné! A to je právě ono, kdyby tu vedla normální silnice, jistě by to tady na svém kouzlu něco ztratilo. Cestou nám lidé pořád mávají, ukazují palce nahoru nebo na nás volají: „Mambo!“ nebo „Mzungu!“ Připadáme si jako nějaká vzácná delegace. Už zase je hrozné vedro. Cestou objevujeme krásný potůček v pralese, úplná oáza. Vypadá to tu jak z filmu Cesta do pravěku. Hned se tam naložíme, čímž vyvoláváme údiv a pobavení okolo jedoucích. V Matombu se ubytujeme v jediném hostelu, co tu je, a jdeme na studené pivo. To bodne!
„Hele, tamhle jde bílej,“ ukazuju udiveně Alešovi. Turistu bych tady opravdu nečekala. Když se ale přiblíží, zjistíme, že to není bílý turista, ale albín! To nás velmi překvapí a myslíme si, jakou nevidíme raritu. Leč později zjistíme, že to není až taková vzácnost. V Tanzanii žije kolem 200 tisíc albínů. Ti rozhodně nemají jednoduchý život. Často jsou terčem útoků nebo jsou zabíjeni při rituálních obřadech. Na mnoha místech Afriky se stále věří, že lektvary vyrobené z krve a částí těl lidí s bílým zabarvením kůže zaručí štěstí a bohatství. Ač to zní neuvěřitelně, tahle víra převládá ještě dnes…
Cestou zpět se chceme vyhnout Morogoru a jet trasou, co nám poradil Dan. Je to nádherná cesta zarostlá z obou stran vysokou trávou. Tady snad ani busy nejezdí… Budíme pozdvižení, dva běloši na motorce se tu jen tak nevidí! Užíváme si to a připadáme si jako David Livingstone. Nakonec se ocitneme tam, kde náš výlet před týdnem začal – v Mikese. Paní z hostelu z nás má velkou radost. Směje se na nás a dokonce mi políbí ruku! Bodejť by ne, celý týden tu neměla žádného hosta.
Týden utekl až moc rychle, ale jsme nadšeni. I když problémy na začátku nás trochu vystrašily – to ale k dobrodružství patří – výlet stál rozhodně za to a určitě nebyl poslední.
Lyžovat v zemi slunce, tisíců pláží, nekonečného oceánu a rozžhaveného Uluru? A ještě k tomu v červenci? Proč ne? Pravda, je to zde tak trošku luxusem, ale lyžování u protinožců jsme si nemohli nechat ujít.
Jízdu na australském sněhu si člověk může užít jen pár týdnů v roce. Navíc se to nepoštěstí každému, protože pro mnohé je pohodlnější (a často i levnější) letět lyžovat třeba do Japonska, Koreje nebo na Nový Zéland. Ovšem pro místní Viktoriánce a Walesany je flirtování se zdejším sněhem alespoň na pár dní v roce samozřejmostí. Nejjednodušší, jak se do Australských Alp dostat, je autem. Sice je tato varianta trošku dražší, hlavně kvůli povinnému vstupnému do rezortu, zato pro nás (rodinu s dětmi), poněkud pohodlnější. Též je nutné s sebou mít sněhové řetězy, bez kterých policie na hory nikoho nepustí, a nejednou jsme byli svědky, jak se někteří návštěvníci museli otáčet zpět. Naštěstí v každé horské vesnici je možné si řetězy vypůjčit. Pokud nechcete v horách zůstat do jara, je důležité sledovat hladinu nádrže a natankovat plnou vždy, když to je možné, protože v horách je čerpacích stanic málo a nejedna je přes zimu zavřená.
Asi po šestihodinové jízdě z Melbourne jsme uviděli první zasněžené kopečky a zanedlouho jsme překročili hranice Alpského národního parku. Jízda po Velké alpské cestě je relativně v pohodě, jak se sluší a patří na každou jinou horskou cestu a mnohem záživnější než cesta od západu po dálnici M31. Ta je, až na vinařské Královské údolí (Kings Valley), nudně plochá, a kopečky Alp se poprvé ukážou teprve u Wangaratty. Jen při stoupání u Falls Creek člověka bolí za krkem z toho, jak se jako trpaslík snaží spatřit špičky majestátních Eucalyptus regnans, které dosahují až stometrové výšky. Pohled na tyto krále australské flóry mě nikdy neznudí.
Australská vysočina
Míst k lyžování je v Austrálii hned několik, ale všechny ve státech Victoria a New South Wales. Nejbližší lyžařský rezort od Melbourne je Mt. Buller, asi tři hodiny jízdy. Pro lidi přijíždějící od Sydney je to zase Perisher. My tentokrát míříme na Mt. Hotham, který jako celý národní park je součástí ohromného horského pásu Velkého předělového pohoří (Great Dividing Range), které prostupuje Austrálií od severu Queenslandu až po jih Victorie. V každém případě se Australské Alpy shodují s těmi evropskými opravdu jenom jménem. Nejsou vůbec špičaté s ocelově šedými obnaženými skálami a do nekonečna se propadajícími sjezdovkami. Ani lanovky se nepohupují často několik desítek metrů nad hlubokými roklinami. Zdejší zvlněné kopce porostlé věčně smaragdově zelenými horskými sněhovými eukalypty (Snow Gum) spíše připomínají naši Vysočinu nebo Beskydy, a také jim tak říkají – High Country, čili po našem něco jako vysočina. Ale jejich děsivě příkrá údolí, která se často překvapivě přede mnou z ničeho nic otevřou, nahánějí hrůzu, stejně jako třeba švýcarské Les Diableretes. Člověk jasně cítí, že je v Austrálii, kousek od teplých pláží a bouřlivého oceánu. A přitom stojí na sněhu, to je na tom to nepochopitelné. Sníh v Austrálii!
Lyžaři v plavkách
Rezort Mt. Hotham není nejbližší ani nemá nejlepší sjezdovky, ale pokud nejsou zrovna školní prázdniny tak je zde během týdne prakticky prázdno, a to se mi líbí. Za pěkného počasí jsou bonusem pohledy na zasněžené kopečky vzdáleného New South Wales a nejvyšší hory Austrálie Mt. Kosciuszko. V Australských Alpách nečekejte evropské černé smrťáky ani náročné červené. A přece zimní Australské Alpy stojí za zkušenou, pokud tudy máte cestu. Díky nenáročnosti terénu jsem se poprvé odvážila zavítat i off-piste, což jsem vždy obdivovala, ale v našich Alpách jsem si nikdy netroufla. Celkově mi sjezdovat tady připadalo, jako bych sjížděla pokrémovaný několikaposchoďový dort. Stačilo jen zavřít oči a příjemně se při sjezdu opalovat. Když totiž sluníčko pálí, tak pálí stejně jako dole u pláží a proto je možné sjíždět svahy jen v tričku či plavkách a opalovat se přitom. Když ovšem začne foukat a na kopce si sedne mlha, netrvá dlouho a člověk si připadá jako na severním pólu. Lyžovat v Austrálii je prostě zážitek. Asi je bláznovství sem kvůli tomu letět, ale jestli máte cestu kolem, neváhala bych. Ale chce to chytit správný čas, sezona sice může být od konce června do půlky září, fakt je ale ten, že jeden den sníh je a druhý už být nemusí.
Tahle expedice pro tebe bude vlastně dovolená, takový pohodový výšlap po horách – zněla věta, kterou začala má cesta na sever. To jsem zase sežral hada, týdenní expedice byla vším ostatním, jen ne pohodovou dovolenou s procházkou.
Letadlo dosedlo na ranvej v Ålesundu a nebylo cesty zpět. Zbývalo jen přejet z letiště Vigra do centra města a připojit se k ostatním členům výpravy. Cesta vedla podmořským tunelem přes tři ostrovy, jinak se do města nelze dostat, a stála 80 korun, pro mou peněženku bohužel norských. Částku je třeba znásobit přibližně čtyřmi, abychom získali přepočet na českou cenu. Ålesund je opravdovým unikátem, leží na třech ostrovech, které jsou navzájem propojeny mosty. Od doby velkého požáru v noci z 23. na 24. ledna roku 1904, kdy lehly popelem skoro všechny domy a 10 000 obyvatel se tak ocitlo beze střechy nad hlavou, se město stalo secesní perlou Norska, a vlastně i celého světa. Díky rychlé záchranné akci a významné pomoci německého císaře Viléma II. město prakticky povstalo jako bájný fénix. Místo původních dřevěných domů bylo vystavěno z kamene a v secesním stylu, který byl zrovna v kurzu. Dnes je město největším rybářským přístavem a jedním z největších vývozců solených a sušených ryb. Na rybářskou historii odkazuje i městský znak s lodí a třemi rybami. Fakt, že mě rybí pokrmy budou provázet celou cestu, zvláště pak mléčná rybí polévka s mušlemi, mi v té době byl utajen. Ryby mám sice rád, ale až v Norsku jsem poznal své limity.
Konec srandy
Po klidné, skoro až romantické procházce městem se setkávám s celou skupinou, ke které se mám na naší cestě připojit. Jde o partu outdoorově zaměřených nadšenců z Belgie, Německa, Norska a Švédska. Českou enklávu zde tvořím já s Honzou. Po seznámení je třeba zabalit bagáž, a tak balím vybavení, složené převážně ze značek Devold a Bergans. Pevně věřím, že norská kvalita bude to pravé do norského počasí, obě značky mají tradici, Devold oblékal i Amundsena, tak bych neměl na ledovci zmrznout. S plnými batohy vyrážíme k obci Stranda, odkud již půjdeme čtyři dny pěšky horami územím Sunmoru, až do vísky Urke. Večer proběhl v duchu seznamování a ráno jsme se budili plni nadšení z cesty, která nás čeká. Během snídaně, ve skrytu duše jsem marně doufal, že nafasované jídlo bude bez ryb (nikdy bych nevěřil, že je možné udělat sušenou lososovou a krevetovou omáčku), nás navštívilo stádečko zdejších ovcí. Taková ovce je neskonale zvědavý tvor. Potom, co je přestalo bavit obíhat spacáky a žebrat nějakou část snídaně, pustily se ovce do lustrace batohů. Po odehnání drzé zvěře vyrážíme. To, že nepůjde o pohodový „dovolenkový“ výlet, nám je jasné už v půlce prvního kopce. Je období tání ledovce, a tak cesta vyznačená v mapě prostě zmizela pod vodou. Z celé pěšiny se utvořila nestabilní plocha s místy, kde se dalo zapadnout až nad kotníky. Veškeré snahy překonat tuto nečekanou překážku skončily promočením bot a některých částí oděvů. Jsme tedy nuceni udělat malou obchůzku a já si uvědomil, co znamená tak blízko a přitom daleko. Cesta se během sto padesáti metrů napojovala na ledovec, po kterém máme pokračovat. Ovšem překonat je severskou klečí v kopci, kde mi vzdálenostní a výškový metr připadal stejný, navíc s dvaceti kily na zádech, bylo peklo. S průběžnými pády a nadávkami v pěti jazycích jsme během hodiny oněch sto padesát metrů zdolali a dostali se na sníh ledovce. Přišlo druhé kolo cesty a pasáž sněhem vystřídala protivný krpál. Nevím, zda to znáte, ale lepší jít dvacet kilometrů po cestě než dva ve sněhu. My šli asi pět. Co krok, to nový zážitek, někde se proboříte do sněhu po kotník, někde po koleno, někde vůbec. Nohy vám ujíždějí a špatně držíte balanc. A aby toho nebylo málo, ještě cestou překonáváme lavinová pole. To je další bonbonek, v přeházených metrácích sněhu se dá zapadnout i po pás. Slovíčko avalanche, tedy lavina, se začalo zmiňovat častěji a častěji a všichni doufali, že žádnou nepotkáme. Po osmi hodinách se dostáváme na místo dalšího kempu. Totálně vyčerpaní, navzdory teplotě okolo pěti stupňů propocení a s promočenýma nohama, protože boty nezvládly několikakilometrový pochod sněhem. Možná proto, že nebyly od Devolda. Večer skandinávská část výpravy vařila, byla to opět místní specialita. Mléčná polévka s rybou a mušlemi. Třetí den, třetí porce, ale holt hlad je hlad.
Avalanche
Další dny probíhala cesta ve stejném duchu. V některých místech jsme slyšeli rachot, jak padaly laviny, a také jsme neustále přecházeli přes lavinová pole. Naštěstí se nám valící se sníh vyhýbal. Tedy až do posledního dne až do chvíle, kdy jsme minuli horu Slogen nabízející jeden z nejkrásnějších výhledů v Norsku. Z druhé strany než jsme šli my se zvedá přímo z fjordu Hjørundfjorden a na její vrchol vystoupalo mnoho slavných norských rodáků, včetně norské královny Sonji. S vidinou posledních pár kilometrů a návratem do letního počasí se nám šlo o něco nadšeněji. Náhle horské ticho prořízl výkřik jednoho z kamarádů: „Avaaalááánč,“ a všude se začal ozývat zlověstný hukot. Všichni jsme se podívali na horský hřeben nad námi, kde se začalo odehrávat bílé peklo. Je to neuvěřitelný pocit, pozorovat z podhledu sněhovou masu valící se s duněním vaším směrem. Adrenalin mi vyskočil na nejvyšší možnou mez, před očima se mi začal odehrávat život, a ten konec se mi vysloveně nelíbil. Jediné, co v tu chvíli slyšíte, je řev padajících metráků bílé hmoty, která s sebou bere vše, co jí přijde do cesty. Země se chvěje a člověku se třesou kolena. Nakonec vás ovane chladný vzduch tlačený lavinou, a je po všem. Měli jsme štěstí, snad při nás stál Bůh, zasáhla vyšší moc, nebo nějaký troll namířil tu sněhovou masu špatně. Stál jsem poslední v řadě, ovšem v rámci výhledu to byla řada první, snad bych mohl říct prakticky lóže. Ještě jsem si ani neuvědomil, co se stalo, když námi vyšlapaná cesta přibližně pět metrů ode mně zmizela pod příkrovem sněhu a kamení. Ano, to jsou ty chvíle, kdy se hodí říct „kurva“, nebo si dát panáka. Koukali jsme po sobě a věděli, že jsme právě prožili patrně nejsilnější zážitek celé cesty.
Rozbor situace
Poslední kilometry pod hranici ledovce jsme šli se zvláštním pocitem hrdinů. Přežili jsme něco, sice náhodou, co ale mohlo dopadnout úplně jinak. Myšlenky na permanentní rybí stravu, únavu a na tři dny v kuse v mokrých botách i oblečení byly pryč, staly se už nepodstatné. Sestup pak proběhl v pohodě. Jako mávnutím kouzelného proutku se před námi otevřelo panorama s hladinou Norang Fjordu a naším cílem, vesničkou Urke. Závěrečná noc před odjezdem zpět do Ålesundu, a potom domů. Příjemné posezení se studeným pivkem a debatou o dnech strávených v horách. Zažili jsme spaní na sněhu, permanentní vlhkost všeho na sobě, cestou necestou převážně do kopce a nakonec málem jízdu na lavině. Jsem unaven a vyčerpán. Bolí mě snad každý sval v nohou i zádech. Myslíte, že kdyby mi někdo nabídl jet znovu, že bych jel? Samozřejmě. Okamžitě a bez rozmyslu bych byl hned sbalen, protože sever je úžasný.
Jsou oprávněně považováni za krále severu. Majestátní, neoblomní, ale také tolerantní, pokud je zbytečně neprovokujete. A když se poštěstí, dostanete se k nim téměř na délku paže.
Z pravého okénka malého letadla vidíme zasněžené štíty pohoří Chigmit s dominantní činnou sopkou Iliamna. Její vrchol dosahuje až do výšky 3053 metrů. Na protější straně se vlní modrý Pacifik lemovaný obrovskými plochami písku a bahna. Uprostřed tohoto kontrastu se leskne hladina posetá miliony žlutých květů vodních lilií. Do této žlutozelené nádhery bezcitně ponoří své plováky hydroplán a ladným pohybem doklouže do míst, kde je vodní porost natolik hustý, že unese i vystupujícího pasažéra. Jezero, kde se každoročně vytírají tisíce lososů, nese výstižný název Silver Salmon Lakes.
Ledový vítr upozorňuje na to, že Aljaška nebude ani ve slunečném období, které zde nyní panuje, k návštěvníkům z teplé Evropy přívětivá. Krvelační komáři si nenechávají ujít svou příležitost přivítat návštěvníky jako první. Úzkou blátivou cestou se dostáváme do cíle naší cesty – Silver Salmon Creek Lodge. Privátní kemp poblíž „Stříbrného lososového potoka“ byl založen v roce 1983 Davidem Corayem původně jako rybářské zázemí. V posledních patnácti letech je však více využíván ke sledování a fotografování medvědů hnědých, všeobecně známých jako grizzly.
Clarkova romantika
Oblast kolem Stříbrného lososového jezera patří k těm méně střeženým a máme naději sledovat chování medvědů z bezprostřední blízkosti. Chtěli bychom pořídit co nejvíce zajímavých fotografií těchto divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí. Grizzly tady respektují přítomnost člověka. Za celou dobu, co zde lidé sledují medvědy, nedošlo k žádnému napadení. Přesto opatrnosti nikdy nezbývá. Naši skupinku šesti fotografů doprovází zkušený a velice sdílný průvodce Rick. Při fotografování se postupně dovídáme spoustu zajímavostí. Základním pravidlem pohybu ve zdejší divoké přírodě je, že se skupina musí držet blízko sebe. Jen tak působí na grizzlyho jako silný protivník. Dovídáme se, jak se chovat, když medvěd výstražně zvedne hlavu, nebo kdy mu je naopak lhostejné, že postupujeme blíž. Poznali jsme, že medvědi mají větší nevraživost sami vůči sobě navzájem než vůči člověku. Z toho důvodu se například medvědi černí, kteří bývají často napadáni příbuzným medvědem grizzly, raději zdržují vysoko v horách, aby případným vzájemným potyčkám předcházeli. Kuriozitou je i to, že samice odmítající se pářit hledá bezpečí v blízkosti člověka, protože ví, že samec se bude držet ve větší vzdálenosti od lidí než ona.
Život v oblasti Lake Clark je velkou mírou ovlivněn přílivy a odlivy moře. V období přelomu června a července dosahovaly denní výškové rozdíly až 8,5 metru. Je to neuvěřitelné, jak před očima mizí hladina moře v dáli několika set metrů, aby se po několika hodinách opět vrátila k písčitým břehům. Pravidelné cykly tohoto přírodního úkazu samozřejmě znají i medvědi. Líté a krvelačné šelmy, jak je známe z dobrodružných knih a hollywoodských filmů, se ve zdejším prostředí chovají část dne jako býložravci, a část dne jako gurmáni pochutnávající si na mořských plodech. Zajištění dostatečného přísunu potravy je jejich celodenní náplní, což nám fotografům značně ulehčilo práci při hledání jejich stanoviště. Fotograficky nudné požírání trávy na loukách se nám brzo okoukalo, zato úchvatné scény medvědů, pochutnávajících si na mořských lasturách, nenechají naše foťáky odpočinout. Medvědi dokážou lastury nejen vyhledat, ale i vyhrabat z hloubky až 40 cm. Bravurní „rozlousknutí“ je otázkou několika vteřin a pochoutka mizí v tlamách úspěšných lovců. Dokud si patřičně nenaplní své žaludky, máme dostatek času na focení. Hledáme nejvhodnější scény, komponujeme pozadí, využíváme světelných podmínek, obcházíme medvědy ze všech stran. Před touto cestou bych nikdy nevěřil, jak blízko a bez pocitu nebezpečí se může člověk pohybovat vedle nejkrutější šelmy Aljašky. Všudypřítomní rackové mořští pilně dočišťují vše, co v perleťových lasturách zůstalo. Orli bělohlaví nechápavě sledují z povzdálí, cože se to v tom bahně stovky metrů od pobřeží děje. Zhruba po půl hodině hodování se nasycení medvědi probrodí bahnem zpátky do luk a hustých lesů. Často si říkáme, jak zrádná je divočina, protože medvěd se v porostu stává pro nás neviditelným už ve vzdálenosti pěti metrů. Tento medvědí rituál výprav za potravou se opakuje dvakrát denně při každém odlivu.
Pryč od turistů
Nejznámějším střediskem pro fotografování medvědů a chytání lososů je jednoznačně středisko Brooks Lodge. Bylo vybudováno poblíž vodopádů Brooks Falls v národním parku Katmai. Lovci atraktivních snímků a kapitálních úlovků se sem slétávají z celého světa. Přestupní stanicí je městečko King Salmon, odkud se lze na jezera kempu dostat pouze různými typy hydroplánů. My jsme využili stařičký desetimístný stroj, který pobral celou naši výpravu i s těžkou fotografickou výbavou. Od vodopádů pochází nejvíce dokumentárních filmů a fotografií medvědů grizzly, stojících na horní hraně vodopádu a čekajících na skákající lososy. O co víc to pro nás byla lákavá podívaná, o to větší bylo naše zklamání z toho, jak byla divoká příroda zneužita ke komerčním účelům. Továrna uspokojující turisty různých kategorií produkuje hodinové fronty na vyhlídkové platformy. Časové omezení na vyhlídkových molech u vodopádů řídí rangeři dle písemného pořadí. V boji o atraktivní místo většinou vítězí fotografové držící své kompaktní přístroje nad hlavou. Právě je doba lososů táhnoucích za svou reprodukční potřebou, a skoků přes skoro dvoumetrový vodopád je k vidění neuvěřitelné množství. Medvědi nemusejí lovit, prostě sáhnou do vody, vytáhnou kořist a svými drápy obratně stahují stříbrné ryby z kůže. Ta jim s podkožním tukem chutná v současné době nejvíce. Červené masité zbytky lososů bere proud k jezeru, kde si na nich pochutnávají mladí jedinci, kteří ještě neumějí dostatečně lovit. Boj o tuto řízenou turistickou atrakci s nevalným fotografickým úspěchem nás brzo omrzel. Záviděli jsme rybářům, kteří se pohybovali přímo v řece a za dozoru rangerů-ochránců si pohodlně užívali svého koníčka. Nemá se to, ale zanedlouho stála naše parta fotografů ve vypůjčených neoprenových oděvech v rákosí na břehu řeky připravena vyrazit. Víme, že medvědi mají jeden jediný cíl – lovit lososy. Nemají v úmyslu ubližovat člověku, který jim nepřekáží. Musejí o nás ale vědět. „Hi, bear, hi bear, hi bear,“ zní z našich úst dostatečně zřetelně. Chovají se, jako bychom zde nebyli. Nacházíme místo, kde se dvě ramena řeky spojují v jeden proud a kde se hladina vody „vaří“ pohybem lososů. Chvíli svítilo slunce, chvíli se spustil déšť – prostě ideální počasí pro fotografování.
Mezi obry
Grizzly kolem nás probíhají ve vzdálenosti několika metrů. Obrovská hnědá těla čeří hladinu, aby zanedlouho dopadla do hejna splašených ryb. Hladina adrenalinu vzrůstá. Otáčejí se, běží proti nám. Závěrky cvakají, vnímáme jen napětí a nádherné zážitky. Konečně jsme se dočkali toho, proč jsme sem přijeli. Jsme uprostřed dění, uprostřed divočiny. Medvědi se svými úlovky mizí nedaleko nás v rákosí. Zanedlouho se tato nádherná scéna opět opakuje. Oni snad vědí, že tu hrají hlavní roli. Předvádějí své lovící schopnosti v takové vzdálenosti, že se nám nevejdou do objektivů. Po chvíli nedaleko procházejí rybáři, a my si můžeme odpočinout. Medvědi je donutí dojít až k nám. Vzájemně si vychvalujeme nádherné zážitky na řece Brooks. Od rangera, doprovázejícího lovící Japonce, se dozvídáme, že má kamaráda v Praze. Snad i to přispělo k uvolněné atmosféře. Místo toho, aby nás vyhnal z nebezpečné zóny, poradil nám a upozornil na případná nebezpečí. Pak už nezbývalo nic jiného, než si popřát další úspěšný lov. S rybářskými pruty i fotoaparáty.
