Dav hučí, zatímco se žokejové řadí podle vylosovaného pořadí na start. Celé náměstí zmlkne, a pak ticho prořízne ohlušující výstřel, palio začíná.
Dvakrát do roka ožije italská Siena dostihovým nadšením a náměstí Piazza del Campo zaplaví na třicet tisíc fanoušků. Za vstup se tady neplatí. Náměstí se ale nedá nafouknout, a tak ti, co chtějí palio vidět, se tu shromažďují už od tří od rána, i když hlavní závod začíná v sedm večer. Italové jsou však národ podnikavý. S trochou štěstí se lze domluvit a palio sledovat z některého balkonu soukromého bytu. Získáte dobrý výhled i příležitost fotografovat. Zadarmo to ale není, připravte si zhruba čtyři sta eur.
Závod palio, při němž se na koních jezdí bez sedla, je nejdramatičtější náboženskou oslavou v Itálii. První závod se koná vždy 2. 7. na svátek navštívení Panny Marie a na počest Madony di Provenzana a druhý 16. 8. na počest Nanebevzetí Panny Marie. Samotný dostih zahrnuje tři kola kolem náměstí Piazza del Campo, celý závod trvá přibližně devadesát sekund, ale na přípravách se pracuje měsíce a nácvik zabere čtyři dny. Historicky se dá palio doložit už ve 13. století, ovšem tenkrát se závod nekonal na náměstí jako dnes, ale jezdilo se ulicemi města. Současnou podobu dostal závod až roku 1656, z původní verze zůstala jen odměna pro vítěze, tou je vyšívaná standarta zvaná pallium.
Přípravy
V den D se před obědem vylosuje deset koní, kteří jsou přiděleni deseti čtvrtím (contrade) z přihlášených sedmnácti. Do závodu je automaticky zařazeno sedm čtvrtí, které se neúčastnily v tomto měsíci předchozího roku, další tři jsou vybrány losem. Zbylým čtvrtím nezbývá nic jiného než se pokusit zúčastnit se dalšího palia. Útěchou jim může být možnost doprovázet vůz zvaný carroccio vezoucí palio.
Říká se, že právě při této cestě vznikají machinace spojené s dostihem. Rivalita mezi účastníky a contrádami je obrovská. Vznikají tajné dohody, uplácí se a údajně se dopují koně. Řevnivost je taková, že koně i jezdci se před závodem pečlivě hlídají, aby nedošlo k jejich únosu. Večer prvního dne nácviku, který trvá čtyři dny, začíná prvním ze šesti zkušebních dostihů, které mají prověřit kondici koně i žokeje. Pokud se ukáže, že jezdec je špatně připraven, může být do rána před paliem vyměněn, kůň ovšem musí zůstat. Zkušební dostihy se konají ráno a v podvečer, když není velké horko. Pořadí koní na startu je určeno podle čísel, které dostali při úvodním losování. Den před hlavním dostihem probíhá generální zkouška, jejíž součástí je trénink nástupu a kontrola výstroje. Hned po ní se koná slavnostní večeře pod širým nebem na počest soutěžících, účastní se jí i hlavní představitelé čtvrtí.
Je odstartováno
Tuto historickou událost neopomíjí ani církev, hned z rána v den dostihu v kapli před budovou magistrátu slouží arcibiskup za všechny žokeje mši „La Messa del Fantino“. Ve tři hodiny odpoledne následuje požehnání samotným žokejům a koním, které kněz končí obřadním přáním: „Běž a vrať se jako vítěz!“ Pak se účastníci oblékají do svých kostýmů. Starobylý průvod vstupuje na náměstí a je to opravdu velkolepá podívaná. První jde kapela v modré barvě, za ní lukostřelci, zbrojnoši, bubeníci a představitelé řemeslnických cechů. Žokejové jsou oblečeni v barvách své contrády a nesou její zástavy. Po příchodu na náměstí se před Palazzo Pubblico vztyčí zástava celého závodu a na dráhu vbíhají závodní koně se svými jezdci. Davem to zahučí a žokejové se řadí podle vylosovaného pořadí na start. Pak celé náměstí ztichne a napětí prořízne ohlušující výstřel, palio začíná. Deset koní ucítí bodnutí do boků a vyrazí na devadesátisekundový trysk třikrát okolo náměstí. Fanoušci fascinovaně povzbuzují své favority, kteří bojují jako o život. V polovině druhého kola dochází ke kolizi, kůň na druhé pozici padá a kvůli němu i dalších pět včetně jezdců. Někteří se ztrácejí mezi kopyty, jiní jsou vymrštěni na hrazení. Závod však pokračuje a do cíle se řítí zbylí čtyři koně. Dav burácí, fanoušci jsou jako v transu. Po třetím kole druhý výstřel ukončuje závod. Přihlížející šílejí a ti nejtemperamentnější se jako v extázi doslova vrhají pod kopyta vítězného koně. Organizátoři se snaží co nejrychleji dostat ke svým jezdcům a zvířatům, aby předešli případným úrazům. Zfanatizovaný dav z vítězné contrady se směje i pláče štěstím, každý si chce potřást rukou se žokejem nebo se ho alespoň dotknout. Nakonec jej berou na ramena a nosí ho po dráze. Nadšení je o to větší, že žokej ze čtvrti Montone dokázal vyhrát po více než dvaceti letech. Přebírá standartu palio a všichni odcházejí slavit.
Přes sedm století si obyvatelé Sieny dokázali udržet tradici, jíž se nemůže pochlubit žádné jiné město v Itálii. Palio je přetrvávajícím ztělesněním rivality i kultury národa, který se nestydí za svou historii a dokáže se z ní těšit i ve 21. století. Barevné adrenalinové divadlo oslavující rychlou jízdu koní a odvahu žokejů. A co nejvíce potěší vítěze je fakt, že může uspořádat bez postihu bujarý večírek ve čtvrti, která prohrála.
Jestliže je ostrov Madagaskar pokladnicí přírodního bohatství, potom národní park Tsingy de Bemeraha představuje klenot v této pokladnici. Skalami opevněný ráj endemických živočichů i rostlin. Vše, co tu vidíte, nejspíš nespatříte nikde jinde na světě. Tsingy. Ze vzduchu vypadají jako nekonečné zástupy ostrých kopí, které domorodci zapíchali hroty směrem k nebi v hustých řadách vedle sebe. Ze země připomínají gotické katedrály s tisíci špičatými věžemi, omšelými staletími prudkých lijáků. Když vstoupíte dovnitř, ocitnete se v zakletém zámku šedivých vysokých zdí a nedobytných hradeb, v jejichž uličkách se okamžitě a navždy ztratíte.
Cesta do národního parku Tsingy de Bemeraha na západě Madagaskaru nám z hlavního města Antananarivo trvá tři dny. Protloukáme se horami, savanami i pobřežní vlhkou oblastí. Máme štěstí, naše terénní auto nikde nadlouho nezapadlo. Je začátek června a cesty jsou po skončení období dešťů již poměrně vyschlé. Dvě velké řeky – Tsiribihina a Manambolo – překonáváme pomocí primitivního přívozu. Dvě kánoe spojené prkennou deskou, na kterou najíždějí auta.
Hned za řekou Manambolo leží malá vesnička Bekopaka, vstupní brána do národního parku. Navečer zdejší lidé sedí před svými prostými domečky a vaří si v kotlících na dřevěném uhlí rýži. Náves se halí do bílého dýmu. Děti přibíhají loudit bonbony, ale my pokračujeme do „centra“ Bekopaky. Zde jsou domky o něco větší, prašná cesta o něco zpevněnější a je tu také několik maličkých obchůdků, kde toho ovšem moc nemají. Kousek za vsí je jednoduchý tábor s bungalovy pro turisty, naše příští základna.
Ačkoliv národní park a přírodní rezervace Tsingy de Bemeraha je od roku 1990 zapsán na věhlasném Seznamu světového dědictví UNESCO, nestala se z něj vzhledem k jeho odlehlosti davová turistická atrakce. Naopak, přístup k návštěvníkům je tu velmi individuální. Národní park zaměstnává své vlastní průvodce, a každý zájemce o návštěvu rezervace si povinně musí jednoho z nich najmout. Průvodci jsou však zkušení, někteří hovoří vyjma francouzštiny i anglicky či německy a program vaší návštěvy s vámi nejprve podrobně rozeberou.
Co nás čeká? Ponoříme se do labyrintu skal, které reprezentují pozoruhodný a vzácný geologický fenomén. Mohutné vrstvy jurského vápence tu byly vlivem vodní eroze postupně přetvořeny do unikátního krasového systému. Vznikly soustavy dlouhých a rovnoběžných soutěsek, rozdělených až 100 m vysokými, jako nůž ostrými skalními hroty. Je jen několik málo míst na světě, kde podobné útvary v takovém rozsahu najdeme. Celá oblast je kvůli ostrým skalám natolik neprostupná, že zůstává do značné míry neprobádaná. Tsingy představují skutečnou pevnost, která dokonale střeží své unikátní přírodní bohatství. Stále jsou tu objevovány nové druhy rostlin, hmyzu, plazů a dokonce i savců.
Sněhobílý lemur
Vedeni naším průvodcem vstupujeme do úzké soutěsky mezi dvěma vysokými svislými stěnami. Kdesi shora visí jako lana dlouhé kořeny. Země pod nohama je blátivá, vzduch relativně chladivý. Projdeme úzkou skalní branou jako vystřiženou z gotického hradu a staneme na širším a světlejším náměstíčku. Tady dokonce roste pár stromů, jejichž koruny jsou však momentálně bez listí. A to je naše štěstí. Na větvi nad námi si totiž na slunci hoví jeden ze zdejších lemurů, sifaka Deckenův. Nevšímá si nás. Díky své barvě vypadá, jako by patřil spíše někam do polárních oblastí. Bílá srst jej ale ve skutečnosti chrání před intenzivním slunečním žárem, který panuje na vrcholcích stromů i skal. Tenhle sifaka je velký skokan, stromy i ostré skály jsou jeho rejdištěm. Skáče z místa na místo jako natažený na pérko. Na zem příliš často neslézá, ani chodit neumí. I po zemi pak poskakuje jako gumový. Jeho pohyb připomíná nějaký veselý a skočný tanec.
Nesmíme však ukazovat nataženým prstem. Tohle u nás oblíbené gesto je v Tsingách tabu, malgašsky fady, čili zakázané. Místní Malgaši považují Tsingy za posvátnou oblast, sídlo duchů. A duchové se nemají dráždit tím, že se na ně ukazuje nataženým prstem. Proto se snažíme ukazovat prstem ohnutým, vlastně jen natažením paže se zaťatou pěstí. Ale moc nám to nejde. Asi se dostatečně nebojíme zdejších duchů.
Postupně zjišťujeme, že v Tsingách je velmi rozmanité životní prostředí i ve vertikálním směru. Na vrcholcích skal je minimum půdy. Rostou tu jen nejodolnější druhy, které dokážou vydržet sluneční výheň jako v peci. Nejčastější jsou prapodivná kaktusovitá pachypodia s drobnými lístky na špici nebo nevelké aloe. Mezi horkými kameny šmejdí ještěrky za hmyzem. O něco níže – ve stěnách soutěsek mezi skalami – je chladněji a temněji. Ve skalních výklencích tu pospávají zavěšeni velcí kaloni. Nejbujnější život nacházíme pochopitelně na dně soutěsek. Je tu nejvíce vláhy i půdy. Potkáváme obří pavouky, šneky i záhadné chameleony. Podzemí Tsing navíc ukrývá rozsáhlé, často zatopené jeskynní systémy, kde žijí ryby, krabi a občas sem údajně zavítá i krokodýl. V národním parku žije celkem jedenáct druhů lemurů, ale také zvláštní madagaskarská dravá šelma fosa (Cryptoprocta ferox). Vypadá jako prapodivná kočka a je úhlavním nepřítelem lemurů, kteří tvoří hlavní složku jejího jídelníčku. Ale je velmi plachá a ve spleti skal se snadno ukryje. Fosu se nám spatřit nepodaří. Aby si návštěvníci národního parku mohli prohlédnout zblízka aspoň malou část ostrých hrotů Tsing, byly tu vybudovány dva prohlídkové okruhy. Vzdáleně připomínají ty, které známe třeba ze Slovenského ráje. Na větším z okruhů nám průvodce půjčuje dokonce horolezecké sedáky s jistícími karabinami. Brzy zjišťujeme, že toto bezpečnostní opatření je více než na místě.
Cinkající kameny
K obědu jsme usedli pod velký skalní převis. U jídla kolem nás zvědavě hopkuje krásně zbarvená kukalka velká (Coua gigas). Je sice příbuzná kukačce, ale svým chováním nám připomíná spíše velkou a exotickou slepici. V hloubi skály pod převisem je ukryta malá jeskyně, respektive úzká chodba, kterou se s funěním proplížíme skrz skalní stěnu do vedlejší soutěsky. Odtud začíná náš výstup na vrcholky ostrých věží. Stoupáme po malých stupačkách, našroubovaných v kolmé stěně, pomalu vzhůru. Jistíme se karabinami na laně. No vida, ani jsem si nemyslel, že se ze mě někdy stane horolezec. Největším rizikem při pohybu jsou tu samotné skály. Jejich hrany jsou tak ostré, že se jich nelze chytit. Pro poučení mi stačí jedna chvíle nepozornosti, kdy jsem poklekl na malou římsu. Naštěstí zůstává jen u rozříznutých kalhot. Některé skály jsou silné jen několik centimetrů a představují vlastně zvlněné kamenné desky. Když na ně poklepeme, znějí jako zvon. Však nám také průvodce vysvětluje, že název skal „Tsingy“ pochází právě od tohoto zvuku. Zdejší skály „tsingají“.
Pod námi zůstává několik desítek metrů hluboká propast, obklopená ostrými kamennými hroty. Trochu jako díra do pekel. Lépe se neohlížet. Vystupujeme na malou dřevěnou plošinu, zaklíněnou mezi vrcholky skal. Výhled na skalní město nám bere dech. Fantazie tvarů, kterými příroda vyzdobila vrcholky Tsing nezná mezí. Chápeme, že skály chrání tuto krajinu nejen před vydrancováním člověkem, ale brání ji i před zákeřnými požáry, které tu a tam sužují okolní území. Vše tady vypadá v dokonalé harmonii. Přesto nejsou Tsingy nezranitelné. V posledních letech se projevují první příznaky lokálních změn klimatu a posunu tradičních vegetačních období. Příčinou může být rozsáhlé odlesňování v okolí národního parku. Většinu krajiny zde člověk svými neuváženými zásahy už zcela změnil. Místo původních lesů se tu prostírají rozsáhlé vyprahlé savany. I sousední Tsingy teď dostávají menší přísun vláhy a jejich křehká biologická rovnováha je ohrožena.
Sestupujeme z vyhlídkové plošiny dolů a musíme si přiznat, že Tsingy nás ohromily. Svou velikostí, unikátností i nepřístupností. Doufáme, že se tato přírodní pevnost dokáže vyrovnat se všemi nástrahami, které ji v budoucnu čekají. Doufáme, že Tsingy zůstanou ještě dlouho nedotknutelným královstvím skákajících lemurů.
