Jedna země a dva světy. Japonsko je pokrokový stát, ale jakou cenu má místo na špici? Lidští roboti pracují od úsvitu do soumraku, na odpočinek není čas. Také zde žijí lidé bez práce a bez domova, kteří se narozdíl od nich ještě nezapomněli smát.
Zivot japonského businessmana je stereotypní a suchý. Probudí se okolo páté ranní, pak vyrazí do práce, nastoupí do přeplněného vlaku s přestupy na přelidněných stanicích a pozdě večer ho čeká stejně úmorná cesta zpět. Není divu, že tito živí roboti rádi svůj každodenní stres po práci spláchnou v místních hospodách (izakaya) a mnohdy pak ani netrefí domů.
Po ulicích se běžně povalují opilí manažeři ještě v oblecích s kravatou a kufříkem. Průměrný japonský businessman nevydělává velké peníze, proto raději místo taxíka hledá alternativní způsoby noclehu, jako je fastfood. Útočiště nachází v „manga kavárně“ či jakékoliv jiné internetové kavárně, otevřené 24 hodin denně. Oblíbeným místem je i McDonald´s. Častým zvykem pro rychlé „odstresování“ je také návštěva heren nebo čtení mangy (kreslených tištěných komiksů) v nejbližším marketu při pauze na oběd nebo večer po práci.
Práce vysává
„V Japonsku je velice obtížné prosadit jakoukoliv zásadní změnu,“ řekl mi 66letý pán ze Severní Koreje, který žije v Japonsku již dlouho. Když jsme se poznali blíže, tak mi sdělil: „Ty jsi moc citlivý na to, abys tady vydržel s těmi roboty. Mnoho lidí se tu cítí hodně osamoceně a je normální nemít žádné kamarády.“
Každý člověk si i v Japonsku může najít svoji cestu ke štěstí, záleží, jestli štěstím je pro něj zrovna jediné volné pracovní místo v železné budově mezi mraky s nikdy nekončící pracovní dobou. Nezřídka nějaký ten businessman ukončí svůj život skokem pod vlak nebo z okna.
Klidné stáří
Opakem lidských robotů z Tokia jsou bezdomovci z Ósaky. Prožil jsem s nimi ve slumu Kamagasaki celé tři dny. Proběhlo mezi námi neuvěřitelné porozumění beze slov, já neuměl japonsky, oni zase anglicky, přesto jsme se spřátelili. Padesátníci bez práce a bez domova přesto působili, že jsou se svou životní situací smířeni. Se svými penězi vyjdou tak akorát, a přesto se předháněli, kdo mi koupí pivo. Sami kouří, pijí pivo a saké, hrají na kytary, tančí. Mají klid v duši, ten jsem u robotů z Tokia nenašel.
Ptal se: Martin Dlouhý, Foto: Martin Dlouhý, archiv Jana Pirka
Vlak, kterým vyrážím na domluvený rozhovor, se rozjíždí a v tu chvíli mi zvoní mobil. „Dobrý den, tady IKEM, sekretariát profesora Pirka. Nemohl byste přijet dříve, pan profesor má naléhavý případ a půjde na sál,“ ozve se z něho. Po příjezdu do Prahy běžím z vlaku do metra, pak na autobus a v běhu dorážím i do IKEMu, kde mi sekretářka sdělí, že musím počkat, než skončí první operace. Asi po půl hodině čekání pan profesor Jan Pirk, světová kapacita kardiochirurgie, přichází. Čiší z něj klid a vyrovnanost, ač je ve stresu i časovém skluzu, protože mu na sál právě přivážejí nového pacienta.
Jaké bylo vaše dětství?
Měl jsem krásné dětství, byli jsme tři sourozenci, dvě sestry a já. Já byl nejstarší. Rodiče žili hlavně pro rodinu, takže nám připravili skvělý vstup do života. A zážitků z mládí mám spoustu, dokonce jsem o tom napsal i knihu Srdce a srdíčka Jana Pirka, kde jsou mé zážitky popsány. Ale nedá se říci, že by některý byl ten největší. Každopádně rád vzpomínám na vesničku Konojedy, kde jsme trávili dovolené, jezdili s rodiči pod stan a při žních jsme také pomáhali zemědělcům na polích. Tenkrát to ještě byli soukromí zemědělci.
Jak probíhala doba studia?
Nejprve byly tři roky na gymnáziu. Následující studia na fakultě pak probíhala ve dvou etapách. První čtyři roky jsem byl svobodný, studovali jsme tak, abychom studovali, ale hlavně si užívali života, jak to studenti dělávají. Chodili jsme na pivo, za holkami, sportovali jsme. Pak jsem se oženil a narodilo se nám dítě, to byla druhá etapa. Takže poslední dva roky jsem se hodně učil, abych měl prospěchové stipendium a mohl přispívat na rodinu.
Jste velký sportovec, ještě běháte maratony?
Běhám, pozvolna se připravuji na novou sezonu. Ale nyní je spíše běžková sezona. (Rozhovor se uskutečnil v půlce prosince. Pozn. redakce) Nicméně nejradši mám dlouhé běhy mimo dráhu, a také běžky a triatlon. Když jsem byl ve škole, tak jsem provozoval pozemní hokej za pražskou Slavii, ale u tohoto sportu hodně trpí ruce, a když děláte medicínu, tak je potřebujete mít zdravé, proto jsem pozemního hokeje nechal. Ovšem skrz tento sport jsem začal cestovat. Když jsme byli mistry republiky nebo aspoň do třetího místa, byla možnost jednou ročně vyjet na utkání na Západ. Takže jsme ve velice nuzných poměrech projeli za „totáče“ celou Evropu.
Co vás nejvíce táhne ke sportu?
Je staré sokolské heslo, nebo ho možná Tyrš odněkud převzal „Ve zdravém těle, zdravý duch“. Víte, když chci, aby mi to myslelo a abych mohl fyzicky náročnou práci tady zvládat, musím být fit. Navíc se při sportu vyplavují endorfiny, hormony dobré nálady, takže mě to baví. Možná také hodně dělá to, že pocházím ze sokolské rodiny z maminčiny strany.
Slyšel jsem, že rád cestujete a klidně vyrazíte s báglem na zádech. Co vás k cestování táhne?
Tak s báglem na zádech už ne, to bylo dřív. Jezdili jsme i na vodu a dělali jsme s přáteli léta letoucí jachting. Také jsme jezdili s dětmi pod stan, ale dnes, ve svém věku už jezdím po penzionech a hotelech.
Kde jste všude byl?
Ono bude jednodušší říci, kde jsem nebyl. (smích) Jak jsem se zmiňoval, Evropu jsem sjezdil už za „totáče“ s pozemním hokejem, po otevření hranic jsme veškeré finance, co se daly postrádat, věnovali na cestování. Takže když to shrneme, nebyl jsem na Novém Zélandu, jinak prakticky všude.
Je nějaké místo, kam byste se chtěl ještě vrátit? Máte nějakou srdeční destinaci?
Rád bych si do navštívených míst doplnil ten Nový Zéland. A pokud mám zmínit, kam se rád vracím, tak rozhodně Maledivy. Když si potřebujeme odpočinout, tak Maledivy jsou takový kouzelný kout světa na relax a jezdím tam jednou za dva roky. Většinou ovšem cestujeme za poznáním, naposled jsme s přáteli jeli okruh Vietnam, Korea, Filipíny. Kdybych měl zmínit srdeční destinaci v rámci poznání, tak rozhodně Peru, to nás opravdu uchvátilo.
Říká se, že lékaři jsou nejhorší pacienti, co si o tom myslíte? Jak je to u vás?
Není to pravda. Nejsou špatní pacienti, já tu mám shodou okolností zrovna tři. My jsme kdysi dělali průzkum výskytu komplikací u pacientů doktorů v porovnání s nemedicínskými pa¬cienty, a není v tom žádný rozdíl. Myslím, že jediný rozdíl je, že když dojde ke komplikacím u kolegy doktora, tak se to více vryje do paměti.
Máte rád červené víno, doporučil byste ho i na krevní tlak?
Tak na krevní tlak určitě ne, to s tím nemá nic společného. Má to blahodárný vliv proti rozvoji aterosklerózy. Ovšem víno se nepije na krev, víno se pije na chuť, k jídlu a meditování. Ale jinak mám rád nejen červené, ale i bílé a růžové.
Přejdeme-li k vaší profesi. Uskutečnil jste náhradu srdce dvěma pumpami. Kam až si myslíte, že v tomto ohledu může pokrok zajít?
Dělat prognózy do budoucnosti je velice ošidná věc. Mechanická čerpadla místo srdce v budoucnu do jisté míry nahradí v rámci transplantací srdce jako takové.
Domníváte se, že by v budoucnu bylo možné, aby člověk s nepoškozeným mozkem fungoval jen s umělými orgány?
Tak v současnosti již funguje ledvina a srdce, ale orgánů má člověk daleko víc. Například umělá játra ještě neexistují. Jak jsem říkal, pokrok jde dopředu, ale je ošidné říkat, co bude.
Jak na vás dopadla smrt pana Halíka, který žil 200 dní s vámi voperovanými pumpami?
Na nás na všechny, nejen na mě, to dopadlo smutně. Byl to moc příjemný člověk a za tu dobu, co tu byl, jsme se spřátelili. Jako by byl jeden z nás. Dokonce ti, co mohli, šli na poslední rozloučení.
Jaká je vaše největší motivace k zachraňování životů?
Tak mě to baví. (smích)
Vzpomínáte si na svou první operaci?
Myslíte operaci srdce nebo první operaci vůbec? První operace byla v Nymburce, kde jsem začínal, a byla to triviální operace na loketním kloubu. První srdeční byla na jaře 1983 a šlo o defekt mezisíňové přepážky. Je to taková jednoduchá operace srdce a dopadla dobře.
Operace jsou jednodušší a náročnější, je nějaká, kterou děláte s větším respektem?
Každou dělám s maximálním respektem, protože i z triviálního zákroku se může vinou nepředpokládané komplikace stát těžký případ. Tudíž ke každé operaci přistupuji s respektem.
Jaká byla vaše nejdelší operace?
Tak to nevím, já jsem to nikdy neměřil. Některé jsou kratší, některé delší, můžou trvat osm i deset hodin, ale takhle dlouhé operace jsou již výjimečné.
Pokaždé se nevyhrává, jaké to je, když ztratíte pacienta? Dá se na něco takového vůbec zvyknout?
Vždy je to velmi smutné, ale také se to odvíjí od toho, jaký to je pa¬cient. Jsou lidé, kteří sem přijdou s takovými obtížemi, a tak nemocní, že již nemohou žít. Spí v sedě, nezavážou si tkaničky u bot, zadýchají se při jídle a podobně. Probereme s nimi možnosti operace a třeba jim předem říkám, že riziko operace je 60% neúspěšnost. A ten člověk většinou prostě řekne „podívejte, mně je to jedno, já už takto žít nemůžu“. Na základě toho se dohodneme, do té operace jdeme, a pokud nepřežije, tak jsme počítali my i on s tím, že se to může stát.
Jaký máte názor na eutanázii?
Podívejte, já nechápu, proč nás doktory do něčeho takového zatahují. Pokud si svobodně lidé eutanázii odhlasují, ať vznikne instituce, která se jí bude zaobírat, a mně osobně to nebude vadit. My jako lékaři jsme přísahali na něco jiného, my nepřísahali na to, že budeme lidi zabíjet, ale léčit je. Tak proč by to měli dělat doktoři, ať to dělá někdo jiný.
Říkáte, že ač jde vývoj kardiochirurgie dopředu, tak vždy stojí na šikovných rukou chirurga. Myslíte, že v budoucnosti bude možno operovat pomocí stroje?
Určitě ne.
Jste čtvrtá generace lékařů, nemrzí vás, že vaši synové nejdou ve vašich stopách?
Popravdě ze začátku mě to trochu mrzelo, ale pak jsem si uvědomil, že jde o jejich život a že jsou spokojení, tak jak to mají. A to je pro mě to nejdůležitější.
A co vnoučata?
Samozřejmě bych se rád dožil toho, že aspoň některé začne studovat medicínu, ale nedělám si naděje, že bych se dožil toho, že dostudují. Ale byl bych rád.
Máte zálibu v motorkách, obrážíte i motorkářské srazy?
Ano, motorky mám rád, ale veterány. Ty moderní stroje mi nic neříkají, ale ty staré motorky, to je krása. Moje nejstarší je z roku 1932 a stále jezdí, přijde mi, že moderní stroje jezdí pár let, a pak končí. Tohle je poctivá práce našich předků, kterou je třeba chránit a schraňovat, protože staré věci již nepřibývají, pouze mizí. Máme také velorex, takže než klasické srazy spíše obrážíme srazy těchto tříkolek, nebo jezdíme jen po výletech.
Preferoval byste velorex nebo klasickou motorku?
To nemůžu říct ani tak, ani tak. Obojí má své kouzlo, třeba na ježdění po Praze je nejlepší motorka, skútr, zatímco s velorexem už jedete jako s autem. Ale zase když jedete ve velorexu s partnerem, tak si sedíte vedle sebe a přijde mi to zábavnější a pohodlnější. Obzvláště, když prší. Je to unikátní stroj, když jedete, tak se na vás všichni smějí, nikdo vám neudělá žádnou řidičskou sprosťárnu.
Přirovnáváte život k barevné vitráži, ve které necháváte rozzářit vždy jiné sklíčko. Jaká sklíčka byste ještě chtěl ve svém životě rozsvítit?
Snažím se je rozsvěcet všechny pořád. Ještě jsem nenarazil na žádné, které bych nerozzářil. To ale neznamená, že bych skončil, nebo že jsem spokojený. Ona ta sklíčka potřebují čas od času vyleštit. Nedávno v Kazachstánu jsem například po dlouhé době jezdil na koni.
Co považujete za svůj největší životní úspěch?
Pět vnoučat a to, jaká je celá má rodina. Víte, děti a jejich děti jsou jediná věc, která po vás na světě zůstane. Vše ostatní je pomíjivé. A pokud bych tu otázku vzal na pracovní úroveň, tak rozhodně vybudování tohoto týmu zde v IKEMu.
Existuje něco, z čeho máte strach, čeho se bojíte?
Mrzí mě, že se asi blíží konec mé profesní kariéry, konec sportování, protože člověk holt nebude fyzicky schopen. To je asi jediné, co závidím mladým lidem, tu spoustu aktivního pohybu, co mají před sebou. Nemám z toho vysloveně strach, ale vrtá mi to v hlavě.
„Cože, on používá bioplyn? Tady v Tanzanii?“ „Ano, už několik let,“ odpovídá průvodce. Zvědavost mě zavedla na venkov, kde panuje černočerná tma, než ji rozřízne světlo z místní farmy.
Byli jsme v centrální Tanzanii již několik dní, a i když tu elektřina byla, často vypadávala, a to i přesto, že za ni lidé platili nemalé peníze. Nespolehlivost dodávek elektrického proudu znepříjemňovala život těm, kdo elektřinu zavedenou měli, a její cena (především cena zavedení) zase odradila ty, kdo po ní zatím jen toužili.
Bioplyn by tak spoustě lidí žijících mimo městskou aglomeraci mohl umožnit splnění dlouhodobého snu, mít kvalitní světlo i po setmění. Příchod tmy je v Tanzanii přesný jak švýcarské hodinky, po celý rok nastává kolem půl sedmé, země totiž leží přímo na rovníku. Tma je tu černočerná, zvláště tady na venkově. Skutečnost, že ulice většinou nejsou osvětlené, není pro chodce zrovna příjemná. Na druhou stranu to ovšem znamená minimální světelný smog a překrásnou hvězdnou oblohu. Hvězdy se tady zdají tak blízko, že se jich chcete dotknout.
Bio farmář
„Myslíte, že by nám to mohl ukázat?“ ptám se okamžitě, protože takovou příležitost si nechci nechat ujít. „Můžeme tam zajít hned a zeptat se ho přímo. Nasedáme do pronajatého auta a vyrážíme. Zprvu jedeme po prašné cestě mezi domky nejrůznějších velikostí a kličkujeme mezi dětmi, chodci, slepicemi a kozami. Když vyjedeme z Manyoni, dostáváme se na kvalitní asfaltovou silnici. Domy postupně mizí a místo nich se objevují pastviny, políčka či neupravený porost, tu a tam roztroušená stavení. Po několika minutách jízdy u jednoho zastavíme. Majitele najdeme za domem, zrovna pracuje na poli, i když je mu kolem šedesáti, je stále plný energie a síly. Nezanedbává ani svůj zevnějšek: jeho tvář je hladce oholená, jen na bradě má šedivé strniště.
„Shikamoo,“ zdravíme svahilsky. Je to výraz, který je pozdravem a zároveň projevem úcty. „Marahaba. Co vás sem přivádí?“ Krátce vysvětlíme, proč jsme přišli, a ptáme se, zda by nám ukázal svůj bioplynový systém. Po tváři mu přelétne úsměv. „Samozřejmě. Pojďte se podívat,“ říká. Opře motyku o strom a vede nás k domu. „Je to tu vlastně díky mému synovci. Jednou byl v Dodomě, zrovna když tam nějaká neziskovka předváděla bioplynovou technologii. Zaujalo ho to a pozval je, aby přijeli udělat tu prezentaci i tady. Oslovilo to pak i mě, a tak jsme si to tady zařídili.“ „A funguje to?“ „Přijďte v noci a uvidíte! Ale teď pojďte dál, ukážu vám, jak je to udělané.“
Bez zápachu
Bioplyn byl zavedený do třech místností: obývacího pokoje, studovny a kuchyně. V obýváku a ve studovně se používal na svícení, v kuchyni na vaření. Dům měl ještě další dvě místnosti, ale kvůli menší kapacitě nádrže tam přívody zavedeny nebyly. Samotná nádrž se nacházela na levé straně domu. Betonová, umístěná v podzemí. Obsah nádrže tvořily výkaly skotu i lidí. Dokud jsme neotevřeli poklop, necítili jsme žádný zápach. Má zvědavost stoupala. „Jak to svítí? Dají se při tom světle dělat domácí práce? Dá se při něm číst? A co ten plynový vařič v kuchyni, je efektivní? Věděl jsem, že odpovědi na tyhle otázky se dozvím, až přijedeme podruhé, v noci.
Zdravice po africku
Nemohl jsem se dočkat, až se setmí. Na farmu jsme dorazili poté, co už tma byla tak hustá, že by se dala krájet. Když jsme přijížděli, nikoho jsem neviděl, ale jen co jsme vystoupili, podle hlasů bylo jasné, že na nás čeká hned několik lidí. Následovaly pozdravy ve svahilštině a africké potřásání rukou. Říkám africké, protože v Africe, tedy alespoň v té východní, podání ruky není jen zvyk, ale téměř obřad. Ruce se podají a… drží. To může trvat několik sekund, minutu nebo i déle. Záleží na tom, jestli se pouze pozdravíte, anebo hned po pozdravu začnete konverzaci. A řekl bych, že také na tom, jak moc je ten, s kým se zdravíte, rád, že vás vidí. Když už má konečně dojít k puštění rukou, ani to se neděje překotně rychle. Pomalu se sjede dlaní po dlani druhé a zdravící se chvíli drží za konečky prstů. Toto je obvykle konec, ale ne vždycky. V některých případech se prsty pustí, ale ještě se jimi pěkně luskne.
Žádné plýtvání
Čekali tu na nás farmář, jeho žena, jejich asi osmiletý syn a také synovec, ten, který s myšlenkou používat bioplyn přišel jako první. Jakmile jsme vstoupili do domu, všiml jsem si, že na druhém konci chodby je vidět tlumené světlo. Vycházelo z obývacího pokoje. Tam na nás čekal další člověk, zdejší stařešina. Doslechl se, že máme v noci přijít, a rozhodl se také zúčastnit. Opět následovalo vítání, pak jsme se usadili a začali si vykládat o všem možném. A samozřejmě, jakmile se naskytla příležitost, stočil jsem řeč na bioplyn.
„Nesvítí to moc silně…“ „Svítí, podívej,“ řekl farmář a pootočil knoflíkem lampy zavěšené ze stropu. Bylo to, jako kdyby se ranní šero náhle změnilo v jasné odpoledne. „Nepustil jsem to naplno, protože zásoba plynu je omezená. Zatím se nám nestalo, že by to pro naši běžnou spotřebu nestačilo, ale ani tak neplýtváme.“ „Můžete mi ukázat i ty další místnosti?“ byl jsem zvědavý. „Samozřejmě, pojďme.“ Temnou chodbou jsme prošli až na druhý konec domu. „Tohle je naše kuchyň,“ řekl farmář a vedl mě do menší místnosti, kterou jsem v té tmě spíše tušil, než viděl. Farmář se nad něčím sklonil, škrtl zápalkou, něčím pohnul, lehce to zasyčelo, a pak už jsem jen viděl modrozelený plamen plynového sporáku. Ve stejnou chvíli jsem také ucítil nevábný zápach, který však rychle zmizel. „Tady vaříme.“ „A světlo?“ „Zavedli jsme to sem pouze do vařiče.“ „A jak to, že když jsme byli v obýváku, necítil jsem vůbec žádný zápach?“ „Ten zápach je cítit pouze tu chvilku od otevření plynu do zapálení. Když už to hoří, necítíš vůbec nic.“ „Takže kdyby někdo omylem nechal otevřený ventil, asi bych si toho rychle všiml, že?“ „Přesně tak,“ zasmáli jsme se všichni při té představě. Vařič jsme vypnuli a zamířili do další místnosti. Někdo nás ale předběhl. Byla to jeho žena se synem. Pomáhala mu s domácími úkoly, a tak tu lampa běžela naplno. V místnosti byl pouze stůl, nějaké krabice na zemi a na stole a v rohu police. Nechtěli jsme vyrušovat, a tak jsme jen nakoukli a šli zpátky. Světlo už bylo opět ztlumené a diskuse ve svahilštině běžela na plné obrátky.
Zrádná bludička
Když jsem pozdě v noci odemkl dveře svého pokoje, automaticky jsem nahmatal knoflík vypínače a zmáčkl. Vypínač cvakl, ale světlo se nerozsvítilo. Ach, ta elektřina! Ještě štěstí, že mám v batohu čelovku. Nahmatal jsem ji a zapnul. Objevila se bludička, která během několika vteřin zhasla. Posadil jsem se na postel a potmě si sundal boty, svlékl kalhoty, oblékl si čisté tričko a zalehl do postele. Zítra ráno musím koupit monočlánky.
Co kdybych vám řekl, že hned za našimi hranicemi se nachází krajina pohádek, která zatím uniká pozornosti většiny českých turistů?
Co v Německu? Ať před cestou, nebo po ní, všichni se mě ptali úplně stejně. Příroda, lidé, památky? Reakce většinou nechápavé. Přestože průzkumy veřejného mínění říkají, že se vztahy Čechů a Němců rok od roku lepší, v mém okolí to není moc znát. Občas někdo chválí výhodné nákupy nebo působivou atmosféru drážďanských vánočních trhů, ale stejně je rád, když může konzumovat oblíbené potraviny, sice polepené německými etiketami, pěkně doma v české kotlině. Je to zvláštní, když si uvědomíme, jak mnoho společného s našimi velkými sousedy máme.
Za sedmero horami
Začít můžeme třeba u nejranějších vzpomínek. V dětství jsme slýchávali pohádky o zlých a hodných králích, o přeshraničních vdavkách, o drobných šarvátkách, při kterých jednotliví mocipáni bojovali o svá drobná území. Když se však podíváme na mapu středověkých Čech, brzy si uvědomíme, že zde se děj těchto příběhů pravděpodobně neodehrával. Stopy po podobných událostech najdeme mnohem snadněji právě v sousedním Německu, které bylo ještě před 150 lety rozdrobeno na desítky malých území, království, knížectví a svobodných měst s vlastními vládci, tak jak to známe z dětských příběhů.
Skvěle je to vidět třeba ve spolkové zemi Porýní-Falc, kam jsem zamířil při své mými přáteli nepochopené cestě. Řeka Rýn byla již od pravěku evropskou tepnou, podél které probíhal obchod, cesty i válečné výpravy. Každý mocichtivý člověk v této oblasti se snažil zajistit si k řece přístup a dát ostatním najevo, že je to právě on, kdo zde hraje prim. Krajinu podél řeky, zejména podél středního toku, si můžete představit jako hustě koncentrovanou přehlídku těch nejkrásnějších a nejimpozantnějších historických staveb. Nejlépe je uvidíte z paluby některé z četných výletních lodí, které se po řece plaví. Začít můžete třeba v městečku St. Goar ležícím jen pár kilometrů proti proudu od města Koblenz, kde se do Rýna vlévá významná řeka Mosela, přinášející vodu od města Trevíru. Pokud poplujete proti proudu (což doporučuji), proplujete nejdříve kolem skály zvané Lorelei. Jedná se o nejužší místo Rýna mezi hranicí Švýcarska a ústím do moře. Proud je zde prudký a spolu se skalisky pod hladinou komplikuje lodní dopravu. V historii zde došlo k mnoha nehodám lodí. Podle legendy má všechny na svědomí stejnojmenná víla, která láká námořníky blíž ke skále, podobně jako to dělají sirény z řecké mytologie.
Hned za skálou proplujete časem. Na obou březích řeky začnou jako houby po dešti vyskakovat na skalách mohutné hrady, pod nimi krásná starobylá městečka. A když píšu mohutné, myslím mohutné. Jen ty největší z Čech by se s nimi daly srovnávat, ale počtem by nás ty rýnské naprosto převálcovaly. Nejlepší je, že jsou všechny krásně opravené a z velké většiny přístupné. V některých stále žijí lidé, jiné jsou přebudovány na luxusní hotely či restaurace a zbytek stále slouží reprezentačním účelům.
Zpátky do minulosti
Chybu neuděláte, když vystoupíte na břeh. Jak jsem se již zmínil, většina měst si dosud uchovala atmosféru dob dávno minulých. Stále v nich můžete najít zbytky opevnění, projít se po hradbách a proplétat se úzkými středověkými uličkami. Vysoké hrázděné stavby s mile křivými stěnami na vás budou působit, jako kdyby vám chtěly něco sdělit. Příběhy ze své historie, osudy svých majitelů. Stará pošta, celnice, skladiště, trh… Připadal jsem si po chvíli jako v nějaké fantasy počítačové hře, ovšem s daleko lépe modelovaným prostředím.
Pokud vás omrzí kameny a dřevo okolních staveb, doporučuji navštívit některou z místních restaurací. Německo si s kvalitní gastronomií jistě mnoho lidí nespojuje, přinejlepším nás napadne eintopf, případně některá z parodií z pořadu Česká soda. Je to ale chyba. Ačkoli jsem velkým fanouškem historie a krajina kolem Rýna na mě měla vliv přímo fantastický, většina vzpomínek se váže ke gastronomickým zážitkům.
Ve většině restaurací vám nabídnou pokrmy z místních produktů. Což trochu naznačuje, že velká většina jich bude mít něco společného s rybami. Nemusíte se ale bát, že byste nedostali nic jiného. Místní restauratéři se opravdu snaží, a tak se stále více podniků objevuje na seznamech známých gastronomických speciálů. Navíc ačkoli se celá oblast nachází v té bohatší části Německa, ani pro našince tu není extrémně draho. Na závěr pak přichází logická tečka. Kde jinde ochutnat rýnský ryzlink, než právě zde? Nabídnou vám ho v každé restauraci. Pokud ale chcete oblast poznat trochu lépe, doporučuji se rozjet na venkov a vyhledat nějaké menší vinařství. Místní producenti vám rádi a ochotně vysvětlí, v čem spočívají přednosti tohoto lahodného nápoje, a pokud byste náhodou váhali, dají vám ochutnat hned z několika posledních sklizní. Odjíždí se pak o to obtížněji.
Co tedy dělat v Německu, vracím se k původní otázce. Je toho mnoho. Pokud jste milovník přírody, historie a dobrého jídla, určitě se nespletete, když naše západní sousedy navštívíte. Určitě vás, stejně jako mě, v mnohém překvapí.
V Mexiku se kvůli násilnostem drogové války rozmáhá kult Santa Muerte. Církev o světici s kosou nechce ani slyšet a snaží se, aby ji Mexičané pustili z hlavy.
Smrtka v červeném se mocně rozmachuje kosou, její kolegyně v černém vztahuje pařát na celou planetu, další má rudou kápi a sedí na trůně jako král. Ta největší měří metr, kolem krku má „dolary“ s lebkovými motivy a mezi prstními kůstkami vonnou tyčinku. Pouliční prodejce Israel v centru mexické metropole nabízí ke koupi Smrt. Svatou Smrt neboli Santa Muerte.
„Ta v černém tě ochrání, ta v červeném vyřeší tvoje milostné potíže, zelená ti dá dobré zdraví, žlutá zařídí peníze, modrá úspěchy ve studiu a v práci, fialová převrátí negativní v pozitivní,“ jmenuje, jak si amulety mezi sebe rozdělily práci. A která se prodává nejlépe?
„Tahle! Funguje na všechno,“ bere do ruky kostlivkyni, jejíž plášť hraje všemi barvami, jako kdyby si sem odskočila z alegorického vozu z průvodu za práva gayů.
Když si za peníze, které v přepočtu odpovídají asi 15 korunám, koupím jednu smrťáckou samolepku, Israel se mi smutně svěří, že obchody vůbec nejdou. Ač je už poledne, jsem prý toho dne prvním zákazníkem. Možná vás napadne, že se není co divit, když nabízí tak bizarní zboží. On však není žádný výstředník, spíše se jen přiživuje na kultu, který se v posledním dvacetiletí v zemi neobyčejně rozmohl. Kde se kult vzal, to katolík Israel netuší, ale už čtyři roky se k Santa Muerte poctivě modlí. I za to, aby měl lepší odbyt.
Indiánka i Evropanka
„Je pravděpodobné, že vychází z in¬diánských náboženství, v nichž smrt hrála velkou roli. Ale nejsou pro to žádné vědecké důkazy. Indiáni ji zobrazovali jako postavu, ze které pomalu odpadává maso. Ovšem podoba Santa Muerte vychází zcela z evropské tradice,“ říká nám žurnalista a vysokoškolský učitel Juan Ambrosio, který o Santa Muerte napsal knihu, a přitom odkazuje na kosu, knihu, sovu, černou kočku a další doprovodné čarodějnické atributy. Navíc něco podobného mají i v Argentině, kam vliv Aztéků rozhodně nezasahoval. „Když jsem v 90. letech hledal nějaké informace pro svůj článek do novin, zjistil jsem, že o tématu neexistuje žádná literatura. Tak jsem se rozhodl, že ji napíšu sám,“ vysvětluje.
Podle jeho rešerší se první psané zmínky o Santa Muerte objevují v 17. století, ale naprosto okrajově. První rozmach nastal za krvavých časů mexické revoluce, kdy se k ní modlily především ženy z nižších vrstev. Buď proto, aby jim zajistila, že se jejich milovaný vrátí z boje, nebo proto, aby jim sehnala nového partnera poté, co si vzala toho původního. Ty drsnější pak žádaly svatou Smrt, aby se nějak vypořádala s jejich sokyní v lásce. Roli svérázného amora si svatá Smrt ponechává dodnes. „Zůstává stále spíše světicí pro ženy. Ty ji považují za stejně silnou, jako je Bůh, jenže s některými požadavky by se na Stvořitele zkrátka styděly obrátit,“ dodává Ambrosio.
Světice z galerky
Jedno zobrazení Santa Muerte, které se také přezdívá Bílá paní nebo Bílá dívka, měli v Zacatecasu v kostele. Měla ochraňovat horníky před smrtí v dole. Další byla ve svatostáncích v Hidalgu a Oaxace. Byl to jen lokální kult, který kromě místních nikoho moc nevzrušoval, i když je pravda, že u oltáříku svaté Smrti se hromadilo více květin než naproti u Panny Marie. Dlouhodobě tady Smrt platila za ochránkyni lidí z galerky, zlodějů, prostitutek, pasáků, ale také naopak policistů či vojáků. S rozmachem násilí, které Mexiko zachvátilo kvůli drogové válce státu proti kartelům a mafií proti sobě navzájem, se právě tento aspekt dostal do popředí.
„Když se v domě nějakého zatčeného kápa objeví oltář svaté Smrti, hned o tom média široce informují, jako by za jeho činy mohla. Ale když se tam najde oltář Panny Marie, nestojí to nikomu ani za zmínku,“ brání čtyřicátník Ambrosio kostěnou světici před automaticky negativním pohledem.
Smrtící melodie
Že se mezi mafiány její kult pevně uchytil, dosvědčuje i hudebník Mario Castelo Quintero z města Sinaloa, který pro bosse nejsilnější zločinecké organizace v zemi skládá písničky o jejich „hrdinských“ činech. „Zatímco starší chtějí, aby do textu zahrnul Jesúse Malverdeho (lidmi kanonizovaný „Jánošík“ z přelomu 19. a 20. století – pozn. aut.), mladší ročníky jednoznačně upřednostňují Santa Muerte,“ říká oplácaný třicátník v červené baseballové čepici.
V Mexiku, kde kostlivec láká na oběd do restaurace a kde jsou o Dušičkách lebky z cukru tradiční mlskou pro děti, není divu, že Santa Muerte získala na popularitě v době, kdy tradiční světci už jsou tak nějak opotřebovaní a lidé pátrají po něčem novém, k čemu by mohli upnout svou víru. Dlouho však trvalo, než její obliba začala být veřejně zřejmá. „Dříve její přívrženci schovávali její amulety pod oblečením, dnes je okatě předvádějí na odiv,“ komentuje to Ambrosio. Uchytila se především v chudších vrstvách, movití Mexičané se o jejích přívržencích vyjadřují s neskrývaným opovržením.
Polibek pro moji holčičku
Za to, že svatá Smrt vystoupila z podsvětí, může Enriqueta Romerová, která v roce 2000 průlomově umístila oltář s jejími obrazy a sochami před svůj dům v chudé čtvrti Tepito. Vynesla ji na světlo, protože jí to v těžké životní situaci slíbila. Co konkrétně pro ni Santa Muerte udělala, to si ovšem šedesátnice s bílým melírem a výrazným zlatým zubem nechává pro sebe.
Při prvním pohledu to tu vypadá jako u květinářství, protože růže, karafiáty a další řezané rostliny přetékají z chodníku až do silnice. Jenže květy se odsud neodnášejí. Naopak se tu nechávají jako obětiny pro svatou Smrt, která se tu objevuje v tak temných podobách, že i ta nejdrsnější metalová skupina by si ji mohla dát na přebal svého cédéčka.
Enriqueta Romerová o Santa Muerte mluví rozněžněně jako o „své holčičce“ a před pózováním pro fotografii jí přes sklo posílá vzdušný polibek. Udělala si z ní byznys. Na odbyt jdou především tlusté svíčky s lebkou. „Já ji miluju. Modlím se k ní, aby se starala o mne, o mou rodinu, o všechny, kdo se k ní modlí, i o ty, kteří to nedělají,“ vypráví ta lehce zmatená paní. (Mimochodem, ten den je oblečena ve stejných barvách jako její „holčička“ ve vitríně, již každý měsíc převléká do jiných šatů.) To, že Smrtku za svou ochránkyni považují mafiáni, vůbec neřeší: „Je třeba věřit ve všechny, v Ježíše, v Marii i ve svatou Smrt. Stejně je nad vším Bůh, a ten si nás u posledního soudu přebere.“
Fotogenická svatá
Úspěchu oltáře z ulice Alfería si všiml i kněz David Romo Guillén z letničního kostela o pár bloků dále, a hned kostel předělal tak, že je zasvěcený Santa Muerte. To je naprosto bizarní, protože jeho religiózní směr existenci světců odmítá. Na tento očividný nesoulad se však Roma nemohu zeptat. Sedí totiž ve vězení za praní špinavých peněz získaných z únosů. Duchovní dostal trest 66 let odnětí svobody, ovšem brání se vysvětlením, že vysoký obnos považoval za běžný dar od farníků ve prospěch jeho svatostánku, který leží ve špinavé části metropole jen 15 minut chůze od katedrály na centrálním náměstí Zócalo.
V žádné katedrále neuvidíte tolik Ježíšů, jako je tady k vidění Smrtek. Jsou obklopené květinami a lidé před nimi klečí v dlouhých modlitbách, při nichž drmolí své modlitby. Ty se řídí texty lehce pozměněných katolických modlitebních knížek, takže věřící nikdy nezapomenou žádat o milost i Boha, Krista a Bohorodičku.
Jedné soše dali prosebníci do rukou lízátko, jiné zas jablko i s cenovkou. Dále má na jídelníčku pivo, kolu, čokoládovou tyčinku a jednu zapálenou cigaretu. Snad jen náhodou pod jedním obrazem podřimuje černá kočka.
Jako cynický ateista dávám Santa Muerte titul nejfotogeničtější světice. Zatímco ty ostatní vždy unyle hledí k nebi, Smrtka se šklebí. Ve tváři má drsný výsměch nám všem, kteří máme před sebou kariéru nebožtíků.
Vatikán ji nechce
Ambrosio podezřívá Roma, že mu svatostánek se střechou z vlnitého plechu byl malý a chtěl se na kultu obohatit. Dokonce prý neúspěšně žádal o uznání kultu jako nové církve. Aby si dodal na důležitosti, opakoval, že Santa Muerte má v Mexiku dva miliony příznivců. Protože neexistují jiné údaje, objevuje se od té doby toto ničím nepodložené číslo ve všech článcích o svaté Smrti, včetně toho nejvlivnějšího na Wikipedii. Skutečný počet nikdo nezná.
„Před deseti lety se zdálo, že její obliba poroste do nekonečna. Nyní ale trend stagnuje,“ říká Ambrosio s tím, že věřící si nikdy nepřáli odtrhnout se od katolické církve.
Nicméně Vatikán po Romově vystoupení už měl Santa Muerte dost a prohlásil ji za ďáblův výtvor. Dokonce nařídil, aby z výše zmíněných kostelů farníci odstranili její škodlivá zobrazení, která tam bez velkého zájmu o ně byla po staletí. Někteří katolíci pak přinášeli obětiny ke křížům, aby si u Krista vyprosili milost za to, že si s ní zadali. Definitivně pohřbívat Smrtku by však bylo více než předčasné.
