Uháníme z Phonsavanu na zaprášené motorce po štěrkové cestě vedoucí kolem proslulé Planiny džbánů. Je poledne a úmorné vedro jen stěží zmírňuje jemný vánek pronikající pod naše košile. V dáli se tyčí zelené krasové kopečky a všude kolem nás se rozprostírá suchá planina plná obrovských kulatých kráterů. Sem tam se objeví nějaký další motorista, ale jinak jsme tu jen my a díry v zemi připomínající krátery po meteoritech. Po pár desítkách kilometrů dojedeme do malé vesničky s názvem Ban Napia, kde nás místní lidé s úsměvem zvou do svých domovů. Ukazují nám řemeslo, kterým se zde živí – přeměňují objekty sloužící k zabíjení v předměty, pomocí nichž se lze nasytit.
Originální nápad
Laos je nejvíce bombardovanou zemí v historii lidstva. Během tajné války v letech 1964–1973 shodily Spojené státy na hornatá území na severu země přes dva miliony tun bomb. To je více, než vážily všechny bomby svržené během druhé světové války dohromady. Bombardováním se snažily Spojené státy zlikvidovat laoskou vládu, která Severnímu Vietnamu nechávala na svém území prostor pro zásobování jihu po Ho Či Minově stezce. Většina obětí byli nevinní civilisté. Zdejší lidé se s následky tohoto zbytečného jednostranného konfliktu vypořádávají dodnes. Jejich rodiče a prarodiče byli nuceni žít v podzemních jeskyních a svá pole obdělávat po nocích, kdy jim nad hlavami nelétala nebezpečná letadla shazující ničivá překvapení. Zvuky letounů byly realitou každodenního života. Ani dnes, téměř 40 let po ukončení bombardování, nenacházejí lidé klid. Třicet procent min po shození neexplodovalo a na následky náhodných výbuchů zemře v současnosti v Laosu v průměru jeden člověk denně. Obzvlášť citlivou skupinou jsou děti, miny si častou spletou s hračkami. Kvůli všudypřítomnosti nevybuchlé munice navíc obyvatelé nemohou obdělávat půdu, a krajina tak chvílemi připomíná scény z katastrofického filmu – zanedbaná a zarostlá území posetá velkými trhlinami po již vybuchlých minách, raketami, granáty a kovovými pouzdry, která po nich zbyla.
Vesničané z Ban Napia před 30 lety začali prázdná pouzdra sbírat a využívat je k výrobě lžic. „Továrny” na jejich výrobu mají přímo na svých zahradách. Skládají se z pece, stoličky, nakoupeného šrotu, několika kovových pomůcek a páru šikovných rukou, které promění smrtící zbraň v užitečný nástroj. Jak taková výroba probíhá? Nejdříve se vhodí velké kovové části do ohně, aby se tak oddělil hliník od ostatních kovů, jako je ocel apod. Hliník je pak roztaven v peci a sběračkou se nalije malým otvorem do speciálních forem. Dvoudílné uzavíratelné formy si lidé ve vesničce vyrábějí sami ze dřeva, a uvnitř je vytvarována lžíce pro přesné rozlití roztaveného aluminia. Nádoby se mohou otevřít a lžíce vyjmout již po minutě. Pro snadnější manipulaci s hotovou lžící výrobce potře vnitřek formy směsí prachu a vody ještě před vlitím roztaveného hliníku. Formu lze téměř ihned po vyjmutí lžíce znovu použít. V současnosti je v Ban Napia do výroby zapojeno více než třináct rodin, jež jsou schopny vyprodukovat přes 150 000 lžic ročně.
Nebezpečná práce
Projekt má samozřejmě své kritiky. Mezi nejsilnější argumenty patří fakt, že výroba lžic vybízí chudé a zranitelné komunity ke sběru válečného odpadu, což je vysoce nebezpečná aktivita. Za kilogram šrotu lze dostat až 15 000 kipů (35 Kč), a to jsou v Laosu velmi dobré peníze. Lidé při sběru často nemají dostatečné informace a školení k náročnému procesu sběru materiálu, proto velmi často dochází k fatálním nehodám. Některé z min americké, ruské, čínské, ale třeba i československé výroby vybouchnou přímo pod jejich nohama.
Jedním z důvodů, proč se do dění ve vesnici v posledních letech zapojilo několik neziskových organizací, je zvýšení bezpečnosti. Kromě toho mají za cíl i zajistit dostupnost elektřiny pro vesničany a rozvoj nových příležitostí obživy. V rámci ochrany životního prostředí nabádají dále rodiny k optimalizaci využití pecí pomocí minimalizace spotřeby dřeva. Mezi jejich další cíle patří rozvoj sortimentu zboží vyráběného z aluminia. V současnosti jsou k dispozici také formy na náramky, jídelní hůlky, klíčenky a různé amulety. Neziskové organizace též chtějí zvýšit povědomí o produkci v zahraničí a rozšiřovat distribuční kanály dále na světové trhy. Již dnes je možné koupit některé z produktů vesničky třeba v New Yorku.
Bomby mají v oblasti severovýchodního Laosu jednu velmi důležitou funkci. Místní lidé je využívají v architektuře. Typický dům menšinových kmenů, jako je například Hmong, je postaven na vysokých dřevěných kůlech. Důvodem je ochrana proti záplavám v deštivých obdobích monzunů a také ochrana proti hmyzu. Bomby shozené na Laos dosahují někdy délky až tří metrů, jsou tedy velmi vhodnou a stabilní podpěrou domů a nahrazují tak dřevěné kůly rychle podléhající rozkladu. Kromě toho využívají lidé bomby jako odkládací poličky, dekoraci na svých zahrádkách a některé jejich součásti slouží jako pomůcky při vaření či pečení ve stylu barbecue.
Zaminovaná země
Severolaoskou krajinou se bohužel člověk nemůže volně procházet tak, jak jsme na to zvyklí třeba z českých lesů. Za vážně kontaminované válečnou municí je považováno 10 z 18 provincií země. Odhaduje se, že v současnosti se nachází v Laosu více než 65 milionů nevybuchlých bomb. Pokud se člověk například v okolí Phonsavanu chce vydat na procházku, měl by se pohybovat pouze mezi vyznačenými značkami od organizace Mines Advisory Group (MAG), která se již desítky let stará o očišťování terénu od tzv. UXO (unexploded ordnance) – nevybuchlých min. Červeno-bílé značky oddělují území, která byla prozkoumána důkladně i pod zemí od těch, která byla ošetřena pouze povrchově, a kde tedy potenciálně hrozí výbuch. Doposud se organizaci MAG podařilo odstranit více než milion neodpálených min, což odpovídá 23 000 hektarů laoského území. Práce je technicky extrémně náročná a nebezpečná. Spousta agentů při průzkumech přišla o některou končetinu, nebo v tom horším případě i o život. MAG odhaduje, že ke kompletnímu očištění laoského území od min bude při současném tempu potřebovat minimálně 150 let.
Dnes, téměř čtyři desetiletí po ukončení války v Indočíně, je Vietnam rychle se rozvíjející zemí. To je dáno především postojem jeho obyvatel bez předsudků k obchodu, turismu i technologickému vývoji. Oproti tomu menší státy, jako je Laos a Kambodža, stojí v jeho stínu. Lidé těchto zemí jsou mnohem méně průbojní. Navíc svět jako by je ani nebral v potaz v souvislosti s brutálním konfliktem. Laos byl oficiálně prohlášen za neutrální zemi, a přesto se ty nejkrvavější scény odehrály právě na jeho území. Vietnam ani USA nerespektovaly jeho neutralitu a využily poddajnosti jeho lidí ke svým vlastním válečným cílům. Krvavé scény se v Laosu odehrávají dodnes. S přítomností zahraničních neziskových organizací pomalu narůstá návštěvnost severolaoských vesniček, jako je Ban Napia, a zvyšuje se tak informovanost o rozsáhlosti škod způsobených americkým bombardováním. Místní obyvatelé sami často mají strach projít se dál za svou vesnici. Na spoustě míst jim hrozí, že natrefí na nějakou z nášlapných min. Jejich denním chlebem je z nouze ctnost. Dokud z území nejsou odstraněny miny, nemohou obdělávat svá pole a pěstovat na nich rýži a jiné plodiny, což by za normálních okolností zřejmě dělali. V září 2011 byl rozšířen Ottawský pakt (Ottawa Treaty), oficiálně známý jako Úmluva o zákazu užívání, skladování, výroby a umísťování nášlapných min, na stávajících 161 signatářů. USA ho doposud nepodepsaly.
Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Může za to zřejmě Jerry, třicetiletý grafik, kterého stejně jako mě zajímají neobyčejné životy lidí. Společně jsme v Malakce, malajském městě se skoro milionem obyvatel, pátrali po vietnamské komunitě, která loví, zabíjí a jí bezdomovecké psy. Po pár dnech jsme konečně narazili na člověka, který nás vzal za svým známým, jehož rodina se na tuto nelegální akci chystala.
Abychom si rozuměli, v samotném Vietnamu je zabíjení a pojídání psů tolerované. Problém nastává u vietnamských komunit v sousedních státech, třeba právě v Malajsii, kde se podobnými činy pohybujete už za hranicemi zákona. Vietnamci jedí psy tradičně už od narození, patří to k jejich kultuře, zvykům. Psi se běžně jedí jak ve Vietnamu, tak třeba v Číně a místní přistěhovalci z Vietnamu v Malajsii nedělají výjimky, přestože to tady je velice riskantní. V Malajsii sice na první pohled vládne harmonie, ale na druhou stranu tu je běžný trest smrti anebo dlouhodobé vězení. Přesto to přehlížejí. Sice si dávají pozor, ale i tak se konají tato psí jatka jen několik metrů od míst, kde žije spousta lidí, kde jsou obchody atd. „Bezpečí“ jim zajišťuje oheň. Kdyby šel náhodou někdo kolem, mrtvého psa rychle pokryjí listím a větvemi a hodí do plamenů. Nikdo se pak už nezajímá, co to vlastně na dvoře domu hoří.
Podobné akce se konají zhruba jednou za čtrnáct dní. Sejde se při nich celá širší rodina s přáteli, já byl v kolektivu zhruba dvaceti lidí. Několik dní před jejím konáním nastražili past na psa, kterého pak přemístili do boudy u místa, kde se sezení konalo. Pak konečně nastal den D, který začal drobným dramatem. Vietnamci očividně při pohledu na můj foťák znervózněli a začali se bát. Vzduchem létala drsná slova, pár lidí mávalo sekáčky a noži nad hlavou ve vzájemné hádce. Nakonec se však situace uklidnila a dobré vibrace vyhrály, přestože to pro mě byl dost těžký moment. Mohlo se tedy začít.
Nejdříve psa jeden člověk udeřil několikrát holí do hlavy, aby ho omráčil. Již ve spolupráci s druhým ho potom pověsil na hák a podřízl mu krk. Tam visel, dokud nevykrvácel. Mrtvého psa dali na chvíli na oheň, aby se mu spálila srst. Toto torzo pak stáhli, vyvrhli a naporcovali. Z takto připravených surovin připravili hned několik jídel, která nedočkavě nanosili na zem ve velké místnosti. V onen dlouho vyhlížený večer si už nikdo na odpolední drama nevzpomněl. Všichni se spolu bavili, pili rýžovou směs s pivem, brandy či tequilou nebo whisky, a to až do doby, než upadli do tvrdého alkoholického spánku.
Na začátku byl úmysl napsat článek o nejšťastnějších státech světa. Postupně z něj začal vznikat příspěvek o nejvíce nešťastných zemích naší planety. Nic však není černobílé. A dá se štěstí vůbec změřit?
Kostarika, Belize, El Salvador, Panama, Nikaragua, Guatemala a Honduras. Kromě toho, že všechny tyto země leží ve Střední Americe, mají ještě jedno společné. Minulý rok se dostaly do první třináctky nejšťastnějších států světa vzhledem ke svým zdrojům. Pro mnohé velmi překvapivé výsledky přinesl britský think tank New Economics Foundation (NEF). K závěrům došel prostřednictvím svého indexu šťastné planety (The Happy Planet Index). Štěstí se podle britských výzkumníků dá vypočítat prostřednictvím třech ukazatelů: ekologické stopy země, předpokládaného věku dožití a pocitu pohody občanů. Nejšťastnější zemí světa se tak stala Kostarika. A Střední Amerika pak podle všeho nejšťastnějším územím naší planety.
Střední Amerika je, co se rozlohy týče, o něco menší než Francie. Není proto zas takové překvapení, že se celý region umístil v podobné části žebříčku. Co tedy všechny státy Střední Ameriky spojuje? Na první pohled je to nádherná příroda, podobná historie a pozitivní přístup k životu. A také dopravní prostředek, který nikde jinde nenajdete.
Milovaný i nenáviděný
„Takže, vítej ve Střední Americe,“ říkám Danovi na zaprášeném guatemalském nádraží. Ještě před chvílí jsme si vezli zadnice v mexickém autobuse, jehož pohodlí a prostor na nohy by mexickému cestujícímu záviděl každý Evropan. Teď však stojíme před chicken busem, pravým dopravním prostředkem Střední Ameriky. Už k nám míří pilot vozidla, upocený Guatemalčan, jehož hlava mi končí přesně v úrovni prsou. Bere nám věci a hází je na střechu autobusu. Čeká nás s ním padesát kilometrů a sedm hodin cesty. Chicken (kuřecí) bus je žlutý školní autobus, který už z nějakého důvodu nemůže vozit školáky v USA. Svůj druhý život začíná ve Střední Americe jako meziměstský i dálkový spoj. Ty samé autobusy, co byly pro své stáří nebo poruchu v Severní Americe vyřazeny z provozu, tu denně převážejí stovky lidí. Řidiči se s vozy příliš nemazlí, nedělá jim problém v nich přebrodit menší řeku nebo přeskákat prašnou cestu plnou výmolů.
Přezdívku „chicken“ si podle některých vysloužil díky tomu, že se v něm přepravuje také drůbež. Podle mě je to však spíše z toho důvodu, že se do něj vejde nekonečno pasažérů. Bez nadsázky. Na sedadle pro dva normální americké žáky do věku patnácti let zde sedí pětičlenná rodina. Když už jsou plné sedačky, stojí se v uličce, často jen na jedné noze. Napěchovaný autobus tak připomíná klecový chov brojlerů.
Pokud byste měli hodně času a trpělivosti, můžete s chicken busem projet Střední Ameriku od Guatemaly po Panamu. A právě v Panamě narazíte na ty nejbarevnější autobusy v nejrůznějším tematickém provedení. Na kapotách busů nejčastěji uvidíte výjevy z Ježíšova života nebo propagaci jehovistů.
Kuřecí bus má pro turistu obrovskou hodnotu. Pokud s ním vydrží cestovat i delší cesty (za což už považuji i našich 50 km a sedm hodin), dostane se celkem dobře pod povrch středoamerického života. Třeba zjistí, že i když místní lidé mají málo nebo spíš nic, nikdy neodmítnou bezdomovce, falešně zpívajícího kytaristu nebo nadávajícího kněze, kteří čas od času za jízdy žebrají. Přestože místní mají právo chicken bus nenávidět, nestěžují si. A tak je to i v jejich všedním životě. I když mají právo nenávidět své zkorumpované politiky, všudypřítomnou chudobu a kriminalitu, nestěžují si.
Pura Vida!
„Kostarika – a potažmo Střední Amerika mají něco, co jsem jinde neviděla a co je i v České republice raritou. A tím jsou dvě věci – velká skromnost a pozitivní přístup k životu,“ říká Veronika Vacková, která v Kostarice studovala a žije už tři roky. „Kostaričané bydlí v malých jednopatrových mnohogeneračních domcích (tzn. 3–4 generace) s celou rodinou (zhruba deset a více příbuzných). Mají jen nezbytný nábytek a dekorace, nakupují jen ty nejzákladnější potraviny a i šance na cestování jsou u takové střední třídy malé.“ I přes to prý nikdy nepotkala nešťastného Kostaričana. Národní heslo Pura Vida!, často používané jako pozdrav, je v přímém překladu ryzí život a znamená něco jako všechno je v pořádku, všechno je OK. To velice dobře vyjadřuje kostarický přístup k životu – nemáme moc, ale dostatek a žijeme si dobře. Zároveň tento optimismus není součástí etikety a není to ani do určité míry ten povrchní optimismus, jaký můžeme pozorovat například v USA. Tady je velice organický, a co více, nakažlivý! Ráno vyjdu na ulici a všichni se na mě usmívají, pozdravíme se, prohodíme „Pura Vida!“ a člověku najednou nic nechybí. Je spokojený a rád tam, kde je,“ dodává čtyřiadvacetiletá rodačka z Olomouce, která se prozatím usadila v malém domečku na předměstí hlavního města Kostariky.
Stačí úsměv?
Úsměv a optimistická mysl jsou pro Střední Ameriku typické. Stačí to však ke štěstí? „Možná u Kostariky a Panamy,“ hodnotí výsledky výzkumu historik a iberoamerikanista Josef Opatrný. Ze své pozice však Guatemalu, El Salvador, Belize a Honduras v první třináctce akceptovat nemůže. Naráží především na velké sociální rozdíly uvnitř těchto zemí a vleklé občanské války v minulosti. Připomíná také současné problémy s narkoobchodem a vysokou zločinností. „S výjimkou Belize to jsou státy, které mají snad nejkrvavější minulost nebo i přítomnost z celé Latinské Ameriky. Hlavně tedy Guatemala. Začátkem šedesátých let minulého století tam začala občanská válka a trvala až do roku 1996. Nejenže si vyžádala na dvě až tři stovky tisíc obětí, ale také po sobě zanechala rozvrácené rodiny, chudobu a kriminalitu. Političtí představitelé zatím nejsou schopni téměř žádný problém vyřešit. Samostatnou kapitolou jsou dívky, které byly za války znásilněny vojáky. Dnes mají už dospělé děti, které většinou nikdy nepoznaly rodinu a lidský život pro ně nemá žádnou cenu,“ shrnuje stručně profesor Opatrný.
Komplikovaná historie a nestabilita země se podepisuje i na současné společnosti. Všechny čtyři státy se objevují v první desítce zemí s nejvyšší mírou násilných smrtí. Honduras je v tomto směru nejhorší. Na sto tisíc obyvatel zde násilnou smrtí umírá 82 lidí (v Česku to jsou necelé dvě osoby). Ale i v ostatních středoamerických státech musíte na sebe dávat velký pozor. Že něco není v pořádku, to je poznat hned na první pohled. Například v hlavním městě Kostariky, v San José, nenajdete jedinou budovu, rodinný nebo činžovní dům bez vysokého plotu a žiletkového ostnatého drátu. Veronika to zná také z vlastní zkušenosti: „Je tady spousta kriminality a násilí. Jak doma, tak na ulici. Každá budova má vysoké mříže, ostnatý nebo dokonce elektrický drát, deset psů a vrátného. V San José jsem nedávno viděla na jednom domě napsáno: ‚Představte si, jak by naše město vypadalo bez mříží.‘ Pro všechny je to hodně těžko představitelné.“
Dá se štěstí měřit?
„Z indexu šťastné planety se naprosto vytratily životy konkrétních lidí. Nezahrnout do takového výzkumu všechny hrůzy, se kterými se tito lidé potýkali a potýkají, nevzít v potaz taková fakta, jako že přišli o celé rodiny, byli svědky vraždění svých blízkých, byli mučeni a strádali hladem, mi opravdu přijde vůči těm chudákům jako naprostý výsměch,“ komentuje zprávu indexu šťastné planety Josef Opatrný.
Výzkumníci z britského think tanku jsou si toho vědomi. Svůj postup však obhajují tím, že nejhorší omezování lidských práv nebo největší chudoba se většinou týká jen úzké skupiny lidí, která výsledky výzkumu nemůže natolik ovlivnit. „Stejně jako HDP maskuje nerovnosti v příjmech v rámci dané země, tak i průměrný pocit pohody občanů maskuje nerovnosti v pocitu štěstí,“ zastává se metodiky Saamah Abdallah, jeden z hlavních autorů zprávy. „Předpokládáme, že když se lidí zeptáte, jak celkově vnímají svůj život, budou schopni zhodnotit všechny aspekty dohromady a rozhodnout, co je pro ně samotné důležité. Může se pak také stát, že někdo s vysokou životní úrovní bude mít nízký pocit pohody, protože například nemá dostatek času na svou rodinu.“ Podle Abdallaha však z výsledků výzkumu vyplývá mnohem zajímavější věc: „Když jsme dříve hledali model úspěšného rozvoje a vývoje společnosti, často jsme si mysleli, že bychom se měli dívat na bohaté státy, jako je například USA. To je samozřejmě naprosto nemožné. Za prvé bychom potřebovali téměř pět planet, abychom všichni mohli žít jako Spojené státy americké. Za druhé náš index jasně dokazuje, že můžeme být šťastní, ba dokonce mnohem šťastnější a neničit tolik planetu.“
„Věřím, že každé místo má tu moc ve vás vyvolat určité povahové rysy nebo určitý typ chování. Z těch míst, kde jsem bydlela, se mi nejvíce líbil ten člověk, kterým jsem byla v Kostarice – skromnější, otevřenější, vřelejší k ostatním, nematerialistická, vlastně šťastnější…“ vysvětluje Veronika své rozhodnutí přestěhovat se do Střední Ameriky a prozatím opustit Česko a USA, kde žila. Projela jsem Guatemalu, Nikaraguu, Kostariku a Panamu. V chicken busu a s úsměvem na tváři. Na rozdíl od Veroniky bych se ale do Střední Ameriky nemohla odstěhovat. Vím, že bych tam nebyla šťastnější. Od místních se však máme hodně co učit. Začít můžeme třeba tím, že budeme méně vyrábět. A více se usmívat.
U Maracaiba, které je největší vodní plochou Latinské Ameriky, začal před stoletím venezuelský ropný boom. Následkem neustálé těžby je však ekologická katastrofa, kterou vláda bohorovně přehlíží.
Chci se v hotelu v devět večer celý zpocený osprchovat, ale z kohoutku nevypadne ani kapka. Zajdu na recepci, jestli mi mohou vyměnit pokoj, ale obsluha se tváří nechápavě. To přece ví každý, že tady v Maracaibu je voda na příděl. Přitom leží na břehu největšího jezera Jižní Ameriky. Jenže to je tak znečištěné, že se tekutina pro 1,5 milionu obyvatel druhého největšího města Venezuely nemůže pustit do sítě bez nutného ošetření, k čemuž ale chybí dostatek čističek.
Fotograf Jimmy Pirela ze zpravodajského serveru Diario Contraste mi na notebooku předvádí snímky, které pořídil ze vzduchu v červnu 2010 a nazval je Jizvy jezera. Další už nemohl nafotit, protože lety nad vodní plochou byly zakázány. Režim socialisty Huga Cháveze, který ve vlasti buduje socialismus 21. století, o důkazy svého nekompetentního hospodaření nestojí. Fotografie vypadají jak abstraktní malby. Jenže nazelenalé skvrny se mastně nerozpínají na plátnech, ale po hladině. Vyčítavě připomínají, že právě v Maracaibu před stoletím začal ropný boom, který republice plní trezory. Ovšem za cenu devastace životního prostředí.
Úniky všeho druhu
Tady se celosvětově poprvé sála ropa ze dna. Vrtů je tu kolem 2500, takže shluky těžebních plošin na Pirelových fotografiích z helikoptéry vypadají jako kovové Benátky. Za desítky let prací Maracaibo plnily další a další roury, aby na povrch vyvedly drahocennou látku. Jenže o jejich údržbu se nikdo pořádně nestaral. „Jezero je plné prorezlých trubek. Jako mísa zkažených makaronů,“ přirovnává Gustavo Carrazquel, předseda organizace Modří ekologové. Podle jeho informací má potrubí celkovou délku 20 tisíc kilometrů.
Oficiální číslo to není. Není jak ho získat, protože státní ropné společnosti PDVSA, která je v zemi drtivě dominantním naftařem, mistrovsky hraje part mrtvého brouka. Tiskový mluvčí PDVSA Alfredo Carquez sice po telefonu slibuje, že mi sežene zodpovědnou osobu, která mě vezme na těžební plošinu a zodpoví všechny dotazy, ale přes opakované urgence zůstává jen u planých slibů. Nezbude, než se spolehnout na úniky. Ty informační jsou pro PDVSA stejně typické jako ty z rozklížených rour.
Jednotlivě to nejsou havárie obrovského rozsahu jako třeba ta, co postihla nedávno Mexický záliv. Ale trvalé úniky byť jen kapek (podle Carrazquela se měsíčně objeví 15 nových případů) se spojí v permanentní katastrofu, kterou stát bohorovně zanedbává. „Přitom peníze jsou. Barel se kupuje za více než 100 dolarů. Stačilo by, aby se z každého barelu dal na záchranu přírody jeden dolar,“ vzdychá Pirela s tím, že Venezuela z půdy vytáhne přes 2,5 milionů barelů denně.
Jenže autoritářský prezident Hugo Chávez, který si díky požehnaně vysokým cenám ropy může dovolit kupovat voličskou popularitu rozhazovačnou sociální politikou, ekologické cítění nemá. I proto, že poškozování životního prostředí jako velký problém nevnímají ani občané. „Velké globální společnosti jsou pod daleko větším tlakem, protože podnikají po celém světě a necitlivá těžba třeba v Africe jim může kvůli kampaním aktivistů způsobit problémy na druhé straně planety,“ vysvětluje předseda organizace Živá Země Alejandro Luy, proč management přeci jen lokálního podniku PDVSA může nad nehodami v klidu mávnout rukou. Poznamenává, že teoreticky má Venezuela velmi dobré zákonodárství na ochranu přírody, ale v praxi je vše jinak. „Když PDVSA způsobí další znečištění, je jejím nejaktivnějším obráncem před tiskem ministerstvo životního prostředí,“ říká s hořkým úsměvem.
Slané, špinavé, zaplevelené
Jenže kdyby ropa představovala jediný problém jezera, bylo by to ještě dobré. Jenže je tu řada dalších. Zaprvé slanost. Ač se tato plocha kvůli své sladké vodě označuje setrvale jako jezero, fakticky se jedná o záliv, který už v době objevení byl úzkým kanálem propojen s Karibským mořem. Ten je však kvůli lepšímu přístupu nákladních lodí postupně rozšiřován a prohlubován, což vede k pronikání moře do vnitrozemí a tedy ke stále větší koncentraci soli a ohrožení živočichů, především v severních částech 13 210 kilometrů čtverečních rozlehlé zátoky (pokud ji tak budeme označovat, připadne titul největšího jihoamerického jezera na Titicaca). Kolem Maracaiba žijí miliony lidí, kteří si z něj udělali odpadkový koš, a oblast se rovněž intenzivně zemědělsky využívá. Splašky z polností i domácností míří téměř bez čištění do vody. „Jen město Maracaibo by potřebovalo vzhledem ke své velikosti 34 čističek, ale má jen tři, a z toho dvě nefunkční,“ tvrdí aktivista Carrazquel. Výsledkem toho všeho je, že v jezeře se vykoupe jen ten, kdo chce riskovat minimálně kožní onemocnění. Ve vedru, které region po celý rok restuje, je to frustrující vědomí.
Poslední rána, která na jezero dopadla, se jmenuje okřehek. Je to plevel, který roste na hladině a zabírá dnes už patnáct procent její výměry. Zbylým živočichům, které ještě nezahubily další rány, bere tento zelený koberec přístup ke světlu a tedy i ke kyslíku, protože řasám není umožněna fotosyntéza. Vědci dosud nepřišli na to, proč se mu tak daří. Jedna teorie uvádí, že je to kvůli prostředkům, které se házejí do vody kvůli neutralizaci ropných skvrn, nebo kvůli naplaveným umělým hnojivům, kterými zdejší na svých farmách nijak nešetří.
„Jednou vítr navál tu trávu ke břehu města, kde začala odumírat. Byl to pekelný zápach,“ vzpomíná fotograf Pirela. Jenže vlády (ať už ta Chávezova v Caracasu nebo ta regionální, dlouho v rukou opozice) si jen zacpaly nos a neudělaly nic. Dosud jediný účinný způsob, jak se plevele zbavit, je vytrhat ho. Jenže Venezuela si pořídila jen jeden speciální kombajn, který podle Modrých ekologů už delší čas kvůli poruše pouze stojí v docích. Zbývá tak pouze manuální likvidace pomocí mačet, což je kvůli její marnosti práce vhodná pro Sisyfa, pokud by si chtěl dát změnu od svého balvanu. Jestli to tak půjde dál, zaroste Maracaibo tak, že už se nebude muset přemýšlet, jestli říkat jezero nebo záliv. Slovo močál bude nejvýstižnější.
Jalovcové hory jsou plné roklí a kaňonů. Ale jsou taky rájem zvěře. Kdysi šáhův lovecký revír, dnes takřka neznámá rezervace divočiny v jedné z nejodlehlejších částí Íránu.
Íránská ochranářská tradice má historickou obdobu v královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ještě v 70. letech minulého století znamenala ochrana fauny v uznaných rezervacích neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy. Islámská revoluce přinesla pro stav zvěře další ránu. Mezi obyvatele se dostala spousta zbraní a střeliva – touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Nenávratně zaniklo mnoho útočišť velkých sudokopytníků. Až v posledních letech stavy divokých zvířat začínají stoupat a díky introdukci (z biologického a ekologického hlediska se jedná o vysazení druhu na místo mimo lokalitu výskytu) se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Takovým je i národní park Tendooreh (čti tendure) v jedné z nejodlehlejších částí Íránu – v pohoří Kopet Dag. Z původní malé rezervace založené šáhem je po čtyřech desetiletích rozlehlá oblast o 700 km2.
Skalní labyrint plný stád
Tendur znamená v kurdštině pec. Spleť úzkých skalnatých hřbetů a hřebínků se stržemi a roklemi nejspíš lidem připomínala soustavu pecí, vyhloubených otvorů z hlíny, v jakých tu dodnes připravují placky. Krajina je tady skutečně víc než zvláštní. Kaňony jakoby pokropené křivolakými korunami jalovců nepřipomínají ale les, nanejvýš řídkou lesostep. Na svazích nadchne návštěvníka záplava tulipánů, mečíků, kosatců, sternbergií a dalších bylin, které vyrůstají z cibulek. Dávno není poznat, že se tu dřív hojně páslo. Na loukách uprostřed kotlin, mezi vysokými svícny divizen a trnitými polokoulemi astragalů a kamenných mechů se to hemží stovkami syslů a křečků.
Na území parku vznikly ideální podmínky pro uchování celé řady vzácných živočichů. Může za to morfologie, dvoutisícová nadmořská výška a stepní klima. Lidská sídla tu nenajdete, a protože pastevectví je silně omezeno skoro na celé výměře parku, můžete tady potkat endemické kozorožce, antilopy, vidět orly a supy plachtící nad krajinou, ale také stohlavá stáda divočáků. Na přemnožení těchto zvířat nese vinu striktně uplatňovaný zákaz konzumace vepřového. Dalším cenným obyvatelem hor je arakal, druh horské ovce podobné muflonu (Ovis orientalis), snad jeho předek. Stáda tu dosahují největší početnosti v Íránu, berani jsou nejtěžší a mají nejdelší rohy.
Na výspě Persie
Většinu obyvatel zdejšího kraje netvoří Peršané, ale Kurdové. V 17. století je sem odsunul šáh Abbás I. V době rozkvětu středověké Persie měli strážit neklidnou hranici proti obávaným Turkmenům. Desítky tisíc Kurdů se nedobrovolně vydaly z opačného konce říše a už tady zůstaly. Spolu s afšárskými Turky, Turkmeny a perskou menšinou vytvářejí pestrou etnickou směs tohoto cípu Íránu. Zvlášť vzdálená pohoří jsou doménou minorit, často ještě nomádů.
Za poslední vesnicí se odvážně vlní nekonečné serpentiny, z nichž se otevírá pohled na chaotický reliéf: neproniknutelnou změť desítek strmých dolin, souběžné srázy a útesy z vrstevnatého vápence. Vrásné pohoří Kopet Dag zde na šířku přesahuje 100 km. Tady končilo území perských šáhů, dnešní Írán, za divokým horstvem se otvíralo území mytologického a odedávna nepřátelského Turánu (dnešní Turkmenistán a navazující pustiny střední Asie), s nímž bylo podle legend souzeno Íráncům svádět odvěký zápas.
Ohně proti levhartům
Na okraj tak nedostupného místa nás vyvrhl autobus náboženského kroužku, rozjaření muži odříkali chronologii imámů a k tomu neméně bravurně české fotbalisty. Zapalte si oheň, dopřáli nám poslední rady – proti vlkům a levhartům a taky na pár hrnků čaje, abychom vydrželi krutou horskou noc. Plameny z diviznových stvolů, jediného dosažitelného topiva, šlehají dlouho do noci. Široko daleko jsme tu jediní lidé. Na skalní římse vytuším stádo antilop. Dlouho postojí v pozoru než zmizí za srázem. Co krouží nad námi, bude zřejmě orel královský, hned několik ptáků rozpřáhlo obří křídla nad ztichlou horskou dolinou. Ale to nejdramatičtější setkání s divočinou zažijeme časně ráno. Stádo divokých prasat. Desítky šedých zvířat se postaví kolmo ke mně, už už se rozběhnou, ale naštěstí se otočí, přeběhnou mělké sedlo a zmizí v údolí.
Íránský pól mrazu
Probudíme se do silného mrazu, přestože je začátek května. Drobné lístky divokého jetele jsou zmrzlé na kost a obalené jinovatkou. Tak nás přivítalo jedno z nejchladnějších míst Íránu. Mrazy tu pravidelně vytrvají dlouho do jara a v zimě není až tak výjimečných –30. Při pohledu na mapu je jasné proč. Přestože jsme na stejné rovnoběžce jako jižní Středomoří, asijský kontinent zmůže hodně. Mrazivý vzduch ze Sibiře se občas přelije přes pohraniční hory a zasáhne hluboko do vnitrozemí iránského severovýchodu. Naopak v létě převažují větry od jihu, až na výjimky nezaprší a přes den běžně panují čtyřicetistupňová vedra.
Poslední nomádi
Zanedlouho po úsvitu narazíme na možná poslední zdejší nomády. Navzdory zákazu se toulají v horách, které jim upřeli. Jejich doménou jsou navazující hřbety celého táhlého pohoří, ale čas od času kočují i v samém jádru národního parku. Tak trochu se souhlasem místních úřadů. Kdo by je chytal, když během dne a noci jsou se stádem schopni přesunu o dobrých třicet čtyřicet kilometrů. Už z dálky vidíme na svahu roztřesené vějíře dýmu. To pastevci pálí suché astragaly, aby se aspoň na chvíli zahřáli. Za chvíli stojí před námi. Muži utiší hrozivá psiska s obojky plnými hřebů, to aby se navzájem neporvala.
Stisky rukou, pozdravy i poptávání. Chošrož! Podle jazyka nejde o Turky ani Turkmeny. Také vzezření, nápadný nos a široký knír jsou stopou, která vede ke Kurdům. Snad před námi stojí potomci těch původních hraničářů. Pravice u srdce a přátelské úsměvy zakrývají jistě vrozenou bojovnost horalů. Dvojice tmavých mužů má vše s sebou, na oslech. Nikdy předem nevědí, kde se vyspí, ani kdy podojí. Zítra stejně jako včera potáhnou krajinou, srázy a dolinami Kopet Dagu, s vaky a hromadou houní, pastevci tuláci a s nimi pár stovek ovcí.
Jen o pár hodin dál už za neviditelnou hranicí parku potkáme početnější skupinu. Kurdští kočovníci přijíždějí na letní pastvu. Starý traktůrek pamatuje ještě šáha, ale slouží jako neocenitelný pomocník. Pobere stany a všechno vybavení. Jen ovce musejí po svých, i když i ty už někde svážejí do hor náklaďáky. Tihle pastevci patří k jinému klanu než tuláci vysoko v kopcích. Na zimu usedlí na turkmenských rovinách, hned vedle polí s obilím, čtyři měsíce pak tráví na svěží pastvě dvě stě kilometrů na východ. Jen na týden dva se část mužů vrací začátkem léta do vsi, sklidit a uskladnit dozrávající pšenici.
