Co jste chtěl jako malý dělat? Od mládí jsem byl u aut. Vyrůstal jsem v tátově autodílně a můj život byl provázaný s automobily. Takže práce v tomto oboru byla pro mě již od raných let jasná volba. Slyšel jsem, že jste během dospívání stavěli s otcem v jeho dílně auta vlastní výroby, jaké vozy to byly? Táta stavěl převážně různé přívěsné vozíky, například rozkládací se stanem, který se dal využívat jako karavan. Nebo rovnou obytné přívěsy. V rámci nějakých samohybů stavěl různé tříkolky à la velorex, plnohodnotné automobily to ovšem nebyly. Váš otec konstruoval obytné přívěsy, využívali jste je i vy, například na cesty k moři či rekreaci? Samozřejmě, ale na cesty k moři ne, u nás se preferovala většinou tuzemská dovolená. Jaké byly vaše začátky v Kopřivnici a jak jste se dostal k testování aut? Primárně musím podotknout, že mě původně zajímaly osobáky. V okolí Frenštátu se tehdy testovaly Tatry 603, které byly dobře slyšet, velice se mi líbily. A aby tu nebyly, když výrobna v Kopřivnici je pět kilometrů odsud. Nicméně k tomu začátku, když jsem nastoupil do Tatry, dostal jsem se do výroby. Začínal jsem na protahovacím lisu, pak na montážích podvozků a nakonec jsem postoupil na zkušebnu. Tam se vlastně zformoval počátek mé budoucnosti, protože jsem byl místo k osobákům přidělen k náklaďákům a ty mi již zůstaly. Zkoušel jsem veškeré prototypy užitkových aut, jejich schopnosti včetně jízdy v terénu. Testy probíhaly v naší republice i v zahraničí. Například jsem testoval vojenský tahač Tatru 813 i s podvalníkem s tankem v Iráku, ale jezdil jsem i v Libyi nebo Angole. Jaké to bylo v Libyi? Tenkrát fajn, ačkoliv tam byla prohibice. Probíhaly tam testy náklaďáků pro stavbu silnic, několik cest jsme i postavili. S odstupem času jsme pak jeli přes Libyi závod a dokonce i po těch cestách, co jsme stavěli. Nevědomky jsme si vlastně připravili trasu (smích). Co vás přivedlo k rallye Paříž–Dakar? Když se objevila možnost účastnit se Dakaru, vybírali se pro dvě auta čtyři řidiči. Závodní kamionem byla Tatra 815, která zrovna přišla do výroby a bylo potřeba lidi, kteří s ní mají největší zkušenosti, dokážou nejen dobře řídit, ale též si leccos opravit. Což byla naše parta ze zkušebny, která s 815 měla v tu chvíli odjeto nejvíce kilometrů. Váš největší zážitek z rallye Paříž–Dakar? Pro mě byl patrně nejsilnější zážitek první start na Dakaru, protože jsme se z ničeho nic dostali poprvé mezi závodníky, kteří již mají něco za sebou. Navíc na startu v Paříži byla úplně fantastická atmosféra. A pokud bych měl zmínit něco až z Afriky, tak určitě první vítězství, když jsme porazili zbytek světa.
Absolvoval jste také další závody? Dva ročníky Paříž–Moskva–Peking a Dubaj rallye, to byly asi další dva velké závody, které jsem zažil za volantem tatry. Co je podle vás nejtěžší na řízení terénního kamionu v terénu? Hlavní je schopnost orientovat se v terénu a znát, co vám jaký terén může způsobit. Pro kamion je nejhorší bahno. Tomu je třeba se pokud možno vyhnout, protože když pohltí auto, tak ho nechce pustit. Například při závodu Paříž–Moskva–Peking naše šestikolka zapadla do bahna a tahalo nás z něj pět jiných náklaďáků. Trvá dlouho, než se závodní tým sehraje? Tak já měl velkou výhodu, že jsem měl v týmu kolegu Radka Stachuru, se kterým jsem absolvoval i testy v Libyi a dobře jsme vycházeli. Ale ve své podstatě nejde o sehrání týmu, ale buď si posádka hned sedne, nebo nesedne. Pravda, zda si lidé sednou, nepoznáte někde u piva. Rozhodující je první jízda, atmosféra při ní v autě, pak už víte. Na Dakaru v roce 1986 jste byl diskvalifikován z druhé pozice za pozdní příjezd na start, protože jste pomáhal vyprošťovat vozy zapadlé v bahně. Funguje ještě takový přátelský duch mezi závodníky? To je složité, během závodu jsme třeba někde tahali DAFa a v další etapě tahal DAF nás, ale jak se blíží cíl poslední etapy, tak se vše mění, obzvláště pokud jedete o první místo, to se potom moc na tahání soupeřů nehraje. Navíc, pokud jedete o první místo, tak pochopitelně ani před vámi nikdo není. Samozřejmě jsou výjimky, když někoho znáte, jde o život nebo víte, že se vám ta pomoc vrátí. To bylo, je a bude. Při šestém vítězství v kamionech jste byl nejúspěšnějším pilotem náklaďáku na Dakaru. Zamrzelo vás, když vás časem o jedno vítězství na Dakaru předhonil Vladimír Čagin s kamazem? Ne, nezamrzelo, Vladimír Čagin je skvělý závodník a já už mu to vracet nebudu. Po úraze jsem se závoděním skončil, navíc on je proti mně mladý člověk a nechce se mi s ním každý rok tak řečeno přetahovat. Myslím, že i to, co jsem ve své době dokázal, stojí za to. Účastníte se Dakaru ještě, byť třeba jako pozorovatel? Ano, to jezdím. Letos jsem sice nebyl, ale loni jsem se zúčastnil v doprovodném týmu. A také jsem byl třeba na Silk Way Rallye. Myslíte si že je šesté místo vašeho synovce Aleše Lopraise v letošním Dakaru dobrým výsledkem? No určitě, protože jde o to, jak jel celou dobu. Sedmkrát stál na bedně a jednou i etapu vyhrál. Navíc měl starší vůz a i přesto zatápěl všem konkurentům. Ve své podstatě tam byla jen jedna závada, kdyby se tak nestalo, mohl vyhrát. Mně a mojí posádce se osobně jednou podařilo propálit píst a skončit dvacet kilometrů před cílem, kdyby se to nestalo, měl jsem o jedno vítězství navíc, bohužel, tak to na Dakaru chodí. Jak jste vnímal Alešovu loňskou nehodu na Dakaru? Měli obrovské štěstí, že po tom, co to auto absolvovalo, byli v rámci možností v pořádku. Když z toho vylezli, zůstala z vozu pouze hromada šrotu. Dakar je bezesporu náročným závodem. Máte recept na to, jak si udržet chladnou hlavu, když se stane něco neočekávaného s autem, nemůžete pokračovat a servisní vůz je v nedohlednu? Pokud je někdo horkokrevný, tak nevím, jak si udržuje chladnou hlavu, ale s rozčilováním a zmatkováním si rozhodně nepomůže. Já mám tu výhodu, že jsem ve své povaze kliďas. Porovnáte-li Dakar v Africe a Jižní Americe, který světadíl je podle vás pro konání lepší? To jsou dvě odlišné věci. Když jsme začínali na Dakaru, tak stejnou trasu absolvovaly motorky, osobáky i náklaďáky včetně těch doprovodných. Takže hrozilo, že pokud doprovodný kamion nedorazí, tak nemůže dojít k servisu vozu. Dnes servisní kamiony přejíždejí do cíle předem po silnicích a servis je připraven hned po příjezdu. Další věc je teplota, která v Africe nebyla tak vysoká jako v Jižní Americe. Navíc mi přijde, že etapy na novém Dakaru jsou mnohdy náročnější. Ale to je asi přirozený vývoj, s novými technologiemi a možnostmi přichází i náročnější úkoly k překonávání. V posledních letech se organizují humanitární akce na pomoc Africe. Vy jste několikrát Afriku projel, je tam vidět pokrok v rozvoji? Osobně si myslím, že vozit někam potraviny a oblečení není špatná věc, ale důležitější je, naučit ty lidi dělat. Je fajn stavět školy, kde se jim dostane vzdělání a ukázat, jak docílit toho, aby si veškeré statky dokázali obstarat vlastní činností, místo čekání na humanitární konvoje. Pokud se tito lidé naučí, jak fungovat, a budou své znalosti předávat dál, tak to si myslím, že je cesta správným směrem. Účast na Dakaru je samo o sobě dobrodružné cestování, nicméně cestujete rád? Jak například tráví Monsieur Dakar svou dovolenou? Nějaké dlouhé cesty mě již nebaví. Občas se mi poštěstí dostat se někam k moři, ale poslední roky jsem radši tady u nás doma. Za humny mám Beskydy a tam je spousta možností, jak trávit čas. Případně zavítám na slovenskou stranu do nějakých termálů. Navíc, já mám už dovolenou 365 dní v roce (smích). Jak relaxujete? Nejsem sice aktivní turista a nepodnikám žádné túry, ale mám pejska, rhodéského ridgebacka, se kterým rád chodím po okolí. Případně jsem na chalupě a tam je pořád co dělat. Umíte si představit, kam by se asi váš život ubíral, kdybyste nezačal v Kopřivnici jezdit jako testovací řidič? Tak to vůbec netuším, protože jsem nikdy ani nepomyslel, že bych kdy dělal něco jiného než práci u aut. V květnu 2011 jste se stal panem Besipem, jak jste zužitkoval možnosti, které vám „funkce“ nabídla? To bylo velmi rychlé. Jeden pan ministr mě chtěl, po dvou měsících skončil, a jeho nástupce měl zase jinou vizi, a pana Besipa potlačoval. V podstatě z něj udělal řadového úředníka. Každopádně jsme se snažili například o osvětové programy pro dříve narozené řidiče. Ukázat jim, jak technika postoupila, a pokud jsou účastníky provozu dnes, že někde platí jiná pravidla než před čtyřiceti lety. Například v rámci přednosti chodce na přechodu by se neměli vybavovat na chodníku u přechodu, protože pak řidiče matou tím, že neví, zda mu vejdou do vozovky. Přijde vám, že s moderní dobou, rostoucí technikou a silnějšími auty jezdí lidé agresivněji? Nebo záleží na člověku? Některá sorta řidičů jezdí agresivně bez ohledu na dopravní prostředek, který řídí. V současné době mohou automobil řídit i mladí od 15 let, když jde o malé automobily s malým výkonem. Myslíte, že takový člověk zvládne být účastníkem silničního provozu, aniž by byl nebezpečný sobě či druhým? Nemyslím, že je šťastné řešení pustit patnáctiletého do provozu v autě, byť je schopno dosáhnout maximálně čtyřicetikilometrové rychlosti. Je to stejně nešťastné jako ho tam pustit na skútru. Filip Renč, režisér spotů kampaně Nemyslíš zaplatíš, byl nucen zjemnit drsné scény z videoklipů, nepřijde vám, že se tak snížila účinnost kampaně? Tyto spoty mají být drsné, protože jinak ztrácejí efekt. Pokud drsné nebudou, tak si nikdo tu situaci neuvědomí. Ti lidé tomu prostě nevěří, když jim to vysvětlujete po lopatě. Tady bych to nazval léčba šokem. Spousta mužů zastává názor „Žena za volantem, auto bez řidiče“, co si jako profesionální řidič myslíte? Řídí ženy hůř než muži? To není pravda, už jsem se o tom mockrát přesvědčil. To je jako říkat, že když bude za volantem chlap, tak se nemůže nic stát. Jsme-li u řízení, jak nahlížíte na řidiče kamionů? Běžní řidiči by je nejradši na silnici ani neviděli. To je zase o člověku. Mnoho řidičů kamionu jsou v provozu slušní i ohleduplní a spousta zase ne. Ale to samé platí i u řidičů osobáků. Máte nějaký nesplněný sen, který byste chtěl ještě naplnit? Mám to štěstí, že jsem si své největší sny již splnil. Mým největším snem bylo mít možnost závodit a dostat se k autům.
Na severu Nigérie se dodnes dělí o moc politici a feudální panovníci. Navzájem si nepřekážejí, právě naopak. Jen díky vlivu emírů mohou vedle sebe žít různorodé skupiny obyvatelstva.
Periferie Sahary – tak se někdy mluví o severu Nigérie. Zatímco tropickými pralesy pokrytý jih těží z bohatých nalezišť ropy, o mnoho chudší sever pokrývají nekonečné savany a polopouště. Oblast tíhne k Sahaře a tradicím, dodnes se tu udržela starodávná řemesla, k vidění jsou i tisíce let staré historické památky. Subsaharské národy Hausů a Fulbů zná málokdo, přitom žijí na území velkém jako třetina Evropy. Dodnes funguje feudální systém vlády emírů, nezdá se ale, že by to někomu příliš vadilo. Jen svět o tento kout země příliš zájem nejeví.
Padesátistupňové horko přibíjí k zemi, cítím, jak rozpálená zem deformuje podrážky nových sportovních bot. Zvědavost je ale silnější než únava. Šplhám na vrcholek Bamle, který není vyšší než Kunětická hora u Pardubic. Měly by tu být pozůstatky po dávné těžbě kovových rud. Bum! Zazní výstřel a tělem projede vlna úleku, v této části Afriky rozhodně není bezpečno a našponované nervy dělají své. Přikrčím se a čekám další střelbu. Lupiči, nebo snad povstalci? Setkání se žádnou z těchto skupin by nebylo příjemné. Lapkové jsou proslulí svou krutostí a zfanatizovaní islamisté ze skupiny Boko Haram se zase poslední dobou až příliš inspirovali akcemi kolegů na Středním východě. Jako pozorovatel Evropské unie mám přece policejní ochranku! Chvilku přemýšlím co dělat, a pak se škrábu přeci jenom dál na vrchol. Tam zjišťuji, že příčinou je právě ona ochranka: „Když vylezeš na horu, musíš vypálit ránu, taková je tradice,“ směje se policista Sání. „Žádný strach, tady na zapadlém venkově nic nehrozí,“ uklidňuje mě. Přichází tak na řadu pohled po okolí. Rovina a zase rovina, nekonečné plochy savany vytvářejí dojem, že kdesi v dáli je les. Ale zdání klame.
Marně hledáme pozůstatky po těžbě. Místo toho nacházíme destičku s logem americké těžařské společnosti se zmínkou, že před deseti lety tu proběhl geologický průzkum. „Prý nic nenašli,“ komentuje to obyvatel nedaleké vesnice, který se u nás náhle zjevil, „ale oni si to určitě jen šetří, až těžba bude víc vynášet.“ Všeobecná podezíravost vůči Západu zapustila kořeny i tady. Nigerijský stát Katsina se prý může stát místním Kuvajtem, kdyby hospodařil sám, říkají zdejší lidé a jedním dechem dodávají, že velké peníze přitáhly i teroristy, s nimiž se sever země potýká. Při útocích zemřely jen letos desítky lidí.
Hadí studna arabského prince
Bamle bylo centrem řemesel v oblasti, kde dnes žijí subsaharské národy Hausů a Fulbů. Zdejší dva kopce byly před sto lety obsypány kutači železné rudy, která se tu i primitivní metodou zpracovávala. Jenže dnes se výrobky ze železa kupují v obchodech a starobylá technologie se v praxi nepoužívá. Do Daury je to z Bamle asi 50 kilometrů. Nejdříve jedeme savanou s nezbytným zapadáním do písku, poslední část cesty vede po perfektní asfaltové silnici. Daura je městečko na úplném severu Nigérie a je kolébkou civilizace staršího z místních národů – Hausů.
Pověsti se zmiňují o události ze 4. či 7. století (prameny se různí), kdy se rozpadala římská říše a čile běžel transsaharský obchod. Právě Daura a dnešní provinční centrum Katsina byly důležitou spojnicí ze západní Afriky směrem na sever, odtud vedly stezky do Tripolisu i Káhiry. Z Egypta tehdy doputoval princ Badžadžída. Když chtěl vodu pro svého koně, dozvěděl se, že ve studni se usadil obrovský had, ze kterého mají všichni panický strach. Kromě nádoby na vodu si vzal i nůž a potvoře ušmikl hlavu. Následovala odměna v podobě svatby s místní královnou Magadžídou. Jejich děti se pak rozjely po okolí a založily uskupení států obývaných Hausy, které vydrželo prakticky až do nájezdu kočovných Fulbů v 19. století. Existenci země Hausů ukončili Britové. Pozitivní stránkou jejich kolonizace byla smířlivá politika vůči všem národům i náboženstvím. Díky tomu Fulbové dnes do značné míry s Hausy splynuli.
Pod vládou emíra
Studnu kryje malý domek a klíč má na starosti strážce Jazzíd. Jeho bezprostředním nadřízeným je správce emírského paláce, nad ním pak stojí místní vládce – emír. V Dauře stejně jako v jiných oblastech na severu Nigérie, sousedního Nigeru či v Mali se dodnes udržel feudální systém, který funguje paralelně se státními úřady. Emírský palác je bezkonkurenčně nejstarší budovou ve městě. Je z pálených cihel, má oblé tvary tradiční muslimské architektury a pozornost upoutá pestrobarevným nátěrem. U brány stojí stráž v křiklavě pestrém oranžovém úboru, další strážní hlídají u vchodu do samotného paláce. Muži ostrahy nedostávají plný plat a počítá se s tím, že budou žebrat, což hosty někdy mírně udivuje.
„Počkejte, než vás jeho výsost přijme,“ vítá předem ohlášené návštěvníky emírův tajemník. Po půlhodině smíme dovnitř, evropští volební pozorovatelé jsou vzácná návštěva. Následuje výjev jako z pohádky: prostorná místnost, za dlouhým kobercem trůní emír, nalevo a napravo tajemní rádci. V plénu na druhé straně místnosti pak místní televize a další přihlížející. Obrázek trochu narušuje velká televizní obrazovka a DVD a představit se musíme do mikrofonu. Jinak vše probíhá podle feudální etikety. Emírovi se patří uklonit a oslovovat ho Vaše Výsosti. Monarcha se tváří spokojeně a nakonec blahosklonně pokyne, smíme si prohlédnout palác. V minulosti tady zasedali vládcové sedmi států země Hausů. Dvakrát až třikrát do roka napakovali velbloudí karavanu a vyrazili na namáhavou cestu. Dnešní emíři se přesunují v bytelných džípech s tmavými skly. Dopřávají si kvalitní vzdělání na univerzitách v Egyptě či Británii a pravidelně cestují na Západ. Kromě toho udržuje katsinský emír zvěřinec, srovnatelný s malou zoo, a taky stádo plnokrevníků, s nimiž každý pátek odpoledne hrají jeho dvořané pólo. Nehledě na archaické zvyklosti však zůstává emír respektovanou postavou a jeho slovo má mezi lidmi větší váhu než slovo guvernérovo. Dá se říci, že právě díky emírům nesklouzly vášně mezi křesťanskou a muslimskou populací dál než k občasným potyčkám.
Islám zvítězí
Města na severu Nigérie připomínají víc než Afriku orientální bazar. Množství motocyklů se i s posádkami v tradičních úborech proplétá mezi krámky se vším možným. Prodávají se mimo jiné i pečené kobylky nebo rozemletý hadí prášek na neduhy, nikde naopak nedostanete ani kapku alkoholu. Platí muslimské právo šaríja, jedna z věcí, které si před několika lety vymohli příznivci konzervativního islámu.
Mimo světské tak fungují i šaríjátské soudy a strany se nejprve musejí dohodnout, kde chtějí při řešit. Muslimské populace přibývá a z úst bezpečnostních expertů znějí názory, že právě Nigérie spolu s Mali a Nigerem může být budoucím ohniskem vážného konfliktu. „Islám je naše budoucnost,“ říká lídr organizace Islámská jednota Musa Jakoba. Jeho spolek funguje jako volná síť lidí, má na 10 milionů členů a prosazuje „návrat k tradičním muslimským hodnotám“. Navštěvujeme ho několikrát, poslední schůzka se odehrává v jeho domě, který střeží ochranka vyzbrojená železnými tyčemi. „Jaká akce, taková reakce,“ objasňuje to Musa s tím, že prý jde o odpověď na pokus o jeho zadržení ze strany místní tajné služby SSS. Musa sice neskrývá svoje ideje šíření islámu, popírá však, že by se jich snažil dosáhnout násilím či podporoval teroristy. Faktem ale je, že násilí občas propukne, zvláště po volbách a zfanatizovaný dav pak koná velmi rychle. Mačety, zabíjení a vypalování pak patří k běžnému koloritu, stejně jako pumové atentáty. „Čemu se divíte?“ ptá se Ibrahim, když na nedělní mši v kostele neskrýváme překvapení z bezpečnostního rentgenu hned u vchodu. Křesťanské menšiny se cítí ohroženy: „Když se něco stane, kdo nás ochrání? Policie těžko, to jsou jejich lidi,“ rozčiluje se Ibrahim, proč si jeho společenství zřídilo neoficiální domobranu. Střety mezi křesťany a muslimy jsou tak staré, jak dlouho tu obě komunity existují vedle sebe. Situace ale není tak napjatá, jako ve střední Nigérii, kde jsou obě strany zastoupeny zhruba půl na půl a navzájem se provokují. A policii se trochu křivdí, sami jsme se přesvědčili, že při povolebních pogromech v Dauře jezdily hlídky po městě a odvážely křesťanské rodiny do bezpečí na stanici.
Velbloudi a trhy bez hranic
I když se to oficiálně nesmí, místní křižují hranici, kde se jim zamane, a pohraniční patroly nad tím přivírají oči. Bez této tolerance by ani nemohl fungovat jibijský trh, ohromný bazar, který zaujímá plochu o rozloze asi jako pražské Výstaviště. Prodejců bývá k deseti tisícům, návštěvníků několikrát tolik. „Zničte Ameriku, než nás všechny zahubí!“ ozývá se z dobytčího sektoru. Těžko říct proč, ale právě pasáčci ovcí jsou ve svých názorech obzvlášť zarputilí. Jako každý bazar je i ten zdejší rozdělen na sekce: dobytek, potraviny, výrobky z kovu, dřeva či hlíny… Nechybí ani několik mešit a četné obchůdky s občerstvením. Na tržišti se činí řezbáři, tkalci nebo výrobci velkých a těžkých klobouků používaných pastevci, které spolehlivě chrání před úpalem. Jen hrnčíři se drží dál. Potřebují prostor pro jámy, kde vypalují hotové nádoby.
„Trh je i společenskou záležitostí,“ odpovídá místní obchodník Abdulazíz na otázku, proč zdejší bazar ještě nepřeválcovaly levnější výrobky z Asie. Je mu čtyřicet a je starostou vesnice pět kilometrů odsud. Místní se tu živí farmařením a chovem velbloudů, obec má tři společné studny, mešitu a platí si i svého strážce. Ten je pro nás bezkonkurenčně nejzajímavější figurou, v turbanu, oblečen ve středověkých hadrech a vyzbrojen mečem! „Strážníky máme od pradávna a naši lidé si na nich zakládají, zkazky si předávají z generace na generaci,“ říká Abdulazíz. „Tradice je prostě tradice.“
V České republice moc přírodních extrémů nenajdete. To ale neznamená, že jsou nám cizí! Své o tom mohou vyprávět účastníci expedice na stálou českou základnu v polárních Špicberkách.
Byly dvě hodiny ráno, když jsem vystupoval v Longyearbyenu z letadla. Půlnoční slunce jasně zářilo na obloze a odráželo se od ledovců na opačné straně Ísfjordu, které se v jeho paprscích leskly jako diamanty. Na chvíli jsem se v úžasu zastavil a pokusil se vrýt si do paměti každou podrobnost. Srdce mi radostí poskočilo, když jsem si zplna uvědomil, že jsem na Svalbardu (Špicberky). Konečně! Výzkumná a studijní expedice Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity na Svalbard začíná!
Co ani medvěd nežere
Na otálení ale nebyl čas. Hned druhý den ráno jsme museli začít vyřizovat všechna potřebná povolení pro výzkum, nakoupit poslední zásoby do terénu a zúčastnit se povinného cvičení ve střelbě z ručnice. Tím musí projít každý, kdo se hodlá po Svalbardu pohybovat. Odhaduje se, že v souostroví žije několik tisíc ledních medvědů. Medvědi jsou zde vrcholovými predátory a jsou si toho zcela vědomi. Jejich přirozenou potravou jsou sice hlavně tuleni, ale vyhladovělý medvěd klidně zaútočí i na člověka, a pak je potřeba se bránit. Je proto nutné s sebou vždy nosit ručnici a umět s ní zacházet.
Po vyřízení všech nutných formalit nás čekala tříhodinová cesta po moři na zodiaku, malém nafukovacím motorovém člunu, do zátoky Petunia. Tam má Centrum polární ekologie svoji terénní základnu, kterou si pronajímá od ruské státní těžební společnosti Arktikugol. Základna se nachází poblíž opuštěného těžebního města Pyramiden a tvoří ji dvě chaty, které si těžební společnost kdysi postavila jako místo k rekreaci i lovu.
Když jsme konečně dorazili na místo, čekalo nás nemilé překvapení. Do jedné z chat se přes zimu vloupal lední medvěd a vybrakoval skoro všechny zásoby. Bylo poznat, že medvěd byl skutečný gurmán. Když spořádal uskladněné paštiky a sušenky, rozhodl se zakončit hostinu něčím pikantním. Našel extra silný pepřový sprej, speciálně vyvinutý a certifikovaný jako ochranná pomůcka proti medvědům, a zdlábl ho jako zákusek. Vzhledem k tomu, že chatě nepřibyly žádné nové dveře a úplně rozkousaná lahvička od pepřáku se válela ležérně pohozena vedle nerozbitého stolu, odhadli jsme, že plná dávka pepřového spreje neměla na medvěda žádný účinek. Nám pak nezbylo, než jen poděkovat náhodě, že onen pepřový sprej se nikdy nestal jedinou překážkou mezi námi a medvědem, a do příjezdu zásob se živit jen tím, co ani medvěd nesežral.
Andělé polárních moří
Na práci v terénu jsme se vrhli, až když jsme uklidili spoušť po medvědovi a vybalili všechny zazimované přístroje. Bylo potřeba zkontrolovat meteostaničky, které celou zimu zaznamenávaly lokální klimatické poměry, opravit ótécéčka (OTC – z anglického open top chamber), malé skleníčky s otevřenou stříškou, které simulují oteplování a pomocí nichž lze zkoumat vliv mírného oteplení na arktické rostliny. Botanici se vrhli na mapování sukcese rostlin v předpolí ledovců. Parazitologové začali s lovem a pitvami ryb a měkkýšů a studiem životních cyklů jejich parazitů, se sběrem trusu svalbardských savců a ptáků a s analýzou jejich cizopasníků. Ornitologové pořizovali přesné mapy hnízd ptáků v okolí stanice a zkoumali úspěšnost vyvedení mláďat i strategie ptáků při ochraně hnízd.
Práce bylo nad hlavu. V kouzelném bezčasí nekonečného polárního dne utíkal čas velmi rychle. Museli jsme pracovat jako tým, proto byl ve stanici zaveden pravidelný režim. Den začínal v osm hodin snídaní. Od devíti pak následovala práce v terénu. V sedm byla večeře, na niž navazoval brífink o věcech, které se během dne udály, i o plánech na následující den.
Jednou večer jsem popíjel kafe na opuštěné těžební věži, kterou kousek od stanice nechali Rusové marně pátrající v okolí po ropě. Užíval jsem si krásný večer a kochal se výhledem na drsnou krásu okolní krajiny. Najednou jsem koutkem oka zahlédl na moři podivnou vlnku, pak další a ještě jednu a další a s ní bílý stín. Pak jsem je konečně zahlédl. V moři pode mnou proplouvalo několik běluh. Byly nádherné. Vznášely se v tmavě modré mořské vodě jako andělé na nebesích. Ladnými pohyby se tu a tam přiblížily k hladině, aby se nadechly, a pak zas zmizely v hlubinách, viditelné jen jako bílé stíny. Celé představení trvalo několik minut. Pak se kytovci ponořili do temných vod zálivu. Vzpomínka na ně ale bude navždy patřit mezi jeden z mých nejkrásnějších zážitků.
Mužik a bagr
Další večer nás opět čekalo překvapení, tentokrát ale úplně jiného druhu. Těsně po večeři se najednou ozvalo hromové hřmění motoru. Mělkou vodou při pobřeží zátoky si k nám razil cestu ohromný bagr. Jeho šofér se evidentně v kabině necítil jako doma. Cestou k chatě nemilosrdně rozdrtil dřevěný mostek, který jsme postavili přes potok. Těsně před chatou se mu naštěstí povedlo stroj zastavit. Stalo se tak přesně v okamžiku, kdy jsme z ní zděšeně vybíhali, očekávajíce její nemilosrdnou demolici. Výsledkem všeho bylo, že nás téměř spláchlo několik set litrů ledové mořské vody, která se poslušna zákona setrvačnosti vyvalila z radlice bagru. Z bagru pak spíš vypadl než vylezl Sergej. Jeden z Rusů, kteří zůstali v Pyramiden a mají za úkol bránit jeho úplné zkáze. Stěží sice chodil, ale popadl láhev vodky a jakýsi obložený talíř a rezolutně prohlásil, že jde na návštěvu. Než odešel, pobratřil se s námi všemi a několikrát si připil s naším náčelníkem na bratrství slovanských národů. Bagr stál mezitím nastartovaný před chatou, protože Sergej prohlásil, že řídit sice umí, ale nastartovat ne.
Uvězněni ledem
Byl krásný den. Obloha byla jako vymetená a od moře foukal svěží větřík. Naši ornitologové už skoro týden jezdili pravidelně každý den do kolonie rybáků na druhé straně zálivu, aby tam natáčeli chování ptáků na hnízdech. Ten den jsem se s nimi vypravil na zodiaku přes moře i já. Cesta po klidné mořské hladině rychle utíkala. Zpestřoval nám ji nespočet papuchalků, buřňáků a dalších mořských ptáků, kteří lovili ve vodách zálivu. Kousek od kolonie rybáků, hnízdící na malém skalnatém ostrůvku poblíž ledovce Nordenskiöldbreen, jsme ještě spatřili několik tuleňů, kteří se vyhřívali na kamenech poblíž pobřeží. Hned jak jsme dorazili do kolonie rybáků, začali jsme instalovat kamery. Museli jsme pracovat rychle a opatrně. Na jednu stranu jsme nechtěli rybáky rušit naší přítomností. Proto jsme na ostrově směli zůstat maximálně hodinu. Na druhou stranu jsme museli dávat pozor, abychom náhodou nepoškodili nějaké velmi dobře maskované hnízdo. Pracovali jsme tak usilovně, že jsme si ani nevšimli, jak se počasí změnilo. Vítr zesílil, otočil se a do zátoky kolem ledovce nahnal velké množství ledu. Když jsme se vrátili k zodiaku, bylo moře pokryté souvislou vrstvou ledových ker. Naštěstí nebyly kry moc velké, a tak se nám pomalu dařilo razit si mezi nimi cestu na otevřené moře.
Když jsme se dostali z ledového sevření na otevřenou mořskou hladinu, zjistili jsme, že ani zdaleka nemáme vyhráno. Na moři zuřila bouře. Všude kolem nás se zvedaly až dvoumetrové vlny, které si pohrávaly s naším zodiakem jako s hračkou. Jedna vlna střídala druhou. Voda šplíchala přes borty lodě. Několikrát dokonce hrozilo, že nás nějaká vlna převrhne, nebo že někoho smete přes palubu. Skoro po hodině boje jsme ale bez nehody dorazili na základnu.
Vzhůru do oblak
Čas našeho pobytu na Svalbardu se pomalu chýlil ke konci. Zbýval nám jen jediný rest, který sice s prací nesouvisel, ale který nám nedával spát už od doby, kdy jsme do Petunie přijeli. Chtěli jsme vystoupat na vrchol hory Pyramiden, která se nad naší základnou tyčila do výšky téměř jednoho kilometru.
Poslední den jsem se vracel z terénu okolo desáté hodiny večer. Vtom jsem si uvědomil, že pokud se chci na vrchol Pyramiden dostat, mám poslední šanci. Slunce zvesela svítilo, na nebi bylo jen pár mráčků a sníh už v polovině července ztvrdl na pevný firn, po kterém se dalo bezpečně chodit. Rychle jsem se domluvil s několika dalšími lidmi, povečeřeli jsme a před půlnocí jsme se vydali dobýt vrchol. Půlnoční slunce svítilo a krajina kolem nás nabízela každým krokem nové nepopsatelné výhledy. Asi v polovině naší cesty se ale od obzoru začaly sunout těžké mraky. Než jsme se dostali do tří čtvrtin, topili jsme se v oblacích a neviděli jsme ani na sto metrů. Odmítli jsme se ale vzdát a urputně jsme pokračovali k vrcholu. Počasí se změnilo jen několik desítek výškových metrů pod ním.
Na vrchol Pyramiden jsme se dostali kolem třetí hodiny ráno. Nebyli jsme tam sami. K našemu překvapení jsme zjistili, že stopy, které jsme cestou občas zahlédli, patří skupince tří Čechů, kteří přijeli na Svalbard pod vedením asi nejzkušenějšího českého polárníka Miroslava Jakeše. Setkání bylo překvapivé, ale o to srdečnější. Úspěšný výstup jsme společně zapili lokem slivovice, a pak jsme se už jen kochali pohledem na špičaté vrcholky hor, které se koupaly v mracích.
Na základnu jsme se vrátili v pět hodin ráno. Právě včas na to, abychom stihli posledního panáka rozlučkového mejdanu a vrhli se na balení našich věcí. V osm nás už totiž měla čekat loď, která nás odvezla zpět do Longyearbyenu.
