„Podivín, skrz naskrz podivín! On myslí jinak, žije jinak a činí vše jinak než ostatní. On je neúnavný, důsledný, praktický, obětovný, všestranný, vysoce vzdělaný, pro vše nadšený – hotový podivín!“ napsal o Vojtovi Náprstkovi Jan Neruda. A nemýlil se.
Vojta Náprstek se narodil se v Praze 17. dubna roku 1826 jako druhý syn Anny (1788–1873) a sládka, vyučeného pivovarníka Antonína Fingerhuta (1775–1832); na matrice mu přeložili do němčiny české jméno Náprstek. Dostal jméno Adalbert a zanedlouho se s rodiči a bratrem Ferdinandem (1824–1887) přestěhoval na Betlémské náměstí do domu U Halánků čp. 269/1, kde byla vyhlášená vinopalna a pivovar vařící pivo pro výčep i prodej přes ulici. Roku 1832 maminka sice podruhé ovdověla a zůstala na syny i firmu sama, ale byla nesmírně pracovitá a rázná, a tak obojí zvládala.
Adalbert se jí vzepřel poprvé tehdy, když se jednalo o jeho vysokoškolské vzdělání. Zatímco bratr poslušně nastoupil na pražskou techniku, obor pivovarnictví, on snil o tom, že se stane orientalistou. Dokonce se prý učil arménsky a později plánoval, že pojede „přes Tichý oceán do Asie. Zemí čínskou, Mongolů, kirgizských kozáků po hranice ruské, na Astrachaň, přes Černé moře do Istanbulu atd.“. Jenže maminka byla zásadně proti; prý kdo to kdy viděl, aby se člen rodiny vlastnící známou pražskou firmu toulal kdesi v divočině.
Vídeňské extempore
Adalbert Fingerhut se tedy s povzdechem zapsal na práva, což si „osladil“ alespoň tím, že je šel roku 1846 studovat do Vídně, aby byl z dosahu dalších matčiných zákazů a příkazů. S pilností to ovšem rozhodně nepřeháněl, takže si snadno našel mj. čas na články, které psal do Pražských novin vydávaných K. Havlíčkem Borovským. To stojí za zmínku zejména proto, že je podepisoval šifrou W. nebo W. N., protože od studií důsledně používal český překlad svého jména, pod nímž ho známe dodnes (i když jejich oficiální změny se dočkal teprve roku 1880).
Čas mu zbyl i na to, aby se v roce 1848 zapletl do vídeňského a českého politického dění, takže na něj byl vydán zatykač, což ho přimělo k rozhodnutí odplout do Ameriky. Kvůli tomu se zadlužil, proto poslal domů před odplutím z Hamburku 17. října 1848 třicetistránkový dopis, v němž se snažil vše vysvětlit. Mj. napsal: „Předrahá panímámo! … Ne pro dobrodružství, ne pro vyražení se tam ubírám. K jakému ohromnému prospěchu pro mne Amerika bude, o tom doufám budu moci brzo Vám zprávy podat … nepochybuji, že se mi podaří vše to dobré, které se tam naučím, vše to šlechetné, které si osvojím, domů, do vlasti své přenésti.“
Americké stýskání
V New Yorku vystoupil na břeh krátce před Vánocemi roku 1848. Živil se jako pouliční prodavač, lepič obálek, dělník na stavbě kostela nebo pomocník truhláře. V roce 1849 založil První českoslovanský spolek, jenž měl především pomáhat přistěhovalcům. V polovině června roku 1850 se usadil severně od Chicaga, v městečku Milwaukee (stát Wisconsin), kde si zřídil německé knihkupectví a čítárnu; i když měl šanci obstát, protože tu žilo mnoho Němců, pro jistotu nabízel i dechové nástroje, parfémy, mýdla, papírnické zboží a dětské hračky.
V témže roce ho čekala další nepříjemnost, související s tím, že do Ameriky s ním odjela jeho přítelkyně, modistka Katynka Krákorová (1827–1888), dcera pražského kavárníka. Seznámili se roku 1847 ve Vídni, kde se zkoušela uchytit jako herečka, kamenem úrazu bylo to, že se v dopisech domů podepisovala Náprstková. Matka dala Náprstkovi na vybranou, buď se s Katy rozejde, nebo z domu U Halánků nedostane ani krejcar. Po dvou letech se tento problém vyřešil rozchodem těch dvou, a Vojta začal dostávat finanční příspěvky, které využil k vydávání novin Milwaukee Flugblätter. Když se v roce 1856 zúčastnil výpravy vládního zmocněnce k indiánům kmene Dakota v Minnesotě, uvědomil si, že by mohl pražskému muzeu pomoci sbírat zajímavé exponáty. Vyzval v novinách k darům, a nakonec poslal domů 356 knih, 800 periodik, 130 indiánských předmětů, 212 minerálů a mnoho hmyzu, ptáků a plazů. Přestože Náprstka jeho americké aktivity těšily, začal se mu do pocitu dobře vykonané práce vkrádat stesk po domově.
Muzeum malé…
Maminka o synově stesku věděla, a tak zahájila již roku 1853 přípravy na jeho návrat. Nejprve složila na pražském policejním ředitelství 300 zlatých coby poděkování za to, že 18. února téhož roku přežil František Josef I. ve Vídni atentát, o rok později nechala na dnešní Národní vztyčit při panovníkově příjezdu do Prahy slavobránu a nakonec přiměla syna, aby se oficiálně omluvil za své „osmačtyřicátnické“ přečiny a ujistil císaře svou věrností. Teprve pak směl Vojta zamířit domů. Když procházel vraty domu U Halánků, ukazoval kalendář datum 25. února roku 1858.
V roce 1862 se s pražskými vlastenci vydal na světovou výstavu do Londýna, kde se dohodli, že by Praze prospělo průmyslové muzeum. Náprstek nakoupil předměty pro školy i domácnost, a když navzdory jeho předpokladu o nic z toho neprojevilo zájem Národní muzeum, vystavoval je na Střeleckém ostrově. Ledničky, pračky, žehličky, Papinův hrnec a další předměty Prahu sice uchvátily, ale umístit je musel v domě U Halánků, v němž se v té době už pivo nevařilo, a který se stal významným pražským českým kulturním a společenským centrem. Přál si zde vytvořit České průmyslové mu¬zeum určené především pro potřeby řemeslníků a malých živnostníků. Veřejnosti bylo poprvé zpřístupněno roku 1874. Do domu U Halánků se musela vejít i Náprstkova knihovna, která měla již roku 1865 úctyhodných 4500 svazků.
…a muzeum velké
Bylo ale jasné, že dosavadní prostory nebudou pro exponáty stačit, a tak poklepal Fr. L. Rieger 17. dubna roku 1876, v den padesátých Náprstkových narozenin, na základní kámen k nové třípatrové muzejní budově. V ní byl v letech 1888–1893 umístěn mj. jeden unikátní exponát – kostra plejtváka myšoka mylně nazývaného velryba, která tu čekala na dokončení nové budovy Národního muzea (dnes zvané historická) na Václavském náměstí. Před stěhováním kostry Náprstek uspořádal v jejím hrudním koši hostinu, při níž se podávalo velrybí maso, které však údajně nikomu nechutnalo.
Další etapa historie muzea založeného V. Náprstkem začala potom, co po jeho smrti bylo zřejmé, že etnografické předměty početně převažují zvláště zásluhou darů cestovatelů a Čechů žijících v zahraničí. S ohledem na stupňující se obtížnou finanční situaci nadace a tím i muzea je předalo 3. května roku 1932 do správy státu pod novým názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu.
Za druhé světové války provedl německý, okupanty dosazený ředitel svévolně zásadní změnu charakteru tohoto muzea přičleněného počátkem roku 1943 k Národnímu muzeu. Všechny průmyslové exponáty a technická zařízení předal Národnímu technickému muzeu, sbírku uměleckých a umělecko-řemeslných předmětů přemístil do historicko-archeologického oddělení Národního muzea a Umělecko-průmyslového muzea a exponáty etnografické týkající se slovanských evropských zemí pro změnu daroval Národopisnému oddělení Národního muzea. Na Betlémském náměstí tak zůstaly pouze exponáty související s mimoevropskými kulturami, které muzeu darovali především krajané či cestovatelé jako E. Holub, E. S. Vráz, A. V. Frič, J. Kořenský či J. Hloucha. Byl proto roku 1962 přijat nový název Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur.
Náprstek a ženy
Modrooký Vojta se příslušnicím slabého pohlaví rozhodně nevyhýbal, ale při schůzkách se je snažil především „vést k výšinám“ a předával jim alespoň část svých znalostí, doporučoval vhodnou četbu a vysvětloval význam emancipace. Tím však slečny pokaždé zklamal, protože ony v něm viděly nikoliv svého učitele a rádce, ale především dobrou partii. Ve Vídni se sice zamiloval do zmíněné Katynky Krákorové, ale jeho manželkou se nakonec stala Pepička neboli Josefa Křížková (1838–1907), jedna z dcer sladovnického mistra od Halánků. Sblížili se, když jí bylo dvacet let a po čtyřech letech se prvně políbili. Zpočátku svůj vztah tajili, ale po čase se Vojta maminky zeptal, jestli by si mohl Pepičku vzít. Požehnání nedostal, oženil se teprve 25. února roku 1875, dva roky po smrti paní Anny; bylo mu devětačtyřicet let a nevěsta byla o dvanáct let mladší.
O paní Náprstkové se hovoří jako o vzoru skromnosti, takže zřejmě nebyla právě zářným příkladem emancipované ženy. Lidé si jí však vážili, protože se věnovala charitě, spoluzakládala kuchařskou dívčí školu a vychovala pět adoptovaných osiřelých dívek.
Emancipace vpřed
Vojta Náprstek se jako jeden z mála začal věnovat postavení žen ve společnosti. Od roku 1862 pořádal přednášky, na nichž mj. přesvědčoval české dívky a paní, aby byly emancipované jako Američanky. Tvrdil, že ženy jsou stejně schopné jako muži, mají-li vytvořené potřebné podmínky, mohou být jejich rovnocennými spolupracovnicemi a podle jeho názoru by neměly pečovat jen o domácnost a rodinu. Dokonce prohlásil, že jedna bezdětná učitelka, starající se o několik desítek dětí, je schopna vykonat pro společnost mnohdy více než matka vychovávající „pouze“ dvě vlastní děti. Byl to on, kdo informoval o amerických zařízeních pro předškoláčky, a tím inspiroval k založení první pražské školky.
Logickým vyústěním Náprstkových snah se stalo roku 1865 založení klubu, jenž si dal název Americký klub dám (ono dlouhé „á“ není překlep). Do něj se mohla přihlásit každá Češka, která oslavila šestnácté narozeniny a kterou doporučily jiné dvě členky. Ženy si ho vedly samy a mohly se tu věnovat řadě oborů – od medicíny a historie přes umění a psychologii až po techniku a politiku. Přednášeli zde čeští vědci (mj. J. E. Purkyně), spisovatelé (J. V. Sládek, J. Zeyer či J. Vrchlický) i cestovatelé (například J. Kořenský) a samozřejmě také členky klubu. Dveře sálu, v němž se přednášky konaly, měly pouze v horní části okénko, takže muži do něj neviděli, ale mohli naslouchat tomu, o čem se v místnosti mluví. Za dvacet let tu proběhlo 575 přednášek, které vyslechlo téměř 27 000 posluchaček. Spolu s Vojtou Náprstkem napomohly ženy z klubu i rozšíření vánočního stromečku, protože zaváděly jeho stavění a zdobení v sirotčincích, útulcích a v nemocnicích.
Sečteno a podtrženo
Výčet Náprstkových aktivit je úctyhodně dlouhý. Propagoval například obecní vodovod s filtrovanou vltavskou vodou, elektrické pouliční osvětlení Křižíkovými obloukovými lampami, zavádění plynu do domácností na vaření, elektrickou tramvaj, založení zoo, vybudování pražského krematoria, pro hasiče žádal parní stříkačku, podporoval těsnopis a kritizoval ženské vlečky, protože vířily prach. Prosadil, aby ženy s kočárky a invalidé na vozíčcích se mohli pohybovat po chodnících, na¬vrhl litinové zdobené mříže chránící kořeny stromů rostoucích na chodnících, sháněl peníze na stavbu Národního muzea i na dostavbu katedrály sv. Víta, podporoval postavení petřínské rozhledny, byl čestným členem Českého klubu velocipedistů a Českého spolku pro pěstování moruší a pomáhal Elišce Krásnohorské založit Minervu – první dívčí gymnázium v celém Rakousku-Uhersku. Od roku 1873 byl členem obecních starších při pražské městské radě a v letech 1881 až 1892 byl zároveň městským radním.
Ve své knihovně přijímal řadu osobností českého národního života, angažoval se v zemském sněmu, stal se předsedou spolku pro postavení pomníku Jana Husa, byl vrchním rozhodčím při závodech velocipedistů a veslařů, prvním předsedou Klubu českých turistů, založeného roku 1888, a zapojil se do příprav Všeobecné zemské jubilejní výstavy konané v roce 1891. Při jakési příležitosti pronesl: „Srdce moje nechápe nutnost zla, proto bych rád přinesl všechnu oběť, kterou však též od každého požaduji, aby bída, chudoba a nevědomost zmizely z povrchu země.“ Vojta Náprstek zemřel uprostřed příprav na Národopisnou výstavu dne 2. září roku 1894, tři dny po záchvatu mrtvice; poslední chvíle prožil v tichu, protože chodník i ulice kolem domu byly vystlány slámou. Jeho ostatky doprovodily tisíce Pražanů na Nádraží státní dráhy (dnešní hlavní nádraží), odkud je rodina dopravila – jak si přál – ke kremaci do saské Gothy. Na urně s jeho popelem, uložené v domě U Halánků, jsou vyryta slova Julia Zeyera: „Co z těla zbylo, snadně se vejde v nádobu malou, srdce jeho veliké přece však nosilo v sobě celý svět.“
Na náhorní plošině uprostřed Arménie stojí v kruhu desítky vztyčených balvanů. Některé z nich jsou v horní části skrz naskrz provrtané. Tento unikátní detail odlišuje největší megalitickou památku v Zakavkazsku od podobných míst jinde ve světě.
Planina za městem Sisian je zapadákovem i na arménské poměry. Před sedmi tisíci lety zde však vzkvétala civilizace, která po sobě zanechala celkem dvěstě dvacet tři menhiry, z nichž některé měří až tři metry a váží kolem deseti tun. Většina z nich stále stojí, jen některé menší monolity už jsou povalené nebo poškozené erozí. Celkem čtyřiaosmdesát kamenných stél mělo v horní části kulatý otvor o průměru 5–10 centimetrů. Děravé kameny byly pochopitelně náchylnější na poškození, takže se jich dochovala v původním stavu sotva polovina. Arméni z okolí říkají tomuto místu Zorats Karer (Kamenní vojáci). Azeři, kteří zde žili ještě před válkou v 90. letech, je nazývali Ghodhun Dash, což znamená v překladu to samé. Běžně se používá také jméno Karahunj (Zpívající kameny).
Obětní oltář
Prorezavělý moskvič statečně poskakuje po hrbolaté cestě. Čekám, že se mi popraskané přední sklo každou chvíli vysype na klín. Arménský děda za volantem mé obavy nesdílí a radostně do něj buší prstem, když ukazuje na obzoru první vztyčené kameny. „Jako děti jsme si sem chodili hrát na schovávanou,“ říká školní ruštinou. Procházíme se po historickém areálu. Monolity pokryté barevnými lišejníky trčí všude, kam oko dohlédne. Nejmohutnější kruh sestává asi ze čtyřiceti kamenů bez otvorů. Odtud vedou dvě křídla severním a jižním směrem. Severní řada sestává z osmdesáti kamenů (původně jich devětačtyřicet mělo otvory) a je dlouhá asi sto třicet metrů. Jižní alej tvoří sedmdesát kamenů (původně jich šestadvacet mělo otvory), a je o málo kratší. Uprostřed centrálního kruhu nacházíme jakousi nízkou čtvercovou stavbu s plochými kameny místo střechy. Připomíná obrovský oltář. Tady byly patrně v pohanských dobách přinášeny krvavé oběti bohům. A kdo ví, zda šlo jen o zvířata… Fantazie povzbuzená mystickou atmosférou i morbidními zážitky z nedávných návštěv arménských kostelů, před kterými místní popové dodnes zařezávají ovce a kozy, pracuje naplno. Zorats Karer je magické místo. Není divu, že mnoho badatelů při jeho návštěvě ztratilo chladnou hlavu a pustilo se na tenký led spekulativních teorií.
Astronomická observatoř
Nejdále zašel asi arménský profesor Paris Herouni (1933–2008), jehož životní náplní se stalo sbírání důkazů o tom, že je Zorats Karer nejstarší astronomickou observatoří světa. Zaměřil se pochopitelně na tajemné díry v kamenech, kterým Arméni říkají „antsk“ (oční otvor, kukátko). A k překvapení všech našel spoustu dokladů o tom, jaká tělesa jimi dávní stavitelé pozorovali. Brzy také navázal plodnou spolupráci s nadšenci pro megalitické památky z celého světa. Společně s nimi pak začal místo skutečných záhad řešit i bizarní spekulace o propojení všech pravěkých stavitelů. Podobnosti hledal nejen v architektuře prehistorických objektů, ale i jejich názvech.
Například jméno Stonehenge je podle jeho tvrzení vlastně totožné s názvem Karahunj, který pro arménské megality použil již ve 13. století kronikář Stepanos Orbelian. Arménské slovo kara znamená totéž co anglicky stone, totiž kámen. Výraz hunj nemá ekvivalent v moderní arménštině, stejně jako je tomu u henge v angličtině. Paris Herouni však samozřejmě nepochyboval, že obě slova mají stejný význam, má i několik možností, co znamenají, přemýšlí a kombinuje… A pak se hned vrhá na další problém, vždyť jistě není náhoda, že Carnac, největší megalitická památka ve Francii, má ve svém názvu arménské slovo „kar“!
Parlament versus archeologie
Jako všichni záhadologové přistoupil Herouni ke zkoumání památky Zorat Karer metodicky chybně, totiž s přesvědčením, že jde o astronomickou observatoř a je to jen třeba dokázat. Jeho čilá publikační a „osvětová“ činnost však přinesla výsledky. O astronomickém účelu se dnes píše v souvislosti s monolity Karahunj prakticky ve všech knihách a turistických průvodcích. A nejen to! Podle rozhodnutí arménského parlamentu z roku 2004 se tato historická lokalita oficiálně jmenuje Karahunj (Carahunge) Observatory, (Rozhodnutí vlády č. 1095-n, 29. červenec 2004). Arménští politici si prostě svou nejstarší astronomickou observatoř světa odhlasovali a vůbec nepřihlédli ke stanovisku archeologů, kteří na místě mnohokrát pracovali.
Asi nejdůkladnější průzkum Karahunj provedl tým archeologů z Mnichovské univerzity (Institut für Vorderasiatische Archäologie). Podle závěrů, které vědci publikovali v roce 2000, nemá Zorats Karer nic společného se Stonehenge a ani nesloužil jako astronomická observatoř. Vykopávky přinesly zjištění, že jde o rozsáhlé pohřebiště kultury střední doby bronzové a doby železné.
Záhada nevyřešena
Procházíme mezi balvany a hledáme ty děravé, abychom se sami přesvědčili, kam jsou otvory nasměrovány. Z okolní pláně přichází několik sympatických pastevců, které upoutala přítomnost cizinců. Podle jejich svérázného tvrzení jsou děravé kameny náhrobky žen, ty ostatní patří mužům. Říkají nám také, že je místní lidé kdysi využívali k uvazování domácích zvířat.
Zjišťujeme, že žádná z děr nemíří k obloze. Otvory mají překvapivě pravidelný tvar, jsou velmi umně zhotovené. Zdá se, že jejich tvůrce musel použít nějaký gigantický vrták, aby dosáhl ve velmi tvrdém materiálu této kvality. Nejčastěji se v této souvislosti mluví o nástrojích z obsidiánu, neboť toto sopečné sklo sloužilo v Arménské vysočině k výrobě nástrojů od neolitu. Zajímavé je, že kamenné stély kromě „kukátek“ nenesou jiné stopy opracování.
Archeologové pro záhadné otvory nenašli žádné jednoznačné vysvětlení. Ale uvedli, že balvany byly kdysi spojeny hliněnou zdí v mohutnou hradbu. Díry tedy mohly mít funkci pouhých okýnek, a proto také míří do okolního terénu a ne k nebi.
Podle některých indicií, například nízkého stupně zvětrání, byly otvory do kamenných bloků vytvořeny až dodatečně, a nepocházejí tedy od původních stavitelů. Jejich účel tak patrně neměl nic společného s prvotním posláním svatyně.
Dům boží
Důkladný archeologický průzkum nepřinesl nic, z čeho by šlo usuzovat, že Karahunj sloužilo jako observatoř pro určování polohy Slunce, Měsíce a planet. Dokonce není možné prokázat ani tvrzení, že by některé kameny sloužily např. jen k určování místa východu slunce během roku. Za prvé krajina vypadala před tisíci lety úplně jinak. Za druhé, ať už budeme přímkou spojovat jakékoli body, bude vždy výsledek nejistý. Neboť ani nevíme, co stavitelé megalitů považovali za východ slunce. Byl to první paprsek světla? Nebo chvíle, kdy už byl celý kotouč nad obzorem? Rozdílná odpověď znamená i podstatný rozdíl v azimutu. Stejně je tomu i se západem slunce a pohyby Měsíce. To vše sice zmnožuje možnosti pro nadšence, jako je Paris Herouni, ale nemá žádnou cenu pro seriózní vědu.
Karahunj bylo pouze dávným pohřebištěm, kultovním místem, které sloužilo jako most mezi světem živých a mrtvých. Archeologové v souvislosti s megality na celém světě často připomínají, že populární paleoastronomický výklad kamenných kruhů není prakticky nijak doložen ani v historii, ani z etnografických analogií. Tato místa sloužila obvykle k pohřebním a náboženským rituálům. Již ve Starém zákoně říká Jákob: „Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím.“
TEXT: Eva Palátová, FOTO: Eva Palátová, Petr Přemyslovský
Osm tisíc kilometrů dlouhý transkontinentální pochoďák pěti andskými státy přinesl nejednu kuriozitku. Třešinkou na dortu pak bylo zdolání hory, která má blíže ke Slunci nežli samotný Everest. K pokoření šestitisícovky také došlo kuriózně – na kole.
Pojmy jsou relativní věc a jak se zdá, každé „nej“ se dá nějak posbírat, záleží, odkud se měří. Ten, kdo by počítal suše, prostě jen na počty metrů, přišel by k chilskému Ojos del Salado (6887 m n. m.). Na Hawaii to spočítali „mokře“, ponořili se k bodu nula na dno oceánu a vyhlásili tamní Mauna Lou za sopku o hraně 10 000 metrů (měřeno od mořského dna)! (Výška sopky je 4165 m n. m. při poctivém měření.) Tak takhle se „podvodně“ získávají „nej“! Vlastně kdybychom změřili Sněžku třeba od Pluta, máme největší stožár v celém vesmíru!
V soutěžích národní pýchy zní vyšší čísla lépe, ale nebylo by to dostatečně české, abychom si nevypátrali svoje vlastní nápaditější nej! Držela jsem je zatím v tajnosti, abych své kamarády překvapila. Koneckonců ani naše trasa neměla běžnou startovní čáru – rovník, zato měla dost pošetilý cíl – jižní cíp jihoamerického kontinentu.
Čaj bublal, tajná ekvádorská horská mapa vystrčila růžek z batůžku a hlásila se ke slovu: „Holky a kluci, dávám k odsouhlasení nejvyšší výzvu na trase – vulkán, jenž sahá nejblíže ke slunci, mystický Chimborazo (6310 m n. m.) a také vulkán, do jehož kráteru první sestoupil náš krajan – mohutný Cotopaxi (5897 m n. m.). Je nás pět: tři chlapi, dvě dívky, v poměru sil se zdá, že se tam střídavě nějak vystrkáme. Diskuse?“ Nebyla. Jsou prostě kouzelné věci v životě, co zrovna musíte udělat…
Magistrála vulkánů
Když přírodovědec, cestovatel Alexander von Humboldt v roce 1802 tu hitparádu ekvádorských vulkánů uviděl, nazval 325 km dlouhé údolí od Latacungy až po Ambato „the Avenue of the Volcanoes“ (Magistrála vulkánů). Lépe se trefit nemohl. V čem se ale zmýlil, bylo to, že si při pokusu o zdolání Chimboraza myslel, že pronikl takřka na vrchol nejvyšší hory světa. Mount Everest byl změřen až dobrých padesát let potom.
Kam oko dohlédne, tam je majestátní kužel zahalen dýmem… Vůbec nejvyšším vulkánem Ekvádoru býval El Altar (5320 m n. m.), kdyby při výbuchu nepřišel o špici. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Bez čepice vyfasoval dnes již vyhaslý Altar jiné přízvisko – nejkrásnější hora Ekvádoru! Bohužel také nejnepřístupnější. Ze vzduchu El Altar připomíná botu, jako kdyby sem šlápl nějaký naštvaný ohnivý muž. A sopečných mužů tudy prošlo asi celé vojsko, výčet sopečných velikánů na obzoru pokračuje: Cayanbe (5790 m n. m.), Antisana (5704 m n. m.), Illiniza Sur (5263 m n. m.), Carihuairazo (5020 m n. m.), Sangay (5230 m n. m.)… Jestliže celá řada ekvádorských sopek má v kolonce „poslední výbuch“ uklidňující informaci „pleistocén“, stejně dlouhá řada sopek tam má výhružně údaj „letos“. Všechny pak trumfuje velmi činná Tungurahua (5016 m n. m.), která má v kolonce heslo „pořád“. Poslední velmi vážné zemětřesení způsobila Tungurahua v roce 1949, kdy zničila celá města: Ambato a Riobambu. Novou Riobambu postavili o 24 kilometrů dál, protože už byla srovnaná se zemí vícekrát. Zatímco Ambato bylo odvážně obnoveno na původním místě, ještě mu nepopadaly domky tolikrát jako Riobambě, aby si přesun zasloužilo. Tungurahua plive oheň den co den, kvůli ní se uzavírají silnice a člověk aby se kodrcal po objížďkách, kdykoliv si oprsklá sopka prskne… Holt je to ostrá ženská! Umí se otřást silou i deseti stupňů Richterovy stupnice, takže objížďky se veskrze doporučují respektovat. Zde v Ekvádoru vám doslova hoří za zadkem!
Lávové pyramidy
Nemám ráda sousloví „dobýt horu“, přece vás hora buď pustí, nebo nepustí, ale drobný hec je vždycky zdravý. Právě Cotopaxi je jasným „svůdníkem“. Do kráteru hory vysoké skoro šest tisíc metrů, kdesi na druhém konci zeměkoule, poprvé sestoupil Čech Béďa Mlčoch, a má tu také právoplatnou ceduličku! Stalo se tak až v roce 1972. O jeden mladý život později zkoušíme to samé…
Jsou dvě možnosti, jak se doma vytahovat, že jste na Cotopaxi byli. Buď si zahrajete na „chodí pešek okolo“ a na slavném treku „Cotopaxi circuit“ obkroužíte horu během asi šesti dní. Pak budete mít horu na fotkách zepředu i zezadu a jako naschvál bude vypadat z obou úplně stejně. Ten samý kužel. To už je taková slabá stránka vulkánů – nevrásnily. Anebo se vydáte přímo vzhůru! Nejkratší cestou je to tři dny rovnou k oblakům bez započítání aklimatizace. Ovšem v realitě se tam nemusíte nikdy dostat, protože pod vrcholem číhá malá zrada. My byli při smyslech a chtěli jsme to vzít skromně pěšky okolo. Ovšem, když už jsme viděli kužel zleva i zprava, smysly jsme ztratili a vzali to vzhůru. Živly se však proti nám malinko spikly. Už druhou noc si na nás otvírala hubu puma, a ač si vlastně jen tak řvala kdesi v dáli za stanem, nebyla to nejklidnější ukolébavka na dobrou noc. Víte, jak řve puma? Jako kdyby za keřem celou noc škrtili dětský tábor. Navíc je puma silně neukázněná, nedodržuje večerku a začíná se ozývat v jedenáct v noci.
Cotopaxi mělo záhadný striktní režim. Kromě tmy v šest a pumy v jedenáct pršelo pravidelně osm hodin denního času. Déšť přicházel přesně jako švýcarské hodinky. Samotný kužel vulkánu se fintivě ukazoval pouze v ukrutně brzký ranní okamžik, pak zatáhl záclonky a do večera byly slyšet jenom burácející laviny. „Jen aby nám nějaká lavina neshrnula kšilt,“ huhlal bubák vedle mě z ponča a rovnal si kapuci. Srdnatě jsme stoupali, když tu nějakého dobráka napadlo, že si v necelých pěti tisících nad mořem uvaříme rýži. Cokoliv se takhle vysoko už docela špatně vaří, natož rýže, ale ve skupině musíte rovnoměrně ustupovat i blbým nápadům. Říká se tomu tolerance nebo „ať je klid“. Myslím, že po dobu vaření rýže se stačilo setmít i rozednít a zbytek času jsme se zabavili rovnáním lávových pyramid nad vším naším jídlem kolem stanů, protože přišel nezvaný host – drzá liška hladová. Tak jsme s ránem opustili naše suťové tábořiště, proti všem zásadám správného trampíka, v úplně jinačím stavu, než jsme tábořiště našli. Egypt hadr! Všude byly pyramidy větší než v Gíze. Ještěže neumíme španělsky, určitě bychom se nazítří dočetli, že Mayové žili šťastně a spokojeně i pod Cotopaxi… Měli tam mega hrobky a někdo je vyžral.
Konečně nastal den D! Došli jsme do chaty pod vrcholem. Z refugia José Ribas (4880 m n. m.) už se musí jen s mačkami a cepínem. Ten jsme neměli a mlsně jsme v chajdě dva dny koukali, kdopak nám je půjčí? Bohužel Švýcaři a Němci si nás prohlíželi, jako bychom jim chtěli sebrat mačky, a tak se náš prvovýstup na vrchol zašprajcnul na sněhovém poli pod vrcholem. Co naplat, vybrázdili jsme ho slavnostně pěti drahami od pytlů a pěti sněhuláky. Nedotáhli jsme to tak daleko jako hrdý krajan Béďa, na druhou stranu, jestli ta nekonečná panoramata nad ledovou špičkou jsou ještě hezčí než ta pod ledovou špičkou, pak už by tu krásu světa z této výšky člověk taky nemusel unést. Docela milý sportovní děda, co stál vedle mne, s východem slunce zíral na magistrálu vulkánů širého kraje u našich nohou, hlesl jediné slůvko: „Heaven.“ (nebe) Víc říct nedokázal. My také ne.
Na kole, na býku, na Chimborazu
Není asi hezčí symbolické tečky za Ekvádorem než tečky jménem Chimborazo – hory, jež sahá nejblíže ke slunci. Měří-li se to od středu země, sahá Chimborazo dále do vesmíru než Mount Everest. Je to dáno elipsoidem naší planety a polohou Chimboraza blízko rovníku. A když za kulatým sluníčkem, tak na kulatém kole! Víte, jak dlouho se pak frčí z šestitisícovky dolů? Celý den! Vědci dlouho považovali vulkán za vyhaslý, ovšem když se mu před několika lety šťourali Švýcaři v geologickém podloží, objevili lávu 7000 metrů pod vrcholem, tak si „vyhaslý“ vulkán Chimborazo vydobyl zpět odborný název „spící“ a museli jsme kolem něj našlapovat i na tom kole potichoučku, aby se nedejbože takovýhle kolohnát neprobudil… Ukázalo se, že největší překážkou nebudou ani tak hluboké lávové rozvaliny, jako spíš rovné pláně, kde na nás číhala věru nečekaná překážka. „Pozor – býci na obzoru!“ Přece jen jsme v oblasti se silnou tradicí býčích zápasů. A jestliže červená barva oblečení se náramně hodí do vysokých hor, aby vás když tak lépe našli, tak zde jsme nad barvou naší smělé výstroje zaváhali. Nicméně dovídáme se od místního chlapce, že býk ze zdejší ohrady by vlastně na červenou neměl reagovat, poněvadž k agresivitě na tuto barvu bývá vyprovokován až v aréně.
Co jsme viděli na nejvyšším kopci s výhledem na celý vesmír? Chviličku jsme byli mrzutí, že přes tu vesmírnou mlhovinu neuvidíme ani vesmír, ani zemi, ale bůh hory byl na nás laskavý. Jedno z nejvzácnějších zvířat planety, jež jsme nepotkali na celičkém vandru napříč Jižní Amerikou, si nás přišlo prohlédnout z očí do očí. Právě na Chimborazu se nachází veliký přírodní park na divoký odchov vikuní. Tato křehká zvířata jsou nejohroženějšími divokým druhem lam a jen tady jsou v bezpečí, neboť pumy už zkrátka nepřejdou dlouhé pásmo hor s minimem potravy, aby se dostaly až sem, vikuním na kožich. Vikuňka je zvíře nesmírně odolné, dokonce vydrží až tři dny putovat a nepít. Přitom nemá žádné hrby jako velbloud a už vůbec ne nějaký robokopský vzhled. Naopak, je štíhlá jako laň a vystrašená jako koloušek. Jediné, co dělá – neustále zdrhá. Vlastně jsme se s vikuňkou tak trochu navzájem lekli. Ona v mlze nečekala kolo, já v mlze nečekala zvíře. A pak že mlha vadí v pozorování zvířat. Dnes se stala mým kouzelným pláštěm na kouzelném místě.
Člověk míní, život mění. Měla to být cesta v páru. Přišel ale rozchod. Nerad měním své plány, a tak jsem vyrazil sám. A dobře jsem udělal. Makedonie je hrdá, vášnivá a překvapivá jako správná žena.
Země Alexandra Velikého mě zprvu nelákala, ale když jsem se o ní dozvěděl víc, změnil jsem názor. Území v srdci Balkánského poloostrova zdobí hory vysoké přes dva tisíce metrů, klenotem je i Ohridské jezero, které patří mezi čtyři nejstarší jezera světa. Podobu dnešní Makedonie ovlivnilo Srbsko, Řecko a Turecko a dnešní kulturní koktejl dotvářejí muslimové a pravoslavní křesťané, kteří tu vedle sebe žijí.
Po krátké zastávce ve Skopje, hlavním městě Makedonie, kde se narodila matka Tereza, jsem doputoval ke křišťálovým vodám Ohridu. Na periferii stejnojmenného města jsem si v kempu postavil stan a vydal se za poznáním. Dostat se do historického centra Ohridu můžete po silnici nebo lodí. Já jsem zaplatil jezernímu taxíkáři a prožil příjemnou plavbu, během níž jsem minul i vilu na břehu, postavenou pro maršála Tita, kterou dodnes využívají makedonští mocipáni. Z tohoto důvodu je vila pečlivě střežena, jak mi prozradil můj dopravce, a tak není radno se k ní přibližovat. Před pár lety si to jeden turista neuvědomil a připlaval na dostřel ostrahy, bohužel pro něj to byla poslední věc, kterou v životě udělal. Prezidentovi bodyguardi byli důslední a nebožáka poslali ke dnu. Ale třeba mě ten chlap jen strašil, aby řeč nestála, než vystoupím. Což se po necelé půlhodince plavby stalo a já se ocitl na břehu přímo v ohridském přístavu. První zmínka o osadě původně pojmenované Lychnidos pochází ze 4. století před Kristem, kdy ji dobyl Filip II. Makedonský, ovšem pro nás je spíš zajímavé spojení se sv. Metodějem a sv. Cyrilem. Světci Kliment Ohridský a Naum, žáci Cyrila a Metoděje, kteří byli spolu s nimi v 9. století vyhnáni knížetem Svatoplukem z Velké Moravy, založili na březích jezera kláštery. Kliment přímo v Ohridu a Naum nedaleko, u pramene říčky Černý Drim.
Slepé vojsko
U Klimentova kláštera vznikla i literární škola, díky které se z Ohridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti v Evropě. V současnosti zde probíhají rozsáhlé vykopávky. Za zmínku stojí také původní pevnost cara Samuela I. nedaleko od zmiňovaného kláštera. Car Samuel I. se dostal k moci roku 997 a během své vlády získal zpět ztracená území, čímž udělal z bulharského státu opět velmoc Balkánu. Bohužel s jeho postupujícím věkem se karta obrátila a pozice jeho říše začala upadat. Poslední ránu mu zasadil byzantský císař Basileios II., když po vyhrané bitvě u Belasice nechal oslepit celé Samuelovo vojsko, čítající 14 000 mužů, a poslal mu ho pěšky zpět. Tehdy Basileios II. dostal přezdívku Bulharobijec, když Samuel spatřil své vojsko, ranila ho mrtvice, na jejíž následky do dvou dnů zemřel.
S blížícím se podvečerem a nasycen historií sestupuji zpět do centra nasytit se čistě světsky. Nejsem sice u mořského pobřeží, ale panuje zde atmosféra Středomoří. Přes den na ulicích mnoho lidí nepotkáte, fungují převážně zařízení pro turisty, ovšem s příchodem noci vše ožívá. Ulice se naplní lidmi včetně dětí, zahradní restaurace praskají ve švech, přibývá pouličních prodejců se suvenýry a rozjíždí se i malý lunapark na břehu Ohridu. Našel jsem jeden z posledních volných stolků na hlavní třídě sv. Klimenta Ohridského a večer jsem završil u národního jídla, tavče gravče, což jsou zapečené fazole, dal si výborné červené víno vranac a ochutnal jsem i místní mastiku (anýzový likér podobný řeckému ouzu).
Náhodné setkání
Přestože je Ohrid úžasný, po několika dnech nasávání místního genia loci jsem si chtěl pobyt zpestřit horskou túrou. Od přátel v Česku jsem věděl, že výstup na vrch Pelister, ležící za horským hřebenem Galičica, který obepíná jezero od východu, je náročnou, ale příjemně dobrodružnou jednodenní túrou. Jako pán svého času a svých plánů jsem se vydal na cestu. Cílem bylo úpatí Pelistru s malou horskou chatou Kopanky, kam se lze dopravit z blízkého města Bitola. Neměl jsem ještě tušení, co všechno mě tam čeká. V podvečer jsem dorazil na místo a zjistil, že se mnou k chatě míří dalších pět lidí. Nevěnoval jsem jim zvláštní pozornost do té doby, než jsme se sešli na recepci v Kopankách. „Máme obsazeno, včera přijel zájezd a dnes se vrátili z vrcholu,“ oznámil nám malý asi padesátiletý Makedonec s postavou připomínající tučňáka.
Pro nikoho to nebyla příjemná zpráva, nicméně já se tak seznámil s čtyřčlennou partou outdoorových nadšenců z Francie a dívkou, shodou okolností z Česka, která stejně jako já přijela poznávat Balkán na vlastní pěst. Společným cílem bylo sehnat jakékoliv ubytování na blížící se noc. Když jsme se shodli, že bivakovat můžeme společně, provozovatel ubytovny nám oznámil, že jeden pokoj by byl. Pro šest a ne úplně komfortní, ale to nám nevadilo a za pár minut jsme již rozbalovali ležení. Na prostoru čtyři krát šest metrů se tísnilo šest lůžek, přičemž jedno byla manželská postel, my ale byli spokojeni, že nemusíme venku stavět stany. Každý z Francouzů si zabral jedno ležení a na mě s Naďkou, jak se rodačka ze severu Moravy jmenovala, zbylo dvojlůžko. Večer probíhal v duchu českofrancouzského přátelství a koštování pravé slivovice s pravým pastisem. Kombinace švestek a anýzu je vskutku zvláštní, ale na rozpoutání konverzace to stačilo.
Nakonec jsme příjemně zmoženi zalehli, netušil jsem však, že noc ještě nekončí. Než jsme usnuli, povedlo se mi lehce se dotknout Naďčiny ruky, samozřejmě náhodou, ovšem nečekal jsem pozitivní zpětnou vazbu. Nonverbální komunikací bylo řečeno vše, ale prostředí nepřálo intimním aktivitám. Navíc šustivý spacák není zařízen na změny poloh v utajení, nakonec však příroda zvítězila nad naším rozumem, a když jsme se ráno vypravovali na Pelister, věděli jsme s Naďou, že v dosažení vrcholu jsme Francouze předběhli již v základním táboře.
Spojení cest
Cesta na Pelister se nazývá Rocky Trail, česky bychom řekli skalnatá trasa, která svému jménu dělá čest. Vede přímo po hřebeni, ovšem místo pěšin skáčete z balvanu na balvan. Důkazem, že držíme správný směr, byla červená značka (objevovala se tu a tam) a vrchol Pelistru, který na nás občas vykoukl mezi mraky z výšky 2601 metrů. Francouzi se od nás odtrhli a nabrali tempo, které jsme s Naďkou nechtěli držet. Dohodli jsme se s nimi na srazu u nahoře stojícího vysílače. Trasa nebyla ani tak dlouhá jako náročná, naštěstí jsme se podporovali, takže výstup pěkně ubíhal. Nakonec jsme stanuli v cíli, Francouzi se radovali, že dosáhli vrcholu o hodinu dříve než my, což jsme jim nevyvraceli, věděli jsme své. Po odpočinku a malém obědě nastal čas na sestup, bohužel stejnou trasou – po balvanech. Cesta zpět byla o dost bolestnější. Po pár stovkách metrů jsem cítil každý doskok, ale nakonec jsme cestu završili bez úrazu. Náročná trasa nám dala dost prostoru blíž se poznat, s Naďou jsme tak zhodnotili, že by mohlo být fajn, kdybychom spolu prožili zbytek cesty. Posledních pár dní v Makedonii jsme strávili v průzračných vodách Ohridu, nechali na sebe dýchnout sílu věků místních klášterů, rozmazlovali se balkánskou kuchyní a nejen jí. V životě je však méně happy endů než v amerických filmech, a tak jsme se po návratu již s Naďkou neviděli. Ale tahle single cesta byla dobrá volba.
Čeští misionáři, vyhnanci i emigranti z osmašedesátého. Ti všichni našli nový domov na jihu černého kontinentu, tisíce kilometrů od původní vlasti. Mnozí z nich se také nesmazatelně zapsali do dějin Jihoafrické republiky.
Karel August Pácalt, narozen 1773, zemřel 1818,“ říká mi starší žena na verandě přízemního domu. Na klíně má rozevřenou publikaci věnovanou všem duchovním, kteří v Pacaltsdorpu vedli křesťanskou komunitu. A kniha začíná právě životopisem člověka, který se nesmazatelně zapsal nejen do srdcí místních obyvatel:
„Reverend Pacalt navázal přátelské vztahy s představitelem holandských protestantů z nedalekého města George. Během své mise v Hoogekraalu pak vybudoval vůbec první evangelickou kongregaci 200 až 300 věřících. Byli mezi nimi jak Hotentoti, tak i otroci, svobodní občané či farmáři a tomuto ,božímu‘ muži jezdili naslouchat i běloši ze širokého okolí, na volských povozech či koních,” pokračuje vyprávění o slavném Čechovi.
Pácaltovo město
Nyní bych měl uvést několik vysvětlivek. Už samotné jméno Pácalt. Místní ho zcela pochopitelně vyslovují jako Pakalt. Dorp v afrikánštině znamená „město“, odtud tedy název „Pácaltovo město“. Hotentoti jsou zase příslušníci původního etnika Kojkojnů. Holanďané jim ale kvůli jejich nesrozumitelnému, mlaskavému jazyku začali říkat Hotentoti.
Naše další povídání najednou přerušilo vyzvánění z nedalekého kostela. A zatímco se jasné tóny rozléhaly nad místními patrovými domky a rozlehlými korunami všudypřítomných stromů, začal jsem pátrat v paměti, kde jinde ve světě existuje město pojmenované po nějakém Čechovi.
Po usilovném namáhání mozkových závitů mne napadlo Montecarlo. Samozřejmě to italské, nikoli onen kasinový ráj v Monackém knížectví. Montecarlo ležící na Apeninském poloostrově založil český král a římský císař Karel IV. a na tamním hradě se ve znaku dodnes tyčí český lev. V Africe však jediným místem nesoucím jméno nějakého Čecha je právě jihoafrický Pacaltsdorp. Ani slavný cestovatel Holub, ani Hanzelka se Zikmundem se této pocty nedočkali.
Z dalšího přemýšlení mne vytrhl hlas mého průvodce. O chvíli později už kráčím po dřevěných schodech až na vrchol věže s typickým cimbuřím, známým spíše z evropských hradů: „Pacalt hrál důležitou roli ve zdejší komunitě. Vždy v neděli ráno pod támhletím stromem začínala jeho kázání, kdy vyprávěl příběhy z Bible a vštěpoval nám křesťanské principy a hodnoty. Místní ale zároveň učil, jak hospodařit, jak stavět domy, apod. Vděčíme mu opravdu za mnohé,“ říká mi pan Winston, zatímco mi rukou ukazuje na slavný, třista let starý, majestátně působící strom Trichilia dregeana z čeledi medokeřovitých.
Podle památečních bohoslužeb pod svými rozložitými větvemi navíc získal přezdívku „Strom setkávání“.
První „slova Boží“ začal Karel Pácalt, český rodák, který se původně vyučil zbrojnictví ve Vídni a až poté studoval na misijních školách v Berlíně a anglickém Gosportu, kázat v roce 1809. Už o čtyři roky později ale začal budovat jednolodní kamenný kostel. Pacaltsdorp mám pod sebou doslova jako na dlani. Nejde o žádné velkoměsto, bydlí v něm jen asi 18 tisíc lidí žijících převážně v malých domcích. Působí ale mírumilovně a poklidnou atmosféru dotváří i varhanní hudba, linoucí se z kostela dostavěného až po Pácaltově smrti, konkrétně v roce 1825. Karel Pácalt se alespoň dožil okamžiku, kdy se nad obcí rozezněl zvon, který si nechal poslat z rodné země:
„Víte, proč ho měl rád? Protože nesvolával jen k bohoslužbám, ale zároveň pomáhal lidem najít ztracenou cestu v buši. Měl tak vlastně stejnou funkci jako maják pro námořníky,“ vysvětluje pan Vincent. Pozoruji hlavní ulici zvanou, jak jinak, Misijní, po které zrovna přecházejí desítky kluků a holek. Právě jim totiž skončila škola. A i když od založení místního kostela uplyne příští rok už dvě stě let, všechny děti i dnes vědí, kdo to byl Pácalt, resp. Pakalt:
„Každou práci, kterou započal ve službě Boží, vykonával s celým srdcem a úspěšně,“ je vyryto na jeho náhrobku. A právě proto lidé z Hoogekraalu přejmenovali svou obec na počest Karla Augusta Pácalta, na Pacaltsdorp.
Moravské vinice u mysu Agulhas
Konečně nechávám za sebou prašnou cestu a vjíždím na asfaltku. A krátce na to se přede mnou vyloupne malebná obec, vypadající spíše jako nějaká vesnice z jihu Čech nebo Moravy. Navíc obklopená vinicemi. Nacházím se ovšem jen malý kousek od nejjižnějšího cípu Afriky, mysu Agulhas (Střelkový mys).
„Naše církev vznikla v roce 1447 na území Českého státu a odtamtud její členové odešli do německého Herrnhutu, což znamená v překladu místo, které střeží Bůh. V 18. století se pak někteří z nich vypravili do jižní Afriky“, vypráví mi o chvíli později správkyně muzea v Elimu. Samozřejmě jí prominu malou chybičku, Jednotu bratrskou totiž založil bratr Řehoř v Kunvaldě v roce 1457, ale to na skutečnosti, že zemi zaslíbenou našli Moravští bratři, tedy členové evangelické církve, která je součástí Jednoty bratrské, až na druhém konci světa, nic nemění.
„Pokračovali tady ve způsobu života, na který byli zvyklí v Německu i v Českém království. Jako první do jižní Afriky dorazil Georg ¬Schmidt, tedy Jiří Šmíd, začal mezi místními obyvateli šířit křesťanskou víru a díky tomu získal přezdívku „apoštol Hotentotů“. Pak byly zakládány i samotné osady Moravských bratří, nejprve Genadendal a v roce 1824 byl vybudován i Elim,“ pokračuje má průvodkyně, zatímco mi ukazuje vystavené předměty.
Dobové fotografie, oblečení, vybavení domácnosti, porcelán pocházející ještě z Čech, i zemědělské náčiní. To vše za doprovodu tradiční hudby: „Usadili se právě tady, protože všude jinde už bylo dost přelidněno. A rozhodující byla i přítomnost vody, kterou našli díky rostoucím palmám. Zakladatelem osady Elim, nazvané podle Bible, pak byl Hans Peter Halbeck.“
To už zase stojím venku, kochám se zděnými, většinou podlouhlými přízemními domky s doškovými střechami, až najednou zaslechnu šplouchání vody. Otočím se a o kus dál spatřím náhon ženoucí vodu na mlýnské kolo: „Je vůbec největším dřevěným kolem v celé JAR. Funguje už téměř sto let, samozřejmě bylo restaurováno, a protože zápasíme s nedostatkem vody, hlavně v období sucha, chceme ho v budoucnu rekonstruovat,“ ukazuje mi jeden z mužských obyvatel Elimu.
Doškové střechy, domky se štíty ve stylu selského baroka, vodní mlýn i všudypřítomné vinice. Jako by sem, na jih Afriky, někdo mávnutím kouzelného proutku přenesl klasickou vesnici z jižní Moravy či jižních Čech. V Elimu dnes žije na 1300 lidí živících se hlavně zemědělstvím, farmařením či pěstováním unikátních rostlin využívaných pro jejich léčivé účinky.
Mezi sebou mluví převážně afrikánsky. Jazyk svých předků tedy nikdo z nich už neovládá, původní zvyky, např. svatební, si ale udržují stále, stejně jako kontakty s Moravou. A zcela typické je v Elimu dodnes i to naše koukání sousedovi až do talíře: „Když někdo z místních ještě před zavedením elektřiny chodil po vesnici, ostatní hned věděli, o koho jde. Prostě ho rozeznali podle chůze. A stejně tak neexistovalo žádné tajemství. Už ráno ti každý dokázal říci, kde jsi uplynulou noc byl a cos tam dělal,“ říká se smíchem správce opraveného mlýna.
V každém případě v neděli směřovaly kroky všech pouze na jediné místo, do kostela: „Jak můžeš vidět, není tu žádný krucifix, na stěnách nevisí obrazy a ani na oknech se nenacházejí žádná vyobrazení. Moravští bratři věří, že kříž je pouze v tvém srdci,“ vysvětluje. Samotný kostel je celý bílý, zvenku i zevnitř, což symbolizuje čistotu. Ostatně takoví, tedy upřímní, otevření a usměvaví jsou i zdejší obyvatelé.
