Ve venezuelské Méridě mají údolí, které jako by příroda stvořila na objednávku paraglidistů. Vzdušné proudy vytvářejí prostředí pro možnost celoročního plachtění.
Kdybych měl místo tebe v tandemu Huga Cháveze, tak bych s kluzákem jinak hýbal, abych ho pořádně vystrašil. Až by z toho zvracel,“ holedbá se Will, když se v poklidném tempu vznášíme na padákovém kluzáku a vychutnáváme si, jak v zapadajícím slunci barvy kaňonu pod námi přecházejí od oranžové přes růžovou až do šedivé . Město Mérida je centrum adrenalinového turismu. Atrakcí číslo jedna byla jízda po nejdelší soustavě lanovek světa, která zájemce vyvezla z 1577 metrů do nadmořské výšky 4045 metrů. Jenže bohužel už je od roku 2008 zavřená kvůli potřebné renovaci a doba předpokládaných oprav se liší podle toho, koho se tážete. Každopádně než se znovu lanovka otevře, ještě to řadu měsíců či let potrvá.
Možná proto je v Méridě méně turistů, než je obvyklé, a o ně v nespočetných agenturách probíhá boj nasazením co nejnižších cen. Turistům se nabízejí treky po horách, raftování, jízda na koních, bungee jumping či safari v jihoamerických savanách. A pak samozřejmě tandemový paragliding, který se dá usmlouvat na padesát dolarů.
Will, můj paraglidový pilot, mě a další dva turisty vyzvedává krátce po obědě, který si na jeho doporučení dávám jen velmi lehký. Přeci jen není dopředu jasné, jak na vzdušnou atrakci budou reagovat začátečníkovy útroby. Jedeme asi půl hodiny do vesnice Las Gonzáles pro vybavení a cestou mi instruktor vychvaluje kluzákové padáky české výroby, které podle jeho soudu patří k tomu nejlepšímu.
ČEKÁNÍ NA DOBRÝ VÍTR
Poté, co dorazíme na startovací svah, se piloti pohodlně roztáhnou v trávě. Jen na okraj srázu zarazí tyčku s větrným rukávem, který se bez přestání nadouvá. Není kam spěchat. „Nejlepší podmínky jsou ve chvíli, kdy slunce začne klesat. Už tolik neohřívá vzduch, a ten pak rychle stoupá nahoru. Při západu je vítr pomalejší a paragliding klidnější,“ vysvětluje specifika vzdušného proudění Willův kamarád Gerardo s tím, že takovéto vyčkávání na nejlepší vítr je možné, jen když se u cestovky objedná málo zájemců. „Když je turistů hodně, udělám klidně i deset letů za den,“ dodává Gerardo. Nás paraglidingové panice ale siesta v trávě spíše znervózňuje, a tak si zatím fotíme nejvyšší horu Venezuely Pico Bolívar, ale rádi bychom se už do toho pustili. Konečně začínají rozbalovat na pasece naše fidlátka. Čechrají kluzák a kontrolují, zda šňůrky k jeho ovládání nejsou zamotané, což by mohlo mít fatální následky. Will mi podává helmu a navléká výstroj, utahuje ji jak koni ohlávku a pak za ni zatáhne, až se jeden z popruhů zařízne v rozkroku. „Tohle pocítíš, až nás vítr potáhne nahoru.“ Mám k zadku přikurtovanou rozměrnou sedačku, a i ostatní debutanti vypadají, jako kdyby šli na maškarní ples za Ferdu Mravence. „Hlavně si na ni sedni, až když už budeme ve vzduchu. Na můj pokyn,“ pokračuje důrazně v teoretickém zasvěcení před startem Will. „Poběžíme až na okraj srázu a tam už si nás vítr nazvedne,“ říká ve chvíli, kdy k mé výstroji připojuje tu svou. Více instrukcí není třeba. Vítr a on se postarají o zbytek.
KROUŽIT JAKO PTÁK
Ostatní tandemy už jsou ve vzduchu, a tak si je navlečen do popruhů fotografuji. „Až budeš fotit tam nahoře, nekoukej se na displej. Už se mi párkrát stalo, že se klientům z rychlého střídání pohledů do prostoru a na obrazovku zatočila hlava,“ varuje Will. Konečně se rozbíháme a já zapomínám, že bych se před startem měl bát. Už jsme pár metrů nad povrchem a Will mi dává pokyn, že svou váhu mohu složit do sesle. Kroužíme nad krajinou a dvacítka lidí, která vyjela na vyhlídku podívat se na start paraglidistů, nám mává, půda se točí pod nohama. Pod sebou vidím cestu, po které jsme vyjeli. Mnohem hlouběji řeku, u níž budeme přistávat. Will občas udělá prudkou otočku a rychlým klesáním si to míří k zemi. Jako dravec, který v ornici zbystřil hlodavce. Ale než keře pod námi mají šanci přiblížit se na riskantní vzdálenost, zatáhá Will za šňůrky tak, že si to zase zamíříme do výšin.
Ač si to vůbec neuvědomuji, držím se křečovitě popruhů kluzáku, jako bych se bál, že bez mého sevření odletí do oblak jak heliem napuštěný balonek. Teprve po Willově upozornění stisk povolím a uvolním se.
Je to úžasná pohoda. Připadám si jak na gigantickém a zpomaleném řetízkovém kolotoči. Sedím si jako pán, kochám se výhledem na Andy a rozmlouvám s Willem o tom, jak probíhají soutěže v paraglidingu a jak získat licenci k samostatnému létání. V polovině půlhodinového plachtění si uvědomím, že při teorii jsem se nedozvěděl jak přistát. „To je lehké. Až se bude blížit povrch, musíš začít kmitat nohama, jako bys kráčel. Já budu dělat to samé. A přistaneme bez problémů.“ Zní to prostě, ale překvapivě realizace není oproti škarohlídským představám nijak složitá. Je to jako vystoupit z tramvaje. Ale Chávez by to jistě tak jednoduché neměl, i když jako bývalý armádní výsadkář si na tvrdá přistání přivykl.
Také si občas říkáte, jaké by to bylo utéci ode všeho na pustý ostrov? Možná jste si zkoušeli udělat seznam věcí, které byste si na takový ostrov vzali, nebo výběr knížek, které byste mohli číst stále dokola. Otázkou však zůstává, jak dlouho by vás to bavilo.
Myšlenky na útěk z města se mi honily hlavou, když mě a dalších sedm lidí nakládal statný borec do terénního auta v pět ráno u hostelu Luna’s Castle v Panamě. Jeli jsme do přístavu, odkud nás lodě dovezou na ostrovy Guna Yala, které omývá Atlantský oceán. Ostrovy jsou populárním místem pro zastávku lidí plavících se do Kolumbie. Kromě letadla zůstává totiž lodní doprava jedinou možností, jak překonat prales v Dariénu. Právě tam totiž chybí poslední článek panamerické dálnice vedoucí z Aljašky do Argentiny. Teoretická možnost přejít po souši sice existuje, nicméně se kvůli ozbrojeným pašerákům a kolumbijským rebelům nedoporučuje, navíc prales je zde opravdu maximálně neprůchodný. Ostrovy Guna Yala (nazývané též San Blás) se tak s rozvojem turistiky staly jednou z perel Panamy.
STAČÍ SI VYBRAT
Naše auto se proplétá mezi mrakodrapy hlavního města a směřuje k severovýchodu. Záhy vjíždíme do pralesa a kvalita cesty se začíná stále méně podobat civilizované silnici. Asfalt mizí, jedeme nahoru a dolů jak na houpačce, krajina kolem je ovšem nádherná. Ač bychom to dali i s normálním autem, v období dešťů se určitě náhon na všechna čtyři kola vyplatí. Zastavujeme v přístavu Cartí, což je v podstatě udusaný plácek s několika boudami, kde je čilý ruch. Ihned nás zkasírují indiáni o přístavní taxu a následně probíhá transfer do laminátových lodí, podle toho, kdo na který ostrov jede. Já se svou polovičkou míříme na ostrov Naranjo Chico (názvy jsou trochu zavádějící, protože skoro každý z necelých padesáti obydlených ostrovů má název domorodý, současně španělský a pro turisty i anglický). Kromě nás jsou na palubě ještě dva indiáni, kteří ovšem nejsou ani zdaleka oblečeni „tradičně“. Kraťasy, zrcadlové brýle, svaly a celkově vizáž gigolů se líbí hlavně mé přítelkyni, já zase kvituji to, že jsou nad věcí a bez problému mi odpovídají na zvídavé dotazy. Po chvilce plavby se z moře začínají vynořovat první z celkově asi čtyř set ostrůvků. Skoro přízračně se objeví tenoučký proužek písku, z něhož jako z jehelníčku ční hustý porost kokosových palem. Některé porosty jsou větší, jiné pouze o několika palmách, všechny ale vypadají jako trsy mechu vystupující z vody. Nejprve si dáme jedno mezipřistání u ostrova obydleného pouze místními. Tam jsou jak chatrče z proutí a dřeva, tak i zděná budova. Borci říkají, že jde o školu. Zatímco vykládají zásoby, já sleduji asi desetiletou holčičku, která z nízkého mola prostě vysype koš s odpadky do vody. Žádná křeč, ostatní ji lhostejně sledují. Vzpomenu si, jak jsem někde slyšel, že nejhorší věcí pro domorodé národy jsou jednorázové obaly.
Ještě deset minut plavby pod zamračeným nebem a jsme na ostrově. Je to jeden z těch větších. Stejně ho však přejdeme příčně za minutu a podélně za méně než pět! Kromě několika cabaňas, které jsou určeny pro turisty, jsou tu také chatrče místních, a dokonce i luxus v podobě obchodu, kde se dá koupit nějaké jídlo, pití, alkohol, cigarety, baterie a opalovací krém. Nic víc tu turisté stejně nepotřebují. Komu by nestačilo moře vůkol, tomu je k dispozici i lehce zakrytá sprcha napájená dešťovou vodou. Elektřinu produkuje generátor a je k dispozici asi dvě hodiny denně. To všechno nám vysvětluje Manuel provádějící prohlídku a ukazuje, kam si můžeme píchnout stan. Důležité je hlavně ho nepostavit pod palmou. Čas od času je slyšet tupý náraz, když do písku spadne zralý kokos. Určitě bych ho nechtěl chytit do hlavy.
Stejně jako třeba v Guatemale jsou i tady indiáni oblečeni v relativně západním střihu na rozdíl od indiánek, které dodržují tradice. Pestré sukně (saburet), ještě barevnější haleny (dulemor), červenožluté šátky (musue) a nepřehlédnutelné náramky z barevných korálků (winni) ovinuté kolem rukou i nohou. Korálky jsou umně navlečené a vytvářejí zajímavé geometrické tvary. Hlavně starší ženy mají i zlaté kruhy v nose (olasu) a některé i tetování. Co nás navíc zaráží, je krátký sestřih jejich havraních vlasů. Na patku. S tím by se nemusely stydět ani v Evropě. Později se dozvídám, že jde o rituální sestřih při přechodu z dětství do dospělosti, kruh v nose je zase známkou manželství.
(NE)NÁROČNÝ PROGRAM
Co se dá na tak malém ostrově dělat? Relaxovat. Za tím jsme především přijeli. Náš výlet mezi Kuny je totiž tečkou za půlročním cestováním po Střední Americe, a tak si to hodláme užít. Houpací sítě jsou rozvěšené mezi palmami, písečné pláže lemují skoro polovinu ostrova a nedaleké korálové útesy jsou výtečnou možností pro šnorchlování. Taháme tedy svoje vybavení a skáčeme do relativně klidného moře. A že je na co se dívat! Samotné korály se mění podle toho, jak moc do hloubky jdeme, kolem plavou trubkotlamky a jehlice, hejna korálových ryb, pod kamenem narazíme na obřího humra. Ve větší hloubce dokonce uvidím skupinu asi deseti krakatic, a byť to jsou evidentně teprve holátka, mám co dělat, abych jim alespoň chvíli stačil. K vidění je i mořský had, sumýši nebo jakási vodní stonožka, prostě pod vodou se rozhodně nenudím. Po půldruhé hodině mi však jaksepatří vyhládne, takže mi přijde oběd, zahrnutý v našem „all inclusive“ kempování více než vhod. Svolávání k němu je stylové – Manuel zatroubí na obrovskou ulitu. Podává se – jak jinak – ryba, k tomu rýže a salát. Alespoň máme možnost seznámit se s ostatními návštěvníky ostrova. Je jich tam ještě osm a až na jednu výjimku jde o samé Izraelce. Ti jsou vůbec častými hosty na San Blás, potažmo v Panamě obecně. Po chvíli klábosení se dozvídám, že jsou všichni po povinné vojenské službě, a stejně jako my to mají jako sladkou tečku po cestování. Oproti nám se do Panamy ale dostali od jihu, zakončení na ostrovech Guna Yala je prý izraelskou tradicí. Víceméně jsou tu ale sami pro sebe, moc se s námi nesocializují.
Prohlídka ostrova nám nepřinesla nic, co bychom už neznali. Na plážích jsou vytažené laminátové čluny, případně tradičnější verze vydlabané z jednoho kusu kmene, uprostřed ostrova jsou zase hromádky sklizených kokosů. Indiánka nám za dolar (oficiální panamská měna spolu s jejich balboa) jeden obratně oseká mačetou od tvrdé vláknité skořápky. Bílá dřeň je opravdu sladká, šťavnatá a překvapivě zasytí. Kromě návštěvy obchodu v chatrči se dají peníze utratit ještě za nákup korálků, které vám navíc i omotají okolo ruky. Koupit se dají i mola, což jsou v podstatě přední a zadní části halen. Jejich výroba trvá v rozmezí týdnů až měsíců a vznikají vrstvením různobarevných látek, jejich prostříháváním do geometrických tvarů a naprosto pečlivým entlováním. Mola se dají koupit i na pevnině a jsou jakýmsi symbolem kultury Kunů, a tím pádem populárním turistickým artiklem. Ceny jsou odvislé od náročnosti a mohou se vyšplhat až do stovek dolarů. Kromě řemeslných výrobků musíte zaplatit i za fotografii domorodců, holt byznys je byznys. Jak se později dozvídáme, Guna Yala jsou na trase lodí pašujících kokain z Kolumbie a k mání je tedy i bílý prášek. Ostatně, moře prý občas vyplaví celé balíky s drogami, které do něho pašeráci před pobřežní hlídkou hodí.
MEZI KOKOSY
Ostrovy Guna Yala jsou přesně takové, jak si představujete život v ráji. Sladké nicnedělání a válení se na pláži, čerstvé plody moře servírované dvakrát denně a bohatý podvodní život. Připočtěte k tomu krásné počasí, panoramata jako z pohádky a přátelské, byť poměrně obchodně založené domorodce. Pokud budete chtít, každý den vás vezmou na prohlídku jiného ostrova. Na San Blás je téměř čtyři sta ostrovů, a pokud vás tedy zláká totální robinsonáda, nechte se vysadit na ostrově jen a jen pro vás. Kunové to za bakšiš rádi zařídí. Počítejte ale s tím, že veškeré jídlo a především vodu si musíte vzít s sebou. My jsme vystřídali pár ostrovů, víceméně se lehce lišily velikostí, počtem domorodců, případně dovedností kuchaře. Někde tak bylo k jídlu kuře, jinde skvělý humr, které chytají do košů, většinou ryba, vše ale za velice rozumné peníze. Na ostrově Iguana jsem se spřáhl s jedním Němcem, který byl právě po ruce, a s Kuny jsme si dali beach volejbal. Přecenili jsme ale svoje schopnosti. Mohlo nás napadnout, že borci, kteří žijí celou dobu vedle napnuté sítě, nebudou žádná ořezávátka. Když jsme po půldruhé hodině dohráli, písek jsem měl skoro všude, naše skóre bylo tristní a na rozdíl od Kunů jsme taktak lapali po dechu. Ti se jen smáli a vyrazili na ryby. Poměrně fascinovaně jsem hleděl, jak na malé loďce vybavené primitivní plachtou vyrážejí na otevřené moře a po chvíli mizí za obzorem. Stabilní mi jejich plavidlo nepřipadalo ani náhodou, a ačkoliv bylo moře poměrně klidné, z dohledu pevné země bych se na takové loďce nevzdálil. A jaká je tedy odpověď na otázku z úvodu? Aby člověk mohl absolutně vypnout, nepotřebuje pětihvězdičkové rezorty a klanící se služebnictvo. Stačí mu proužek písku a polootevřená chatrč s jednoduchou postelí, nad opulentní hostiny povýší prostou stravu z toho, co dá moře. Atrakce aquaparků rád vymění za šnorchlování na korálových útesech a dobrá knížka bude lepší než pozlátka turistických barů. Jediná otázka visící ve vzduchu je, jak dlouho by to vydržel. Dovolím si tvrdit, že pro Středoevropana je takový život natolik exotický, že by to dlouho nezvládl. Já jsem toho měl po necelém týdnu právě tak akorát. Pro Kuny je to ovšem něco jiného. Narodili se tu a na rozdíl od mnoha jiných domorodců, kterým turismus deformoval kulturu, jsou stále národem žijícím víceméně autenticky. Naštěstí jsou to spíš oni, kdo využívají turisty, než aby tomu bylo naopak. Snad to tak zůstane.
Obyvatelé Madagaskaru věří v sílu mocných duchů, přinášejí jim obětiny a uctívají je rituály. Věří, že smrt není koncem. Je pro ně ctí stát se předkem, jehož ostatky jsou exhumovány při bizarním pohřebním rituálu – famadihana. Toto slovo neříkejte nahlas.
Setkat se s famadihanou není nic lehkého. K obřadu dochází rok až sedm let po úmrtí člověka. Madagaskarské zákony stanovují, že se smí vykonávat pouze v nejteplejších měsících v roce, od června do září. Pro Malgaše je famadihana oblíbenou ceremonií. Představuje pro ně však i velmi intimní součást jejich životů. Účast cizinců je proto bez souhlasu rodiny pořádající obřad zapovězena. Rodina, čas i místo, kde by se mohla famadihana konat, je pro nás jedna velká neznámá. Nemám sebemenší představu o tom, jak tohoto setkání, které jsme si před odjezdem na Madagaskar stanovili za hlavní cíl naší cesty, dosáhneme. V tuto chvíli mně a mým spolucestovatelům Adamovi a Mirkovi nezbývá nic jiného než usilovně hledat, ptát se, věřit a přát si. Tajemné madagaskarské síly nás třeba vyslyší a pomohou nám naplnit cíl naší v pořadí již druhé expedice na Madagaskar.
Dnešní madagaskarské ráno je stejně slunečné a teplé jako všechna předešlá. Projíždíme centrální vysočinou. Ubíhající vyprahlou a rudou krajinu pozoruji z okna pronajatého automobilu. Míjíme četné erozivní rýhy, chudá malgašská stavení, stáda zebu a skupinky chodců. Sem tam ze suché trávy vyčnívají tradiční pestře zdobené hrobky. Směřujeme k jednomu z mnoha námi vybraných míst. Plna dojmů z dní strávených v této neobyčejné zemi a především z předchozího veselého setkání s lemury kata, přemýšlím, co nám asi přinese další prosluněné ráno naší dvouměsíční expedice. Ani na chvíli by mě nenapadlo, že se naše dnešní plány neočekávaně změní. Změní tak, že do národního parku Ankarafantsika dnes nedojedeme.
CO SE TO DĚJE?
Jak jsem se za necelých osm týdnů tady přesvědčila, čas i život na Madagaskaru plyne příjemně klidným, pomalým a přátelským tempem. Podivuji se proto skupině několika desítek lidí, která se náhle objevila v dáli na horizontu dlouhé rovinky. Pulzující dav poskakujících lidí se s živelnou silou malgašských rytmů přibližuje směrem k nám. Zastavujeme, naše velká čtyřkolka není dostatečně silným důvodem k tomu, aby rozvášněný dav uvolnil cestu. Ve vzduchu cítím tajemné napětí. Najednou jako by spolu se všemi těmi rozdivočelými Malgaši, kteří již v tuto chvíli energicky probíhají kolem našeho auta, čas ubíhal nepředstavitelnou rychlostí. Vše se během okamžiku odehrává v tempu pro zdejší život nevídaném. „Co se to tu děje?“ ptám se s nevěřícím výrazem nejen sama sebe, ale i Adama a Mirka.
Živelný tanec, tradiční hudba, malgašské rytmy, veselý a hlasitý zpěv strhává Malgaše do transu. V čele elektrizujícího davu se do rytmu pohupuje usměvavá dívka mávající nad veselou skupinou madagaskarskou vlaječkou. Lidé za ní vesele poskakují s rukama nad hlavami. Tleskají, kroutí boky do rytmu hudby a nevnímají svět kolem sebe. V tuto chvíli si všímáme i středobodu zájmu rozveselených lidí. Je jím dřevěný box potažený tradičním lamba. Pestře zdobená látka, kterou tu ženy nosí jako sukni a muži si ji omotávají kolem ramen pro zahřátí, může mít na Madagaskaru opravdu všestranné využití. Dnes slouží jako zdobný přebal rakve. Síla a energie lidí ve mně vyvolává stále silnější napětí, vzrušení, zvědavost. My, vaza, jak nám Malgaši říkají, jsme svědky něčeho neobyčejného. Nedá mi to. Vystupuji z auta. Vše nasvědčuje tomu, že to, co se tu na jedné obyčejné silnici odehrává, je famadihana. Francouzsky ani malgašsky neumím. Vyjma „oui“, „bonjour“, „merci“ a pár konverzačních frází jsou mé komunikační možnosti dosti omezené. Přesto pokládám upocené malgašské ženě, která vedle mě vesele křepčí, jednoduchou a pro nás dost zásadní otázku: „Famadihana?” Rozveselená žena, sympatický mladík, udýchaný stařec i usměvavé děti otázce zřejmě rozumějí, leč po jejím vyřčení přichází namísto odpovědi vždy stejný stydlivý výraz. Všechny ty odvrácené pohledy, které následují, mi nedávají ani náznak toho, zda jsou mé předpoklady správné.
ZAKÁZANÉ SLOVO
„Slovo famadihana je v průběhu obřadu fady, tedy tabu, nesmí se vyslovit.“ Vysvětluje mi narychlo Adam. Zakázaných slov a činností, tzv. fady, je na Madagaskaru celá řada. Koho by napadlo, že se to bude týkat i tohoto pro nás důležitého slova. V tu chvíli mě kdosi tahá za rukáv. Jasným pohledem, srozumitelným kývnutím hlavy mi nakonec famadihanu potvrzuje postarší velmi milá dáma. Madagaskar a sám život je prostě neuvěřitelný!
Na všech cestách vždy ctíme tradice, zákonitosti a etiketu místních obyvatel. Ani dnešek není výjimkou. Za zeptání ale člověk nic nedá. Rukama nohama, bohužel jinak to nejde, se s přátelskými členy rodiny Beandapových domlouváme, zda by naše přítomnost byla možná. K této fascinující oslavě jsme po chvíli velmi vřele přizváni. S radostí, vděčností a úctou rodinu obdarováváme láhví místního výborného rumu. Spokojenost je tak na obou stranách.
Famadihana začíná snem v němž nebožtík navštíví některého z členů své rodiny a vysloví přání, že je ten pravý čas vykonat s jeho ostatky tento důležitý rituál. Lucův před rokem zesnulý dědeček si pro famadihanu vybral právě dnešek. Časně z rána proto rodina vykopala jeho ostatky z rodinné hrobky. Hlavním a nejdůležitějším rituálem v průběhu celé famadihany je očista ostatků zemřelého a jeho převlečení do nového roucha. Sám název této ceremonie v překladu znamená „otáčení kostí“. Kvalitu nového roucha udává majetek, který nebožtík za života vlastnil, a společenské postavení, které měl ve vesnici. V některých částech ostrova se pro tento účel používá pouze speciální bílé látky utkané z pevných vláken pavouků Nephila madagascariensis.
STAROST O NEBOŽTÍKY
Pečlivá a kvalitní péče o zemřelé je velmi důležitou částí života Malgašů. Jejich rodinná pouta jsou silná a všichni věří, že jejich předci jsou s nimi i po smrti. Neopečovávaný nebožtík je pro rodinu hrozbou. Často rodinu straší nebo dokonce na ni sesílá neštěstí a nemoci. Chudé malgašské rodiny proto raději investují do famadihany nemalé obnosy.
Mrtvý dědeček si v tento slavnostní den přál nejen nové roucho, důležitou částí famadihany je také znovusetkání s rodinou a přáteli. Nebožtíka na jeho dnešní cestě doprovází energický zpěv rituálních písní a bujaré veselí. Společně s početnou skupinou domorodců procházíme vesnicí. Dědeček se musí podívat, co se tu za dobu jeho nepřítomnosti událo nového, zjistit všechny novinky i místní klepy, poveselit se se starými známými a především si užít setkání s rodinou. Po několika hodinách obcházení vesnice a všech přátel se s rodinou i nebožtíkem přesouváme k malému domku u silnice. Na jeho dvorku propukají bujaré oslavy k uctění předka. Veselí podpořené pivem a kořalkou je v tuto chvíli opojné, teplo v pravé poledne však nesnesitelné.
PROTŘEPAT RAKEV
Malgaši a zcela jistě i ti dávno zemřelí milují smích, zábavu a tanec. Na dvorku Lucova domu nám to dokazují se vší parádou. Zpěvy střídá pro mě až nesnesitelně hlasitá veselá reprodukovaná hudba. Elektrický proud přivádí do staré stereo soupravy zapůjčený generátor, který svým charakteristickým vrčením přispívá k celé bláznivé atmosféře. Nestačím se divit, co se před mýma očima odehrává. Všichni včetně nebožtíka tančí. Rakev se na vlnách ze vztyčených lidských rukou pohupuje nad hlavami přítomných. Přiznám se, že v tuto chvíli jsem z pohledu Středoevropanky lehce v šoku. Tanečníci bez jakéhokoliv studu a zábran s rakví divoce pohazují a do rytmu hudby na ni poklepávají. Všichni mrtvému dědečkovi dopřávají zaslouženého rozveselení. Od bosých nohou stoupá prach z rudé půdy, který živočišně tancující skupinu halí do rudého oblaku. Přítomní se smějí a neuvěřitelně smyslně radují. Zjišťuji, že i na mé tváři se rýsuje úsměv od ucha k uchu.
Vážený razana se musí v průběhu famadihany sejít se všemi příbuznými. Výjimkou proto nejsou ani ti, kteří se na ceremonii z nějakého důvodu dostavit nemohou. Famadihana prostě a jednoduše přijede k nim. A to doslova. Rodina si objedná dodávku zajišťující přepravu mezi vesnicemi, tzv. taxi brouser. Sveze se samozřejmě i nebožtík. Jeho místo je vedle zavazadel na střeše vozu. Náklad je kompletní, když je k rakvi připevněna madagaskarská vlaječka. Někteří movitější Malgaši své mrtvé předky v minulosti přepravovali i místní leteckou dopravou. Na mnoha letištích tak jsou prý dodnes k vidění cedule, které upozorňují na zákaz cestování s mrtvolami. Po Madagaskaru však cestujeme autem, žádnou takovou cedulku jsem tu neviděla. Musím však dodat, že po poznání Madagaskaru o jejich existenci nemám sebemenší pochyb.
Famadihana je oblíbená nejen z úcty k tradici, ale také proto, že se během oslav podává spousta jídla a pití. Na dvorku za Lucovým domem se nad rozdělaným ohněm vaří jak jinak než hovězí. Zasytit žaludky více než sto padesáti lidí není vůbec nic snadného. Zapotřebí je tedy pořádná kuchyně. Malé hrnce tak při této události spolehlivě zastoupí třeba dvěstělitrový plechový barel, přesně takový, do kterého se u nás dává motorový olej. K masu se tradičně podává všemi oblíbená malgašská rýže. Hudba utichá. Střídá ji cinkavý zvuk lžic a smaltovaných misek. Dle místních zvyklostí nejprve jedí muži, po nich ženy a nakonec děti. Z úcty a vděčnosti k rodině přijímáme misku i my. Radši ani nepřemýšlím nad tím, co vše v onom barelu kdy bylo nebo snad dokonce jakým způsobem jej místní před vařením očistili. Nutno dodat, že hovězí chutná docela dobře. S večeří rodina samozřejmě nezapomněla ani na váženého dědečka.
Kraj od kraje se jednotlivé zvyky v rámci famadihany odlišují. Základ rituálu je ale po celém ostrově v podstatě stejný. S koncem dnešního divokého dne nastává čas odnést ostatky zpět do rodinné hrobky. Procházíme vyprahlou madagaskarskou savanou. Krajinou se již opět line energický zpěv rituálních písní. Slunce pomalu zapadá a jeho stále ještě zářivé paprsky halí okolní krajinu do zlatavého pláště. Rodina Beandapových, jejich známí a sousedé směřují k jedinému cíli – hrobce předků. Na této poslední cestě doprovázíme váženého nebožtíka i my tři. Jeden z mnoha příběhů planety Země – pohřební rituál famadihana, se blíží ke svému vyvrcholení. Zbývá už jen poslední, uložit mrtvého předka zpět k odpočinku.
Famadihana skončila. Její energie ve mně ale zůstane ještě hodně dlouho. Cestou zpět k autu mi hlavou probíhá tisíce myšlenek. Jak odlišný může být pohled na smrt a mrtvé. Jak hezké vztahy plné lásky, péče, radosti a úcty mají lidé na chudém Madagaskaru. Vzpomínám také na mé obavy, zda famadihanu vůbec spatříme a děkuji všem Malgašům, kteří nám umožnili být součástí fascinujícího obřadu. Jsem šťastná, že se naše velké přání naplnilo. Když si totiž člověk něco opravdově přeje, splní se mu to. Nejen na Madagaskaru.
