CHŘIBSKÁ, MĚSTEČKO NA SEVERU ČECH, JE RODIŠTĚM TADEÁŠE HAENKEHO.CESTOVATELE, OBJEVITELE, BOTANIKA, LÉKAŘE, ETNOGRAFA, KARTOGRAFA… MUŽE MNOHA TALENTŮ, JEHOŽ ODKAZ ZŮSTÁVÁ NEDOCENĚN.
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Vypravil jsem se do Chřibské za Josefem Navrátilem, zakladatelem a průvodcem v místním Haenkeho muzeu. Zajímají mě kořeny Tadeášovy výjimečnosti. „Narodil se jako sedmé dítě z dvanácti do rodiny rychtáře a právníka Eliase Haenkeho a Anny Rosalie Haenke, o jeho primární vzdělání se staral zpočátku strýc,“ vypráví pan Navrátil. Díky studijnímu nadání odešel za dalším vzděláním do Prahy k jezuitům, po zrušení tohoto řádu v roce 1773 přešel na gymnázium na Starém Městě. Od roku 1782 pokračoval studiem na lékařské fakultě, kde si mimořádného studenta medicíny všiml profesor Josef Gottfried Mikan, který byl zároveň zakladatelem a ředitelem pražské botanické zahrady. V této době možná začal pociťovat Haenke zálibu v botanice. Profesor ho přijal nejen za svého asistenta, ale také za domácího učitele pro svého syna Johanna Christiana, který se stal v dospělosti botanikem a cestovatelem po Brazílii. Do české historie se poprvé Tadeáš Haenke zapsal, když za pomoci profesora Mikana v roce 1784 po vzoru bratrů Mongolfiérů vypustil první horkovzdušný balon v českých zemích.
TOULAVÁ KREV
První výzkumné výpravy Tadeáš podnikl po našich krajích v doprovodu profesora Mikana, jejich cílem bylo Rakovnicko, Berounsko a Křivoklátsko. Z této cesty přivezli příspěvky na obnovu smíchovské botanické zahrady, která byla poničena povodní. Potom zkoumal Tadeáš Haenke přírodu rodného Českého Švýcarska. V létě 1786 přichází zlomová expedice, tehdy pětadvacetiletý Haenke byl vybrán pro pěší cestu z Prahy do Krkonoš a zpět údolím Labe. Výsledkem byl jeden z prvních českých botanických soupisů a ohlas na výpravu překročil hranice. Mimo jiné i díky tomuto počinu zakončil Haenke svá studia ve Vídni a začal výzkumnou práci v Alpách a v okolí Neziderského jezera. Za svou práci byl v roce 1789 jmenován členem Královské české společnosti nauk. Ovšem Haenke toužil po delší cestě, jeho dalším cílem mělo být Rusko, přesněji Sibiř, a výprava kapitána Bilinga financovaná Kateřinou II. Ovšem osud tomu chtěl jinak, a tak v roce 1788 obdržel Tadeáš Haenke pozvánku na výpravu Alessandra Malaspiny di Mulazzo, pořádanou pod záštitou krále Karla IV. Španělského. Účast Haenkeho na expedici doporučil uznávaný pražský přírodovědec Ignác Born a dokonce i rakouský kancléř Václav Antonín Kounic, ovšem císař Josef II. ji zprvopočátku zamítl z důvodu, aby nedocházelo takříkajíc k úniku mozků z Rakouska. Svůj verdikt však nakonec změnil a cestu povolil s podmínkou Haenkeho bezpodmínečného návratu zpět do vlasti. Josef Navrátil, zakladatel muzea Tadeáše Haenkeho v Chřibské, mi prozradil domněnku, že změnu rozhodnutí možná učinil Josef II. po rozmluvě s Haenkem, u jehož strýce při návštěvě Chřibské roku 1779 na jedné ze svých inspekčních cest nocoval a byl nadšen nejen nádhernou krajinou, ale též vřelým přijetím.
NA PALUBU
Alessandro Malaspina byl původem italský šlechtic z malého knížectví Mulazzo, které je dnes součástí Toskánska, a kde jeho rodina vládla. Ovšem on sám prožil většinu života jako námořní důstojník a hlavně průzkumník španělského námořnictva. Podnikl dvě velké zámořské výpravy, cestu kolem světa v letech 1786–1788 a vědeckou expedici nazvanou po něm Malaspina 1889–1894, které se zúčastnil i Tadeáš Haenke. Malaspinova expedice měla dvě lodě, Descubierta a Atrevida, a koncem července vyplula ze španělského přístavu Cádiz směr Amerika a Tichomoří. Výprava vyplula bez Haenkeho, který se zdržel při vyřizování povolení k cestě, a tak dorazil český přírodozpytec do přístavu pozdě a loď zmeškal. Tehdy se však projevilo jeho odhodlání být součástí této výzkumné expedice, možná patrně tušil, že druhou možnost vycestovat by už nemusel dostat. Proto vyplul 19. srpna na lodi Nuestra Señora del buen Viagge s cílem dohnat Malaspinovu výpravu a připojit se k ní. Bohužel ani teď Haenkemu nebylo štěstí nakloněno, loď, jejíž jméno v překladu znamená Paní dobré cesty, se potopila u ústí řeky La Plata. Haenke se jako jeden z mála zachránil, přišel však o skoro vše, co měl. Zůstal mu pouze spis Systema plantarum od Carla Linného a několik dokumentů. Se zbytkem svého majetku se vydal převážně pěšky do Montevidea, kde zjistil, že Malaspina na něj nečekal. Pro Haenkeho to znamenalo vyrazit na cestu přes kontinent na západní pobřeží a doufat, že kapitána dostihne tam. Vánoce roku 1789 prožil v Buenos Aires a na konci února podstoupil náročnou cestu andskými průsmyky do Chile. Počátkem dubna se v Santiagu de Chile setkal s Malaspinou, vracejícím se z Falkland, a konečně se k jeho výpravě mohl přidat.
ROKY NA CESTĚ
Ze Santiaga si to expedice zamířila na sever, Haenke cestou evidoval vše, co považoval za zajímavé. Když dorazili do Calaa, opustil loď a na místokrálův příkaz se vydal do peruánských And s cílem dosáhnout pramenů Amazonky. Při této pěší části expedice se pokusil v Ekvádoru zdolat sopku Chimborazo, považovanou v té době za nejvyšší bod celé Ameriky. Byl považován za skvělého horolezce, ale výstup se mu nepodařil. Po znovunalodění pokračovala expedice po západním pobřeží Ameriky až na Aljašku. Cestou bylo prozkoumáno pobřeží Kanady a severoamerické ostrovy a průlivy. Zde se Tadeáši Haenkemu dostalo možnosti pojmenovat po sobě i jeden z ostrovů, který dodnes nese jméno Haenke Island. Z mrazivé Aljašky se Malaspina vrátil opět do Střední Ameriky a po krátkém odpočinku vyrazil 1791 do Pacifiku. Díky tomu Haenke navštívil ostrovy Guam a Tinian a Filipíny, kde po tři měsíce zkoumal vnitrozemí. Prosinec 1792 pak znamenal cestu přes Novou Guineu, Novou Kaledonii a Nový Zéland až do Austrálie, kde v místě dnešního Sydney stanul Tadeáš Haenke jako první Čech na tomto kontinentu. Odtud Malaspinovy lodě vypluly přes ostrovy Tongo a Tahiti zpět do Peru, kde učinil Malaspina pro Haenkeho osudové rozhodnutí, když jej poslal přes Andy až na sever Bolívie do oblasti Mojos zkoumat říční síť. Po tom, co se Haenke odpoutal od výpravy, byl Malaspina ve Španělsku intrikami obviněn ze zrady a uvězněn. Tadeáš Haenke zůstal natrvalo v Cochabambě, městečku, které bylo v tu dobu jeho domovem.
NEÚNAVNÝ
Ovšem ani zde nepřestal ve své vědecké činnosti, mimo jiné tady zřídil lékařskou ordinaci, pěstoval léčivé rostliny, které nasbíral při svých cestách, a věnoval se kultivaci bource morušového. Dokonce založil i výrobnu hedvábí a jeho barvírnu. Poslední velká výprava Tadeáše Haenkeho, díky níž je znám ve světě jako Lovec leknínů, byla mezi léty 1801–1802, kdy na cestě k indiánům kmene Chiquitos na řekách v masivu San Fernando spatřil a popsal největší leknínovou rostlinu světa. Viktorie královská dostala jméno až o 38 let později, pojmenoval ji britský botanik Lindley. Díky svému přímému spojení s indiánským kmenem Chiquitos, u kterého pobýval dlouhou dobu a dokonce se naučil jejich jazyk, se v té době stal Tadeáš Haenke největším znalcem kultury amazonských indiánů. V rámci své lékařské praxe též provedl v roce 1806 jako první v Latinské Americe očkování proti neštovicím. V té době již platil za zámožného občana, kterým i byl, proto si nechal vakcíny poslat na vlastní náklady z Evropy. Na počátku 19. století se Tadeáš Haenke věnoval nejen výrobě léčiv, ale také střelného prachu, a to hlavně s použitím chilského ledku, který objevil, a síry. Tento postup pak učil místní povstalce bojující za svobodu španělských kolonií, což se mu stalo osudným. Byl zatčen a uvězněn, nicméně kvůli podlomenému zdraví byl propuštěn. To ovšem netušil, že mu zbývá jen pár posledních dní života. Svůj slib císaři Josefu II., že se vrátí, nikdy nesplnil, zemřel 4. listopadu 1816, patrně následkem mrtvice nebo embolie.
HAENKEHO ODKAZ
Tadeáš Haenke je pochován v Cochabambě, o jeho oblíbenosti a úctě, jakou k němu chovali místní obyvatelé, svědčí i fakt, že hlavní třída nese pojmenování právě po něm – Avenida Tadeo Haenke. Během svého života udržoval kontakt s předními evropskými vědci, například s Alexandrem Humboldtem či Josephem Banksem, a zároveň posílal vědecké zprávy i sbírkové artefakty. Většinu z jeho písemností vlastní Královská botanická zahrada v Madridu, ale existuje sbírka, kterou si chtěl Haenke vyzvednout po svém návratu domů. Pozůstalost čítající sedm beden převážně přírodovědeckého a etnografického rázu, odeslaná roku 1794 ležela v Cádizu a potom hamburském přístavu až do roku 1821, kdy byla nabídnuta dnešnímu Národnímu muzeu za cenu 655 zlatých. Přes obavy o stav všech věcí povalujících se přes 25 let ve vlhku přístavů nakonec muzeum věci odkoupilo. Získalo tak unikátní sbírku 4000 druhů rostlin v 15 000 exemplářích, přičemž některé z nich už dnes v přírodě nenajdete, a původní indiánské artefakty jako klobouky, udice, košíky či modely člunů. Dnes je tento vzácný vědecký poklad uchován v Náprstkově muzeu v Praze.
TAKÉ SE RÁDI TOULÁTE, POZNÁVÁTE NOVÉ KRAJE A NOVÉ LIDI? VYDEJTE SE S NÁMI NA VÝPRAVU ZA HISTORIÍ CESTOVÁNÍ, KTERÁ ZAČNE V MNOHEM VZDÁLENĚJŠÍCH ČASECH, NEŽ MOŽNÁ ČEKÁTE.
TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ
Zatímco dnes je cestování neodmyslitelnou součástí života velké části lidí, ve starověku i středověku bývalo spojeno především s povinnostmi – ať se jednalo o panovníky, šlechtice, obchodníky či mnichy. Všude totiž číhalo nebezpečí, nepohodlí, nejistota a občas bylo nezbytné podat i krkolomné výkony. Ovšem touha poznávat svět ležící daleko za humny nakonec nad obavami zvítězila, a tak se nyní ve stručnosti můžeme podívat, jak to všechno začalo.
PRVNÍ „VÝLETNÍCI“
Jako příklad krkolomných cestovatelských výkonů si uveďme roku 1077 uskutečněný zimní pěší přechod alp německého krále Jindřicha IV., který mířil v poustevnickém rouchu ze Špýru přes Alpy do severoitalského hradu Canossa, aby zde požádal Řehoře VII. o zrušení klatby, kterou na něj papeže uvalil. Horské serpentiny tehdy nebyly ještě známy, proto vystoupal s celým doprovodem k vrcholu přímo vzhůru. Dolů muži sestupovali „po čtyřech“, zatímco dámy sjížděly po volských kůžích. Ovšem několik dobrovolných staro- i novověkých „výletníků“, ochotných o svých zážitcích vyprávět, historické prameny přece jen zaznamenaly. Například v 5. století př. n. l. filozof Empedoklés vystoupil na Etnu, kolem roku 90 př. n. l. vyrazil římský kvestor Sertorius na „dovolenou“ na Kanárské ostrovy, v roce 100 n. l. se vydal pozorovat východ slunce z vrcholku Etny císař Hadrián a v roce 1336 popisoval svůj výstup na 1912 m vysokou horu Mont Ventoux v Provenci italský básník a prozaik Francesco Petrarca. Navíc již tehdy existovala místa, která zejména zámožní lidé rádi navštěvovali. Patřila k nim italská Neapol a mořské lázně Baie, řecké Athény a Korint, dále ostrovy Rhodos a Délos, také Řím či Alexandrie…
PRVNÍ MAPY
Právě kvůli „pracovním cestám“ začaly vznikat mapy, z nichž ta nejstarší byla zhotovena zřejmě již kolem roku 2100 př. n. l. v Číně. Na dalších pracovali Féničané, zdatní mořeplavci, kteří pluli po Středozemním i Černém moři, dostali se k Anglii a Irsku a obepluli Afriku, dále Kárové (obyvatelé jihovýchodní části Malé Asie), Kréťané a samozřejmě Řekové i Římané. V římské říši navíc vznikala první pracoviště, která kde mohla, tam sbírala od obchodníků, úředníků či vojáků informace o cestách a jejich okolí, a prodávala je zájemcům hodlajícím absolvovat tu kterou trasu. Zajímavé je, že tyto informace byly nejen psány na pergamenu, ale například také vyrývány na stříbrné poháry či na kožené štíty římských legionářů.
PRVNÍ BEDEKRY
Historii těchto publikací popisujících oblasti a jejich zajímavá místa odstartoval francouzský křesťan, jenž putoval v roce 333 z Bordeaux do Jeruzaléma. Ve svém cestopisu totiž uváděl, kde lze přespat (mansiones) či kde se nacházejí přepřahací stanice (mutationes), a představil i města a osady, jimiž procházel; čtenář tak získal informace např. o Milánu, Bělehradu, Cařihradu apod. Do historie bedekrů se zapsala i jeptiška Silvie Akvitánská, která v letech 393–396 pobývala v Jeruzalémě a podnikla cesty do Horního Egypta a do Mezopotámie. Její popis byl nejen duchaplný, ale navíc si všímal i života lidí, s nimiž se setkala, přírody, míst, kde bylo možno přejít řeky či získat vodu a nezapomněla ani na zmínky o jídle. Navíc lze říci, že měla také sportovní předpoklady, protože vystoupila na 2637 m vysokou sinajskou horu sv. Kateřiny.
Novodobý výraz bedekr souvisí s názvem německého nakladatelství Baedeker založeného roku 1827.
PRVNÍ PASY
Předchůdcem cestovního dokladu byl glejt (z německého der Geleitsbrief, tj. „průvodní list“), který my spojujeme především s Janem Husem, jemuž ho vystavil Zikmund Lucemburský. Císař bývá často kritizován za to, že touto listinou nedokázal kazatele ochránit před trestem smrti vyneseným kostnickým koncilem, ale ve skutečnosti glejt měl za úkol chránit Husa výhradně po dobu cesty do Kostnice; jednání koncilu ovlivnit nemohl.
Pasy se začaly používat v souvislosti s rozvojem železniční a lodní dopravy od poloviny 19. století a jejich název je odvozen z německého slova passieren či anglického pass, což značí projít ve smyslu vstoupit na území jiného státu. Ty první byly velkého formátu a obsahovaly popis majitelova vzhledu, zatímco první fotografie se v nich objevily teprve na přelomu 19. a 20. století. Úsměvné je, že zpočátku snímky zachycovaly celou postavu a někdy zároveň i majitelova partnera.
Obdobou pasů byly vandrbuchy (od slova das Wanderbuch neboli cestovní knížka), určené pro tovaryše, a arbeitsbuchy („pracovní knížky“), ty umožňovaly obyvatelům Rakouska-Uherska pracovat v kterékoliv části říše rakouských Habsburků.
PRVNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ
Za jejím vznikem stál nápad pětadvacetiletého anglického truhláře a baptistického kazatele Thomase Cooka, jenž se rozhodl angažovat v boji proti alkoholismu, který podle něj mohl (spolu s nevzdělaností) za většinu sociálních problémů. Zúčastňoval se schůzek abstinentů a na jedné z nich, konané 9. června 1841 v nedalekém Leicesteru, navrhl, aby příští měsíc jeli stoupenci tohoto hnutí vlakem na obdobnou akci konanou v Lough¬borough. Návrh byl přijat, a tak se 570 lidí – po zaplacení příslušné částky, v níž byla zahrnuta cena za čaj a šunkové chlebíčky – vydalo dne 5. července 1841 na 24 kilometrů dlouhou cestu. Protože takovýto hromadný výlet veřejným dopravním prostředkem byl v té době dosud nevídanou událostí, čekaly na jeho účastníky v cíli asi tři tisíce zvědavců. Cook začal organizovat další podobné zájezdy mezi Leicesterem, Nottinghamem, Derby a Birminghamem. I když mu žádný z nich nepřinesl hmotný zisk, měly pro něj přesto velký význam: získával při nich zkušenosti, díky nimž roku 1845 založil první cestovní kancelář na světě, kterou nazval Thomas Cook.
PRVNÍ MODERNÍ SLUŽBY
Po jisté době mu začaly konkurovat cestovní kanceláře železničních společností, proto se zaměřil od roku 1855 na velké okružní cesty po Evropě, při nichž své klienty sám provázel. Poptávka po jím organizovaných akcích rostla tak rychle, že v roce 1865 patřil mezi jeho zákazníky již milion lidí. O dvanáct let později uspořádal první cestu kolem světa, jejíž trasu znají všichni, kteří si přečetli verneovku „Cesta kolem světa za 80 dní“. Od roku 1877 měl Thomas Cook své pobočky v Evropě, Americe, Austrálii, na Středním východě, v Indii a jezdili s ním např. poutníci hodlající jít z Mek¬ky do Medíny, i rodiny a zřejmě také sloni a tygři indických mahárádžů. Thomas Cook nejenže sázel na reklamu (jeho heslo znělo „Co je pára pro mašiny, to je reklama pro moji cestovní kancelář“), ale již tehdy nabízel moderní služby. Šlo o rezervace ubytování pomocí roaming–listů, využívání služeb ubytovacích zařízení smluvních partnerů prostřednictvím voucherů (blanketových úvěrových listů) a roku 1868 zavedl hotelové poukazy (the hotel coupons), jimiž bylo možno platit ve vybraných hotelech ubytování a stravování místo peněz. Roku 1874 přidal peněžní poukázky, předchůdce cestovních šeků, umožňující výplatu hotovosti v místní měně. Po smrti T. Cooka zůstala jeho firma ještě 33 let v rukou rodiny; roku 1925 ji však jeho vnuk prodal.
Když se řekne František Moravec, tak jen zasvěcení vědí, o koho jde, ovšem při zmínce o Lou Fanánku Hagenovi, už nikdo nepochybuje. Frontman kapely Tři sestry však není jen bouřlivák z koncertních pódií na festivalech. V podstatě žije obyčejný život jako každý.
Lidé vás většinou neznají civilním jménem, ale jen pod přezdívkou Lou Fanánek Hagen, podle čeho vznikla?
To je už strašně dávno. V podstatě jde o smíchaninu jmen zahraničních umělců Niny Hagen, Lou Reeda a zdrobněliny jména František. Také se mě často ptají, zda bych se s nimi chtěl setkat, ale to nemusím. Mně se to líbilo hlavně zvukomalebně. Navíc mě netrápí, zda o mně vůbec vědí.
Jaký je váš běžný pracovní den?
Já nevím, co je to pracovní den. Může to být, když jsme na koncertě, to se přes den potloukáme na hotelu a večer hrajeme. Případně jsme celý den ve studiu a nahráváme. To bych ale nenazýval běžným pracovním dnem, pod tím si představím spíš činnost staniční sestry nebo kohokoliv, kdo dělá od–do. U mě to je prostě tak, že někdy nedělám nic z toho, čím se živím a některé dny je toho hodně. To se pak nezastavím od rána do večera.
Máte široký pracovní záběr, co všechno tvoříte?
Kromě Tří sester již jedenáct let dělám muzikály s Michalem Davidem, také jsem spolupracoval s Bohoušem Josefem a Karlem Svobodou. To je třeba dva tři roky pauza, a pak tři čtvrtě roku intenzivně děláme, což nastane nyní, protože připravujeme muzikál Mata Hari. Celá práce je ohraničena premiérou, která by měla být tuším 26. září. A mimo jiné jsme dokončili s kapelou nový CD, který se jmenuje Líná hudba holý neštěstí. Dříve jsem také psal texty pro jiné interprety, ale to už nedělám.
Jak se dnes, v době MP3 formátu, vlastně vyvíjí trh s cédéčky?
V posledních letech se ten trh propadl a rozpadl. Ještě se tu a tam něco prodává, ale lidi již odmítají CD. Mladí tvrdí, že placka je „vopruz“ a radši si to stáhnou z internetu. My zkoušíme třeba i digitální prodej, tak uvidíme, kam se to všechno vůbec vrtne, protože momentálně je taková nejistá doba. Každopádně věřím, že si s tím lámou hlavy velké štáby obchodníků z velkých vydavatelství, které se tím dost dobře živily.
Co je vaší inspirací při skládání textů?
Všechno kolem. To nejde říct konkrétně, například teď pod vlivem všech zpráv v televizi, což je přehlídka hrůz a negativních nálad, se mi třeba nedařilo psát nějaké juchajdy, jak se od kapely očekává. Také je potřeba přemýšlet o textech, aby nereagovaly na momentální situaci, protože takový text je už po roce úplně mimo. Například na jedné desce z roku 1996 máme píseň Železný muž se svým psem, text byl o psu Novákovi a Vladimírovi Železným (bývalý ředitel TV Nova, pozn. redakce), ale dnes tomu nikdo nerozumí a přemýšlí, zda jsem v té době nejedl nějaký houby. Taková komunální satira prostě nejde dělat. To bylo dobrý na koncertech v 80. letech, tam si fanoušci nahráli písničky, a ty nekvalitní nahrávky zmizely asi ve stejném čase jako smysl písně.
Cestujete a objevujete rád nová místa?
Já jsem spíš necestovatel. Po České republice tedy cestuji rád, to zase nesedím na jednom místě, ale musím mít nějaký smysl té cesty. Takže hodně jezdím, když hrajeme. Dokonce když je v létě hezky a putujeme po koncertech, tak si vezmu i kolo a ve volnu jezdíme. Navíc ty husarské roky, kdy se sedělo celý den v hospodě a pak se hrálo, jsou pryč. V rytmu let se to mění a nejde skloubit s věkem a koncertem. Co se týká cestování za hranice, tak mě někdy něco osloví, ale mám hrozný blok s letadly a letišti. Pominu-li nehorázné ceny předodletového občerstvení, tak mi vadí procedury při kontrole. Pro mě to je ponižování, když mě někde rentgenují, svlíkají, fotí a prohledávají.
Co vás přivedlo k soutěži Máme rádi Česko?
Michal Čech, režisér toho pořadu. Dělali jsme spolu v reklamě, v podstatě se již dlouho známe a jsme kamarádi. Já se ho ptal, jestli neví o nějaké brigádě na zimu, když nehrajeme, a on mi nabídnul tohle. Nejprve se dělaly kamerové zkoušky a pak mě schvaloval nějaký tým lidí. Musím přiznat, že jsem z toho byl dost nervózní, ale myslím, že na konec vše dobře dopadlo a dokonce jsem se i dobře bavil.
Cítíte se jako nacionalista?
Nevím, co všechno si pod tím představit. Například příroda v Česku, to je naprosto skvělé. Pak je druhá otázka, neschopnost sami si vládnout, to je naprosto hrozný. Ukázalo se, že pod nadvládou tady všechno fungovalo lépe, a to nemyslím nějak nevlastenecky, to je fakt. Bohužel, neznám recept na to, co s tím. Já jsem se teď stáhl do Krkonoš a tam čekám na nějaký impuls, na něco, co srovná ty naše „představitele“ tady do latě.
Věříte na osud, nebo že nám není vše předurčeno?
To jsou spíš všeobecné úvahy, o kterých člověk přemýšlí, když se seřadí nějaký běh okolností do zajímavého vývoje. Pak to vypadá, že se to mělo stát a že je to někým řízeno. Ale nevím, nejsem si jistý. Myslím, že nejlepší odpověď na tuhle otázku je, že nevím.
Vás před lety smetl vlak a přišel jste o nohu…
V roce 86 mě přejel vlak. Co na to mám říct? Po třech dnech jsem se probral z komatu a vše mi bylo jen vyprávěno.
Jaký byl první pocit, když jste se probral a zjistil, že nemáte nohu?
To bylo dobrý, když mi lékaři sdělili fakta, byl jsem nadopován sedativy a docházelo mi to postupně. Byl jsem postaven před jasnou, danou věc a už jsem se s tím jen smiřoval. Navíc jsem měl zmasakrovanou i hlavu a mluvilo se o zázraku, že jsem to vůbec přežil bez nějakých mentálních následků. O ztrátě nohy lékaři mluvili jako o kosmetické vadě. O poznání hůř na tom musí být ti, kteří za plného vědomí na amputaci čekají. Prostě jim lékař řekne – za čtrnáct dní půjdete na operaci.
To musí dost změnit přístup k životu, ne?
Úplně, hlavně se člověk musí naučit nesrovnávat se s ostatními lidmi, protože nemá stejné podmínky.
Vrátil jste se do života a vcelku na vás není tento handicap poznat, co vám pomohlo?
Celý incident se stal o prázdninách a já strávil šest týdnů na léčení v Kladrubech. Po propuštění domů jsem nastoupil, sice s týdenním zpožděním, do školy, a to mi asi pomohlo nejvíce. Byl jsem prostě mezi přáteli a pokračoval jsem v kapele, hráli jsme, chodil jsem s nimi na zkoušky i do hospody. Prostě jsem nevypadl ze svého života.
Necítíte podvědomě nějaký strach, když se přiblížíte ke kolejím či vlaku?
To ne, vůbec nic. Mám přirozený respekt, ale ten jsem měl i před tím.
Myslíte, že může být alkohol běžnou součástí života, aniž by narušoval rodinné, přátelské či pracovní vztahy?
To záleží na množství, na toleranci okolí a hlavně jak to člověk dokáže zvládat. Nejlepší ovšem je vůbec se neintoxikovat, pak je to spíš otázka pro odborníky.
Máte nějakou zkušenost s drogami? Jak na ně nahlížíte?
Jen zprostředkovaně. Jeden je kolega Nikotin, který kvůli nim ve finále žil v Bráníku na ulici ve volze. A druhý byl, nebo snad ještě je, náš kamarád, kterému se během sedmi let rozpadl úplně život. Spolehlivost, rodinné vztahy, práce, prostě všechno bylo pryč.
Četl jsem, že si v poslední době pročítáte bibli, co vás na ní zaujalo?
Když to vezmeme úplně přízemně a ne religionisticky, tak v bibli najdeme spoustu citátů používaných ve filmu či v muzice. Autoři ji používají vždy, když chtějí, aby něco vypadalo lidově intelektuální, v tu chvíli se v díle objeví nějaký odkaz právě na bibli. Také v ní najdete spoustu věcí zlidovělých v českém jazyce, úsloví a situace. Mě osobně hodně oslovila pasáž Prorok ze Starého zákona, kde se píše, že když život skončí, tak nic nebude, a proto by se každý den měl žít, jako by měl být poslední.
Přečetl jste ji celou?
Ne, to by bylo na dlouhodobější studium, protože tam jsou stránky, které člověka doslova vyčerpají.
Kdybyste měl před sebou poslední rok života, jak byste ho prožil?
Předně bych vůbec nechtěl vědět, že některý rok je pro mě tím posledním.
Co vás táhne k životu mimo velkoměsto?
Je tam o poznání méně blbých věcí než v tom velkoměstě. Hlavně všeobecně méně lidí, a tím větší klid. Když tedy pominu nějaké vánoční období, kdy je všude hlava na hlavě. Já jsem v tomhle asi barbar, protože nechodím na cizí koncerty, do divadla, na výstavy. Mně vyhovuje, když si můžu mudrovat v těch horách. Navíc mi přijde, že tam ještě funguje komunikace mezi lidmi.
Žijete nyní v souladu s přírodou?
Asi bych netvrdil, že žiju v souladu s přírodou, to je moc silný výraz. Nejsem žádný ortodoxní ekolog. Nicméně v Jevanech mám na domě solární panely, ale skoro jsem umřel při jejich zařizování. Kdybych věděl, jak jsou složité veškeré ty procedury na úřadech, tak bych instalaci rovnou vzdal. Nejdřív jsem musel sehnat nějakých jedenáct potvrzení, a nakonec mi jistý úředník řekl, že je u nich nemůže dohledat a já už viděl, jak zase další dva měsíce dávám všechno dohromady. Nakonec celá akce trvala tři čtvrtě roku a mně přišlo, jako by na příslušném úřadě byla snaha, aby je lidi neobtěžovali.
V podvědomí mnoha lidí platíte za bouřliváka z koncertů, prostupuje to i do vašeho soukromého života? Jaký je váš rodinný život?
Asi jako na houpačce, to se dá těžko říct.
Dovedete si představit žít jinde než v Česku?
Kdybych nebyl v Česku, tak mě láká asi sever Itálie, v Brixenu v alpském podhůří. Jsou tam příjemní lidé, krásné prostředí, a mě baví i ta jejich kuchyně.
LEDOVCE. NEJVĚTŠÍ ZÁSOBÁRNY PITNÉ VODY NA NAŠÍ PLANETĚ. TISÍCE LET STARÉ LEDOVÉ MASY, KTERÉ ODJAKŽIVA VZBUZOVALY LIDSKOU ZVĚDAVOST. JAK A KDE VZNIKAJÍ A JAKÝM ZPŮSOBEM DENNĚ URAZÍ KLIDNĚ I DESÍTKY METRŮ? PRO ODPOVĚDI JSME SE VYPRAVILI DALEKO NA SEVER, K JEDNĚM Z NEJVĚTŠÍCH LEDOVCŮ NA SVĚTĚ.
TEXT: JAKUB FREIWALD
První zastávkou na našem ledovcovém putování byl islandský gigant Vatnajökull. Jeho název, skládající se ze slov vötn (voda) a jökull (ledovec), bychom mohli volně přeložit jako vodní ledovec. Se svou rozlohou dosahující více než 8000 km2 zabírá téměř 10 % celkové rozlohy Islandu a řadí se tak k největším pevninským ledovcům na světě. Průměrná tloušťka ledu dosahuje téměř 500 metrů a v některých místech může být i dvojnásobná. Pod velkou částí ledovce se nachází obrovské sladkovodní jezero, které se neustále zvětšuje. Celá oblast byla v roce 2008 prohlášena za národní park.
Ledovec kromě území, na kterém se rozkládá, formuje i své bezprostřední okolí. Charakteristickým znakem jsou nekonečně dlouhé pláně všude kolem. Od chvíle, kdy ledovec spatříte, k momentu, kdy k němu dorazíte, může uplynout klidně i několik hodin. Táním ledu vznikají na mnoha místech nejrůznější vodopády či ledovcové potoky. Ty se při pravidelných jarních záplavách mění v obrovské rozvodněné řeky. Dlouhé silniční mosty, které široká koryta překlenují, tu jsou proto konstruované tak, aby mohly být v případě stržení opět rychle postaveny. Charakteristické je i ledovcové klima. Místní obyvatelé tvrdí, že pokud všude prší, tak u ledovce je krásně a naopak. Těžko říct, co je na tomto rčení pravdy, v našem případě ale fungovalo.
SPÍCÍ OBŘI
V okolí ledovců se možná trošku paradoxně nacházejí i další přírodní unikáty. Celý Island je po geotermální stránce velmi aktivním místem, a i pod naším ledovým kolosem se nachází sedm více či méně aktivních sopek. Nejznámějšími jsou Bardarbunga a Grímsvötn. První jmenovaná je součástí více než sto kilometrů dlouhého sopečného systému na severozápadě ledovce. Nejznámější sopkou, rozkládající se pod Vatnajökullem, je ale Grímsvötn. Společně s Heklou se jedná o jednu z nejaktivnějších sopek na Islandu vůbec. Naposledy o sobě dala vědět v roce 2011, kdy svou erupcí částečně ochromila leteckou dopravu na Islandu a nad částí západní Evropy. Zajímavostí je, že tato erupce byla zhruba desetkrát silnější, než o rok dříve nechvalně známé Eyjafjallajökull. Popílek Grímsvötn byl ale hrubší a rychleji klesal k zemi, proto neměl tak drastické důsledky pro zbytek Evropy. Na okraji ledovců se obvykle nacházejí splazy a ledovcová jezera. Vznikají v údolích, kudy si ledovec za tisíce let své existence postupně prorazil cestu. I my jsme v okolí Vatnajökullu několik podobných míst navštívili. Každé je naprosto jedinečné a má své kouzlo. Jedním z těch nejkrásnějších je Jökulsárlón. Leží v místě, kde se ledovec střetává s břehy Atlantského oceánu. Na jedné straně je jezero plné ledových ker různých tvarů a velikostí. Na straně druhé kilometry dlouhá pláž, plná vyplavených zářivě modrých ker. Pokud máte velkou trpělivost a počkáte si, naskytne se vám zajímavá podívaná. Neustále totiž připlouvají nové kry a ty stávající zase odplouvají, nebo se rozpouštějí v zuřivých vodách Atlantiku. Každý den tak ledovcová pláž kompletně mění svoji tvář.
GLOBÁLNÍ DAŇ
Z Islandu pokračovala naše cesta za poznáním dál na sever, za hranici severního polárního kruhu, do Grónska. Kde jinde hledat fakta a zajímavosti o ledovcích než právě zde. Stáří zdejšího ledovce se odhaduje zhruba na 110 tisíc let a svou rozlohou pokrývá trvale více než 80 % celého ostrova. Oproti islandskému Vatnajökullu se jeho průměrná mocnost pohybuje okolo dvou až tří kilometrů. Jedná se hned po antarktickém ledovci o největší souvislou vrstvu ledu na světě. Jen pro zajímavost, kdyby najednou celý grónský ledovec roztál, zvedla by se hladina světového oceánu přibližně o sedm metrů.
Kromě hlavního ledovcového masivu se po jeho okrajích nachází množství samostatných ledovců. Jedním z nich je například Jakobshavn Glacier, který nalezneme na západním okraji Grónska poblíž inuitské osady Ilulissat. V jazyce místních obyvatel se ledovci říká Sermeq Kujalleq, což v překladu znamená ledovec na jihu (od Ilulissatu, pozn. red.). Kromě svého názvu je specifický hned několika dalšími věcmi.
Zaprvé se jedná o jeden z nejaktivnějších ledovců na světě vůbec. Za posledních deset let téměř zdvojnásobil svoji rychlost a nyní za den urazí i 40 metrů. Tímto tempem ročně vyprodukuje zhruba 35–45 km2 ledu. Pro představu, kdybychom toto množství ledu rozpustili, pokryli bychom přibližně roční spotřebu vody pro celé Spojené státy americké.
Každý den se z ledovce odlamují ledové kry různých tvarů a velikostí. Pokud jsou dostatečně velké, vydávají se na roční cestu šedesátikilometrovým fjordem, a pak dále na volný oceán. Právě velikost ker je dalším specifikem místního ledovce. Čas od času jsou totiž tak velké (mohou mít i několik kilometrů), že uvíznou na mělčině u pobřeží v ilulissatském fjordu. Klidně i na několik let. Do té doby, než je tlak a síla přibývajícího ledu rozlomí na několik částí a vytlačí na volné moře. To už se však dnes stává podle slov místního kapitána, kterého jsem při společné plavbě vyzpovídal, spíše výjimečně. I zde si totiž globální oteplování bere svoji daň.
ZKÁZA TITANIKU
Množství ledových ker, které Sermeq Kujalleq denně produkuje, je opravdu obrovské. Stejně tomu bylo v minulosti a stejně tomu bude minimálně ještě několik desítek let. Kdybychom však měli vybrat jednu kru, která zastínila všechny ostatní, byl by výběr jednoduchý. Po letech zkoumání totiž vědci přišli na to, že ledovec, který se stal osudným největšímu zaoceánskému parníku své doby, pravděpodobně začal svoji cestu právě v oblasti kolem Ilulissatu.
Obrovské kry, které osamoceně brázdí vody oceánů, si od počátku své existence žijí v podstatě vlastním životem. Unášeny pouze mořskými proudy plují vstříc svému zániku, který však může v závislosti na jejich velikosti a okolních podmínkách trvat i několik let. Na stejnou pouť se někdy na jaře roku 1910–1911 vydal také ilulissatský ledovec, aby se o pár let později nesmazatelným písmem zapsal do dějin námořní dopravy. Ledovce z oblasti západního Grónska se obvykle vydávají, unášeny západogrónským proudem, nejprve na sever, a až potom podél kanadského pobřeží zpět do námořních tras. Během této pouti se dostanou tisíce kilometrů daleko od místa, kde vznikly, a ztratí většinu svého původního objemu. Pořád jsou ale extrémně nebezpečné.
Největší nebezpečí plovoucích ledovců spočívá v tom, že většina jejich objemu se nachází pod hladinou a nad vodu ční jejich pouhý zlomek. Zatímco dnes si s tímto problémem hravě poradí inteligentní radarové systémy, v dobách Titaniku se museli námořníci spolehnout pouze na svůj zrak. Onu osudnou noc, kdy se kolosální parník společnosti White Star Line plavil maximální rychlostí 22 uzlů a nedbal na varování o velkém množství ledových ker v oblasti, měl navíc velkou smůlu. Měsíc takřka nesvítil a jediné, co zraky hlídkujících námořníků spatřovaly, byly odlesky vlastního plavidla. I kdyby sebevíc chtěli, nemohli ledovec na temné hladině rozeznat dříve, než bylo příliš pozdě.
Ani srážka s ledovcem však nemusela mít takto fatální důsledky. Zaoceánské lodě jsou konstruované tak, aby odolaly čelnímu střetu a mohly se bez větších problémů plavit dále. Instinkt důstojníků na můstku však v danou chvíli velel jinak. V momentě, kdy necelou minutu před srážkou spatřili na hladině obrovskou ledovou kru, zaveleli stočit loď ostře vlevo. Rozkaz ale přišel příliš pozdě. Podobná operace totiž u obrovské lodi jako Titanik zabere nějaký čas. Než se mohutná příď parníku stihla ledovci vyhnout, ozval se náraz. Ledový masiv doslova rozpáral pravobok lodi v délce zhruba 90 metrů a zpečetil tak její osud.
I my jsme se plni odhodlání vydali na cestu mezi ledovými krami. Kapacita naší nevelké kocábky však ani zdaleka nedosahovala téměř tří a půl tisícové kapacity lidí na Titaniku. V počtu deseti dobrodruhů jsme vypluli na několikahodinovou plavbu vstříc ledovcům. Byť naše loď neoplývala velkým luxusem, připadali jsme si najednou jako v pohádce. Všude kolem nás jenom kry nejrůznějších tvarů a velikostí. Od kusů zářivě bílých až po temně modré. Jednou z mála výhod grónského podnebí je, že západ slunce tu netrvá několik minut, ale několik hodin. Zatímco zkušený kapitán si obezřetně razil cestu souvislou ledovou vrstvou na hladině, my jenom nechápavě zírali kolem sebe. Na rozdíl od zhruba patnácti set cestujících na palubě Titaniku jsme se z naší cesty vrátili bez jakékoli újmy. Pouze obohaceni o nezapomenutelnou zkušenost a s obrovským respektem vůči těmto tichým svědkům historie.
PTAČÍ SVĚTOBĚŽNÍK A TVOR Z PŘÍBUZENSTVA PRAVĚKÝCH TRILOBITŮ SI DÁVAJÍ DOSTAVENÍČKO NA PÍSEČNÉ PLÁŽI NA POBŘEŽÍ ATLANTICKÉHO OCEÁNU. JEJICH OSUDY TVOŘÍ PEVNÝ PROPLETENEC. NAD OBĚMA SE VZNÁŠÍ HROZBA VYHYNUTÍ.
TEXT: JAROSLAV PETR
Každý rok zjara pokryje písek pláží při ústí řeky Delaware živý koberec ptačích tělíček. Přilétají sem statisíce racků, rybáků, kulíků. Na přechodnou dobu, zhruba od 18. do 25. května zaplaví pobřežní písčiny jespáci. Když dorazí do Delawarské zátoky na východním pobřeží Spojených států jespáci rezaví (Calid¬ris canutus rufa), mají za sebou čtyři dny nepřetržitého letu. Mnozí odstartovali z nejjižnější výspy Jižní Ameriky v Ohňové zemi. Písčiny v ústí Delaware jsou první místo, kde se po 9000 km dlouhém letu dotknou země. Přílet si tihle opeření vytrvalci pečlivě načasovali. Právě v téhle chvíli a v tomhle místě se musejí potkat s jiným podivuhodným tvorem.
Ostrorep americký (Limulus polyphemus) připlouvá k delawarským mělčinám z hlubších vod zálivu v době nejvyššího květnového přílivu. Tvor se širokým krunýřem ve tvaru koňského kopyta a dlouhým trnem místo ocasu připomíná ze všeho nejvíce pravěké trilobity. S těmi obývali jeho předci prvohorní moře už před 500 miliony let. Zatímco trilobiti před 250 miliony let vyhynuli, ostrorepi přežili. Jsou to živé fosilie.
NÁMLUVY A HOSTINY
Jak se vody Delawarské zátoky s příchodem jara prohřívají, stěhují se samičky ostrorepů k pobřeží. V druhé polovině května vylézají na písek přílivového pásma zvlhčený vlnami. Za každou samicí se táhne zástup nápadníků. Ti nejúspěšnější se přichytí své vyvolené na krunýř. Samice si tak nese samce na zádech jako velký batoh.
Samičky vyhrabou jamku hlubokou patnáct až dvacet centimetrů. Nakladou do ní v pěti či sedmi chumáčích zhruba po třech tisících drobných vajíček, která samec okamžitě oplodní. Samice klade vejce opakovaně. Celkem jich uloží do písečných hnízd kolem sto tisíc. Většina je odsouzena k zániku. Dospělosti se dožije zhruba desítka. Velká množství ostrorepích vajíček zkonzumují opeřenci, kteří se zastavují v ústí řeky Delaware ke krátkému mezipřistání.
Cíl jarního tahu jespáků rezavých leží v polárních oblastech Kanady. Důvodem k přerušení pouti dlouhé 15 000 kilometrů právě v Delawarské zátoce je záplava ostrorepích vajíček. Pláže nabízejí i další potravu – plže, červy, mlže a další živočichy. Vajíčka ostrorepů jsou však bezkonkurenčně nejvydatnější „kalorická bomba“. Jsou nabitá kvalitními tuky a bílkovinami. Odhaduje se, že jespáci sežerou během krátké doby na plážích zátoky 540 tun vajíček ostrorepů. To je kompletní snůška zhruba dvou milionů samic. Jespáci dorazí do ústí řeky Delaware na pokraji absolutního vyčerpání. Nejsou schopni letět dál. Během krátké rekonvalescence na březích zátoky se prakticky bez přestávky krmí. Díky vydatné stravě se rychle zotaví, a dokonce naberou rezervy na další let a náročný start hnízdění v Arktidě. Jejich vyhublá tělíčka se zakulatí. Když zátoku opouštějí, jsou dvakrát či dokonce třikrát těžší, než když přiletěli.
HON NA OSTROREPY
Dokonalá, tisíciletími ověřená souhra mezi jespáky a ostrorepy se zadrhla na přelomu 80. a 90. let minulého století. V té době začalo jespáků rychle ubývat. Jejich stavy klesly na pouhou pětinu. Jednou z hlavních příčin se ukázal drastický úbytek delawarských ostrorepů.
Ptáci nenacházejí na písčinách dost vajíček. Během krátké přestávky v ústí řeky Delaware se nestačí vykrmit. V cestě na kanadská hnízdiště pokračují oslabení. Mnozí nedoletí. Zbývající nemají dost sil k nakladení vajec a vyvedení mláďat. Delawarskou zátokou proletí v druhé polovině května až polovina populace kanadského poddruhu jespáků rezavých. Ptákům hrozí vymření.
V pozadí úbytku ostrorepů stojí člověk. Pobřežní písčiny příhodné pro kladení vajíček na mnoha místech nahradil přístavními hrázemi, moly a dalšími stavbami. Na intenzitě nabral lov ostrorepů. Jestliže v roce 1992 se lovem ostrorepů v zátoce zabývalo deset skupin lovců a jejich roční úlovek se odhadoval na sto tisíc kusů, pak o pět let později vzrostl počet loveckých part na 132 a úlovek se vyhoupl nad dva miliony.
ŠNEČÍ POCHOUTKA
Ostrorepy lovili už indiáni, kteří si pochutnávali na jejich mase. Krunýře používali jako misky k vylévání vody z kánoí a ocasní trny nasazovali jako hroty k oštěpům. Rozkládajícími se těly ostrorepů hnojili políčka a to se od nich naučili i první bílí osadníci. Výrobny hnojiv z ostrorepů pracovaly v oblasti Delawarské zátoky ještě v 50. letech minulého století.
Prudký nárůst zájmu o tyto živočichy má prozaickou příčinu. Intenzivní lov zdevastoval v Delawarské zátoce populace krabů a humrů a místní rybáři hledali jinou kořist. Mnozí začali lovit mořské plže surmovky, kterým se na atlantickém pobřeží Spojených států přezdívá conch – ulita. Úlovky směřovaly do východní Asie, kde patří surmovky k tradičním delikatesám. Postupně však přišli „ulitám“ na chuť i Američané. Na jídelní lístky je zařazovaly především vyhlášené italské restaurace. Donedávna bezcenná „ulita“ se stala během pár let vysoce ceněnou komoditou. Jako levná návnada pro lov surmovek se osvědčilo maso ostrorepů.
CESTA K ZÁCHRANĚ?
Jespáci rezaví mají krátké zobáky. Nedokážou z písku dobývat vajíčka ostrorepů uložená hlouběji než pět centimetrů pod povrchem. Samičky ostrorepů ale zahrabávají vejce do hloubky 10 až 15 centimetrů. Jejich snůška je tak před ptáky v bezpečí. Na dosah jespáků se vajíčka dostávají kvůli příboji, který naruší některá ostrorepí hnízda. Pokud je ostrorepů opravdu hodně, rozhrabávají samice při hloubení hnízda snůšku svých předchůdkyň. Vajíčka, která se dostala na povrch nebo leží jen pod tenkou vrstvou písku, jsou odsouzena k zániku. Pro další vývoj nemají potřebné podmínky. Právě tato vajíčka žerou ptáci. Na rozdíl od člověka nemohou ostrorepa ohrozit. I když zkonzumují v Delawarské zátoce obrovská kvanta vajíček, velikost ostrorepí populace to nepoznamená. Ptáci hodují na vajíčkách, která jsou beztak ztracena.
Počty dospělých ostrorepů, kteří se připlouvají z jara rozmnožovat na písčiny v Delawarské zátoce, poklesly od roku 1990 do roku 2005 bezmála o 90 %. Jespáci se s tím nedovedou vypořádat. Navzdory výraznému omezení lovu a ochraně lokalit, které si samice vybírají ke kladení vajec, postupuje náprava pomalu. Ostrorepi dospívají pohlavně až ve věku kolem deseti roků. Každé ochranářské opatření se proto projeví zvýšením množství vajíček dostupných pro jespáky až s velkou časovou prodlevou.
Zdá se, že v posledních letech populace delawarských ostrorepů amerických opět roste. S ní se zvyšují i počty jespáků rezavých a dalších tažných ptáků využívajících Delawarskou zátoku jako zastávku během jarní migrace na hnízdiště. Vyhráno však tito jedineční tvorové rozhodně nemají.
