Očima nejednoho Evropana je Belgie hlavně Brusel se slavným Atomiem, čurajícím chlapečkem a krásným bruselským náměstím Grand-Place. Zvídavější možná zamíří do Brugg, Antverp či Gentu. Co se dá v Belgii ještě navštívit?
TEXT: IVA STŘÍBRSKÁ
Záleží, komu položíme otázku co je vlastně ve Valonsku?. Například bankovní úřednice ve vlámské části země mi mezi vyplňováním formulářů s nezájmem odpověděla: „Nic moc,“ a její výraz nápadně připomíná zapřisáhlého Pražáka, který byl právě nucen odpovědět cizinci na dotaz co je vlastně na Moravě? Ovšem s tím rozdílem, že tady jsou ve hře větší rozdíly. Valonsko, francouzsky hovořící část Belgie se dělí na pět provincií (Lutych, Lucembursko, Valonské Brabantsko, Namur a Henegavsko) a z hlediska rozlohy zabírá více než polovinu země. Podobnému podílu se však ani zdaleka netěší z pohledu rozložení obyvatelstva. Ve Valonsku žije pouze jedna třetina Belgičanů. Zbytek se soustředí do středu a „nahoru“ do prosperujících vlámských měst. Přitom tomu tak nebylo vždy. Francouzská část Belgie v 19. století a v první polovině století dvacátého platila za průmyslový ráj a nejvíce rozvinutou část kontinentální Evropy. Po druhé světové válce se však investice pozvolna přesunuly jinam a „spodní“ část Belgie od té doby vytrvale pokulhává. Ekonomická situace, jazykové rozdíly a odlišné chápání světa mezi Valony a Vlámy patří k často skloňovaným důvodům vnitřního konfliktu země, ze kterého Valonsko zatím na první pohled vítězně nevychází.
GUINNESSŮV REKORD
O Belgii se říká, že zde nic nefunguje, a přesto všechno funguje. Uvedený rozpor tak možná poněkud groteskně dokresluje i situace v centrálním parlamentu. Celkem 540 dnů belgickým politikům trvalo, než od voleb sestavili novou vládu, což Belgii v roce 2011 vyneslo zápis v Guinnessově knize rekordů. Opakující se debaty o rozdělení země však zatím vyznívají na prázdno. Každodennímu životu obyvatel nesourodost, zdá se, moc nevadí. Kromě krčení ramen při dotazu na druhou část země se odlišnosti znovu připomenou už jen při přejezdu hranic obou území. Zatímco ve Flandrech je vše s germánskou precizností upravené, v první vesnici ve Valonsku už pozornému oku neunikne tráva mezi dlaždicemi chodníků a zrezivělý plot. Rozhodně však nelze říci, že by zde „nic moc“ nebylo. Právě naopak. Francouzská část Belgie se jeví jako neobjevený cestovatelský poklad! Samostatnou kapitolu při cestování po Belgii tvoří nápisy a ukazatele. Nějaký čas trvá, než si člověk zvykne, že na cedulích chvíli sleduje směr Luik (vlámsky a holandsky) či Lüttich (německy), aby nakonec přijel do Liège (francouzsky) alias česky Lutychu. Návštěvníci, kteří sem přijíždějí vlakem, mají výhodu. Zmatení jazyků se víceméně vyhnou a navíc je přivítá honosné centrální nádraží. Tato velkolepá brána do lutyšské metropole byla slavnostně otevřena v roce 2009 a navrhl ji věhlasný španělský architekt Santiago Calatrava. Pohledy na osvětlené zaoblené konstrukce nádražních budov si zvláště ve večerních hodinách vyžádají nejedno cvaknutí fotoaparátem.
SKŘÍTCI A PIVO
Lutych je skutečným průmyslovým a dopravním srdcem Valonska. Na vlakovém nádraží se sjíždějí rychlovlaky, město se pyšní třetím největším říčním přístavem v Evropě a za významné přepravní centrum platí i místní letiště. Tep velkoměsta doplňuje jeho nepříliš dobrá pověst z hlediska bezpečnosti, vysoké procento přistěhovalců, bujarý noční život a čilý studentský ruch. Skoro by se chtělo věřit, že na klevetivém pozadí této největší belgické aglomerace se již vytratila duše středověkého města. Avšak při procházce ruinami starobylé citadely i po břehu řeky Mázy se nejednoho cestovatele zmocní neodbytný pocit, že zde „něco nesedí“. Jako by nablýskaná průmyslová soukolí nikdy nedokázala všechno zpracovat. Belgie je též vyhlášená svým pivem. Na belgické pivní vlně se milovníci tohoto moku mohou sklouznout provincií Lucembursko až do oblasti Arden. Po cestě sídlí řada věhlasných pivovarů, které lákají k zastavení. Netradičním zážitkem je nakouknutí pod pokličku v trapistickém pivovaru Rochefort, kde tmavé pivo s vysokým obsahem alkoholu dodnes vaří mniši v klášteře. Za návštěvu stojí i pivovar La Chouffe s typickým trpaslíkem v emblému. Pověstem o elfech a goblinech, kterými jsou zdejší lesy protkané, je možné naslouchat v nejedné trpasličí hospůdce v okolí. Přívětivá nálada pro pivní turisty vládne i v městečku La-Roche-en-Ardenne, kde si pivo ve stínu starobylého hradu houfně vychutnávají na zahrádkách nad řekou. Pohodové posezení v provincii Lucembursko zaručuje i město Durbuy. Toto údajně nejmenší městečko na světě svou atmosférou omráčí snad každého. Mezi okapy jsou v podvečer rozvěšené šňůry žárovek, na zápražích planou svíčky a z malých kamenných hospůdek se line gramofonová hudba třicátých let. Unikátní paletu zážitků z provincie Lucembursko pak mohou návštěvníci doplnit třeba závody Formule 1 v belgickém městě Spa, anebo výstupem na nádherný středověký hrad Bouillon. Poněkud ponuřejší zážitek skýtá zastávka ve městě Bastogne. Tato „Perla Arden“ se stala dějištěm rozhodující bitvy druhé světové války. Deset dní tady v prosinci roku 1944 bránila 101. vzdušná výsadková divize město proti neuvěřitelné přesile Němců do té doby, než jim přišel na pomoc generál Patton. Jako vzpomínku tady na Mardassonské hoře postavili monument – 31 metrů dlouhou a 12 metrů vysokou betonovou hvězdu, ze které se otevírá pěkný výhled do kraje.
NA KONEC PŘÍPITEK
I vynikající francouzštináři budou mít možná problémy dorozumět se v Tournai. V tomto překrásném románsko-gotickém městě v sousední provincii Henegavsko se totiž hovoří specifickým dialektem, odnoží francouzštiny velmi podobnou „pikardštině“, což je francouzské nářečí zasahující zejména do severní části Francie. Město Tournai představuje především poctu ušlechtilé starobylé architektuře, která je oceňována zejména v podobě katedrály Notre Dame a nejstarší zvonice v Belgii. Relativně nedaleký Mons je podobně pěkné město, které se proslavilo jako základna NATO. Společně s Plzní se stane v roce 2015 evropským městem kultury. Závěr putování po Valonsku je možné oslavit s místními sklenicí vychlazeného piva ve vyhlášeném trapistickém pivovaru Chimay.
Fjord se začíná pomalu zužovat. V dálce, na jeho konci, se jako gigantický bílý had klikatí ledovcový splaz stékající ze zasněžených horských štítů, které uzavírají tuto velkolepou podívanou.
TEXT A FOTO: LEOŠ ŠIMÁNEK
Vpředu už vidím první kry,“ volá nadšeně Veronika. Do této chvíle nedělala nic jiného, než je vyhlížela. Jsou důkazem, že se náš cíl blíží. „Těch ještě bude. A o moc větších!“ řeknu, abych jí udělal radost. Dcera si pro kry ráda vymýšlí přirovnání – celou plejádu fantastických ledových zvířat máme už letos za sebou. „Dnes ale k největšímu stádu ker nemůžeme dojet. Je už moc pozdě. Utáboříme se přímo proti nim za těmito ostrůvky,“ ukazuje Jirka místo, o kterém jsme se ráno před vyplutím nad mapou bavili, a pokračuje: „Zítra pak budeme pokračovat rovnou k ledovcovému zlomu – tenhle je nejširší, jaký jsme zatím viděli. Má rovných pět kilometrů!“ Druhý den dopoledne již vidíme Columbia Glacier v celé jeho mohutnosti. Splaz stéká z nedozírna. Má nevídaných tři tisíce metrů výškový rozdíl! Pomalu se k němu přibližujeme. Vytáhnu mapu, chci se zorientovat a nestačím se divit.
ZMRZLÉ VELKOMĚSTO
„Jirko, přijeď blíž!“ volám. „Podívej, tady něco nepasuje,“ řeknu, když se svým člunem přirazí, a pokračuji: „Vysvětli mi, jak je to možný, že ten zatracený zlom je v mapě zakreslený tady, na konci ostrova, ale ve skutečnosti je až tamhle, kdoví kde.“ „Z toho jsem jelen! Vždyť máme ty nejnovější mapy,“ diví se Jirka. Že by ledovec tak rychle ustoupil? Na celém světě ledovce odtávají, ale zde je to extrémní. Připlujeme k ledové hradbě a zjišťujeme, že to ledovcový zlom pořád ještě není, jen nalámané malé, velké a ohromné kusy ledu. Čelo ledovce má být osmdesát metrů vysoké, tvrdí literatura. Je až někde daleko před námi, schované za krami, ke kterým se právě přibližujeme. Nadešel nejnižší odliv, prohlížíme si nalámaný led. Jakub jako prvý odhadne absolutně neobvyklou situaci a řekne: „Podívejte, ty kry neplavou, ale sedí na mořském dně!“ Na chvíli zmlkne a pak pokračuje: „Mohli bychom mezi nimi ke zlomu dojet. Moc rád bych ho viděl!“ Promluvil mi z duše. Nikdo z nás přece nechce nic jiného. Ledové bloky dosedlé na dno jsou všech možných velikostí: nejmenší mají rozměry kozích chlívků, hodně jich je velkých jako rodinné domky, některé však jako činžáky padlé na bok. Všechny jsou zabořené v bahně schovaném pod vodou. Celá řada z nich je nádherně modrozelených – tisíce roků starý led.
Přímo před námi se objevuje opravdová zajímavost a Veronika nadšeně volá: „Tak jestli tohle není hlava nějakého pravěkého ještěra? Podívejte na tu ohromnou hubu a strašný zuby!“ Nediví se jen Veronika, i my ostatní žasneme. Projíždíme širokými bulváry ledového velkoměsta, které se zužují do uliček středověkého městečka. Těmi se proplétáme pořád dál, přímo na sever. Po dobrých dvou kilometrech jízdy mi to už začíná být divné a říkám ostatním: „Tak tady bych si už konečně zlom představoval. Kdepak asi vězí?“ „To se dá úplně jednoduše zjistit,“ navrhuje Jakub. „Vylezeme si na nějaký hodně velký kus a rozhlédneme se.“ Po několika minutách pokračuje: „Leoši, napravo vidím jeden šikovnej. Na ten se určitě dostanu. Vypakuj mačky a cepíny!“ Za chvíli se už drápe na ledový blok. S mrštností veverky lezoucí po kmeni stromu se přibližuje k horní hraně, přehoupne se přes ni a zmizí nám z dohledu. Brzy jej slyšíme seshora: „Už ho vidím. Zlom je úplně úžasný, ale ještě hodně daleko. Nejsme ani v polovině toho nalámaného ledu.“ „Rychle dolů!“ pobízím ho. „Musíme to osolit! Příliv na sebe nenechá čekat a nerad bych zažil, až všechno kolem nás začne plavat.“
JDE DO TUHÉHO
Sotva je zpět v lodi, pokračujeme uličkami dál na sever. Urazíme necelý kilometr, když nastává to, čeho jsem se obával: menší ledové kry se začínají pohybovat, a pomalu dochází i na velké. Pozoruji tajně Jirku, když se přiblíží. Ten pokukuje zase po mně. Nikdo nechce vyslovit Jobovu zvěst jako první. Léna nás chvíli pozoruje a zeptá se: „Neštymuje tady něco?“ Jirka se podívá na mě, nic neříká. Tak začnu sám a vyjdu s „jobovkou“ na světlo boží. „Zlom je určitě krásný,“ začínám. „Ale pořád ještě daleko. Dopředu to jde ztuha, a jestli jste si nevšimli, některé kry už začaly plavat. Já bych to nejraději zabalil a vrátil se zpátky.“ „No ty ses dočista zbláznil!“ vyjede na mě junior. „Těsně před cílem to vzdát? Něco takového jsi ještě nikdy neudělal!“ „Všechno je jednou poprvé. Mně to tady začíná smrdět krchovem. Otoč to a svištíme zpátky!“ Veronika žadoní, ale matka ji usadí slovy: „Buď ticho! Tatínek moc dobře ví, co říká.“ Všichni jsme skleslí, ale rozum vítězí. Ledy se čím dál víc začínají pohybovat, příliv je mačká k sobě a tlačí ke zlomu. Některé uličky se uzavírají, jiné zase otevírají, vjíždíme z jedné slepé do druhé. Po hodině už plavou i ty největší ledové bloky a my pořád ještě mezi nimi. Ne a ne najít volnou cestu zpátky na jih. Začíná mi být úzko. Představuji si, jak nesmírné síly drtí naše čluny, jak plaveme v ledové vodě. Najednou se před námi otočí kolem své osy kra velká jako dvojgaráž a všechno kolem se rozhoupe. „Leoši, pryč odtud!“ křičí Lenka. Rád bych, pomyslím si. Ale jak? Ulička, kterou jsem měl před chvílí vyhlédnutou, je pryč. Všude jen led, nic jiného než led! „Takhle to nejde dál!“ řekne Jirka a dodá: „Hoď mi mačky a cepíny! Vylezu tady nahoru, odkud budu mít dobrý výhled. Zkusíme to vzít ke břehu. Třeba je odtud blíž, než začátek tohoto blázince.“ Jirka má lezení po ledu dobře natrénované a co by dup je vysoko nad námi, kde přelézá přes hranu bloku. Následuje dlouhé ticho. Konečně ho slyšíme, jak z dálky volá: „Ke břehu je to mnohem blíž a už vidím volnou uličku! Za chvíli jsem u vás dole.“
VYSVOBOZENÍ
Skočí – v představách vidím, jak se mu zabodávají hroty maček do pláště člunu – ale dopadne na zadek. Sundá mačky, hodí je Léně, nastartuje motor, přidá plyn a strhává člun do uličky tak úzké, že jí sotva projíždí. Jsem mu v patách. Jakub sedí na špici, dívá se proti mně a hlásí: „Tam, co jsme před chvílí byli, se právě obrací ohromnej flák ledu vzhůru nohama. To teda bylo jen o chlup!“ Naštěstí se Jirkova vyhlédnutá ulička pořád ještě neuzavírá. Pozoruji, jak se kousek od nás právě srazily dva bloky – přesně jak jsem si předtím představoval. „Břeh na dohled!“ křičí Lenka tak hlasitě, jak jsem ji ještě nikdy neslyšel. Konečně najíždí jejich a pak i náš člun na pláž posetou ledem. Jsme v bezpečí.
Drákulu si s Transylvánií, potažmo Rumunskem, spojí díky Bramu Stokerovi téměř všichni. Ale víte, že minimálně dva praví drákulové lačnící po krvi skutečně žili?
TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Ale pěkně po pořádku – příběh hraběte Drákuly, tak jak ho známe, je smyšlený a pochází z pera irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Postava hraběte se často ztotožňuje se jménem krvavého valašského vévody Vlada Ţepeşe, který žil v 15. století. Není se čemu divit. Kníže ale nebyl upírem, podle historických pramenů se jednalo o jednoho z nejkrutějších a nejsadističtějších vládců, jakého středověk poznal. Své protivníky, a to především Turky, proti kterým celý život bojoval, nikdy nešetřil. Zajatce nebral, všechny je nechával zaživa napichovat na kůly. Obětem nechal zatlouct kůl konečníkem do těla tak, aby se špice kůlu vynořila za krkem a nepoškodila důležité orgány. Spásná smrt často přišla až po dlouhých dvou dnech. Pro tuto libůstku se mu přezdívalo „Vlad Nabodávač“. Proslavil se i dalšími brutálními činy, například zajatcům zatloukal do hlavy hřebíky, vydloubával jim oči, vařil jejich pohlavní orgány. Obvykle při mučení obědval a užíval si pohled na smrt. Traduje se historka o tom, jaký konec přichystal pro chudáky. Všechny chudé sezval do stodoly na velkou hostinu, pak nechal zatlouct vrata a stavení zapálit. Tímto bizarním činem prý snižoval chudobu v zemi.
Svými nelidskými skutky však v této době nebyl ojedinělým. Jeho bratranec Štěpán Veliký nechal se stejnou razancí v roce 1473 napíchnout na 2300 tureckých zajatců. O smrti Ţepeşe se šíří legendy, nevíme, jestli zahynul v boji nebo dopadl nakonec stejně krutě jako jeho zajatci – napíchnutý na kůl. V malém kostelíku na ostrově u Snagova poblíž Bukurešti bylo v hrobě nalezeno tělo v bohatém šatu s uťatou hlavou. Předpokládá se, že se jedná o pozůstatky Ţepeşe. Napovídala by tomu i skutečnost, že kdysi obdaroval penězi řeholníky, kteří se z vděčnosti postarali o tělo svého chlebodárce. Před oltářem kostelíka proudí davy zvědavců, aby zachytili odlesk slavného vojevůdce.
TYRAN ČÍSLO DVĚ
Druhým mužem, který se nechvalně zapsal do dějin Rumunska, byl komunistický vládce Nicolae Ceauşescu. Jeho experimentování stálo životy mnoha lidí. Své protivníky stejně jako Vlad Ţepeş odstraňoval, i když humánnějším způsobem, posílal je do vězení nebo na nucené práce. Penzisty likvidoval krácením přídělu potravin pro domovy důchodců, národ omezoval dodávkami elektřiny a vody. A také měl zajímavý sen – zrušit vesnice, které prý zabíraly příliš mnoho drahocenné půdy. Tomuto projektu říkal systematizace, za oběť mělo padnout 6300 vesnic. Jejich sloučením by vzniklo 120 měst, kde se všichni pod dohledem státu v panelových domech měli mít skvěle. Obyvatelé vesnic se o likvidaci dozvěděli, až když byl zrušen autobus, obchod a odpojena elektřina. Naštěstí svůj sen tento vládce nestihl dotáhnout do konce a padlo mu za oběť jen několik obcí. Se stejným zápalem budoval i další projety, například kanál mezi Dunajem a Černým mořem, který stál život mnoha dělníků, nebo velkolepý palác v Bukurešti, jemuž padla za oběť čtvrtina historického centra. Tento muž se potřísnil krví i na sklonku svého života během revoluce v roce 1989, kdy nechal střílet do demonstrantů. Neštítil se opravdu ničeho. O svůj život přišel během narychlo svolaného tribunálu ve městě Târgovişte, kde byl spolu se svou ženou popraven.
Pokud se vydáme do světa hraběte Drákuly, tak mnohá místa z knihy můžeme dohledat. Spisovatel Bram Stoker si z turistického průvodce vypůjčil řadu reálií, které ale nemají žádný vztah k historickým událostem. Jde například o město Bistrica, sedlo Tihuta nebo hrad Bran. Spisovatel v zemi nikdy nebyl. Díky slavnému románu a mnohým jeho zfilmováním si dnes Rumunsko představují cizinci jako zemi vampýrů a bývají překvapeni, že upíři nekorzují po ulicích. Turistické kanceláře ale legendu o Drákulovi podporují a snaží se z ní profitovat. Dokonce vznikl záměr vybudovat Drákuland, který však zatím leží u ledu. A to i díky pravoslavné církvi, která v takovém počínání vidí jen hon za senzacemi.
V údolí pod pohořím Fagaraš nedaleko vesnice Arefu se na skalisku tyčí zřícenina hradu, kde ale žil skutečný kníže. Je dostupná pouze po 1400 schodech. K vidění jsou zbytky hranolovité věže, hradby a velkolepé panoráma.
DIVOKÝ BALKÁN
Při svých cestách Rumunskem jsem se setkal s mnoha neobvyklými událostmi spojenými s legendami o vampýrismu. Upíři byli odjakživa na Balkáně živou tradicí, tady se opravdu nejednalo o romantické představy jako v západní Evropě. Zde se věřilo na upíry, lidé se s nimi setkávali a děla se tu řada podivností. Cestovatelé, kteří putovali po Balkánu před sto i více lety, přicházeli s mnoha senzacemi. V Bosně, Srbsku, Rumunsku i Bulharsku narazíte na neuvěřitelné věci, které občas vyvedou z míry i silně vědecky založeného člověka.
Například v takovém Rumunsku ještě v dobách Ceauşesca byla ve vesnici zabita dívka, kterou místní kněz označil za upírku. Všichni ve vesnici věřili tomuto tvrzení a dívku ukřižovali, do srdce jí vrazili dubový kůl, který znemožní upírovi vrátit se na tento svět. Pro policii to musel být dozajista tvrdý oříšek, protože se na tomto činu podílela celá vesnice včetně dívčiných rodičů. Podobný skutek se stal i poměrně nedávno v klášteře v obci Tanacu na severu Rumunska v roce 2005. Tady v komunitě, kde bylo zakázáno mluvit a smát se, byla z posedlosti ďáblem obviněna mladá jeptiška. Kněz ji na zahradě kláštera připoutal ke kříži za nohy a ruce a tři dny ji trýznil bez vody a jídla. Tímto způsobem vymítal ďábla z nešťastnice, trýznění skončilo její dehydratací a nakonec smrtí. Přes všechna obvinění byl kněz přesvědčen, že jednal správně, a ani po odsouzení svého činu nelitoval, stejně jako řádové sestry, které se podílely na vyhánění zlých sil.
Podobné případy se odehrály i v Srbsku, zhruba před deseti lety pokousalo nemluvně svoji matku a sápalo se dvěma zuby na její krk. Zřejmě mu zoubky vyrostly o něco dříve, než je obvyklé. Jiné obvinění než z upírství ani nemohlo padnout, vesnický tribunál spolu s knězem se zalekl zvěrstva, které by toto dítě mohlo vykonat. Vesnický soud se usnesl a jednoduše ukončil život nemluvněte v řece.
NA VLASTNÍ KŮŽI
Také já jsem během svých toulek zažil podivné věci. První případ se stal v rumunském pohoří Rarau, kterým jsem putoval sám. Byla bouřka a déšť se nechtěl utišit, byl jsem rád, že jsem objevil opuštěnou salaš. Uložil jsem se do spacího pytle a řádně unaven jsem usnul spánkem spravedlivých. Zhruba o půlnoci mě něco probudilo, otevřel jsem oči a krve by se ve mně nedořezal. V salaši jsem nebyl sám, nade mnou se skláněl chlap v saku a gumákách, v jedné ruce držel svíčku a ve druhé sekyru. Když otevřel pusu, čouhaly z ní pouhé dva ostré zuby na místech, kde je mají filmoví upíři. Sen, který se mění ve skutečnost. Já zaječel a domnělý upír se také lekl, zahodil svíčku a vyběhl ven ze salaše. Údiv, strach, ale i obavy z toho, že se vrátí, mě donutily vzít baterku, klacek do ruky a prohledávat okolí, jestli tam někde není. Ale po bytosti jako kdyby se země slehla, nikdo tam nebyl. Už jsem neusnul a zbytek noci jsem probděl s pořádnou sukovicí v ruce. Těžko říci, zda to byl pocestný nebo upír.
OČI VE TMĚ
Druhé setkání s upíry proběhlo nedaleko sedla Tihuta, kam Bram Stoker umístil Drákulův hrad. Můj plán byl jednoduchý, vystoupit z vlaku v jedné vesničce Bukových hor a vydat se údolím až do samotného průsmyku. Chtěl jsem zjistit, jak to s upíry opravdu je a co si o tom myslí místní. Už podvečer nevěstil nic dobrého, pršelo, jako kdyby měl být konec světa, a když jsem vystupoval na nádraží, bylo zle. Bouřka svými blesky osvětlovala cestu, která vypadala, jako kdyby tam už několik let nikdo nešel. Se mnou šli ještě dva ošuntělí chlapíci v kloboucích, kteří vláčeli jakési pytle. Dole pod nádražím začínala velká louka. Nasazoval jsem si pláštěnku, když jsem spatřil po louce uhánět povoz, na němž stál divoce řvoucí kočí, který bez ustání práskal bičem. Na nebi divoce zuřila bouřka, a ve světle blesků to celé vypadalo, jako kdyby přijel vůz ze samotného pekla. Kočí zabrzdil u dvou mužů s pytli a naložil je. Začal mi vykládat o Drákulovi, aniž bych se na cokoliv ptal, a na doklad všeho mi ukazoval svoje zkažené zuby, ze kterých se linula „líbezná“ vůně. Kočí zakončil naši rozmluvu slovy „vítej v Drákulově království“. Stejně rychle jak se objevil, tak i zmizel.
Jenže to nebylo ještě vše. Do vesnice, kde začínala cesta do kopců, bylo nutné dojít ještě několik kilometrů. V průtrži jsem šel schován pod pláštěnkou, když máte pončo, které je mokré, je dobré mírně rozpažit, aby se vám nelepilo na tělo. Zdálky však můžete připomínat nějaké podivné stvoření, možná velkého netopýra. Ve vesnici mě spatřily nejprve děti a s hrůzou v očích začaly křičet „Drákula, Drákula“. Na jejich křik hned reagovali muži a vyběhli ven se sekyrami v ruce. Jak to máte své podivné jednání vysvětlit, když neumíte příliš rumunsky a oni žádný jiný jazyk. Nechápali, kde jsem se tu vyskytl uprostřed noci a proč chci jít ještě dál do hor. Tady jsem se stal legendou a tajemnou bytostí sám. Noc ale ještě stále nekončila. Severní svahy hor jsou hodně prudké a schůdná cesta vedla jen kolem potoka, který si klestil cestu uprostřed strmých svahů. Šel jsem rychle, dokonce se na oblohu vyhoupl měsíc, byl právě úplněk. Když tu mě překvapil stín, který se ve svitu měsíce nepodobal ničemu, co znám. Dvě lesknoucí se oči a tiché zavrčení mě dokonale paralyzovalo, zvíře vypadalo jako vlkodlak. Měsíční svit z jeho stínu dělal opravdovou příšeru. Dívali jsme se na sebe pár minut a čekali, co ten druhý udělá. Nakonec jsem rozsvítil baterku a před sebou spatřil velkého vlka. Naštěstí měl víc rozumu než já, odběhl do stráně a já v klidu prošel úzkým údolím. V každém případě jsem si užil první setkání s touto šelmou. I když, byl to vlastně vlk?
Když se řekne Napoleon a Čechy, tak si většina vybaví Slavkov. Přitom je zvláštní, že se slavnou stala událost, kdy nás, rozumějme Rakušany, francouzský císař porazil na hlavu.
TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM
Po vítězství francouzského císaře u Slavkova ztratil český král a císař římský František II. tzv. Bratislavským mírem Tyrolsko, italská území včetně Benátska, Istrie a Dalmácie. Dokonce se vzdal roku 1806 koruny Svaté říše římské a prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou. Od té doby užíval jako nejvyšší pouze titul císař rakouský. Musel si kvůli tomu změnit pořadí jména. Z Františka II. se stal přes noc František I., což dodnes při výuce dějepisu zamotává hlavu nejednomu školákovi. Roku 1809, po dalším a opět neúspěšném pokusu porazit Napoleona, se Rakousko rozhodlo zvolit méně bolestné řešení sporu. Stalo se francouzským spojencem a císař František II. přijal roli Napoleonova tchána, když za něj provdal svou dceru Marii Luisu.
Z této potupné pozice se Rakousko vymanilo až roku 1813. Těsně před bit¬vou u Chlumce vypovědělo Francii spojenectví a vyhlásilo jí válku. Tentokrát její tíhu nenesla jižní Morava, ale východní a především pak severozápadní Čechy. Přes Náchod přišly ruské jednotky, na Lounsku se pak zformovaly společně s rakouskými a pruskými do tzv. České armády, která slavně vytáhla do první bit¬vy s Napoleonem u Drážďan. Tam sice 26. a 27. srpna prohrála, ovšem při následujícím ústupu zpět do Čech se válečné štěstí přiklonilo na stranu spojenců a při neplánované bitvě u Chlumce 29. a 30. srpna zvítězili.
ČESKÉ THERMOPYLY
Chlumecká bitva sice nepatří mezi největší střety napoleonských válek, velikostí ji záhy zastínila obrovská „bitva národů“ u Lipska z října 1813, ale své čestné místo v českých válečných dějinách si coby největší vítězná bitva 19. století svedená na českém území plně zaslouží. Velebení se těší i za hranicemi Čech, kde je známa jako bitva u Kulmu, dle německé verze názvu obce Chlumec. Možná více než doma zažívá adoraci v Rusku, kde se Chlumci přezdívá „České Thermopyly“. To proto, že rozhodující úlohu sehrálo hrdinství 14 tisíc ruských gardových vojáků, kteří se postavili v Chlumci více než dvojnásobné přesile Francouzů, podobně jako Řekové roku 480 před Kristem Peršanům, ani přes obrovské ztráty neustoupili ze svých pozic a odráželi jeden útok za druhým po celý den a noc. Jejich osud se podobal tomu řeckému i blížícím se tragickým koncem. Zkázu však druhý den odvrátil příjezd posil. Také v pruské vojenské historii má Chlumec zvláštní postavení. Posily, které nakonec zvrátily výsledek celé válečné operace, tvořily totiž především pruské jednotky. Nejslavnější německé vyznamenání, legendární Železný kříž, jenž vznikl právě roku 1813, získal záhy svou chlumeckou variantu, tzv. Kulmer Kreutz, tedy Chlumecký kříž. Pruský král Friedrich Wilhelm III. jím hromadně vyznamenal všechny přeživší ruské gardisty od Chlumce. Rakouská propaganda pak Chlumec prezentovala jako „První vítězství na cestě za osvobozením Evropy“. Samotní rakouští vojáci se do bitvy u Chlumce zapojili s nejmenším podílem vojáků v rámci spojeneckého vojska. Ovšem vynahradili to v následujících zářijových dnech, kdy se Napoleon pokoušel stejnou cestou znovu prorazit do Čech. Série ataků, jimž osobně velel francouzský císař, vyvrcholila 17. září střetem asi 10 tisíc vojáků u Varvažova kousek od Chlumce, kde Rakušané definitivně zahnali Francouze do Saska. Na místě zůstalo okolo 3000 mrtvých a zraněných.
Jak mimořádné úctě se těšila bitva u Chlumce, dokázala dvaadvacet let po jejím konání návštěva tří monarchů někdejší protinapoleonské koalice na bojišti. Ruský car Mikuláš I., rakouský císař Ferdinand V. a pruský král Friedrich Wilhelm III. společně u Přestanova položili základní kámen pomníku ruským gardistům. Byl to třetí ze čtveřice monumentů, jež měly připomínat válečnou slávu a hrdinství vítězů. Šlo o prestižní projekty od nejslavnějších architektů a umělců své doby. Chlumecké bojiště je díky tomu jediné místo v Čechách, kde stojí dílo nejuctívanějšího německého architekta 19. století Karla Schinkela. Je jím pomník padlým pruským vojákům u Varvažova z roku 1817. Po něm ještě roku 1825 vyrostl rakouský pomník s plastikami od slavného sochaře Václava Prachnera a zmíněný ruský pomník od význačného vídeňského architekta švýcarského původu Petra Nobileho. Při stoletém výročí události pak kolekci korunoval Jubilejní památník rakouským padlým. Oproti tomu na slavkovském bojišti v 19. století přirozeně žádné pomníky nerostly. Uctívání slavkovského bojiště jako hlavní památky napoleonských válek v českých zemích odstartoval až tuzemský fanoušek císaře Napoleona, kněz profesor Alois Slovák sto let po bit¬vě. Pod jeho vedením vyrostla v letech 1910–1912 slavná Mohyla míru.
ZAPOMENUTÁ BITVA
Zatímco věhlas Slavkova ve 20. století rostl, lesk Chlumce upadal. Jeho uctívání uvnitř Čech nepřidal fakt, že se bojiště nacházelo v převážně německy mluvící oblasti země. Stoleté oslavy roku 1913 ještě proběhly ve velkolepém stylu. Zúčastnil se jich i budoucí poslední císař habsburského rodu Karel I. Ovšem už byly výrazně podbarvené nacionalismem části českých Němců, kteří spojenecké vítězství nad Napoleonem prezentovali v duchu velkoněmeckých myšlenek především jako vítězství německé. Po vzniku Československa se Chlumec stal problematickým pojmem. Jednak šlo o monarchistickou tradici, a navíc němečtí nacionálové si v rámci připomínkových aktů nenechali ujít příležitost provokativně oslavovat porážku Francie, která v té době byla hlavním spojencem republiky. Po druhé světové válce pak hrozilo, že se odstup ještě prohloubí. Zřejmě by většina skvostných pomníků zmizela, protože je pokrývají nápisy v němčině. Provokovat české na¬cionály zvlášť musel pruský pomník s obří plastikou nenáviděného Železného kříže, zprofanovaného nacisty za druhé světové války. Záchrana přišla z nečekané strany. Krátce po osvobození se totiž začala u pomníků zjevovat procesí příslušníků Rudé armády, přijíždějících uctít památku svých předků, kteří na těchto místech hrdinně bojovali. Tradice chlumecké bitvy tak dostala novou náplň coby historický příklad vojenské pomoci ruského lidu českým zemím. Ani to ale v souboji o popularitu mezi Slavkovem a Chlumcem nesehrálo výraznější roli. Většině lidí tak dnes při vyslovení pojmu bitva u Chlumce v mysli nejdříve vytane souvislost s krutě potlačenou selskou rebelií v Chlumci nad Cidlinou.
Spolu s ostatními nadšenci nasedám do člunu, motor zahučí a vítr se mi opře do obličeje. Pohled zabořím do amazonského obrazu přede mnou. Pouze pár míst na světě dokáže člověka tak nadchnout.
TEXT A FOTO: ZDENKO SOMOROVSKÝ
Po půl hodině motor ztichne a člun se začne kolébat z jedné strany na druhou. „Encontro das Águas!“ křičí na mě průvodce Juliano. Přede mnou se odehrává jedinečný přírodní fenomén – míchání dvou řek. Hnědá voda Amazonky odráží sluneční záření a nepřehřívá se jako Rio Negro, která svou tmavou barvou teplo absorbuje. Její teplota dosahuje až 28 °C, zatímco Amazonka má o šest stupňů méně. Hlavní příčinou jejich slabého promíchání jsou rozdílné fyzikální vlastnosti vody obou řek, hlavně hustota. Rio Amazonas obsahuje vysoké množství jílovitých částic, a proto je její voda více zásaditá, zatímco Rio Negro má vysokou koncentraci huminových látek, které její vodu výrazně okyselují. Pro její černé zbarvení si šlechtičny z období kolonizace posílaly prát své róby až do Evropy. Bály se, že by se jim mohlo oblečení „zašpinit“.
OSTROVNÍ KRÁLOVSTVÍ
Jsme nedaleko Manausu, přístavu na řece Rio Negro, kde se nachází největší říční souostroví na světě, Anavilhas. Je tu roztroušených okolo 400 ostrovů, stovek řek, jezer a bažin. „Oblast je chráněna Federálním zákonem a pro biology a ekology představuje ráj. Žije v ní několik chráněných druhů zvířat, převážně ptáků,“ říká Juliano a ukazuje na malého barevného ptáčka s dlouhýma nohama a velkými drápy, který kráčí po stoncích a listech rostlin. „To je jacana (ostnák jihoamerický), mezi biology se nazývá také pták Ježíše Krista, protože se zdá, jako by kráčel po hladině vody.“ Míjíme menší ostrovy a přes několik vodních serpentin se dostáváme na další zajímavé místo. Ke komunitě Capalăo, kde lidé žijí v dřevěných domech plovoucích na Rio Negro. Pro podloží domů využívají strom nazývaný acaçu, který výborně plave na hladině, protože neabsorbuje tak rychle vodu. Kmen kromě toho obsahuje mléko, které se využívá pro léčebné účely. Komunita má vybudované všechno. Tato budova slouží jako kostel, tamta zase jako škola pro děti. Mají tu dokonce i pódium na tancování a každý pátek je v baru zábava. Žijí zde hlavně rybáři a tesaři se svými rodinami. Přibližně osmdesát lidí.
„Ke stavbě domu potřebujete povolení, které musí schválit hlava celé komunity. Tento správce řeší všechny záležitosti spojené se životem místních,“ vysvětluje náš průvodce. Připomíná mi to peruánskou část jezera Titicaca a ostrov Uros, kde lidé také žijí na umělých ostrovech, vybudovaných z rákosu, kterému říkají totora. Stejně jako na Titicaca, i zde platí základní pravidlo – mít dobré vztahy se sousedy. Při neshodách totiž stačí lano přeseknout a dům už pluje po řece. „Lidé v komunitě jsou si ovšem blízcí a navzájem si pomáhají. Život je tu někdy tvrdý, ale lidé jsou k sobě družnější. Vědí, že jeden bez druhého by to nezvládli,“ přibližuje komunitu Juliano.
DESANA TUCANA
Po více než hodině plavby uvážeme loď u malého dřevěného mola. Pláž vypadá divoce, jak ji příroda vymodelovala. Na pláži je muž, jehož výraz prozrazuje, že toho už hodně zažil. „Jsem Raimundo Kibukurum, náčelník a šaman kmene Tucana, jehož příslušníci žijí v Amazonii a Kolumbii.“ V Brazílii jich žije přibližně 1500 ve více než šedesáti komunitách nebo ve smíšených komunitách lidí se stejným jazykovým základem. Náčelníkova vrásčitá tvář je pomalovaná červenou přírodní barvou z rostliny urucum, která je pro brazilské indiány tradičním zdrojem červeného barviva. Ochraňuje pokožku před sluncem, kousnutím hmyzu a malují se s ní i při lovu či sklizni. Náčelník drží v ruce kopí jako dobyvatel označující své teritorium. Na rukou a nohou má náramky z mušlí a kolem pasu zelené listy. Jeho hruď zdobí náhrdelník z krokodýlích zubů. Celou parádu korunuje čelenka z papouščích per.
Když jsme náčelníka obklíčili, vyslovil jediné: „Boa tarde, voces esta bem-vindo,“ otočil se a my ho následovali. Na tvářích několika lidí se stejně jako na mé zračilo vzrušení a úžas. Náčelník nás vedl přes pláž až k cestičce směřující k velké prostorné chýši z bambusů a palmových listů, v níž seděli další indiáni. Mladí i staří. Dohromady jich bylo asi dvanáct. Výraz obličeje náčelníkovy ženy a její nepřítomný zasněný pohled na mě zapůsobil. V místnosti jako by bylo jen její tělo, ale duše zůstala zaseknutá někde v mládí. V době, kdy toto divadélko pro turisty neexistovalo. Kolem ní postávali mladé dívky s obnaženými prsy a červeně natřenými bradavkami.
RITUÁLNÍ TANEC
Celá naše výprava se posadila na lavice a čekala, co se bude dít. Nastalo ticho a náčelník předstoupil. „Hovořím indiánským jazykem desana, který mluví o mně, o tom, kdo jsem a co znamenám. Historie mého kmene je dědictví, které mi dal můj otec a já se ho snažím předávat dál. Nyní vám předvedu otevírací rituál, v naší tradici je velmi důležitý. Bůh při stvoření světa používal posvátnou hůl, kterou ukázal na čtyři světové strany: západ, východ, sever a jih. Potom udělal kruh a vytvořil indiánský svět. Proto při oslavě stvoření našeho světa provádíme rituál spojený s pozdravem všech světových stran.“ Pak vzal do rukou ozdobené kopí, začal s ním třást a zároveň dupal levou nohou, na níž měl uvázané mušle. Z úst mu do rytmu vycházela slova v jazyce desana. Do toho začali ostatní muži bubnovat. Bylo to vzrušující, tajemné a magické. Pak opět promluvil. „Když byl stvořen svět, naučili bohové lidi tanec caapiwaya. Tato hudba a tanec jsou spojeny s rituálem, kdy se pije nápoj ayahuasca.“ Ayahuasca je jedním z nejsilnějších halucinogenů. Všichni muži se seřadili vedle sebe a začali hrát na velké dechové hudební nástroje vypadající jako africké vuvuzely. Ženy do toho začaly tančit a zpívat. Pak se muži a ženy chytili za ruce a tančili spolu.
Zatajil jsem dech a vnímal ceremonii všemi smysly. Cítil jsem silné emoce a moje zvědavost, co bude následovat dál, byla vybičována na samý kraj. Bylo to nevšední a vzrušující setkání s jinou kulturou, tak odlišnou od té naší. Náčelník nás na konci přizval, abychom všichni spolu tancovali. Mě se ujala mladá indiánka s odhalenými prsy. Její tvář zdobil krásný úsměv. Chytila mě za ruce a začala vést. Její pohyby byly čisté, jasné a synchronizované s ostatními. Srdce mi vzrušeně bilo a kdyby mohlo, vyskočilo by ven z těla. Při pomyšlení na to, čeho se právě účastním, jsem měl husí kůži. Všichni jsme zpívali, tančili a točili se v kruhu. Po skončení rituálu byly všude cítit pozitivní vibrace a neutuchající energie.
VLIV CIVILIZACE
Po chvilce jsem si vzal náčelníkova syna José Mariu bokem a zeptal se na život v komunitě. „V roce 1995 jsme sem přesídlili z oblasti São Gabriel da Cachoeira, kde žije pouze indiánská populace. Až dvacet šest různých indiánských kmenů tehdy žilo na horním toku Rio Negro. Mnozí odešli. My jsme se přestěhovali sem, protože oblast, kde jsme bydleli, se stala chráněnou a najednou bylo zakázáno sázet rostliny. Mohli jsme lovit ryby a zvěř, ale nemohli jsme pěstovat plodiny. Museli jsme proto začít kupovat mouku i maniok, což jsme předtím nedělali,“ přibližuje mi obtíže, kterým komunita čelí. „Pokud by nám vláda pomohla, nemuseli bychom tančit a prodávat suvenýry,“ dodává José Maria. Každý, kdo se zúčastní ukázky tradičních rituálů, zaplatí deset brazilských realů. Kromě toho indiáni prodávají ručně dělané náramky, náhrdelníky a náušnice.
Z chýše jsem vyšel plný dojmů. Nevšední setkání s indiánskou kulturou mě poznamenalo. Bylo sice strojené, ale stále mělo své kouzlo. Na lodi mi hlavou probleskla myšlenka, jak napínavá musela být expedice brazilských bratrů Villas-Boas, kteří v roce 1961 navázali spojení s kmenem Xingu, tehdy ještě nepoznamenaným civilizací. Momentálně žije v Brazílii více než půl milionu indiánů a právě ve státě Amazonas je jejich populace největší. V šestašedesáti různých etnických skupinách žije více než 120 tisíc indiánů mluvících až devětadvaceti jazyky. Průzkumnými lety nad mohutnou džunglí se postupně objevují další, dosud neznámé kmeny, které ještě neměly žádný kontakt s naší kulturou. Skromně si přeji, aby ani nikdy neměly.
