Z REALITY ČÍNSKÝCH VŠEDNÍCH DNÍ, KTERÉ JSOU PLNÉ HLUKU A PŘELIDNĚNÝCH ULIC, UNIKÁM DO SVĚTA PŘÍRODNÍ HARMONIE A MALEBNÝCH ZÁKOUTÍ PŘIPOMÍNAJÍCÍCH POHÁDKOVÝ SVĚT. NAJÍT TAKOVÉ MÍSTO V PŘELIDNĚNÉ ČÍNĚ SE ZDÁ NEMOŽNÉ A PŘECE JE. I KDYŽ ANI TAM ÚPLNĚ SAMI NEBUDETE.
TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK
Cínské báje, starodávné příběhy a pohádky jsou plné dobrých i zlých bohů, nebojácných hrdinů, pravdivé moudrosti a příběhů o stvoření. Jedna z mnoha čínských legend vypráví příběh oddané lásky boha Dage ke krásné bohyni Wunosemo. Dage obdaroval svou vyvolenou dárkem hodným její krásy. Poklekl u nohou půvabné bohyně a věnoval jí kouzelné zrcadlo stvořené z větru. Cestu jejich lásce však zkřížil žárlivý démon. Ten zapříčinil, že Wunosemo upustila důkaz Dageovy neutuchající lásky na zem. Vzácné zrcadlo se roztříštilo na sto čtrnáct jiskřivých kousků, které se proměnily v nádherná jezera lemující Údolí devíti vesnic. Podle legendy byla právě takto stvořena pohádková krajina národního parku Jiuzhaigou.
Park se rozkládá na ploše 720 km2 v jižní části pohoří Min Schan na severozápadě provincie S-čchuan. Pětatřicet kilometrů dlouhé údolí, ležící na úpatí himálajských vrcholků, svým rozeklaným tvarem připomíná písmeno Y. Vedle 114 pohádkových křišťálových jezer údolí lemuje i 17 mohutných vodopádů, 47 horských pramenů a množství průzračných potůčků. Naše návštěva ale zpočátku nijak idylicky nevypadá. Moderní budova správy národního parku, kde se již vytvářejí první fronty návštěvníků, do mých představ o pohádkovém světě nezapadá. Nedělám si iluze, že bychom snad v tomto místě mohli být osamoceni. Návštěvnost se od vyhlášení parku v roce 1982 rapidně zvýšila, v současné době správa parku počítá s více než 7000 turisty denně!
PANENSKÝ HVOZD
K čerstvě zakoupené vstupence získáváme i jízdenku na místní autobusovou kyvadlovou dopravu, která celkem spolehlivě zajišťuje návštěvníkům parku pohyb po rozsáhlém údolí. Jak posléze zjišťujeme, naše využitá ranní jízda nám výrazně šetří drahocenné síly. Po ránu tu sice ještě mnoho návštěvníků není, přesto je autobus, kterým se necháváme vyvézt na konečnou zastávku s názvem Yuánshˇi seˉnlín, téměř plný. Po dosažení cíle se však stává věc pro nás nečekaná a vlastně velmi příjemná. K pěší stezce, kterou na mnoha úsecích trati tvoří kvůli všudypřítomné vodě dřevěná lávka, směřujeme pouze my a několik málo Číňanů. Davy lidí přijíždějících dalšími autobusy mizí stejnou rychlostí, jakou sem dorazily. Záhadu jsme rozluštili během několika dalších hodin. Většina místních se po parku pohybuje výhradně v autobusech. Tedy alespoň dnes tomu tak je a oba jsme za to nesmírně rádi. Lépe si totiž můžeme vychutnat cestu vedoucí malebným údolím skrz horské lesy, kolem křišťálových jezer a pod mohutnými vodopády. Zkroucené větve staletých stromů nás uzavírají ve svém světě, který je jako stvořený pro říši nejrůznějších lesních duchů a démonů. V nitru tajuplného lesa však namísto pohádkových postav žijí ohrožení příslušníci fauny a flóry.
Celkem vědci v parku nalezli přes 300 živočišných a více než 2500 rostlinných druhů. Zdejší rozlehlé lesy jsou domovem pro endemické druhy orchidejí a rododendronů, vzácného kočkodana zlatého i malou populaci ohrožené pandy velké. Spatřit v parku oba tyto zvířecí druhy je však téměř nemožné. Postupujeme, šedivé lišejníky a měkké mechorosty obrůstají vše, co jim přijde do cesty, tedy i mohutné balvany, klobouky hub, široké kmeny, dlouhé větve stromů a stezku, která pro dnešek určuje náš směr cesty. Zdejší horský smíšený les se pomalu připravuje na příchod podzimu, který již za pár dnů celou krajinu přebarví do svých tradičních jasně žlutých, oranžových, červených a hnědých odstínů. Lesu však stále ještě dominuje svěží zelenožlutá barva. Příroda svou mocnou a magickou silou mění podobu parku v každém ročním období. Na jaře údolí oplývá barvami, které by mu mohl závidět kdejaký nejen impresionistický malíř. Léto je zde ve znamení horské svěžesti, vitality a neutuchajícího života. Ve své poslední podobě se národní park promění v čarovné ledové království paní zimy, která krajinu zahalí do zářivě bílé sněhové krajky.
SYNOVÉ MOŘE
Dominantou krajiny je však řeka Jialing, která se lesem vlní jako nádherná tyrkysová stuha. Voda se řine údolím a na své dlouhé klikaté cestě zásobuje průzračná jezera, tedy vlastně blyštivé střepy kouzelného zrcadla bohyně Wunosemo. Procházíme kolem malebného jezera Tia-n’é Hăi, které je zcela jistě domovem krásných labutích princezen, Xióngmăo Hăi, u něhož určitě proběhl nejeden hrdinský souboj, až k jezeru Wuˇhua- Hăi, jež svou krásou očaruje příchozího smrtelníka. Voda v tomto jezeře je až neuvěřitelně průzračná a nebesky modrá. Dokonalé zbarvení místních vod je způsobeno především přítomností vápníku, uhličitanu sodného a siluru. Na pestrobarevnosti vody mají zásluhu také mnohobarevné řasy. Pro svou krásu a jedinečné přírodní bohatství bylo celé údolí v roce 1992 zapsáno na Seznam UNESCO a v roce 1997 také na Seznam biosférických rezervací. Místní Tibeťané, kteří v tomto malebném kraji žijí více než tři tisíce let, všem jezerům národního parku Jiu¬zhaigou přezdívají Haitzi, v překladu Synové moře. A skutečně, mnohé přírodní drahokamy nám moře tak trochu připomínají. Jako tajemné poklady leží na dně některých jezer spadlé stromy odolávající času a ve vápenné schránce po mnoho let přežívající do dnešních dní. Vysoká koncentrace vápníku, obsaženého ve vodě, dokonale konzervuje spadlé kmeny stromů. Ty díky tomu neztrouchniví a na dně jezer vytvářejí neobyčejnou podvodní zahradu, připomínající svět korálových útesů.
Atmosféra parku mě skutečně pohltila. Mé předsevzetí se naplňuje. Po třech hodinách chůze přicházíme k monumentálnímu vodopádu ¬Zhe-nzhu- Ta-n. Plnými doušky vstřebáváme všechnu krásu a sílu přírody. Stezka nás vede k nejrůznějším vyhlídkám, z nichž můžeme pokojně pozorovat tento klenot parku. Dostáváme se tak nejen na vrchní část vodopádu, ale také k jeho boku. Cesta samozřejmě ústí v místech, do kterých se z výšky 40 metrů valí ona ohromná masa vody. Vodopád ¬Zhe-nzhu- Ta-n je široký 310 metrů a voda tříštící se o rozeklaná skaliska vytváří jedinečnou vodní podívanou. I na tomto místě jsme téměř sami. Možná pouze náhoda a štěstí nám dopřávají vzácný a výjimečný klid, který na této stezce máme.
TURISMUS A TRADICE
Jing Hăi, Laohu Hăi, Xiniu Hăi nebo Shu Zheng, to všechno jsou názvy dalších pohádkových jezer a vodopádů, ke kterým nás cesta vede. Tibetské modlitební mlýnky a praporky třepotající se ve větru jsou jasným znamením, které náboženství v této oblasti vládne. Jak samotný název parku říká, v této lokalitě stojí celkem devět tibetských vesniček. Obývá je přibližně sto dvanáct rodin, které čítají okolo tisíce příslušníků. Šest vesniček je snadno přístupných na cestě údolím. Čínská vláda zakázala z důvodu ochrany životního prostředí a vzácných ekosystémů jakékoliv zemědělské aktivity na území parku, tak jedinou možnou obživou domorodých obyvatel je turistický ruch. Proto také vesnice Shu Zheng, ve které se ze zvědavosti zastavujeme, připomíná spíš turistickou atrakci než tradiční tibetskou vesnici. I přesto si však vesničku procházím se zaujetím. Malebné domky, které ji tvoří, jsou zdobené tradičními tibetskými ornamenty, modlitebními mlýnky a praporky. Představuji si, jak zde asi vypadal život před zřízením národního parku. I když turistický ruch dávno změnil atmosféru této malebné vísky, neodcházím zklamaná. Nebudu ale nikomu nic nalhávat, také dnes byl národní park Jiuzhaigou plný lidí, stejně jako vesnička Shu Zheng. Jsem ale moc ráda, že jsem dokázala odloupnout jeho turistickou slupku a na celý tento úchvatný kraj se podívat trošku jiným, velmi osobním pohledem. Možná právě proto se tento park stal jedním z nejkrásnějších míst, která jsem v Asii doposud navštívila. Ostatně jedno z čínských přísloví praví: „Poté, co jste viděli Jiuzhaigou, není třeba vidět jakékoliv jiné vody.“
MÁME ZMĚNÁM BRÁNIT, NEBO K NIM NAOPAK PŘISTUPOVAT S OTEVŘENOU MYSLÍ? NOVÁ DOBA PŘINÁŠÍ NOVÉ VÝZVY, JEN JE NA JEJICH ŘEŠENÍ STÁLE MÉNĚ ČASU.
Už název městečka Andermatt vypovídá něco o jeho charakteru. Znamená totiž „na louce“. V hlubokém ledovcovém údolí jako by pokojně, nikým nerušeno odpočívalo v trávě. Onen zdánlivý klid je ale něčím zaplacený. Přestože leží takřka uprostřed Švýcarska, je v současnosti odsunuto jakoby stranou, na druhou kolej. Podle místních tu není moc pracovních příležitostí, populace stárne a čeká na zázrak, který se možná už rýsuje na obzoru. Již před pár lety totiž začaly přípravy na proměnu ospalé obce v luxusní pětihvězdičkovou destinaci. Firma Orascom zde plánuje do roku 2020 proinvestovat více než 500 milionů amerických dolarů. Obec jako taková má zdvojnásobit svou rozlohu, v těsné blízkosti historického centra má vyrůst 6 velkých špičkových hotelů, přes 500 apartmánů, 30 domů k pronajmutí, golfové hřiště a odpočinkové centrum. Zdvojnásobit se má také počet sjezdovek v okolí. Nový Andermatt by měl pak konkurovat zavedeným luxusním destinacím jako je Svatý Mořic nebo Gstaad. Podobný projekt, kdy kompletní přestavba městečka leží na záměrech jediné firmy, je ve Švýcarsku ojedinělý. Švýcaři jsou od přírody opatrní a obvykle nesázejí vše na jedinou kartu. V Andermattu si ale řekli, že to za pokus stojí. Změn se nebojí, protože je tu mají doslova v krvi. Není to totiž poprvé, co se podobný radikální obrat v životě obce děje.
NEUTRÁLNÍ ARMÁDA
První zmínky o městečku pocházejí ze 13. století, ale jeho největší rozvoj začal až počátkem 19. století. Zpřístupněním Gotthardského průsmyku došlo k otevření cesty přes Alpy dostavníkům a Andermatt byl posledním osídlením před nutným stoupáním do hor. Rychle proto získal na popularitě jako přepřahací stanice a lázně. Štěstí se však obrátilo v roce 1881, kdy byl otevřen Gotthardský železniční tunel. Dostavníky byly okamžitě nahrazeny vlakovými spoji a z Andermattu se rázem stalo město duchů. Lázně najednou zely prázdnotou, zájezdní hostince nikdo nevyužíval. Brzy se ale našlo jiné využití pro obec schovanou v horách. V roce 1885 se stalo posádkovým městem švýcarské armády, později zde bylo dokonce vybudováno centrální velení armády pro případ války. S armádou pak Andermatt spojil svůj osud na dalších sto let.
O tom, že je Švýcarsko neutrální země, ví takřka každý. Ne všichni si ale uvědomují, v čem taková neutralita spočívá. Jasné je, že se neutrální země zříká práva účasti na jakémkoli ozbrojeném konfliktu. Tím má na základě mezinárodních smluv trvale zajištěnou územní nedotknutelnost a politickou nezávislost. Neutrální ovšem neznamená pacifistický. Země má právo se bránit a tím, že je izolovaná od ostatních zemí, se nemůže spoléhat na pomoc spojenců. Musí si tak vystačit s vlastními silami. Ještě před dvaceti lety tak byla švýcarská armáda jednou z největších v Evropě, ne-li na světě.
„Všechny hory tady kolem,“ ukazoval mi andermattský rodák Bänz Simmen, „jsou prošpikovány vojenskými zařízeními.“ Rukou obsáhl mohutné štíty kolem údolí, které na první pohled působí důstojně, ale mírumilovně. „Podívej se třeba na tu malou skálu před námi, uvidíš ji asi pět metrů pod vrcholem.“ V první chvíli jsem nedokázal nic zaměřit, ale pak jsem dal svému průvodci za pravdu. Ve skále, dokonale maskovaná, byla ukrytá střílna. Po chvilce hledání jsem objevil hned několik dalších. „Nejde jen o toto údolí, kde je to logické s ohledem na to, že zde bylo velení, takhle to je v celých Švýcarských Alpách.“
Je fascinující, jak mohutné opevnění zvládli Švýcaři v horách vybudovat. Bylo mnohem rozsáhlejší a vybavenější než jakékoli jiné v Evropě, včetně Siegfriedovy či Maginotovy linie, o československém opevnění ani nemluvě. Rozdíl je také v době vzniku a využití. Zatímco stavby ve Francii, Belgii, Německu či u nás vznikaly pouze před a za druhé světové války, Švýcaři začali již koncem 19. století a neskončili s jeho údržbou dodnes. I když situace se od začátku století mění a přestavovaný Andermatt je toho důkazem.
ÚSVIT PACIFISMU
S výstavbou opevnění se začalo poblíž průsmyků Oberalp, Furka a Grimsel v centrálních Alpách. S blížící se druhou světovou válkou pokračovalo budování na hranicích. Do práce byli zapojeni hlavně nezaměstnaní v důsledku světové ekonomické krize, která ve třicátých letech postihla svět. Pokračovalo se však i za studené války, kdy byl celý systém dokončen. Velikost jednotlivých pevností se lišila, v těch největších sloužilo až 600 mužů, kteří v nich mohli izolovaně pobývat několik měsíců, než by jim došly zásoby. Mnohé pevnosti byly vybaveny vlastními nemocnicemi nebo železnicí pro dopravu materiálu napříč dlouhými komplexy.
Když v roce 1982 vzniklo hnutí za Švýcarsko bez armády, zřejmě málokdo mu věnoval větší pozornost. Již v roce 1989 však získalo přes sto tisíc hlasů pro vyhlášení referenda, které skončilo s překvapivým výsledkem – 35% obyvatel Švýcarska podpořilo záměr, aby jejich země neměla vůbec žádné vojenské jednotky. Tak vysoké číslo překvapilo všechny zainteresované. Přestože pacifisté nezískali většinu, byl jejich názor respektován v budoucích reformách. Švýcarská armáda má dvě složky – profesionální armádu a milici. V zemi platí všeobecná branná povinnost, tzn., že každý muž si musí odbýt základní vojenský výcvik, přičemž platí, že po skončení této služby se stává členem milice. Zajímavé je, že všichni milicionáři mají pak u sebe doma kompletní výstroj a výzbroj včetně zbraní. Ještě nedávno i s municí, ale kvůli nárůstu počtu smrtelných zranění těmito zbraněmi bylo od uchovávání munice doma ustoupeno. Díky tlaku pacifistů byl počet vojenského personálu postupně snižován, v roce 1995 na 400 tisíc, v roce 2004 na 200 tisíc. Demilitarizace se odrazila samozřejmě i na stavu opevnění.
Ze skály se ozvala rána a ze vchodu do bunkru se vyvalil prach. Jednu betonovou stavbu v Andermattu likvidují, jen pár set metrů za ní jiná vzniká. Jeřáby se intenzivně ohánějí, aby první z plánovaných hotelů vyrostl ještě letos. „Jen údržba vojenských posádek a celých těch zařízení nás stála stovky milionů franků ročně,“ vysvětluje Bänz. „Než se to však předá k jinému využití, je třeba vše důkladně připravit. V mnoha z těch staveb byl použit azbest, který musí pryč,“ dodává. Sotva se prach usadil, začali dělníci vyvážet na vozících odstřelený materiál. Podle všeho jejich úkol jen tak neskončí.
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ÚKOL
O několik kilometrů dále a o takřka jeden kilometr výše stála v Gotthardském průsmyku pevnost Sasso da Pigna. Průsmyk odděluje od sebe dvě jazykové oblasti Švýcarska. Italsky mluvící kanton Ticino a německý kanton Uri. Jeho strategická poloha měla za následek vybudování jedné z největších pevností švýcarského opevnění začátkem 40. let minulého století. Objekt byl armádou opuštěn v roce 1999 a od té doby na jeho místě vzniká muzeum nazvané Sasso San Gottardo. Celková rozloha komplexu je více než 8 tisíc m2, naprostá většina je dnes přístupná veřejnosti. Skládá se přitom ze dvou částí – východní a západní – spojených dlouhým tunelem. Původním účelem pevnosti bylo hlídat průsmyky směrem k Itálii, zajišťovat to měla čtyři děla ráže 150 mm s dostřelem až 20 kilometrů. I muzeum je dnes rozděleno do dvou částí. V jedné je možné si prohlédnout základnu, jak vypadala v roce 1945. Druhá část, kde byly dříve ubikace a nemocnice, je předělána do moderních tématických expozic. Takřka geniálně kombinuje historická a aktuální globální témata. Nejvýznamnější místo zaujímají v expozici otázky týkající se vztahu člověka k životnímu prostředí. Švýcarsko se potýká s drastickým ústupem horských ledovců, který lze pozorovat takřka pouhým okem. Dříve pevnost zajišťovala bezpečnost státu, dnes ji vystřídala bezpečnost našeho přežití. Změny klimatu jsou celosvětovým problémem, jak expozice napovídá, těžko může Švýcarsko v této oblasti zůstat zcela neutrální.
Denis Rodriguez Edacumandi, náčelník kmene Yekwana, přiletěl do Čech, aby v plzeňské zoo pomohl se stavbou indiánské chýše. Setkal jsem se s ním před svým odjezdem na Siberut, vyprávěl mi o změnách na druhém konci světa, mělo mě to varovat, že ani v Indonésii se čas nezastavil. Magazínu Koktejl Edacumandi řekl:
„Mé yekwanské jméno je Edacumandi, Paprsek světla. Když jsem se narodil, dopadl na mě paprsek dírou v palmové střeše. Je mi čtyřicet pět let. Žiju na Rio Nichare, jedenáct let jsem dělal náčelníka a zdravotníka. Taky občas dělám zubaře. V naší vesnici žije sto osm obyvatel. Živíme se rybolovem, lovem a pěstováním manioku, sladkých hlíz ñame, a sladkých brambor kambur. Své děti znovu učíme naší kultuře, jak nás to učil můj otec, náčelník don Herman, zakladatel naší vesnice. Pamatuji si, co mi vyprávěl. Příběh našeho kmene od počátku světa.“
Proč vaše lidi přestala zajímat vlastní kultura a musíte ji své děti znovu učit?
V roce 1953 přišel francouzský katolický misionář Enrique. A tam začal úpadek starých časů, protože začal naše děti učit, že jediná správná víra je víra v Ježíše Krista. A samozřejmě tam ochutnaly i jazyk a kulturu kreolů. Tehdy se naši náčelníci začali domnívat, že naše kultura je slabá. A tak začala krok za krokem upadat.
I když tě trochu znám, Edacumandi, mohl bys říct čtenářům magazínu Koktejl o svém otci, který jako dítě neznal civilizaci, nevěděl o existenci bělochů, ale během svého života zažil u kmene spoustu změn?
Nevěděl, že existuje jiná kultura. Ale po letech zezdola po řece přicházely informace, že tam žijí jiní lidé. Ale vlastně… když byla moje babička malá, zažila masakr, kdy byli vyvražděni naši lidé divnými cizinci, kteří nás chytali jako otroky na své kaučukové plantáže. Některým z nás se podařilo utéct. Bylo to špatné. Život se nám obrátil naruby.
Jak všechny ty změny tvůj otec nesl?
Nadával, že se všechno mění, že se učíme jinou kulturu než vlastní.
Vzpomínáš si, jak chtěl tvůj otec jednou nahrát pro budoucí generace loveckou píseň a mladí kluci mu přinesli kazeťák? A i když se mu v podstatě snažili naslouchat, bylo na nich vidět, že už se těší, až dozpívá, aby si mohli pustit nějakou venezuelskou pop music?
Pamatuji. Ani starší lidé už nechtějí slyšet staré písně. Říkají, že tenhle čas skončil. Moje sestra i žena je znají, ale mnoho lidí se je učit nechce. Je snadnější napodobovat druhou kulturu, která je všude okolo v rádiu. Když umřel můj otec, všichni hledali, kdo si to ještě všechno pamatuje jako on, ale nikdo takový už nebyl.
Je nějaká yekwanská legenda, která vystihuje, co se teď děje in¬diánským kmenům v Amazonii?
Ano, je. Hodně takových věšteb bylo. My pocházíme z území Adajaméňa. Tam náčelníci, co paměť sahá, chránili naši kulturu. Ale po příchodu bělochů se další náčelníci starali jen o svůj osobní prospěch. To si vzali z kreolské kultury.
Ty osobně jsi vděčný za civilizační výhody, co ti nová doba dala? Nebo bys radši žil jako tvůj otec nebo dědeček?
Usnadňuje nám to život. Už se nemůžeme vrátit zpátky. Budeme využívat vaši kulturu, ale tu svoji se budeme snažit nezapomenout.
Opravdu si myslíš, že pů¬sobením obou kultur za jednu či dvě generace vaše kultura nezmizí?
Je těžké na to odpovědět… Jestli budou otcové dobře vychovávat své děti, tak ne.
Jsi pro to, aby byla území posledních přírodních kmenů, snažících se žít jako jejich otcové, uzavřená, nebo by tam měl být oboustranně volný vstup? Či by měla být volně průchozí jen směrem ven z rezervace?
Nejlepší by bylo, kdyby žili izolovaně. Pouze bychom na naše území pouštěli své staré přátele. Asi by bylo nejlepší, kdybychom žili v klidu, daleko od civilizačního šumu. A ani nikam cestovali.
Ani ty? Nejezdil bys už do přístavu v Maripě?
Jezdím jen občas do Maripy. Něco nakoupit… Trochu jídla, sůl, rýži, olej a benzin.
Takže by ses bez těch věcí obešel?
Už ne. Už vždycky budeme na hranici mezi kulturami. Ale jestli se rozbije motor nebo dojde benzin, tak klidně budeme znovu pádlovat. Kdybychom se od toho odpoutali, asi bychom byli šťastnější, ale reálně to nejde. Všichni se o tom mezi sebou baví, ale je to těžké. Dřív jsme všichni bydleli v jedné společné velké chýši. Teď každá rodina žije zvlášť. To by všichni lidé museli přemýšlet stejně. A indián in¬diánovi nic neporučí. Nejde to, protože někteří lidé z kmene mají jiný názor, a já je nemůžu ovlivňovat. Lidé u nás nemají srovnání.
Myslíš si, že je správné šíření katolické nebo jiné víry mezi přírodní národy?
Pro mě to je špatné, protože já mám svého stvořitele, svoji kulturu. Myslím, že je to špatné, ale mluvím jen za sebe.
Jak vnímá indián města?
Indián nemůže žít ve městě, není na to zvyklý. Město je pro mě nebezpečnější než prales. Je tam plno násilí. Pro jedinou chybu tě tam můžou i zabít. Jednou jsem zapomněl v Maripě zaplatit za benzin a chtěli mě kvůli tomu zastřelit.
Myslíš, že je něco, v čem by člověk z kmene Yekwana mohl s něčím poradit současné civilizaci?
Výměna zkušeností, jak lovit, přírodní medicína…
Máte ještě svého šamana?
Piache – kouzelník – u nás dávno zemřel, a kdo se za něj dnes vydává, je podvodník. Není nikdo, kdo by ho nahradil. V době, kdy žil, nikdo nepovažoval za důležité se jeho kouzlům učit. A od té doby se u nás nenarodil další šaman… I když… na Rio Ventuari se vlastně narodilo dítě a má vlastnosti šamana. Je mu osm let.
A kdo mu předá všechny ty vědomosti? Kdo mu předá zkušenosti s léčivými bylinami?
Naučí ho to duch mrtvého šamana. Ale ani kouzelník nevyléčí ¬nemocné srdce. Kdyby šaman uměl léčit všechno, tak jsme všichni ¬zdraví.
NA SAHAŘE JE ŘADA MÍST, KDE PREHISTORICKÉ MALBY A RYTINY NA SKALÁCH DOKLÁDAJÍ, ŽE BYLA DŘÍVE ZELENÁ, PLNÁ ZVĚŘE A LIDÍ. NEJSTARŠÍ JEDNODUCHÉ MALBY JSOU VÍCE NEŽ 12 000 LET STARÉ.
TEXT A FOTO: FILIP WEBER
Zirafy, sloni, krokodýli, tanečníci, lovci a vozy. Všichni jsou ohroženi! Celý saharský region je hodně horký, a to ne kvůli teplotě vzduchu. Tuaregové bojují za nezávislost, v Libyi bojují všichni se všemi, v Mali pomáhají Francouzi vládě dostat se zpět k zásobám uranu a Alžírsko si chrání své plynové vrty na hranici s Nigerem. Čad a Súdán jsou kapitoly samy pro sebe. Tím vším trpí největší galerie světa pod širým nebem. Rytiny a obrazy zvířat odnášejí zloději, kteří je vysekávají s celými kusy skal a prodávají do soukromých muzeí. Obrazy lidí jsou na tom ještě hůře – islámští radikálové a salafisté je záměrně ničí, odsekávají jim obličeje, střílejí do nich, stříkají na ně sprejové barvy – islám musí být čistý a čistý islám přece zakazuje zobrazování obličejů a lidí. O prehistorických erotických výjevech ani nemluvě.
NÁROČNÉ PUTOVÁNÍ
Během posledních deseti let se mi podařilo navštívit několik významných saharských lokalit. Návštěvy to nebyly jednoduché, většinu cest jsem absolvoval na terénní motorce nebo v lepším případě terénním autem. V Libyi jsem v 60 °C ležel pod keřem uprostřed nedozírného dunového pole a čekal, až zapadne slunce, abych motorku vůbec mohl nastartovat. Chladič jsem doléval ze starodávných studen, ze kterých pily karavany velbloudů. V písečné bouři jsem hodiny ležel za kolem auta s hlavou omotanou tričkem. A naopak, málem jsem ¬zmrzl v mrazivých nocích ve 2700 m n. m. v pohoří Assekrem v Alžírsku. Týden cesty od civilizace, týden cesty k civilizaci. Mockrát jsme vykopávali terénní auto z písku a o kus stínu jsme dokonce svedli boj i se dvěma zmijemi rohatými. Škorpiony a jedovaté housenky ani nepočítám. Na extrémně obtížné cestě sopečnou struskou k Vádí Matendus jsem za jeden den šestkrát lepil duši na motorce. U čadské hranice v Libyi jsem pak po nekonečném kličkování mezi minovými poli hleděl do ústí namířených samopalů vojáků, kteří nechápali, co tam děláme a báli se nás více než my jich. V Alžírsku nás letos o Vánocích na zpáteční cestě na sever z Tamanrassetu nekompromisně doprovázela vojenská eskorta, protože nebezpečí únosu bylo naprosto reálné. Ale stálo to za to, viděl jsem ty téměř nejúžasnější skalní malby a rytiny světa. Bohužel jen téměř, to nejlepší, skalní pohoří Tassili N‘Ajjer, mi zůstalo zatím odepřeno.
ACACUS, LIBYE
Na skalních stěnách jsou rudou hlínou nakreslené primitivní obrázky antilop, žiraf, slonů, stromů a lovců. Také je zde několik erotických výjevů oslavujících plodnost, bohužel značně poničených. Nejstarší obrázky zde nakreslili pravěcí lovci asi před 12 000 lety, nejmladší jsou z počátku našeho letopočtu až z doby nedávné. Obrazy jsou podle stáří rozděleny do period – období divoké zvěře, kulatých hlav, pastýřů, koní a velbloudů. Není nikdo, kdo by byl uváděn jako objevitel maleb, vědělo se o nich celou dobu od Tuaregů a Berberů, kteří v pohoří Acacus kočovali. Ale první, kteří seriózně popsali tyto malby, byli němečtí vědci Barth a Nachtigal v roce 1850. Největší práci pak odvedl Ital Fabrizio Mori, který od roku 1950 podrobně zdokumentoval všechny nálezy. Také vědecky dokázal, že skalní obrazy vznikly opravdu v prehistorické době a mají stejný původ jako obrazy v sousedním pohoří Tassili N‘Ajjer v Alžírsku. Pohoří Acacus je těmito malbami doslova přeplněné.
Zkuste si jen tak nakreslit do písku slona v běhu. Prehistorický umělec ho tady vytesal do skály, a jeho slon ještě navíc vypadá, že je veselý a směje se. Acacus na jihu Libye u hranice s Alžírskem a Nigerem je obrovské pískovcové pohoří. Kaňony, vysoké stěny a skalní masivy. Pod převisy se dá bydlet, tunelem ve skále projede auto a skalní brána je tak vysoká, že při pohledu vzhůru až bolí za krkem. Údolí jsou vyplněná pískem a většinu roku zde vládne pekelná výheň. V zimě naopak chlad a mráz. Tady všude bylo dříve zeleno, žila zde zvířata a lidé. Dnes je tu jen písek, prach a horko. Skalní rytiny a obrazy jsou zde poschovávané pod převisy. Obrazy jsou často namalované zespodu na stropu převisu, a tak si na prohlížení a fotografování musíte lehnout na záda. Rytiny žiraf a slonů se střídají s rytinami bojovníků. O několik údolí vedle jsou skalní převisy pokryty obrázky malovanými hlinkou – lovci, býci a skupinka postav, uctívajících patrně slunce. Malby vozů pak představují zvláštní epochu. Jedná se o tzv. garamantské vozy, používané garamantskou civilizací. Hlavní město garamantské říše Garama se nacházelo poblíž dnešní Germy v Libyi. Starověké egyptské a římské záznamy popisují válečné střety s touto civilizací.
VÁDÍ MATENDUS, LIBYE
Když stojíte ve Vádí Matendus, zdá se neuvěřitelné, že tu dříve býval kaňon řeky a v ní žili krokodýli. Z pohoří Acacus je to dva dny cesty nefalšovanou Saharou. Nejdříve přes Erg Tait (erg je písečné moře s pohyblivými dunami), pak po hamádě (černá kamenná poušť) k Ergu Murzúk a nakonec několik dlouhých hodin po šíleně kamenité cestě sopečnou struskou ke kaňonu. Teplota ve vádí je kolem 50 °C, vaří se motory, voda na pití je teplá jak z bojleru a záplaty na píchlých duších motorky vůbec nechtějí držet. Ale důkaz, že tu žili krokodýli, je naprosto jasný – krokodýl v nadživotní velikosti vytesaný do skály! Stáří rytiny je odhadované na 12 000 let. Řeka vyschla a krokodýli vyhynuli. V Čadu v pohoří Tibesti jsou prý v izolovaných gueltách krokodýli dodnes. Guelty (skalní laguny) tu zbyly po řece, která dříve odtékala do Nilu. Začátek vysychání Sahary se odhaduje na dobu asi před 6000 lety.
AHAGGAR, ALŽÍRSKO
Pohoří Ahaggar je soused Acacusu. Tedy jen skok přes nedostupné Tassili N‘Ajjer. Povolení jsem sháněl sedm let a cesta po Transsaharské dálnici přes celé Alžírsko na jih byla spíše utrpením než zážitkem. Ale jsou tu! Velká rytina žirafy a slona v lokalitě jedné, a pak řada menších žiraf, slonů a krav v lokalitě jiné. Jeden ze slonů je pravděpodobně dvojče slona z Acacusu, stejná malba, stejně dynamický a veselý. Jen běží na druhou stranu a je menší. Že by stejný umělec? Je to možné, sloni jsou od sebe sice asi 500 km, ale tehdy byla celá oblast opravdu hustě osídlená. Dokonce bylo prokázáno, že tudy vedla za egyptské a římské doby, tedy přibližně 1000 let před Kristem, karavanní cesta mezi pobřežím Středozemního moře a řekou Niger. Používaly se zde dokonce vozy.
Na skále v jiné lokalitě jsou rytiny postav s kulatými hlavami. Však také Henri Lhote, hlavní a nejslavnější výzkumník saharských rytin a obrazů, nazval toto období „obdobím kulatých hlav“, datované přibližně 5000 let před Kristem. Ale také to možná byli mimozemšťané, jak je o tom přesvědčen Erich von Däniken. Místní lidé, Tuaregové, nechápou tyto malby a rytiny jako svoje kulturní dědictví, což není divu, jejich předci je opravdu nevytvořili. Alespoň je ale tolerují a neničí, památky jsou pro ně zajímavým zdrojem peněz, vodí k nim turisty.
MAROKO
V Maroku, dlouhodobě nejstabilnější zemi v regionu, je řada lokalit s prehistorickými kresbami. Některé, u turistických míst, jsou známé, ale ostatní téměř neznámé. Nejvíce mě zaujalo naleziště u města Akka. Neznámé, bez nějaké zmínky v literatuře. Možná vzhledem k tomu jsou na pláních v okolí skalních rytin dodnes k nalezení i prehistorické nástroje. Pazourkové hroty k šípům, nože, škrabky a kameny na mletí obilí. Na takových místech se opravdu stačí jen projít a sbírat.
Prehistorické rytiny zde zobrazují především gazely, muflony, nosorožce a lovce. Primitivními pazourkovými nástroji je vyryli lovci do skal asi před 6000 lety. Většina skal se však s postupujícím vysoušením Sahary rozpadla, stále hodně obrazů však zůstalo zachováno. Velkou zajímavostí je zde zobrazení dvou koz. Je provedeno zcela odlišně od ostatních rytin. Tento obraz je údajně důkazem toho, že do oblasti přišli obyvatelé z oblastí Tassili N‘Ajjer a Acacus. Z těchto oblastí zřejmě pocházejí i Fulbové žijící v sahelu a v okolí řeky Niger. Kozy byly ve střední a severní Sahaře dříve neznámé a byly postupně přivedeny při migraci obyvatel z jihu, jak nám řekl místní průvodce Mulut, který zde jako malý chlapec sám pásl kozy a postupně objevoval další a další rytiny. Zmínil se o nich ve škole a jeho učitel o tom promluvil s pa¬leontology. Ti přijeli a chlapce si najali jako průvodce. Mulut se sám doma vzdělával a přečetl veškerou dostupnou literaturu o prehistorických kresbách. Dodneška vždy, když zabezpečí rodinu, odchází na jeden až dva měsíce do saharské pustiny jižního Maroka a vyhledává a dokumentuje další a další lokality. Zadarmo a jen z nadšení. Bohužel však už i Maroko postihlo ničení kreseb fanatickými islamisty. Vloni salafisté zcela zničili 8000 let staré rytiny v jeskyni v oblasti Tubkalu.
V Alžírsku, Libyi, Čadu, Nigeru i v Egyptě je samozřejmě řada dalších lokalit. Ty se mi ale zatím nepodařilo navštívit, a možná ani nepodaří. Riziko pobytu pár měsíců v zajetí v Nigeru nebo Mali je zatím příliš vysoké, ale nízká je možnost být při velkém štěstí vyměněn za propuštěné fanatické bojovníky.
Ještě před pár měsíci jsme mohli jen spekulovat, co vše se v utajované vojenské oblasti Area 51 v americkém státu Nevada děje. Ne, že by nám teď zodpovědné úřady vyložily všechny karty na stůl, ale po dlouhé době dostali občané přístup k materiálům, které více odhalují vznik a náplň činnosti celého areálu. Na základě amerického zákona o svobodném přístupu k informacím se na veřejnost dostaly dokumenty o vývoji průzkumného letadla U-2, ve kterých historici CIA popisují nejen celý projekt, ale i způsob výběru a konstrukce testovacího zařízení. Byla jím právě oblast dnes zvaná Area 51.
Dokument popisuje, jak zodpovědní činitelé při pracovním letu přes Nevadu zahlédli horami obklopenou solnou pánev vyschlého jezera, nazvanou Groom Lake. Ukázalo se, že jde o ideální přirozenou plochu pro přistávání letadel, navíc v těsné blízkosti nevadské testovací střelnice, kde od 50. let proběhlo téměř tisíc atmosférických a podzemních nukleárních testů. Celá oblast tak měla už dopředu zajištěnu izolovanost, protože do podobných prostor byl samozřejmě vstup zakázán. Během několika málo měsíců byla základna připravena a vývoj U-2 mohl začít. Během více než půlstoletí existence základny se zde samozřejmě sešlo projektů víc. Předpokládá se, že zde byly vyvíjeny další letouny, mezi nimiž nechybí slavný špionážní stroj Blackbird s nezaměnitelnou siluetou, nebo neviditelný bombardér F-117, který se proslavil během první války v Perském zálivu. Přes všechny informace ale stále existuje dost lidí, kteří věří, že se toho v Area 51 skrývá mnohem víc. Své přesvědčení dokládají mnoha otázkami, na které dosud neznáme uspokojivou odpověď.
OPRÁVNĚNÝ ZÁJEM
George Svetlik emigroval z Československa na konci 70. let. Zamířil do Spojených států, kde krátce po získání občanství narukoval do americké armády. Nakonec se uplatnil jako pilot vojenského letadla, a tehdy také začala jeho fascinace tajnou oblastí. „Představte si, že jste pilot té nejvybavenější armády světa, máte k dispozici ty nejlepší stroje, nejlepší mapy, a najednou vám přístroje uprostřed Nevady ukazují bílý flek, a kdybyste náhodou chtěli zjistit, co to je, taktně vám naznačí, že pokud nechcete riskovat sestřelení, máte se držet letového plánu, který onen flek obchází. Od té doby mě zajímá, co se před námi skrývá.“ Přestože od té doby se mnoho změnilo – například je dnes celý komplex nasnímaný z výšky k nahlédnutí pohodlně na internetu – záhady přetrvávají. „Ono to teď vypadá, že není co tajit. Na nejnovějších snímcích je poměrně dost budov, ale ty všechny byly postaveny nedávno. Dlouhá desetiletí tam nebylo kromě dlouhé přistávací dráhy a několika domků nic.“ Předpokládá se proto, že hlavní část celého zařízení je umístěna pod zemí. Už jen proto, kolik lidí tam každý den létá do práce. Základna je umístěna asi 130 km severně od Las Vegas, na cesty autem po vedlejších silnicích je to tak docela daleko. „Každý den přibližně od půl sedmé ráno pendluje šest Boeingů 737 mezi Las Vegas a Area 51. Letadla jsou neoznačená a mají svůj vlastní terminál, umístěný mimo běžně přístupné prostory.“ Každé takové letadlo má kapacitu přibližně 150 míst.
Nejviditelnější zvláštností základny je její vzletová a přistávací dráha. Ta hlavní je dlouhá čtyři kilometry, vedlejší, která vede částečně přes solnou pánev Groom Lake, je dlouhá kilometrů osm. „Žádné letadlo na světě takovou dráhu nepotřebuje,“ říká k tomu bývalý pilot. A je toho více. Zajímavý je prý jakýsi skokový vývoj, který již dlouhá léta vojenské technologie provází, stejně tak jakási mimoběžnost, kdy technologie z různých odvětví nejsou na stejné úrovni. „Jako by nám ty věci někdo dodával,“ přidává už k tomu trochu s úsměvem s narážkou na oblíbené konspirační teorie zahrnující zapojení mimozemských civilizací. Nicméně se podle George Svetlika všichni armádní piloti shodnou, že co se tam děje, není úplně běžné.
POD DOHLEDEM
Do základny vedou dvě přístupové cesty, z nichž jedna má strážený přístup, zvaný West Gate. Druhá cesta vede ke slavným přístupovým značkám, kde není žádná hlídaná brána, pouze na vrcholku vpravo od cesty jedno obrněné vozidlo hlídá přístup. Tato druhá cesta je prašná, dlouhá asi 20 km, každý přijíždějící automobil je už zdaleka vidět a stráž u obrněného vozidla má čas se připravit. Bezpečnost oblasti má pravděpodobně stále na starosti CIA, ale k vlastní ostraze si najímá soukromé společnosti. Má to pragmatický důvod: pokud by se něco stalo, nemůžete z toho vinit stát a tím pádem na něm nemůžete vysoudit třeba přístup do základny nebo odtajnění dalších dokumentů. Bezpečnost zajišťují kromě těchto viditelných pracovníků ostrahy především různá elektronická zařízení. Celá oblast je prošpikována čidly, detektory pohybu, směrovými mikrofony apod. Je pravděpodobné, že lidé uvnitř vědí přesně, o čem si povídáte, i když stojíte několik kilometrů daleko. V oblasti také není žádný mobilní ani GPS signál. V současné době, po vládním záboru dalších území okolo základny v roce 1995, je jediné možné místo, odkud je základna legálně vidět bez nebezpečí zatčení nebo střelby, 2412 metrů vysoká hora Tikaboo Peak. Nachází se poblíž městečka Alamo a její vrcholek je vzdušnou čarou asi 25 km od Groom Lake.
„Když jsem v roce 2011 poprvé vystoupil na Tikaboo Peak, udělal jsem bohužel osudnou chybu,“ vypráví George Svetlik. „Hora má dva vrcholy, které jsou od sebe vzdáleny asi 500 metrů, ale jsou odděleny horským sedlem s převýšením zhruba 600 metrů. Vystoupil jsem na vrchol zvaný False Peak, což je místo, ze kterého je Area 51 vidět pouze částečně. Ten rok byla v Nevadě tužší zima a koncem března leželo od nadmořské výšky 2000 m ještě spousta sněhu. Výstup s mým tehdy čtrnáctiletým synem Danielem nám trval přes čtyři hodiny a vzhledem k tomu, že po dosažení False Peak bylo již dost pozdě, nemohli jsme se vracet do sedla a vylézt Pna správný vrchol. Oba se synem jsme si proto při sestupu řekli, že se ještě vrátíme a na pravý vrcholek vylezeme. Tento rok v březnu se nám konečně podařilo najít si čas a do Nevady se znovu vypravit. Hned druhý den po setkání v Las Vegas jsme s vypůjčeným jee¬pem odjížděli do pouště.“
SETKÁNÍ S NEZNÁMÝM
Nejzvláštnější událost potkala oba badatele ještě cestou na místo. „Dělali jsme si zastávku v poušti, když můj syn začal ukazovat na oblohu. To, co jsme uviděli, bylo neuvěřitelné. Po nebi letělo letadlo, které však ná¬hle změnilo směr o 45°. A po chvíli zas. Neznám stroj, který by něco takového dokázal.“ George neváhal a celý podivný let natočil. Vyloučil také, že by změna směru byla způsobena optickým zkreslením, třeba v situaci, kdy by letadlo začalo klesat či stoupat. „Letová hladina toho stroje byla stále stejná.“
Od zvláštního setkání pokračovali dál do hor. „Cesta na sever trvá zhruba tři hodiny. Po vjezdu do horských údolí s překrásnou scenerií nevadské horské pouště je možno pokračovat ještě asi 20 kilometrů až k pramenům říčky Badger, kde většina terénních vozidel končí. Protože jsme však byli v této oblasti již podruhé, a tentokrát bez sněhu, pokračovali jsme dál ještě asi dva kilometry. Dále už se ale opravdu nedalo jet ani s naším terénním jee¬pem. Vyjeli jsme asi do výšky 1600 metrů nad mořem. Zbývající převýšení asi 1400 metrů je na vzdálenost 4 km, takže průměrný sklon svahu je 35 stupňů, někdy méně, ale někdy i 60 stupňů. Povrch je skalnatý a v poslední fázi výstupu přechází v drobnou suť, takže po třech krocích kupředu sjedete dva dozadu. Náročný výstup nám zabral asi tři hodiny, ale stálo to za to. Výhled je úchvatný, nejen do Area 51, ale i na okolní vrcholky a údolí. Navíc východní strana Tikaboo Peak je sráz hluboký téměř kilometr, takže se cítíte jako praví páni světa.“ Bohužel toho ze základny moc vidět není. Navíc potřebujete opravdu kvalitní dalekohled a štěstí na počasí, abyste viděli vůbec něco. Ale i to je součástí celého tajemství, nemyslíte?
