Oblast Kašmíru byla po vzniku samostatné Indie a Pákistánu rozdělena na dvě části. Do té doby se datuje počátek protestů, stávek i občasných ozbrojených konfliktů, které z Kašmíru dělají horkou půdu. Což je škoda, protože tento kout Indie rozhodně stojí za návštěvu.
TEXT A FOTO: JAN MIKLÍN
Srínagar je letním hlavním městem státu Džammú a Kašmír. Leží jen necelých šedesát kilometrů od hranic s Pákistánem, a tak je zde vojenská přítomnost silnější, než v ostatních částech státu. „Upozorňujeme cestující, že letiště Šrínagar je zároveň vojenská základna, a proto je zde zakázáno fotografovat,“ upozorňuje hlas letušky, když letadlo začíná klesat na přistání. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi, kargilská válka, se odehrál v roce 1999, kdy se pákistánské síly spolu s kašmírskými separatisty infiltrovaly za hraniční linii, ale indická armáda je rychle vyprovodila zpět. Častou nepříjemností jsou zde protesty a demonstrace doprovázené vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení, zejména dříve nebyly výjimkou teroristické útoky od ostřelování autobusů po občasné výbuchy bomb či granátů.
VÁLKY O KAŠMÍR
Počátek současného napětí musíme hledat v historii a náboženství. Dřívější „velký“ Kašmír byl po dlouhou dobu de facto nezávislým státem, během britské koloniální nadvlády měl statut knížecího státu řízeného mahárádžou, tedy do určité míry nezávisle na britské správě. Po vyhlášení samostatnosti Indie roku 1947 vypukla první válka o Kašmír, jelikož tehdejší hinduistický vládce Kašmíru, poslední mahárádža Hari Singh rozhodl o připojení oblasti k Indii, ačkoliv zdejší populace byla z téměř 80 % muslimská a sympatičtější jí byl Pákistán. Konflikt, který přinesl smrt více než sedmi tisícům lidí, trval rok a těžké boje mezi oběma státy vypukly ještě v letech 1965 a 1971. Aby to nebylo tak jednoduché, do sporu se zapojila i Čína, považující za součást „svého“ Tibetu oblast Aksai Čin, kterou vojensky ovládla roku 1962. Mezi třemi jadernými velmocemi tak v oblasti Kašmíru vedou dočasné hranice, o jejichž přesný průběh se vedou spory. Přesvědčit se o tom můžeme třeba v mapce a informační brožurce, podle které je nejvyšší horou Indie Čogori (K2). Indové mají dokonce zákon, zakazující publikovat mapy s hranicí státu vedoucí jinde než v hranicích celého Kašmíru. Podle současného stavu ovládá Indie asi 43 % Kašmíru, zatímco Pákistán 37 %. A možné řešení? To je zatím ve hvězdách. Místní by nejraději měli co nejsilnější autonomii a objevují se i separatistické hlasy volající po úplné nezávislosti, ale indická armáda je proti. Nejde přehlédnout nekonečné kolony zelených „tatovek“ na silnicích, většinou vojáky postavených a udržovaných a táhnoucích se od základny k základně. Oficiální čísla jsou tajná, ale počet indických vojáků ve státu Džammú a Kašmír dosahuje 500–700 tisíc, těžko byste na světě hledali podobně vojskem nasycenou oblast. Proto je dobré si před návštěvou důkladně prověřit aktuální informace.
LODĚ NA KANÁLECH
Kašmír však nabízí mnohé, za čím se vyplatí do horké zóny vydat. Největším lákadlem je dvacetikilometrové jezero Dal, ležící ve východní části Šrínagaru. Na jeho hladině (nadmořská výška 1583 m) se houpe více než tisícovka hausbótů. Ty nejstarší z nich byly postaveny již v 19. století, Britové je nazývali „malým kouskem Anglie“. Z nařízení kašmírského mahárádži totiž cizinci nesměli vlastnit půdu, a tak byli nuceni zabydlet se na jezeře. Většina je ale novějších a dnes prakticky všechny slouží jako turistické hotýlky. Podle stavu jsou rozděleny do několika kategorií, které mají stanoveny oficiální ceny. Avšak místní milují smlouvání, a tak ceny podle sazebníku rozhodně nemůžete čekat. Dopravu na jezeře zajišťují gondolám podobné loďky šikary, mnohé nádherně vyzdobené. Další ráno se chceme jednou takovou vydat na tradiční ranní trh, a tak na břehu sondujeme. „Kolik bude vyjížďka stát?“ Odpovědi od všech lodníků jsou jako přes kopírák. „Well, mister,“ začínají, „každý vám řekne nadsazenou cenu a pak smlouvá. Já ale takový nejsem. Mám pevné ceny, podle ceníku, žádné smlouvání,“ snaží se nás získat. Co na tom, že nabízená cena vždy nadsazená je, prostě Indie. Nakonec si domlouváme s postarším mužem sraz na pátou hodinu ráno, abychom byli na místě včas.
TRH NA HLADINĚ
Je právě ramadán, a tak velkou část noci se tmou nesou modlitby k Alláhovi, nedovolující nám pořádně usnout. Z polospánku nás najednou vytrhuje neustávající bušení. Když si promneme oči, zjistíme, že ač do páté hodiny ještě pár desítek minut zbývá, náš lodník si přišel pojistit práci. Ještě za tmy opatrně naskakujeme do vyzdobené šikary a vyrážíme na jezero. Žádné lodě tady nemají motor, a tak při ranní plavbě po klidné hladině zní jen zpěv z nedalekých mešit, šplouchání pádla a svist ptačích křídel. Po chvíli zaslechneme první hlasy, jejichž šum postupně roste v dohadování a překřikování. To je znamení, že jsme u cíle své vyjížďky – tradičního plovoucího trhu s ovocem a zeleninou, který se na jezeru koná za každého úsvitu. Vodní plocha je přeplněná loďkami tak, že by se po nich dalo přecházet z jednoho břehu na druhý. Obchodníci hledají nejlepší zboží, pěstitelé se snaží udat svoji úrodu a dlouhé dohadování se o ceně je rituál, který nikdo nemůže vynechat. Divadlo je to velkolepé a my jej vydrželi sledovat něco přes hodinu, během které se vycházející slunce přehouplo přes okolní hory. Na zpáteční cestě si tak prohlížíme nejrůznější druhy ptactva (zejména volavek) i kvetoucí lotosy, které jsme během ranního šera spíše jen tušili. Bohužel lotosy nejsou tím jediným, co v jezeře kvete, mnohem větší biomasu tvoří řasy, jež se rozrůstají v silně nitrifikované, a tím pádem po většinu roku brčálově zelené vodě. Místní vláda v posledních letech představila několik projektů, doprovázených i výraznými financemi, které by měly problém se znečištěním vyřešit, nakolik budou úspěšné, ukáže až čas.
DŘEVĚNÉ SRDCE MĚSTA
Jezero však není jedinou atrakcí milionového města. Na jeho březích se rozkládá historická čtvrť, plná dřevěných domků zdobených vyřezáváním, a mezi nimi i několika mešitami ve stejném, unikátním kašmírském stylu ze 17. až 18. století. Asi nejhezčí je Khanqah Shah-i-Hamadan, která stojí na místě jedné z prvních mešit v Kašmíru, kterou nechal postavit ve 14. století Mir Sayed Ali Hamadani. Bezvěrci-muži mohou do mešit jen nahlédnout, dovnitř je bdělí strážci nepustí, ženám nedovolí ani nakouknutí. Zatímco mešity jsou skryty v bludišti křivolakých uliček, pevnost Hari Parbat z počátku 19. století je viditelná téměř z každého místa ve městě. Impozantní stavba postavená na kopci, který má důležité postavení v hinduistické mytologii – právě zde měl bůh Višnu porazit jezerního démona Jalodbhavu – je bohužel pro návštěvníky z vojenských důvodů uzavřena. Panoramatických výhledů na Šrínagar i jezero si tak turisté mohou užít z kopce Šankaračárji, i když i zde jsou pohyb a zejména fotografování omezeny hlídkující armádou. Pokud vás z neustálého troubení, zpěvu z mešit, pokřikování prodavačů a vůbec ruchu města začne bolet hlava, pak nastal pravý čas pro návštěvu některé z mughalských zahrad. Mughalové, kteří Indii vládli v 16. a 17. století, po sobě zanechali velké množství staveb či spíše celých areálů nebo dokonce měst v severní Indii. Celý svět zná tu nejproslulejší, Tádž Mahál, jen v Ágře stojí několik dalších velkolepých hrobek a rozsáhlá pevnost, nedaleko ní nedlouho po svém vzniku opuštěné město duchů Fatehpur Sikrí a centrálním bodem Dillí je Červená pevnost, Lal Qila. Ve Šrínagaru nechali mocní šáhové, kteří město využívali jako letní sídlo, postavit několik zahradních či parkových areálů, dodnes plných kvetoucích květin, upravených trávníků, vodotrysků a symetrie. Vysoko nad hladinou jezera leží Pari Mahal, nabízející i hezkou vyhlídku, nejnavštěvovanější jsou Shalimar Bagh, za vidění stojí i Nishat Bagh, jejichž příkré terasy se zvedají prakticky bezprostředně od břehu jezera Dal. Zde, při pohledu na modrou hladinu kapkami vodotrysků člověk pochopí, že takový výhled stál panovníkům i za dvoutýdenní trmácení se z nížinných částí Indie.
DIVADLO U LEDOVCE
Jen pár hodin jízdy ze Šrínagaru do srdce hor, v Kašmíru v mnohém připomínajících evropské Alpy, leží oblíbené výletní středisko Sonamarg. Celou vesnici tvoří dvě řady restaurací a „hotýlků“ podél hlavní cesty, spojující Kašmír s Ladákem. Mnohem zajímavější než hlučná a zaprášená vesnice je však výlet údolím k ledovci Thajiwas. Zatímco v brzkých dopoledních hodinách zde v tichu hor potkáváme jen místní jdoucí na dřevo, odpoledne se zde rozehrává hotové divadlo. Do Sonamargu totiž míří davy Indů lačnících po dobrodružství a tady se jim ho dostane: koníci je vyvezou k ledovci, na něj se hrdinně vydají – někteří po svých, jiní se nechají místní chudinou vytáhnout na sáňkách – ještě pořídit pár fotek a zpátky domů. Nám, sledujícím výjevy s otevřenou pusou, nezbývá, než si vzpomenout na oficiální indické turistické moto země – Neuvěřitelná Indie. To přesně sedí. Ranní obrazy na trzích, na nichž se jakoby nic nezměnilo už pár století, ruch a špína ulic města v kontrastu s důstojností mughalských zahrad i Indové na horském výletě. To vše jsou věci, kvůli kterým stojí za to se do Kašmíru vydat.
Místní domorodce obdivuji, ale vzápětí bych je nejraději… Zabíjejí vše, pro co se tady potápíme, a to, co ve vodě ještě dýchá, mělo by se mít na pozoru. Nikdy bych s nimi neměnil.
TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK
Náš člun vyskočil na písek alabastrové pláže a jak sebou prudce trhnul, když narazil na pevnou plochu, málem jsme z něj vypadli. Pro suchozemce drsný a překvapivý výjezd na pláž. Pro africké Mosambičany normálka. Zrovna jsme se vrátili z ponoru a jsme tak trochu rozčarovaní z toho, že manty mizí. Každým dnem se geometrickou řadou snižují jejich počty a seznam mé americké kamarádky doktorky Andrey Marshall, který čítal několik stovek zaznamenaných rejnoků, je již řádně prořídlý a čtverečky s fotografiemi jsou ze sedmdesáti procent proškrtány. Co křížek, to mrtvá manta. Čísla jsou katastrofální a denně dostáváme informace, že v zátoce Paindane zabili tři manty, v Praia de Zavora dalších pět a severně od Inhambane dokonce sedm za dva dny.
Obvykle po ponoru naskočíme na korbu džípu a necháme se dovézt až k potápěčskému centru. Ani ne tak z lenosti, jako spíše kvůli rozpálenému písku. Botky ve většině případů zůstanou před domkem a bosky, to chodidla shoří za pár minut. Dnes ale mám výhodu potápěčských botiček a procházkou po pláži se chci trochu protáhnout. Užívám si šumění Indického oceánu, který hrne po čtyřkilometrové pláži drobná zrníčka písku a zbytky rozbitých lastur a škeblí. Sleduji ptáky, kteří spěšně utíkají v seřazeném šiku před každou drobnou vlnkou, aby zase urychleně ptačí formace naběhla zpět a ve vlhkém písku posbírala neopatrné kraby. Zdravím se s partičkou domorodců, kteří ve strakatých šortkách a pestrobarevných tričkách připomínají spíše reklamu na Benetton. Předběhli mě a pelášili k velké skupině svých kamarádů, kteří se sbíhali z palmového háje, z kopců porostlých písečných dun k pláži.
PŘEKVAPENÍ NA PLÁŽI
Přiblížil jsem se ke skupince asi třiceti Mosambičanů v předtuše, že zrovna horečně řeší opravu nějaké své bárky, či se přou, komu náleží lapená ryba v síti. Vtlačil jsem se mezi snědé kluky a zůstal jako opařený. Na pláži, s půlí těla ještě ve vodě, ležela obrovská manta. Nebyla vyvržena přílivem, tak jak by se mohlo na první pohled zdát. Hluboké záseky mačetou na hřbetě v místě, kde je páteř, svědčily o úspěšném lovu místních rybářů.
Lovec, který ji chytil do své sítě, byl nyní hrdinou a ikonou. Ulovit třistakilové zvíře znamená dostatek potravy nejen pro jeho rodinu a vesnici, ale i pro sousední klany. I když manta nepatří mezi delikatesy a všichni místní by ji raději vyměnili za lahodného tuňáka žlutoploutvého, mají smůlu. Již nejsou. Hrdina byl plácán po ramenou a nejbližší přátelé do pozdravovali na mosambický způsob. Místo sevření dlaně, tak jak je nám známé, prsty obou mužů sklouzly podél zápěstí až k předloktí, kde se muži pevně stiskli. Děti k rybáři zbožně vzhlížely a v jejich tvářích byl znát obdiv. Mladé dívky flirtovně házely očkem po svalnatém, možná dvacetiletém mladíkovi.
Jako na povel se pět nejbližších chlapíků chopilo ostrých mačet a začali tělo obra porcovat. Nejdříve nadvakrát odsekli mohutná křídla. Byl v tom systém. Chvíli jsem přemýšlel, jakou mají logiku v porcování takového giganta, ale byla až neuvěřitelně jednoduchá. Oddělovaly se takové kusy, které muži dokázali dát na hlavu a odnést vlastními silami do několik kilometrů vzdálených vesnic. Lidský řetěz se pomalu s těžkým nákladem trousil do kopců mezi vzrostlé kokosové palmy a podél něho se vytvářel další „štrúdl“ lidí, kteří přicházeli s prázdnou, aby si též něco odnesli.
DALŠÍ ZMAŘENÝ ŽIVOT
Jindy klidné písčité pobřeží připomínající lákavou idylku turistických katalogů se proměnilo v krvavou pláž. Stojící voda slábnoucího odlivu se změnila v rudou kaluž s kusy masa. V ní pobíhaly bosé nohy drobotiny, která výskala radostí nad bohatým úlovkem. Ostrá mačeta začala párat hřbet rejnoka a já začal podezírat domorodce, že zabili březí mantu. Mé námitky byly utlumeny rázným vysvětlením, že je tak tlustá. Domorodci si z denních střetů s turisty byli velmi dobře vědomi, že „my bílí“ máme hodně námitek proti jejich „černému“ způsobu lovu a bojujeme proti němu.
Dívali se na mě přes prsty a s opovržením kritizovali mé fotografické nadšení. Chtěl jsem zdokumentovat každý jejich krok, a to se jim příliš nezamlouvalo. Několikrát jsem byl hrubě odstrčen a mačeta jen tak, čirou náhodou, sklouzla na zem a dopadla vedle mé nohy. Nenechal jsem se zastrašit, a i když mladíci byli šlachovití a dobře stavění, jsem přece jen jiné váhové kategorie a to u domorodců vždy zabíralo. Navíc se s některými znám osobně, a ačkoliv si nepamatuji jejich jména, oni mě znají velmi dobře. Vzbuzoval jsem respekt a kromě drobných odstrčení, které bych mohl taky chápat jako tlačení se na místo pro lepší kus masa, k výraznějšímu konfliktu nedošlo.
V otevřeném hřbetu se objevila hluboká rána a v ní zmizely obě ruce lovce. Chvíli něco nahmatával, jeho svaly se napnuly a začal tahat. V prstech se objevil dlouhý tenký ocas a další „řezník“ v rudém triku čínské stavební firmy, budující dálnici do tohoto bohem zapomenutého kraje, musel mačetou rozříznout záda ještě více. Na denním světle se objevilo něco neuvěřitelného. Jako nešťastné klubko se v rukou domorodce ukázal uzlíček smotaných ploutví mantího miminka. Zázrak, který jsem nikdy neviděl. Nevím, zda se mi to zdálo, či jen to byla touha něco obdobného zažít, ale mládě ležící na dlaních lovce se pohnulo.
NADĚJE
„Ono žije!“ zvolal jsem a vzal mládě z krvavých rukou Mosambičana. Odběhl jsem pár metrů do hlubší vody, ponořil miminko do vody a začal s ním pobíhat jako šílenec v domnění, že prudkým přívalem okysličené vody drobného rejnoka rozdýchám. Dokonce jsem mantě roztáhl její drobná křídla, abych tak zvětšil její šanci na přežití. V zoufalé naději jsem očekával každou vteřinou prudké mávnutí ploutví a manta vyrazí vstříc svému novému osudu.
Bylo však již příliš pozdě. I když mládě bylo připraveno na vstup do nebezpečného světa Indického oceánu, jeho matka ležela mrtvá na pláži už delší čas. Novorozenec se bez přísunu kyslíku udusil. Možná pár dní, či jen den a snad pár hodin chybělo, aby se rod zachoval a ono mohlo žít. Březí manty již po tisíce let připlouvají v závěrečném stadiu své březosti na mělké pláže, aby nahřály svůj plod a vyprovokovaly tak vrh. Žel toto dění vypozorovali i místní obyvatelé a zranitelné matky se naučili zabíjet.
Po pár minutách zoufalého boje o život mláděte jsem své, možná až fanatické snažení vzdal. Připadal jsem si jako nějaký pomatenec, ale pohled na dokonalé mantí tělíčko mě dostával na kolena. Byla nádherná. Perfektní výtvor matky přírody byl zmařen tak pitomě, až ve mně začaly vřít všechny bubliny adrenalinu, které jen v těle dokážu vytvořit.
Manta byla mrtvá, a aby její tělo neskončilo v kotli s dalšími kusy masa její matky, rozhodl jsem se mládě od lovce koupit. Nikoliv z nějakého osobního zájmu, ale chtěl jsem ji odeslat či dovézt do Johannesburgu k pitvě a vědeckým účelům. I vědcům se málokdy podaří získat mládě těsně před narozením. Začala má hádka s lovcem mant:
„Kolik chceš za to mládě?“ a má otázka jej vyloženě zaskočila. Ne však na dlouho, a i když hodnota masa ve váze možná pěti kil rejnočího masa by se ve skutečnosti na trhu v Inham¬bane vešla v přepočtu do padesáti korun, domorodec vytušil šanci na další bohatý přivýdělek.
„Tisíc randů!“ houkl nesmyslnou cifru, která v české řeči znamenala dva a půl tisíce korun. Plat rovnající se půlročnímu výdělku velmi dobře situovaného barmana v nedalekém baru sloužícím jihoafrickým rybářům. Věděl jsem, a i on velmi dobře věděl, že vyřkl imaginární částku. Již jen proto, že já jsem přece bílý s drahou zrcadlovkou na krku a tím pádem i velmi bohatý. Vždyť jsem dorazil z Evropy až k nim, do zapomenutého Mosambiku. Žel pro ně jsem v kapse šortek nahmatal pouze jedinou bankovku:
„Tady máš dvě stovky a víc ti nedám!“ řekl jsem rázně a bylo mi jasné, že jsem přeplatil. Neměl jsem chuť s ním smlouvat, i když bych to dokázal. Mantí miminko jsem podal na džíp projíždějícího kamaráda a za pár hodin měli ze mě v místní hospodě strašnou radost. To když jsem mrtvolku rejnoka zabalenou do silonové tašky cpal do mrazáku mezi kusy steaků, zmrzlá kuřata, filety z tuňáků a několik láhví místního silného alkoholového nápoje z kešu oříšků.
MEMENTO
Dnes, když píšu tento příběh a prohlížím si fotky, mám na celou situaci jiný názor. Dříve jsem byl odhodlán poslat lovce a celou partičku vrahounů před popravčí četu. Dnes už vím, že jakýkoliv domorodec, ať je to Inuita, probodávající kopím z losa na zmrzlém kusu ledu tučné tělo narvala, Malajsijec, lovící poslední klipku na domovském útesu pod svým domkem z kůlů, či Mosambičan ostřím mačety párající tvrdou kůži rejnoka, chce mnohem méně než my.
Samozřejmě že by přivítali poslední model bavoráka, vilku s klimatizací a bazénem. Letadlem létat po celém světě a v akci koupit letenku a z nudy si v zimě vyrazit zalyžovat do Špindlu. Jsou však mnohem skromnější. Stačí jim dostatek jídla pro jejich rodinu, léky pro nemocné děti či umírající matku, aby jí pomohli od nesnesitelné tuberkulózy, která postupně požírá její oslabené tělo.
Chce tak málo. Jen trochu toho práva na své místo na této planetě. Chce jen žít.
Tahle země má v sobě cosi nespoutaného a divokého. Něco, co nás Evropany neuvěřitelně fascinuje a přitahuje. Neumíme si představit žít podobným způsobem, protože v našich končinách to už ani není možné.
TEXT: PAVEL KUBÁT
Každý kus země u nás někomu patří, všude platí zákazy a omezení. Většina je oplocená a limitovaná.
V Mongolsku je to jinak. Prakticky tu neexistuje vlastnictví půdy, vše vlastní stát a ten dává lidem možnost se na jeho půdě neomezeně pohybovat. Mongolové tedy nemusejí řešit, kde si postaví svůj stan nebo kam mají povoleno se přesunout. Na svá tábořiště se stěhují několikrát do roka. Nestěhují se ovšem jen tak. Každý přesun představuje náročný proces a stavění stanů není koníčkem pro zábavu. Nomádi se obvykle přesunují pouze dvakrát za rok, a to před začátkem zimy a počátkem léta. Jejich zimní stanoviště jsou blíž nějaké alespoň menší usedlosti, lidé se seskupují a drží se v méně nehostinných oblastech. V létě se kočovníci posunují dál od sebe a dostávají se i do míst, kde by během zimy nemohli setrvat. To je také období, kdy se do Mongolska podívá i většina turistů. Pokud se Mongolové stěhují vícekrát do roka, pak je důvodem nedostatek potravy pro dobytek. Stádo většiny mongolských rodin se počítá i na stovky kusů a taková masa zkonzumuje spoustu trávy.
JEN ZVÍŘE
V Mongolsku téměř neexistuje orná půda. Mongolové nejsou zemědělci a nemají ani možnost jimi být. Půdy jsou tu písčité a klima suché, s velkými teplotními výkyvy. Nic se nepěstuje a téměř nic tady neroste. Jedinou obživou místních je pastevectví, chov dobytka je však třeba chápat v tom tradičním slova smyslu, nikoliv v moderním, kdy je zvířatům „podstrojováno“. Stádo se tu o sebe stará téměř samo. Ráno ho Mongolové na koních vyženou někam, kde stihla dorůst tráva a ponechají ho svému osudu. Nejsou zde žádné ploty, ale protože se zvířata drží prakticky pořád spolu, je vzhledem k plochému rázu mongolské krajiny možné pouhým okem zjistit, kam se stádo přes den přesunulo, i kdyby to bylo v rámci několika kilometrů. Na konci dne pak pastevci naženou své stádo do blízkosti jurt, protože potulující se vlci jsou zde přítomni každou noc. Před nimi chrání zvířata ostražití psi, kterých má každá mongolská rodina několik. Psi tu mají velmi zvláštní postavení. Nejsou vnímáni jako domácí mazlíčci, ale jako strážci svých pánů a jejich majetku. Nikdo se s nimi nemazlí, nikdo je nebere na procházky. Přes den téměř pořád spí, protože v noci na to nemají čas.
VŠEOBJÍMAJÍCÍ NUDA
Co ale Mongolové dělají přes den? Ta otázka nám vrtala dlouho hlavou, dokud jsme neměli možnost okusit skutečný život těchto lidí. A odpověď je více než jednoduchá. Nedělají nic. Nebo, abych byl přesnější, dělají věci pomalu a rozvážně. Moc toho ale na práci není. Ženy vaří jednou za den teplé jídlo, připravují pokrmy z mléka, ať už sýry, smetanu či ochucené mléčné nápoje. Příprava je jednoduchá, ale zdlouhavá, a bez nutnosti se o proces starat. Je to jen okrajová činnost, která rozhodně nezabírá celý den. Muži mají za úkol vyhánět a naopak shánět stádo, případně se starat o různé opravy vozidel, které tu jsou nutností, protože vzdálenosti jsou velké a kvalita silnic nevalná. Ale co se tu děje po zbytek dne? Často se tady „čumí“, často se tu pije, často se tu kouří. Muži kouří neustále a jejich až „tuberácké“ pokašlávání je toho jasným důkazem. Alkohol zde má velice dlouhou tradici. Odnepaměti se vypaluje z koňského mléka, ze kterého pak vzniká osobitá a jemná dvacetiprocentní vodka. Měl jsem možnost tento nápoj ochutnat, a přestože vodku nepiji, dala se tahle varianta celkem bez problému konzumovat. Alkoholu se tu člověku dostává i v tradičním nápoji – koňském mléce. Kvašením koňského mléka vzniká etanol, a obvykle se tak nápoj podává i několikaprocentní. Výroba mongolské vodky je však drahá a zdlouhavá, z tohoto důvodu se během dvacátého století vyvinula jiná alternativa. Pije se tady pravá, čirá, většinou ruská vodka. Konzumuje se tu hodně a často. Během pobytu v jurtách jsem měl možnost si povšimnout každé ráno nové prázdné láhve buď v odpadcích, nebo na hromadách jejich „tříděného“ odpadu, což je vlastně jenom hromada flašek od vodky.
ČASU DOST
Zvláštní kratochvílí je pozorování. Muži často vysedávají před jurtami a koukají dalekohledem, co se kde děje. Není se čemu divit. V nejbližším okolí se nehne ani lísteček na stromě (zvlášť, když tu žádné stromy nejsou) a podnětů, jak zabavit mozek, je jako šafránu. Mongolové se často navštěvují. Ať už je to z důvodu společného popíjení a kouření, z nudy nebo proto, že si chtějí popovídat, návštěvy se tu konají i několikrát za den. Obvykle trvají hodinu až dvě. Z toho všeho tak pramení známá mongolská rozvláčnost. Času je moc a práce i zábavy málo. Řidič vám neřekne, za jak dlouho dorazíte do místa určení. Nepočítají čas jako my. Když je třeba něco zařídit, mají Mongolové vždycky spoustu času. Takový je svět, do kterého se narodili. Nejsou divocí jako v dobách Čingischána. Ve skutečnosti je jejich život tvořen rutinami v mnoha ohledech nudnějšími, než jsou ty naše. Má jasně daná pravidla, která nemají s divokostí nic společného. To, co dělá Mongolsko divokým, nejsou lidé, ale příroda. Ta je skutečně tím ryzím artiklem, který dělá tuto zemi jinou. Krajina je zametená, nikde žádný porost. Máte tak možnost vidět holé skály, nad kterými krouží orli, nekonečné širé pláně, po kterých vaše mysl bloudí sem a tam. V těch chvílích si uvědomujete, že ta nehostinnost je vlastně překrásná, divoká a ničím nelimitovaná.
Do Velké Británie za jejími neslavnějšími spisovateli? Proč ne? Bath se může chlubit Austenovou, Stratford upon Avon zase Shakespearem. Odtud je to co by kamenem dohodil do Swansea, rodného města dalšího spisovatele – Dylana Thomase.
TEXT A FOTO: ESTER GEROVÁ
Ve městě Bath, kde žila Jane Austenová od šestadvaceti do jedenatřiceti let, čerpala zřejmě spisovatelka inspiraci pro svůj zásadní román Pýcha a předsudek. Aspoň mě o tom přesvědčovala průvodkyně v Centru Jane Austenové, jež byla stylizovaná přesně do období 18. století. Seznámila mě se spisovatelčiným životopisem. Jane Austenová měla prý Bath nejvíce v oblibě, když byla mladičká a jezdila sem s otcem pouze na dovolenou. Navštěvovala bály, nakupovala šaty, popíjela čaj a vřídelní vodu s místní mládeží. Na bály chodila Jane Austen tancovat a sledovat, jak se tu muži dvoří ženám, které s nimi koketují. V prvním románu Northanger Abbey Austenová vypráví o mladé Catherine Morland, snažící se rozpoznat skutečné přátele od falešných, v pozdější Pýše a předsudku spisovatelka pozorně popisuje chování anglické smetánky. Opravdové slávy se dostalo spisovatelce až po její smrti. V jedenadvacátém století byla většina jejích děl zfilmována. Kdo jí byl předlohou pro postavu Darcyho a kdo pro Elizabeth Bennetovou? Jane Austenová se sama nikdy neprovdala. Sňatky z rozumu pro ni byly nepřijatelné. Když dostala nabídku k sňatku od movitého muže, jehož nemilovala, nejdříve tuto nabídku přijala, ale po bezesné noci souhlas zrušila. V sedm¬advaceti prožila letní romanci u moře s mužem, jehož by si možná i vzala, zemřel ale bohužel ve válce. Je tedy otázkou, zda to byl jeden z těchto mužů, kdo byl předlohou pro Darcyho. Stejně tak to mohl být Tom Lefroy z Hampshiru – „chlapecká láska“ dvacetileté Jane. Román Pýcha a předsudek je fikce inspirovaná mnoha zkušenostmi, jimiž během celého života spisovatelka prošla. Začala ho psát v jedenadvaceti letech a dokončila ho až v osmatřiceti, tedy čtyři roky před svou smrtí, v roce 1813 v Chawtonu. Centrum Jane Austenové je situováno v ulici Gay Street, kde Austenová ve třiceti letech žila. Jsou zde vystaveny dva její portréty, z nichž se na návštěvníka nevinně usmívá skromná hnědovláska s pronikavýma hnědýma očima. Návštěvník může v muzeu zakusit, jaké to bylo žít v 18. století: vyzkoušet si historické šaty, napsat dopis perem a inkoustem, podívat se na stůl prostřený hostům čajového dýchánku.
BÝT NEBO NEBÝT?
Do rodného města Williama Shakespeara, kterým je Stratford upon Avon, se z Bathu přesuneme vlakem zhruba během tří hodin. Ve městě hrabství Warwickshire se nám naskytne pohled na Anglii velmi podobnou té v 17. století. Domečky jsou tu malé, pitoreskní, působí stejným dojmem, jako kdybychom v Česku zajeli například do Telče a kochali se zdejšími zachovalými renesančními měšťanskými domy. Ve Stratfordu jsou však převážně domy hrázděné. Na Rother Street je k vidění věž s hodinami z 19. století. Čtyřstranná gotická věž se lvy a orly má na každé straně hodiny s vílou z Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské. Za návštěvu ale určitě stojí hlavně literátův rodný dům. Je dodneška udržován v takovém stavu, v jakém bychom ho mohli vidět v 16. století. Při rozhovoru s místním průvodcem jsem se dozvěděla různé zajímavosti z Shakespearovy doby. Například, že za Shakespeara byla voda nedostatkové zboží. Protože Shakespearova rodina patřila ke střední třídě, myla se dvakrát do roka a místo vody pili několikrát denně pivo, a to včetně dětí. V přízemí je rukavičkárna, v níž pracoval Shakespearův otec John. Rukavice se kdysi vyráběly z kůže selat, jehňat, psů a jelenů. K opracování kůže sloužilo vápno, vápenec, vejce a psí exkrementy. V prvním patře je místnost, v níž se William Shakespeare narodil. V kolébce byly děti v prvních týdnech po porodu. Každé třetí prý umíralo. Pokud přežilo a rodina byla věřící, do tří dnů bylo dítě pokřtěno v kostele. Shakespeare byl pokřtěn v kostele Nejsvětější Trojice 26. 4. 1564. Po pár týdnech života bylo dítě přeloženo do postýlky, kde bylo uloženo více sourozenců. Shakespeare jich měl sedm. V mládí se dobře učil, inspirován verši Ovidiovými a divadelní společností s názvem „Lord Leicerster´s Men“, začal psát divadelní hry. Brzy se dočkal slávy, možná i proto, že psal pro všechny vrstvy obyvatelstva. Úryvky jeho děl se dnes hrají na objednávku v zahradě přilehlé k jeho rodnému domu. Stačí se posadit do hlediště a nahlas vyslovit hru, ze které by měl herec úryvek zahrát. V místním muzeu hned vedle Shakespearova místa narození nalezneme folio z roku 1623, první kompletní posmrtné vydání všech jeho děl, tedy dramat, básní a sonetů.
Ze Shakespeara se stal velmi dobrý obchodník, zakoupil ve Stratfordu dům známý jako New Place (Nové Místo). V něm bydlela i jeho dcera Susanna a vnučka Elizabeth Hall (posléze Nash). Ta po matčině smrti dům zdědila. Elizabeth byla bezdětná, a tak Shakespearovci její smrtí vymřeli. Nové Místo později vlastnili Cloptonovi, dědici stavitele domu, a reverend Francis Gastrell, který dům 143 let po Shakespearově smrti zboural, jelikož neunesl, že se okolo jeho domu neustále potulují davy turistů. K procházce vábí přilehlá zahrada. V ní jsou umístěny sochy amerického umělce Grega Wyatta, reprezentující postavy ze Shakespearových dramat. Další atrakcí ve Stratfordu je návštěva divadla Royal Sheakespeare Theatre. Je postaveno v duchu divadla kukátkového typu s hledištěm tvaru arény. Soubor Royal Shakespeare Company hraje renesanční hry moderně, avšak s úctou ke klasikovi. V repertoáru jsou i méně známé hry, například All´s well that ends well (Dobrý konec vše napraví), kde si statečná hrdinka neopětovanou lásku jakousi vychytralostí vydobude. Shakespearovy hrdinky jsou mimochodem velmi emancipované. Možná je to i proto, že všechny ženské role hráli v renesanci muži.
MĚSTO RACKŮ A UMĚLCŮ
Jedním z dalších zajímavých literátů je rodák ze Swansea ve Walesu, jehož smrt byla potřísněna alkoholem, básník Dylan Thomas. Kromě básní psal i povídky sebrané v prozaické sbírce Portrét umělce jako štěněte. Proslavil se coby autor dramatu Pod mléčným lesem, což byla původně rozhlasová hra. Úryvky ze zfilmovaného dramatu může návštěvník vidět v expozici místního Dylan Thomas Center, také se blíže seznámit s dílem a životem autora. Snad je to ona zvláštní architektura města, spojující v sobě něco z minulosti i současnosti, co Thomase na tomto místě vábilo. Za svůj život několikrát předčítal své verše v Americe, ale psát tam nemohl. Vracel se vždy ke Swansea Bay. Možná je to křik racků nad mořem nebo velština, naprosto samostatný jazyk, co tu Dylana Thomase drželo. Pokud člověk vyrazí po stopách autora, nesmí vynechat kavárnu Kardomah, kde se scházeli malíři, skladatelé a spisovatelé, Thomasovi kamarádi. Říkalo se jim Kardomah Gang.
Kousek od Swansea leží pět kilometrů dlouhá písčitá pláž Rhossili Bay, jež je podle cestovatelského portálu Tripadvisor řazena mezi deset nejkrásnějších pláží světa. V jižním cípu pláže se nachází izolované pásmo skal připomínající lochnesku – Worms Head. V odpoledních hodinách je přístupné během asi čtyřhodinového odlivu. Pracovníci organizace National Trust pomáhají turistům s plánováním jejich vycházky, informují je o době odlivu. Člověk si u nich může půjčit dalekohled, aby se podíval na odpočívající tuleně. Pokud však na Worms Head uvíznete, musíte počkat do následujícího odlivu, abyste se mohl vrátit zpátky. Dylan Thomas na Worms Head přečkal půl noci odříznut od světa, aby zde napsal povídku do knížky Portrét umělce jako štěněte. A zde také končí moje túra po stopách několika spisovatelů Velké Británie.
Genocida ve Rwandě v roce 1994, při které zahynul milion lidí, šokovala celý svět. Dodnes lze těžko uvěřit, jak daleko může zajít etnická nenávist, v tomto případě mezi Hutuy a Tutsii. Dnes svou zemi buduje jen jeden národ: Rwanďané. A daří se jim.
Upozorňujeme cestující, že ve Rwandě jsou zakázány igelitové pytlíky. Pokud je tedy máte, doporučujeme vám je vyhodit ještě v letadle,“ hlásí letuška krátce před přistáním v Kigali. Málokdo z cestujících bere tato slova vážně, někteří dokonce zakroutí nechápavě hlavou. Mnohé metropole černého kontinentu totiž spíše soupeří o titul nejšpinavějšího města světa.
Jenže ouha! Hned první minuty jízdy hlavním městem Rwandy vám způsobí šok. A zejména těm, co už se v Africe dříve pohybovali. Silnice, většinou s asfaltovým povrchem, někde dokonce narazíte i na tzv. kočičí hlavy, jsou čisté. Nikde se podél cest neválejí odpadky a přilehlé pozemky, zahrady či pole už vůbec nepokrývají igelitové pytlíky.
Bamako, Yaoundé, Nairobi. Typická kulisa těchto i dalších afrických metropolí je vždy stejná. Místo romantických obrázků známých z filmů o divočině na vás už cestou z letiště čeká plastová realita v podobě všudypřítomných povalujících se igelitek. Rwandská vláda se proto rozhodla pro radikální řez. A tak když v roce 2007 zakázalo používání plastových tašek americké San Francisco, připojila se o rok později i Rwanda. Ostatně vzor čistoty hledá Kigali právě v zahraničí a následovat chce zejména asijský Singapur. Ve Rwandě však nejde jen o polyetylen, který v minulosti ničil celou zemi, ať už igelitky ucpávaly zavlažovací systémy, nebo při jejich spalování unikaly do ovzduší toxické látky. Tamní vláda se rozhodla pro mnohem větší očistu a přikázala všem obyvatelům ve věku od 18 do 65 let, že se musejí účastnit odklízení odpadků v okolí svého bydliště.
Umuganda, tedy celonárodní úklid probíhá vždy každou poslední sobotu v měsíci. Pravda, pod přísným dohledem policie, ale ruku na srdce – bez represivních prostředků to zřejmě, alespoň zpočátku, nejde. Však si vzpomeňme třeba na zmiňovaný Singapur, jaké pokuty člověk zaplatí za odhození nedopalku nebo žvýkačky. Nedá mi to, abych si nevybavil, jak „čisté“ jsou ulice českých či moravských měst. O nástupištích na vlakových a autobusových nádražích nemluvě. Rwanda je tak příkladem nejen pro Afriku. A to nejen co se čistoty týče.
ŽIVOT VS. SMRT
León Pierre Muberuka otevírá železné dveře od bývalého kostela v obci Nyamata. Nejprve ty nové, pak ty staré, původní, v nichž dodnes zeje obří díra: „V dubnu 1994 hledalo mnoho křesťanů úkryt v kostele, který považovali za bezpečný. Před vládními vojáky se ještě zamkli, ti ale použili granát a dostali se dovnitř. Během několika hodin Hutuové povraždili 10 800 Tutsiů. Většinu postříleli, ostatní pak dobili mačetami,“ vzpomíná na hrůzné okamžiky León, kterému tehdy bylo pouhých jedenáct let.
Vcházím do ponurého chrámu Páně, kde kněz pravidelně kázal o lásce k bližnímu. Až do osudného 15. dubna 1994. V lavicích už nesedí žádní věřící, přesto zůstávají zcela plné. Všude kolem mne se totiž nacházejí haldy oblečení, které zavraždění muži, ženy i děti měli na sobě. Prach na oděvech smíšený s krví, na vše shůry hledí Panna Marie. Prožité hrůzy přímo křičí z cihlových zdí kostela, ve kterém přesto panuje naprosté ticho. Krátce na to se ale ozve dětský smích. Přichází z mateřské školky, která stojí hned naproti. Smrt i život na jednom místě. Vycházím ven a spatřím holky a kluky, jak si hrají a čekají na rodiče. Dědečky a babičky prakticky nikdo z nich nemá, nikdo z nich také netuší, co se tu dělo. Jejich starší sourozenci to ovšem vědí. „Snažíme se je učit, jak zlá byla genocida. Co se tu stalo, jak špatné je řídit se nenávistnou ideologií. A mluvíme s nimi o jednotě, o usmíření,“ říká učitel ze základní školy, která stojí hned vedle bývalého kostela. A právě v tomto duchu se současná vláda snaží o rozvoj země, kde šedesát procent obyvatel tvoří lidé ve věku 14–24 let. Nejdůležitější ovšem je, že sami Rwanďané už odmítají dělení na jednotlivá etnika: „Teď jsme jen Rwanďané, nikdo se nezajímá o to, zda jste příslušníkem kmene Tutsiů nebo Hutuů. Všichni máme jediný cíl: vybudovat fungující a prosperující Rwandu,“ dodává León Pierre Muberuka.
ZÁZRAK Z GISENYI
Slunce už se sklání nad jezerem Kivu, poslední paprsky olizují poklidnou vodní hladinu a zároveň i obličeje kluků a holek v tričku s nápisem „Future Vision Acrobat“. Právě teď, před setměním, nastává jejich čas. Z magnetofonu položeného pod jednou z palem hraje taneční hudba, členové skupiny ale zatím poslouchají poslední pokyny vedoucího. Pak následuje krátká, ale důležitá rozcvička a začíná se.
Salta, hvězdy, přeskoky. Akrobaté doslova létají kolem nás, místo žíněnky se pohybují po nerovné a tvrdé zemi. Hledištěm, které se postupně zaplňuje, je otevřený prostor mezi stromy obsypanými tropickým ovocem i obřími netopýry. „Vrhl jsem se na akrobacii před sedmi lety, protože rodiče neměli peníze, abych mohl studovat. A cirkus mne vždycky bavil, sledoval jsem různé artistické kousky v televizi nebo na YouTube a podle nich jsem se vlastně i učil,“ vzpomíná pětadvacetiletý Elyseé Niyonsenga. Elyseé je vedoucím dvacetipětičlenné skupiny mladých akrobatů z města Gisenyi. Akrobatů, z nichž mnozí ještě před pár lety žili doslova na ulici, protože to byli sirotci. „Hrozně mne to baví, akrobacie mi dává všechno, díky ní jsem šťastná a vždy se těším, že se naučím něco nového,“ svěřuje se mi osmnáctiletá Odette, která se skupinou začala trénovat v roce 2010. Dnes už také žije v adoptivní rodině: „Víte, pro křesťanství a křesťanskou kulturu je typické, že pomáháte bližním. Proto jsem Odettu přijala za vlastní, stejně jako další dva sirotky,“ prozrazuje důvody vskutku bohulibého činu nová matka Odetty.
Dnes se stará celkem už o devět dětí! Na „svědomí“ má všechno Elyseé, který obcházel své známé a prosil je, aby se opuštěných dětí ujali. A každý den s nimi cvičí právě na pláži u jezera Kivu: „Je to paráda, baví mne hlavně gymnastika. Ze začátku to bylo těžké, ale teď už vůbec. Mé tělo je postupně pružnější a pružnější,“ říká devítiletý Samuel Uwizeyi.
Eliseé je nejen výborný akrobat, ale také showman. Na oko dělá zcela neschopného umělce, aby pak předvedl neuvěřitelné kousky, včetně skákání na kole přes švihadlo. Když se na kolo postaví, do úst si vloží nůž, na jeho ostří postaví tenisový míček, na něj dá na sebe dvě láhve a vše dokáže udržet, a dokonce se i pohybovat, nemluvě o jeho proměňujících se grimasách, širokém úsměvu i poulících očích, propukne nadšený potlesk.
Celé vystoupení skupiny „Future Vision Acrobat“, která je výjimečná nejen v samotné Rwandě, ale v celé Africe, pak vyvrcholí stavěním lidských věží, to už za naprosté tmy. Oči kluků a holek však doslova září. Štěstím i nadějí, že v budoucnu třeba dostanou šanci vystoupit i ve střední Evropě. Opuštění totiž už nejsou ani Bohem, ani lidmi.
JEZERO NENAPLNĚNÉ LÁSKY
Všude okolo mne to zurčí, bublá a vře. Stojím sice na břehu jezera Kivu, zároveň ale také u horkých pramenů, které tu vyvěrají. O louži vedle zas mladá žena pere prádlo a v další si mladík z blízké vesnice myje nohy. Místní si tady mnohdy připravují dokonce i teplé jídlo. Stačí do vody ponořit brambory nebo kukuřici a oběd je za chvíli hotov.
Jeden ze zázraků přírody má ale podle místních přímo božský původ: „Právě v těchto místech kdysi dávno sedávala bohyně Nyiransibura, která stvořila jezero Kivu. Čekávala zde na svého milého,“ začíná vyprávět legendární příběh starý rybář. Příběh, který ale neměl šťastný konec.
„Nyiransibura se zamilovala do chudého muže, který se s ní chtěl oženit. Jenže ouha! Její rodiče mu dali úkol, který musel splnit. Chtěli, aby jim daroval tři krávy, jenže na ně neměl peníze. Odešel tedy do jednoho království, kde tvrdě pracoval, aby si na ně vydělal. Jenže když je nakonec koupil, tak jedna z nich se mu při návratu domů ztratila. Hrozně ho to zarmoutilo a také rozlítilo. Hněv se nakonec přenesl i na bohyni, která se za svého milého nemohla provdat. Z tohoto hněvu vznikly i zdejší horké prameny,“ končí smutný příběh o jezeře, jehož hladina se na severu, u města Gisenyi leskne pod sopečnými velikány.
Místní proto Kivu ležícímu na hranici Rwandy a Demokratické republiky Kongo říkají „Jezero života i smrti“. Je sice až osmnáctým nejhlubším jezerem na světě, přesto patří ke zcela výjimečným. Obsahuje totiž tzv. reliktní vodu, která se vůbec nepohybuje, a navíc se pod jeho hladinou nacházejí miliardy kubíků nebezpečného metanu. Pro místní obyvatele je však i zdrojem života. A rušnou živoucí tepnou.
V okolí jezera o rozloze 2700 kilometrů čtverečních žijí dva miliony lidí. A mnoho z nich, vždy po ránu, než slunce začne pálit až příliš, pravidelně nazuje tenisky a vyrazí si zaběhat. Kvůli kondici i pro radost. Odpoledne se zase nad hladinou rozléhá křik a smích koupajících. To však nedoporučuji, protože v Kivu žijí i bilharzie, které přes kůži proniknou do těla a napadají plíce, mozek a další orgány.
Jezero ovšem skrývá ještě další nebezpečí, ze kterého však lidé mohou mít i užitek. Pod hladinou se totiž nachází metan, který ale na druhé straně má Rwandě zajistit energetickou soběstačnost: „Plyn budeme extrahovat z hloubky asi 350 metrů. Pak ho oddělíme od vody a tu následně, zcela vyčištěnou vypustíme zpět do jezera. A podotýkám, že živého jezera. Vědci v něm napočítali 28 druhů ryb, z toho několik endemických včetně tlamovců. Žijí ale maximálně v hloubce šedesáti metrů, hlouběji je už zcela mrtvo,“ vysvětluje Ronnie Verhelst pracující v elektrárně Contour Global, budované u města Kibuya.
„Plyn je zadržován pod hladinou ve velké hloubce. Dnem jezera, které se nachází až v hloubce 480 metrů, proniká oxid uhličitý, a ten se bakteriálním procesem mění v metan. Navíc, přestože ho vytěžíme, tak se jeho množství nesníží, vždy se sám přirozeným způsobem obnovuje. Zásoby metanu v jezeře Kivu přitom odhadujeme na 300 miliard kubíků,“ dodává s tím, že těžbou metanu sníží i riziko úniku plynu následkem vulkanické činnosti.
V blízkosti jezera jsou totiž dvě aktivní sopky. I proto se americký investor snaží o co nejrychlejší spuštění elektrárny zpracovávající metan jako palivo pro výrobu tolik potřebné energie. Nejprve chtějí vyrábět 25 MW ročně, v budoucnu ale plánují do rwandské sítě dodávat až 100 MW elektrické energie.
VZHŮRU KE HVĚZDÁM
Poslední zatáčka, poslední kopec. Oranžový prach za námi pomalu usedá a jezero Kivu se opět zrcadlí v dálce. Náš cíl je ale vpředu. Na jednom z tisíců bezejmenných kopců, který se však od většiny z nich zcela liší. Pokrytý ananasovými, banánovými a dalšími plantážemi, s malým kravínem, obří vodní věží a řadou domků, ve kterých žijí desítky sirotků. Dětský domov L´Esperance.
„V životě jsem měl, nač jsem si vzpomněl. Narodil jsem se v bohaté rodině, dostalo se mi toho nejlepšího vzdělání, nikdy jsem netrpěl nějakým nedostatkem. A pak jsem se dozvěděl o Rwandě, o dětech, jejichž rodiče zemřeli při genocidě. A tak jsem se rozhodl všeho nechat a odešel jsem pomáhat sem,“ vzpomíná Victor Monroy, původem z Guatemaly.
Kolem nás pobíhají děti všech věkových kategorií. Několik dívek se dá do zpěvu, o kus dál zase sedí už dvacetiletý Antoinne Rukundu. V ruce drží mačetu a kus dřeva, ze kterého se o několik hodin později vyklube nádherný artefakt v podobě gorily: „Vydělávám si tak na živobytí a samozřejmě i prostředky na chod sirotčince,“ vysvětluje.
Dětský domov u obce Kigarama se snaží být zcela soběstačný a chce si na sebe i sám vydělat. Tím spíše, když se vláda v Kigali chystá zrušit všechny sirotčince v zemi. Proto dnes sirotčinec produkuje tuny ovoce a zeleniny ročně, používá dřevo z vlastního lesa na topení i vaření a staví ekologickou ubytovnu pro turisty. Na pokrytí všech nákladů to ale stále nestačí. Vedení domova se totiž zavázalo, že bude všem dětem platit jejich kompletní vzdělání. A náročné je třeba i získávání tak vzácné pitné vody. I tady ale pomohla náhoda.
Jednou totiž do těchto končin zamířil známý americký astronaut Ronald J. Garan, a když se dozvěděl o nedalekém sirotčinci, navštívil ho. Výsledkem bylo navázání spolupráce, kdy NASA dodala dětskému domovu zařízení na čištění vody. Denně tak mají děti k dispozici dvacet tisíc litrů pitné vody. Posléze se mezi Garanem a sirotky vytvořilo i velké pouto. Pouto přátelství kosmonauta s dětmi, které pro něho nazpívaly cédéčko. Garan jej na oplátku vzal do vesmíru. A tak se zpěv dětí ze sirotčince v Kigarami dostal až do nebe a rozléhal se i na oběžné dráze kolem Země.
