Železné nohy stroje, pevně rozkročeného na betonové podlaze sklepa, temně vibrují v rytmu běžícího motoru. Kdesi v jeho ocelovém těle tepe jeho ocelové srdce. Už 130 let. Vítejte v časech Julese Vernea.
TEXT A FOTO: JAN SOCHOR
Moje dětské představy o strojovnách ponorky Nautilus, o továrnách Ocelového města z románů francouzského vizionáře mi kdysi nejprve zhmotnil Karel Zeman ve svých filmech. Potom, co byly na čtvrtstoletí zapomenuty, jsem se jich znovu dotkl v tiskárně La Linterna v kolumbijském Cali.
Takhle přesně jsem si to jako malý kluk představoval: stroje jsou rozměrné, temně hučí a smrdí. Z jejich síly, zanýtované do železných rámů, jde až strach. Když se jich dotknete, cítíte tu spoutanou energii, kterou si předávají ozubená kola a napružené hnací řemeny, slyšíte, jak ocelové ruce s nekompromisním zaklapnutím uchopí rám vyskládaných písmen a posunou ho pod válec. Cítíte, jak se železná žebra pokrytá sto let starou vazelínou zahřívají, jak se kolem stroje rozpíná horkost, jak vydechuje acetonovým dechem. Máte pocit, že se mašina každým okamžikem se skřípěním zvedne, vytrhne se ze svých okovů v podlaze a odkráčí pryč.
GUTENBERGOVO DĚDICTVÍ
Když Němec Johannes Gutenberg v polovině 15. století radikálně zdokonalil původně čínský koncept do dřeva vyřezávaných tiskových desek, těžko mohl tušit, že ještě po pěti stoletích budou existovat dílny, kde se jeho nápad liter odlévaných z kovu bude stále – v podstatě bez zásadních technologických změn – používat.
Ano, tiskařský lis v La Linterně nepohánějí Gutenbergovy paže, ale motor. Ani bible se už takhle netisknou, spíš plakáty na koncerty kolumbijských hvězd salsy. Nicméně zdá se, že knihtisk i na začátku 21. století ještě žije. Alespoň v Kolumbii.
Z DIVOKÉHO ZÁPADU
„Na těchhle mašinách se tiskly plakáty ‚Wanted dead or alive‘ v Americe na Divokým západě.“ Kolumbijský tiskař Sebastian lámaně odslabikoval slavnou americkou frázi. „Nevěříš? Podívej se sám,“ kývnul bradou směrem k boku stroje. V jeho hlase se nedala nepostřehnout jistá pýcha. Přiklekl jsem pod hučící stroj. Z malé obouchané cedulky vystupuje reliéfní nápis: Patented. Chicago. Aug ’82.
„A to jsme tu ještě před pár lety měli jednu z roku 1850,“ definitivně kontruje tiskař. Skoro se mi nechce tomu železnému důkazu věřit. Jak mohla ta tisková mašina vydržet pracovat století a půl? „Protože na ní není nic složitýho,“ vysvětluje pobaveně mistr dílny během zakládaní nové tiskové desky, „tuhle mašinu opraví každej tiskař kladivem a šroubovákem. Vždyť se podívej, všechno je jasně vidět, jak to pracuje.“
TECHNOLOGIE
Princip knihtiskových mašin z La Linterny je skutečně velmi jednoduchý. Do pevného rámu (sazebnice) se poskládají buď z kovu odlitá (malá) nebo z tvrdého dřeva vyřezaná (rozměrná) písmena, tzv. litery, a vytvoří se tak tisková matrice. Tisková plocha písmen v matrici vystupuje jako reliéf nad povrch. Během samotného tisku si stroj jedním tahem matrici ukotvenou ve vodicích kolejích podá dovnitř, přitom se na písmena nanese barva z gumových válců. Druhým, jakoby zpětným tahem ven ze stroje, se celá matrice pod tlakem otiskne na papír, který tiskař z druhé strany do stroje ručně vloží.
POSLEDNÍ MOHYKÁNI
Úzký černý pramínek z termosky rychle zaplnil opotřebovaný šálek na ředitelčině stole. Napil jsem se krátkým douškem, ale jako bych místo kafe pil hnědou vodu. Všudypřítomná acetonová deka z výparů tiskových barev se nedá jen tak odhrnout.
„Jediná naše výhoda je cena.“ Juliana Londoño, šéfka tiskárny, rychle vyložila karty. „Ve všech jiných ohledech nejsme konkurenceschopní. Prostě tisk na starých mašinách je velmi levný.
Sice máme téměř padesátiletou historii, ale je to čím dál složitější. Běžný náklad je 300–500 kusů velkých plakátů, a často jim za tu cenu i plakáty vylepíme,“ povzdechla si Juliana. „V celé Kolumbii existují tři takovéto knihtiskové dílny na velkorozměrné tisky, dvě tady v Cali – jedna z nich jsme my – a třetí tiskárnu právě zavírají v Medellínu.“
BUDOUCNOST
Dnešní doba je v lecčems podobná době Julese Vernea. Díky masivnímu rozvoji a rozšíření počítačů a mobilů zažíváme dnes – stejně jako oni tehdy – informační (a technologickou) revoluci. Zajímalo by mě, co zůstane z našich křemíkových počítačů za sto let? Bude jejich osud podobný jako osud tiskových strojů v La Linterně? Zbude z toho našeho křemíkového impéria jen pár světle béžových krabic někde ve špinavých sklepech, kde se pak někdo v budoucnosti – stejně jako já dneska – bude dojímat nad cedulkou „Intel chipset. Made in Taiwan“? Budou počítače za sto let jen připomínkou zašlé slávy raně digitální éry?
Jejich tři metráky živé váhy se můžou po světě potulovat i dvě století. Dnes jsou kromě komodských varanů snad jedinými plazy, kteří zcela vládnou svému životnímu prostředí. Před jistou smrtí z lidských rukou je však zachránila jen a pouze odlehlost jejich domova. Obři světa želv.
Na svém domovském atolu Aldabra hrají želvy obrovskou roli, kterou třeba v afrických savanách příroda přisoudila mohutným slonům. Obrnění obři na své cestě za potravou vyvracejí stromky a pustoší keře. Obsadili samotný vrcholek potravní pyramidy a v jejich okolí neexistuje tvor, který by je dokázal sesadit z trůnu. Alespoň v dospělosti. Na želvích vejcích nebo mláďatech si sice občas pochutnají mořští ptáci nebo přerostlí poustevničtí krabi, jakmile však želva trochu povyroste, může si oddechnout. Další století nebo dvě prožije v klidu a pohodě. Před nějakými dvěma stovkami let – při pověstné dlouhověkosti velkých želv vlastně ještě za dob mládí rodičů dnešních obrů – podobná idyla panovala i na ostatních ostrovech seychelského souostroví. Pak ale přes ¬oceán připluli další kandidáti na vrcholové postavení v potravním řetězci. Ke smůle místních želv však měli chuť na maso. Želví maso. Evropští mořeplavci nakládali velké želvy ve velkém do podpalubí svých lodí jako živé konzervy na dlouhé plavby Indickým oceánem. Odolní plazi vydrželi naživu bez potravy klidně i měsíc nebo dva, což se jim nakonec stalo osudným. Z více než deseti druhů obřích želv, které kdysi na ostrovech žily, přežil v přírodě jediný. Právě na odlehlé a nehostinné Aldabře. „Naštěstí se teď blýská na lepší časy,“ usmívá se kurátor chovu plazů v pražské zoo Petr Velenský. Sedíme spolu na hrazení výběhu velkých želv u jejich vlastního pavilonu a sledujeme dvoumetrákové býložravce, jak se spokojeně popásají na trávě uvnitř. Po letošním deštivém jaru je skutečně šťavnatá. „Na Aldabře žije přes sto tisíc želv, a navíc se obry daří množit i v chovných stanicích na dalších seychelských ostrovech.“ Po několika staletích pronásledování si želvy chráněnou budoucnost více než zaslouží.
TŘI METRÁKY NA HŘBETĚ
„Rozmnožování velkých želv není zdaleka tak jednoduchá věc, jak to na první pohled vypadá,“ pokračuje Petr při pohledu na to, jak se statný samec Toro pokouší o štěstí u jedné z menších samiček opodál. Želvákovo snažení je při jeho rozměrech nejen nepřehlédnutelné, ale taky nepřeslechnutelné. Při každém kopulačním pohybu vydává procítěné hluboké zamručení. „Ty zvuky jsou ve skutečnosti pokyny pro samičku. Toro při svém snažení říká: Teď, teď, teď… Jestliže totiž jeho partnerka ve správnou chvíli nenadzvedne zadní část krunýře víc nad zem, kouzlo se mu jednoduše nepodaří,“ krčí rameny kurátor. Želví dáma na vdávání své „ano“ sděluje tím, na kterých končetinách se nakonec nadzvedne nad zem. Když zvolí „klik“ na zadních, je ruka v rukávě. Jestliže se naopak vzepře na předních nohou a přitiskne tím zadek krunýře k zemi, je hnízdečko lásky uzavřené.
Samec přitom svůj pokyn může při jediném aktu zopakovat skoro padesátkrát a užívat si tak asi pět minut v kuse. Tedy v případě, že to vyhlédnutá samička vůbec strpí. Želví nevěsty totiž vůči snažení svých třikrát větších, bezmála třísetkilových nápadníků občas projevují trestuhodnou lhostejnost. Nejenže se v nejintimnějších chvílích bez zjevného zájmu živí trávou, ale navíc si klidně dovolí udělat pár nonšalantních krůčků vpřed. Snažící se samec tak často neslavně sklouzne z oblého krunýře partnerky dolů a milostnému dobrodružství je konec. „Samice si také podle všeho vybírají vhodné nápadníky právě podle barvy hlasu,“ vysvětluje dále Petr Velenský. „Statnější samci mají hlubší projevy. Taky si všimni, jak Toro natahuje krk dopředu a otvírá tlamu. I tohle je možná pro samičku signálem. Jenom skutečně velký nápadník dokáže při aktu natáhnout krk tak daleko, aby se jeho hlava octla v zorném poli partnerky. Nebo se rovnou dotkla jejího krku. Růžový vyplazený jazyk tím pádem klidně může být důkazem mužnosti a vyznáním náklonnosti.“
Pokusů o založení rodiny probíhá ve výběhu každý letní den hned několik. Své by o tom ostatně mohli vyprávět i návštěvníci, kteří se v takových chvilkách shlukují u hrazení po desítkách. Jen málo z těchto snah však skončí úspěšným spojením. „Myslím si, že skutečně úspěšné páření se vyskytne jen několikrát za sezonu,“ potvrzuje Petr. Možná je štěstí, že želví samci nemají ani tušení o tom, že ani v tomto případě nemají konečný úspěch zdaleka zaručený. „Podle našich výzkumů mají želvy u nás v lidské péči o něco nižší teplotu těla než ty doma na Aldabře. Na korálovém atolu totiž přes den panují velká vedra a želvy musejí včas najít trochu stínu. Když se jim to nepodaří, můžou se taky pomalu upéct zaživa ve vlastním krunýři,“ nastiňuje Petr rizika tropického ráje.
„Proto želvy instinktivně hledají stín ještě dřív, než se úplně prohřejí. Háček je v tom, že to dělají i v našem mírném podnebí.“ Uvnitř pavilonu, kde chovatelé trvale udržují teplotu kolem třiceti stupňů a pod topidlem ještě o dvacet vyšší, by to nijak nevadilo. Želvy však chodí ven spásat čerstvou trávu i v našich dvaceti stupních. „Podívej se, jak jim to jde k duhu. Kdybychom je chtěli rozmnožit za každou cenu, museli bychom je zavřít dovnitř možná i na pět let v kuse. Želvy mají pomalý život a na všechno dost času. Myslíme si, že naše samičky kvůli nižší tělesné teplotě ve skutečnosti ani nevytvářejí vajíčka, která by pak mohly snést.“ Díky prosperujícím populacím na Aldabře, Seychelách a Mauritiu není odchov v lidské péči bezpodmínečně nutný k zachování druhu a pastva pod širým nebem je každopádně lepší variantou. Pražští chovatelé přesto udělali pro příští generaci želv maximum. „Nejnovější výzkumy ukazují, že se želvy obrovské nejlépe množí, když jich je ve skupině víc než deset. Pořídili jsme proto mladý pár ze seychelské chovné stanice a teď jich máme celkem jedenáct. Nové přírůstky se jmenují Oldřich a Božena. Křtily je osobně dcery Karla Gotta,“ uzavírá Petr milostnou kapitolu života obřích želv.
A ŽELVY FRNK…
Dobré vztahy ve skupině nejsou pro želvy důležité zdaleka jen v dobách touhy. „Když želvy obrovské důkladně poznáš, snadno si je zamiluješ,“ usmívá se chovatel. „Každá z nich má svou osobnost. Jsou to citliví a překvapivě inteligentní tvorové. Za poslední desetiletí jsme se o nich dověděli spoustu věcí, díky kterým se na ně díváme úplně jinak než dřív. Ještě před dvaceti lety je lidé měli za takové oživlé balvany, se kterými si můžou dělat, co chtějí – jezdit na nich, přenášet je z místa na místo nebo k nim kdekoho vodit jenom tak pro pobavení.“
Léta sledování však odhalila pravou želví tvář. „Naše želvy mají vynikající prostorovou i časovou paměť. Když je koncem jara zase vypustíme do výběhu, přesně vědí, kde je nejlepší pastva nebo nejchladivější stín. Jdou na správné místo, jako by byly venku včera a ne před nějakými osmi měsíci,“ chlubí se svými svěřenci Petr. Obrnění obři si ve skutečnosti věci pamatují tak dobře, že byl skoro problém odnaučit je zůstávat přes noc venku, když jim chovatelé rozmontovali kryté boudičky ve výběhu. „Pro želvy je přece jenom lepší, když se v noci pořádně vyhřejí pod střechou. Nechceme je však k ničemu nutit, takže to znamenalo měsíce a léta trpělivého navykání novým způsobům,“ pokračuje Velenský.
Sleduji jedenáct aldaberských obrněnců a dva samce galapážských želv sloních, kteří celou skupinku dorovnávají do šťastné třináctky. Všichni se popásají na trávníku, a až na rozdíly ve velikosti a tvaru krunýře vypadají všechny želvy stejně. „Každá je ale jiná – nejvýraznější jsou samci. Ti se projevují nejvíc – úplně stejně jako u nás lidí. Samičky jsou plašší,“ žertuje Petr. „Podívej se na támhle toho ve stínu. Jmenuje se Aldo. Tak ten patří mezi nejpřátelštější želvy vůbec. A taky služebně nejstarší. Žije tu už skoro čtyřicet let. Když moje žena Nataša a skvělá chovatelka v jedné osobě řekne při povídání pro návštěvníky jeho jméno, Aldo okamžitě reaguje. Ani není zapotřebí jablka nebo jiného pamlsku, aby spolupracoval. Pohlazení je pro něj zkrátka větší odměnou.“
Zdaleka největší osobností na celém trávníku je však asi šedesátiletý Toro. Své jméno taky nenosí jen tak nadarmo. „Když do výběhu vstoupí dominantní muž, jde si to s ním hned vyříkat. Stejně jako podrážděný býk, podle kterého se jmenuje. Snaží se vetřelce vyhnat ven, přirazit mu krunýřem nohu ke hrazení nebo mu na ni aspoň pořádně dupnout – což při jeho váze přes dvě stě kilo už něco znamená,“ směje se Petr. „Sám jsem s ním měl nějakou dobu poněkud napjaté vztahy. Pak jsem si řekl, že je zbytečné soupeřit o prestiž s želvou. Začal jsem se vůči němu chovat podřízeně a od té doby se máme moc rádi,“ svěřuje kurátor své zkušenosti z mezidruhové komunikace.
PRAŽSKÁ ALDABRA
Želví skupina z pražské zoo si užívá komfortu, o kterém se v době stavby pavilonu velkých želv před necelými dvaceti lety obrněncům ve většině ostatních zoo jen snilo. „Tenkrát mnoho lidí nemohlo pochopit, proč vůbec mají mít zrovna želvy svůj vlastní pavilon. V té době patřily mezi ty tvory, které chovatelé jednoduše „přifařili“ k jiným zvířatům. Zimu přečkaly ve společné ubikaci třeba s lenochody a léto v malé ohradě kdekoli v zoo.“ Časy se však pomalu mění. Z želvího pohledu je to však obrat téměř tryskový. „Životnost pavilonů v zoologických zahradách bývá zhruba třicet let. Pak zastarají buď technicky, nebo se úplně změní pojetí chovu jejich obyvatel,“ pouští se Petr do úvah.
„Rád říkám návštěvníkům, že naše želvy přežijí ještě dva nebo tři další nové pavilony. Většině z nich je do padesáti let, takže tu s námi budou ještě aspoň další století. Kdo chce, může se přijít podívat, v jakém luxusu budou bydlet tou dobou,“ dodává žertem. Dlužno říct, že inzerát „dvě stě metrů čtverečních s klimatizací, vyhřívaným jezírkem a čtyřnásobně velkou zahradou“ zní výtečně už dnes. „V létě vlastně ani tak nepečujeme o želvy samotné, jako spíš o trávník ve výbězích,“ usmívá se Petr. „Našim obrům totiž poskytuje veškerou nutnou potravu. Navíc želvy pracují jako výkonné sekačky. Pasou se tak opatrně, aby nevytrhávaly trávu i s kořínky. Na rodné Aldabře by si jinak brzy zničily jediný zdroj obživy.“ Stavět samostatné pavilony pro nejrůznější živočichy může vypadat jako drahý špás, kromě spokojenosti jejich obyvatel to však přináší i jiný typ uspokojení. „Lidem se to líbí. Když byli v zoo na návštěvě Brad Pitt s Angelinou Jolie, strávili u želv tolik času, že se jim pak ani nechtělo jít ke gorilám,“ podává hvězdný důkaz Petr Velenský. Možná i proto vyrůstá v těsném sousedství „želvária“ pavilon celý věnovaný velemlokům, zatímco ubikace gaviálů už pár let slaví úspěchy v celém odborném světě.
Tuny staré elektroniky z Evropy končí v afrických slumech, kde je v nelidských podmínkách recyklují i desetileté děti místo toho, aby chodily do školy. Jak často měníte mobil?
TEXT A FOTO: TEREZA HRONOVÁ
Kouř, neuvěřitelný zápach spáleného plastu, černá země pokrytá olejovými skvrnami. Dravci kroužící nad kupami odpadků. Všude kolem, kam oko dohlédne, je stará zrezivělá elektronika. Z obrovských kopců harampádí se kouří, některé kusy ještě hoří, je těžké se nadechnout a nezačít se dusit. Všechny barvy se scvrkly na různé odstíny šedivé. Míjím hromadu starých ledniček, do kterých buší parta kluků kladivy. Jiná skupinka hned vedle pálí monitory, hard disky a televize, jejich torza pak chladí v loužích. Prodat se dají hlavně ohořelé dráty a kovové vnitřnosti elektroniky – měď, ocel či hliník. Tyhle postapokalyptické scény denně zažívá asi 40 tisíc lidí, kteří žijí a pracují ve slumech v Agbogbloshii na předměstí Akkry, hlavního města západoafrické Ghany. Za posledních deset let se slumy rozrostly v obrovské skládky toxického elektronického odpadu. Patří vůbec k největším na světě.
Elektronika pochází především z Evropy – ta vyprodukuje nejvíc e-odpadu na hlavu hned po Japonsku. Podle Světové organizace práce (ILO) asi 80 % elektronického odpadu z rozvinutých zemí je mnohdy ilegálně přepraveno k recyklaci do zemí rozvojových. E-odpad putuje především do Číny, Indie, Ghany a Nigérie. Západní Afrika se stává slibnou „destinací“, protože v Asii se zpřísňuje legislativa.
PRACUJÍCÍ DĚTI A PROSTITUCE
Hlouček kluků se sklání nad velkým magnetem, který býval součástí reproduktoru. Obírají z něj malé kusy kovu – hřebíky, matice, součástky z počítačů, mobilních telefonů i žiletky. Ty se na něj přichytily, když ho chvíli táhli za sebou na provaze. Mezi kluky je i dvanáctiletý Isaac. Jeho drobné ruce jsou svraštělé a pokryté černou kolomazí. Místo toho, aby seděl ve školní lavici, tak pracuje – prodává nasbírané kovy. Plíšky od bahna pro něj mají větší cenu než umět číst a psát. Jenže zatím nemá jinou možnost. Jeho rodina nemá dost peněz ani na jídlo, natož pak na vzdělání. „Pracuji pro peníze,“ potvrzuje Isaac. Přestěhoval se s rodiči z pustého suchého severu země, šli za obživou. Utekli z pekla vyprahlé vesnice, kde není co jíst, do pekla městského slumu. Zatím nesehnali lepší práci, než je tahle. Žijí přímo na skládce, v boudě sbité z vlnitého plechu, stejně jako většina místních.
Pascal Kaba z ghanské organizace Gawu, můj průvodce, tvrdí, že do školy chodí jen necelých 5 % místních dětí ve věku 12 až 18 let. Zbytek až 13 hodin denně vdechuje dusivý kouř z hořící elektroniky. Dospělí si tu vydělají v přepočtu maximálně 5000 korun za měsíc, děti sotva 400. Přitom se odhaduje, že až 40 % pracovníků v Abogbloshii jsou právě nezletilí. Většinou se jedná o chlapce od 11 let. Dívky často prodávají vodu a občerstvení. „Jsou známé i případy dětské prostituce. Ta tady je dost častá,” říká Pascal. Spolupracoval s ILO a zkoumal tady pracovní podmínky a dětskou práci. Prodej vlastního těla bují všude tam, kde je chudoba a možnost vydělat si rychlé peníze. Mladí kluci nemají vzdělání ani příliš možností bavit se. „Je ovšem těžké to nějak prokázat. Nikdo o tomhle problému nemluví otevřeně. Prý jsou nějaké nevěstince hned tamhle,” ukazuje na plechové budovy na druhé straně řeky. Mezi nimi se tyčí minaret mešity. Slouží i jako místo setkávání. Zrovna vysílají fotbalový zápas, takže se z ní co chvíli ozve řev fanoušků.
V Akkře moc dalších mešit nenajdete. Ve slumech kolem skládky žijí hlavně migranti. Přišli ze severu země, jako Isaac a jeho rodina, nebo z okolních států. „Jsem z Toga,” gestikuluje malý kluk. Neumí anglicky, francouzsky, ani žádný místní jazyk. Kolem nás se utvořila skupinka a všichni se snaží něco málo přeložit – každý je odjinud, takže je to slušná překladatelská základna. „Jmenuje se George, žije tady několik měsíců, je tu bez rodičů,” shrnuje jeden ze starších kluků ve špinavém červeném tričku. Kde zůstali rodiče, to už se nedozvím. Dost možná ho poslali za prací a teď doufají, že si pak bude moct dovolit školu. Podobně jsou na tom i mnohé další děti na skládce. Třeba sedmnáctiletý Abdelaide od svých jedenácti rozebírá motory z rozbitých aut. Rodiče od té doby neviděl.
CHEMICKÝ KOKTEJL
V Agbogbloshii není kanalizace ani vodovod. Jediná voda ve slumu je řeka ústící do jezera Korle – to patří k nejznečištěnějším vodním plochám světa. Na první pohled ani není poznat, že voda teče. Je to jen pomalu plynoucí černá toxická stoka. Plavou v ní kusy televizí i počítačů. Každý rok se navíc v období dešťů hladina zvedá. Zaplavuje celou skládku i přilehlá obydlí. Šíří se tak chemikálie, které vytékají z elektroniky do půdy. Nejnebezpečnější jsou látky, usazující se v lidském těle, jako jsou těžké kovy. Dochází k tzv. koktejlovému efektu – více chemikálií má horší účinek dohromady než každá zvlášť. „Děti mají propustnější kůži, rychleji a hlouběji dýchají, snadněji v těle ukládají těžké kovy jako rtuť nebo olovo. V dětství je to ale kritické, protože organismus se vyvíjí a je na chemické látky zvlášť citlivý. Mnoho takových dětí pak končí s rakovinou, zůstává chronicky nemocných, nebo brzy umírá,” říká Pavla Jebili Začalová, koordinátorka kampaně Stop dětské práci ve společnosti Člověk v tísni. „Při spalování PVC dochází k otravám kouřem, děti si stěžují na pálení očí. Těžké kovy v tomhle prostředí obsahuje i mateřské mléko žen,” dodává. V roce 2011 odborníci z OSN testovali děti z nedaleké školy. Zjistili, že mají v těle padesátkrát vyšší hodnoty jedů, než je běžné.
Výjimkou nejsou ani zranění. Důkazem je devítiletý Jusif. Ukazuje mi hlubokou řeznou ránu na ruce, několik dní starou. Gesty vysvětluje, že mu mezi prsty spadl velký střep z monitoru, když se snažil dostat ven kovové součástky. Na skládce jsem nepotkala nikoho, kdo by měl ochranné pomůcky. Kluci běhají mezi hořícími monitory v žabkách, bez masek a bez rukavic. „Vědí, že je potřeba se nějak chránit, ale nemají čím. Za výdělek si radši koupí něco jiného, než jsou rukavice,” vysvětluje Pascal.
ODPOVĚDNOST SPOTŘEBITELŮ
V Ghaně pracují stovky neziskových organizací, přesto jich je v těchto slumech jen pár. Ani vláda se mimo volební období o zoufalou situaci místních nijak zvlášť nezajímá. Přesto nějaký pokrok vidět je. Od roku 2011 zákon například zakazuje dovoz jakékoliv elektroniky starší než pět let. Do Afriky se stále vozí elektronický odpad, jednoduše proto, že je levnější se ho tam zbavit. ILO dokonce potvrzuje, že někdy exportéři staré počítače vydávají za funkční. Nabízí je jako pomoc. Podle této mezinárodní organizace by ale opravdu pomohlo, kdyby se neformální skládky e-odpadu staly oficiální součástí recyklačního řetězce. Jenže tomu by musela předcházet silnější legislativa v zemích, které e-odpad vyvážejí i přijímají. Je třeba do problému více zapojit také výrobce elektroniky. Například by měli používat součástky, které nejsou tak toxické a déle vydrží. „Z e-odpadu určeného k recyklaci se až 80 % vyveze do rozvojových zemí. Jde o miliony tun ročně, nejrychleji rostoucí typ odpadu. Odpovědnost ale do velké míry leží i na spotřebitelích. Je i na nás, jak často si koupíme nový počítač nebo mobil, jestli se budeme ptát, zda, kde a jak se recykluje,“ dodává Pavla Jebili Začalová.
V ceně elektroniky by také měl být zahrnutý dostatečně vysoký recyklační poplatek pro společnosti, které by se nebezpečného odpadu dokázaly zbavit etičtěji, než ho vyvézt třeba do Afriky. Možná by se pak slumům v ghanském Agbogbloshii přestalo říkat biblickým jménem Sodoma a Gomora – podle měst, ktera Bůh nechal zničit.
Tuny staré elektroniky z Evropy končí v afrických slumech, kde je v nelidských podmínkách recyklují i desetileté děti místo toho, aby chodily do školy. Jak často měníte mobil?
TEXT A FOTO: TEREZA HRONOVÁ
Kouř, neuvěřitelný zápach spáleného plastu, černá země pokrytá olejovými skvrnami. Dravci kroužící nad kupami odpadků. Všude kolem, kam oko dohlédne, je stará zrezivělá elektronika. Z obrovských kopců harampádí se kouří, některé kusy ještě hoří, je těžké se nadechnout a nezačít se dusit. Všechny barvy se scvrkly na různé odstíny šedivé. Míjím hromadu starých ledniček, do kterých buší parta kluků kladivy. Jiná skupinka hned vedle pálí monitory, hard disky a televize, jejich torza pak chladí v loužích. Prodat se dají hlavně ohořelé dráty a kovové vnitřnosti elektroniky – měď, ocel či hliník. Tyhle postapokalyptické scény denně zažívá asi 40 tisíc lidí, kteří žijí a pracují ve slumech v Agbogbloshii na předměstí Akkry, hlavního města západoafrické Ghany. Za posledních deset let se slumy rozrostly v obrovské skládky toxického elektronického odpadu. Patří vůbec k největším na světě.
Elektronika pochází především z Evropy – ta vyprodukuje nejvíc e-odpadu na hlavu hned po Japonsku. Podle Světové organizace práce (ILO) asi 80 % elektronického odpadu z rozvinutých zemí je mnohdy ilegálně přepraveno k recyklaci do zemí rozvojových. E-odpad putuje především do Číny, Indie, Ghany a Nigérie. Západní Afrika se stává slibnou „destinací“, protože v Asii se zpřísňuje legislativa.
PRACUJÍCÍ DĚTI A PROSTITUCE
Hlouček kluků se sklání nad velkým magnetem, který býval součástí reproduktoru. Obírají z něj malé kusy kovu – hřebíky, matice, součástky z počítačů, mobilních telefonů i žiletky. Ty se na něj přichytily, když ho chvíli táhli za sebou na provaze. Mezi kluky je i dvanáctiletý Isaac. Jeho drobné ruce jsou svraštělé a pokryté černou kolomazí. Místo toho, aby seděl ve školní lavici, tak pracuje – prodává nasbírané kovy. Plíšky od bahna pro něj mají větší cenu než umět číst a psát. Jenže zatím nemá jinou možnost. Jeho rodina nemá dost peněz ani na jídlo, natož pak na vzdělání. „Pracuji pro peníze,“ potvrzuje Isaac. Přestěhoval se s rodiči z pustého suchého severu země, šli za obživou. Utekli z pekla vyprahlé vesnice, kde není co jíst, do pekla městského slumu. Zatím nesehnali lepší práci, než je tahle. Žijí přímo na skládce, v boudě sbité z vlnitého plechu, stejně jako většina místních.
Pascal Kaba z ghanské organizace Gawu, můj průvodce, tvrdí, že do školy chodí jen necelých 5 % místních dětí ve věku 12 až 18 let. Zbytek až 13 hodin denně vdechuje dusivý kouř z hořící elektroniky. Dospělí si tu vydělají v přepočtu maximálně 5000 korun za měsíc, děti sotva 400. Přitom se odhaduje, že až 40 % pracovníků v Abogbloshii jsou právě nezletilí. Většinou se jedná o chlapce od 11 let. Dívky často prodávají vodu a občerstvení. „Jsou známé i případy dětské prostituce. Ta tady je dost častá,” říká Pascal. Spolupracoval s ILO a zkoumal tady pracovní podmínky a dětskou práci. Prodej vlastního těla bují všude tam, kde je chudoba a možnost vydělat si rychlé peníze. Mladí kluci nemají vzdělání ani příliš možností bavit se. „Je ovšem těžké to nějak prokázat. Nikdo o tomhle problému nemluví otevřeně. Prý jsou nějaké nevěstince hned tamhle,” ukazuje na plechové budovy na druhé straně řeky. Mezi nimi se tyčí minaret mešity. Slouží i jako místo setkávání. Zrovna vysílají fotbalový zápas, takže se z ní co chvíli ozve řev fanoušků.
V Akkře moc dalších mešit nenajdete. Ve slumech kolem skládky žijí hlavně migranti. Přišli ze severu země, jako Isaac a jeho rodina, nebo z okolních států. „Jsem z Toga,” gestikuluje malý kluk. Neumí anglicky, francouzsky, ani žádný místní jazyk. Kolem nás se utvořila skupinka a všichni se snaží něco málo přeložit – každý je odjinud, takže je to slušná překladatelská základna. „Jmenuje se George, žije tady několik měsíců, je tu bez rodičů,” shrnuje jeden ze starších kluků ve špinavém červeném tričku. Kde zůstali rodiče, to už se nedozvím. Dost možná ho poslali za prací a teď doufají, že si pak bude moct dovolit školu. Podobně jsou na tom i mnohé další děti na skládce. Třeba sedmnáctiletý Abdelaide od svých jedenácti rozebírá motory z rozbitých aut. Rodiče od té doby neviděl.
CHEMICKÝ KOKTEJL
V Agbogbloshii není kanalizace ani vodovod. Jediná voda ve slumu je řeka ústící do jezera Korle – to patří k nejznečištěnějším vodním plochám světa. Na první pohled ani není poznat, že voda teče. Je to jen pomalu plynoucí černá toxická stoka. Plavou v ní kusy televizí i počítačů. Každý rok se navíc v období dešťů hladina zvedá. Zaplavuje celou skládku i přilehlá obydlí. Šíří se tak chemikálie, které vytékají z elektroniky do půdy. Nejnebezpečnější jsou látky, usazující se v lidském těle, jako jsou těžké kovy. Dochází k tzv. koktejlovému efektu – více chemikálií má horší účinek dohromady než každá zvlášť. „Děti mají propustnější kůži, rychleji a hlouběji dýchají, snadněji v těle ukládají těžké kovy jako rtuť nebo olovo. V dětství je to ale kritické, protože organismus se vyvíjí a je na chemické látky zvlášť citlivý. Mnoho takových dětí pak končí s rakovinou, zůstává chronicky nemocných, nebo brzy umírá,” říká Pavla Jebili Začalová, koordinátorka kampaně Stop dětské práci ve společnosti Člověk v tísni. „Při spalování PVC dochází k otravám kouřem, děti si stěžují na pálení očí. Těžké kovy v tomhle prostředí obsahuje i mateřské mléko žen,” dodává. V roce 2011 odborníci z OSN testovali děti z nedaleké školy. Zjistili, že mají v těle padesátkrát vyšší hodnoty jedů, než je běžné.
Výjimkou nejsou ani zranění. Důkazem je devítiletý Jusif. Ukazuje mi hlubokou řeznou ránu na ruce, několik dní starou. Gesty vysvětluje, že mu mezi prsty spadl velký střep z monitoru, když se snažil dostat ven kovové součástky. Na skládce jsem nepotkala nikoho, kdo by měl ochranné pomůcky. Kluci běhají mezi hořícími monitory v žabkách, bez masek a bez rukavic. „Vědí, že je potřeba se nějak chránit, ale nemají čím. Za výdělek si radši koupí něco jiného, než jsou rukavice,” vysvětluje Pascal.
ODPOVĚDNOST SPOTŘEBITELŮ
V Ghaně pracují stovky neziskových organizací, přesto jich je v těchto slumech jen pár. Ani vláda se mimo volební období o zoufalou situaci místních nijak zvlášť nezajímá. Přesto nějaký pokrok vidět je. Od roku 2011 zákon například zakazuje dovoz jakékoliv elektroniky starší než pět let. Do Afriky se stále vozí elektronický odpad, jednoduše proto, že je levnější se ho tam zbavit. ILO dokonce potvrzuje, že někdy exportéři staré počítače vydávají za funkční. Nabízí je jako pomoc. Podle této mezinárodní organizace by ale opravdu pomohlo, kdyby se neformální skládky e-odpadu staly oficiální součástí recyklačního řetězce. Jenže tomu by musela předcházet silnější legislativa v zemích, které e-odpad vyvážejí i přijímají. Je třeba do problému více zapojit také výrobce elektroniky. Například by měli používat součástky, které nejsou tak toxické a déle vydrží. „Z e-odpadu určeného k recyklaci se až 80 % vyveze do rozvojových zemí. Jde o miliony tun ročně, nejrychleji rostoucí typ odpadu. Odpovědnost ale do velké míry leží i na spotřebitelích. Je i na nás, jak často si koupíme nový počítač nebo mobil, jestli se budeme ptát, zda, kde a jak se recykluje,“ dodává Pavla Jebili Začalová.
V ceně elektroniky by také měl být zahrnutý dostatečně vysoký recyklační poplatek pro společnosti, které by se nebezpečného odpadu dokázaly zbavit etičtěji, než ho vyvézt třeba do Afriky. Možná by se pak slumům v ghanském Agbogbloshii přestalo říkat biblickým jménem Sodoma a Gomora – podle měst, ktera Bůh nechal zničit.
Člověk cestuje od pradávna. Nejprve vyrážel za potravou, za novým domovem a postupem času i ve jménu víry, obchodu či nových objevů. Pro své cesty potřeboval mapu. V Mapové sbírce univerzity Karlovy, která schraňuje největší kolekci map ve střední Evropě, najdeme skutečné poklady.
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Hic sunt leones (zde jsou lvi), tak označovali staří Římané ve svých mapách neprobádaná území. Od antických dob ovšem lidstvo v mapování pokročilo. Jak šla staletí, vytvářel se komplexní obraz dosažitelného světa, latinsky zvaného orbis terrarum, a s ním vznikaly stále dokonalejší mapy. Jako cestovatele mě zajímá historie všeho co s cestováním souvisí, proto jsem se vydal za doktorkou Evou Novotnou, ředitelkou Mapové sbírky Univerzity Karlovy. Sbírka byla založena roku 1891 a vznikla souběžně s Geografickým ústavem. „Jedním z otců zakladatelů byl Jan Kašpar Palacký, syn historika Františka Palackého, ovšem nejvýznamnějším jménem Mapové sbírky je profesor Václav Švambera, podle jehož plánu vznikla,“ říká Eva Novotná. Inspirací či motivací myšlenky pro vznik Mapové sbírky v Praze, byly již existující geografické ústavy v Evropě, ve kterých jsou mapová kolekce nedílnou součástí jejich knihoven.
RUKOPISNÉ ORIGINÁLY
Mapová sbírka sídlí na Albertově, kam se přestěhovala roku 1913, tehdy do nové budovy, jejíž interiér navrhli architekti po vzoru Mapové sbírky Francouzské národní knihovny. Ve své době byla česká sbírka map velice progresivním pracovištěm, stejně jako celý Geografický ústav. „Bohužel stejně jako dnes se i tehdy ústav potýkal s nedostatkem financí. Tenkrát ovšem zapracoval právě profesor Švambera, který se svými kolegy navrhl nově vzniklému Československu, respektive Ministerstvu školství a osvěty, aby Mapová sbírka byla ustanovena jako státní sbírka map,“ dodává Eva Novotná.
Pádným důvodem, na který tehdejší představitelé státu patrně slyšeli, byl fakt, že i Mapová sbírka patří do národního kulturního dědictví obdobně jako Národní muzeum či Národní divadlo. Navíc ji mohl využívat ke svým potřebám diplomatický sbor, státní správa či armáda. Projekt byl podpořen a ze státního rozpočtu získal velkorysou dotaci 15 a 20 tisíc korun. Pro ilustraci tehdejší průměrný plat úředníka činil okolo 150 korun měsíčně. Z této finanční podpory Mapová sbírka pořídila atlasy, mapy, globusy a knihy. V té době proběhla též velká akvizice díky dělení válečného archivu ve Vídni, tehdy putovala do Prahy přibližně jeho jedna třetina, což čítalo mimo jiné 30 tisíc mapových listů třetího vojenského mapování. Navíc po druhé světové válce Mapová sbírka získala fondy ze zrušené Německé univerzity a zámeckých knihoven. „Máme velikou sbírku zkonfiskovaných vojenských map včetně různých unikátů, například jsme jediní v republice, kdo vlastní originální vojenské rukopisné listy 3. vojenského mapování v měřítku 1:25 000,“ říká s hrdostí Eva Novotná.
ZÁKLAD ČESKÝCH MAP
Jednou ze zásadních činností Mapové sbírky bylo vydávání mapových edic starých map. Z nich nakonec vzešlo dílo Monumenta cartographica Bohemiae, komentovaný přehled map zobrazující české území. Vycházelo z map našich nejznámějších kartografů, jakými byli Klaudyán, Aretin, Müller, Criginger a další, kteří jako první mapovali naši zemi. Toto vydání dokonce navazovalo i na mezinárodní edice. Když roku 1936 po odchodu profesora Švambery do důchodu nastoupil na jeho místo docent Kuchař, měl v plánu tuto edici doplnit o část Moravskou, Slezskou a Slovenskou. Práce nebyla snadná a trvala bezmála třicet let, během ní dokonce docent Kuchař objevil například i dávno ztracené či zapomenuté mapy Moravy v pařížské knihovně. Doplněná edice měla vyjít počátkem 60. let 20. století, ale bohužel doba tomu nepřála. Edice nebyla vydána s odůvodněním tehdejší akademie věd, že není dost papíru. Samozřejmě mě napadlo, zda se její vydání neplánuje v současné době. „Rádi bychom, ovšem je to velice nákladné. Například vydání obyčejné knihy přijde přibližně na 100 000 korun, ovšem u mapové edice je vyžadován kvalitní křídový papír a stoprocentně přesný tisk, tudíž by vydání mohlo být i desetkrát dražší, a tomu již náš rozpočet neodpovídá.“ Bohužel práce profesora Kuchaře dodnes leží v depozitu Mapové sbírky, nicméně i tak pan profesor drží jeden evropský primariát. Během své práce dvanáct let vydával specializovaný časopis Kartografický přehled, což byl jediný titul v Evropě, týkající se práce v mapových sbírkách.
DETEKTIVNÍ PRÁCE
Než jsem do Mapové sbírky vstoupil, představoval jsem si její interiér jako něco mezi vetešnictvím a tajným skladem CIA z filmu Indiana Jones – Dobyvatelé ztracené archy. Z tohoto omylu mě vyvedl hned první pohled přes práh. „Není možné, aby sbírka byla jeden velký chaos, ve kterém se vyzná jeden správce,“ opravila mou vizi doktorka Novotná. „I když to v minulosti tak někdy bylo, dnes vše pečlivě evidujeme a katalogizujeme. Bohužel je to práce náročná a zdlouhavá. Po necelých třech letech je zpracováno přibližně 29 000 jednotek, ale odhaduje se, že v depozitu se skrývá asi 130 000 mapových listů, 2000 atlasů a 80 glóbů. Když jsme Mapovou sbírku přebírali, dokumenty byly zaneseny prachem a pálilo sem slunce, čímž exponáty trpěly. Sbírku musíme uchovat i pro příští generace a proto je nyní uzavřena v místnosti s konstantní teplotou a vlhkostí. Do míst, kde jsou nejvzácnější rarity, ani návštěvy nepouštíme.“ Nové katalogizaci zrovna nepomohla snaha o přepis lístkových katalogů z 90. let. Práci tehdy prováděli studenti, z nichž málokdo tušil něco o bibliografickém záznamu nebo o evidenci dokumentů. Kvůli občasnému přemístění některé z map a neuvedení změny v signatuře došlo k tomu, že spoustu artefaktů nelze dohledat, ač ve sbírce jsou. „V současnosti provádíme revizi fondu, popisujeme podle platných pravidel a cenné exponáty digitalizujeme, ale musíme připravovat i speciální metodiky pro kartografické dokumenty. Někdy je to však tvrdý oříšek, obzvláště pokud mapy nejsou datované. Potom se odhaduje podle působení nakladatele, tiskové techniky, jakou je mapové dílo tvořeno, uměleckého zpodobnění, zobrazeného území či historického stylu jazyka.“
PRAKTICKÁ ŘEŠENÍ
„Dnes máme k dispozici satelity a snímky z vesmíru, ale jak postupovali první kartografové,“ zajímalo mě, ještě než jsem Mapovou sbírku opustil. „První mapy vznikaly z prozaických důvodů, sloužily správním účelům již v Mezopotámii či Egyptě, aby se vědělo, co komu patří a jak to zdanit. Při bojích se pro strategické přesuny užívaly mapy vojenské. K vyměřování sloužily míry odvozené od lidského těla a k zakreslování metoda `a la vue, česky od oka, tedy například pomocí výhledů z hor. Zajímavý je jeden z příběhů Jana Amose Komenského, který cestoval podle první mapy Moravy od Fabricia, ovšem neustále podle ní bloudil. Nakonec si mapu překreslit sám podle svého pozorování. Po svém odchodu do exilu ji vydal a mapa se používala dalších 100 let.“ Druhý dotaz se týkal historických map, respektive na jejich směřování. Středověké mapy měly přeci jih nahoře a sever dole. „To bylo praktické řešení, mapy se dělávaly jako cestovní, přičemž na cestách byl používán sluneční kompas. Když pak poutník šel, byl jih na vrchní straně mapy, aby si nestínil slunce tělem. Pokud by byl na jižní polokouli, řekněme v jižní Africe, měl by jistě mapu tak, jak ji známe dnes.“
