Prognózy biologů nevěští nic dobrého. Do roku 2050 zmizí z povrchu naší planety 15 až 40 % stávajících druhů. Tváří v tvář této hrozbě zvažují vědci i velmi kontroverzní cesty k záchraně ohrožených forem pozemského života. Americký biolog Michael Thomas navrhuje zapojit do boje za přežití vymírajících organismů genové inženýry.
Řada záchranných programů je založena na změně dědičné informace v ohrožené populaci. Příkladem může být boj o přežití malé populace zmije obecné na jihu Švédska poblíž vesnice Smygehuk. Výstavba a intenzivně obdělávaná pole tu uvěznily necelou čtyřicítku hadů na pruhu luk širokém maximálně 200 metrů a dlouhém asi kilometr. Smygehucké zmije tak byly donuceny k plození potomstva blízce příbuznými rodiči. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Velké samice zmijí přivádějí na svět i osmnáct mláďat. Na loukách u Smygehuku se ale pohyboval počet potomků jedné samice kolem pěti až sedmi. Bezmála třetina mláďat trpěla vážnými problémy a nepřežívala. Genetické analýzy potvrdily, že se v malé populaci zmijí nahromadily poškozené geny a hadi degenerují. Ochránci přírody proto vysadili na louku u Smygehuku zmije z jiných oblastí a ty vnesly do skomírající populace „zdravou krev“. Smygehucké zmije tak utekly hrobníkovi z lopaty.
Velmi podobný problém řešili správci národních parků na Floridě s malou populací tamějších pum. Floridský poddruh největší kočkovité šelmy Severní Ameriky Puma concolor coryi se zdál odsouzen k záhubě. Plodnost drasticky klesala, rodila se zvířata s vážnými defekty srdce. Proto bylo na Floridu dovezeno osm pum pocházejících z větší a zdravé populace v Texasu. I tato akce skončila úspěchem. Počty pum na Floridě opět stouply, vrozených defektů ubylo.
Křížení floridských pum
Na příkladu floridské pumy lze demonstrovat i slabiny podobných záchranných programů. Floridskou pumu řadí vědci k samostatnému poddruhu Puma concolor coryi. Dovezené texaské pumy však patřily k poddruhu Puma concolor stanleyana. Je zřejmé, že dnešní populaci pum na Floridě tvoří z významné části hybridi obou poddruhů. „Čistá“ floridská puma Puma concolor coryi je na ústupu, protože hybridi se ukazují jako podstatně zdatnější a životaschopnější. Povedlo se tedy zachránit pumy na Floridě, ale není jisté, nakolik byl zachráněn floridský poddruh. Floridské pumy byly zařazeny k samostatnému poddruhu na základě některých odlišností v anatomii lebky. Nikdo nemohl předem vědět, jestli s příchodem texaských pum tenhle typický odlišovací znak nezmizí. Nejnovější analýzy naštěstí prokázaly, že hybridi dědí „floridský“ tvar hlavy a aspoň z tohoto hlediska si tedy pumy z Floridy zachovaly svůj původní vzhled.
Podobné záchranné programy jsou spojeny i s dalšími, méně nápadnými riziky. Pro floridský poddruh pumy mohou být jedinečné i dědičné znaky a vlastnosti, které nejsou zjistitelné tak snadno jako tvar lebky. O ty mohly šelmy křížením sice nepozorovaně, avšak nenávratně přijít. Dovoz cizích zvířat je riskantní i ze zdravotního hlediska. Nikdy nelze vyloučit, že se do ohrožené populace zároveň nedoveze i původce infekční choroby nebo cizopasník. Nové onemocnění by pak mohlo zatlouct do rakve ohroženého druhu organismu příslovečný poslední hřebíček.
Záchranné geny
Profesor biologie Michael Thomas a jeho kolegové z Idaho State University vycházejí ze skutečnosti, že ohrožené populaci mohou pomoci k přežití jen některé geny. Při křížení s příslušníky jiné populace nebo jiného poddruhu nemáme kontrolu nad tím, jakou kombinaci genů kříženci od rodičů zdědí. Americký biolog se proto přimlouvá za to, abychom využili nejmodernější vymoženosti molekulární genetiky a genového inženýrství a provedli „cílenou korekci“ dědičné informace ohrožených organismů.
Genetici by nejprve přečetli genomy jedinců z chřadnoucí, vymírající populace a srovnali by je s genomy z populací zdravých a prosperujících. Tak by si mohli vytipovat úseky dědičné informace, kde došlo u ohrožené populace k nežádoucím změnám. Následovně by vědci vyměnili „škodlivé“ úseky DNA za úseky „prospěšné“. Postup připomíná pečlivou restauraci obrazu starého mistra, kde odborníci provedou opravy jen na poškozených místech a mimo ně se snaží ponechat jedinečné dílo v původním stavu. Výhoda „genetické restaurace“ pomocí genového inženýrství spočívá i v tom, že na rozdíl od křížení nevystavuje ohrožené organismy riziku zavlečení infekčních chorob nebo parazitů.
Michael Thomas zvažuje i náhradu genů, které jsou sice stále ještě plně funkční, ale v rychle se měnících podmínkách přestávají organismům vyhovovat. V současné době jsme svědky oteplování klimatu, zvyšování koncentrací oxidu uhličitého v ovzduší a z toho plynoucí okyselování vody v mořích a oceánech. V rámci jednoho druhu mohou některé populace díky dědičným dispozicím vzdorovat těmto změnám snáze než jiné. Představme si, že některé populace mořských plžů budou s to budovat ulity odolnější ke kyselé vodě. Můžeme samozřejmě počkat, jestli se uplatní Darwinovy zákonitosti přírodního výběru a v rámci druhu převládnou plži s odolnější schránkou. Riskujeme však nepříjemné zklamání, když rychle postupující změny neposkytnou evoluci dostatek času a druh zkolabuje. Kdybychom včas zjistili, které varianty genů zvyšují odolnost plže, mohli bychom ohrožené populace dopředu obrnit tím, že bychom jim v dědičné informaci zaměnili „slabý“ gen za jeho „výkonnější“ variantu napomáhající přežití.
Genetická výpůjčka
Michael Thomas jde ve svých úvahách tak daleko, že uvažuje i o záchraně ohrožených živočichů přenosem genů z jiných druhů. Může se zdát, že v tomto případě bychom se dostali do ještě zapeklitější situace, než jaká nastala po záchraně floridských pum jejich křížením s pumami texaského poddruhu. Ohrožený druh by byl nenávratně „ušpiněn“ úsekem DNA sice blízce příbuzného, ale přeci jen zcela jiného druhu. Thomas je nicméně přesvědčen, že v případech, kdy máme na vybranou mezi „ušpiněním“ druhu cizím genem a jeho vymřením, představuje přenos genů cizího druhu celkem přijatelný kompromis.
Gen cizího druhu může zajistit organismu odolnost proti cizopasníkům nebo infekčním chorobám, které jsou sto vnímavý druh vyhubit. Tento problém je v současnosti v ochraně přírody vysoce aktuální. Na postupu jsou např. choroby vyvolané plísněmi. Obojživelníky na celém světě ohrožuje plíseň Batrachochytrium dendrobatidis. Ta už poslala na věčnost několik jedinečných druhů australských žab. Severoamerické netopýry decimuje „syndrom bílého nosu“ způsobený plísní Pseudogymnoascus destructans. V současnosti nedokážeme ohrožené druhy před plísněmi uchránit. Známe však druhy živočichů, které těmto smrtícím plísním zdatně vzdorují a jejichž geny by mohly méně šťastné vnímavé druhy proti chorobě obrnit.
Návrat vyhubených tvorů
Oživení dinosaurů tak, jak je vylíčili ve slavném filmu Jurský park autor literární předlohy Michael Crichton a režisér tohoto hollywoodského kasovního trháku Steven Spielberg, zůstává i nadále pouhou sci-fi. Přes propast více než 65 milionů let se totiž nedochovalo nic z dinosauří dědičné informace. Vědci by proto ani nevěděli, co mají rekonstruovat. Vzkříšení dávno vyhynulých tvorů by navíc představovalo velmi kontroverzní počin, i kdyby neuprchli z přísně střeženého parku a nezačali požírat lidi. V současné přírodě bychom pro ně jen těžko hledali místo. Proto se mnozí ekologové dívají s nevolí i na plány na vzkříšení mamuta, jehož dědičnou informaci genetici dokázali přečíst z kostí a tkání dochovaných ve věčně zmrzlé půdě polárních krajů.
O poznání shovívavěji bychom asi nahlíželi na pokusy o zmrtvýchvstání tvorů, kteří zmizeli z povrchu Země teprve nedávno lidským přičiněním. Seznam organismů vyhubených člověkem je dlouhý. Figurují na něm jedineční tvorové, jako jsou obří pštrosovití ptáci moa z Nového Zélandu, koroun bezzubý z Komandorských ostrovů v severním Pacifiku nebo australská žába tlamorodka zázračná, jejíž samice polykaly oplozená vajíčka a potomci se jim vyvíjeli v žaludku.
Zatím se může zdát, že plány Michaela Thomase patří do říše sci-fi a mají blíže ke Spielbergově Jurskému parku než k reálné vědě. Genetika ale postupuje závratným tempem a včerejší sci-fi se stávají velmi rychle realitou. Stojíme tedy před otázkou, zda smíme s dědičnou informací ohrožených druhů provádět to, co umíme, či brzy umět budeme. A na tu bychom měli hledat odpovědi už dnes. Dřív než nás zaskočí rychlý běh událostí v genetických laboratořích.
Ludvík XIV. vstoupil do dějin jako Král Slunce, ironií osudu je, že mu jeho politický vaz mohla zlomit loď nazvaná La Lune (Měsíc). Když se pětadvacetiletý Ludvík ujal vlády, chtěl všem ukázat svou neomezenou moc. Na radu ministra financí Colberta a Chevaliera Paula, jednoho z nejrespektovanějších námořníků své doby, se rozhodl pro rozsáhlou námořní operaci. Jejím cílem bylo odstranění barbarských korzárů, kteří ovládali trh s otroky a narušovali obchod ve Středomoří. Porážka korzárů měla být Ludvíkův vítězný triumf. Do boje proto vyslal početnou námořní flotilu a s ní i 11 500 mužů. Pod velením Ludvíkova bratrance vévody z Beaufort plula flotila k Alžírsku dobýt opevněné pirátské město, dnešní Jijel. Ten se nakonec stal pro galského kohouta snadným soustem. „Vive le Roi!“ Jenže… kdo by tenkrát tušil, že se vítězství změní v potupnou porážku? Že vévoda Beaufort zmizí za nevyjasněných okolností, které budou živit dohady, že právě on byl legendárním mužem se železnou maskou? A La Lune? Ta dopadne na mořské dno jako kámen a s ní odejdou i stovky lidských příběhů. To bude třeba před veřejností ututlat, protože nikdo nechce poraženého krále. Dějiny píšou vítězové.
Pýše předchází…
Než k tomu ale dojde, učiní Beaufort tragické rozhodnutí. Znuděn snadným vítězstvím v Jijel, vyrazil do Alžíru na lodní závod. Této chvíle využili nepřátelé a Francouzi se ocitli pod palbou dvanácti tisíc Maurů, Turků a Kabylů (berberský národ žijící v horských oblastech severovýchodního Alžírska)… Na pomoc připluly z Francie dvě královské lodě – Le Soleil a La Lune, ani to ale nestačilo. Pod tureckou kanonádou bylo Francouzům jasné, že jediným východiskem je buď únik, nebo smrt. Jednatřicátého října 1664 se válečná rada shodla na ústupu. Šedesát nemocných mužů bylo ponecháno svému osudu a dalších pár stovek vydrželo odolávat přesile čtyři dny, dokud jim nedošla munice. Přežilo jich jen osmdesát, někteří z nich byli zabiti a ostatní padli do tureckého otroctví. Díky odvaze, s jakou se postavili Turkům, se mohlo okolo tisíce mužů z pěšího pluku nalodit na palubu La Lune. Mysleli si, že jsou zachráněni, že je domovský přístav uvítá s otevřenou náručí. Jenže král nechtěl vítat poražené.
Když pátého listopadu 1664 vplula La Lune do přístavu v Toulonu, ve Versailles zavládl chaos. Do té chvíle byli Francouzi zásobeni zprávami o vítězstvích svého statečného krále nad bandity. Ludvík a jeho mašinérie potřebovali získat čas ke zvolení správné taktiky. Využili proto morovou epidemii v Provence jako záminku a loď spolu s posádkou odveleli do karantény na ostrovy Hyères. Atmosféra na palubě houstne. De Verdille, kapitán La Lune, požaduje prohlídku lodě, protože cestou nabrala vodu, a tak má pochyby, zda je vůbec schopná dál plout. Dva královi zmocněnci jsou pověřeni její inspekcí a docházejí k závěru, že loď je schopna plout kolem světa, tudíž na ostrovy Hyères to nebude žádný problém. Verdille nemá jinou možnost než uposlechnout rozkaz. Cesta do karantény byla pro La Lune fatální. „Potopila se jako kámen,“ nechal se šestého listopadu 1664 slyšet Beaufort, který loď minul při zpáteční cestě z Alžírska. Tragédie se stala pouhých pět kilometrů od Toulonu. Její skutečná příčina je dodnes otázkou a předmětem mnoha dohadů. Mohlo za ni špatné počasí, anebo zbožné přání Ludvíka, aby se spolu s ní potopila i vzpomínka na jeho porážku? Legenda říká, že brigádní generál La Guillotière si s ledovým klidem schoval hlavu do kabátu a s tímto posledním heroickým gestem šel ke dnu spolu s lodí. Loď Saint Antoine, která La Lune následovala, mohla ve špatném počasí pojmout jenom šedesát lidí. Kapitán Verdille přežil. Ostatní muži z pěšího regimentu zahynuli. Bylo jich 1200.
Král nezapomíná. Král neodpouští. „Stát jsem já,“ zní proslulý bonmot Ludvíka XIV. V zemi, v níž panuje absolutistická monarchie, není radno zklamat krále. A král byl fiaskem u Jijeli zarmoucen i potupen. Někdo ponese vinu, ale o tom se nikdo nedozví. Gazette de France dvanáctého listopadu 1664 napsala: „Mohl to být důstojný a šťastný návrat, nebýt toho, že jsme přišli o loď La Lune, která narazila na mělčinu kdesi mezi Toulonem a ostrovy Hyères.“
Titanik Ludvíka XIV.
O 329 let později, v květnu roku 1993 prozkoumává vody Středozemního moře v ponorce Nautilus Paul-Henri Nargeolet se svým týmem. Nargeolet proslul výzkumnými ponory k vraku Titanicu a byl to on, kdo z hloubky tří tisíc metrů vytáhl černou skříňku z airbusu, který se zřítil při letu z Ria do Paříže. Jinými slovy, není většího experta na podmořské operace.
U Toulonu zaznamenal jeho podmořský sonar rušení kovem. Na dně byly patrné hrboly. Nešlo o geologickou anomálii. „Byl to neskutečný pohled,“ vzpomíná Nargeolet, v hloubce devadesáti metrů před ním leželo 48 kanonů z potopené La Lune. Po tolika letech se Ludvíkovo tajemství opět dralo na povrch. Jenže vzhledem k hloubce nebylo tehdy možné ani uvažovat o možnostech archeologického výzkumu. Oblast byla ihned uzavřena a připadla pod vojenskou ochranu. Archeologové byli šťastní a zároveň zoufalí. Došlo k mimořádnému objevu, k němuž se ale nemohli dostat. Kolik by vrak položil nových otázek a vydal odpovědí?
Sen ve 3D
Po devatenácti letech čekání se sen stává skutečností. Díky nejmodernějším technologiím a lidem, kteří se nebáli posunout hranice poznání. Je jaro roku 2012 a výzkumné plavidlo André Malraux je připraveno na svou první misi. Na palubě diskutují vědecké špičky, Michel L´Hour, ředitel DRASSM (oddělení pro podvodní výzkum) a další renomovaní archeologové, historici, technici… Všichni budou naživo sledovat unikátní ponor.
Jak to vypadá sto metrů pod hladinou moře? Tma, zvířené bahno a viditelnost zhruba dvacet centimetrů. Do takové hloubky se ani nelze potopit v běžném skafandru, musíte mít speciální oblek, tzv. Newtsuit, který vlastní jen některé armády. Pro operaci La Lune poskytla svůj skafandr francouzská armáda. Jeho pronájem se pohybuje v řádech několika milionů korun za den. Při prvním testovacím ponoru odvedly svou práci dálkově ovládané roboty. Fotily a natáčely. S těmito daty pak pracovali experti z Dassault Systèmes a vytvořili dokonalý 3D model vraku a jeho okolí. Bylo to vůbec poprvé, kdy byla 3D technologie využita v archeologii. Do té doby sloužila především pro věrné simulace v automobilovém průmyslu či architektuře. Vznikl 3D model, který se dá s 3D brýlemi nebo helmou virtuálně procházet.
La Lune nebyla ve své době výjimečná loď. Vážila okolo šesti set tun, měla dvě paluby a prostor pro šest set mužů. Byla to jedna z králových lodí, která se zúčastnila několika námořních bitev. Po třiadvaceti letech své kariéry na moři byla vylepšena, aby v roce 1664 posílila flotilu plující do Alžíru. Shodou okolností ji vylepšoval stejný mistr, který na králův příkaz provedl inspekci jejího stavu krátce před potopením. Z dnešního pohledu La Lune výjimečná je. I když neukrývala poklad, sama tím pokladem je. „Její hřbitov je Pompejemi na mořském dně, časovou kapslí, která nám odkrývá další svědectví o době, kdy vládl, král Slunce‘, nejslavnější z francouzských králů,“ říká Michel L´Hour. Vedle zbraní a předmětů spojených se životem na lodi, se zachovaly i osobní věci členů posádky, celkem sto tisíc artefaktů, vzpomínek na svou dobu.
Pro vědce se tak otevřela zcela nová dimenze. S pomocí 3D technologií se mohou ke svému nálezu neustále vracet, aniž by museli opustit svou kancelář, a objevovat detaily, které by na místě neměli sami šanci spatřit. Pod vodu by již nebylo třeba vysílat lidské potápěče, artefakty by vyzvedávaly roboty a jejich „ruce“ by dálkově ovládali sami vědci. „Eliminovaly by se tak lidské chyby, na rozdíl od skutečného světa jsou virtuální přešlapy opravitelné,“ říká Cédric Simard, projektový ředitel Dassault Systèmes. Operace La Lune se tak stala testovací laboratoří pro nové technologické postupy, které mohou změnit budoucnost nejen archeologických výzkumů. Stojíme před branou další průmyslové revoluce?
Po mokrém černém asfaltu tečou rudá světla aut, která uvízla v pasti podvečerní zácpy, se vzteklým troubením se metr po metru posunují v kruhu. Do nekonečného túrování motorů náhle bolestivě zaskřípala těžká vrata. Do tmy vykročila silueta muže se slepeckou holí.
Nejistými kroky ušel několik metrů těsně podél zdi domu. Připadalo mi, jako by našlapoval v bažinatých blatech. Zastavil se. Pomalu, vrávoravě se otočil čelem přímo proti zdi. Fascinovaně jsem výjev pozoroval. Stařec třesoucí se rukou vyhmátl z kapsy cigaretu a pokusil se ji zapálit. Závan vlhkého větru od moře, který ještě před pár dny na celou Limu přiháněl šedavou mlhu, mu zlomyslně sfoukl sirku.
Vykročil jsem k němu. Škrtl jsem zapalovačem a – nic. Chlap nehybně stojí, oslintané cigáro mu visí ze rtů. „Zapálím vám,“ došlo mi, že musím mluvit. Stařec několikrát píchnul bradou do vzduchu před sebou, až se cigaretou trefil do mihotajícího se plamene. S tisíci troubícími auty za zády a stovkami spěchajících lidí tu stařec stál čelem ke zdi, jako by se ho ten chaos vůbec netýkal.
Slyším tě
„Nenech se mýlit, vždy je to jen část osobnosti, kterou my slepci vnímáme podle toho, jak mluvíš,“ odrazil mou zvědavost Juan Carlos Makishi. Muž drobného vzrůstu a těžko odhadnutelného věku někde kolem padesátky sedí za ohmataným pracovním stolem v hlavní kanceláři slepeckého klubu Národní unie slepců Peru (UNCP).
Místnost je bez oken. Intenzivně páchne zatuchlinou a dřevem starých ošlapaných prken v podlaze. V prosklené vitríně na stěně jsou vyrovnány vybledlé vlaječky a zaprášené poháry z mosazi. Symboly vítězství, kterých dosáhli členové klubu během jeho dlouhé historie. Šachy, futsal pro nevidomé, basketbal pro nevidomé. Symboly vítězství navždy pohřbené ve tmě. Černé brýle Juana Carlose stále hledí bez hnutí do stropu, do bzučící zářivky. Vždycky, když mu položím další otázku, nevím, kam se mám podívat. Moje oči se nemají čeho chytit.
„Tak dobře. Jedním slovem?“ Juan Carlos se krátce odmlčel. Zřejmě hledal výstižnou odpověď na mou neodbytnou výzvu, ať zkusí – po zhruba půlhodinovém rozhovoru – podle mého zvukového projevu charakterizovat mou osobnost. „Idealista.“ Mlčím. Asi trefa, alespoň pokud můžu sám sebe soudit. „A necítíte z mého hlasu impulsivnost, netrpělivost…“ dál rýpu ve slepcových analytických schopnostech, zřejmě rozvinutých na základě zrakového handicapu. „Ne, ani ne. Mluvíš klidně, soustředěně, tón tvého hlasu je možná trochu naléhavý, ale dýcháš rytmicky…“ „Cože, cože, počkejte – vy slyšíte můj dech?!“ zarazil jsem se. Sedím totiž na židli, asi tři metry od něj. Juan Carlos se hlasitě rozesmál: „No samozřejmě, tos nevěděl?“
Dotýkám se tě
Klub Národní unie slepců Peru v Limě, místo pro společenské setkávání nevidomých a slabozrakých, založil 2. února 1931 profesor Víctor Pablo Zarria. První Peruánec, který se naučil číst a psát Braillovým písmem. Prý ho to naučil jakýsi jezuita z Evropy. Ač dogmatickou ideologii jezuitů nemůžu vystát, tohle jim těžko upřu – tady v Latinské Americe byli vždy nositeli vzdělání. Dej nám duši a my ti dáme vzdělání. Jezuitský deal. Nedá se říci, že by klub v dnešní době na svou vzdělávací funkci zcela rezignoval. Nicméně hlavním motorem jeho chodu je nepochybně ekonomický faktor. Téměř nikdo ze slepců docházejících do klubu nemá stálou práci. Klub jim poskytuje prostory, kde mohou lidem zvenku nabízet masáže a tím si vydělat hubený plat. Hodinová masáž vyjde na 25 solů, o které se masírující podělí s klubem.
„Řekni něco česky, řekni, řekni!“ Pro pětici slepců, čekajících v tmavé šatně zákazníky na masáže, jsem vítaným zpestřením nudného odpoledne. „Chceš namasírovat?“ Všichni se navzájem překřikují jak rozjívené děti. „Můžu si sáhnout na tvůj foťák? – hm, ten je ale těžkej – a studenej.“ Vyžádal jsem si klid a přednesl do napjatého ticha několik českých vět. Naposledy jsem se takhle styděl, když jsem v íránském autobusu zpíval moravskou lidovku.
„Je to hrozně tvrdej jazyk,“ vzal si obřadně slovo Jorge. Všichni kývají. Jeho bíle zakalené oční bulvy svítí v šeru šatny studeným světlem jako led diody. „Ale zní to velmi seriózně,“ přidala se starší žena, „tak jako německy…“ Rozpačitě zakroutila hlavou: „Víš, když s námi mluvíš španělsky, řekla bych si, že jsi úplně jinej člověk.“
Cítím tě
Celé patio klubu se koupe v sytém žlutém světle paprsků slunce pronikajících střešními okny. Stojím u zdi, mlčky pozoruji světelné divadlo a přemýšlím, proč zrovna tady, ve světě tmy, se světlo tak nádherně předvádí. Šouravou chůzí kolem mě prochází žena, její hůl kovově cinká o žulovou podlahu. Když mě míjí, na okamžik se zastaví. Zatajil jsem dech. Nemohla mě vidět, nemohla mě slyšet, tak jak to, že se zastavila? „Ano,“ potvrdil mi později Juan Carlos, když jsem mu ten zážitek popsal, „stává se, že u některých nevidomých se rozvinou jiné formy vnímání.“ Zvědavě se vyptávám, ale Juan Carlos nemá pro moje ezo-otázky pochopení. „Já nevím, přišel jsem o zrak, když mi bylo kolem patnácti, navíc postupně, takže já žádné jiné formy vnímání nemám.“
Nesnáším tě
„Ukaž mi povolení!“ vyštěkl na mě bez varování starší muž. Zřejmě uslyšel cvaknutí závěrky fotoaparátu. Dvakrát bodnul holí do podlahy a stál přede mnou. Situace se neočekávaně dramatizuje. „Dělej! Ukaž mi to povolení!“ řvou mi černé brýle z deseti centimetrů do obličeje. On se snad chce fakt se mnou prát, napadá mě, když do mě naslepo šťouchá a neustále vykřikuje nesmyslný požadavek. Ani mě nenechá doříct, že Juan Carlos, předák klubu, mi fotit dovolil.
„Ty, ty…!“ Jak utržený ze řetězu na mě zuřivě štěká, zatímco okolo sedící slepci ho na dálku uklidňují. „Ty nás chceš všechny ukázat v nedůstojným světle, chceš nás pomluvit! Kdo tě sem vůbec pustil?!“ Během týdne, kdy jsem klub navštěvoval, jsem se nedokázal tohoto pocitu zbavit. Byl jsem vetřelec. Vetřelec v jejich světě, kam nepatřím. I ti nejpřátelštější slepci pořád dokola striktně vyžadovali, ať nic nefotím. Když jsem se ptal proč, vždy tak nějak nepřesvědčivě namítali, že nejsou hezky oblečení, učesaní, že není vhodná chvíle.
Poznám tě
Vešel jsem do rozlehlé studovny. Zase šero a vlhko, jako v ostatních místnostech klubu. Zdi až ke stropu zakrývají poličky s knihami. Tlusté hřbety knih jsou polepeny barevnými štítky, a police tak na stěnách vytvářejí rozměrnou barevnou mozaiku. Mým dnešním průvodcem je Carlos Anaya. Třicetiletý mladý muž podle svých slov vidí pouze světlo a tmu. „Máme tu přibližně 3000 svazků v Braillově písmu, vše ručně vyhotovené,“ vysvětluje mi, oči obrácené ke stropu. „Ale moc lidí tady nečte, bohužel. Ne že by neuměli, ale raději si nechávají předčítat od vidomých. Máme tu takzvanou ‚časovou banku‘. Lidi zvenku se dobrovolně zavážou, že přijdou do klubu a budou nám určitou dobu, třeba hodinu, předčítat.“
„A počítač,“ dodává Carlos, „počítače zajímají nevidomé mnohem víc než ty obrovské bichle plné starých a nudných geografických studií, které vidíš v policích kolem nás.“ Carlos si dává záležet na jazykové korektnosti. Nikdy neřekl slovo slepci. U stolu dva muži hrají šachy. Před každým tahem ohmatávají rukama celou šachovnici, aby zjistili aktuální rozložení figur. Přikročil jsem blíže. Černé figury mají na vrcholku malou kuličku, bílá pole jsou reliéfně vytlačená. „Dobré odpoledne, vidím, že hrajete šachy,“ neohrabaně vstoupím do jejich hry. Jeden z mužů se otočil za mým hlasem. Usmál se. „No – řekli nám, že to jsou šachy.“ Zrak možná ztratil, ale smysl pro sarkastickou pointu rozhodně ne, napadá mě.
Miluju tě
„Ach jo…“ vydechla zklamaně dívka, „já jsem myslela, že jsi svobodnej.“ Prvotní nadšení z mého příchodu do studovny rychle vyprchalo a Rosario si sedla zpátky za počítač. Na rozdíl od ostatních slepců je oblečena do křiklavých barev a nosí „cool“ účes. Pod silnou vrstvou make-upu na její tváři jsou lehce patrné znaky Downova syndromu, avšak Rosario komunikuje bez nejmenšího zádrhelu. Občas až s odzbrojující přímostí.
„Nám by se líbilo, kdyby sem do klubu chodilo víc kluků a chlapů, rozumíš?“ Rychle navazuji nit. „Tak mi řekni, Rosario, co slepá dívka vnímá jako nejdůležitější na svém partnerovi?“ Jestli dokážou nevidomé oči zářit, tak to bylo právě v tomhle okamžiku. „Víš,“ dlouze se zasnila a pak o překot vyhrkla, „nejdůležitější na vztahu s klukem je komunikace, jak a o čem spolu mluvíte, a taky jeho aktivita, myslím, aby nebyl línej, aby mě někam bral, aby se mnou pořád něco dělal…“
Vidím tě
Opřel jsem se o rudě natřené zábradlí v ochozu nad patiem klubu. „Tak mi řekni sám,“ rozhovořil se Carlos Anaya, „v jakém ohledu nejsme kompletní? Setkáváme se, mluvíme spolu, milujeme se, nenávidíme se, pomáháme si, intrikujeme – stejně jako vy přece, nebo ne?“
Zamyslel jsem se. „Carlosi, nechci se tě dotknout, ale abych nechodil daleko pro příklad – fotit, to třeba nemůžete.“
Pak ve mně hrklo. Nepřešlápl jsem?
„Mýlíš se, fotografe,“ pousmál se Carlos. „Když jezdím se svou ženou na výlety, tak mě vždy vybídne, abych ji vyfotil. Já samozřejmě namítám, že to nejde, ale ona se postaví tam, kde chce být vyfocená, dá mi foťák do ruky a řekne: Zvedni ho na úroveň hrudi. Pak zatleská a já podle zvuku namířím aparát, stisknu autofokus, když pípne, vím, že je zaostřeno. A vyfotím ji.“ Hlasitě jsem se rozesmál a Carlos dodal: „A pak ji vždycky prosím, aby mi popsala, jak ta fotka vyšla.“
Velbloudům se zde říká „Ata Allah“ tedy dar boží. V nehostinných pouštích Arabského poloostrova hrají důležitou roli ve všech aspektech života beduínů. Právě u nich jsou velmi populárním sportem tradiční velbloudí dostihy.
Dříve se velbloudi chovali hlavně na maso a mléko, cena takového kusu se dnes pohybuje kolem 500 rialů, tedy 25 000 korun. Ovšem časem se tradiční velbloudí dostihy staly profesionálním byznysem, který zahrnuje speciální tréninkové programy a farmy na odchov soutěžních čistokrevných velbloudů. Vždyť vítězové hlavních ománských dostihů často získají jako první cenu nový automobil či tučnou finanční odměnu. Navíc cena vítězného dromedára se může vyšplhat až ke 100 tisícům riálů, tedy k neuvěřitelným 5 milionům korun. Jeden z Ománců dokonce mluvil o částce 300 tisíc riálů! Ovšem co si budeme povídat, ropní šejkové ze sousedních Spojených arabských emirátů či z Kataru dokážou takové ceny bez problémů překousnout. V Ománu se během roku koná šampionát několika velkých dostihů a bezpočet menších lokálních závodů. Většinou se konají ve dnech volna či při oslavách státních svátků. V současnosti by exotické velbloudí dostihy měly též přitáhnout také pozornost turistů. Omán je i přes své přírodní krásy a tradiční kulturu zemí prakticky turisticky neobjevenou, což by současný vládce chtěl změnit. Omán je jedním ze dvou sultanátů na Zemi, a díky osvětové vládě sultána Kábúse bin Saída tvoří překvapivě vyspělou a bezpečnou část Arabského poloostrova. Zelené oázy palem ve společnosti starobylých vesnic a pevností jsou jako vyobrazené z pohádek Tisíc a jedné noci. Jeho veličenstvo sultán Kábús, který velmi dbá na zachování ománských tradic – tedy i velbloudích závodů, se narodil 18. listopadu 1940 na jihu v Salála. V červenci roku 1970 nenásilnou cestou svrhl svého otce. Díky svému vzdělání v Anglii započal osvícenou reformní vládu, a ač je absolutním monarchou, investoval moudře zisky z prodeje ropy a hlavně zemního plynu do rozvoje země, vzdělání a zdravotnictví. Od svého nástupu v roce 1970 vytáhl zemi z chudoby a izolovanosti na úroveň fungujícího a prosperujícího státu. Z toho důvodu také mají Ománci svého sultána rádi. Dnes také připadá na 23. červenec a 18. listopad státní svátek. Titul sultána je dědičný, nicméně Kábús nemá žádné potomky, jeho dítětem je Omán.
Náhodné setkání
Přijíždíme autostopem na korbě pick-upu do Bidiyahu, seskupení 15 vesnic a městeček v severovýchodním Ománu. Jsme na okraji velké písčité pouště Wahiba, dnes správně nazývané spíše Sharqiya Sands neboli „Východní písky“. Ve městě Al Mintrib zvědavě nakukujeme do výstavní síně malé galerie. Jen pro vaši představu, umělecké galerie nejsou na okraji pouště zrovna běžnou záležitostí. Velkou náhodou potkáváme v galerii skupinu fotografů – členy ománského fotoklubu. U šálku kardamomové kávy a následujícího pozvání k obědu se dozvídáme, že tu čekají na odpolední začátek velbloudích dostihů. „Jen jezte, jste našimi hosty,“ zní galerií. Rozvařená rýže se skopovým masem se pojídá rukama. Přátelský Humaid Al Hajri, místní učitel angličtiny, náš nový dobrovolný a srdečný průvodce, nás odváží za město k dostihové dráze. Již za posledními domy se k nebi šplhají až sto metrů vysoké duny z červeného písku. Poušť má rozměry 180 x 80 kilometrů. Načervenalý písek je všude kolem, kam jen lidské oko dohlédne. Vítejte ve světě beduínů. Hlouček jezdců se již se svými velbloudy připravuje na okraji závodní dráhy. Ocitnout se mezi beduíny s místními fotografy má nespornou výhodu. Bez problémů mi Humaid domlouvá fotografování několika z nich. Takové portréty bych bez něj těžko pořizoval, k focení je třeba výslovný souhlas fotografovaného. Dostávám se do fotografického rauše.
Odstartováno
Za rytmu bubnů prochází závodním koridorem průvod zpívajících mužů. Dýky chandžar jim visí za pasem, někteří jdou s puškou v ruce. Prachem se blíží téměř biblická karavana dromedárů. „Máte velké štěstí,“ oznamuje nám Humaid. „Tohle jsou malé lokální dostihy, které tu v Bidiyahu máme tak třikrát až čtyřikrát do roka,“ dodává. Dostihy začínají. Překvapuje mě, jak rychle velbloudi běhají. Při sprintu mohou dosáhnout rychlosti až 65 km za hodinu. Z oblaků prachu je chvílemi slyšet jen dusot kopyt. „V arabštině tomu říkáme Rakhad AL-Ardah, což znamená přehlídka nejkrásnějších a nejrychlejších velbloudů. Dnes tady nebude žádný vítěz. Jezdci jsou hrdými majiteli svých velbloudů a chtějí nám ukázat jejich krásu a své zkušenosti,“ referuje plynulou angličtinou místní rodák Humaid. Ománští fotografové v dlouhých světlých pláštích dišdaša a čepičkách kumma (někteří dokonce ve fotoreportérských vestách) vypadají v kombinaci s moderní fototechnikou v rukou komicky. Ve zvířeném prachu zvířecích kopyt jsem na celé akci jediný zahraniční fotograf. „Před třemi lety si tady sám sultán Kábús bin Saíd pořídil velblouda z Bidiyahu,“ usmívá se Humaid Al Hajri s fotoaparátem na krku.
Druhou polovinu programu činí koňská sekce. Dráhou proletí skupina desítek koní. Vracejí se zpět po dvojicích, začíná opravdová exhibice. Jezdí se ve stoje, ve dvojicích, pozadu. Všichni se dobře baví. Na hlavní tribuně sedí vážení hosté, starší Ománci třímají v rukou tenkou dřevěnou hůlku a v okolním publiku sedí i několik žen. Dříve ale byly dostihy vyloženě pánskou záležitostí. Omán je sice konzervativní muslimská země, nicméně zdejší ženy mají volební právo, mohou pracovat i studovat. Nastal zde soulad mezi tradiční minulostí a moderní společností. V odlehlejších a pouštních oblastech však ženy dodnes ještě nosí obličejovou masku burka v černé barvě. Během mého krátkého zamyšlení nad postavením mužů a žen v místní společnosti dobíhají poslední artisté na koních. Je po závodech, ještě nějakou dobu přátelsky klábosíme s Humaidem. Když slunce nad pouští začne zapadat, loučíme se a vyrážíme najít nocleh v obřích dunách.
Autobusy, které donedávna brázdily silnice nejmenšího ostrovního státu Evropy, byly unikátní. Mnohé z nich vířily prach místních cest již přes půl století a kvůli nim si někteří pletli fotografie z Malty se záběry z komunistické Kuby.
Na svou první návštěvu Malty v roce 2008 si pamatuji, jako by to bylo včera. Krátce po přistání jsem kráčel po tiché silnici a zhluboka dýchal svěží ostrovní vzduch. Slunce pomalu zapadalo a obloha byla bez mráčků. Blížil jsem se ke křižovatce a vytahoval z kapsy mapu, když zpoza rohu vyjelo burácející žluté monstrum s kulatými reflektory. Výraznou masku z nablýskaného chromu zdobila mohutná železná podkova a nápis Leyland. Jméno firmy, která už dvacet let neexistuje. Stáří autobusu jsem odhadl na minimálně dvojnásobek a z přítomnosti vozidla, které bych očekával spíše v technickém muzeu, jsem usoudil, že jsem asi omylem zabloudil na natáčení historického filmu. Režisér ani kameraman však nikde v dosahu nebyli a místo nich se na obzoru objevil další plechový krasavec. Padesát let starý Bedford. Prostě něco neuvěřitelného. „Jedete s námi do Valletty?“ zavolal na mně řidič chraplavým hlasem, snažíc se přehlušit rámus letitého motoru. Přikývl jsem a nastoupil. Překvapilo mě, že dveře zůstaly po zbytek jízdy otevřené, ale řekl jsem si, že přirozená klimatizace je v horkém počasí lepší než žádná. Člověk za volantem byl zhruba stejně starý jako jeho stroj. Na mohutném opáleném krku se mu houpal zlatý řetěz s křížkem. Další krucifix, tentokrát dřevěný, se houpal na zpětném zrcátku a v zatáčkách narážel na malou sošku Krista na palubní desce. Ostatně na palubce byla i Panna Marie, otlučený anděl a několik svatých obrázků.
Poruchové legendy
Autobus měl konečnou na rozpáleném plácku před branou hlavního města. Stálo nebo popojíždělo po něm přes dvacet dalších veteránů legendárních britských značek. Co kus, to originál. Jediné, co měly společné, byl žlutý nátěr, červený pruh a číslo, prozrazující že se jedná o linku MHD. Některé karoserie byly pomalovány jemnými ornamenty a nápisy. Když jsem vytáhl fotoaparát a pustil se do zvěčňování, oslovil mě jeden z řidičů. Prozradil mi, že stáří většiny autobusů, na které se dívám, je mezi třiceti až šedesáti lety. „Nevlastní je dopravní podnik, ale řidiči,“ čímž mě překvapil. „Ti si je brávají domů, zodpovídají za jejich provoz i údržbu. Někteří si své stroje koupili, jiní je zdědili od svých otců nebo dědů. Pravda, nejsou to stroje příliš spolehlivé. Ale neměnili bychom. Nejsou ekonomické ani ekologické. Ale jsou to legendy! Živoucí legendy! To, že opravami trávím hodně času, mi nevadí. Baví mě to. Někteří milionáři a milovníci veteránů za své miláčky utratí celé jmění a rýpou se v nich ve svém volném čase. Já to dělám v rámci pracovní doby a ještě mi za to platí. A když vás koníček živí, co víc si může člověk přát?“ vykládal šofér zapáleně. Sám se fotit nechtěl, ale svůj stroj, se kterým prý jezdil ještě jeho děda, mi ukazoval ochotně. Přiznal se, že je to jeho láska, kterou má raději než svoji manželku. Pyšný byl hlavně na detaily výzdoby, která mě překvapila kombinací zbožnosti, pověrčivosti a smyslnosti. Zatímco palubní desku zdobily obrázky svatých a něco na způsob malého oltáře, zadní díl karoserie dekorovaly čtyřlístky a kovové siluety nahých ženských těl. „Autobusy si řidiči zdobí sami,“ vysvětlil mi s úsměvem. „Musejí při tom dodržet určitá pravidla, ale zároveň mohou být kreativní. Většina lidí oceňuje různorodost našeho vozového parku. V jiných evropských metropolích se vozy spojů MHD podobají jako vejce vejci, ale u nás to neplatí! Zde upřednostňujeme svéráz a jsem na to hrdý!“
Svéráz do šrotu
Bohužel, o tři roky později se jeho slova stala minulostí. Bylo to zhruba ve stejné době, kdy českým tiskem probleskla zpráva, že od roku 2011 mohou Kubánci legálně prodávat a nakupovat automobily jakýchkoli značek a jakkoli staré. Uvědomil jsem si, že uvolnění trhu s automobily je sice významným krokem v liberalizaci komunistické ekonomiky, ale Kuba tím pravděpodobně pozvolna přijde o jeden ze svých největších turistických magnetů, kterým jsou staré americké vozy. Když jsem o kubánských novinkách četl a přemýšlel, netušil jsem, že na Maltě se paralelně odehrává něco podobného. S tím rozdílem, že zatímco v Karibiku mizení veteránů z ulic ještě nějaký ten rok potrvá, na jihu Evropy se vzácné muzejní kousky ze silničního provozu vytratily téměř ze dne na den. Maltská vláda svěřila místní dopravu do rukou nadnárodní společnosti Arriva, která provozuje linky i v Česku. Nakoupila početnou flotilu moderních strojů čínského výrobce King Long a od června je vypustila na silnice. Silnice, ze kterých musely zmizet obdivované letité ikony. Zmizela kreativita, originalita i kouzlo starých dobrých časů. Devadesát kousků bylo vykoupeno pro připravované muzeum, ostatní musely do starého železa. Mnoho řidičů to obrečelo a kolem 180 jich po této převratné změně odmítlo nastoupit do práce. Někteří domorodci transformaci uvítali, zejména kvůli větší spolehlivosti a šetrnosti k životnímu prostředí. Jiným se po původním vozovém parku stýská a místní politiky za jejich rozhodnutí nenávidí. „Vím, že to jednou přijít muselo, ale přesto se s tím nesmířím,“ prozradil mi jeden z nostalgických starousedlíků, se kterým jsem mluvil při své druhé, letošní návštěvě ostrova. „Byla to součást našeho kulturního dědictví. Něco, co bylo pro náš ostrov typické. Něco, co jiní neměli. Čínské výrobky má každý. Zaplavují celý svět a jsou jako mor. Nesnáším globalizaci. Nestojím o to, aby byl celý svět stejný. Krása je přece v odlišnosti, v originalitě. To je důvod, proč lidé cestují. Aby viděli něco neobvyklého. Něco, co jinde nemají. A my jsme se toho dobrovolně zbavili. Zabili jsme legendy. Je mi z toho moc smutno.“
