Představte si americké velkoměsto, jehož centrum netrápí smog, protože tramvaje tu jezdí zdarma. Ulice lemují dlážděné chodníky, kde ve stínu zelených stromů lidé chodí pěšky. A když vás přepadne hlad, nabízí stovky pouličních stánků kulinářské zážitky za lidové ceny. To není utopie, to je Portland.
TEXT A FOTO: MARTIN LOEW
Portland je městem neobyčejně moderním, elegantním a v pravém slova smyslu pokrokovým. Automobilovou magistrálu vytěsnili z centra již před několika lety, podnikají tu všemožné kroky proto, aby ulice byly živé a plné lidí, nikoliv aut, jako tomu je ve většině jiných amerických měst. K životu v ulicích tu patří právě početné stánky s jídlem, které se v posledních letech staly doslova fenoménem Portlandu. Jinde v USA nic takového nenajdeme. Věhlas zdejších pouličních občerstvoven dokonce již přesahuje i americký kontinent.
Možná si řeknete, to je toho, stánky, ty máme u nás také. Jistě, v každém našem městě jich několik najdeme. Většinou prodávají párky v rohlíku, hamburgery a langoše. Jenže v Portlandu jídelních stánků napočítáme přes pět set a nabídka jejich jídel je tak pestrá, že tu můžeme ochutnat doslova celý svět. Italská, indická, čínská či mexická kuchyně je samozřejmostí, ale menu pokračuje dál od kuchyně ruské, rumunské i polské přes gruzínskou, arménskou a thajskou až po korejskou nebo japonskou. Asi byste těžko hledali zemi, která není zastoupena. Můžeme si tu dopřát i tak exotické ochutnávky, jaké nabízí Havaj, Singapur či Etiopie. A to nejlepší nakonec – samozřejmě je tu i stánek český! Napříč světovými chutěmi pak plují provozovny s krmí veganskou, rybí nebo připravenou výhradně z bio surovin.
PRO KAŽDÉHO NĚCO
Stánky se často sdružují ve skupinách od několika po několik desítek. Většina vývařoven „kotví“ roky na stejném místě, a i když podle předpisů musejí být stánky pojízdné, hodně z nich by už asi daleko nedojelo. Každý stánek je jiný jídelníčkem i svým vzezřením a provedením. Někde se vaří v předělaných karavanech či maringotkách, jiné stánky kdysi bývaly trafikou, vojenskou polní kuchyní nebo snad i zahradním domkem. Všechny však lákají zákazníky výraznými barevnými poutači na chutné menu. Dnes je většina stánků připojena na městský vodovod i elektřinu, a pokud to jde, snaží se nabídnout hostům aspoň malou stříšku, stoleček nebo židličku na sezení. Kupující si však své jídlo často berou s sebou. Domů, do kanceláře nebo třeba jen do nedalekého parku, kde se v klidu mohou věnovat svému pikniku.
Některé stánky jsou univerzální a otevřené téměř stále, jiné se zaměřují na snídaně a nabízejí třeba vafle s ovocem nebo obligátní párek, vejce se slaninou a toust. Téměř všechny stánky fungují v době oběda, kdy zasytí tisíce pracujících i studentů. V Portlandu se nechodí do kantýny, nýbrž se obědvá venku. Plejádu uzavírají podniky, které slouží dlouho do noci, aby posilnily pařmeny, co se přemísťují vyhládlí mezi nočními bary a kluby.
Vybrat si v přepestré nabídce skutečně není jednoduché. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že každé jídlo, co jsem vyzkoušel, bylo perfektní. S jedinou výjimkou, ale za tu si mohu sám. Chtěl jsem totiž ze zvědavosti zkusit originální čínskou polévku s nudlemi a knedlíčky. Kuchař se mě během přípravy ptal, jak moc chci polévku pikantní. Prý to mám určit na pomyslné stupnici pálivosti od 1 do 10. A protože si na ostrá jídla nepotrpím, vybral jsem si „dvojku“. Když jsem se ovšem do voňavé polévky pustil, málem jsem uhořel. Tenhle oběd jsem zkrátka nedal. Evidentně jsem se měl ujistit, zda čínská stupnice pálivosti nezačíná u jedničky tím pekelně nejostřejším a nekončí u desítky pohodově bez koření.
Vypadá to, že z přítomnosti stánků profitují všichni. Obyvatelé města jsou rozmazlováni úžasnou dostupností chutného a levného jídla. Právě velká konkurence kuchařů udržuje neuvěřitelně vysokou kvalitu jídla. Vše je čerstvé, chutné a krásně servírované, i když většinou do jednorázového nádobí. Není podstatné, zda stánek provozuje profesionální kuchař nebo nadšený manželský pár s láskou servírující domácí krmi. Kdo přesvědčí chuťové pohárky zákazníků, vede si poměrně dobře. U některých okének stojí téměř stále fronty štamgastů. O dobrotách z místních jídelních budek se dnes vedou diskuse na sociálních sítích, či je rozebírají mnohé internetové blogy, recenze a žebříčky. Asi polovina zákazníků se prý ke svému oblíbenému stánku vrací alespoň jedenkrát týdně.
ČESKÁ STOPA
A jsme u další výhody. Stánky vesměs provozují lidé z etnických menšin a přistěhovalci, kteří často jinak obtížně hledají práci. Zřízení takové mobilní kuchyně je díky vstřícným předpisům města formálně jednoduché. Zároveň koupě a provoz karavanu je nesrovnatelně levnější než založení a vedení vlastní restaurace. Vaření ve stánku tak představuje dostupné a atraktivní podnikání, které dnes živí stovky rodin. Některým se daří lépe, jiným pochopitelně tolik ne. Podle nedávného průzkumu jen asi polovina provozovatelů přiznává, že z výdělku po odečtení nákladů ušetří i nějaký obnos „na horší časy“.
Jak je to s tím „naším“ českým stánkem? Jmenuje se Tábor podle rodného města paní spolumajitelky a provozují jej devět let manželé Vítkovi. A jde jim to náramně, patří k těm nejvýraznějším podnikům toho druhu v celém Portlandu. Loni o jejich stánku psali v internetové verzi časopisu TIME, pochvalně se o nich zmínili i v New York Times. Ostatně jejich lidský osud je skutečně pozoruhodný. Pan Karel Vítek emigroval ze socialistického Československa za dramatických okolností přes Jugoslávii pár let před revolucí, a svou budoucí ženu Moniku poznal po letech v Portlandu, když tu byla již po listopadu na návštěvě. Pan Vítek zatím stihl vystudovat filozofii na Portland State University. A protože oba s láskou vzpomínali na kuchařské umění svých rodičů i prarodičů, a snad i proto, že skrze jídlo si připomínali svou domovinu, pustili se spolu do vaření.
A co v Táboře servírují? Zdejším mistrovským kouskem je Schnitzelwich – řízek uložený v housce, aby se to trošku podobalo americkému hamburgeru a lépe se to prodávalo. Za osm dolarů včetně čerstvého salátu, smažené cibulky a křenové omáčky je to vskutku vydatná delikatesa. V nabídce dále nechybí guláš s knedlíky, tradiční vepřo-knedlo-zelo nebo voňavé a dozlatova upečené bramboráky. Perličkou v táborském menu je v Čechách tolik oblíbený smažák s tatarkou, což je pochoutka, kterou snad nikde jinde ve světě neznají.
Manželům Vítkovým se s jejich Táborem daří. Sídlí trvale ve velkém shluku stánků v centru města, na rohu ulic SW 5th Ave a Stark Street. Ačkoliv česká jídla patří spíše k těm dražším ve srovnání s nabídkou ostatních stánkařů, Vítkovi o zákazníky nemají nouzi a pravidelně se umisťují na předních pozicích všemožných žebříčků. Kromě provozování stánku pořádají i kurzy vaření a poslední dobou přemýšlejí, zda by si v Portlandu přece jen neotevřeli opravdovou vlastní restauraci.
K důkladnému poznání nestačilo ani pětasedmdesát let, jež uběhly od objevu živé latimérie podivné, jedinečné ryby, která přežila v hlubinách Indického oceánu z dob dinosaurů. A co víc, s každým zkoumáním se objevují další nezodpovězené otázky.
TEXT: JAROSLAV PETR
V roce 1938 dostala slečna Marjorie Courtenay-Latimerová jedinečný vánoční dárek. Do jihoafrického přístavu East London jí ho přivezla s úlovkem rybářská loď Nerine.
Když kapitán zavolal mladé kurátorce zoologických sbírek místního přírodovědného muzea, že má pro ni něco extra, nasedla i s asistentem do taxíku a ihned se vydala do přístavu. Za chvíli se už v podpalubí Nerine přehrabovala úlovkem vytaženým z hloubky 70 metrů z moře při ústí řeky Chalumny. Pod těly žraloků objevila rybu, jakou nikdy předtím neviděla.
„Je pokrytá silnými šupinami, skoro jako brněním, její ploutve připomínají nohy…,“ popisovala neznámou rybu v dopise doktoru J. L. B. Smithovi z Rhodes University v nedalekém Grahamstownu a připojila i náčrtek záhadného tvora.
„Celé Vánoce jsem marně čekala na Smithovu odpověď. Vysedávala jsem hodiny u telefonu v naději, že zavolá. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na tu rybu,“ vyprávěla později o svém největším objevu.
Profesor chemie a vášnivý ichtyolog Smith ale odjel na Vánoce do 300 km vzdálené Knysny, aby se tam zotavil po nemoci. Netrpělivá kurátorka tak čekala na jeho odpověď až do Tří králů. „Bylo to, jako kdyby mi v mozku explodovala bomba,“ líčil Smith své pocity potom, co uviděl náčrtek ryby v dopise. „Říkal jsem si, nebuď blázen. Ale něco z té skici mi roztočilo obrazotvornost na plné obrátky a já jsem byl přesvědčený, že jsme narazili na něco opravdu neobvyklého.“
Marjorie Courtenay-Latimerová dostala od Smithe nejprve strohý telegram: „NEJDULEZITEJSI ZACHRANIT KOSTRU A ZABRY POPSANE RYBY. J. L. B. SMITH.“ Následoval dopis s vysvětlením: „Ryba na Vašem obrázku připomíná tvory, kteří vyhynuli před dávnými časy.“ Ani Smith se nemohl dočkat odpovědi, netušil však, že se jeho telegram kvůli vánočním svátkům zdržel a k Latimerové putoval tři dny. Čekání na odpověď nakonec nevydržel, objednal si na místní poště hovor do East Londonu a čekal nekonečné tři hodiny na spojení. Konečně hovořil s Marjorie Courtenay-Latimerovou! Ta mu potvrdila jeho nejhorší obavy. V horkém jihoafrickém létě se ryba začala rychle kazit a kurátorka vyhodila vnitřnosti do odpadků. „Musíte zjistit, na které smetiště to vyvezli, a najít to!“ zapřísahal ji Smith. „Tady se odpad vyváží do moře,“ hlesla Latimerová. Proti mladé zapálené zooložce jako kdyby se všechno spiklo. Dokonce i film, na který nechala nafotit rybu ještě v přístavu, se při vyvolávání nedopatřením osvítil a jedinečné snímky byly navždy ztraceny. Zbyla jen lebka a kůže. Latimerová z ní vytrhla tři šupiny a poslala je expres Smithovi do Knysny. „Ty šupiny zahnaly mé poslední pochybnosti,“ napsal rozjásaný Smith. „Je to lalokoploutvá ryba! Ano, lalokoploutvá! Uf!“
LOVEC ZE ZÓNY PŘÍSVITU
Latimerová a Smith objevili tvora, jehož příbuzné znali vědci jen z druhohorních zkamenělin. Ryby rodu Undina byly současníky dinosaurů. Vědci si neuměli představit, že by lalokoploutvé ryby přežily desítky mi¬lionů let v hlubinách Indického oceánu. Ale bylo tomu tak. Živoucí fosilie dostala vědecké jméno Latimeria chalumnae na počest slečny Courtenay-Latimerové a k uctění místa, kde byla chycena. Český název latimerie podivná je možná ještě výstižnější, protože i pětasedmdesát let po svém objevení zůstává tato ryba pro vědce velkou záhadou. Do dneška bylo uloveno více než 300 kusů latimerie podivné. Jsou to mohutné ryby, dorůstající délky až dvou metrů a hmotnosti kolem 80 kilogramů. Už Marjorie Courtenay-Latimerovou zaujaly na latimerii ploutve. Jsou prodloužené a podobají se končetinám čtvernožců, a to nejen kostmi, které je vyztužují, ale i vzájemně synchronizovaným pohybem připomínajícím chůzi. Latimerie demonstrují, jak asi vypadaly předci prvních skutečných čtvernožců, kteří byli s to opustit vodní živel a osídlit souš. Potvrdil to i kompletně přečtený genom latimerie. Mnohé jeho úseky připomínají dědičnou informaci obojživelníků a ukazují, kam měli předci této ryby evolučně „našlápnuto“. Pravěké lalokoploutvé ryby však svou cestu na souš nedokončily a ve vývoji suchozemských obratlovců představují slepou uličku. Naše dávné živočišné předky musíme hledat spíše mezi předchůdci australských a afrických dvojdyšných ryb bahníků. Tyto ryby dýchají ve vodě žábrami a na vzduchu plícemi, jež se jim vyvinuly z plynového měchýře. K dalším zvláštnostem latimerie patří tzv. rostrální orgán. Nachází se v přední části hlavy a ryba jeho pomocí vnímá okolní elektromagnetické pole. To jí zřejmě pomáhá při vyhledávání kořisti ve tmě. Latimerie žijí v „zóně přísvitu“ – v hloubkách kolem 200 metrů, kam už proniká od hladiny jen málo slunečního světla. Před chabým denním světlem však upřednostňují tmu jeskyní ve strmých lávových pobřežních skaliscích. Na lov vyrážejí většinou v noci. Další jedinečnou adaptací latimerií pro lov je kloub v lebce, který jim dovoluje zvednout celou přední část lebky a významně tak zvýšit rozpětí čelistí. Latimerie má zachovanou tzv. hřbetní strunu, která nahrazovala páteř u předků prvních obratlovců. Kostra latimerie je z valné části chrupavčitá. To platí dokonce i o obratlích. Plynový měchýř si snad ani toto označení nezaslouží, protože není vyplněn plynem, ale olejovitou tekutinou.
TŘI ROKY TĚHOTENSTVÍ
Latimerie jsou živorodé ryby. Vajíčka jsou oplozena v těle samice, kde se i vyvíjejí. Samice přivádí na svět plně vyvinuté mladé rybky.
Vědcům se dostaly do rukou dvě „březí“ samice latimerie podivné. Jedna byla vylovena u pobřeží Mosambiku a v jejím těle se vyvíjelo 26 embryí. Další uvízla v rybářských sítích u Zan¬zibaru a měla 23 embryí. Genetické analýzy dědičné informace obou samic a jejich potomků odhalily podrobnosti z „rodinného života“ latimerií.
Ryby obvykle věrností nijak nevynikají a samice plodí potomstvo najednou hned s několika různými samci. Latimerie je ale v tomto ohledu zjevná výjimka. Analýzy, které provedli němečtí vědci pod vedením Kathrin Lampertové a Manfreda Schartla, prokázaly, že embrya v těle samice mají jednoho a téhož otce. Živé fosilie jsou tedy přísně monogamní tvorové. Proč? To je záhada. Většina živočichů těží z toho, že potomstvo většího počtu otců je geneticky pestřejší, a tím stoupá i šance na přežití aspoň některých z nich. Možná je ale vyhledávání většího počtu nápadníků pro samici latimerie příliš namáhavé nebo nebezpečné. Partnery si ale latimerie pečlivě vybírají. Z genetických analýz vyplývá, že u těchto ryb nedochází k početí potomstva mezi blízce příbuznými rodiči. Pozoruhodná je délka „březosti“ latimerií. Vědci odhadují, že zárodky potřebují ke zdárnému dokončení vývoje v těle matky asi tři roky.
OBJEV Z RYBÍHO TRHU
Mohlo by se zdát, že se dobrodružný příběh objevu první latimerie o Vánocích roku 1938 nemůže opakovat. Ale opak je pravdou. O šedesát let později k tomu došlo na druhém konci Indického oceánu, na 10 000 kilometrů vzdáleném indonéském ostrově.
Americký biolog Mark Erdmann z univerzity v Berkeley zkoumal pro svou disertaci indonéské korály a korálové útesy. Na sklonku pobytu si dopřál krátké volno, aby jako čerst¬vý ženáč vyrazil s manželkou Arnaz na svatební cestu po Sulawesi. Na tržišti si Arnaz Erdmannová všimla podivné ryby, kterou nabízel jeden z místních rybářů.
„Co je to za rybu, Marku?“„Ale to je latimerie, miláčku. Ani jsem nevěděl, že vyskytuje i tady na Sulawesi. Myslel jsem, že žije jen u afrických břehů.“ Erdmann si nádherný exemplář latimerie vyfotil a pohovořil s rybářem, který mu potvrdil, že tuhle rybu čas od času chytí do sítí spuštěných do velké hloubky. „Říkáme jí radža laut, to znamená král moří,“ dodal rybář. Erdmann si už za týden trpce vyčítal, že rybu nekoupil. Po návratu do Berkeley z odborné literatury zjistil, že v Indonésii nikdy nikdo latimerii neviděl. Pokud se ryba vyskytuje na protilehlých místech Indického oceánu, znamená to, že v mořských hlubinách žije velká, početná, ale dokonale utajená populace živoucích fosilií. A to by byla úžasná zpráva.
O rok později si vzal Mark Erdmann opět volno a vyrazil na sever Sulawesi. Postupoval podobně jako Marjorie Courtenay-Latimerová při shánění druhého exempláře živoucí fosilie. Vylepil obrázek ryby na veřejných místech na pobřeží, aby si jich všimli místní rybáři. Zároveň slíbil tučnou odměnu tomu, kdo mu tuhle rybu dodá. Ve skrytu duše doufal, že nebude muset na šťastný úlovek „krále moří“ čekat čtrnáct let jako Marjorie Courtenay-Latimerová, která získala druhý exemplář latimerie až v roce 1952 – shodou okolností opět o Vánocích.
Erdmann čekal jen pět měsíců. Třicátého července 1998 mu rybář Om Lameh Sonatham vyložil na přístavní molo napůl mrtvou latimerii. Erdmann stačil rybu nafotit ve vodě, a když živá fosilie krátce na to uhynula, zamrazil její tělo a věnoval je místním vědcům. Ti pak ve spolupráci s francouzskými vědci popsali „krále moří“ jako zcela nový druh lalokoploutvé ryby latimerii celebeskou (Latimeria menadoensis).
Erdmann a jeho kolegové publikovali vlastní, podstatně podrobnější popis, ve kterém kromě jiného prokázali, že oba druhy se od sebe oddělily zhruba před 10 miliony roků. Tím definitivně padla představa o jedné velké populaci latimerií, obývající Indický oceán od Afriky po Indonésii. Na druhé straně se ale otevřela možnost, že radža laut a jeho africká příbuzná nejsou jediné druhy lalokoploutvých ryb, které přežily z pravěku do dnešních dní. A tak se na cestách do exotických krajů doporučuje všem, kteří touží po slávě objevitele, aby dávali na rybích trzích bedlivý pozor, co všechno místní rybáři nabízejí.
V současném Gabonu, rozvinuté a moderní africké zemi, se stále hojně praktikuje prastarý rituál Bwiti, který je dodnes zahalen tajemstvím. Je spojen s užíváním ibogy, halucinogenní rostliny, která zúčastněným umožňuje kontakt s bohy a duchy mrtvých předků.
TEXT: ROMANA GRODZOVÁ, FOTO: JAN GRODZA
Gaboňané jsou silně věřící, jako ostatně většina národů v Africe. Převládá křesťanství, většina obyvatel pravidelně každou neděli chodí do kostela, kde zpívají písně o Bohu, okázale slaví křesťanské svátky a obřady. Nicméně i přesto se stále obracejí k Bwiti. Jsem jen pár kilometrů od hlavního města Gabonu Libreville, uprostřed malé vesničky jménem Malibé. Je tmavá sobotní noc, měsíc je schovaný za mraky, a já pomalu mířím bludištěm polorozpadlých chatrčí k chrámu, kde se má obřad Bwiti odehrávat. Už z dálky je slyšet hlas bubnů a já si tiše opakuji tajuplná slůvka, zdravici, kterou budu tuto sobotní noc určitě potřebovat – Bokaye. Je to pokřik všech účastníků Bwiti a během obřadu se často zvolává. Každý obřad je pro ně vlastně cestou ze světa živých do světa předků. Tuto cestu provázejí vize, které jim umožňují přístup k jejich minulosti, přítomnosti ale i budoucnosti.
Praktikování rituálu Bwiti se provádí hlavně u dvou etnických skupin: Mitsogo a Fang, která se nejvíce vyskytují na sever od hlavního města. Původ rituálu je spjat s Pygmeji, od kterých se postupně rozšířil po celém Gabonu, ale i do sousedních zemí, Kamerunu, Konga a Rovníkové Guiney. V současné době je jeho tradiční a nejstarší forma Bwiti Mitsogo na ústupu, zatímco modernější Bwiti Fang se postupně rozšiřuje. Mezi těmito etniky jsou v obřadech určité odlišnosti, v Mitsogo je Bwiti vyhrazen pouze mužům, zatímco u kmene Fang se ho účastní i ženy. Současná forma Bwiti kmene Fang je synkretická, dochází v ní k prolínání prvků animismu a křesťanství a dokonce i Bwiti obřady se mohou konat v kostele. Kmen Fang byl také nejvíce ovlivňován katolickými misionáři, kteří praktikování Bwiti zakazovali. Leon M´ba před svým nástupem do funkce prezidenta Gabonu roku 1960 bránil Bwiti a užívání ibogy u francouzských koloniálních soudů. V roce 2000 byla iboga vyhlášena národním pokladem a Bwiti zařazeno mezi tři hlavní náboženství v Gabonu.
KOUZELNÁ IBOGA
Nedílnou součástí obřadu je konzumace drogy ibogy. Iboga je rozemletý kořen rostliny Tabernanthe iboga. Je to malý keř, který dorůstá až do výšky 1,5 metru a vyskytuje se v deštných pralesích západní Afriky. Rostlina obsahuje ibogain a další alkaloidy, které mají velmi zvláštní vlastnosti. V nízkých dávkách tlumí spánek a únavu, mají stimulační efekt. Ve vysokých dávkách způsobují halucinace. Největší koncentrace ibogainu se nachází právě v kořenech rostliny, menší množství je i v kůře a zbytku rostliny. Iboga je psychedelická, vytváří vizuální halucinace, které značně umocňuje tma. Ve velmi vysokých dávkách vyvolává silné zvracení, a může dokonce způsobit smrt. V současné době je pro své účinky zkoušena v léčbě drogových a jiných závislostí. Někteří cizinci do Gabonu jezdí dokonce záměrně, aby si samotný rituál vyzkoušeli na vlastní kůži, zbavili se svých závislostí a získali závislost novou. Droga způsobuje velmi hluboký a spirituální zážitek zrození a smrti, při kterém se rozmlouvá s duchy předků. Její účinek je závislý na dávce, 2–3 čajové lžičky pro ženy, 3–5 pro muže se užívají v časných hodinách obřadu, další dávky se berou po půlnoci.
Celý tradiční obřad Bwiti trvá tři noci, tzv. ngozes, které začínají západem slunce a končí až v ranních hodinách. Obřad začíná vždy ve čtvrtek, první noc je známá jako Efun – narození, druhá noc je Mwengue – smrt a třetí je Meyaya – znovuzrození. Bwiti se koná v chrámu zvaném mbandja. Je to místo jak pro noční ceremonie, tak i místo pro pohřební tance při úmrtí osoby vyššího postavení. Tradiční forma, Bwiti Mitsogo, je silně patriarchální a zasvěcováním zde procházejí pouze muži. K prvnímu zasvěcení dochází většinou mezi desátým a dvanáctým rokem. Má tři stupně iniciace, odpovídající dětství, dospělosti a stáří. Cílem je oprostit člověka od jeho vlastních psychických problémů, přičemž iboga mu pomáhá vyvolat v paměti všechny utlačované vzpomínky. Pokud vše proběhne úspěšně, je takto znovuzrozený člověk uznán platným členem společnosti. V Bwiti je skoro vše symbolické, gesta, písně, tance i hudební nástroje.
MIMO REALITU
„Bokaye, bokaye,“ uctivě zdravím všechny účastníky a zejména nejvyššího kněze, zvaného Kombo, sedícího v zadní části chrámu. Je schovaný za hradbou láhví alkoholu, zatím ještě zcela plných. To bude pořádná noc, říkám si. Moje oči upoutá křiklavě modrý kbelík, nachystaný uprostřed místnosti, jako by se snad měl dnešní noc používat. Ale k čemu? Zvracení při předávkování ibogou, napadá mě. Náhle přivádějí mladíka, který vypadá, že neví o světě. Posadí ho na lavici a kbelík strčí přímo před něj.
Usadím se do levé poloviny, která je podle tradice vyhrazena ženám. Tato strana symbolizuje smrt a měsíc. Pravá část patří mužům a symbolizuje opak, život a slunce. Uvnitř chrámu hoří posvátný oheň ze dřeva stromu okoume, který slouží k očištění chrámu před zlými duchy, vysvětluje mi sousedka Bertille, sedící vedle mne. V zadní části chrámu jsou vidět symboly Bwiti ve formě dřevěných vyřezávaných sošek.
Překonávám strach a nedůvěru a rozhoduji se také Ibogu vyzkoušet. Doufám, že dostanu malou dávku, říkám si, a vkleče, stejně jako ostatní účastníci obřadu, z knězovy dlaně dostávám ibogu. Můj první dojem není moc příjemný, je až přímo šílený – příšerně hořká chuť, která mi stahuje hrdlo, a celá ústa mám od ní dokonale zalepená. Vděčně proto přijímám vodu na zapití i z ušmudlaného kanystru a sedám plna očekávání zpátky. Brzy se dostavují první účinky. Moje smysly se zostřují a já jsem fascinována a moje oči jsou fixovány na plameny posvátného ohně. Vrhané stíny tancují na stěnách a dotvářejí tak mysteriózně magickou atmosféru obřadu. Uvnitř chrámu se mísí prach, kouř a těžká vůně pryskyřice. Celým chrámem zní hluboký hlas nejvyššího kněze „Co hledáte?“ „Bwiti, Bwiti hledáme,“ je slyšet ze všech stran, až se mi z toho točí hlava. Mísí se zde francouzština s jazykem Fang a místy nerozumím skoro ničemu. Rituál pokračuje. Jednotliví účastníci předstupují před shromáždění, přinášejí dary, hlavně alkohol, a představují se. Často se opakuje slůvko basé a bokaye, znamenající souhlas s tím, co mluvčí říká. Stále více sílí zvuk bubnů a posvátné harfy ngoma, která celý obřad doprovází. Nastává první vrchol obřadu – invokace, vyvolání duchů. Stejně jako ve většině zemí střední Afriky, i tady hudba slouží jako prostředek komunikace mezi světy živých a mrtvých. Následuje asi půlhodinové nepřetržité bubnování, které má přivolat duchy mrtvých předků. Tmavá těla bubeníků se lesknou potem, jak dlaněmi zběsile tlučou do napnuté kůže bubnů. Náhle mi do rukou vrazí dva klacíky, prý jako hudební nástroj, a já se snažím s nimi držet rytmus, i když bubnují s větší a větší frekvencí. Ostatní účastníci kolem mne se začínají natírat vonnými oleji a kaolinem. „Jelikož jsou duchové předků na onom světě popisováni jako bílé postavy, tak i my si potíráme celé tělo a tváře bílým práškem, kaolinem. Tímto ukazujeme, že už jsme pronikli do záhrobí,“ vysvětluje mi moje sousedka Bertille. Tanečníci si také zdobí čelo červenou svislou ¬čarou jako symbol mužského ¬pohlaví. Červená barva pochází ze stromu padouk a je to vlastně ¬rozemleté dřevo.
VYČERPÁNI
Po půlnoci nastává tanec s duchy, tanečníci se obléknou do tradičních šatů, bederní roušky si uvážou kolem pasu. Postavy zahalené do všudypřítomného kouře z okoume se přede mnou vynořují jako bílé přízraky. V ruce tanečníci drží pochodeň a freneticky víří po chrámu, až jiskry odletují do všech stran. Tanečníci jsou velcí mistři akrobacie, skáčou vysoko do vzduchu a následně klesají k zemi. Tanec nabírá na otáčkách, ve vzduchu jsou cítit magické síly a já jsem opojená vůní tajemna. „Každé gesto tanečníka, každé slovo je symbolické a má umožnit spojení s předky. Zdobíme se kůží ze šelem, která nás chrání před špatnými duchy, kolem krku si dáváme náhrdelníky z mušlí, představující radost z tance a transformaci do posmrtného života. Červené pírko na hlavě nám usnadňuje komunikaci se světem mrtvých a chrastítka musejí být v pravé ruce,“ objasňuje mi moje sousedka. Potom jsem svědkem nepřetržitého kolotoče zpěvů, tanců a rituálů, které trvají až do ranních hodin. Díky iboze se mi ani moc nechce spát, cítím se až neuvěřitelně svěže. Dohořením posvátného ohně z okoume nastává úplný konec obřadu a návrat ze světa duchů, ale to už nás ranní paprsky příjemně lechtají na kůži.
„Ibogu si tady dá občas každý, ale moc se o tom nemluví. Obřadu se účastním asi jedenkrát měsíčně, pomáhá mi oprostit se od problémů, a někdy může mít Bwiti i léčebný charakter. Duchovní vůdce mívá totiž obšírnější znalosti o rostlině a věří, že díky ní vidí do budoucnosti, může uzdravovat nemocné a mluvit s mrtvými předky,“ dozvídám se na závěr od Bertille.
Městečko Gunjur se ještě utápí v ranním oparu, když potkáváme holčičku Kaddy Touray. Je jí deset let a chodí do školy vzdálené šest kilometrů. Kaddyiny nohy se líně šoupou po asfaltu. Otáčí hlavu, jako by se ujišťovala, že opravdu jdeme s ní. Každý den musí Kaddy absolvovat tuto náročnou cestu pěšky. Teď ráno je ještě příjemně a teplota dosahuje patnácti stupňů. To se ale rychle změní. Pomalým tempem se pachtíme dále. A přece by stačilo naskočit do sedla kola a vyrazit. Nebýt toho všudypřítomného písku, člověk by nemusel skoro ani šlapat, tak rovná je tu krajina. Technický stav kol, těch, která tu poskrovnu jsou, odpovídá jejich stáří. Především brzda je tady skoro neznámé slovo. Brzdy nejsou potřeba, překážce se vyhnete, hada přeskočíte a v písku stejně zastavíte. Pokud už máte kolo, pak je dobré ho náležitě využít. Děti na kole svážejí dřevo i vodu. Na kole se také jezdí do mešity stejně jako do kostela, na kole se mlčí i svačí, zpívá i povídá. Tady jezdit je veselé a chodit smutné. Přemýšlíme o místní cyklistice a okolo nás se zatím začínají míhat šťastnější děti na rozvrzaných kolech. Většinou jedou na jednom kole hned dva školáci. Děti pokřikují na Kaddy a ta se směje. Je evidentně šťastná, že má exotický doprovod. Zpívá nějakou písničku a cesta tak lépe ubíhá.
ŠKOLA VZDÁLENÁ
Gunjur leží na pobřeží Atlantiku několik málo kilometrů vzdálený od hlavního města Banjulu. Jsou to jen rozesetá stavení (z pálených cihel s plechovou střechou) u hlavní silnice vedoucí z hlavního města. Život zde plyne pomalu. Při sčítání na silnici vedoucí do Gunjuru by statistik určitě došel k překvapivým číslům. Odhadem si troufáme říct, že devadesát procent dětí zde chodí do školy pěšky. A nejsou to rozhodně malé vzdálenosti. Jednoho staršího studenta se po cestě ptáme na dopravu do školy. „Děti tady chodí do školy velké vzdálenosti, často mnoho kilometrů, a jsou ve stresu, aby nepřišly na vyučování pozdě. Když přijdou pozdě, občas i dostanou. Teď, když někteří mají kola, je všechno jednodušší.“
Opouštíme starší studenty a po hodině nekonečné cesty se dostáváme k základní škole. Nad vchodem je cedule s nápisem Lower Basic School a motem „disciplína a tvrdá práce“. Klučina, ne větší než Kaddy, houpe velkým zvonem a svolává děti na hodinu. Děti se pomalu trousí ze všech směrů a žlutý písek dvora školy se začíná měnit v pestrobarevné klubko dětí. Ředitel školy něco chvilku vysvětluje, a potom začíná rozdávání dárků z charitativního projektu. Dnes bylo vybráno několik sirotků, kteří dostávají plátěné tašky. Dětí je na dvoře školy dva a půl tisíce a tašek sotva dvacet. Když chodí děti se skloněnou hlavou pro dárky, je nám do breku. Naštěstí už začíná krátká, zpívaná motlitba. Klubko se náhle rozděluje a školáci se rozcházejí do tříd. Jsou to jednotlivé malé budovy s plechovou střechou. Místo oken mají několik desítek malých, deseticentimetrových děr. Třída je vzdušná a překvapivě příjemně chladná. Školáčci nemají učebnice, někteří dokonce ani sešity. Učitel předčítá z knihy, nesoustředěné děti opakují, nepřemýšlejí, nýbrž papouškují jednoduché anglické věty. Hlavy pomalu padají na lavice, jak po dlouhé cestě do školy unavené děti odpočívají. O přestávce se ptáme ředitele na aktuální situaci ve škole. „Teď je pauza na oběd, všichni jsou venku. Během 30 minut se musejí najíst. V loňském roce jsme měli zajištěné jídlo z charitativního programu, ale ten už skončil. Nyní to funguje tak, že ti, kteří mají peníze, si mohou koupit jídlo ve stánku. Ti, kteří je nemají, musejí být hlady až do 14 hodin, a pak jdou domů.“
KOLA Z ČESKA
Po skončení školy se vydáváme s naší malou kamarádkou Kaddy pěšky domů. Znamená to dalších šest kilometrů a další hodinu pěšky ve čtyřicetistupňovém horku. V období dešťů to musí být ještě podstatně horší. Kaddy chodí do školy pouze šest kilometrů denně, a tak nemá nárok na kolo z českého projektu Kola pro Afriku. Proto Kaddy druhý den ve městě kupujeme úžasné růžové kolo, a děláme to rádi. Poté se loučíme s Kaddy, naší malou průvodkyní po nelehkém životě v Gambii. Přirostla nám za tu malou chvíli k srdci. Její rozzářené oči nad novým kolem jsou naší nejlepší odměnou. Jak to u dětí bývá, nadšení střídá smutek z našeho loučení. Nedá se nic dělat. Však smutek rychle zmizí, ale kolo snad bude odrazovým můstkem na její cestě za vzděláním.
My vám však chceme vyprávět ještě jeden příběh s velmi dobrým koncem. Tento malý zázrak má své centrum právě v gambijském městečku Gunjur. A i když většina místních asi neví, kde Česká republika leží, tak má zde výborný zvuk. Vraťme se ale na začátek roku 2012. Charitativní projekt Kola pro Afriku, který iniciovali Roman Posolda a Richard Gazda, tehdy startoval v Ostravě se sloganem „Každé kolo má dvě duše“. Projekt totiž symbolicky spojuje české dobré duše s těmi gambijskými. Za velmi krátkou dobu vzniklo s pomocí dobrovolníků 120 sběrných míst, kde můžete nechat staré nepotřebné kolo. Do dnešního dne bylo dětem do škol v Gambii odvezeno 1495 jízdních kol. Poděkování patří především všem dárcům kol v České republice a také dobrovolníkům ve sběrných místech. Stejně jako malá Kaddy už stovky gambijských školáků nechodí do školy pěšky.
Zambikes je firma, která vznikla na popud dvou amerických studentů během jejich studijního pobytu v zemi. Všimli si totiž, že velké procento místních je závislých na cyklodopravě. Založili tak společnost, která si kladla za cíl nejen poskytnout lidem kvalitní kola, ale i něco navíc.
Základním produktem firmy Zambikes jsou pro nás možná obyčejná, ale kvalitní horská kola. Ty ale v Zambii rozhodně nepatří mezi běžné spotřební zboží. Vzhledem k tomu, že zemi chybí potřebná infrastruktura a výrazná část obyvatel stále žije v odlehlých oblastech, existuje tu vysoká poptávka po spolehlivém dopravním prostředku. V řadě vesnic nenajdete ani jeden automobil a autobus tam jezdí jen jednou týdně. Pokud tedy potřebujete dovézt své výpěstky z pole do „města“, nebo koupit to, co si nevypěstujete, je kolo jediná možnost. Firma sama je distribuuje zdarma nebo za sníženou cenu do izolovaných oblastí, kde slouží lékařům, pastorům a učitelům, aby se mohli rychleji dostávat k lidem, kteří právě potřebují jejich pomoc. Cyklistická doprava zboží však není jediné, na co Zambikes myslí. Hned dalším produktem, který lze chápat jako „neziskový“, je Zambulance.
VOZÍKY NEJEN PRO PRVNÍ POMOC
Jak dopravit nemocného k lékaři, pokud nemáte auto, sanitky v zemi neexistují a navíc silnici představuje jen prašná cesta? Odpovědí může být právě vozík Zambulance, který je vybaven lehátkem a stříškou, a lze jej pohodlně zapojit za motorku nebo za kolo. Tahle ambulance na kolečkách je pak dodávána do míst, kde nejsou žádná zdravotnická zařízení, ale zároveň v okolí působí neziskové organizace, které tato střediska provozují. Tím dochází k zefektivnění celého nápadu a zároveň dobré ilustraci toho, jak může vypadat spolupráce neziskovky a firmy v praxi. Velice podobným produktem je potom Zamcart, tedy nákladní vozík, který má nosnost až 300 kg a umožňuje snadnější transport zboží na a z trhu. To, co mě však k Zambikes přivedlo, nebylo horské kolo nebo ambulance, ale bambus, který se používá nejen ve stavitelství a nábytkářství. Bambus je neuvěřitelně pevný a zároveň pružný a navíc vyroste skoro všude. Tohle věděli i zakladatelé Zambikes, kteří si zároveň uvědomili, že se jedná o skvělou alternativu k běžné oceli nebo hliníku, která je navíc velice levná a zároveň ekologicky velice šetrná. Nápad na výrobu kol z bambusu byl na světě.
Z DUTÉ TRÁVY KOLO
Po sklizni se bambus nařeže na odpovídající kusy, bambusové tyče se třídí, aby na nich nebyly žádné odštěpky. Vybrané tyče se zhruba 14 dní máčejí ve speciálním roztoku, a pak musí bambus zhruba měsíc vysychat. Teprve po této náročné proceduře je materiál na stavbu rámu přichystán. Samotná stavba rámu však zabere minimálně týden. Tyče se musejí zbrousit a napojit na kovové spojky. Když je kostra rámu hotová, jednotlivé spoje se omotají bambusovým lýkem. V momentě, kdy je rám hotový, se ještě celý přelakuje a opatří nálepkami, a konečně se může vydat ke svému budoucímu majiteli. Výroba každého rámu díky zdlouhavému procesu zaměstná pět Zambijců.
KAŽDÝ KUS JE ORIGINÁL
Bambusová kola jsou sice běžnému africkému spotřebiteli cenově nedostupná, ale jejich produkce má ve firmě zcela odlišný důvod. Tato kola jsou určena především na export do USA, Evropy i Japonska. To, že bambusové kolo například v Německu lze pořídit za 1200 eur, má své opodstatnění. Zisk z exportu hradí domácí provoz. Výrobu rámů nelze mechanizovat, každý kousek je ruční práce. Navíc celý proces výroby zabere i několik měsíců. Příběh Zambikes může sloužit jako inspirace. Jedná se o úspěšnou firmu, která působí nejen na domácím trhu, ale díky šikovným nápadům a dobrému vedení se jí podařilo expandovat i za hranice. Zároveň však má celospolečenské dopady. Firma v současnosti zaměstnává kolem 40 lidí, kteří mají nejen práci, ale zároveň byli ve firmě vyškoleni, takže jsou schopni práce na různých pozicích. Někdo je zběhlý v marketingu, jiný zase umí zkompletovat kolo a další ví, jak se vyrábí rám z bambusu. Díky těmto vědomostem mají další uplatnitelnost pro případ, že již z nějakého důvodu nebudou zaměstnáni v Zambikes.
S BAMBUSEM NEBO PĚŠKY, ŽIVOT JE POŘÁD TĚŽKÝ
Specializace firmy hraje další roli – díky distribuci kol a zdravotnických vozíků může řada lidí žít spokojenější a hlavně mobilnější život. Podle jednoho ze zakladatelů firmy může jednotlivec využívající Zamcart zvýšit svoje denní příjmy z 2 USD na 20 USD, protože je schopný transportovat více svého zboží do sousední vesnice na trh. Tyto přímé společenské dopady mají tzv. spillover effect, tedy efekt přelévání. V praxi to znamená, že pokud se zvýší blahobyt jednotlivce, má to pozitivní dopad i na další členy komunity. Člověk, který vydělá víc, totiž utrácí víc, a tím pádem se zvyšují zisky i dalším lidem v komunitě. Výroba kol z bambusu pak dostává další rozměr. Protože se bambus pěstuje přímo v Zambii, vzniká tak další prostředí zaměstnanosti a bohatnou další lidé. To však není jediná výhoda tohoto materiálu. Bambus je na rozdíl od oceli či hliníku, běžně užívaných na stavbu kol, zdroj obnovitelný. Zároveň jeho výroba v podstatě nedegraduje životní prostředí, nebo alespoň ne v takové míře, jako je tomu u klasických materiálů. Dalo by se proto říct, že cyklistika se díky použití bambusu stává ještě ekologičtějším způsobem dopravy, než tomu bylo doposud.
