Proč lidé ve východní části Demokratické republiky Kongo trpí podvýživou? Otázka, která se zdá být bez odpovědi. Přitom v tamní půdě vyroste a dá plody cokoliv, co do ní zarazíte.
Vůbec se mu nelíbí, že ho fotím. Mračí se a vyzáblými ručičkami se na nemocniční posteli křečovitě drží matky. Rachidovi Ntambovi jsou skoro dva roky, přesto váží jen 6,9 kilogramu. Ale ve srovnání se stavem před dvanácti dny, kdy měl podle záznamů pouze 5,7 kilogramu, už je cvalík. Klučina je jedním z mnoha podvyživených dětí, které rodiče v konžské provincii Jižní Kivu nezvládají správně krmit kvůli chudobě, kterou zapříčinily především boje mezi různorodými místní milicemi.
Podvyživený chlapec z vesnice nedaleko Lulingu měl štěstí, že ho matka k ošetření přinesla včas. Sestry do něho začaly lít minerály nabité mléko z prášku. Mají ho vedle jiných léků z dodávek Člověka v tísni, který v oblasti kolem Lulingu z peněz od českých dárců a od ECHO (Úřad Evropské komise pro humanitární pomoc) podporuje zdravotní střediska. Podvyživené děti jako Rachid dostávají ošetření a pobyt v nemocnici zadarmo. Nafouklé bříško, které se rýsuje pod Rachidovým kdysi bílým tričkem, je známkou špatného stravování. Na venkově vypadají všichni kluci a holky do deseti let, kteří se vždy seběhnou při příležitosti bělošské návštěvy jejich osady, jako by pozřeli balon bez rozkousání. Některé mají na břiše nalitý čudlík, který je u jejich vrstevníků v Evropě schovaný v prohlubni coby pupík.
Chudé menu
Děti i dospělí tu jedí pravidelně jedenkrát denně – vždy před spaním. Jen sporadicky slyším, že si zbytky od večeře nechají i na ráno. Jediným chodem je foufou (čte se fufu) – tedy ve vodě uvařená mazlavá koule z nadrceného sušeného manioku. Nejenže nemá žádnou chuť, ale co hůř, ani žádné pořádné živiny. Konžané ho však milují. Od hroudy si odtrhávají malé kousky, v dlani si z nich nacvičenými pohyby vytvarují kuličku a po namočení do oranžové omáčky je vkládají do úst. Kručící žaludek sice umlčí, ale tělu nic nedá. Takovou večeři tady mají den co den, občas vylepšenou o vysušené rybičky nebo zeleninu odporné chuti, která se na pohled podobá špenátu. A opravdu výjimečně se na talíři objeví kousek tuhého hovězího. V takových podmínkách dotaz na oblíbený pokrm působí jako z jiné galaxie.
V bohatších rodinách je také jednoznačným základem tabule foufou, ale přeci jen ho občas doplní rýže, vařené banány, kukuřice nebo ovoce, jejichž konzumace má na organismus blahodárný účinek. „Snažíme se lidem vysvětlit, aby jedli pestřeji, protože to pomůže jejich imunitě. Podvyživené děti jsou mnohem náchylnější k průjmům a dalším nemocem. Hodně by pomohlo, kdyby jedli více fazole nebo kdyby více používali kukuřičnou mouku. Jenže z ní vyrobené foufou jim moc nechutná,“ objasňuje ve zdravotním centru ve vesnici Lukala ošetřující Daniel Lutete Byangozi.
Hladová idylka
Při pohledu na zeleň okolo to vypadá, že když do trávy zarazíte pravítko, vyroste z něj strom. Půda je tu úrodná a deště vydatné. Nejsme v Sahelu, kde je každý klásek vykoupen rolníkovou dřinou. Ale i tady v zemi, která by mohla být vzorem pro rurální idylku, běhají obyvatelům střeva na prázdno. „Nominálně je Kongo hned po Indii nejpostiženějším státem planety. Hlad tu smrtelně ohrožuje na 1,4 milionu osob,“ říká v Bukavu Jean-Christophe Tapin, šéf pobočky nevládní organizace ACF (Accion contre la Faim – česky Akce proti hladu). Dodává, že v rozvojovém světě může podvýživa a s ní spojené problémy za polovinu všech dětských úmrtí.
„Nejvíce na hlad umírají v provinciích Katanga a Maniema,“ doplňuje jeho místní kolega a nutriční specialista Geoffrey Kasesi. „Je to proto, že ve válkou nejpostiženějších provinciích Severní a Jižní Kivu už působí řada zahraničních humanitárek, které dokázaly nejtragičtějším dopadům zabránit. Ale s dlouhodobým plíživým hladem, který zabraňuje dětem ve fyzickém růstu, snižuje jejich intelektuální kapacitu a naopak zvyšuje jejich náchylnost k nemocem, se neumíme vypořádat,“ vysvětluje.
Zatímco globálně počet podvyživených procentuálně klesá, ve středoafrickém státu je trend obrácený. Hlavní příčinou této zoufalé situace je nekonečný ozbrojený konflikt. Před jeho vypuknutím trápily Kongo mnohé problémy, ale masově nafouknutá bříška k nim nepatřila. Válka východ republiky sužuje od té doby, co se sem v roce 1994 přelila rwandská genocida. Pro účely tohoto textu nechme rozebírání komplikované situace stranou. Stačí, když si řekneme, že se bojů bez jasně vymezených front účastní čtyřicítka vzájemně znepřátelených skupin, jejichž hlavními zbraněmi jsou kalašnikovy a mačety. Svoji dominanci na dobitém území dokazují hromadným znásilňováním žen.
Vstup zakázán
Lidé před bojůvkami, které jim vybrakují spíže, často opouštějí domovy a přestanou se starat o svá pole. Uprchlíci se buď schovají v lese, nebo se přesunou o několik desítek kilometrů dál do obydlí svých příbuzných, kteří však pro ně ale nemají dostatek zásob. Ve vesnici jsou uprchlíci cizí a proto si mohou nové políčko vyklučit až daleko od ní. To představuje denně dvě až tři hodiny chůze jedním směrem a velké riziko, že vás v džungli někdo přepadne.
Přitom spousta nevyužitého terénu je ale i na dohled od chýší z nepálených hliněných cihel. Ale místní zvyklosti je často nedovolují obhospodařovat. Luca Fontana z malé neziskovky Hnutí za boj proti světovému hladu uvádí konkrétní příklad ze svého působiště Katana 50 kilometrů na sever od Bukavu. „Většina blízké půdy patří kostelu, jenže jeho představitelé zakazují, aby se na tom terénu cokoliv pěstovalo. Obyvatelé se nebouří, protože církevní představitelé mají mezi hluboce věřícími Konžany velkou autoritu,“ stěžuje si mladý Ital. Jeho plán, jak s hladem v Kongu bojovat, je rozšířit chov místních hlodavců, připomínajících přerostlá morčata, jejichž maso by rolníkům poskytovalo dostatečné množství proteinů. „Jenže nyní to nemohu udělat, kdybychom rychle se rozmnožující zvířata rozdělili podle plánu do rodin, lidé by je hned snědli,“ krčí rameny s tím, že nejdříve je nutné přemoci akutní podvýživu a teprve pak se věnovat prevenci.
Jeho plán však naráží na základní úskalí, kterými jsou kulturní vzorce. Přesvědčit místní, aby chovali savce, kterého jsou navyklí lovit v džungli, nemusí být vůbec snadné. Návštěvník se diví, proč na venkově, kde všude pobíhají kozy, mají děti nafouklá bříška. „Kozy slouží jako směnný prostředek. Platí se jimi třeba za nevěstu nebo pokuty v komunitních sporech,“ rozkrývá tradice ve vesnici Mela zdravotník Watelaninua Witandayi. „Výjimečně se nějaká zabije, když se koná velká oslava, ale většinou se prodají do města,“ dodává.
Nu, dobrá. Proč se tedy alespoň nepodojí, když živiny z jejich mléka dětským organismům evidentně chybí? Witandayi se na ten dotaz zašklebí, jako bych mu navrhoval spolknout živou žížalu. Nekruťme nad tím hlavou. Měnit stravovací návyky není jen tak.
Populační exploze
Problémem je také to, že se přes zoufalé podmínky nesnaží Konžané regulovat velikost svých rodin. Na omezené zdroje tak připadá stále více kručících žaludků. Například vyhladovělý Rachid z úvodu článku je ještě tak malý, že by mohl stravu čerpat z matčina prsu. Jenže u bradavky ho už nahradila jeho sestřička.
Jejich osmnáctiletá matka žije se svými dvěma nemanželskými potomky u rodičů. Ptám se jí zda si při svých velice omezených ekonomických možnostech pořídí další syny a dcery. Ještě dříve, než je otázka z francouzštiny přeložena do jazyka etnika Rega, říká doprovázející zdravotní sestra Apoline Munangi povzbudivě: „Jak by neměla? Podívejte, jak je mladá. Ta přivede na svět ještě spoustu pěkných dětí.“ Dotazu k čemu to ale je, rodit další a další mimina, když ani pro jejich sourozence není co do úst, se ošetřovatelka jen směje. Plánování rodiny často v Kongu bere jako bělošskou pošetilost i zdravotní personál.
S tímto přístupem je bohužel velice pravděpodobné, že se Rachid do nemocnice s akutní podvýživou dostane znovu. Těšit ho může alespoň to, že tou dobu už bude k dispozici lék Plumpy´Nut, který milují všechny konžské děti. Aby také ne, když jedno balení obsahuje více cukru než kolik v dosavadním životě spotřebovali.
Kdybychom měli věřit všem středověkým legendám, byl by ďábel velmi plodný architekt. Po celé Evropě se totiž nacházejí stavby nesoucí jeho jméno, jejichž historie je plná příběhů o podivných smlouvách, zaprodávání duší a zahrávání si s pánem pekla. Nejčastěji se v tomto kontextu setkáme s mosty, které spojuje kromě legend také očividná náročnost zbudování. Při pohledu na některé z nich si člověk musí říct, jak je naši předci vlastně dokázali postavit. Máme přijmout odpověď ukrytou v jejich názvu?
Na začátku je vždy velmi podobný příběh. Lidé si přejí zkrátit cestu z místa na místo, ale na trase existuje jeden kritický bod, který nejde překonat jinak než stavbou mostu. Ten by se měl obvykle klenout přes nějakou úzkou rokli či propast, případně přes silný tok řeky. Lidé přemýšlejí, jak to správně udělat, ale nic je nenapadá. Nakonec musí využít krajní variantu, a tou je prosba o pomoc vládce samotného pekla. Ten se na zavolání dostaví a ochotně souhlasí, to je ostatně jeho přirozenost. Za svůj dobrý skutek však žádá cenu – duši některého ze smrtelníků, obvykle toho prvního, kdo most překročí. Tady se jednotlivé příběhy začínají různit, protože poradit si s ďáblem, to už chce notný kus fantazie.
Nečekaná cena
A tak třeba ve welšském Ceredigionu za lidi vyřešil problém pes, který už se nemohl dočkat, jak se po novém mostě proběhne. První duše byla ta jeho a ďábel tak musel odejít bez té lidské. Stejně to vyřešili v italském městečku Borgo a Mozzano. Tam ovšem pejsek tak natěšený nebyl a místní ho podle pověsti museli do kroku trochu nutit. Ďábel, zřejmě poučen předchozími nezdary, na to šel u stavby mohutného opevněného mostu Pont Valentré ve francouzském Cahors jinak. Nežádal nějakou náhodnou duši, ale přímo duši stavitele. Ten souhlasil, ovšem pod podmínkou, že ji dostane až ve chvíli, kdy bude stavba zcela dokončena. Ďábel tedy při stavbě pomáhal, jak mohl, a to až do posledního okamžiku. Když měl být položen poslední kámen, dal mu stavitel mostu síto, aby s jeho pomocí donesl vodu k rozmíchání malty. Ďábel nic takového samozřejmě nemohl provést, most nebyl nikdy zcela dokončen, a tak opět musel odejít s prázdnou. Ovšem ne tak docela, na památku si vzal alespoň jeden kámen z centrální věže mostu. Místní se jej několikrát pokusili obnovit, ale kdykoli tak učinili, vzal si čert další. Dnes je na tomto místě soška ďábla, připomínající celý příběh.
Jeden z nejzajímavějších ďáblových mostů s bohatou historií můžete navštívit v centrálním Švýcarsku, nedaleko města Andermatt. Nachází se v soutěsce Schöllenen, kterou vyhloubila řeka Reuss. Na pěti kilometrech délky překonává říční tok výšku zhruba čtyři sta metrů. Takový sešup je nádherná podívaná, voda burácí mezi skalami, tvoří četné kaskády a vodní tříšť dopadá na stěny daleko od samotného toku. Při jarních táních se navíc průtok vody v soutěsce zmnohonásobí, a ta se pro veřejnost zcela uzavírá. Krásné a divoké místo je ale zároveň jedinou přístupovou cestou do nitra Alp, takže už v raném středověku hledali lidé způsob, jak se v soutěsce pohybovat. Nakonec zbudovali na levém břehu řeky cestu. Ta se poměrně pohodlně vine nad řekou až do kritického bodu, kde tvoří řeka velký zákrut a skála na levém břehu vybíhá daleko nad vodu, takže není kudy cestu vést. Jako jediné řešení se tak ukázala stavba mostu, který měl pocestné převést na pravý břeh řeky, kde už je prostor pro normální cestu.
Tři v řadě
Vybudovat ovšem dřevěný most (událost se odehrála ve 13. století) několik desítek metrů nad řekou se ovšem podle pověsti ukázalo jako nadlidský úkol, a tak si místní zavolali na pomoc ďábla. Ten zvolil svůj oblíbený přístup – most postaví, ale žádá duši prvního, kdo jej přejde. Vesničané souhlasili a po skončení stavby popohnali přes most kozu. Ďábel se cítil uražen a rozhodl se, že most opět zničí. Níže po proudu řeky sebral obrovský kámen a vydal se s ním k mostu, že jej nadobro zlikviduje. Cestou ovšem potkal stařenku, která se nezalekla a ukázala mu kříž. Ďábel vzal roha a kámen dopadl tam, kde před chvíli pekelník stál. Vidět ho tam můžete dodnes (i když na mírně jiném místě, byl posunut o několik desítek metrů kvůli stavbě silnice). V 17. století byl most zvaný Teufelsbrücke přestavěn na kamenný. V roce 1799 pak byl svědkem bitvy, kdy se přímo na něm střetly rakousko-ruské oddíly s vojáky Napoleona. Most byl během střetnutí těžce poškozen ustupující francouzskou armádou. Vydržel ale až do roku 1888, kdy jej zničila bouře. Dnes jsou v soutěsce Schöllenen mosty dva. V roce 1820 byl ještě v době existence toho původního postaven druhý. Dnes je přístupný pro pěší turisty a je z něj skvělý výhled na bouřlivý tok řeky Reuss. Třetí, betonový, byl postaven v roce 1958. Ten starší totiž nevyhovoval zvyšujícím se dopravním nárokům. Dnes už je ovšem v soutěsce zase klidněji, protože většina tranzitní dopravy pod Alpami probíhá Gotthardským tunelem. Máte tak možnost v klidu si místo projít a popřemýšlet, jak by šel na tomto místě postavit dřevěný most bez pomoci samotného ďábla. Mně to moc vymyslet nešlo.
Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.
Digitalizace
Přesuňme se o pár let zpět. Kdo chce hledat své kořeny, musí se objednat do místně příslušného archivu. Objednací lhůta v lepším případě tři týdny, v nejžádanějších lokalitách i půl roku. Navíc, byli-li vaši předci stěhovaví, může to znamenat cestu za kýženou matrikou přes půl republiky. Nemluvě o anabázi pro potomky českých emigrantů rozesetých po celém světě. „V badatelně máme maximálně 30 míst a většinu jich obsazovali právě genealogové. K nám jezdili hodně potomci českých Němců z Německa nebo Rakouska. To byly často celé rodiny, které si na to braly dovolenou. To už skončilo. Teď jich tu sedí pár,“ popisuje všední obraz badatelny archivářka z Litoměřic Markéta Vladyková. Kam se jí badatelé ztratili, ví jasně. Sleduje návštěvnost webových stránek s digitalizovanými matrikami. „Jsou tam stovky přístupů ve všedních dnech a o víkendu se to blíží k tisícovce,“ poznamenává. Obsloužit tolik zájemců v badatelně by ani nebylo v silách archivu. Digitalizace ovšem šetří nejen ruce a nohy archivářů, ale především chrání matriky, které půjčováním samozřejmě trpěly. „Listováním se často potrhají, dokonce jsme zaznamenali i případ, kdy někdo vyřízl záznam svého předka žiletkou a nenávratně tak zničil tuto informaci pro případné další zájemce. Navíc záznamy jsou oboustranné, takže poškodil i data další osoby,“ podotkla archivářka. To nyní nehrozí. Matriky se od zpřístupnění digitalizované verze takřka nepůjčují.
Posmrtné křty
K veskrze praktickému kroku, jakým digitalizace historických pramenů je, se české archivy rozhodly v roce 2007. Matriky jako nejfrekventovanější z nich, měly přijít na řadu první. A právě v tu chvíli se na scéně zjevili mormoni. Tedy vlastně to nebylo tak překvapivé zjevení. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a její organizace Family Search se o kopírování českých archiválií zajímala už od pádu železné opony. Pořizovala tisíce kopií matričních záznamů na mikrofilmy. Její pověřenci to většinou činili jako řadoví badatelé. Už tehdy jim některé archivy nabídly zvláštní podmínky výměnou za poskytnutí zhotovených kopií. Jinde ovšem mormoni budili nedůvěru. Nedařilo se dojednat s českým státem generální dohodu o systematickém kopírování archiválií. Třeba na Slovensku takové ujednání vzniklo už v roce 1991. I když i tam katolická církev protestovala a nařídila svým farářům, aby mormonům nevydávali nejmladší matriky, které zatím ještě opečovávají jednotlivé farnosti. Proč tolik obezřetnosti? Oponenti tvrdí, že mormoni nashromážděná data zneužívají. Problematicky vnímají hlavní důvod, pro které tato církev všechna genealogická data sbírá. Tím je posmrtné křtění předků příslušníků církve, které dle mormonského učení dává příležitost spasit jejich duše. Mormoni se totiž cítí jako jediní hodni skutečně dosáhnou spasení. Při této snaze se občas dopustí netaktního přešlapu, třeba pokřtí i židovské předky. Takové nechtěné cti se nedávno dostalo například slavnému lovci nacistů Simonu Wiesenthalovi.
Matrika v kameni
Bez ohledu na pohnutky mormonů zůstává faktem, že udělali za český stát práci, která by stála obrovské peníze a moře času. Několik let poskytovali na scanování matrik bezplatně své vyškolené pracovníky a špičkovou kopírovací techniku. Jednu kopii si ponechali a jednu poskytli archivům. V režii českých archivářů pak zůstalo zřízení prohlížecích portálů a jejich vybavení orientačními pomůckami. V matrikách je tak možné listovat na specializovaných stránkách příslušných oblastních archivů anebo na centrálním webu mormonů (https://familysearch.org). Česko a Slovensko patří z pohledu mormonů k nejlépe genealogicky zdokumentovaným lokalitám. Kopírování matrik je tu u konce. Tím ale zájem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů nekončí. Už nyní pracují na digitalizaci dalších archiválií genealogické povahy, jde o pozemkové knihy, operáty ze sčítání lidu z let 1843-1921, historické adresáře, policejní přihlášky a podobně. V nejbližší době se chystá církev zpřístupnit dalších 20 milionů scanovaných obrázků s těmito prameny. Velmi intenzivně teď kopírování probíhá v Itálii, podařilo se zlomit dlouholetý odpor v silně katolickém Polsku, slibně se rozvíjí spolupráce v Bosně, v Chorvatsku nebo Maroku. Všechna nasbíraná data putují do skalního trezoru v Salt Lake City, postaveného mezi lety 1958 až 1963. Kdyby došlo při nějaké katastrofě ke zničení na papíru psaných matrik, tady zůstanou zachovány údaje o miliardách lidí ze 100 zemí světa ve 170 jazycích. „Byla jsem tam osobně, je to obdivuhodné dílo. V té žule není jediná prasklinka, takže tam nepronikne ani kapka vody. Ovšem není to jediné úložiště dat. Všechny kopie máme pro jistotu uchovány ve třech exemplářích na třech místech. Tedy provozujeme ještě dva další podobné bunkry,“ poznamenala představitelka genealogické společnosti Církve Ježíše Krista Svatých posledního dne pro Českou republiku Inna A. Koňušin. Podle ní není za touto aktivitou mormonů jen touha po zajištění spásy pro své předky. „Je důležité zjistit o předcích co nejvíce. Naše děti znají spoustu příběhů o svých praprarodičích. Mluvíme o nich jako o živých, ne jako o mrtvých. Předci jsou součástí nás a mají na nás vliv. Rodinná pouta totiž trvají navždy.“
Ve 3. století před Kristem vyhrál faraon Ptolemaios IV. bitvu, ve které jeho bojoví sloni fatálně selhali. Po staletí si vědci lámali hlavy, jaká zvířata si to vlastně egyptský vládce opatřil. Vždyť přece slon z Afriky je větší než z Indie a měl by mít tedy převahu.
Egypt pomalu ale jistě vyklízí místo na výsluní mezi středomořskými civilizacemi a navíc je oslabený dvorskými intrikami. Snad i proto si Antiochus III. troufl na kdysi tak silnou zemi. Vyprahlou plání proti sobě postupují dvě armády. Vzduch se tetelí horkem, pod nohama mužů i zvířat se zvedají mračna prachu. Ze severu, směrem od Gazy, se blíží v čele dvaašedesáti tisíc mužů, šesti tisíc jezdců a stovky válečných slonů seleucký král Antiochus III. Jeho říše sahá od Turecka po Irák. Antiochovi to ale nestačí a rád by posunul hranice svého impéria dál na jih, až do Sýrie. Z jihu, od města Raphia (Rafáh) pochoduje vstříc Antiochovým vojům sedmdesát tisíc pěšáků provázených pěti tisícovkami jezdců a více než sedmdesáti slony pod velením egyptského faraona Ptolemaia IV. Faraon je odhodlán bránit Sýrii za každou cenu.
Je 22. června roku 217 před Kristem a bitva, ke které se schyluje, bude zaznamenána jako jeden z největších střetů čtvrté syrské války. Na rovnováze sil toho bitva u Rafáhu mnoho nezmění. Obě starověké mocnosti se utkají o Sýrii ještě ve dvou následujících válkách. Přesto vejde masakr, známý také jako bitva u Gazy, do dějin. Je to jediná bitva, ve které byli nasazeni sloni afričtí proti slonům indickým. Průběh a výsledek bitvy u Rafáhu se nám dochoval v rozsáhlém díle Dějiny řeckého historika Polybia. Pro Ptolemaia IV. se bitva zpočátku nevyvíjela vůbec dobře. „Jen několik Ptolemaiových slonů se odvážilo do blízkosti nepřátel a muži sedící ve věžích na sloních hřbetech spolu bojovali dlouhými kopími. Také sloni spolu zápolili. Postupovali ze všech sil vpřed a přetlačovali se čely. S kly navzájem pevně zaklesnutými se snažili jeden nad druhým získat převahu, dokud ten silnější nedonutil slabšího, aby se natočil a odhalil bok. Pak ho nabodl kly podobně, jako to dělá býk svými rohy. Většina Ptolemaiových slonů ale odmítala boj, který je africkým slonům vlastní. Nevydrželi pach a troubení indických slonů a vyděsila je jejich velikost a síla. Zvedli oháňky a prchli dříve, než se vůbec k indickým slonům přiblížili,“ líčí úvodní fáze bitvy Polybius.
Ptolemaiovi pěšáci a jezdci nakonec za zhroucenou sloní frontu zaskočili a dovedli bitvu do vítězného konce. Král Antiochus III. prchl ke Gaze a na bojišti zanechal deset tisíc mrtvých. Čtyři tisíce jeho mužů padlo do zajetí.
Malí sloni
Celé generace badatelů braly Polybiův popis bitvy jako fakt. Dokonce i ve vědeckém latinském názvu Elephas maximus pro slona indického se zřejmě odrazilo historikovo tvrzení, že afričtí sloni, zařazení do šiků Ptolemaiovy armády, byli menší než indičtí sloni bojující v armádě Antiocha III. Latinské „maximus“ lze přeložit jako „veliký“ či „největší“.
Přírodovědci však upozorňovali, že Polybiův popis neodpovídá skutečnosti. Indický slon dorůstá výšky do 270 centimetrů a obvykle váží kolem tří tun. Slon africký bývá o půl metru vyšší a o dvě tuny těžší. Z Polybiova líčení vyplývá, že Ptolemaiova armáda získala bojové slony z území dnešní Eritreje, a museli to tedy být sloni afrického původu. Jak to, že byli menší než Antiochovi sloni indičtí? Záhada malých afrických slonů v Ptolemaiově armádě se zdála objasněná v roce 1948, kdy přírodovědec William Gowers došel k závěru, že Egypťané nevyužívali běžné stepní slony africké, ale příslušníky druhého afrického druhu slona – slona pralesního (Loxodonta cyclotis). Tento tlustokožec žije v hustých rovníkových deštných lesích západní Afriky. Dorůstá výšky kolem 230 centimetrů a váží nejvýše čtyři tuny, ale často mnohem méně. Egypťané mohli použít pro válčení právě tyto menší africké slony. Možná i proto, že jejich odchyt, transport a výcvik nebyl tak obtížný. Ale bylo tomu opravdu tak?
Dnes přežívá v rezervacích na jihu Eritreje jen něco málo přes sto slonů, kteří vzhledem pralesní slony nepřipomínají. To ale neznamená, že před více než dvěma tisíciletími nevypadala eritrejská populace slonů jinak a sloni pralesní v ní neměli významný podíl. Oba druhy slonů z černého kontinentu – slon africký a slon pralesní – se mohou mezi sebou křížit a jejich potomci jsou plodní a plně životaschopní. Mohli lovci pro faraona Ptolemaia IV. získat v Eritreji drobnější slony pralesní?
Na tuto otázku se pokusil odpovědět tým vedený americkým biologem Adamem Brandtem z University of Illinois. Vědci nejprve nasbírali trus eritrejských slonů. Nachází se v něm velké množství odloupaných buněk střevní sliznice. Z těch je možné izolovat dědičnou informaci slonů, a tu pak podrobit analýzám. Brandt a jeho spolupracovníci se soustředili na tzv. mitochondriální DNA, kterou předává potomkům pouze matka. Tato část dědičné informace se u slonů afrických a slonů pralesních nezaměnitelně liší. A to představovalo při pátrání po identitě Ptolemaiových bojových slonů nespornou výhodu.
Sloní stáda tvoří samice spolu se svými nedospělými potomky. Zatímco dcery zůstávají po dosažení pohlavní dospělosti „doma“, synové jsou ze stáda vypuzeni. Sdružují se v mládeneckých partách, toulají se po rozlehlých územích, a když se dostanou do říje, vyrážejí na námluvy za stády slonic. Dá se proto předpokládat, že sloní samice žijící na území dnešní Eritreje jsou potomky slonic, jejichž stáda se touto oblastí potulovala už v dávných dobách, kdy Ptolemaios IV. a Antiochus III. válčili u Gazy o nadvládu nad Sýrií. Pokud tehdy žili na tomto území sloni pralesní, pak by se jejich typické dědičné znaky měly přes desítky pokolení dochovat právě v mitochondriální DNA, děděné po přeslici.
Bitva o přežití
Adam Brandt nenašel v dědičné informaci eritrejských slonů ani špetku příměsi z DNA slonů pralesních. Jsou to čistokrevní sloni afričtí a mnohé nasvědčuje tomu, že žijí jako izolovaná populace už dlouhou dobu. Jejich dědičná informace proto pomalu, ale jistě ztrácí na různorodosti, což s sebou nese hrozbu degenerace a výskytu dědičných poruch.
Výsledky výzkumu dědičné informace eritrejských slonů tak vyvrátily spekulace o tom, že fiasko Ptolemaiových slonů jde na vrub jejich pralesního původu. V Eritreji se dali i před více než dvěma tisíciletími pochytat jen sloni afričtí. Jak to, že je historik Polybius vylíčil jako menší? „S největší pravděpodobností řecký historik při popisu bitvy připojil svou vlastní interpretaci, týkající se vzájemné velikosti asijských a afrických slonů. V té době kolovaly napůl mýtické zprávy o úžasné velikosti slonů z Indie. Polybius je pravděpodobně znal a čerpal z nich mylné přesvědčení, že sloni indičtí jsou největší ze všech slonů,“ říká člen Brandtova výzkumného týmu Alfred Roca. Výzkum amerických genetiků potvrdil, že populace eritrejských slonů afrických je skutečně unikátní a zároveň i ohrožená. V současné době eritrejská vláda usiluje o jejich záchranu. V posledních letech se zvětšila plocha, kterou sloní stáda v Eritreji obývají, a mírně narostly i stavy těchto jedinečných zvířat. Adam Brandt zvažuje, zda by nebylo vhodné snížit riziko degenerace eritrejských slonů tím, že by se do izolované populace vypustila zvířata z jiných oblastí. Vědci už vytipovali, že nejvhodnější by bylo použít pro „osvěžení krve“ slonů v Eritreji slony ze savan z východní Afriky. Ti mají k malé eritrejské sloní populaci geneticky nejblíže. Nezbývá než doufat, že v téhle bitvě o přežití eritrejští sloni zvítězí.
Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět
Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.
Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?
Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.
Kdy jste vyrazila na svou první cestu do Finska?
Tu jsem podnikla v 62 letech. Tehdy jsem neměla ani korunu, protože jsem ještě neměla nárok na důchod. Půjčila jsem si 50 dolarů a synovy boty a jela jsem přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Ve Finsku jsem tehdy málem zmrzla, a tak jsem se rozhodla rovnou jet do tepla. Vyrazila jsem do Varšavy na izraelskou ambasádu. Konzul mi ale řekl, že potřebuji mít kapesné 60 dolarů denně a prokázat stálý příjem, abych mohla jet do Izraele. Vytáhla jsem z kapsy všechny svoje peníze. Vysvětlila jsem mu, že to je vše, co mám, že jídlo mám v batohu z Polska. Nakonec mi popřál příjemný pobyt.
Kolik zemí jste celkem procestovala a kde všude jste byla?
Kromě Anglie, Irska a Islandu, kde je na mě moc zima a prší, takže nemůžu spát pod stanem, jsem projela celou Evropu. Mimo ni jsem byla v Izraeli, v Ománu, v Číně, v Japonsku, procestovala jsem část Ruska, Kazachstán. Byla jsem u Kaspického moře. Pak jsem se podívala i do Kolumbie a na Kubu. Celkem jsem byla ve více než šedesáti zemích světa. A co je cílem mých cest? Nejsem klasický turista, nezajímá mě, kdy byla postavená jaká budova. Spíš mi utkví v paměti setkání s obyčejnými srdečnými lidmi. A ti jsou všude na světě.
Kde jste byla naposledy?
Nedávno jsem začala pracovat. Mám jen měsíc dovolené, a tak už nejsem tak volná jako dřív. Naposledy jsem byla na řeckém ostrově Ikaria. Velice ho doporučuji z mnoha důvodů. Kromě krásné přírody tu mají lidé zajímavé názory a životní filozofii. Jsou soběstační, zdraví a zapomínají umírat. Mnohým je přes sto let! Pět dní jsem jela stopem tam, dva týdny jsem si užívala na ostrově, sedm dní stopem zpátky. Víte, kolik mě to celé stálo? Se vším všudy 100 eur. Kupovala jsem si i čerstvé ovoce. Ještě mi zbylo na to, strávit příjemnou noc na benzince. Poslední větší cesta ale byla loni, kdy jsem jela do Vietnamu.
Tam jste taky jela stopem?
Jistě, ten jsem projela stopem celý, ze severu na jih a poměrně rychle a bez problémů. Měla jsem totiž doporučující dopis od ředitele místního archeologického muzea. Cítil se být zavázán jednomu Polákovi, který se přičinil při stavbě toho muzea. V dopise stálo: „Pomáhejte polské důchodkyni Terese Bancewiczové“. Když mi došly peníze, čekala jsem, až mi pošlou důchod a pak jsem se hned vydala dál.
Stopovala jste i v České republice?
Musím se přiznat, že jsem sem jezdila často hlavně v 60. a 70. letech v rámci organizovaných zájezdů i s dcerou a synem. Mám Čechy moc ráda. Líbilo se mi v Jablonci nad Nisou v muzeu bižuterie. Byla jsem také ve zlaté Praze. Přespávala jsem v Česku v klášteře německých křižáků, když jsem jela na Balkán. Řádový bratr se mě ptal, jestli mi kvůli válkám nevadí křižáci, když jsem Polka… Copak ale má cenu vracet se do tak hluboké historie? Na Slovensku jsem zase spávala v cikánských osadách. Mám moc ráda jejich hudbu, to se mi líbilo. Evropa je pro mě teď už jen spíš tranzitní prostor pro Blízký východ a do Afriky.
Máte spoustu historek z cest. Vzpomenete si na nějakou z Afriky?
Když jsem spala pod stanem na Sahaře, přijel za mnou nějaký mladý muž. Chtěla jsem se mu pochlubit, že jsem v té poušti strávila noc úplně sama. On ale zvedl prst k nebi a upozornil mě na to, že nejsem nikdy úplně sama. Je se mnou Alláh. Povídali jsme si u ohně a on se ke mně najednou začal nebezpečně přibližovat. Prý zda se nemůžeme přitulit, když jsme takhle sami na Sahaře a nikdo nás nevidí. Odstrčila jsem ho s tím, že nás přeci vidí Alláh. (smích)
Jak máte těžký batoh? Co v něm nosíte?
Vybavuje se mi teď další příhoda. Mám arabizovaný pas z doby, když jsem se chystala do Libye. Když jsem s ním přijela do Izraele, vůbec nechápali, proč mám pas psaný arabským písmem. Celnice zavolala vojáky, ti mě podrobili velmi zevrubné prohlídce. Ženy mě svlékly a začaly mě ohledávat těmi všemi přístroji. Jako vždycky jsem se tomu hrozně smála, bavilo mě to. Ostatní si museli myslet, že pašuju drogy. Vytáhli mi všechno z ruksaku. Trvalo jim to asi 40 minut. Já už dlouhá léta cestuji a znám každé zákoutí batohu. I potmě najdu všechno v každé malé kapsičce. Oni mi začali cpát všechny ty věci zpátky, což jim samozřejmě nešlo. Zírali, že s sebou vozím opravdu jen základní věci – hygienické potřeby, pár kusů oblečení, stan, spacák, příbory, několik kilo mnou malovaných pohlednic na prodej a nějaké jídlo.
Jak se udržujete fit? Zvládáte s přehledem i země, kde je opravdu hodně velké teplo…
Mám velmi nízký tlak a většinou mám i nízkou tělesnou teplotu. Pro mě je Sahara ráj. Zdraví mi slouží velmi dobře. Nikdy jsem se před cestou neočkovala. Pila jsem už vodu ze všech možných zdrojů – třeba z rybníčku u dálnice v Německu – ale nikdy jsem nechytla žádnou infekci. Napsala jsem i malou knížku, rádce mladého stopaře. Doporučuji si dva týdny před cestou zkoušet nové boty, nový batoh, ochodit i ponožky. Nebrat si s sebou moc konzervovaných jídel, masné výrobky, ale spíš něco trvanlivého, co vydrží i po rozdělání. Nepotřebuji žádný speciální trénink, protože se rychle aklimatizuji a předcházím problémům. Občas ale pochoduju s batohem kolem našeho domu a soused se ptá: „Co děláte, paní Tereso?“ Já odpovídám, že trénuji na další výpravu.
Co říká rodina na vaše cestování?
Jan, můj manžel, se kterým dlouho žijeme v odloučení, i když v jednom domě, říká, že mu to je jedno. Děti se o mě bály, ale já jsem si stejně vždycky dělala, co jsem chtěla. Nedělám nic, co by někomu ublížilo. Říkám jim, že až umřu a oni pojedou pro moje tělo, tak se aspoň podívají do nějaké hezké země. (smích) Můj syn je námořník, takže mu v práci taky hrozí nebezpečí. Můžou ho přepadnout piráti, bouře. Syn, který zemřel, byl letec. Adrenalin po mně zdědili oni dva, ale dcera se spíš potatila a má ráda luxusní dovolené.
Byla smrt vašeho syna impulsem začít ještě víc cestovat?
Ne, to nebyl ten rozhodující moment. Když umřel, byla jsem zoufalá. Cestovat jsem ale začala, abych se dostala z deprese, když jsem byla nezaměstnaná. Pár let před důchodem jsme se přestěhovali na venkov do ruiny se zahradou, abychom přežili z toho, co si vypěstujeme. Plíživě přišla deprese. Chtělo se mi umřít a ani jsem nevěděla proč. A tak jsem změnila svůj život. Já se synem stále mluvím, i když už není mezi námi. Nevěřím na posmrtný život, ale pomáhá mi, když si mám s kým promluvit. Když se smráká a u dálnice není místo na stanování, tak mu říkám: „Synku, celý život jsem ti pomáhala, tak teď pomoz ty mně.“ Přijede auto a řidič mě pozve, abych si postavila stan u něj na zahradě.
A kam se teď chystáte?
Chci jet do Severní Koreje. Už tři roky se na to připravuji. Seznámila jsem se s turistickým průvodcem, který tam žije a je Polák. Dneska by to prý vyšlo zhruba na 700 eur. Pokud se setkám s tím chlápkem, tak pojedeme spolu vlakem, budeme bydlet v nejlevnějších hotelech, nakupovat nejlevnější jídlo. Žádné maso a alkohol – to je tu určené západním turistům, kteří jsou ochotní platit.
