TEXT: Jiří Škoda, FOTO: Globe media/Reuters/Carlos Barria
Co mají společného neonacisté, Mongolsko a ochrana životního prostředí? Extrémistické skupiny se objevují všude, kde existuje nějaké pnutí. Nejinak tomu je i na Středním východě.
Něco zde nesedí už na první pohled. Většina z nás si při zmínkách o Mongolsku vybaví spíše rozsáhlou step s pastevci a jurtami, někdo si pak možná vzpomene na obrázky pingpongových stolů na šedivých ulánbátarských sídlištích. Ale hákové kříže a jiná nacistická symbolika v asijském prostředí? To je spíš jak z přehnaně komiksově stylizované počítačové hry. Přesto jsou snímky pravé a ukazují jednu z odvrácených stran mongolské společnosti.
V Mongolsku působí už několik let hned několik neonacistických skupin. Největší pozornost v zahraničí si získala ta se jménem Tsagaan Khass – Bílá svastika. Jsou to právě oni, kdo chodí oblečeni v kopiích nacistických uniforem z druhé světové války. Hákové kříže všude, kam se podíváte, nacistické orlice, oblečení i vybavení bytů v typické černo-červené barvě. Zdraví se vztyčenou pravicí a obdivují dílo Adolfa Hitlera. „Je to někdo, koho respektujeme. Naučil nás, jak si chránit vlastní národní identitu. Jediné, s čím nesouhlasíme, je fakt, že rozpoutal druhou světovou válku,“ nechal se slyšet vůdce skupiny, který vystupuje pouze pod přezdívkou Big Brother. Používání nacistických symbolů pak vysvětluje tím, že jsou to do velké míry symboly s původem v Asii. „Hitler postavil Německo na nohy, stejně to můžeme udělat i my tady,“ dodává.
Cizincům stop
Skupina Tsagaan Khass pravděpodobně nemá více jak sto členů, ale to neznamená, že by nebyly vidět „výsledky“ jejich práce. Jejich hlavním tématem je očištění země od všeho nemongolského. Nejčastějším terčem jejich útoků jsou tak zahraniční dělníci, převážně z Ruska a Číny, kteří pracují v místních dolech. „Musíme si být jistí, že krev našeho národa zůstane neposkvrněná. Je to o naší nezávislosti. Pokud se začneme paktovat s Číňany, brzy nás pohltí. Mongolská společnost není moc bohatá a velký soused nás může kdykoli převálcovat,“ snaží se vysvětlit členové hnutí své chování, za které padlo i mnoho obvinění. Především z fyzického napadání smíšených manželských párů, vyhrožování dělníkům, a to včetně případů, které se odehrály v bytech napadených. Neonacisté také holili hlavy ženám, o kterých byli přesvědčeni, že mají intimní vztah s dělníky nemongolského původu.
Podobné násilné chování skupině na popularitě samozřejmě moc nepřidalo. Proto se před pár měsíci rozhodla pro jiný postup, a za hlavní téma si zvolili ochranu životního prostředí. Pozadí je stejné, ale cíl trochu jiný. „Dříve jsme se snažili zastrašit samotné dělníky, ale to moc nefungovalo. Proto se nyní zaměřujeme na těžební společnosti, které je zaměstnávají,“ vysvětluje Big Brother. Velkou část těžby v zemi zajišťují zahraniční společnosti, což se nacionalistům pochopitelně nelíbí. Těžba nerostných surovin je přitom hlavním tahounem mongolské ekonomiky. Neonacisté sami sebe prohlásili za ochránce národního bohatství a nyní objíždějí jednotlivé firmy a snaží se je usvědčit z nedostatečné snahy o ochranu životního prostředí. Pod různými pohrůžkami se domáhají dokumentů či odebírají vzorky půdy k testům, zda není kontaminovaná.
Čištění studánek
Na druhou stranu – nepřikládejme neonacistům větší význam, než mají. Mongolská společnost není zdaleka tak izolacionistická a nacionalistická, jak se nám podobné skupiny snaží namluvit. Právě naopak. Jak ukazuje historická i soudobá zkušenost, Mongolové jsou velmi otevření cizím názorům i celým kulturám. A problémy spojené s těžbou, jako je nedostatečné vymáhání zákonů na ochranu životního prostředí nebo nedostatečný odvod financí do státního rozpočtu, trápí i politickou reprezentaci. Což dokazuje i znovuzvolení mongolského prezidenta Elbegdorj Tsakhia, který chce těžbu přísněji kontrolovat.
Neonacistické skupiny se v Mongolsku začaly objevovat zhruba před patnácti lety v reakci na množící se počty zahraničních obyvatel. Poslední kapkou prý byly cizojazyčné cedule v ulicích. Násilné střety na sebe nenechaly dlouho čekat. Přestože se nyní neonacisté snaží zaujmout zelenými tématy, názor na ně už se u lidí asi nezmění. Nepomohlo to ostatně ani v České republice. Je tomu pár let, co se několik nacionalistických skupin přihlásilo k programu ochrany životního prostředí. Čištění studánek v období mezi pochody zaměřenými proti různým skupinám obyvatel jim ale na popularitě moc nepřidalo.
Není tomu ani dvacet let, kdy byly na dně guatemalského jezera Atitlán objeveny zbytky dávného mayského města. Kde se tam vzalo? A mohlo by přinést odpověď na otázku, co způsobilo změnu ve vývoji mayské společnosti?
V motorovém člunu opouštíme přístaviště města Santiago Atitlán a vydáváme se po stejnojmenném jezeře severním směrem. Rybáři na člunech mezi porostem orobince loví ryby a kraby. Na břehu se pozvolna odvíjí řady domků, které se utápějí v zeleni a v krásně barevných bougainvilleích. Ráno se vodní hladina jezera podobá zrcadlu, ale odpoledne se hladina rozvlní větrem, kterému zde říkají „šokomil“. Někdy tento vítr od pobřeží Tichého oceánu znamená i nebezpečí pro menší vratké čluny.
Před námi vpravo se zvedá nízký vrch, zvaný Cerro de Oro, Zlatý kopec. Kdysi to také bývala sopka. Tento kopec je opředený mnoha legendami. Podle jedné z nich, která pochází z doby příchodu prvních španělských dobyvatelů k jezeru Atitlán, v něm domorodí obyvatelé z kmene Tzutuhilů narychlo ukryli své poklady. Španělé, hledající legendární zlato Tzutuhilů, kopali a kopali, ale žádný zlatý poklad nenašli. Mstili se na indiánských obyvatelích a proměňovali jejich města v ruiny. Po nich přišli další hledači, kteří se všemožně snažili poklad Tzutuhilů nalézt. Dodnes se však ve Zlatém vrchu žádný zlatý poklad nenašel.
Právě když jsme pluli kolem legendárního kopce Cerro de Oro ve vzdálenosti asi pět set metrů od pobřeží jezera, všimli jsme si bójek z petláhví. Guatemalský průvodce nám prozradil, že právě plujeme nad zatopeným městečkem, starověkým poutním centrem Mayů, zvaným Samabaj, které se stalo v posledních letech velkou archeologickou senzací. Říká se mu guatemalská Atlantida. Přesné souřadnice lokality v jezeře však zná jen málo lidí, jelikož existují obavy, že by je mohli vydrancovat nežádoucí lovci pokladů.
Potopený poklad
Ještě před dvěma tisíci lety se na jezeře Atitlán nacházel ostrov obydlený lidmi. Byl to vrcholek sopky s malým kráterem. Nebyl veliký, ale stálo na něm menší mayské město. Donedávna o něm nikdo nevěděl. Dnes se tato ponořená archeologická lokalita a její výzkumy staly novým lákadlem pro turisty, navštěvující oblast kolem guatemalského jezera Atitlán. O jeho objevení se prý zasloužil mladík, amatérský potápěč Roberto Samayoa, pocházející z městečka Panajachel, který v roce 1994 na jednom místě na jihozápadní straně jezera asi šest set metrů od pobřeží v hloubce kolem patnácti metrů nalezl starověkou keramickou nádobu. Tento nález v něm vzbudil značnou zvědavost, a tak začal v těch místech provádět pravidelné ponory. Zjistil, že se tam nacházejí podivné stavby z kamenných bloků a keramické předměty, které musely být zcela určitě dílem dávných obyvatel území u jezera. Se svým nálezem se svěřil odborníkům z Institutu pro antropologii a historii v muzeu v Panajachelu. Ti pak po prvotním archeologickém průzkumu potvrdili, že se jedná o starověké mayské město, které bylo asi před dvěma tisíci lety zatopené zvýšenou hladinou jezera Atitlán. Počáteční výzkum prokázal, že hladina jezera bývala kdysi až o 60 metrů níže, než je dnes. Dále se ukázalo, že jezero, které dnes kromě několika potoků nemá žádný říční přítok ani žádný odtok, je zcela závislé jen na dešťových srážkách, které přicházejí pouze v období dešťů od konce května do září. V období sucha se hladina snižuje vypařováním až o několik metrů.
Informace o mimořádném objevu v archeologické lokalitě nazvané Samabaj, což v indiánském jazyce znamená Samův kámen, zveřejnili guatemalští archeologové pro vědecký svět poprvé v roce 2000. Byl to významný objev ve světovém měřítku, neboť se jednalo o první případ starověkého mayského sídliště ztraceného hluboko pod hladinou jezera na celém americkém kontinentu. Po vyhodnocení výsledků podrobného mapování a podle nalezených a vyzdvižených keramických nádob a hladkých kamenných stél archeologové usoudili, že toto ztracené město bylo postavené na ostrovním pahorku, který dávní obyvatelé přetvořili na městečko s terasami, a že je možné ho zařadit do předklasického období Mayů (2000 př. n. l.–250 n. l.).
Ostrov rituálů
Na videozáznamech z potápění jsou vidět stély a otesané kameny a pozůstatky domů různých velikostí. Zvláštností jsou ohromné kamenné bloky, pravděpodobně z čediče, o hmotnosti až šesti tun, do nichž dávní Mayové vytesali prohlubeň větších rozměrů. Archeologové se domnívají, že tento vyhloubený kamenný útvar dávní lidé naplnili vodou a za jasných nocí tento bazének posloužil jako zrcadlo, v němž mayští kněží pozorovali hvězdnou oblohu a měřili čas. K významným nálezům patří také nádoby z keramiky, předměty a nástroje z obsidiánu a z kostí. Vzácné artefakty, zejména zachovalé starověké mayské nádoby z keramiky, jsou dnes vystavené ve zvláštní expozici v Muzeu Samabaj v Panajachelu.
Podle značného počtu monumentů, nalezených na tehdejším omezeném ostrovním prostoru, se odborníci domnívají, že ostrov ve starověku sloužil jako důležité středisko, k němuž připlouvali poutníci z pevninských břehů jezera Atitlán, aby na ostrově vykonávali náboženské rituální obřady. Rozloha tehdejšího ostrova oválného tvaru se odhaduje na 350 x 450 metrů. Podle zmapovaných malých obytných domků z kamene žilo na ostrově kolem 150 obyvatel. V hlouběji ponořených částech archeologové objevili celkem pět přístavišť s kamennými moly a přístavními rampami, kde obyvatelé ostrova vítali hosty a poutníky připlouvající na kánoích. Na blízkých jezerních březích pak nalezli ve stejné hloubce zatopené pláže, odkud dávní Mayové na ostrov vyplouvali.
Podle názoru geologů a archeologických studií nalezených nádob z keramiky odborníci došli k závěru, že ke katastrofické události a k náhlému zatopení ostrova došlo v době mezi roky 200 až 300 n. l., což odpovídá období přechodu předklasického období Mayů ke klasickému. Na otázku, co způsobilo tak masivní zvýšení hladiny jezera Atitlán, studie odpovídají, že za tím pravděpodobně stojí náhlá katastrofická sopečná erupce, kdy lavina sopečných sutin zahradila řeku, která tehdy odváděla přebytečnou vodu z jezera. Následovná změna klimatu, způsobená velkým množstvím sopečného prachu v atmosféře, pak zřejmě způsobila silné deště, které zvedly hladinu jezera o několik desítek metrů.
Život v míru
Zatopení ostrova nezpůsobilo zánik místní populace. Archeologové nalezli kolem jezera sedmnáct lokalit lidských sídlišť, v nichž žili mayské skupiny v pozdějších dobách. Jejich obyvatelé byli nepochybně potomci lidí, kteří přežili katastrofický zánik ostrovního obřadního centra. Později přicházely i jiné skupiny, které se s původními lidmi smísily a vytvořily novou kulturu. Kolem jezera Atitlán vznikla městečka a vesnice, které obývají dvě důležité komunity Mayů. Obyvatelé jižních břehů jsou Tzutuhilové, severních Kakčikelové. Kdysi to byly nepřátelské skupiny. Dnes už tomu tak není. Žijí v míru. Potopené město nám možná pomůže odpovědět na otázku, co se vlastně stalo v mayských oblastech na konci předklasického období kolem roku 250 n. l., a dále pak, co vlastně způsobilo kulturní přechod z předklasického do klasického období? Podle odborníků na mayskou historii by mohly právě otázky klimatických změn i možných sopečných katastrof při dalším vědeckém výzkumu zatopené vesnice Samabaj tuto záhadu poodhalit. Je možné, že by hlavní příčinou přechodu, která tolik ovlivnila sociální organizaci Mayů na konci předklasického období, byla vážná ekologická katastrofa? Jezero Atitlán je opředené mnoha legendami a bájemi. Dodnes si místní obyvatelé vyprávějí starou mayskou legendu o synu kakčikelského vládce, princi Utzilovi, který se bláznivě zamiloval do dcery vládce nepřátelských Tzutuhilů Ajan Parona. Samozřejmě, že se mladí milenci nemohli stát manželským párem. A tak se na protest oba vrhli do vod jezera a utopili se. Jejich těla prý dodnes leží někde na dně jezera Atitlán.
TEXT A FOTO: Pavel Svoboda Daleko na samém severu Indie se za hlavním himálajským hřebenem ve státě Džammú a Kašmír rozkládá oblast Ladáku. Toto bývalé království je díky živé a zachovalé buddhistické kultuře zaslouženě nazýváno Malý Tibet.
Ladák neboli země vysokých sedel je chráněn před letními monzunovými dešti i moderním světem hradbou himálajských hor. Kvůli poloze ve srážkovém stínu v Ladáku celoročně téměř neprší a zdejší krajina má charakter vysokohorské vyprahlé pouště. V roce 1947 byl Ladák nově vzniklými indickými hranicemi odstřižen od tradičního spojení s Tibetem a až kvůli indicko-pákistánským a indicko-čínských válkám o hraniční oblasti prorazily do Ladáku první prašné silnice. I v současnosti trvá přístup po zemi jednou ze dvou možných cest po rozkodrcaných vozovkách několik dnů. Navíc jsou silnice sjízdné pouze v létě, od podzimu do jara zasype horské průsmyky sníh. Na první pohled se čas ve vyprahlých horách Transhimálaje zastavil před stoletími. Vydejme se do světa prastarých tradic mezi přátelské obyvatele zapadlých vesnic a buddhistických klášterů.
Je mnoho míst, kde trvá obliba hrnčířského řemesla. Známé jsou čínské vázy, v Česku velice oblíbený cibulák a podstatnou historii má například i francouzská fajáns nebo německý míšeňský porcelán. Ale jak jsou na tom na severu Afriky?
Medína není jen jedním ze tří nejsvatějších měst islámu, ale také název pro starou část arabských měst, respektive pro původní staré město. Každá medína má souk, což je tržiště, které vám při první návštěvě bude připomínat labyrint, ovšem seženete zde vše, co vás jen napadne. Od klasických komodit jako je koření, datle, ryby, maso, vodní dýmky, tabák, keramika, přes různé šperky, látky, koberce až po živé šneky nebo ježky. Když jsem procházel s přítelem Slimem, rodilým Tunisanem a zároveň mým průvodcem, soukem v Nabeulu, všiml jsem si, že zde nabízejí větší množství keramiky než jinde. Aby ne, vždyť tradice hrnčířství v Nabeulu sahá až do 10. století, kdy za vlády Fátimovců došlo k rozkvětu figurativních vzorů. Město je dodnes jedním ze dvou hlavních center keramické výroby v Tunisku (druhé je Džerba). Na tržišti objevíte z keramiky snad všechno, co vás napadne, a možná i víc. V nabídce jsou nejen klasické talíře, džbánky, vázy či dlaždice, ale i skládané misky, které se běžně používají na servírování dochucovacích omáček, předkrmů nebo salátů. Samozřejmě zde nechybějí originální arabské hrnce na vaření – tajiny. Jde o keramickou nádobu s pokličkou ve tvaru kužele. Tajin, pokrm nesoucí stejný název jako hrnec, se vaří ze všeho, co je doma v kuchyni. Základem je zpravidla maso a zelenina, které se očistí a s kořením vloží do tajinu a pak se vše už jen pomalu vaří, respektive pod kónickou pokličkou dusí několik hodin. Výsledný pokrm je excelentní směsí měkkého masa a šťavnaté zeleniny. Stolování dodává orientální nádech souprava mističek na ochucovadla a předkrmy, která složená kopíruje talíř, na němž se přenáší. Když už jsem se zmínil o přísadách, bylo by i fér říct, že žádné jídlo se zpravidla neobejde bez místního olivového oleje, na který jsou Tunisané pyšní, a harissy, pikantní omáčky z papriček, česneku, koriandru a ještě několika individuálně přidávaných přísad.
Keramické království
„Slyšel jsem, že hrnčířská sláva Nabeulu je již ta tam a dnešní keramické výrobky se dělají strojově,“ snažil jsem se získat informace od Slima. „Vidím, že tě naše keramické výtvory zaujaly. Některé suvenýry můžou dělat stroje, ale nechceš se podívat do klasické dílny? Můj kamarád ji má tady nedaleko, můžeme k němu zajít,“ dává Slim návrh, na který nadšeně přikyvuji. Proplétáme se změtí uliček souku, až nás nakonec jejich sevření propustí a my se dostáváme mimo medínu. Dílna, chcete-li, keramický ateliér Slimova přítele Aliho není ve starém městě, ale patrně kvůli prostoru a dosažitelnosti pro dopravu je již v modernější části Nabeulu. U vstupu do krámku se vítáme s Alim a ocitáme se doslova v keramickém království. Okamžitě mě napadá úsloví o slonu v porcelánu, a tak si dávám velký pozor, abych něco neshodil, neboť předmětů je tu spousta a některé malé jsou položeny na těch velkých. Není zde snad jediné místo, kde by nebyl nějaký kachlík, tajin, hrníček. Prostor je doslova zaplněn barvami. „Modro-bílé a zeleno-bílé barevné motivy jsou tradiční z Nabeulu, žlutou a zelenou najdete na Džerbě a berberské vzory mají původ v Sedane,“ vysvětluje mi celé barevné spektrum svého krámku Ali. U stěn dominují gigantické džbány, které však nejsou určeny pro uchovávání tekutin, neboť mají vykrajované vzory. Jedná se o obří aromalampy. Hned vedle dveří je malý hrnčířský kruh a u něho sedí muž, který cosi tvoří. Co z jeho rukou má vzejít, se mi nepodařilo rozklíčovat, protože během chvilky měla hlína kuželovitý tvar pokličky k tajinu a vzápětí byla placatá jako popelník. V krámku jsem si připadal jako v pohádce Tisíce a jedné noci. Až na pár moderních vymožeností, jako je kasa, mobil a rádio, vše vypadalo tak, jak to mohl návštěvník spatřit před sto lety.
Pevná ruka
To zajímavější však mělo ještě přijít. „Pojďte za mnou,“ ozval se Ali a otvíral dveře na dvůr. Místo bylo diametrálně odlišné od krámku, žádné barvy, jen beton a kvůli materiálům potřebným pro výrobu keramiky byl všude prach. Po pár krocích jsme vešli do dílny, kterou tvoří průjezd s garážovými vraty na konci a čtyřpatrovými regály po stranách. Jako první sedí vedoucí směny a kousek za ním pak směna čtyř podřízených malířek. Pracovní prostředí je pro našince dost nestandardní, ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Pozoruji hlavního kresliče, jak dekoruje talíř. Na ještě nevypálenou hlínu talíře ručně obtahuje štětcem tužkou nakreslenou šablonu. Evidentně to chce pevnou a jistou ruku, jakákoliv chyba totiž znamená zkažený výrobek. Navíc některé výrobky a motivy vyžadují i tři dny práce, a když se jeden z posledních tahů potom nevydaří, není to nic příjemného. „Jen co jsou výrobky zkrášleny barevnými vzory, putují do pece, kde jsou do té doby, než se vypálí,“ odvádí nás Ali do další místnosti. Pec je opravdu zajímavá, nemá dno kvůli lepšímu zajíždění plat s keramikou dovnitř. Navíc teplo vždy stoupá nahoru, takže dno u pece evidentně není potřeba. Nakonec jsme se vrátili zpět do krámku, kde jsem neodolal a jeden z hrníčků jsem si koupil.
Vidličky a hvězdy
Plni dojmů a načerpaných informací jsme o pár minut později opouštěli keramickou dílnu. Dohonil nás hlad, a tak jsme se vydali se Slimem na oběd. Přemýšlel jsem, zda si dát tajin nebo něco z darů moře. Když jsme došli k restauraci, upozornil mě Slim na malý keramický detail, byly jím kachlíky, které dohromady tvořily obraz vidliček a arabských vzorů. „To je označení kvality restaurace, čím víc vidliček, tím lépe, přičemž tři jsou ale nejvíc. Je to obdobné jako v Evropě značení hvězdami,“ poučil mě před jídlem Slim. A s touto malou keramickou tečkou jsme se jali hodovat.
Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, který každoročně slaví více než miliarda věřících. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista si v různých částech naší planety připomínají jinak. Na Filipínách se nechávají přibít na kříž. Vlastními hřeby.
Ulicemi San Fernanda prochází zástup mužů, v rukou drží provaz s důtkami. Jsou svlečeni do půl těla, šátek přes obličej, na hlavě trnovou korunu, většinou z palmového listí. V pravidelném rytmu se mrskají a bambusové kolíky se jim stále více zakusují do kůže. Záda mají brzy zalitá krví. Bílá auta, která se proplétají hloučkem polonahých mužů i přihlížejícího davu, jsou během krátké chvilky krvavě rudá.
Snažím se projít kolem nich, cesta je ale příliš úzká, a tak jsem sám brzy potřísněný od hlavy až k patě. Najednou se všichni zastaví a pomalu si lehají na zem, právě totiž dorazili k prvnímu zastavení na své křížové cestě. S roztaženýma rukama se modlí, zatímco na jejich záda i nadále dopadají rány, tentokrát holí. Každý má nějakého společníka, či chcete-li, průvodce, jehož úkolem je umocňovat utrpení flagelantů právě ve chvílích, kdy se sami nemohou bičovat.
„Připomínáme si Ježíšovu smrt, truchlíme nad ním. Chceme na vlastní kůži cítit, jak náš Pán trpěl, jaké měl bolesti. Proto se bičujeme a činíme pokání,“ svěřuje se asi pětadvacetiletý muž. Na zádech má vytetované ženské jméno „Marianne“, láska k Bohu je však, alespoň v tuto chvíli, silnější. Snaha očistit se od vlastních hříchů evidentně bolí i pálí, do otevřených ran se totiž nemilosrdně zarývají také sluneční paprsky. Obloha je jako vymetená a má jediného pána, žlutou žhnoucí kouli. Ze mne lije pot, z flagelantů krev, která se mísí s všudypřítomným prachem. Na další zastávce poprvé potkávám i muže nesoucí kříž. Místní je nazývají Kristos, a právě oni budou dobrovolně přibiti na kříž.
Bolest a utrpení v přímém přenosu
Krvavý rituál pokračuje, a jak se blížíme k umělému pahorku připomínajícímu Golgotu v Jeruzalémě, přibývá i zvědavců. Mezi sebemrskači se proplétají malí kluci, kteří jim nabízejí velikonoční vajíčka, dospělí zase podávají pivo s rozmíchaným vejcem.
A pak se před námi otevře široké prostranství, kde už čekají desetitisíce lidí. Nechybí stánky se suvenýry, repliky důtek sebemrskačů jdou na dračku stejně jako široké klobouky, slunce má smrtící sílu. Nestíhají ani prodavači zmrzliny a chlazených nápojů. Připomíná mi to matějskou pouť.
„Nesouhlasím s tím, přijel jsem se jen podívat. Možná si teď umím představit, jak Ježíš trpěl. Nechápu, proč se takto trýzní, ale chtěla jsem to spatřit na vlastní oči,“ prozrazují někteří turisté, proč se účastní obřadu, který se v San Fernandu, resp. jeho části zvané San Pedro Cutud koná už půl století. Proti takovéto podobě velikonočních svátků ale protestuje i filipínská katolická církev, místní úřady přesto rituál nezakazují: „Jsme tu proto, aby vše proběhlo v pořádku, zajišťujeme bezpečnost i zdravotní péči. Oslavy mají skutečně dlouholetou tradici a lidé takto vyjadřují svou víru, je to jejich rozhodnutí,“ zdůvodňuje postup oficiálních míst jeden z radních, Jimmy Lazatin.
VIP a české pero
Dobrovolně se nechávají vždy na Velký pátek přibít na kříž desítky Filipínců už od roku 1962. A tradiční obřad, který se koná severně od metropole Manily, si nenechají ujít desetitisíce lidí. Právě tady, v San Fernandu, je totiž tato zcela výjimečná forma náboženského zanícení běžná. Davy zvědavců se tlačí na plot obehnaný kolem umělého pahorku a tisíce párů očí hltají všechny pohyby flagelantů i těch, kteří si nesou vlastní dřevěný kříž. Někteří už jen pletou nohama a hned poté, co dosáhnou cíle, se skácejí k zemi. Okamžitě přibíhají zdravotníci a nakládají na nosítka zcela vyčerpané sebemrskače.
Až surrealistické divadlo sledují i hosté, takzvaní VIP. Pohodlně usazení na židlích a pod střechou. Mezi nimi nechybí ani velvyslanci různých zemí, včetně evropských. A moje novinářská maličkost. V jednu chvíli ke mně přiletí otázka, zda jakožto žurnalista nemám pero, dotyčný ambasador by si prý rád něco poznamenal. A ještě se mne zeptá, odkud jsem.
Když řeknu, že z České republiky, začnou se všichni okolo mne smát. Historka s Klausovým perem je, zdá se, nesmrtelná. Právě v tu chvíli se ale na pahorku objevují Římané a na video z návštěvy českého exprezidenta v Chile všichni rázem zapomínají. Naštěstí. Někteří z Filipínců převlečených za vojáky císařských legií přijíždějí na koních. Ještě do loňského roku mezi nimi vždy kráčel i nejznámější Kristo, Rubén Enaje, který si vlastní kříž přinesl už po sedmadvacáté.
Slib Bohu
Drama vrcholí, v rukou jednoho z vojáků se objevuje kladivo a krátce na to proniká dlaní první hřeb. Okolostojící dav vykřikne a mírné zasténání unikne i z úst ukřižovaného. Římany to ale nezastaví. Když je dílo dokonáno, vztyčí kříž i s Kristem a nechávají ho vystaveného zvědavým očím diváků i slunečním paprskům. Nastalým tichem proniká jen nářek Máří Magdaleny.
Po deseti minutách jsou ukřižovaní sejmuti z křížů a vojáci je rychle předávají do péče lékařů: „Když mi hřeby projížděly rukama a poté i nohou, modlil jsem se. Za sebe i svou rodinu. Abych byl zdravý a v pořádku. Má víra je silnější než tělo, i proto necítím větší bolest,“ svěřuje se jeden z mužů s vlasy padajícími až na ramena.
Podobné pocity prožíval i Rubén Enaje. Pánu Bohu prý vděčí za to, že se mu v roce 1985 při pádu ze třetího patra vůbec nic nestalo: „Když jsem tehdy pracoval na stavbě, došlo k nehodě a já se zřítil z lešení ze třetího patra. Málokdo věřil, že jsem to vůbec přežil. Mně se ale nic nestalo. Neutrpěl jsem žádné zranění, a navíc jsem na těle neměl ani škrábnutí. Proto jsem se rozhodl poděkovat Bohu a hned následující rok jsem se nechal na Velký pátek ukřižovat,“ vyprávěl mi ve svém domě klidným hlasem, zatímco ze sklenice s alkoholem vytahuje několik asi osmicentimetrových ocelových hřebů. Právě jimi se Rubén Enaje nechával ukřižovat.
Povídáme si v pokoji v malém přízemním domku ve čtvrti San Pedro, kde bydlí se svou rodinou. Na stěnách visí obrazy s Ježíšem, nechybí krucifix ani Desatero. V jeho tváři se nezračí žádná bolest, rány na rukou už také nejsou příliš viditelné. Ani známky po tom, že ještě před několika hodinami ho přibíjeli na kříž, stejně jako před dvěma tisíci lety Ježíše Krista.
„Krátce před Velikonocemi jsem si našel nějaké klidné, tiché místo, kde jsem se modlil. Pak jsem zkontroloval kříže, které jsou na Velký pátek vztyčeny na umělém pahorku. Stejně tak jsem si sám brousil všechny hřeby. Člověk musí být opatrný, aby nedostal nějakou infekci,“ vysvětloval. Modlil se vždy i při samotném ukřižování, a také myslel na svou rodinu. Zároveň chtěl všem přítomným aspoň symbolicky ukázat poslední okamžiky života Ježíše Krista: „Mají možnost si tak představit, jak Ježíš trpěl, jak se za nás obětoval. A věřím, že se modlí i za mne.“
Řada lidí ho však označuje za blázna, fanatika či komedianta snažícího se přilákat pozornost. Ukřižování i sebemrskání pak odsuzují i představitelé katolické církve na Filipínách. Rubén Enaje s tím ovšem nesouhlasí: „Kněží se mne snažili zastavit, ale já v této tradici, která tu vznikla už na přelomu 50. a 60. let minulého století, pokračoval kvůli své víře. Ta je mnohem silnější než nějaké nařízení. A přál bych si, aby mne v tom církev podpořila. Na druhé straně mne od toho neodradili. Lidé přeci mají právo vidět, jak Ježíš zemřel, není to tedy jen má vůle,“ myslí si Rubén Enaje, který doufá, že k sobě lidé budou tolerantnější.
Po sedmadvaceti ukřižováních v řadě se rozhodl skončit. Po osudném pádu z lešení totiž slíbil, že se nechá přibít na kříž právě sedmadvacetkrát. A to splnil. Přesto má však ještě jedno velké přání: „Chtěl bych na vlastní oči spatřit místo, kde se Ježíš Kristus narodil, tedy Betlém. A stejně tak bych rád viděl i Golgotu, kde byl ukřižován.“
