S převratným vynálezem kardiologie přišla společnost Carmat a aeronautická společnost EADS. Současná umělá srdce jsou extrémně náročná na výrobu. Musí to být přístroj, který zvládne pracovat bez přestání a jediné chyby, přičemž udělá okolo 42 milionů pulsů za rok. Na rozdíl od takového technického přístroje je srdce od Carmatu hybridním zařízením, kombinujícím přírodní tkáň kravího původu, umělé součástky a efektivní senzory. Výhodou nového modelu jsou organické komponenty, které jsou k příjemci šetrnější, a též u něj není třeba nasazovat podpůrné léky. Srdce je navíc vybaveno senzory zjišťujícími zvýšení či snížení krevního tlaku a dokážou podle toho zkoordinovat počet pulsů. Srdce od společnosti Carmat je zatím první vlaštovkou postupujícího vývoje umělých implantátů schopných stát se trvalou součástí lidského těla.
Jak to bylo dříve
První myšlenky týkající se transplantací srdce se objevily koncem 19. století, kdy se chirurgové zaměřili na možnosti nahrazování poškozených orgánů zdravými cizími. Průkopníky těchto postupů byli lékaři Alexis Carrel a Charles Guthrie, kteří vyvinuli tři základní chirurgické přístupy. Heterotopickou transplantaci, ta byla dost nepraktická, protože pacient měl nové srdce mimo hrudník, intratorakální transplantaci, jejímž principem bylo napojení na stávající srdce a převzetí části jeho funkce, a ortotopickou transplantaci, při níž dojde k vyjmutí vadného srdce a nahrazení novým. Roku 1905 ve Vídni provedli právě Carrel a Guthrie první heterotopickou transplantaci. Napojili krční cévy jednoho psa na srdce jiného, a přestože příjemce po dvou hodinách zemřel, ukázal experiment nové cesty postupu. Důležitým zjištěním byl fakt, že i dokonale provedená operace a zamezení vzniku infekce neznamená, že tělo orgán přijme, a tuto rejekci lze potlačit snížením aktivity sleziny a kostní dřeně. Další velký krok v rámci transplantací srdce učinil roku 1937 Vladimír P. Demichov, který sestrojil první mimotělní krevní oběh a zjistil, že správně může transplantované srdce fungovat, pouze pokud je v hrudníku a ne mimo něj.
Jarvik 7
První, kdo transplantoval srdce člověku, byl roku 1964 doktor James D. Hardy, ovšem k náhradě použil srdce šimpanze, které neutáhlo krevní oběh dospělé osoby. Vskutku první transplantaci lidského srdce do lidského těla provedl 9. 12. 1967 v Kapském Městě doktor Christiaan Neethling Barnard. Příjemce s novým orgánem žil osmnáct dní. Na konci 70. let byla objevena imunosupresiva, tedy léky omezující činnost imunitního systému, byl tím vyřešen i problém rejekce a kardiochirurgie se zdála být na vrcholu. Ovšem objevila se nová meta v podobě srdce umělého. První transplantaci do živého člověka provedl doktor Wiliam DeVries, psal se rok 1982 a umělé srdce mělo jméno Jarvik 7. Pacientovi prodloužilo život o 112 dní.
Nasednout brzy ráno na střechu pickupu, zahalit tvář do turbanu a projet tak skoro 1000 km napříč celým Čadem. To je další z mých dnů, které v této málo známé zemi trávím jako dobrovolník při ochraně slonů. Když naše auto dojede před setměním do malebné sahelské krajiny poblíž vysychajícího Čadského jezera, omezujeme zdvořilostní návštěvu u místního sultána jen na minimum. Ještě téhož večera totiž musíme do terénu, najít letiště. Letiště, které neexistuje.
Hledá se runway
Další den ráno má z N´Djameny přiletět stařičká cessna se zbytkem našeho týmu a potřebuje někde přistát. Hledáme co nejrovnější plochu v nějaké vyschlé pánvi. Překážející termitiště padají pod údery kladiv a rýčů, některé stromky také musejí ze vznikajícího letiště zmizet. Pomáhá nám několik přidělenců místního sultána a suprefekta, a během večera máme hotovo. Posíláme pilotovi a řediteli národního parku Zakouma v jedné osobě GPS polohu nového letiště a přijímáme místo k spánku na rozložených kobercích pod velkým nebem před domem suprefekta.
Druhý den ráno se nestačíme divit. Zdá se, že letadlo nebude mít kde přistát. Improvizovaná pětisetmetrová runway se hemží příchozími diváky ze širokého okolí. Pestrobarevná i sněhově bílá mužská sara, neodmyslitelné turbany, opodál skupiny ještě pestřeji oděných žen a nejvíce je samozřejmě dětí v otrhaném muslimském oblečení nebo dresu FC Barcelona. Letadlo tady nikdy nepřistávalo (nebylo kde…) a zpráva o něm se během noci rozšířila i k těm nejvzdálenějším nomádům. Společně se samopalníky z čadské armády se snažíme usměrnit hlavně děti, protože na obzoru se už rýsuje letadlo. Nakonec se dav rozprchne na strany letiště a cessna přistává.
Z ledadla vyskakují ředitel parku se svou ženou, terénní veterinář Pete Morkel, který se mimo jiné podílel na přepravě českých bílých nosorožců do Keni a také Markéta Antonínová, mladá česká výzkumnice a ochranářka, která mnoho posledních let tráví v Africe. V Čadu pracovala druhým rokem právě v národním parku Zakouma a dnes je jednou z hlavních koordinátorek neobvyklé akce na GPS obojkování slonů v celém Čadu. V okolí „Jezera“ ještě také přežívají poslední stáda divokých tlustokožců a cílem obojkování je dozvědět se o jejich životě více.
Dnes je třeba umístit obojek na jednoho velkého samce. Letadlo nás opět všechny pokryje vrstvičkou prachu a letí obhlédnout terén shora. Po zemi se směrem k předpokládanému místu, kde by měli být sloni, řítíme ve dvou autech. Docela jsme se trefili. Pilot naši dráhu zkoriguje jen o několik kilometrů severněji, přímo za pomalu kráčející šedesátihlavou skupinu slonů.
Parkujeme auta pod v tuto roční dobu bezlisté akácie. Když si dřepneme, vidíme v dálce za stromy nohy odpočívajících slonů. Je jich hodně a někteří jsou velcí. Veteřinář Pete připravuje uspávací látku do šipky a pomalu vyráží kupředu. Vychází také Markéta s vysílačkou a spolehlivý Satangar, místní ochranář, se samopalem. Několik minut se nic neděje. Vítr je příznivý. Markéta sděluje, že Pete si zouvá boty a po indiánsku se ke slonům přibližuje na nějakých 30 metrů. Pak neslyšně vystřeluje šipku a jednoho slona zasahuje. Celé stádo se v tu chvíli lekne a rozbíhá se pryč. Startujeme a jedeme za nimi. Bez letadla by se nám v tomto terénu téměř ztratili. Zasažený slon se již za několik minut opožďuje a my jej těsně následujeme. Začíná upadat do letargie a je jasné, že za pár minut se skácí k zemi. Je to tady! Pete je na místě první a zajišťuje, aby neměl slon blokovaný chobot a mohl dýchat. Ne všechno je ale tak, jak má být. Slon si lehl špatně, jako sfinga přímo na hrudník a to je pro něj nebezpečné. Mohl by se tak udusit vlastní vahou. Markéta hlásí, že máme tři minuty času a sama podlézá stále se pohybující chobot obra a dává mu kolem krku lano. Všichni vědí, co mají dělat. Zapřahujeme toyotu a pomalu slona převracíme na levý bok. To by bylo.
Potom už se zbrusu nový obojek připevňuje novému majiteli. Aktuální polohu by měl vysílat třikrát denně po dobu tří let, časem pak sám slonu odpadne. Zkracují se konce obojku tak, aby slonu nepřekážely, a veterinář Pete v mezičase šátrá slonímu samci v tlamě. Podle opotřebení stoliček odhaduje jeho věk na více než 40 let. Je zvláštní, že sloni v Čadu, přestože jsou tělesně obrovští, nemají příliš velké kly. Možné vysvětlení je dlouhodobý lov pro slonovinu, kdy šanci na přežití a rozmnožení měli sloni s malými kly.
Za dvacet minut od výstřelu je vše hotovo. Pete odměřuje několik mililitrů protilátky, kterou slonovi vpravuje injekcí do cévy na uchu. Riskuju a s vidinou neobyčejného záběru nechávám svou kameru běžet na stativu jen pár kroků od ležícího obra. Je neuvěřitelné, jak rychle dostává protilátka šestitunového obra zpět na nohy. Z dálky pozorujeme jeho první váhavé kroky a nesmělé pohledy přímo do objektivu… Pak slon odchází. Mám vyhráno! Kamera přežila. Mnohem důležitější otázkou teď je, jestli přežije ten krásný slon.
Za pět minut dvanáct
V národním parku Zakouma, který obojkování slonů u Čadského jezera i jinde koordinoval, žije v současnosti největší sloní populace v zemi. Loni jich bylo necelých 450. V období sucha jsou všichni pohromadě a letecký pohled na tak obrovské stádo je impozantní. Přesto je tento počet jen zlomkem toho, kolik slonů zde žilo před deseti lety. Tehdy býval park domovem téměř čtyř a půl tisíce chobotnatců. Jižní Čad a Zakouma byly považovány za nejlepší sloní útočiště v celém pásmu severních súdánských savan. Potom přišla pohroma. Pytláctví se vymklo kontrole a park se stal pohřebištěm 4000 slonů. Nejhorší byly roky 2006–2008. Od doby, kdy správu parku převzala nevládní organizace African Parks se pytláctví daří stabilizovat, nebo i úplně zastavit. S pomocí GPS obojků, kterých ochranáři v obdobích sucha v letech 2013 a 2014 připevnili na slony téměř dvě desítky, chtějí čadská vláda a African Parks zjistit co nejvíce informací o pohybech slonů v rámci Čadu i přes hranice do sousedních zemí. Budou tak moci určit klíčové koridory a oblasti, které by měly začít být chráněné jak vytvořením nových rezervací, tak i zaměstnáním dalších strážců. Čad totiž teoreticky slonům i jiným zvířatům nabízí jedny z největších nedotčených savanových prostorů v celé Africe. Velká část území je osídlena jen řídce zejména kočovníky a téměř polovina obrovské země (na jih od Sahary a polopouští) může být a v nedávné minulosti skutečně byla osídlena tisícihlavými stády slonů. Chaos v období občanské války udělal své, a i když dnes je již Čad bezpečnou a fungující zemí, pytláci, původem často ze sousedního Súdánu či Středoafrické republiky, jsou tady stálými hosty. Za posledních 30 let klesla populace slonů v zemi o více než 95%. Dnes jich zbývá kolem 1400…
Prokletý obojek
Jeden ze slonů z parku Zakouma, který před dvěma lety obojek také dostal, byl krátce na to pytláky zastřelen. Vzhledem ke stagnaci vysílaného signálu se na místo rychle dostaly ochranářské hlídky a při přepadu pytláckého tábora slonovinu a mnoho osobních věcí pytláků zabavili. Pachatelé však unikli. Následná smršť divokých událostí vyvrcholila v září 2012 odvetným vražedným přepadem tábora strážců, při němž pytláci šest strážců zastřelili. Stalo se tak, když se muži zákona ráno modlili otočeni k Mekce…
Obojek, který vinou těchto neštěstí přišel o svou původní nositelku, nám na konci terénní operace opět ležel v bedně na korbě toyoty a vyráželi jsme s ním na poslední obojkování. Chtěli jsme využít asi dvouletého období, kdy bude vysílač ještě funkční, a tak jsme se zaměřili na důležitou sloní populaci na jihozápadě Čadu nedaleko Kamerunu. O dva měsíce dříve jsem byl na místě, kde bylo 86 slonů během jednoho dne povražděno. Potom jsem se týden marně pokoušel pomoci se záchranou malého slůněte Maxe, které osiřelo. Teď jsme se vraceli jen několik kilometrů od místa masakru, abychom nalezli přeživší část stáda, která podle výpovědí svědků divoce migrovala sem a tam a zjevně byla prožitým stresem silně zasažena. Vypátrat je v nepřehledném křovinatém terénu bylo i přes vzdušnou podporu a dvě auta na zemi neskutečně složité.
První den úspěch nepřinesl. Běhali jsme v parnu před autem a klestili savanu od ležících kmenů a větví, aby se dalo projet. Až druhý den hlásil pilot, že několik kilometrů od nás zahlédl asi osmdesát slonů, odpočívajících ve stínu pod stromy. Pozemní tým se vydal tím směrem. Letadlo zatím přistálo, aby šetřilo palivo. Mělo přiletět později, až se ke slonům přiblížíme. Nepřiletělo. Ten den bylo vše proti nám. Jedna z pneumatik na malé cessně měla defekt. To se stává tak jednou za deset let! Mobil pilota se vybil a na několik hodin jsme ztratili spojení. Když už jsme to chtěli otočit, zaslechli jsme zvuk motoru a pilota ve vysílačce. Do západu slunce zbývaly tři hodiny! Sloni byli jen dva kilometry před námi, ale i to nám zabralo mnoho času. Toyota Landcruiser ale zvládne všechno, a tak jsme nakonec vypnuli motor 200 metrů před stádem. Veterinář Pete, Markéta a samopalník Satangar se vydali kupředu a my s nimi udržovali spojení malou vysílačkou. Bezchybná komunikace je při obojkování klíčová. Když už byl (uspávací) střelec Pete na dohled slonů, baterie jeho vysílačky se vybila. Návrat k autu, výměna přístroje, přičemž pilot hlásí, že sloni se začínají sunout pryč. Zřejmě vycítili nebezpečí. Popojíždíme autem blíž a Pete to zkouší znovu. Ve vysílačce slyšíme neidentifikovatelné klení v afrikánštině a k autu se opět vrací Pete i ostatní. Tentokrát se zasekla CO2 napumpovaná puška a následuje krátká oprava. Do třetice to už naštěstí vychází. Zkušeného veterináře technika tentokrát nezklame a šipku cílí s chirurgickou přesností do zadku mladší slonice. „Dart in!“ ozývá se Peteovo potvrzení zásahu, my startujeme auto a vedeni pokyny pilota nabíráme po cestě naši první skupinku a společně jedeme směrem za prchajícím stádem slonů. Ti se po pár set metrech zastavují. Znamená to, že zasažený slon již začal vrávorat nebo je na zemi, ale jeho osmdesát vyděšených druhů jej nechce opustit. Neproniknutelná bariéra těl, kterou tak rádi vídají pytláci, protože mohou pálit a každá kulka si najde cíl. Tato bariéra děsí ochranáře, kteří potřebují mít na zemi jediného slona a všechny ostatní hodně daleko. Řidič auta má ruku permanentně na klaksonu, snažíme se slony vzdálené jen 30 metrů zastrašit. Přibližujeme se, sloni troubí a hrozivě roztahují uši a zvedají choboty. Nechtějí padlého příbuzného nechat samotného. Nedá se čekat, následuje výstřel ze samopalu do vzduchu. Zapřahujeme toyotu a nakonec se nám daří slonici převrátit na druhý bok. Pete aplikuje slonici protilátku a pak už z povzdálí sledujeme, jak se čerstvě pokřtěná Binder probouzí a neomylně se vydává stejným směrem, kudy uteklo její stádo.
Mladá Binder však brzy umřela. Snad na následky zranění po kulce. K jejímu tělu jsme se dostali až v době, kdy jej mrchožrouti a počasí narušili natolik, že příčinu smrti se nepodařilo určit. Jako by ten obojek byl opravdu prokletý. Doufáme, že její smrt je poslední výhrou pytláků na tomto kdysi krásném sloním stádu a že teď už budou sloni jen vyhrávat!
Létali s ním nejbohatší lidé světa, obyčejní lidé i neobyčejní dobrodruhové. Nakonec všech 111 strojů skončilo před branou 21. století. Obojživelné letadlo Sikorsky S-38 má mnoho společného s bájným ptákem Fénixem: oba se stali legendou, která povstala z popela.
Přede mnou se rýsovalo dokonalé zátiší jako z pláten vlámských malířů. Na bytelném stolku se blýskal staromódní stříbrný tác s konvicí na vodu, luxusními broušenými sklenicemi a stylovými příbory. Seděl jsem na jemně vypolstrované pohovce, a když jsem se otočil, naskytl se mi neskutečný výhled z okna, orámovaný nadýchanými závěsy. Stále jsem nemohl uvěřit, že nejsem v luxusním hotelu, ale v oblacích. O tom mne ustavičně přesvědčoval výhled z okna, který se průběžně měnil v novou krajinu ozvláštněnou ptačí perspektivou. Co se neměnilo, byla soustředěná tvář zkušeného amerického pilota Toma Schrada. Má za sebou tisíce nalétaných hodin. Jako historicky první s obojživelným letadlem Sikorsky S-38 přeletěl Atlantik přes Grónsko. O unikátnosti této expedice vypovídá i povolení londýnského starosty, který mu umožnil přistání na Temži v centru Londýna. Kamkoliv se Tom se svým letadlem jménem Osa´s Ark (Osina archa) vydá, vzbuzuje rozruch a neskrývaný zájem. Nyní má za sebou perné léto – účast na desítkách evropských airshow ve Velké Británii, Nizozemsku, Německu a Polsku, kterou zakončil v české Chotěboři. Mimo domov je Tom více než rok a před návratem do Spojených států ho čeká technická prohlídka ve Vodochodech, kam právě letíme. Jeho česká anabáze má hlubší vazbu na letecký průmysl, neboť vodochodské Aero je jedním z hlavních dodavatelů proslulého výrobce amerických vrtulníků Sikorsky. Zatímco pod námi ubíhá pestrá krajinná mozaika, žasnu, jak trefná je pro S-38 přezdívka „létající jachta“, která tento letoun zařadila mezi nesmrtelné dopravní prostředky. Čumák letadla nápadně připomíná lodní příď, která je podobně jako špička jachty zvednutá do výše. Sedíte v aeroplánu, které umožňuje propojit hned tři živly – nebe, zemi a vodu. Z úvah mne vytrhne zašumění ve sluchátkách. Tom upravil kurz, popotáhl z doutníku a se zájmem se dívá na Prahu. Vtom se ve vysílačce ozve překvapený hlas dispečera z letiště Václava Havla, ověřujícího naši polohu, a po chvíli přichází se zcela neuvěřitelnou prosbou. Přestože toto letiště leží mimo náš kurs, požádal dispečink zdvořile Toma, jestli by se svým letadlem pro zaměstnance řídící věže neudělal low-pass. Při tomto náročném manévru letadlo sníží rychlost tak, že se vznáší nízko nad zemí a lze jej krásně fotografovat. Tom s úsměvem na rtech mírně pootáčí kormidlo a procedí, že pověst letadla se šíří rychleji, než je jeho reálná rychlost. To už se před námi v mlhavém počasí rozsvítila šňůra světel mezinárodního letiště v Praze. Šéfové provozu pozdrželi nabitý program, Tom snížil rychlost a my už za chvíli prolétávali jen těsně nad přistávací dráhou. Ve sluchátkách se ozval jásot a potlesk personálu řídící věže, kteří Tomovi na dálku gratulovali a děkovali. Po přistání ve Vodochodech se na mě Tom otočil: „Na pozdvižení, které letadlo budí, jsem si zvykl. Ale aby někdo zpřeházel provoz a nechal nás proletět nad ranvejí mezinárodního letiště jen tak ze zvědavosti, tak to se mi ještě nestalo,“ smál se.
Mezi miliardáři
Podívejme se nyní na filmové plátno. Z mraků se právě vynořily surrealistické zebří pruhy evokující dobu Britské východní Afriky. Odlesky paprsků slunce v symbióze s křivkami letadla vytvořily neobyčejnou podívanou, ze které přecházely oči. Teprve třetí záběr nás přenáší ze vzduchu na písečnou pláž, na níž probíhá natáčení se slavnou herečkou Kate Hepburnovou. Pokud si vybavujete hollywoodský velkofilm Letec, tak si jistě vybavíte i neobvyklé letadlo, se kterým přímo doprostřed natáčení přiletí za známou herečkou neméně slavný producent, pilot a letecký konstruktér Howard Hughes (ve filmu ztělesněný Leonardem di Capriem). Tím letadlem byl Osa´s Ark – stejný stroj, který před chvílí přistál ve Vodochodech. Ve filmu Letec to sice vypadá, že jej pilotuje sám Leonardo, ve skutečnosti jej ale řídil Tom. „Málem jsem ale z natáčení odešel,“ prozrazuje zákulisní informace z natáčení. Když se v jiné pasáži letadlo navečer blíží k New Yorku, navrhla Tomovi produkce, aby si nasadil paruku, aby z venkovního záběru vypadal jako Kate Hepburnová. „Rázně jsem to odmítl s tím, že si tvůrci musí vybrat – buď paruka, nebo letadlo,“ směje se Tom, který jej hollywoodským filmařům velkoryse poskytl zadarmo – pouze za uhrazení letových nákladů. Časové zasazení filmu Letec vlastně odpovídá období, kdy ruský konstruktér Igor Sikorsky uvedl obojživelník S-38 na trh. Nové letadlo si ihned oblíbili miliardáři z New Yorku, kteří si ve 30. letech mohli dovolit zaplatit 50 000 dolarů. Vlastnil jej již zmíněný režisér Howard Hughes, ale také slavný letec Charles Lindbergh, vydavatel prestižních Chicago Tribune Robert McCormick nebo podnikatelé John Hertz či Herbert F. „Hib“ Johnson – zakladatel společnosti SC Johnson. Letadlo patřilo k miliardářským atributům, stejně jako švýcarské hodinky či byt na Times Square. Finanční magnáti s ním létali do Wall Street na Manhattanu podobně, jako dnes někteří bossové přijíždějí v nablýskaných lamborghini. Dobový tisk ze 30. let dokonce připomíná, jak tato letadla zpupně kotví u Long Islandu a komplikují dopravu ostatním plavidlům na řece East River. Ne všechna letadla byla ale určena ke kratochvíli horních deseti tisíc. Zadní paluba letadla nemusela být nutně proměněna v „komfortní hotel“, ale v sedačky pro cestující, které tak kromě dvou pilotů pojaly dalších deset cestujících. Nově založená společnost Sikorsky Aircraft Corporation převážela cestující do exotických destinací a letadla vynikala zejména v přímořských či vnitrozemských oblastech, jako je Karibik či Havajské ostrovy, kde běžné letecké stroje nemohly přistávat. Mnoho modelů S-38 létalo pro velké letecké společnosti, několika stroji disponovala slavná PanAmerican World Airways a prý jich několik vlastnila i americká armáda.
A mezi dobrodruhy
Letadlu však dávali prostor i dobrodruzi. Například v roce 1935 podnikl svoji cestu do Jižní Ameriky již zmiňovaný továrník „Hib“ Johnson. Cílem expedice bylo hledat brazilské palmy, z nichž se preparoval karnaubský vosk. Ten představoval surovinu používanou pro výrobu předmětů v Johnsonově společnosti (tehdy se ještě jmenovala Johnson´s Wax Co). Vypravit se do Amazonie znamenalo podniknout skutečně velmi nebezpečnou expedici i s ohledem na to, že tam existovalo jen málo letišť a v nerozvinutém světě nebyla dokonce žádná. Sikorsky S-38 tak bylo jediné letadlo, které takovou cestu mohlo zvládnout, protože si své letiště našlo na každé větší vodní ploše. Přestože objevitelská expedice Hiba Johnsona byla úspěšná a s letadlem se vrátil, postupem času z původních 111 strojů nezůstalo nakonec ani jediné funkční. Všechny byly buď ztraceny, zničeny nebo v lepším případě ty nefunkční se usídlily v muzeích. Vše nasvědčovalo tomu, že éra jedné legendy skončí definitivně. S tím se ovšem nesmířili dva letečtí nadšenci. Nejdříve se v roce 1994 Hibův syn Samuel Johnson rozhodl vydat po stopách svého otce a se svými syny Fiskem a Curtem se opět vypravili do Amazonie. Samuel byl perfekcionista a protože chtěl vše autentické, nechal přesně podle plánů vyrobit nový model S-38. Když se letadlo ze své mise vrátilo, zakotvilo natrvalo v muzeu SC Johnson ve Wisconsinu. Druhý zrekonstruovaný a jediný stále aktivně létající model S-38 vlastní právě Tom Schrade. Přesně podle originálních Sikorského plánů jej v roce 2000 nechal zrekonstruovat. Práce zabrala konstruktérům více než 40 000 hodin a cena letadla se vyšplhala na dva miliony amerických dolarů.
Africká mise
Snad nejvíce model S-38 proslavili američtí filmaři, spisovatelé a průkopníci fotografického safari, manželé Martin a Osa Johnsonovi. V roce 1932 od společnosti Sikorsky koupili dvě letadla, která ještě dotvořili ve stylu cesty, jež oba přístroje čekala – zatímco větší dvoumotorový S-38 (Osa´s Ark) ozdobily zebří pruhy, menší jednomotorový S-39 s názvem Spirit of Africa pokryl vzor žirafy. Ještě v roce 1932 byla obě letadla rozebrána a přepravena z USA do jihoafrického Kapského Města. Johnsonovy čekala velká výzva – proletět Afrikou napříč od jihu na sever. Že součástí výbavy této expedice musela být i notná dávka odvahy, je zcela logické, obzvláště když si uvědomíme, jak málo byla Afrika prozkoumána z hlediska leteckého provozu – nebyla vybudována letiště, chyběla i místa pro natankování, letecké mapy byly mnohdy zcela zbytečné. Piloti se museli spoléhat na své zkušenosti a instinkt. Dodnes je zázrak, že Johnsonovi navzdory mlhám, těžkým dešťům a hornatému terénu jižní Afriky dorazili 8.února 1933 do Nairobi v naprostém pořádku. Budoucí hlavní keňské město pak dále používali jako základnu a vyráželi na místa, která navštívili při svých předchozích afrických výpravách. Johnsonovi díky své houževnatosti natočili úchvatné sekvence – některé letecké záběry se staly zcela nesmrtelnými, například stohlavá sloní stáda z Lorianských močálů. Zcela unikátní a historické se staly také průlety kolem hor Mt. Kenya a Kilimandžáro, ze kterých se dochovaly cenné snímky rozlehlých ledovců. Do Káhiry doletěli v roce 1934 a ze své cesty napsali Johnsonovi knihu Over African Jungles a film Baboona.
Co mají společného kastelán českokrumlovského zámku Pavel Slavko a jedna z největších osobností českého a československého sportu, paní Věra Čáslavská? Je to láska k Japonsku, zemi vycházejícího slunce. Oba se setkali v rámci Cestovatelské středy, besedy konané v Národním muzeu, aby se ze své lásky vyznali.
Foto: ČTK
Když se řekne Japonsko, co vás napadne jako první? Pavel Slavko: Soulad, harmonie, barevnost, řád. Ve všech oblastech života. Od jídla přes architekturu až po vzorce chování na ulici. Naprosto odlišný pohled na svět, než mají lidé u nás. Věra Čáslavská: Mám pěkné vztahy s Japonci a dlouho jsem netušila, kde vzniklo to pouto, že já je miluji a oni mne také. Odpověď mi ale dala jedna moudrá žena, vědma, která mi z ruky četla moji minulost a říkala: „Prosím vás, co vy máte společného s Japonskem?“ A to mě neznala. „No tak Japonsko mám ráda, a líbí se mi i lidé tam,“ říkám jí. A ona: „Víte, co je zajímavé? Že vy jste byla v minulosti samurajem.“
Vy jste byla v Japonsku celkem třináctkrát… VČ: Je to tak. Pravda je, že my jsme Japonsko poznávali především přes sportoviště a různé haly, ale i tak jsme měli možnost podívat se na různé kulturní památky. Japonci nám chtěli splnit všechna přání, která jsme měli, takže se chlubili všemi skvosty své země. Olympiáda v Tokiu v roce 1964 byla do jisté míry unikum. Japonsko se poprvé po druhé světové válce představilo světu. PS: V živé paměti celého světa bylo Japonsko ještě jako velice militantní země. V té hitlerovské koalici způsobilo mnohé nesnáze, oběti, neštěstí. Byla to pro ně skvělá příležitost předvést se Evropě a světu vůbec ve zcela nové podobě. A tak to také japonská společnost, japonská vláda, japonský člověk vzali za své a ten přerod, ta změna, byly naprosto mimořádné a noblesní. VČ: Olympijské hry 1964, kdy dostali možnost představit se světu, pro ně byly prestižní záležitostí. Každý pracoval na tom, aby byly dokonalé. Chtěli se ukázat jako kulturní země, aby je společenství kulturních národů přijalo bez výhrad. Dnes mají Japonci nejmírumilovnější ústavu na světě. Dokázali zcela otočit. Sami si zakázali napadení jakéhokoli jiného státu. A i kdyby byli napadeni, trvalo by vydání rozkazu k obraně hodně dlouho. Nejvíce viditelná byla v případě olympiády zřejmě architektura. PS: Dnes se v odborné literatuře hovoří o tom, že investice do infrastruktury a olympijské vesnice v Tokiu byly asi jedny z mála z celých dějin her, které byly vloženy správným směrem. Přinesly jednak přerod a rozvoj společnosti, ale dokládaly i její konstrukční a technické schopnosti, a jako jedny z mála slouží až dodnes. Tvůrce olympijských staveb Kenzó Tange se trvale zapsal do dějin architektury. Nesmírně kvalitní a kreativní myšlenka, profesionální provedení, tradiční materiály, které znamenají, že lidské dílo není dílem spotřebním na 5, 10, 15, 20 let podle zájmů marketingu a byznysu, ale slouží trvale k prospěchu. Japonci se dnes připravují na olympiádu v roce 2020 a počítají i s využitím staveb z roku 1964. Co myslíte, budou stavby postavené pro letošní olympiádu v Soči i za 56 let schopné sloužit jako olympijské stadiony?
Úspěch Věry Čáslavské na olympiádě v Tokiu byl fenomenální. Sledoval jste její výkony? PS: No samozřejmě. Všichni kluci z okolí jsme ji milovali. Vlastně jsme se ji ani neodvažovali milovat, to bylo něco víc. To byla bohyně, snad z jiného světa. Ona nad tím nářadím levitovala. My jsme to jako kluci také zkoušeli, na různých větvích, plaňkách a podobně, jenže najednou člověk ucítil tu váhu těla, gravitaci, pnutí svalů, šlach, najednou to bolelo. A tohle utrpení ona normálně zvládala, dokonce Japoncům právě předvedla asi nejnáročnější sestavu, kterou zvládl málokdo na světě.
Foto: Štěpán Rusňák
Jenže jen o pár let později, v roce 1968, přišla okupace a tím i dlouhý stop. VČ: Celý můj život se pohybuju po takové vlnovce, která má veliké rozdíly mezi vrcholy a pády. Když jsem se narodila, bydlela jsem v Karlíně. Náš tatínek tam měl malý obchůdek s potravinami, který mu ale po válce sebrali. Takže jsem šla zcela odspoda, snažila jsem se dostat prostřednictvím sportu na ten pomyslný Olymp, to byl vrchol mé sportovní kariéry. Jenže přišlo Pražské jaro a po něm mé podepsání manifestu Dva tisíce slov. Po olympiádě v Mexiku 1968 přišla normalizace, což pro mě znamenalo konec všem aktivitám. Až za dvacet let přišla sametová revoluce a dostala jsem příležitost pracovat u pana prezidenta Václava Havla, takže jsem se zase dostala nahoru, na hrad. Poté se nám přihodila rodinná tragédie, po které jsem spadla opět do šílené deprese, a trvalo patnáct let, než jsem se z toho dostala. O prvních patnáct let života jsem přišla pro Dva tisíce slov, v tom nejproduktivnějším věku. A to je cítit. Ono je cítit, když člověk odečte dejme tomu měsíc nebo rok. Ale dvakrát patnáct let? Tak ty se teď snažím dohnat.
Jaké to bylo pracovat u prezidenta? Náročné? VČ: Já jsem tam dělala skoro vše, jak sociální věci, tak školství, zdravotnictví, mládež, tělovýchovu, ještě i v olympijském výboru. Všechno dohromady velmi vyčerpávající, horší než všechny olympiády dohromady. Všechny tři olympiády, to byla procházka višňovou alejí proti té porevoluční práci na hradě.
Musel na vás doléhat i tlak ohledně toho, jak se lidé vůči Václavu Havlovi vymezovali. VČ: Přese mne šla i veškerá korespondence Václavu Havlovi a bylo neuvěřitelné, kolik toho lidi prezidentovi psali, a to včetně opravdu nehezkých věcí, kdy se rýpali v maličkostech. Musela jsem si to i nosit domů, kolik toho bylo. Možná, že ta nenávist v některých z těch dopisů přispěla k tomu, že jsem se necítila dobře, ale vyčerpaně.
Myslíte, že takové to hnidopišství je naše české specifikum? Je japonská mentalita zásadně odlišná? PS: V japonské společnosti je vrytý silný prvek vnitřní osobní disciplíny, kdežto u nás jsme více zvyklí hodnotit skutky a činy, a to i velmi neobjektivně, bez nějakých větších morálních zásad. Nedělá nám takové problémy něco dehonestovat, znevažovat. Když nejsou naplněny naše osobní ambice, tak to přenášíme na jiné. To, co jste říkala, ty nactiutrhačné proudy, které se snažily pomluvit to, co na té době bylo úžasné. Ta pozornost, které se nám dostalo, když promluvil v americkém kongresu, jakási hrdost na národ, to bylo něco úžasného přeci. VČ: Tohle musí vycházet zezdola, od nás. I Havel říkal, že to bude trvat dvě generace, než na sebe budeme moci být hrdí. Chybí zde víra a morálka třeba sokolů. Hrdost a čest, k vlajce a hymně.
Foto: ČTK
Co vnímáte jako pozitivní na české mentalitě, na české povaze? PS: Určitě to, jak jsme otevření a přístupní. Japonci jsou, na rozdíl od nás, přísně členěná společnost. Jak v horizontální, tak vertikální rovině jsou jednotlivé společenské vrstvy nesmírně přísně rozčleněny a přechod z jedné do druhé je v některých případech prakticky nemožný. To u nás není. Žák může tykat kantorovi, my si spolu můžeme povídat a není podstatné, odkud kdo jsme. Takovýto rozhovor by v Japonsku patrně nikdy nemohl vzniknout, Japonec by stál uctivě stranou a udržoval si odstup od osobnosti, jakou je paní Věra. V tom má naše společnost možná náskok, ale určitě velkou výhodu. Zase tím ale nemám na mysli bezbřehost, nekonečné žvanění, musí to mít pořád nějaké prvky vnitřní disciplíny. VČ: Co nás spojuje? Umění, hudba. Japonci milují naše národní divadlo, českou filharmonii, české umělce obecně. Také to, co se stalo během sametové revoluce. Došlo sice k převratu, ale vlastně nebyla rozbita ani jedna okenní tabulka, vše proběhlo mírně, zodpovědně. A to je něco, co Japonci na nás hodně uznávají. Co nám naopak chybí, je pokora a disciplína. Čím více člověk dokáže, tím je pokornější. Když ale přijde k dobrým výsledkům a ziskům snadno, obvykle si toho tolik neváží. Chybí nám také smysl pro detail, který oni mají vytříbený.
Když mluvíme o pracovitých Japoncích, kde je hranice talentu a co lze ještě vydřít? VČ: Talent být musí. Bez jistých dispozic to nejde. Je důležité i domácí prostředí, bez podpory byste se pravděpodobně nikdy neodhodlal. A pak už následuje jen dřina a vytrvalost, trpělivost. Než jsem se naučila poprvé nějakou sestavu na kladině, musela jsem ji nesčetněkrát opakovat s představou ideálního provedení. A neustálým zkoušením jsem se snažila přiblížit k dokonalosti, které však nelze dosáhnout, jen se jí přiblížit. Usilování o dokonalost je něco, o co se snaží i lidé v Japonsku. PS: Přesně tak. Navíc jejich nesmírný cit pro přírodu, který vychází i z podstaty jejich filozofie, šintoismu a buddhismu, se promítl i v kreativní stránce lidského tvoření v zahradách. Japonské zahrady, to je neuvěřitelný soulad a krása, vyvíjející se už patnáct set let. Vyváženost, souhra, to je třeba zažít.
Plánujete něco z toho přenést k nám? Chystáte něco nového na zámku? PS: Nic. Nic nového, proč pořád něco nového? V současné době je v areálu zámku devět expozic. Devět. Kdo z lidí některou z nich navštívil? A navštívil někdo všechny? Má jich být 11, 15, 20? Máme roční návštěvnost 350 tisíc lidí a ten objekt sténá, úpí. Obrovské dynamické zatížení, když to přenesete na tuny. Renesanční či barokní architekt ani nemohl snít o tom, že by přišlo tolik osob na zámek. Projektoval přirozeně pro přítomnost desítek, případně několik stovek lidí, naštěstí s ohromnou statickou rezervou. Představte si, že vaším obývákem projde třicet tisíc lidí za rok. Jak bude vypadat ten koberec, jak dopadnou podlahy, příčky, pilíře a tak dál? Co můžeme udělat, je zvelebovat harmonii, kvalitu, vysoký standard zámeckého prostředí: mobilní zeleň, lavičky, odpočívadla, servis, služby, čistota toalet. Ještě by to chtělo více zahradníků, abyste hned po prvních krocích po vstupu do zámku měli to správné přesvědčení, že jste v místě, které je relaxační, okázalé, klidové, odlišné od dnešního hektického způsobu života. To by bylo pěkné.
Sledujete přípravy olympiády 2020? VČ: Jeden japonský novinář se mě ptal, jak se mi líbilo Tokio 1964 a jak bych si představovala olympiádu 2020. Řekla jsem mu, že by tu olympiádu měli udělat tak, aby byla hlavně o morálce a mravnosti člověka, o pokoře a duševní rovnováze. Oni nemusejí ukazovat světu, jak jsou vynikající v elektronice a v architektuře, to celý svět ví a vidí. Proto by ji měli směřovat celou k sebeúctě, tomu, že to dokázali. Což se ale zpětně promítne i do sportovců, na které by mělo dýchnout, že by měli mít úctu sami k sobě, překonat sebe, trému, zranění. Mám pocit, že jsem jim trochu tuto myšlenku nainfikovala, a teď jsem upřímně zvědavá na výsledek.
Prožila jste život bohatý na zvraty, úspěchy i neúspěchy. Co vás drželo nad vodou? VČ: Můj oblíbený citát zní: „Toho, kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, čeká obrovská odměna. A tou odměnou je sebeúcta.“
TEXT: Martin Nekola, FOTO: rodinný archiv Dušana Houfka
Býváme mnohdy překvapeni, v jak exotických koutech světa narazíme na české stopy. Naši krajané podnikali cesty do vzdálených končin, aby zde začali nový život. A mnozí se velmi dobře uchytili. To je i případ válečného partyzána a československého vlastence, který uprchl před komunisty do Peru.
Dušan Honke Houfek se narodil 6. prosince 1920 v Praze do rodiny bankovního úředníka. Měl ještě mladší sestru Eugenii, jež v dospělosti zakotvila v Argentině, a bratra Oliviera, který se stal význačným architektem. Projektoval například donedávna nejvyšší budovu republiky, stodevítimetrový mrakodrap na Pankráci. Dědeček býval ředitelem cukrovaru, ovšem jak cukr zasáhne do života malého Dušana ještě nikdo netušil. Klidné dětství a mládí jako by bylo předzvěstí dramatických událostí. Po obecné škole a čtyřletém gymnáziu v pražské Libni studoval na vyšší průmyslové škole letectví a automobilismu v Mladé Boleslavi. Od června 1941 pracoval jako konstruktér v plzeňské Škodovce a vypomáhal i ve mlýně svého strýce v jihočeském Švihově. To už se psala temná kapitola naší historie a nad Čechami a Moravou vlál prapor s hákovým křížem. Strýce mlynáře Němci zatkli po atentátu na Heydricha a odvlekli do koncentračního tábora, odkud se nevrátil. Dušan vytušil, že sám může skončit za ostnatým drátem, a tak se v únoru 1944 s kamarádem vypravili přes Slovensko a Maďarsko na Balkán, kde se chtěli zapojit do protinacistického odboje. Bohužel hned v Budapešti byli zadrženi a putovali jako špioni do zajateckého tábora v Nagykanyzsa. Za pár týdnů se jim spolu s dalšími dvěma vězni podařilo uprchnout, a tak dobrodružná cesta nepřátelským územím mohla pokračovat. Došli do Pitomače na úplném severu Chorvatska, kde vyhledali partyzánský oddíl. Po dvou týdnech již působili u 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Technicky zdatný Houfek vystřídal coby řidič několik útvarů. Na frontě bojoval například ve Slavonii, u Drakova nebo Požegy. Z bojů si odnesl jizvu od šrapnelu a zlomené obě nohy, v září 1944 mu nohy nešťastnou náhodou přejelo nákladní vozidlo. Z tohoto zranění se poměrně dlouho zotavoval v Osijeku. Po skončení války se triumfálně se vrátil do své vlasti a plánoval nový život.
Podruhé na útěku
Dušan Houfek se však nevrátil do fabriky, ale využil svých jazykových znalostí (angličtina, francouzština, němčina, španělština, srbochorvatština) a nechal se najmout jako tlumočník pro peruánskou ambasádu v Praze. Spřátelil se přímo s velvyslancem Gonzalem Ulloa a doprovázel jej i při cestách po Československu a Evropě. Dne 18. dubna 1946 Houfek obdržel od prezidenta republiky medaili za chrabrost, v únoru následujícího roku odznak československého partyzána z rukou ministra národní obrany. Ani minulost válečného hrdiny ho ovšem po únoru 1948 neuchránila od problémů. Naopak, vztahy Sovětského svazu s Titovou Jugoslávií se povážlivě zhoršovaly a komunisté považovali veterány z Balkánu za nespolehlivé elementy. Houfka zavřeli, zatím pro výstrahu na tři dni. Pochopil, že musí znovu odejít, tentokrát na mnohem déle. Rozhodnutí bylo o to těžší, že byl ženatý a s manželkou Anežkou plánovali rodinu. Velvyslanec Ulloa, předtím než byl odvolán, přislíbil mladému příteli pomoc se sháněním víza do Peru. Houfek s manželkou se nejprve dostal přes Šumavu „za kopečky“, pak do Paříže, kde odeslal žádost o víza do několika států a pár měsíců musel čekat. Kladná odpověď nakonec přišla z Peru. Za pomoci Výboru sociální pomoci pro československé uprchlíky ve Francii (Comité ďaide sociale aux réfugiés tchécoslovaques en France) se manželé Houfkovi dostali do Neapole a z italského přístavu v únoru 1949 putovali dále přes oceán do neznámých jihoamerických dálav. Na americkou pevninu vystoupili s deseti dolary v kapse.
V říši Inků
Houfek znal tuto zemi jenom z líčení pracovníků peruánského velvyslanectví a samozřejmě coby sídlo dávné incké civilizace. Z odvětví hospodářství se v Peru nejvíce dařilo cukrovarnictví, a tak se na radu českého krajana, kterého potkal v Limě, právě do cukrovarnictví zapojil. Pracoval v metropoli v továrně a od píky se naučil vše o zpracování cukrové třtiny. Prostudoval si dostupnou literaturu, uplatňoval svůj technický talent ve výrobě, kde navrhoval různá zlepšení a inovace. Vypracoval se na vedoucího inženýra podniku. Když se cukrovarnický průmysl začal rozvíjet na severozápadě Peru v okresech Tumán, Cayaltí a Paramonga v provincii Chiclayo, vláda hledala schopné montéry. Houfek se přihlásil a znovu se stěhoval, s chotí i s prvorozeným synem. Divoký a chudý kraj na úpatí And si zamiloval a spojil s ním další léta svého života. V roce 1959 přijal zakázku a odjel do Panamy, kde za několik měsíců pomohl vybudovat čtrnáct cukrovarů, zprovoznit všechny stroje a zaučit personál. Potom se vrátil do Chiclaya a nalezl zde nový domov. Se ženou Anežkou vychoval čtyři děti, Jindřicha (Enriqua), Petra (Pedra), Marii a Ivana. Později se podruhé oženil s o hodně let mladší Peruánkou a počet svých potomků ještě zvýšil. Poctivě pracoval, pořídil si dům ve vesnici Pucalá v údolí Lambayeque, „zlatými českými ručičkami“ získal uznání kolegů v cukrovaru a nové přátele po širém okolí.
Politicky nestabilní situace v Peru vyvrcholila v říjnu 1968 nekrvavým armádním pučem, který vedl generál Juan Velasco Alvarado. Sám se ujal moci a představil ambiciózní reformy ekonomiky a celé společnosti. Velascův nový řád pod označením „Plán Inka“ spočíval v maximálním proniknutí státu do všech oblastí průmyslu, tedy vyloučení cizího kapitálu, znárodňování, v rozsáhlé pozemkové reformě a ve vzniku struktury zemědělských družstev. Také cukrovarnictví v Chiclayo se tedy rázem ocitlo v rukách družstva, jehož zaměstnanci jednomyslně zvolili Houfka předsedou. Produkce rostla a výsledky nebyly vůbec špatné. „Lid“ mu za odměnu svěřil ještě více důvěry. Stal se prezidentem Ústředního svazu zemědělských družstev Peru (Central de Cooperativas Agrarías del Perú), tedy jakýmsi vrcholným státním manažerem. Ač peruánskému hospodářskému zázraku rychle docházel dech, cukrovarnictví pod Houfkovým dohledem nadále zůstávalo tahounem. Dosahovalo vysokých výnosů a vyhnuly se mu neefektivní zásahy jiných, málo kompetentních správců. Režim generála Velasca usiloval o přátelské styky a obchodní výměnu s východním blokem, a tak se Houfkovi splnil sen znovu navštívit Československo. Ač byl v archivech StB veden jako emigrant, z titulu své funkce byl v roce 1972 pozván coby vážený host Škodovými závody, kde ostatně jako mladík začínal, na inspekci elektrotechnického vybavení, které objednala vláda Peru.
Seňor dobrodinec
Další z experimentů nalézt třetí cestu mezi komunismem a kapitalismem v peruánském podání korporativistického družstevnického systému nedopadl zrovna podle představ. Velasco byl odstaven a jím zavedené reformy postupně zrušeny. Nadále vládla armáda a technokraté, než se moc po prezidentských volbách v květnu 1980 vrátila do rukou civilní vlády. Jedním z efektů rozsáhlých změn se stala i vlna privatizace. Podnikavý Houfek využil příležitosti a zprivatizoval pětatřicet hektarů pozemků v Pucalá. Dal práci desítkám lidí, postavil nemocnici a několik škol, v nichž umožnil studovat dětem z nejchudších rodin. Nikdo jiný se nezasloužil o prosperitu a zlepšení životních podmínek obyvatel kraje tak jako on. Český velkostatkář v Peru propojil cukrovary v sedmi okolních vesnicích a dokázal mistrně využít všech skromných výhod, které půda a podnebí na úpatí hor poskytovaly. Využitím prastarých kanálů z inckých dob mohl i přes nepříliš četné dešťové srážky, dostatečně zavlažovat třtinová pole, a tak sklízet plodinu namísto jinde obvyklých dvanácti měsíců až po osmnácti měsících, aby dostatečně uzrála a obsahovala více cukru. A podnikům se velmi dařilo.
Za léta dřiny, kdy viděl, jak Pucalá vzkvétá, mohl rozlehlé hospodářství svěřit dětem a v důchodu se více šetřit a věnovat zálibám. Především byl milovníkem velkých automobilů. V jeho vozovém parku se vystřídaly značky Ford, Chrysler i DeSoto, které úzkostlivě opečovával. S oblibou podnikal odpolední projížďky, a když míjel vesničany pracující na polích, uctivě ho zdravili, muži snímali klobouky a děti nadšeně mávaly. Sen~ora Houfka každý znal a vděčil mu za mnohé. Houfek sbíral starožitnosti a rodinné sídlo v Pucalá připomínalo muzeum. Mezi exponáty byly například i lampy ze starých lokomotiv, honácká lasa z Argentiny, kopí z Habeše, domorodé šaty z Tanzanie nebo úlomky malých nádobek a dávné artefakty, které našel v okolí. Byla zde četná naleziště a často sem přijížděly archeologické výpravy a bohužel i tlupy vykradačů. Jejich cílem nebylo získání předmětů z doby Inků, ale nalezení pozůstatků ještě starší civilizace, záhadného království Mochiků, existujícího mezi prvním a sedmým stoletím našeho letopočtu. V roce 1987 byl zhruba v pětimetrové hloubce uvnitř kopce Huaca Rajada v areálu jednoho z Houfkových cukrovarů učiněn historický objev. Prokazatelně šlo o dlouho hledanou bájnou hrobku pána ze Sipánu. Místo posledního odpočinku mocného vládce poddaní zasypali mnohem větším množstvím zlata, než kolik se skrývalo například v egyptských pyramidách. Houfek si jako majitel pozemku mohl činit nárok na určitá procenta odhadní ceny nalezeného pokladu. Rozhodl se však splatit dluh Peru, které mu kdysi jako utečenci dalo domov, a vzdal se podílu ve prospěch státu. Dnes na místě nálezu stojí několik muzeí a přijíždějí sem davy turistů.
Návštěva doma
Ne všichni poúnoroví exulanti měli to štěstí jako Dušan Honke Houfek, který se dožil pádu železné opony a navštívil svobodné Československo a mohl trávit nostalgické chvíle v milovaných historických zákoutích Prahy. Svým dětem vyřídil občanství a s bratrem si vynahrazovali ztracené roky. Natrvalo se však nevrátil. Zakořenil již na druhé straně světa a nechtěl opustit rozvětvené příbuzenstvo a přátele v Pucalá.
Neuvěřitelný životní příběh patriota, válečného hrdiny a mistra cukrovarnického umění kdysi zaznamenali v krátkém filmu televizní dokumentaristé z Kavčích hor. Na zasloužené knižní zpracování však stále čeká. Pan Dušan Houfek zemřel 22. dubna 2008 ve věku sedmaosmdesáti let.
