Kryžių kalnas, tak se nazývá v litevštině Hora křížů, dnes jistě jedno z nejnavštěvovanějších míst v Litvě. Každý den k němu míří davy turistů, kteří chtějí umístit svůj kříž do lesa dalších.
Na Horu křížů upozorňuje již cedule u hlavní silnice. Auta a autobusy jsou naváděny na velké parkoviště vybudované nedaleko hory. Už tam celá taškařice začíná. Z vozidel se valí zástupy lidí. U parkoviště nechybí potřebný servis, společný všem kulturně komerčním místům – záchody, občerstvení, suvenýry a kříže malé, velké, dřevěné, plastové, kovové… prostě nač si vzpomenete. Tomu samozřejmě odpovídá i cena. Poutníci ve velkém okupují stánky a jako by zapomněli, kvůli čemu sem většina z nich přijela. Napříč davy se prodírám na cestu vedoucí na vrchol. Cesta plná turistů mne zbavuje dojmu ze síly tohoto místa tolik spojeného s historií. V druhé polovině 20. století se stalo symbolem svobody a odporu místních obyvatel proti sovětské okupaci. Tehdy bylo přísně zakázáno kříže na horu umisťovat, a dokonce došlo na srovnání křížů se zemí buldozery. Navzdory hrozbám však místní obyvatelé kříže znovu a znovu vztyčovali. Následovně, v době politického uvolnění kolem roku 1985, Sovětský svaz svůj úmysl na devastaci místa opustil.
Kříže a lidé
Opouštím cestu přeplněnou turisty a jdu po trávě okolo hory, abych si dokázal vychutnat atmosféru onoho místa a nikoliv brát horu jako disneyland, kde mne vysadí autobus a já si koupím lístek ve formě komerčně vyráběného kříže, ten umístím na horu s pocitem, že mám splněno, a hurá domů. Procházím po úpatí, sleduji kříže a přemýšlím, kdo, kdy a v jaké životní situaci je sem umístil. Začíná mi docházet kouzlo místa. Kříže, ne ty co prodávají opodál ve stánku, ale ty, co sem donesli poutníci, kteří si je zjevně mnohdy vyrobili sami, nesou poselství. Pečlivě prohlížím ty, co jsou zjevně neprofesionálně vyrobené. Jako by místo každého z nich přede mnou stála osoba, jež ho sem umístila. V tichém větru vanoucím kolem mne procházím nenápadnými stezkami, které se jako žilky v živém organismu proplétají shlukem křížů. Čím výše stoupám, tím se jejich hustota zvyšuje. A jsem na vrcholu. Snad se tomu ani nedá říkat vrchol, neboť tento pahorek má jen několik metrů převýšení. Po centrální cestě protínající toto místo již opět začínají proudit zástupy lidí tísnící se na úzké stezce, kde se nemůžou skoro ani zastavit, a dav je tlačí dál. Zcela nahoře je socha Panny Marie, u které se poutníci zastavují. Na druhém pomyslném vrcholku je socha Krista – tu sem věnoval papež Jan Pavel II. při své návštěvě v roce 1993. Všude, kam oko pohlédne, taková záplava křížů, že skrze ně není vidět na zem. Úmysl každého poutníka vynést ten svůj křížek co nejvýše je zřetelný, ale je to opravdu to nejdůležitější? Není to jen další symbol stále se rozrůstající globalizace a konzumní společnosti? Má opravdu tu samou hodnotu, když sem poutník umístí kříž, který vyrobil doma, ať už je jakýkoliv, v porovnání se symbolem křesťanské víry, který si za 50 lei (asi 400 Kč, pozn. red.) koupil dvě stě metrů od hory v krámku? Při porovnání pomyslného poutníka, jenž zanechal na místě kříž vlastní výroby a s ním i kus sebe, s tisícem stejných, které tam leží stejně jako balíky mléka v supermarketu, mi toto místo připadá spíše jako pouťová než poutní záležitost. Já, jako člověk, který se nepřiklání k žádné víře, si říkám, proč na taková místa lidé vlastně míří? Jen proto, aby si řekli „byl jsem tam, položil jsem to tam“?! Více a více mne frustruje pomyšlení na to, že bych se dobrovolně takovéto pouti účastnil. Když tu náhle mě z mého vnitřního filozofického přemýšlení něco vytrhne. Co se děje? Z rušného Václaváku se náhle stalo klidné místo.
Hledající muž
Na vršku mezi kříži jsem najednou sám. Všechno ztichne. „Cink, cinkcink, cink, cink, cicink…,“ vítr rozhoupává růžence, na kterých visí kovové křížky a ty o sebe jemně cinkají, jako by zlehounka hrálo milion trianglů. Do větrného klidu se z dáli náhle začal ozývat šumivý hlas rádia. Říkám si, že asi nějaký nezdvořilý puberťák s empétrojkou si vyšel na výlet. Ale čím více se hlas rádia blíží, poznávám, že je vše jinak. Kříže vrhají krátké stíny. Je poledne. Na ztichlý vrcholek hory bez davů poutníků přichází muž. Muž zjevně zoufalý. Muž hledající svou cestu. Na hlavě do obličeje naražený klobouk tak, aby co nejvíce zakryl jeho ztrápenou tvář. V levé ruce drží staré rádio, na kterém vysílá křesťanská stanice. Pravou rukou se opírá o kříže podél cesty. Pomalu vystupuje k samotnému vrcholku hory. Na něho se dívá s otevřenou náručí socha Marie. Muž klečí. Po kolenou postupuje pomalu k vrcholu. S pokorou. Do ticha jen šumivé chrčení rádia, cinkání křížků a jemný vánek. Muž v rukou netřímá žádný z křížů zakoupených pod horou v pouťovém stánku. Stále stoupá výše. Přišel sem pro odpuštění? Přišel sem pro radu? Přišel sem pro pomoc? Je tu jen on a jeho víra, stále stoupající po kolenou vzhůru. Tento zážitek mi konečně zdůraznil sílu a kouzlo tohoto místa. Není to disneyland, pro opravdové poutníky je to skutečné duchovní místo. Pro muže v klobouku určitě.
Rádi byste probádali jeden z nejstarších tropických deštných lesů? Vydejte se do Malajsie. Vědci odhadují, že hustá a místy neprostupná džungle národního parku Taman Negara tu roste ve své nejpůvodnější podobě již více než 130 milionů let.
Dobrodružné výpravy do nitra deštného pralesa patří k mým oblíbeným aktivitám na jakékoliv cestě do rovníkových oblastí. A co mě na džungli tak fascinuje? Odpověď jsem našla v jednom z nejstarších pralesů světa Taman Negara. Cesta do nitra tropického deštného lesa pro mě a Adama začíná ve Wakaf Bharu, městečku na severu Malajsie, odkud třikrát denně jezdí tzv. Jungle Railway. Jak samotný název napovídá, trasa vlaku byla vystavěna v džungli. Trochu se obávám, že její současná podoba už džungli moc nepřipomíná.
Pralesním vlakem
Přesně v 6.15 přijíždí do stanice místního vlakového nádraží starý stříbrný motorák, do kterého nasedáme společně s několika domorodci. Jsme mile překvapeni, že vlak dorazil pouze s patnáctiminutovým zpožděním. Vzhledem k předchozím zkušenostem s asijskou dochvilností vlastně ani o zpoždění mluvit nemůžeme. Veškerá únava a myšlenky na postel, které se mi časně z rána stále ještě honí hlavou, se vytrácejí se známým povelem k odjezdu. Vlak pomalu nabírá rychlost, konečně vyrážíme. Naše trasa se zpočátku klikatí městem, vesničkami a osadami, ve kterých k nám přistupují další spolucestující. Mezi nimi jsou především dospělí, vyrážející do sousedních vesnic či měst za prací, nebo školáci. Po chvíli je náš vagon plný. Několika zastávek po cestě využíváme k drobnému občerstvení. Na peronech se vždycky najde alespoň jeden domorodec, prodávající nějakou tu smaženou dobrotu. S ubíhajícími kilometry četnost zastávek řídne a výhledy z okna vlaku se mění. I když byl primární deštný les podél trati vykácen, tak jako na mnoha místech po celé jihovýchodní Asii, přesto je pořád co sledovat. Původní džungli sice již dávno nahradily plantáže palmy olejné, banánovníky nebo sekundární porost. V některých místech však trať přeci jen prochází stále tropickým deštným pralesem. V těchto momentech je cesta kouzelná, jako vystřižená z dobrodružného filmu či napínavé knihy. Skvělé je i to, že v asijských vlacích není problém celou tu okolní nádheru v poklidu pozorovat z otevřených dveří. Mé obavy z průjezdu džunglí se sice v mnohém naplnily, i přesto je ale pro mne jízda Jungle Railway skvělým zážitkem.
Cesta do Jerantutu, tedy výchozího bodu do Taman Negary, trvá přibližně šest hodin. U konce ale ještě nejsme. Správním střediskem a centrem parku je vesnička Kuala Tahan vzdálená od Jerantutu přibližně 80 km. Do té však železnice již nevede. Rozhodujeme se, zda do nitra parku budeme dál pokračovat za pět ringgitů autobusem nebo za 35 ringgitů lodí. Po příjemném zážitku z vlaku je naše volba jasná, i když o poznání dražší. Ještě téhož odpoledne tak vyplouváme na tříhodinovou plavbu po řece Tahan. V žádném případě našeho rozhodnutí ani peněz nelitujeme. Plavba dlouhou úzkou lodí je poklidná a oba si ji plnými doušky vychutnáváme. V korunách stromů na březích řeky se tu poprvé setkáváme s hravými makaky, z pevniny nás pozorují domorodci a my se už nemůžeme dočkat, až toto jedinečné místo porostlé starodávným pralesem poznáme blíž.
Národní park Taman Negara byl založen v roce 1938 jako vůbec první národní park Malajsie. Rozprostírá se na ploše 4343 km2 a zasahuje na území tří malajských spolkových států Kelantan, Terengganu a Pahang. Před získáním nezávislosti země nesl park název King George V. National Park, přejmenován byl v roce 1957.
Konečně jsme dorazili do vesničky Kuala Tahan, která svým návštěvníkům nabízí veškeré zázemí. U správy parku kupujeme nezbytné povolení k pobytu a také k fotografování. Cestujeme nezávisle a nevyužíváme služeb turistických kanceláří či agentur, které zprostředkovávají několikadenní výlet s veškerým komfortem. Posledním úkolem dnešního dne je proto sehnat ubytování. I když jsme v parku mimo hlavní turistickou sezonu, v květnu, sehnat nocleh za rozumnou cenu není ani v této době jednoduché. Po hodině obcházení vesnice jsme nakonec přeci jen úspěšní. Nic nám již nebrání pořádně to tu prozkoumat.
Zelená energie
Druhý den ráno, stejně jako dny následující, se vydáváme na celodenní výlet po stezkách parku. Prales nás okouzluje již na samém začátku. Zdoláváme místy lehčí, místy těžší terén plný kořenů, spadlých stromů, kamenů i popínavých lián a užíváme si nádherných zvuků džungle, které jedinečně dokreslují atmosféru tohoto tajemného světa. Kvůli teplotě 35 °C ve stínu a bezmála 100% vlhkosti jsme téměř okamžitě mokří od hlavy až k patě. V džungli panuje přítmí. A není se čemu divit. Hustou spletí vegetace projdou pouze 2 % slunečního svitu. Každá rostlinka tak musí vynaložit všechny síly k boji o drahocennou sluneční energii. V tomto zeleném království máme dostatek prostoru oddat se nejen okolní krajině, ale také mnoha myšlenkám. Doslova očarovaná fascinujícími výtvory přírody se prodírám nespoutanou a divokou džunglí, která je v každé své podobě naprosto dokonalá a úžasná. Stále je na co se dívat, stále je co pozorovat, stále je co hledat. Propletené liány, mohutné deskové kořeny, zvláštní květy tropických rostlin a samozřejmě pestrobarevný svět nejroztodivnějších živočichů jsou jedinečným živým obrazem, který bere dech. Džungle národního parku Taman Negara má pro mne ale ještě jedno nezapomenutelné kouzlo. Přesně v takovém pralese, po kterém právě teď kráčím a zanechávám v něm své stopy, jsem v dětství zažívala svá snová dobrodružství. Ze dne na den jsem se ocitla v jednom ze svých snů a představ o dobrodružném místě. Navíc jsem se přesunula do světa dávno minulého, v němž stále platí zákony přírody. Zeleň, kterou jsem v tuto chvíli obklopena, mě neskutečně uklidňuje a dává mi jedinečnou možnost zapomenout na všechen ten hluk, shon a stres moderní doby. Čas jakoby se zastavil. Příroda mě nabíjí tou nejčistší energií a povzbuzuje k životu. A to je přesně ten důvod, proč deštné pralesy zbožňuji. Pro jejich klid, čistotu, krásu a nezaměnitelnou energii.
I tento tropický deštný les v sobě ukrývá ohromné a jedinečné bohatství v druhové rozmanitosti rostlin a zvířat. K těm nejvzácnějším obyvatelům národního parku patří především nosorožec sumaterský, tygr indočínský nebo slon indický. Šance na setkání s některým z těchto tvorů je však téměř nulová. Setkáváme se tedy „pouze“ s nesčetným množstvím pavouků, motýlů, stonožek, štírů a nejrozličnějších barevných brouků. S podivem je, že cesty pralesem nám neznepříjemňují hladové a krvežíznivé pijavice, které by, alespoň dle zkušeností ostatních cestovatelů, mohly být symbolem celé této oblasti. Letošní nebývalé sucho udělalo své.
Domorodý byznys
V průběhu průzkumu národního parku Taman Negara jsme nevynechali ani návštěvu jedné z domorodých osad, kterým se tu říká Orang Asli Village. V doslovném překladu orang asli znamená domorodý člověk. Tyto vesničky obývají původní obyvatelé, aboriginci. Přestože jsme na jiných místech světa navštívili mnohem původnější vesnice, znovu, jako již tolikrát, žasnu nad tím, v jakých podmínkách, jakým stylem života a v jakém souladu s přírodou se dá celkem spokojeně žít. I když i tito domorodci jsou již dávno ovlivněni globalizací a postupujícími vymoženostmi moderní civilizace, stále si, alespoň z nich mám ten pocit, zachovávají částečně svoji nedotčenost. Domorodci tu žijí ve slaměných chatrčích, vaří na ohni a využívají darů a energie pralesa. Na druhou stranu ale svá těla halí do oděvů – nosí šortky a trička a některé slaměné střechy pokrývají proti dešťům igelitovou plachtou, dokonce zaslechnu i tiché zvuky rádia. Za návštěvu své osady si také nechají zaplatit. Národní park Taman Negara je jedním z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších turistických míst Malajsie. Návštěva domorodé vesnice je tak v nabídce každého turistického balíčku a v itineráři cestovatelů, kteří do této oblasti přijíždějí. Pokládám si otázku, jak toto místo asi vypadalo před sto lety? Jak bude vypadat za dalších pět, deset, patnáct roků? Svět se mění takovou rychlostí.
Tančící mosty
Národní park Taman Negara nabízí mnoho rozličných druhů aktivit, přes jedno i několikadenní průzkumné vycházky pralesem, možnost přespat v nitru džungle, dobrodružství v temné netopýří jeskyni, poznání tamějšího nočního života a mnoho dalšího. Jedním z nejnavštěvovanějších a nejoblíbenějších míst národního parku je Canopy Walkway, 1500 metrů dlouhá cesta vedoucí po tzv. tančících mostech v korunách stromů ve výšce až 40 metrů nad zemí. Většina lidí toto jedinečné místo navštěvuje v ranních a dopoledních hodinách. My sem však přicházíme odpoledne. Jsme proto na Canopy Walkway sami. V klidu si můžeme vychutnávat pohled na prales z ptačí perspektivy. Jedinečné. Procházka v korunách emergentů, tedy nejvyššího stromového patra pralesa, je fascinující, a to nejen proto, že se člověku takový pohled na džungli jen tak nenaskytne. Škoda jen, že pro špatný technický stav lávek byli správci parku nuceni část cesty uzavřít. Celá vrtkavá chůze ve výškách tak byla zkrácena přibližně o 600 metrů. Nevadí, i tak mě nejen toto místo, ale i celý prales národního parku Taman Negara okouzlil, a to především svou pestrostí, nádhernými stezkami a také tajemnou dobrodružnou atmosférou pradávného místa. Na celé tři dny jsme se vrátili v čase o 130 milionů let a poznali jsme, jak v té době Země vypadala. Mnohé z minulosti již známe. Já se ale opět sebe sama ptám, jak asi vzhledem k lidskému počínání bude vypadat budoucnost tohoto místa a celé naší modré planety?
Královna namibijského kmene Ovakwanyama vede život zcela odlišný od jiných aristokratů. Chcete se o tom přesvědčit? Vydejte se s námi na návštěvu.
Ovambo jsou největší etnickou skupinou v Namibii, tvoří necelou polovinu z více jak dvoumilionové populace země. Ovambo se dělí na několik skupin. Jednou z nich je kmen Ovakwanyama, jehož královna žije ve svém paláci ve vesnici Omhedi blízko hranic s Angolou.
Samotný palác je obklopen tři metry vysokým dřevěným plotem, který tvoří doslova labyrint. Podobným způsobem jsou zabezpečeny takřka všechny vesnice v oblasti. Plot nechrání obydlí pouze před nepřáteli, ale také před slony, kteří se nebojí vyhledávat potravu v lidských obydlích. Bezpečně vás labyrintem provedou pouze místní, pro cizince je velmi snadné se ve spleti cestiček ztratit. Předpokládá se, že kdyby na palác zaútočili nepřátelé, po krátké chvíli se rozdělí na menší skupiny, se kterými by bylo jednodušší se vypořádat. Úplně nejblíže plotu jsou ubytováni muži, více ke středu ženy a zcela uprostřed pak samotná královna.
Před vstupem do královnina paláce se musíte ohlásit, a to řevem. Nahlas musíte zakřičet své jméno a účel návštěvy. Místní si velmi potrpí na soukromí a nesnesli by, kdybyste se pokusili vstoupit neohlášení. Ani vstup do paláce není zrovna jednoduchý. Nejprve jste uvedeni do první místnosti zvané Ondunda yo mudimbi, kde jste pozdraveni a pozváni dál. Následuje druhá místnost zvaná Ofifilwa, odkud už nesmějí návštěvníci pokračovat sami, dokud nedostanou svolení. Dlouhé čekání je završeno pozváním do místnosti, kde se konečně setkáme s královnou. Všechny nás usadili na zem a nařídili nám, abychom měli ruce viditelně před sebou na znamení, že si královny vážíme a také, poněkud praktičtěji, že v nich nemáme žádné zbraně.
Vstup povolen
Královna vstoupila. Všichni povstali a jeden po druhém jsme jí vzdali úctu formální úklonou. Fotografovat není dovolené, dokud k tomu sama nedá souhlas. Má na sobě oblečený svůj slavnostní úbor z pravé lví kůže. Klobouk je ze lví hlavy a symbolizuje její moc. Naši místní průvodci byli zcela unešení, že se s ní mohli setkat. Bylo takřka hmatatelně cítit, jaký vliv má královna na svůj lid.
Jako první jsme jí museli vysvětlit, proč jsme se ji vlastně rozhodli navštívit. Královna totiž moc zahraničních návštěv nepřijímá, poslední novináři u ní byli už více jak před rokem. Pak nám po dlouhém africkém přivítání bylo konečně umožněno začít klást dotazy.
Její celé jméno zní Meekulu Mwadinohmo. V překladu to znamená přibližně „nepodceňuj pštrosa“. Dle místních bájí je pštros velmi důležitý a schopný tvor. Manžel královny (nebyl to král, podobně jako jím není manžel anglické královny Alžběty II.) je již po smrti, žijí čtyři z jejich pěti dětí. Její babička byla příbuzná krále Mandumeho, hrdiny Namibie, který zemřel během koloniálních válek v roce 1917. Narodila se do královské rodiny a královnou se stala v roce 2005, kdy nahradila svého strýce. Krále nebo královnu vybírají starší kmene a historie pamatuje již více než čtyřicet panovníků.
Podle královny bylo těžké přesvědčit lidi z kmene, aby se po vyhlášení nezávislosti Namibie počátkem 90. let vrátili zpět ke královskému zřízení. Podle mnohých, především mladých, to bylo zpátečnické rozhodnutí. Namibie jako celek je klasickou republikou v čele s prezidentem.
V královnině paláci může žít kdokoli, kdo dodržuje pravidla. V době naší návštěvy tam žilo 32 lidí. Královna vládne zhruba 55 vesnicím a byla překvapena, že například v Anglii královský palác veřejnosti otevřen není. Královna Alžběta II. by si z ní prý měla vzít příklad a naším prostřednictvím ji pozvala na návštěvu.
Kráčet s dobou
Královna se nám přiznala, že je fascinována moderními věcmi, a vítá do velké míry změny, které s nimi přicházejí. „Chceme zde vytvořit muzeum, máme takřka vše připravené, včetně 3D mapy království. Jen nám chybí finance na dokončení celého projektu.“ Pokud by prý mohla zachránit něco z tradice kmene, byl by to ženský slavnostní oděv. Je celý růžový a doplňuje jej náhrdelník zvaný Onyoka tvořený ze zvláštních mušlí. Dříve si jej mohly dovolit pouze ženy z bohatých rodin. Tradiční způsob získání mušlí totiž vyžadoval zabití krávy. Obsah jejích střev byl nechán na břehu, což přilákalo právě měkkýše, jejichž schránky tvoří náhrdelník. Dovolit si jej tak mohl jen ten, kdo si mohl dovolit zabít jednu ze svých krav. Dnes už je vše samozřejmě mnohem dostupnější.
Byli jsme pozváni dále do paláce, dokonce nám bylo dovoleno pořídit další snímky. Plot zdobí lebky krav, které byly zabity během vlády královny. Obvykle se tak děje při svatbách a pohřbech. Mohou být také obětovány bohům, pro zvýšení úrody nebo bohatství. Až královna zemře, budou všechny tyto památky na její vládu spáleny.
TEXT A FOTO: David Těšínský, spolupráce v terénu: Yony Anbesa
Každý víkend přicházejí stovky lidí ke kostelu Yerer Sellassie na okraji Addis Abeby, aby se zúčastnily výjimečného rituálu – vyhánění ďábla a zlých démonů z těl posedlých. Jejich mesiášem má být kontroverzní místní kněz Memehir Girma Wendimu. Cesta k němu ale není jednoduchá.
Na místo nejezdí veřejná doprava, a tak místní musejí absolvovat několik kilometrů kopcovitými stezkami. Kostel, kde kněz Girma působí, je neobyčejné místo jako stvořené pro ďábelskou show. Girma je znám svými kontroverzními postupy „vymítání“ a z několika kostelů ho proto vyloučili. Důvodem bylo, že svou „léčivou“ ceremonií dokázal vydělat více peněz nežli samotný kostel.
Zlo, promluv!
Kolem kněze se vždy pohybuje několik lidí, kteří pro něj pracují a pomáhají mu organizovat dav, jenž se k němu zběsile snaží dostat. Je zdejší celebrita. Oběti černé magie nebo různých démonů k němu chodí a bezpodmínečně věří v jeho svatou pomoc. Někteří vypadají „normálně“ a někteří už na první pohled působí „posedle“. Křičí a rozmachují rukama, případně útočí na ostatní. Trpí různými nemocemi a věří, že jsou ovlivněni zlou duší, která v nich přebývá. Kněz drží svůj stříbrný krucifix a mlátí s ním lidi do hlavy, v nečekané chvíli je praští i do břicha, aby se co nejvíce lekli. Je to moment, kdy by se démoni měli ozvat. A taky že ano. Někdo nereaguje moc, někdo začne křičet. Kněz vezme svůj kříž a přiloží ho k hlavě postiženého. Zlo uvnitř pacienta začne mluvit skrz jeho hostitele a to překvapivě arogantním způsobem. Kněz se ptá: „Kdo jsi?“ „Identifikuj se!“ Posedlá oběť křičí, zatímco ji kněz šlehá tlustým korálovým náhrdelníkem přes záda. A démon skrz oběť říká: „Já jsem ďábel a tato duše je má“. „Jak dlouho jsi s ním?“ pokračuje kněz. „Mnoho let se živím z jeho duše a svádím ho ke zlu. Tohle je má oběť a neodejdu.“ Konverzace mezi knězem a ďáblem připomíná rozhovor vyšetřovatele s podezřelým. Davy lidí jásají, když kněz komunikuje s démonem skrz svého „pacienta“. „Vytlač se a táhni do podsvětí,“ říká Girma sebevědomě. Přichází starší paní, dva muži jí pevně drží hlavu, aby se nemohla hýbat. Kněz pokračuje. „Identifikuj se!“ Žena brečí a křičí. „Nemáš nade mnou žádnou moc,“ říká démon. „Ten je tvrdohlavej.“ Vtipkuje kněz. Uhodil ji znovu silněji křížem, žena se snaží dostat z násilného objetí pomocníků kněze a křičí: „My jsme démoni a vyrostli jsme s ní. Nikam nejdeme!“ Kněz vypadá spokojeně, jak konverzace plyne. „Kolik vás je?“ „Je nás 99 a jsme pod přísným dohledem našeho pána Lucifera.“ „Uveďte vaše poslání.“ „Byli jsme vysláni, abychom zničili její život a zpřetrhali pouta s její rodinou, až doteď jsme byli úspěšní, než jsi nás prozradil, nemůžeme se ubránit síle tvého kříže.“
Ďábelský byznys
Žena začala nekontrolovaně brečet. Nastal čas, aby kněz vyhnal „menší zlo“. V Etiopii má každý démon své jméno. Jedním z nich je osho. Lidé jím posedlí upadli na zem a začali hovořit jiným jazykem (i tisíce let starým) a mluvili hlasem druhého pohlaví. Když se probrali, nevěděli, kde jsou, ani jak se tam dostali. Lidi z davu soucítí s „napadenými“ natolik, že začali dojetím brečet.
Kněz se obrátil k davu a pronesl: „Budte svědky zázraků našeho Pána. Nemějte strach, náš Pán je všemocný.“ Dav začal jásat. Memehir Girma Wendimu ale neposkytuje své služby zadarmo. A nebojí se říct si o svou odměnu. „Máme tři sta dolarů, ale potřebujeme čtyři sta,“ zakřičel k davu. Stará paní hned přihodila sto dolarů, což odpovídá zdejšímu měsíčnímu platu. Po divokém boji se zlem působí Girma unaveně, ale dál pokračuje v roznášení „daru Boha“, který má vyléčit všechny potřebné.
Ptala se: Tereza Hronová, foto: Harry Freeland a archiv festivalu Jeden svět
Narodil jsem se jako jeho pětatřicáté dítě a narodil jsem se bílý. Jako jediný,“ vypráví muž, který mhouří červené oči. Tanzanec Josephat Torner (45) to nikdy neměl jednoduché, přesto vystudoval práva a dnes bojuje proti vraždám a diskriminaci albínů, lidí, kteří se jako on narodili bez kožního pigmentu. I když je v nebezpečí, stále má sílu vysvětlovat, že albínská krev a uříznuté končetiny nikomu štěstí nepřinesou.
Josephate, cítíte se ohrožený? Snažil se vás v minulosti někdo zranit?
Když jsem se rozhodl obětovat život aktivismu za práva albínů, mnohé se změnilo. Dal jsem výpověď v práci, kam mě vozili autem a měl jsem ochranku. Albíni stále mají ze života peklo, žijí v obrovském strachu. Po jedné z prvních akcí, nenásilné demonstraci, kterou jsem organizoval, začal růst počet mých nepřátel. Tehdy tanzanský prezident veřejně prohlásil, že i my jsme lidé. Tu samou noc mi někdo zavolal. Řekl mi, že bych měl držet hubu, jinak je po mně. Už dva roky nebydlím doma. Vím, že mě tam už několikrát hledali. Stěhuji se z místa na místo, z hotelu do hotelu, měním si telefonní čísla. Přes den se to dá, ale v noci se člověk začne bát.
Stále vám volají? I když jste tak známý?
Nevím, co přijde zítra. Nikdy. V roce 2011 mě někdo přepadl, přežil jsem. Možná to zkusí znovu. Pro jistotu jezdím autem s temnými okny. V Tanzanii mě nepotkáte jen tak na ulici. S aktivismem ale nemůžu přestat, stojí to za to.
Takže dnes jste v hledáčku nejen proto, že jste albín, ale i proto, že se zastáváte ostatních… Víte, kdo po vás jde?
V první řade tradiční léčitelé, šamani, čarodějníci. Vláda se v roce 2009 rozhodla jim odebrat licence a znovu je vyšetřit, aby tak předešla vraždám albínů. Museli prokázat, že nás nezabíjí a nešíří pověry. Byli naštvaní. Dnes už pracuji na mezinárodní úrovni. Vláda cítí, že dělám naší zemi špatné jméno. Ale u nás se opravdu stále dějí hrozné věci! Až bude 100 % dětí s albinismem ve škole, všichni albíni se budou cítit v bezpečí, muži se nebudou rozvádět se ženami, které porodí bílé dítě, až rodiče nebudou odvádět své albínské potomky do speciálních kempů, pak přestanu veřejně mluvit o špatných věcech v Tanzanii.
Proč vlastně lidé zabíjejí albíny?
Spousta albínských dětí je zavražděna hned po porodu svou vlastní matkou nebo komunitou. Lidé vnímají albinismus stále jako trest od boha. Pak jsou tu také pověry a lži, podle kterých části těl albínů mají magickou moc. Lidé věří, že jim umožní letět do sedmého nebe. Říkají, že albíni dokážou vyléčit HIV/AIDS. Prý také přinášíme štěstí, proto lijí krev albínů do míst, kde se těží zlato. Rybáři věří, že nachytají víc ryb. Jsme vražděni kvůli pověrám a kvůli chamtivosti. Lidé chtějí zbohatnout, a tak se naše ostatky prodávají za miliony tanzanských šilinků. Je jasné, že v tomto špinavém byznyse jsou zapojeni lidé, kteří mají dost peněz… Ti, kteří nás porcují zaživa, jen plní rozkazy. Ti také bývají dopadeni. Potkal jsem ženu, která ztratila manžela s albinismem. Vrazi přišli přímo do jejich domu a ona se svou dvanáctiletou dcerou se dívala na to, jak porcují manžela. Ti chlapy začali mačetami oddělovat jejímu manželovi nohu… Vzali si obě nohy a ruce. Jeden z vrahů byl mladší bratr toho zabitého. Ona to řekla i policii a soudu. Dneska je ten příbuzný ve vězení a její dceři je 14 let. Žije s matkou v totální chudobě, nemají na školní poplatky, na uniformu, často ani na jedno jídlo denně. Otázka ale je, kdo si vraždu objednal. Kdo si těla albínů kupuje? Politici? I ti chodí k tradičním léčitelům pro rady. Podnikatelé? Ptal jsem se čarodějníků a ti mlčí. Tohle je největší záhada.
Co ale dělají s částmi těl albínů?
I to je velké tajemství. Viděl jsem pětileté dítě, které zavraždili, odebrali mu všechnu krev, ruce a nohy. Krev vypili přímo před očima jeho matky…
První vražda albína, kterou tanzanské úřady začaly řešit, se stala v roce 2006, takže pověry musely vzniknout teprve nedávno…
Jen v Tanzanii od té doby bylo nahlášeno 72 vražd, 34 vážných zranění a 15 rozkopaných hrobů. Případů může být ale mnohem víc. Setkal jsem se s dívkou, jmenovala se Kabola, které někdo uřízl ruku. Ptal jsem se jí, jestli se chce z tábora pro albíny vrátit domů. Řekla, že nikdy, protože by ji zabili. Na ni a na další děti jsem myslel, když jsem lezl na horu Kilimandžáro, abych dokázal, že jsme stejní jako ostatní. Hon na albíny ale pořád pokračuje.
Albíni se už dříve potýkali s vážnou diskriminací. Je to stále aktuální problém?
I ty vraždy jsou přece výsledkem diskriminace. Kdyby nás respektovali, nikdo by nás nechtěl zabít. Vyloučení ze společnosti kvůli barvě pleti, i o tom je můj příběh. Mojí mámě komunita po porodu poradila, aby mě otrávila. Když jsem byl malý a chtěl jsem si hrát s dětmi, utekly. Nemohl jsem chodit do kostela. Lidé se báli, že když se mě dotknou, tak se nakazí albinismem. Spousta albínů spáchala sebevraždu, nemohli mít rodinu, připadali si bezcenní. Ostatní se k nim chovali jako ke zvířatům.
Vy jste měl štěstí. Vzal jste si černou ženu. Bylo to jednoduché?
Potkali jsme se na univerzitě, v kostele. Zamilovali jsme se a hodně jsme o tom debatovali. Ona ale tvrdila, že zná všechna rizika, a tak jsme se vzali. Neměla předsudky. Část její rodiny však nepřišla na svatební obřad. Asi po sedmi letech jsme se usmířili. Teď jsme přátelé. I takto vypadá můj boj s předsudky. (smích)
A co vaši rodiče? Jak se vypořádali s tím, že jste se narodil jako albínské dítě?
Moje maminka pro mě byla vším. Zemřela, když mi bylo dvanáct let. To jsem ztratil všechno. Naučila mě, abych nebojoval násilím a studoval za každou cenu. Ona sama ani neuměla číst a psát. Věděla ale, že sluneční paprsky mě můžou zabít, že se před nimi musím chránit. Největší africký zabiják albínů je totiž rakovina kůže, nemáme melanin. Asi 80 % albínů umírá doma, zoufalí a bez pomoci. Jsou chudí, nemají přístup ke zdravotním službám. Naprostá většina z nich se do nemocnice dostane v pokročilé a neléčitelné fázi rakoviny kůže. Vraždy jsou o postoji společnosti, proti těm budu bojovat ve dne v noci. Pak je tu ale také tenhle tichý zabiják, proti kterému nelze dělat mnoho.
Jak se chráníte vy?
Mažu se krémem s vysokým faktorem, nosím jedině oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi. Mám auto s tmavými skly, které mi daroval jeden muž. Myslím na to, že lidi s albinismem v Tanzanii se dožívají 30 až 40 let. Chodím na kontroly kůže každý měsíc. Co ale ti, kdo žijí v odlehlých vesnicích? Objíždím proto společně s dermatology Tanzanii, i o tom je osvěta.
Musíte být silná osobnost, když vaše matka zemřela tak brzy. Jak jste zvládl vystudovat práva?
Můj otec měl hodně žen. Narodil jsem se jako jeho pětatřicáté dítě a narodil jsem se bílý. Jako jediný. Otec nejdřív dělal, že mě nezná. Nevěděl, že můžu studovat, že jsem normální. O to víc jsem se pak snažil. Podporovali mě různí lidé, rodina ale ne. Několikrát mě vyhodili ze školy, protože jsem neměl na poplatky. Já jsem se ale vrátil, seděl jsem v lavici a nechtěl jsem odejít. Prosil jsem ředitele, ponižoval jsem se, ale zabralo to. Dneska pracuji hned pro tři organizace – Tanzanskou albínskou společnost, Feed International a Standing voice s režisérem Harry Freelandem.
Prý jste si i změnil jméno..
Ano. Jmenoval jsem se „Vysmívaný“. Když jsem se narodil, všichni se smáli mě i mé matce. Na střední škole jsem si řekl, že se mi nikdo smát nebude a od té doby jsem Josephat Torner.
Nikdy jste nepřemýšlel o tom, že byste se odstěhovat z Tanzanie?
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych se odstěhoval kvůli barvě pleti. Už mi hodně lidí nabízelo, že můžu emigrovat, třeba do Švédska. O to ale nejde. Až změním myšlení Tanzanců, pojedu si někam na dva až tři roky odpočinout. Chtěl bych právě do Evropy a chtěl bych studovat. Pak se vrátím. Teď mám ale ve své zemi ještě hodně práce.
