Polární oblasti se opět ponořily do víru tance. Na noční obloze roztáčí římskou bohyni úsvitu Auroru západní vítr Boreás, v tundře se v rytmu bubínků pohupují Sámové a z podzemí vše pozorují skřítkové Maahinen.
Laponci obývající sever Skandinávie se už dnes nemusejí obávat o svá práva. Turistická lákadla v podobě přírodních krás, Santa Clause nebo i samotných Sámů však zcela mění jejich tradiční způsob života.
Sobi, kam se podíváš
V ruce bubínek, na sobě tradiční pestrobarevný oděv ze sobí kůže, zvaný gakti. Paní Ann hraje a zpívá jednu z tradičních sámských písní. Stojíme na kraji lesa, okolo nás se rozkládá bílé království a pod všudypřítomným sněhem se prohýbají mohutné jehličnany. Pohádkovou atmosféru dotvářejí sobi, kteří téměř bezstarostně procházejí jen několik metrů od nás.
Farma paní Ann se totiž nachází v divočině, 120 kilometrů severně od polárního kruhu. V místě, kde po staletí žili i její předci. „Můj nejbližší soused bydlí dva kilometry odtud,“ říká. Ani za nic by prý ale neměnila. To už přicházíme k dřevěnému srubu, který slouží k setkávání přátel, k větším oslavám i pro návštěvy turistů. Paní Ann si sundává teplé pončo zvané luhkka a usedá k otevřenému krbovému ohništi uprostřed místnosti obložené sobími kůžemi a parožím.
„Měla jsem svého vlastního soba od mých pěti let. Je běžné, že rodiče darují dětem tato zvířata už ve velmi útlém věku, někdy dokonce i celé stádo. Sobi nás prostě doprovázejí celým životem. Jsou pro nás zdrojem potravy, masa, kožešin, ale slouží i k výrobě různého náčiní a nářadí,“ vysvětluje Ann.
Na důkaz svých slov ukazuje na stěnách rozvěšené kožešiny, čepice, huňaté rukavice, tradiční nože i maso a sobí salám uschovaný v lednici. Sobi pro Laponce prostě znamenají doslova všechno. Podobně jako slunce, jehož symboly můžete vidět na stěnách sámských domů, na bubnech starých šamanů a dokonce i vytetovaná na tělech mužů a žen. „Ta ovšem můžete spatřit jen při saunování,“ dodává s úsměvem. Mimochodem i Sámové jakožto obyvatelé Finska mají pochopitelně na svých pozemcích i saunu, v případě paní Ann se nachází na kraji lesa, hned vedle ohrady se soby. Bez sauny by se však Sámové obešli, ale bez sobů nikdy. Stávají se totiž součástí jejich života už od narození. „Ano, jako dítě jsem měla dva soby, jmenovali se Nobs a Santeri a s nimi jsem jezdila. Cvičila jsem je spolu s otcem a pak i sama. Dokonce když jsem byla příliš líná, tak jsem s nimi jezdila do školy,“ vzpomíná.
Právě sobí spřežení znají lidé na celém světě, zejména pak to, co vozí Santa Klause, který mimochodem přebývá právě ve Finsku, za polárním kruhem. Pro Sámy však mají i stovky různých dalších významů. Vyjadřují třeba moudrost, nápaditost, bystrost i vynalézavost či důvtip. A prý i pomáhají předpovídat počasí.
„Podle jejich chování můžete usoudit, jaké bude počasí. Fungují jako meteorologické stanice. Třeba když společně skáčou nebo rychle pobíhají, což jinak vypadá hodně legračně, tak je jasné, že se blíží bouře,“ vypráví Ann, která dnes vlastní asi stovku sobů. „Jsou celý můj život. Sobi pro mne znamenají všechno, miluju je nade vše a bez nich bych to už nebyla já,“ přiznává ve své rodné sámštině paní Ann. V jazyce lidí, kteří v severských oblastech Skandinávie žijí už nejméně 5000 let.
Bůh i život v podzemí
„Na Štědrý den jdeme do sauny. Musí ale být co nejčistší, takže nejprve v ní pořádně uklidíme,“ vede mne paní Ann k malému dřevěnému domku ve tvaru tradičního kuželovitého obydlí, lavvu s plechovým komínkem jakoby vyrůstajícím ze špičky střechy. Většina z celkem asi jednoho sta tisíc Sámů, kteří žijí na území čtyř států – Norska, Švédska, Finska a kvůli invazi a násilnému zabrání části finského území na přelomu let 1939 a 1940 sovětskou armádou i Ruska, vyznává křesťanství, převážně jsou protestanté, ti, co žijí v Rusku, pak náležejí i k pravoslavné církvi.
Někteří však dodnes s úctou hledí k šamanům, noaidis, a žijí v souladu s přírodou, tedy i s bájnými tvory nazývanými Maahinen. „Žijí v podzemí, jsou malí, v mnohém se téměř podobají lidem, přesto jsou odlišní. Mají nádherné soby, černé i bílé s dlouhýma nohama, a vůbec všechno, co my nemáme. Krásné šperky, místa, kde bydlí. Musíte si ale na ně dát pozor, protože když je rozčílíte, můžete přijít o svého soba,“ říká paní Ann.
Raději ani nedutám a opatrně našlapuji. Dychtivě ale čekám na další vyprávění. „Stále si pamatuji, jak mi manžel mé tety vyprávěl o tom, jak se máme chovat v lese. Tedy že nesmíme vydávat žádné hlasité zvuky, protože patří těmto skřítkům. Nebo že při vaření vody na kávu musíte být opatrní, abyste ji nevylili, protože byste tyto Maahinens spálili, opařili a tím si je proti sobě maximálně popudili,“ pokračuje s posvátnou úctou v hlase.
Mnozí Sámové bez ohledu na převažující křesťanskou víru i civilizační pokrok ve dvacátém a jednadvacátém století ale zůstávají animisty a věří v existenci nesmrtelné duše a duchovních bytostí. Mimochodem, jejich praotcem a pramatkou jsou Mattarahkka a Maderacce, kteří bývají srovnáváni s Adamem a Evou.
Víra v nadpozemské síly se promítá i do vnímání sámských Vánoc. Slaví sice narození Ježíše Krista, zároveň se však bojí rozhněvat si tvory nazývané Stállo. „Vždy v adventní čas jezdí spolu se zvířaty táhnoucími saně napříč zasněženými lesy. Stállo jsou vždy velmi hladoví a žízniví, a pokud je vyrušíte nebo rozčílíte, vrhnou se na děti, kterým vysají mozek a vypijí krev,“ vypráví paní Ann.
Filmové i televizní hvězdy
V roce 1852 se v severonorské farnosti Kautokeino vzbouřilo přes padesát Sámů proti místní správě. Zabili jejího nejvyššího představitele lensmanna, obchodníka s alkoholem a zbili pastora a několik dalších lidí. Za útok bylo odsouzeno sedmnáct žen a jedenáct mužů, dva z nich k trestu smrti stětím hlavy, píše se v záhlaví snímku sámského režiséra Nilse Gaupa nazvaného „Vzpoura v Kautokeinu“.
Film, který díky severským filmovým čtvrtkům v Praze mohli zhlédnout i čeští diváci, líčí události, které povstání předcházely. A nutno říci, zcela výjimečnému povstání. Sámové vždy bývali mírumilovným národem a trpělivě snášeli ústrky ze strany většinových Norů, Finů i Švédů. Až do druhé poloviny dvacátého století, kdy se přihlásili o svá práva. Před šedesáti lety dokonce nemohli ve školách mluvit ani vlastním jazykem. S výjimkou Ruska jim je ale vlády zemí, kde Sámové žijí, nakonec přiznaly.
„15. srpna 1986 byla přijata sámská vlajka během 13. sámské konference ve švédském městě Åre. Do soutěže bylo přihlášeno přes 70 návrhů, nakonec zvítězila vlajka navržená norskou sámskou umělkyní Astrid Båhl,“ vzpomíná si paní Ann. Jak dodává, na vlajce jsou všechny čtyři tradiční sámské barvy, tedy červená, zelená, žlutá a modrá. Je na ní také kruh symbolizující měsíc a slunce.
Opět se tu tedy setkáváme s animistickými tradicemi, s motivy dvou půlkruhů často zobrazovanými na bubnech sámských šamanů. Sámové v posledních letech doslova letí. „Někdy mám tolik objednávek na návštěvu, že turisty odmítám. Radši jim řeknu, že mám plno, a vyrazím do lesů. Jen já s některým ze svých sobů,“ prozrazuje paní Ann.
Nejvíce jí ale vadí komercionalizace sámské kultury i tradic tohoto severského etnika. „Není výjimkou, když na různých slavnostech a festivalech vystupují lidé v našich krojích a vlastně nás zneužívají pro své cíle. A z toho je mi dost smutno.“ Masová turistika je ovšem na pochodu a davy návštěvníků touží spatřit ty pravé praobyvatele oblastí za polárním kruhem, proto je ráda za podobné snímky, jaké točí sámský režisér Nils Gaup, jako třeba film Veiviseren, Stopař z roku 1987. A když přijde řeč na světovou kinematografii, vždy prý zahraniční návštěvníky uzemní tím, že jim začne vyprávět o nejznámější sámské herečce, hollywoodské superstar se sámskými předky, kterou je představitelka Bridget Jonesové Renée Zellweger.
Po letech občanské války a vražedné vládě Rudých Khmerů, kdy byla většina kvalifikovaných řemeslníků a umělců vyvražděna, Kambodža pomalu oživuje svou ekonomiku, ale také svoji málem zapomenutou starodávnou kulturu a umění.
Tradiční khmerské umění je od pádu Rudých Khmerů v roce 1979 na nejlepší cestě k záchraně. Nemalou zásluhu na tom má projekt Chantiers Écoles de Formation Professionelle, již třicet let podporovaný francouzskou vládou, který zajišťuje výuku mladých řemeslníků staletým tradicím a uměleckým technikám řezbářství, sochařství, lakování či hedvábnictví. Nezbytnou součástí je samozřejmě také oživení tradiční produkce přírodního hedvábí, na jeho výrobu se lze podívat na hedvábných farmách pod záštitou Artisans d´Angkor v bezprostřední blízkosti Siem Reap v Puok distriktu.
Moto projektu je „Pomoc mladým kambodžským umělcům najít si práci ve svých vesnicích, a tím jim zajistit živobytí a pozici ve společnosti“. Dnes Artisans d’Angkor vyučují a poskytují zaměstnání tisícům mladých, často postižených, Kambodžanů po celé zemi. Někteří mistři svého řemesla se po vyučení vrátí domů a dál pracují pod záštitou Artisans d´Angkor, jiní se v malých dílnách roztroušených po Kambodži dennodenně podílejí na zachování umění i kultury svých předků.
Hedvábí v Kambodži
Krásná legenda vypráví, že za objevení hedvábí můžeme vděčit čínské císařovně Hsi-Ling-Shi, která zhruba před 4700 lety popíjela odpolední čaj ve stínu keře morušovníku. Do šálku horkého čaje jí spadl jeden kokon bource, a když se jej snažila špendlíkem ze své brože vytáhnout, ze změklého kokonu se začala odvíjet dlouhá vlákna. Císařovna namotávala jemná vlákenka okolo prstu a v hlavě se jí zrodila myšlenka. Říká se, že později císařovna také navrhla první tkalcovský stav na výrobu tkaniny, a tak se začalo vyrábět hedvábí, které okouzluje ženy celého světa už po několik tisíc let.
Podle některých zdrojů sahá historie hedvábí v Kambodži až do 13. století, kdy se prostřednictvím obchodníků rozšířilo převážně po pobřeží frekventované řeky Mekong a v okolí. Po celá staletí předávaly dovednosti tkaní a techniky pěstování matky svým dcerám, až do doby Rudých Khmerů.
Od počátku bylo hedvábí kvůli vysoké ceně vyhrazeno královské rodině, božským tanečnicím apsarám či k velkolepým svatebním a náboženským obřadům. Dnes jsou hedvábné tkaniny mnohem více rozšířeny, přestože tajemství jejich výroby se zachovalo jen v některých vesničkách v distriktu Phnom Srok. Současná roční produkce ovšem dosahuje sotva 1 % poválečné doby. Kambodžské hedvábnictví je ve velké míře závislé na importovaném hedvábí z Číny a Vietnamu. Na rozdíl od čínského či japonského hedvábí je kambodžské hedvábí charakteristické zlatým nádechem. Již zámotky bource morušového jsou zlatě žluté díky vysoké koncentraci sericinu. Původ bource morušového stejně jako jeho pěstování a technika zpracování hedvábí pocházejí samozřejmě z Číny. Tajemství výroby hedvábí bylo pochopitelně v Číně přísně střeženo pod trestem smrti, přesto byla vajíčka bource morušového i samotný způsob produkce propašovány do sousedních zemí počínaje Japonskem, Vietnamem, Indií až po vzdálenou Persii a Evropu.
Složitý proces
Zavítala jsem do hedvábnické farmy, do typické kambodžské vesničky s blátivými cestami a skromnými dřevěnými domky na kůlech. Je časně ráno a naštěstí pro mě je mírně pod mrakem a teplota vzduchu se zatím pohybuje ve snesitelných hodnotách.
Před vstupem na farmu se zastavuji u rozsáhlé plantáže s dlouhými řádky keřů morušovníků, které jsou v různých stadiích růstu. Mezi nimi se pohybuje několik mužů, kteří sbírají do proutěných košů čerstvé listy. Když se na ně usměju a zamávám jim, zvou mě mezi sebe, ale odolávám. Na plantáži se pohybuje i pár kopáčů s motykou, kteří odplevelují řádky od vysoké trávy. Opodál se krčí teprve slabé kmínky, které začnou být k užitku až napřesrok.
Po pár minutách strávených na poli vstupuji do menší haly, kde mi můj průvodce ukazuje v policích naskládané desítky velkých přikrytých proutěných ošatek, v nichž se na nasekaném listí morušovníku pasou miliony drobných housenek. Tyto sotva jako nehet velké housenky bource morušového jsou již ve čtvrtém stadiu vývoje a jsou tedy asi čtyři dny staré. Páření, kladení vajíček i inkubace probíhají v kontrolovaném prostředí pryč od lidí, průvanu i světla.
Jedna housenka během svého asi 25–28denního života zkonzumuje nepředstavitelné množství morušového listí. Pak je housenka připravena na poslední, desáté stadium své proměny, kdy se na deset až dvanáct dní zakuklí do zlatého kokonu. Sledování asi třícentimetrových nadutých housenek, jak z úst vypouštějí lepkavou lesklou hmotu, bez které by nemohlo tolik krásných šatů existovat, ve mně vzbuzovalo nechuť a obdiv zároveň. Asi po třiceti šesti hodinách jsou housenky připraveny na svou poslední proměnu. Ale ne všem se podaří. Odtud jen 20 % larev unikne zpět na svět v podobě šedobílého nenápadného motýlka bource morušového, čímž je 47denní cyklus u konce a vše vlastně začíná nanovo. Ostatní kokony jsou uvařeny při dalším procesu získávání hedvábí.
Bod varu
Uvařené larvy bource morušového jsou vyhledávanou specialitou, a pokud máte odvahu, neváhejte ji vyzkoušet. Chutná to trošku jako vařená kukuřice. Ale zpět k hedvábí. Ta nejkrásnější cesta je totiž teprve před námi. Po několikaminutovém obdivování housenek v různých stadiích vývoje procházím do další místnosti. Zde se zastavuji u Chivy, postarší paní, která je v prostorné a stinné hale skloněna nad malým kotlíkem vroucí vody, zručně podivnou dřevěnou vidličkou odmotává první smotky matného hedvábí. Jeden zámotek bource morušového obsahuje až 4000 metrů hedvábného vlákna navzájem slepeného sericinem, takovým přírodním vteřinovým lepidlem, který změkne pouze v horké vodě a je třeba jej nejdříve odstranit, degumovat, aby hedvábí nabylo charakteristického lesku, měkkosti i hebkosti.
Chivy a několik dalších žen vedle ní, každá se svým kotlíkem a zvláštním kotoučovým namotávačem, z několika zámotků nejdříve smýkají až 1000 m hrubého, takzvaného buretového hedvábí se spoustou malých uzlíčků. I tohle hedvábí si ale později najde užitek v řadě textilií, například na bytové doplňky. Poté zámotky zbavené tohoto ochranného vlákna putují jen o pár metrů dál, mezi ženy u podobných kotoučových strojů, kde se již namotává jemné a nejcennější hedvábí – gréž. Ženy musejí pečlivě smotat až 10 kg kukel, aby získaly pouhý 1 kg čistého hedvábného vlákna. To je asi 5500 kukel. Neodolala jsem a právě v této fázi jsem si smotávání vyzkoušela, neboť je nejmenší pravděpodobnost, že se něco pokazí. Je třeba nekonečné trpělivosti, dobrého oka a notné dávky vnitřního klidu, protože když se někde něco slepí, přetrhne nebo zamotá, jinak než s oddanou láskou ke své práci se z té motanice nedostanete.
Plný úvazek
S ohromným respektem se rozhlížím kolem sebe, kde jsou desítky žen zabrané do své práce. Z venku je slyšet nepřetržitý cvrkot cikád, které ruší rytmické klapání tkalcovských strojů zpovzdálí. Některé ženy si mezi sebou povídají a smějí se, jiné si hledí jen své práce. Žádné rádio, stanice s chlazenou vodou, klimatizace ani nejmodernější technologie či ergonomické židle s dokonalou bederní opěrou. Se zájmem se skláním u mladé ženy jménem Ravi. Pracuje tady šest dní v týdnu už osmým rokem, její maminka i sestra zde jsou také, ale v tkalcovně. „Tkaní je mnohem lépe placené, ale musím se ještě učit,“ vysvětluje Ravi a nepřestává přitom zručně vyhlazovat nopky v souměrné vlákno. „Mohla bych jít pracovat za lepší peníze v Siem Reap do nějaké továrny, ale tady jsou mnohem lepší podmínky a je to blízko domů i k rodině,“ vysvětluje dále. Kolik si vydělává ale nechce říct a já si uvědomuji, že možná nikdy nechodila do školy a tohle je její jediné vzdělání.
Strom toromiro (Sophora toromiro) býval pro domorodce na Velikonočním ostrově (Rapa Nui) ještě v nedávných dobách jedním z největších symbolů flóry. Rostl pouze na tomto nejodlehlejším obydleném ostrově naší planety, ale poslední exemplář byl pokácen před více než půl stoletím. Pro domorodé obyvatele Velikonočního ostrova, který je stále zahalen mnoha tajemstvími, byl strom toromiro nesmírně důležitý. Z jeho tvrdého dřeva vyřezávali sošky a řezali tabulky, do nichž ryli žraločím zubem obrázkové znaky a symboly zvláštního písma rongo rongo. Toto písmo, které jako jediní v celé Oceánii používali domorodci na tomto odlehlém ostrově, se dosud nepodařilo rozluštit. Tabulek se záhadným písmem se zachovaly sotva dvě desítky a jsou rozmístěné v několika muzeích v Evropě a Americe. Ovšem vyvstává jiná otázka, zda bude možné toromiro znovu vrátit na Velikonoční ostrov.
Ze zahrady do přírody
Velikonoční ostrov býval v minulosti porostlý palmami, ale jeho obyvatelé se postarali o to, aby přišel o veškerou vegetaci a zůstala jen část keřů a tráva. Koncem 19. století na ostrov přivezli cizí farmáři ovce, jejich tisícová stáda začala vážně ohrožovat a poškozovat ekosystém ostrova. Výhonky stromů toromiro už neměly možnost se dále rozrůstat a zvolna hynuly. Poslední strom toromiro byl v divoké přírodě zaznamenán v roce 1960 uvnitř kráteru vulkánu Rano Kau. Norský vědec Thor Heyerdhal na tomto ostrově prováděl v roce 1956 výzkumy a naštěstí z tohoto posledního stromu toromiro s hrozny dlouhých žlutých květů získal semena a zaslal je do několika botanických zahrad v Evropě a Chile. Cílem byla snaha o to, aby bylo možné v budoucnu znovu tento druh stromu vzkřísit. Specialistům z botanických zahrad v německém Bonnu, švédském Göteborgu a Chile se ze získaných semen podařilo se střídavými úspěchy vypěstovat a uchovávat keře toromiro jako raritu na předních místech skleníků. V posledních letech se prováděly pokusy toromiro znovu na Velikonočním ostrově vysadit, dokonce byl vytvořen zvláštní projekt, ale sazenice toromiro vždy uhynuly. Při našem pobytu na Velikonočním ostrově jsme po stromu toromiro pátrali v tamní botanické zahradě, která byla otevřená teprve v roce 2012. Správce nám však řekl, že toromiro ještě nemají, ale keříky tohoto vzácného stromu bychom mohli vidět ve Vívero, lesní školce Chilské lesnické korporace pod svahem sopky Rano Kau. A tak jsme se tam vypravili. Doprovázel nás mladý domorodý pracovník lesní školky, který nám vyprávěl o tom, že s dříve vysazenými rostlinkami toromiro nebyli úspěšní – všechny jim uhynuly. „Tohle je jeden z exeplářů toromiro,“ začal vysvětlovat. „Sazenice nám poslali z Chile, z botanické zahrady ve Viña del Mar. Po počátečních neúspěších při pěstování jsme zjistili, že keříky toromiro potřebují k růstu humusovou hlínu se zvláštní houbou. Takovou půdu jsme v dostatečném množství získali z výkopu uvnitř kráteru vulkánu Rano Kau. Navíc keříky vyžadují neustále dostatek vody v kořenovém balu. Vidíte ty tři trubičky? Vodu přivádíme ke kořenům malým čerpadlem. Od té doby se nám začalo pěstování vcelku dařit. Před staletími malé rostliny a keře stromu toromiro rostly pod korunami palem a byly tak chráněné před paprsky slunce i před větrem. Snažíme se proto při jejich pěstování těmto podmínkám přizpůsobit.“
Happy end
Je to jako malý zázrak, že tady ze semen, pocházejících z posledního stromu zdejší divoké přírody, znovu vyrůstají geneticky stejné stromky. Když se rozhlédnu kolem, tak nedaleko zahlédnu v nízkých kamenných ohrádkách tři toromira. Dosahují výšky přes jeden a půl metru a dobře prospívají. Krásné zdravé keříky skutečně dávají naději, že jeden z vyhynulých symbolů flóry Velikonočního ostrova se na ostrov znovu vrátí a bude možné ho v blízké budoucnosti pěstovat. Například místní řezbáři by pak z jeho krásného tvrdého a tmavého dřeva mohli znovu vyřezávat tradiční sošky moai kava kava, napodobeniny tabulek rongo rongo a další umělecké předměty.
V blízkosti hlavního města Trinidadu – Port of Spain se v místě ústí řeky Caroni a jejích přítoků vytvořil mimořádný mokřadní ekosystém, největší na západním pobřeží ostrova. Místo, kde lze pozorovat hejna stovek ibisů rudých při jejich příletu na nocoviště.
Před každou cestou za určitým druhem živočicha pátrám na internetu po fotografiích spojených s lokalitou, kam mířím, a podle výsledku se snažím odhadnout, jak složité fotografování bude. Ibis rudý v Caroni Swamp se na fotografiích vyskytuje obvykle jen jako červená tečka. Bohužel, jak se později ukázalo, obavy byly na místě. Ibis rudý je bojácný a prchá do bezpečí při jakémkoliv vyrušení i přes to, že je v mokřadu přísně chráněn.
Existuje pouze jeden způsob, jak navštívit bažinu, a tím je pronájem člunu i s řidičem/průvodcem v jedné osobě. Odplouvá se kolem čtvrté odpoledne a návrat obvykle následuje po západu slunce. Kotviště na konci slepého ramene jednoho z kanálů se nedá minout. Čluny jsou poměrně robustní a odhadem uvezou školní třídu, což znamená menší problém. Pro fotografování, obzvlášť v takovém prostředí, je totiž třeba trocha volnosti. Sledujeme dění na obou březích a uvědomujeme si, že musíme jednat rychle. Další komplikace nepotřebujeme, a tak smlouváme o ceně člunu jen pro naši skupinu. Naštěstí nebyla okolo kotviště zrovna tlačenice, proto se daří cenu za celý člun stlačit o nějaký ten dolar dolů. Loď je jen naše a my vyrážíme o něco dřív, než je obvyklé, průvodce zjevně tuší, že plavba bude delší než jindy.
Mangrovové bludiště
Člun pomalu pluje mangrovovým lesem, který hustě lemuje oba břehy kanálu. Společnost nám dělají jen pisíci američtí (Actitis macularia), sem tam volavka modrošedá (Egretta caerulea) a volavka bělostná (Egretta thula), jinak pusto, prázdno. Průvodce jede opatrně na čtvrt plynu, ale stejně není co plašit. Sem tam mineme na větvi stočeného psohlavce hnědého (Corallus ruschenbergerii) a to je tak vše, co mangrovy nabídly. Jak se pomalu mění charakter vegetace a mangrovy řídnou, občasný červený záblesk v záplavě zeleně prozrazuje přítomnost ibise rudého.
Jsou tu, ale zcela mimo fotitelnou vzdálenost. A pokud jsou náhodou blíž, tak se hned stahují do hloubi lesa. Asi nemají s lidmi dobrou zkušenost. Nakonec několik exemplářů překvapíme dost blízko a těch pár sekund, než zmizí mezi stromy, stačí na pořízení několika použitelných fotografií.
Kanály ústí do větší laguny s brakickou vodou (směs sladké a mořské vody). Na březích ve větvích posedávají volavky bělostné a sem tam kvakoši noční. Jejich úniková vzdálenost je poctivých sto metrů i přes pomalé přibližování. V jiných částech ostrova není problém se k volavkám přiblížit na patnáct až dvacet metrů, tady je to však velká výzva. Projíždíme několika lagunami, které se později otvírají do velké vodní plochy, uprostřed které je ostrůvek s několika vyššími stromy. Otevřený prostor nabízí možnost přehlédnout celý mokřad až k pohoří na obzoru. Jasně bílé stopy na vegetaci naznačují, že jsme na místě, odkud budeme sledovat přílet ibisů na nocoviště. Bohužel člun kotví ve vzdálenosti okolo 150 metrů od nocoviště, takže tušíme, že to tentokrát bude hlavně o pozorování. Na naše nesmělé prosby o posunutí kotviště o pár metrů blíž průvodce s úsměvem odpovídá, že už jsme nejblíže, jak je to povolené. Když se objeví druhý člun, tak se potvrzuje, jak je důležité nebát se vyjednat podmínky – člun je plně obsazen, po nás snad musel dorazit autobus. Ještě že jsme vyrazili dřív…
Přírodní divadlo
Kolem 17. hodiny se začínají objevovat první ibisové, zprvu po jednotlivých ptácích nebo skupinkách po dvou či třech exemplářích. S postupujícím večerem počty ptáků rostou, aby těsně se západem slunce nastalo to pravé divadlo – stovky rudých ibisů, sem tam bílá volavka míří v hejnech okolo nás na nocoviště. Vracejí se z venezuelského pobřeží, pouze několik kilometrů vzdáleného. Pokoušíme se vymyslet snímek, který by vyjádřil, čeho jsme svědky.
Na nocovišti se vyskytuje v průměru několik tisíc ibisů rudých, různé prameny uvádějí až 10 tisíc jedinců (během naší návštěvy mohlo na nocovišti odpočívat 2–3 tisíce ptáků) a stovky dalších brodivých – hlavně volavek a kvakošů. Ptáci ve skupinkách o desítkách jedinců vylétají z ústí jednotlivých kanálů a nad volnou vodou se spojují do větších skupin. Je zážitkem sledovat obrovská hejna rudých ibisů, bílých volavek a šedých kvakošů, mířících jedním směrem. Nad ostrůvkem dlouho nekrouží, skupina se rychle rozpadá, jak si jednotliví ptáci obsazují místo na noc.
Slunce zapadlo, vychází měsíc, hlavní vlna je už za námi. Dostat tak pár posledních jedinců do měsíčního disku, to by byla perlička na závěr. Ale ne, měsíc rychle stoupá nad obzor a poslední ibisové kopírují vodní hladinu, už to nepůjde. Náhle několik ibisů přilétá z poza stromů a zvedají se do výšky – klapne to? Tak na půl… kolegům se daří víc.
ISO se posouvá někam nad hodnotu 4000, nocoviště je obsypáno rudými skvrnkami ibisů, druhý člun už je dávno pryč, a tak za svitu měsíce vyrážíme zpět. Cestu mangrovy nám osvětluje příruční reflektor, kuželem světla prolétá lelek a my přirážíme ke břehu. Majitel agentury už na nás čeká, takto pozdě se totiž čluny běžně nevracejí…
Je tma, jedenáct hodin večer a my bloudíme lesem ve snaze nalézt cestu k laguně. Autobus nás vysadil před dvěma hodinami na 3027. kilometru silnice č. 3 vedoucí z Buenos Aires do Ushuaia, nejjižnějšího trvale obydleného města světa. Vyjdeme z lesa a objevíme přívětivý plácek na stan. Rozhodneme se zakempovat. Ozve se prudké žbluňknutí do vody. To bylo mé první setkání s bobrem!
Neúnavní stavitelé
Bobři byli do Ohňové země zavlečeni z Kanady v roce 1946. Dvacet pět chovných párů bylo přivezeno lodí a vypuštěno do volné přírody za účelem vytvoření nového odvětví kožešinového průmyslu. V hustých lesích, mokřadech a údolích s dostatkem vody by se bobrům mělo dobře dařit. Vzhledem k ideálním podmínkám pro život, naprosté absenci predátorů a přirozených nepřátel na ostrově se bobři velmi rychle přemnožili, začali se šířit na okolní ostrovy a dokonce i na pevninu.
Místní obyvatelé to vnímají jako velký problém. Bobři plení hektary lesa a stavějí velkolepé přehrady. Vskutku se nejedná o žádné hrázičky – největší hráz, kterou jsme viděli, byla vysoká nejméně pět metrů a plocha vzniklé nádrže zaujímala rozlohu dobrých čtyř fotbalových hřišť! Bobři tak intenzivně mění ráz krajiny a narušují místní ekosystémy.
Jejich vodní díla se rozlévají udolími, nezřídka jejich hráze vytvářejí kaskádové soustavy a údolí zaplavuje třeba i pět či více nad sebou ležících přehrad. Vyschlé ohlodané pahýly stromů trčí z vody v místech, kde dříve vedla pěšina. Rozsáhlé plochy suchých stromů, ohlodaných kmenů a přehryzaných větví budí hrůzu i obdiv zároveň. Jak tohle ti malí tvorečkové dokážou?
Přehryzat stromek o průměru 12 cm zvládne bobr za necelou půlhodinku, pokácet strom o průměru 25 cm zabere dvěma spolupracujícím bobrům jen několik hodin. Farmáři v Ohňové zemi vyprávějí strašidelné historky o tom, jak stromořadí, zasazené před mnoha lety jako větrolam, zmizelo během jediné noci. Tím, že bobři postaví hráz, zaplaví kus lesa, stromy odumřou a oni mají další materiál na stavbu nových, větších hrází. Bobři jsou velice inteligentní, pracovití a plaší. Pokud máte to štěstí a podaří se vám je nějakou dobu pozorovat, zjistíte, že jsou také velice roztomilí.
Na návštěvě
Putujeme po ostrově La Isla Grande de Tierra del Fuego už týden, bobřích hrází jsme viděli už desítky, ale bobra zatím ani jednoho. Mimo oblast národního parku nevedou téměř nikde značené turistické cesty, my máme ale přehledný plánek stezek, po kterých by se mělo dát jít. Taková „chůze“ v terénu v Ohňové zemi znamená dlouhé hodiny prodírání se hustým lesem, pichlavými křovinami, bažinami a mokřady, brodění řek a přeskakování potoků, neustálé přelézání větví a padlých kmenů. Sem tam je možné narazit na kamenného mužíka, který nás ubezpečí, že jdeme správně, a občas jsou v bahně vidět staré otisky trekových bot. Odměnou za vytrvalost nám je ale ta nejčistší příroda, jakou je možné ještě na Zemi najít. Vysoká sedla, zasněžené vrcholky hor, ledovcová jezera, potoky s vysokými vodopády a husté lesy…
Přede mnou se zase klikatí cesta rozbláceným potokem. Už je to skoro rutina, ale tentokrát si řeknu dost a radši se šplhám lesem vzhůru, abych to bláto obešla. Po chvíli pod sebou uvidím další bobří hráz, ale tentokrát v ní plave bobr! A ještě jeden! Podaří se nám sejít až k hrázi. Bobry na chvíli vyplašíme, ale když zůstáváme potichu sedět, za chvíli se jeden objeví, obeplave nádrž, prohlédne si nás, zase plave nazpátek a zmizí. Pak se objeví další bobr, zase si nás prohlédne a zmizí. Za hodinku, kterou zůstáváme u hráze sedět, si nás asi prohlédne celá bobří rodinka. Sice dnes nepracují, ale možná je to tím, že je neděle, a i bobři mají nárok na odpočinek.
Populace bobrů v Jižní Americe se v současné době odhaduje na 70–100 tisíc jedinců a plocha lesů narušených jejich činností až na 50 %. Jak nám řekla María, průvodkyně v národním parku, bobři jsou složitý problém, se kterým je nutné se naučit žít. V Ushuaia již existují agentury, specializující se na výlety za pozorováním bobrů v přírodě. Podařilo se najít jejich uplatnění v cestovním ruchu, což ale celou situaci pouze komplikuje. Jaký bude jejich další osud v zemi, kterou si začínají tak tvrdě přivlastňovat?
Bobří kontroverze
Rozsah bobřího problému si vlády Argentiny a Chile začaly uvědomovat počátkem osmdesátých let. Zahájily podporu rekreačního, později i komerčního lovu a rozvoj trhu s bobřími produkty, kožešinami a masem. Od roku 2001 dokonce vyplácely odměnu za každý přinesený bobří ocas. Lov bobrů se ale mezi místními obyvateli nikdy nerozvinul – jsou totiž příliš roztomilí a děti je zbožňují. Beaver is not a bad guy – bobr není zloduch, říkají místní. Bobří maso tak lze na jídelníčku restaurací nalézt jen velmi zřídka. Je trochu tuhé a rozhodně nedokáže konkurovat místnímu špičkovému hovězí. Kožešinové produkty nejsou rozšířené, ani nepatří mezi suvenýry, které by si turisté vozili domů. V roce 2008 byl vypracován společný projekt Argentiny a Chile pro řešení problému s bobry a obnovu zničené krajiny. Možnosti uvedené ve zprávě jsou tři – úplné vyhlazení bobrů na kontinentu Jižní Ameriky i ostrovech Ohňové země, vyhlazení bobra na kontinentu a udržitelná kontrola bobří populace na ostrovech, udržitelná kontrola bobrů na vysoce prioritních chráněných územích. Náklady na realizaci projektu se odhadují na 35 milionů amerických dolarů.
