Spielbergovy Čelisti daly žralokům nálepku krvelačných zabijáků a navzdory osvětě se stále ne úplně daří ji sejmout. Steven Spielberg je geniální filmař, stejně jako platí, že žralok velrybí, největší svého druhu, je krotký jako beránek, i když je dlouhý jako lokomotiva.
Žralok velrybí byl vědecky popsán v roce 1828 poté, co byl u zátoky Table Bay v Jižní Africe uloven harpunou 4,6 metru dlouhý jedinec. Svou velikostí a shodným výběrem potravy, tedy planktonu, připomíná některé druhy velryb, a od toho je odvozen i jeho nejčastěji používaný přívlastek. Průměrně dosahuje délky 8 metrů a váží kolem 10 tun. Největší prokazatelně vědecky změřený exemplář z roku 1947 ve vodách Pákistánu u města Karáčí měřil 12,65 m a vážil 21,5 tun. Existují však nepodložené zprávy o pozorování žraloků delších než 20 metrů a předpokládá se, že váha dospělého jedince může přesáhnout i 40 tun. Znepokojivá je ovšem zpráva australských vědců, kteří zjistili, že poslední údaje o průměrné velikosti zaznamenaných velrybích žraloků klesly z osmi na pět metrů. Může to znamenat, že je v moři méně velkých jedinců, a jelikož tento druh vstupuje do reprodukčního období po dosažení délky 6–7 metrů, populace velrybích žraloků by mohla být vážně ohrožena.
Kůže žraloka velrybího má charakteristické tmavě šedé zbarvení hřbetu se světlými skvrnami a pruhy. Skvrny umístěné kolem žaber jsou jedinečné pro každého žraloka a věkem se jejich umístění nemění, takže mohou sloužit k identifikaci jednotlivců. On-line knihovna vědce Brada Normana (www.whaleshark.org.au) zahrnuje více než 4000 identifikovaných žraloků z více než 50 zemí. Je dokázáno, že z různých konců světa a moří podnikají každoročně migrace několik tisíc kilometrů dlouhé do oblastí s hojným výskytem planktonu. Mnozí velrybáci již dostali svá jména a jejich pohyb i výskyt je sledován.
POTRAVNÍ SJEZDY
Žralok velrybí se živí mikroskopickými rostlinami a živočichy, jikrami a spermatem, které produkují ryby při tření, má rád i malé ryby, sardinky, ančovičky, makrelky, drobné korýše a hlavonožce. Potravu získává tak, že zvolna pluje se široce otevřenou tlamou těsně pod hladinou, to je tzv. pasivní způsob krmení. Na žábrách má jakési filtrační síto, tvořené tisíci štětin asi 10 cm dlouhých, a ty zachytí všechny organismy a živiny, které pak rovnou putují do hrdla. Svým sítem dokáže vyčlenit i miniaturní plankton o průměru 1mm a za hodinu přefiltruje až 6000 litrů vody. Stane se, že žralok občas jakoby kašle, tím čistí filtrační sítě a své drobné zoubky od přichycených částeček planktonu. Zoubků má 300 až 350 řad, ovšem nepoužívá je, potravu polyká celou.
Žralok velrybí má podivuhodnou paměť a orientaci na místa, kde se hejna ryb třou a vypouštějí jikry, nebo kde se v určitém období hromadí plankton. Tato situace nastává v březnu u korálového útesu Ningaloo u západní Austrálie, kdy probíhá externí rozmnožování více než 130 druhů korálů. V tomto období své jikry a spermie vypouští také hvězdice, měkkýši, ježovky a jiní bezobratlí. Vodní hladina se pokryje planktonovou hostinou a dochází zde k největšímu krmení velrybích žraloků. Podobné hostiny můžeme sledovat například u Seychel, Tanzanie, Mosambiku, u severního KwaZulu-Natalu v Jižní Africe, u pobřeží Somálska, kolem Chile, v Kalifornském zálivu, u Belize či Filipín.
PŘEKVAPIVÝ POHYB
Díky přenosnému zařízení Daily Diary, které vyvinut profesor Rory Wilsonem z britské Swansea University, byl v roce 2008 odhalen nečekaný způsob pohybu těchto zdánlivě líných tvorů. Zatímco u hladiny se pohybují pomalu, v hloubkách až 1000 m byl zaznamenán poměrně rychlý a dynamický pohyb, střídající hloubky, série mnoha nečekaných změn směru pohybu podobajících se letu ptáka. Velrybák tak projevil schopnost využívat mořské proudy k úspoře pohybové energie. Dalším cílem výzkumu pomocí Daily Diary je přinést poznatky v oblasti páření a rozmnožování, čehož chce Rory Wilson ve spolupráci s vědcem Bradem Normanem z australské univerzity dosáhnout u Galapág, kde se zdá, že se pohybují především velké a mnohdy těhotné samice.
O PÁŘENÍ NIC NEVÍME
Není nic známo o tom, jak žralok velrybí vyhledává partnery, jak se páří a jak rodí. Dlouho se předpokládalo, že je vejcorodý, tedy že klade vejce. V Mexickém zálivu bylo totiž v roce 1953 objeveno vejce 36 cm dlouhé a dospělo se k závěru, že to je vejce velrybáka. Teprve poté, co byla v červenci 1996 u Taiwanu odchycena samice, která v sobě měla stovky zárodků malých žraloků, vyšlo najevo, že žralok velrybí je ovoviviparní, tedy zárodky se vyvíjejí v matčině děloze, jsou živi ze svých vaječných žloutků a velrybí žralok nakonec rodí živá mláďata. Další předpoklad je, že velrybí žralok nerodí všechna mláďata najednou, že samice je schopna si sperma samce uchovat v těle a vajíčka oplodňovat postupně, čímž dosáhne i postupného vývoje a postupného narození až 300 mláďat v jednom těhotenství. Co se délky života týče, ani tady se vědci neshodují. Dožívat by se velrybák mohl 100–150 let, ale někteří vědci tvrdí, že se dožívají maximálně 60 let, protože pro živočichy, žijící v teplé vodě, je dožití 150 let nepravděpodobné.
ČLOVĚK PREDÁTOR
Vzhledem ke své velikosti nemá velrybí žralok mnoho přirozených nepřátel. Jsou zaznamenána ojedinělá napadení mladých velrybáků marlínem, žralokem modravým nebo kosatkami dravými. Jejich hlavním nepřítelem ovšem je a stále zůstává člověk. Velké ploutve mohou přinést tisíce dolarů. Jedna prsní ploutev se ještě nedávno na čínském trhu nabízela za 20 000 dolarů. Ve vodách kolem Indie bylo do roku 1999 uloveno až 1000 velrybích žraloků během jediné sezony, jeho výskyt v té době poklesl všude na světě. Od roku 2000 je na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN označen jako zranitelný. Je navíc zařazený do Úmluvy o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, což v praxi znamená, že ve všech areálech výskytu, včetně tras při migračních cestách, jsou velrybáci chránění a je zakázané je lovit. Dalším krokem bylo jejich zařazení do Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Jejím smyslem je celosvětová kontrola obchodu s ohroženými druhy. Problémem ovšem zůstává pomalé a neprůhledné řešení zjištěných nedostatků zvláště v rozvojových zemích. Nelegální rybolov stále existuje hlavně ze strany Taiwanu a Filipín, i když oba tyto státy oficiálně výlov, prodej i import velrybích žraloků pro obchodní účely zakazují. Skupina ochránců přírody Wild Life Risk odhalila koncem roku 2013 v Číně továrnu na zpracovávání žraloků. Konkrétně jde o fabriku ve městě PchuČchi v provincii Če-ťiang v jihovýchodní Číně a kromě žraloků velrybích zpracovává například i žraloky modravé a bílé, údajně až 600 žraloků ročně. Fabrika vyprodukuje 22 tun žraločího oleje za rok a sušené kůže jsou prodávány i do Evropy, například na výrobu kabelek, ploutve putují převážně do čínských restaurací…
ZACHRÁNÍ VELRYBÁKY EKOTURISMUS?
Poslední dobou naštěstí vchází do povědomí, že turistické šnorchlování nebo pouhé pozorování tohoto žraločího obra z lodi je finančně přínosnější a daleko jednodušší, nežli samotný lov. Napřílad Ningaloo Reef u západní Austrálie dokazuje, že v době zvýšeného výskytu žraloků zde turismus vzrostl, a podobné výsledky vykazují i v dalších oblastech, kde se v určitém období velrybáci shromažďují. Paradoxní je, že v tomto směru podnikají menší rybářské společnosti, které se z výlovu velrybáků přesměrovaly na ochranářské organizace. Venkované z malých pobřežních vesnic nemají mnoho možností obživy, a pokud pochopí, že lidská touha mít společný snímek s tvorem velkým jako lokomotiva jim přinese stejný a hlavně trvalejší výdělek, mohl by velrybák zůstat na živu a při tom slušně živit domorodce.
Kryžių kalnas, tak se nazývá v litevštině Hora křížů, dnes jistě jedno z nejnavštěvovanějších míst v Litvě. Každý den k němu míří davy turistů, kteří chtějí umístit svůj kříž do lesa dalších.
Na Horu křížů upozorňuje již cedule u hlavní silnice. Auta a autobusy jsou naváděny na velké parkoviště vybudované nedaleko hory. Už tam celá taškařice začíná. Z vozidel se valí zástupy lidí. U parkoviště nechybí potřebný servis, společný všem kulturně komerčním místům – záchody, občerstvení, suvenýry a kříže malé, velké, dřevěné, plastové, kovové… prostě nač si vzpomenete. Tomu samozřejmě odpovídá i cena. Poutníci ve velkém okupují stánky a jako by zapomněli, kvůli čemu sem většina z nich přijela. Napříč davy se prodírám na cestu vedoucí na vrchol. Cesta plná turistů mne zbavuje dojmu ze síly tohoto místa tolik spojeného s historií. V druhé polovině 20. století se stalo symbolem svobody a odporu místních obyvatel proti sovětské okupaci. Tehdy bylo přísně zakázáno kříže na horu umisťovat, a dokonce došlo na srovnání křížů se zemí buldozery. Navzdory hrozbám však místní obyvatelé kříže znovu a znovu vztyčovali. Následovně, v době politického uvolnění kolem roku 1985, Sovětský svaz svůj úmysl na devastaci místa opustil.
Kříže a lidé
Opouštím cestu přeplněnou turisty a jdu po trávě okolo hory, abych si dokázal vychutnat atmosféru onoho místa a nikoliv brát horu jako disneyland, kde mne vysadí autobus a já si koupím lístek ve formě komerčně vyráběného kříže, ten umístím na horu s pocitem, že mám splněno, a hurá domů. Procházím po úpatí, sleduji kříže a přemýšlím, kdo, kdy a v jaké životní situaci je sem umístil. Začíná mi docházet kouzlo místa. Kříže, ne ty co prodávají opodál ve stánku, ale ty, co sem donesli poutníci, kteří si je zjevně mnohdy vyrobili sami, nesou poselství. Pečlivě prohlížím ty, co jsou zjevně neprofesionálně vyrobené. Jako by místo každého z nich přede mnou stála osoba, jež ho sem umístila. V tichém větru vanoucím kolem mne procházím nenápadnými stezkami, které se jako žilky v živém organismu proplétají shlukem křížů. Čím výše stoupám, tím se jejich hustota zvyšuje. A jsem na vrcholu. Snad se tomu ani nedá říkat vrchol, neboť tento pahorek má jen několik metrů převýšení. Po centrální cestě protínající toto místo již opět začínají proudit zástupy lidí tísnící se na úzké stezce, kde se nemůžou skoro ani zastavit, a dav je tlačí dál. Zcela nahoře je socha Panny Marie, u které se poutníci zastavují. Na druhém pomyslném vrcholku je socha Krista – tu sem věnoval papež Jan Pavel II. při své návštěvě v roce 1993. Všude, kam oko pohlédne, taková záplava křížů, že skrze ně není vidět na zem. Úmysl každého poutníka vynést ten svůj křížek co nejvýše je zřetelný, ale je to opravdu to nejdůležitější? Není to jen další symbol stále se rozrůstající globalizace a konzumní společnosti? Má opravdu tu samou hodnotu, když sem poutník umístí kříž, který vyrobil doma, ať už je jakýkoliv, v porovnání se symbolem křesťanské víry, který si za 50 lei (asi 400 Kč, pozn. red.) koupil dvě stě metrů od hory v krámku? Při porovnání pomyslného poutníka, jenž zanechal na místě kříž vlastní výroby a s ním i kus sebe, s tisícem stejných, které tam leží stejně jako balíky mléka v supermarketu, mi toto místo připadá spíše jako pouťová než poutní záležitost. Já, jako člověk, který se nepřiklání k žádné víře, si říkám, proč na taková místa lidé vlastně míří? Jen proto, aby si řekli „byl jsem tam, položil jsem to tam“?! Více a více mne frustruje pomyšlení na to, že bych se dobrovolně takovéto pouti účastnil. Když tu náhle mě z mého vnitřního filozofického přemýšlení něco vytrhne. Co se děje? Z rušného Václaváku se náhle stalo klidné místo.
Hledající muž
Na vršku mezi kříži jsem najednou sám. Všechno ztichne. „Cink, cinkcink, cink, cink, cicink…,“ vítr rozhoupává růžence, na kterých visí kovové křížky a ty o sebe jemně cinkají, jako by zlehounka hrálo milion trianglů. Do větrného klidu se z dáli náhle začal ozývat šumivý hlas rádia. Říkám si, že asi nějaký nezdvořilý puberťák s empétrojkou si vyšel na výlet. Ale čím více se hlas rádia blíží, poznávám, že je vše jinak. Kříže vrhají krátké stíny. Je poledne. Na ztichlý vrcholek hory bez davů poutníků přichází muž. Muž zjevně zoufalý. Muž hledající svou cestu. Na hlavě do obličeje naražený klobouk tak, aby co nejvíce zakryl jeho ztrápenou tvář. V levé ruce drží staré rádio, na kterém vysílá křesťanská stanice. Pravou rukou se opírá o kříže podél cesty. Pomalu vystupuje k samotnému vrcholku hory. Na něho se dívá s otevřenou náručí socha Marie. Muž klečí. Po kolenou postupuje pomalu k vrcholu. S pokorou. Do ticha jen šumivé chrčení rádia, cinkání křížků a jemný vánek. Muž v rukou netřímá žádný z křížů zakoupených pod horou v pouťovém stánku. Stále stoupá výše. Přišel sem pro odpuštění? Přišel sem pro radu? Přišel sem pro pomoc? Je tu jen on a jeho víra, stále stoupající po kolenou vzhůru. Tento zážitek mi konečně zdůraznil sílu a kouzlo tohoto místa. Není to disneyland, pro opravdové poutníky je to skutečné duchovní místo. Pro muže v klobouku určitě.
Rádi byste probádali jeden z nejstarších tropických deštných lesů? Vydejte se do Malajsie. Vědci odhadují, že hustá a místy neprostupná džungle národního parku Taman Negara tu roste ve své nejpůvodnější podobě již více než 130 milionů let.
Dobrodružné výpravy do nitra deštného pralesa patří k mým oblíbeným aktivitám na jakékoliv cestě do rovníkových oblastí. A co mě na džungli tak fascinuje? Odpověď jsem našla v jednom z nejstarších pralesů světa Taman Negara. Cesta do nitra tropického deštného lesa pro mě a Adama začíná ve Wakaf Bharu, městečku na severu Malajsie, odkud třikrát denně jezdí tzv. Jungle Railway. Jak samotný název napovídá, trasa vlaku byla vystavěna v džungli. Trochu se obávám, že její současná podoba už džungli moc nepřipomíná.
Pralesním vlakem
Přesně v 6.15 přijíždí do stanice místního vlakového nádraží starý stříbrný motorák, do kterého nasedáme společně s několika domorodci. Jsme mile překvapeni, že vlak dorazil pouze s patnáctiminutovým zpožděním. Vzhledem k předchozím zkušenostem s asijskou dochvilností vlastně ani o zpoždění mluvit nemůžeme. Veškerá únava a myšlenky na postel, které se mi časně z rána stále ještě honí hlavou, se vytrácejí se známým povelem k odjezdu. Vlak pomalu nabírá rychlost, konečně vyrážíme. Naše trasa se zpočátku klikatí městem, vesničkami a osadami, ve kterých k nám přistupují další spolucestující. Mezi nimi jsou především dospělí, vyrážející do sousedních vesnic či měst za prací, nebo školáci. Po chvíli je náš vagon plný. Několika zastávek po cestě využíváme k drobnému občerstvení. Na peronech se vždycky najde alespoň jeden domorodec, prodávající nějakou tu smaženou dobrotu. S ubíhajícími kilometry četnost zastávek řídne a výhledy z okna vlaku se mění. I když byl primární deštný les podél trati vykácen, tak jako na mnoha místech po celé jihovýchodní Asii, přesto je pořád co sledovat. Původní džungli sice již dávno nahradily plantáže palmy olejné, banánovníky nebo sekundární porost. V některých místech však trať přeci jen prochází stále tropickým deštným pralesem. V těchto momentech je cesta kouzelná, jako vystřižená z dobrodružného filmu či napínavé knihy. Skvělé je i to, že v asijských vlacích není problém celou tu okolní nádheru v poklidu pozorovat z otevřených dveří. Mé obavy z průjezdu džunglí se sice v mnohém naplnily, i přesto je ale pro mne jízda Jungle Railway skvělým zážitkem.
Cesta do Jerantutu, tedy výchozího bodu do Taman Negary, trvá přibližně šest hodin. U konce ale ještě nejsme. Správním střediskem a centrem parku je vesnička Kuala Tahan vzdálená od Jerantutu přibližně 80 km. Do té však železnice již nevede. Rozhodujeme se, zda do nitra parku budeme dál pokračovat za pět ringgitů autobusem nebo za 35 ringgitů lodí. Po příjemném zážitku z vlaku je naše volba jasná, i když o poznání dražší. Ještě téhož odpoledne tak vyplouváme na tříhodinovou plavbu po řece Tahan. V žádném případě našeho rozhodnutí ani peněz nelitujeme. Plavba dlouhou úzkou lodí je poklidná a oba si ji plnými doušky vychutnáváme. V korunách stromů na březích řeky se tu poprvé setkáváme s hravými makaky, z pevniny nás pozorují domorodci a my se už nemůžeme dočkat, až toto jedinečné místo porostlé starodávným pralesem poznáme blíž.
Národní park Taman Negara byl založen v roce 1938 jako vůbec první národní park Malajsie. Rozprostírá se na ploše 4343 km2 a zasahuje na území tří malajských spolkových států Kelantan, Terengganu a Pahang. Před získáním nezávislosti země nesl park název King George V. National Park, přejmenován byl v roce 1957.
Konečně jsme dorazili do vesničky Kuala Tahan, která svým návštěvníkům nabízí veškeré zázemí. U správy parku kupujeme nezbytné povolení k pobytu a také k fotografování. Cestujeme nezávisle a nevyužíváme služeb turistických kanceláří či agentur, které zprostředkovávají několikadenní výlet s veškerým komfortem. Posledním úkolem dnešního dne je proto sehnat ubytování. I když jsme v parku mimo hlavní turistickou sezonu, v květnu, sehnat nocleh za rozumnou cenu není ani v této době jednoduché. Po hodině obcházení vesnice jsme nakonec přeci jen úspěšní. Nic nám již nebrání pořádně to tu prozkoumat.
Zelená energie
Druhý den ráno, stejně jako dny následující, se vydáváme na celodenní výlet po stezkách parku. Prales nás okouzluje již na samém začátku. Zdoláváme místy lehčí, místy těžší terén plný kořenů, spadlých stromů, kamenů i popínavých lián a užíváme si nádherných zvuků džungle, které jedinečně dokreslují atmosféru tohoto tajemného světa. Kvůli teplotě 35 °C ve stínu a bezmála 100% vlhkosti jsme téměř okamžitě mokří od hlavy až k patě. V džungli panuje přítmí. A není se čemu divit. Hustou spletí vegetace projdou pouze 2 % slunečního svitu. Každá rostlinka tak musí vynaložit všechny síly k boji o drahocennou sluneční energii. V tomto zeleném království máme dostatek prostoru oddat se nejen okolní krajině, ale také mnoha myšlenkám. Doslova očarovaná fascinujícími výtvory přírody se prodírám nespoutanou a divokou džunglí, která je v každé své podobě naprosto dokonalá a úžasná. Stále je na co se dívat, stále je co pozorovat, stále je co hledat. Propletené liány, mohutné deskové kořeny, zvláštní květy tropických rostlin a samozřejmě pestrobarevný svět nejroztodivnějších živočichů jsou jedinečným živým obrazem, který bere dech. Džungle národního parku Taman Negara má pro mne ale ještě jedno nezapomenutelné kouzlo. Přesně v takovém pralese, po kterém právě teď kráčím a zanechávám v něm své stopy, jsem v dětství zažívala svá snová dobrodružství. Ze dne na den jsem se ocitla v jednom ze svých snů a představ o dobrodružném místě. Navíc jsem se přesunula do světa dávno minulého, v němž stále platí zákony přírody. Zeleň, kterou jsem v tuto chvíli obklopena, mě neskutečně uklidňuje a dává mi jedinečnou možnost zapomenout na všechen ten hluk, shon a stres moderní doby. Čas jakoby se zastavil. Příroda mě nabíjí tou nejčistší energií a povzbuzuje k životu. A to je přesně ten důvod, proč deštné pralesy zbožňuji. Pro jejich klid, čistotu, krásu a nezaměnitelnou energii.
I tento tropický deštný les v sobě ukrývá ohromné a jedinečné bohatství v druhové rozmanitosti rostlin a zvířat. K těm nejvzácnějším obyvatelům národního parku patří především nosorožec sumaterský, tygr indočínský nebo slon indický. Šance na setkání s některým z těchto tvorů je však téměř nulová. Setkáváme se tedy „pouze“ s nesčetným množstvím pavouků, motýlů, stonožek, štírů a nejrozličnějších barevných brouků. S podivem je, že cesty pralesem nám neznepříjemňují hladové a krvežíznivé pijavice, které by, alespoň dle zkušeností ostatních cestovatelů, mohly být symbolem celé této oblasti. Letošní nebývalé sucho udělalo své.
Domorodý byznys
V průběhu průzkumu národního parku Taman Negara jsme nevynechali ani návštěvu jedné z domorodých osad, kterým se tu říká Orang Asli Village. V doslovném překladu orang asli znamená domorodý člověk. Tyto vesničky obývají původní obyvatelé, aboriginci. Přestože jsme na jiných místech světa navštívili mnohem původnější vesnice, znovu, jako již tolikrát, žasnu nad tím, v jakých podmínkách, jakým stylem života a v jakém souladu s přírodou se dá celkem spokojeně žít. I když i tito domorodci jsou již dávno ovlivněni globalizací a postupujícími vymoženostmi moderní civilizace, stále si, alespoň z nich mám ten pocit, zachovávají částečně svoji nedotčenost. Domorodci tu žijí ve slaměných chatrčích, vaří na ohni a využívají darů a energie pralesa. Na druhou stranu ale svá těla halí do oděvů – nosí šortky a trička a některé slaměné střechy pokrývají proti dešťům igelitovou plachtou, dokonce zaslechnu i tiché zvuky rádia. Za návštěvu své osady si také nechají zaplatit. Národní park Taman Negara je jedním z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších turistických míst Malajsie. Návštěva domorodé vesnice je tak v nabídce každého turistického balíčku a v itineráři cestovatelů, kteří do této oblasti přijíždějí. Pokládám si otázku, jak toto místo asi vypadalo před sto lety? Jak bude vypadat za dalších pět, deset, patnáct roků? Svět se mění takovou rychlostí.
Tančící mosty
Národní park Taman Negara nabízí mnoho rozličných druhů aktivit, přes jedno i několikadenní průzkumné vycházky pralesem, možnost přespat v nitru džungle, dobrodružství v temné netopýří jeskyni, poznání tamějšího nočního života a mnoho dalšího. Jedním z nejnavštěvovanějších a nejoblíbenějších míst národního parku je Canopy Walkway, 1500 metrů dlouhá cesta vedoucí po tzv. tančících mostech v korunách stromů ve výšce až 40 metrů nad zemí. Většina lidí toto jedinečné místo navštěvuje v ranních a dopoledních hodinách. My sem však přicházíme odpoledne. Jsme proto na Canopy Walkway sami. V klidu si můžeme vychutnávat pohled na prales z ptačí perspektivy. Jedinečné. Procházka v korunách emergentů, tedy nejvyššího stromového patra pralesa, je fascinující, a to nejen proto, že se člověku takový pohled na džungli jen tak nenaskytne. Škoda jen, že pro špatný technický stav lávek byli správci parku nuceni část cesty uzavřít. Celá vrtkavá chůze ve výškách tak byla zkrácena přibližně o 600 metrů. Nevadí, i tak mě nejen toto místo, ale i celý prales národního parku Taman Negara okouzlil, a to především svou pestrostí, nádhernými stezkami a také tajemnou dobrodružnou atmosférou pradávného místa. Na celé tři dny jsme se vrátili v čase o 130 milionů let a poznali jsme, jak v té době Země vypadala. Mnohé z minulosti již známe. Já se ale opět sebe sama ptám, jak asi vzhledem k lidskému počínání bude vypadat budoucnost tohoto místa a celé naší modré planety?
Královna namibijského kmene Ovakwanyama vede život zcela odlišný od jiných aristokratů. Chcete se o tom přesvědčit? Vydejte se s námi na návštěvu.
Ovambo jsou největší etnickou skupinou v Namibii, tvoří necelou polovinu z více jak dvoumilionové populace země. Ovambo se dělí na několik skupin. Jednou z nich je kmen Ovakwanyama, jehož královna žije ve svém paláci ve vesnici Omhedi blízko hranic s Angolou.
Samotný palác je obklopen tři metry vysokým dřevěným plotem, který tvoří doslova labyrint. Podobným způsobem jsou zabezpečeny takřka všechny vesnice v oblasti. Plot nechrání obydlí pouze před nepřáteli, ale také před slony, kteří se nebojí vyhledávat potravu v lidských obydlích. Bezpečně vás labyrintem provedou pouze místní, pro cizince je velmi snadné se ve spleti cestiček ztratit. Předpokládá se, že kdyby na palác zaútočili nepřátelé, po krátké chvíli se rozdělí na menší skupiny, se kterými by bylo jednodušší se vypořádat. Úplně nejblíže plotu jsou ubytováni muži, více ke středu ženy a zcela uprostřed pak samotná královna.
Před vstupem do královnina paláce se musíte ohlásit, a to řevem. Nahlas musíte zakřičet své jméno a účel návštěvy. Místní si velmi potrpí na soukromí a nesnesli by, kdybyste se pokusili vstoupit neohlášení. Ani vstup do paláce není zrovna jednoduchý. Nejprve jste uvedeni do první místnosti zvané Ondunda yo mudimbi, kde jste pozdraveni a pozváni dál. Následuje druhá místnost zvaná Ofifilwa, odkud už nesmějí návštěvníci pokračovat sami, dokud nedostanou svolení. Dlouhé čekání je završeno pozváním do místnosti, kde se konečně setkáme s královnou. Všechny nás usadili na zem a nařídili nám, abychom měli ruce viditelně před sebou na znamení, že si královny vážíme a také, poněkud praktičtěji, že v nich nemáme žádné zbraně.
Vstup povolen
Královna vstoupila. Všichni povstali a jeden po druhém jsme jí vzdali úctu formální úklonou. Fotografovat není dovolené, dokud k tomu sama nedá souhlas. Má na sobě oblečený svůj slavnostní úbor z pravé lví kůže. Klobouk je ze lví hlavy a symbolizuje její moc. Naši místní průvodci byli zcela unešení, že se s ní mohli setkat. Bylo takřka hmatatelně cítit, jaký vliv má královna na svůj lid.
Jako první jsme jí museli vysvětlit, proč jsme se ji vlastně rozhodli navštívit. Královna totiž moc zahraničních návštěv nepřijímá, poslední novináři u ní byli už více jak před rokem. Pak nám po dlouhém africkém přivítání bylo konečně umožněno začít klást dotazy.
Její celé jméno zní Meekulu Mwadinohmo. V překladu to znamená přibližně „nepodceňuj pštrosa“. Dle místních bájí je pštros velmi důležitý a schopný tvor. Manžel královny (nebyl to král, podobně jako jím není manžel anglické královny Alžběty II.) je již po smrti, žijí čtyři z jejich pěti dětí. Její babička byla příbuzná krále Mandumeho, hrdiny Namibie, který zemřel během koloniálních válek v roce 1917. Narodila se do královské rodiny a královnou se stala v roce 2005, kdy nahradila svého strýce. Krále nebo královnu vybírají starší kmene a historie pamatuje již více než čtyřicet panovníků.
Podle královny bylo těžké přesvědčit lidi z kmene, aby se po vyhlášení nezávislosti Namibie počátkem 90. let vrátili zpět ke královskému zřízení. Podle mnohých, především mladých, to bylo zpátečnické rozhodnutí. Namibie jako celek je klasickou republikou v čele s prezidentem.
V královnině paláci může žít kdokoli, kdo dodržuje pravidla. V době naší návštěvy tam žilo 32 lidí. Královna vládne zhruba 55 vesnicím a byla překvapena, že například v Anglii královský palác veřejnosti otevřen není. Královna Alžběta II. by si z ní prý měla vzít příklad a naším prostřednictvím ji pozvala na návštěvu.
Kráčet s dobou
Královna se nám přiznala, že je fascinována moderními věcmi, a vítá do velké míry změny, které s nimi přicházejí. „Chceme zde vytvořit muzeum, máme takřka vše připravené, včetně 3D mapy království. Jen nám chybí finance na dokončení celého projektu.“ Pokud by prý mohla zachránit něco z tradice kmene, byl by to ženský slavnostní oděv. Je celý růžový a doplňuje jej náhrdelník zvaný Onyoka tvořený ze zvláštních mušlí. Dříve si jej mohly dovolit pouze ženy z bohatých rodin. Tradiční způsob získání mušlí totiž vyžadoval zabití krávy. Obsah jejích střev byl nechán na břehu, což přilákalo právě měkkýše, jejichž schránky tvoří náhrdelník. Dovolit si jej tak mohl jen ten, kdo si mohl dovolit zabít jednu ze svých krav. Dnes už je vše samozřejmě mnohem dostupnější.
Byli jsme pozváni dále do paláce, dokonce nám bylo dovoleno pořídit další snímky. Plot zdobí lebky krav, které byly zabity během vlády královny. Obvykle se tak děje při svatbách a pohřbech. Mohou být také obětovány bohům, pro zvýšení úrody nebo bohatství. Až královna zemře, budou všechny tyto památky na její vládu spáleny.
TEXT A FOTO: David Těšínský, spolupráce v terénu: Yony Anbesa
Každý víkend přicházejí stovky lidí ke kostelu Yerer Sellassie na okraji Addis Abeby, aby se zúčastnily výjimečného rituálu – vyhánění ďábla a zlých démonů z těl posedlých. Jejich mesiášem má být kontroverzní místní kněz Memehir Girma Wendimu. Cesta k němu ale není jednoduchá.
Na místo nejezdí veřejná doprava, a tak místní musejí absolvovat několik kilometrů kopcovitými stezkami. Kostel, kde kněz Girma působí, je neobyčejné místo jako stvořené pro ďábelskou show. Girma je znám svými kontroverzními postupy „vymítání“ a z několika kostelů ho proto vyloučili. Důvodem bylo, že svou „léčivou“ ceremonií dokázal vydělat více peněz nežli samotný kostel.
Zlo, promluv!
Kolem kněze se vždy pohybuje několik lidí, kteří pro něj pracují a pomáhají mu organizovat dav, jenž se k němu zběsile snaží dostat. Je zdejší celebrita. Oběti černé magie nebo různých démonů k němu chodí a bezpodmínečně věří v jeho svatou pomoc. Někteří vypadají „normálně“ a někteří už na první pohled působí „posedle“. Křičí a rozmachují rukama, případně útočí na ostatní. Trpí různými nemocemi a věří, že jsou ovlivněni zlou duší, která v nich přebývá. Kněz drží svůj stříbrný krucifix a mlátí s ním lidi do hlavy, v nečekané chvíli je praští i do břicha, aby se co nejvíce lekli. Je to moment, kdy by se démoni měli ozvat. A taky že ano. Někdo nereaguje moc, někdo začne křičet. Kněz vezme svůj kříž a přiloží ho k hlavě postiženého. Zlo uvnitř pacienta začne mluvit skrz jeho hostitele a to překvapivě arogantním způsobem. Kněz se ptá: „Kdo jsi?“ „Identifikuj se!“ Posedlá oběť křičí, zatímco ji kněz šlehá tlustým korálovým náhrdelníkem přes záda. A démon skrz oběť říká: „Já jsem ďábel a tato duše je má“. „Jak dlouho jsi s ním?“ pokračuje kněz. „Mnoho let se živím z jeho duše a svádím ho ke zlu. Tohle je má oběť a neodejdu.“ Konverzace mezi knězem a ďáblem připomíná rozhovor vyšetřovatele s podezřelým. Davy lidí jásají, když kněz komunikuje s démonem skrz svého „pacienta“. „Vytlač se a táhni do podsvětí,“ říká Girma sebevědomě. Přichází starší paní, dva muži jí pevně drží hlavu, aby se nemohla hýbat. Kněz pokračuje. „Identifikuj se!“ Žena brečí a křičí. „Nemáš nade mnou žádnou moc,“ říká démon. „Ten je tvrdohlavej.“ Vtipkuje kněz. Uhodil ji znovu silněji křížem, žena se snaží dostat z násilného objetí pomocníků kněze a křičí: „My jsme démoni a vyrostli jsme s ní. Nikam nejdeme!“ Kněz vypadá spokojeně, jak konverzace plyne. „Kolik vás je?“ „Je nás 99 a jsme pod přísným dohledem našeho pána Lucifera.“ „Uveďte vaše poslání.“ „Byli jsme vysláni, abychom zničili její život a zpřetrhali pouta s její rodinou, až doteď jsme byli úspěšní, než jsi nás prozradil, nemůžeme se ubránit síle tvého kříže.“
Ďábelský byznys
Žena začala nekontrolovaně brečet. Nastal čas, aby kněz vyhnal „menší zlo“. V Etiopii má každý démon své jméno. Jedním z nich je osho. Lidé jím posedlí upadli na zem a začali hovořit jiným jazykem (i tisíce let starým) a mluvili hlasem druhého pohlaví. Když se probrali, nevěděli, kde jsou, ani jak se tam dostali. Lidi z davu soucítí s „napadenými“ natolik, že začali dojetím brečet.
Kněz se obrátil k davu a pronesl: „Budte svědky zázraků našeho Pána. Nemějte strach, náš Pán je všemocný.“ Dav začal jásat. Memehir Girma Wendimu ale neposkytuje své služby zadarmo. A nebojí se říct si o svou odměnu. „Máme tři sta dolarů, ale potřebujeme čtyři sta,“ zakřičel k davu. Stará paní hned přihodila sto dolarů, což odpovídá zdejšímu měsíčnímu platu. Po divokém boji se zlem působí Girma unaveně, ale dál pokračuje v roznášení „daru Boha“, který má vyléčit všechny potřebné.
