Napsala a vyfotografovala Jana Kollerová-Andrášová To není příběh o objevení Ameriky, jak by se z názvu mohlo zdát, i když to ho do jisté míry ovlivnilo. Je o koloběhu života, tvrdém a neúprosném. Tam, kde něco začíná, kvůli zachování rovnováhy něco jiného musí skončit. A tak symbolicky v roce, kdy Kolumbus doplul omylem do Nového světa, musel zaniknout kus světa starého. Přímo v srdci vznikajícího strohého španělského království uvězněného ve škrobených středověkých límcích se zřítil sen o velké islámské říši, která navždy viditelně ovlivnila španělskou kulturu, architekturu a společnost. Skončila poslední z pohádek tisíce a jedné noci na evropském kontinentě. Arabský nápis devět tisíckrát vytesaný do stěn vznešeného sídla maurských vládců nikoho nenechá na pochybách, že Bůh byl skutečně všemocný, když vedl lidskou ruku a um, aby vytvořily skvost nazvaný Al-qala´at al-Hamrá. Rudá pevnost, skořicový mýtus, pozemský ráj pamatující lásku, vášně, moc, nenávist i intriky a vraždy. Dodnes vzbuzuje respekt a obdiv. Legendy říkají, že když se poslední vládce granadského emirátu Boabdil po kapitulaci před křesťany ohlédl z Průsmyku maurských nářků za ztraceným palácem, matka ho okřikla slovy: „Pláčeš jako žena nad tím, co jsi nedokázal ubránit jako muž.“ OBDIVOVANÍ I ZATRACOVANÍ Psal se rok 709, když Mauři přepluli Gibraltar a ze severní Afriky vkročili do Andalusie. V roku 711 dobyli Ceutu původně ovládanou Evropany. U Xerese porazili armádu Vizigótů vedenou králem Roderikem a podmanili si území sahající až k Pyrenejím. Zbytek země na severu si zaručil přežití smlouvou, podle které měl klid, pokud dodával každý rok sto panen do sultánových harémů. Na druhé straně Pyrenejí se po pádu Římské říše mezitím sjednotili Frankové, aby pod vedením Karla Martela, který zmobilizoval silnou armádu v bitvách u Potiers a Tours, zastavili v roce 732 rozpínavost Maurů. Nebýt prý tohoto vítězství, dějiny Evropy by se třeba psaly v arabštině zprava doleva a náboženstvím starého kontinentu by byl islám.
Vojska Abd al-Rahmána byla sice zatlačena zpátky na španělskou stranu Pyrenejí, ale francouzská královská pokladnice, div se světe, zchudla. A nejen ona, došly i zdroje zkonfiskované církvi, která na znak díků, že se mohla nadále klanět vlastnímu bohu, krále jen nenáviděla a hlasitě proklínala. Abd al-Rahmán I. založil v roce 756 první islámský stát v Evropě, Córdobský emirát nezávislý na arabské říši. Smíšením Arabů, Židů a následovníků Krista vznikla vyspělá unikátní křesťansko-islámská kultura. Roku Páně 775 Frankové dobyli zpátky i zbytek svého území a vnuk Martela, Karel Veliký, zahnal muslimy až kamsi k španělské řece Ebro. Vnuk prvního emíra Abd al-Rahmán III. se stal kalifem, tedy arabským vládcem, pokračovatelem Alláha v roce 929, čímž byl Córdobský emirát povýšen na kalifát. Córdoba dosáhla rozkvětu a tehdy měla půl milionu obyvatel, dnes jich má 350 tisíc. Byla považována za kulturně nejvyspělejší zemi tehdejší západní Evropy. Spojením španělské a původní maurské architektury vznikl neopakovatelný stavební sloh, který tuto éru dodnes připomíná po celém Španělsku. Paradoxně vyznívá fakt, že toto obrovské území je na starém kontinentu dnes jedním z nejchudších. Příliš velké sousto Ukázalo se, že celá severní hornatá část poloostrova byla pro muslimy velkým soustem a Španělům, které sjednocovala myšlenka na vyhnání Maurů a Židů, se dařilo území postupně od severu dobývat. Z té doby pochází slovo reconquista, dodnes sladce znějící každému Španělovi. Účel světí prostředky, a tak se po zasnoubení a později svatbě Izabely I. Kastilské s budoucím aragonským králem Ferdinandem II., za vydatné podpory Židů a křižáků pod vlajkou papeže Inocenta i francouzských feudálů, zlatý věk islámské říše ve Španělsku chýlil ke konci. Izabela a Ferdinand kvůli této válce téměř vydrancovali své královské pokladnice, Izabela prodala všechen soukromý majetek, drahé šperky, zlato, jen aby postavili armádu schopnou vyhnat Maury. Ti sice utrpěli rozhodující porážky ve Španělsku v letech 1212 a 1236, rod Nasirovců se ale v Granadě jako jediný dokázal udržet až do roku 1492. Po jedenácti letech válek vjeli Izabela a Ferdinand 2. ledna do města. O dva roky později si smlouvou z Tordesillas španělská a portugalská koruna bratrsky rozdělily svět. Nestačilo ale dělit jen to, co už bylo objeveno, v sladké nevědomosti rozdělili i to, co na objevení teprve čekalo. Po 781 letech vlivu Maurů vznikla velká španělská koloniální říše. PŘICHÁZÍ TEROR Muslimský svět se za jediné století dokázal rozšířit od Španělska až k hranicím Číny a tak ani papež, ani Izabela a Ferdinand, ani jejich následovníci, a dokonce ani čas nedokázali smazat vzpomínky na velkou říši zvanou Al-andalus, táhnoucí se od jižní Francie přes převážnou většinu dnešního Španělska a Portugalska. Maurové patřili ve svém čase k nejvyspělejším národům světa a dnes není pochyb o tom, že jejich působení ve Španělsku mělo po stránce vzdělanosti, umění a kultury či architektury pozitivní stránky. Granada, Sevilla a Córdoba byly svědky toho, že i přes rozdíly vedle sebe mohly žít odlišné kultury, jakými jsou islám a křesťanství. Samotná Granada a její okolí měly podle skromných odhadů v čase kapitulace posledního sultána až půl milionu obyvatel. Po reconquistě, tedy „znovudobytí“ poloostrova katolíky, už na toleranci mnoho místa nezbylo. Královna Izabela I. byla neúprosná a ve snaze deislamizovat svou říši rychle zapomněla na vděk Židům, kteří jí pomohli v křižáckém tažení. Nejen muslimové, ale i Židé dostali jednoznačně na výběr – pokřtít se, odejít do exilu, nebo zemřít. Odešlo přes dvě stě tisíc lidí, což negativně poznamenalo ekonomiku nového království. Ti, kteří konvertovali, se zřejmě nezdáli dostatečně oddaní nové víře a byli neustále sledováni a vyšetřováni. Dnes už není pochyb, že španělský katolický fanatismus stvořil inkvizici s nejtvrdšími a nejkrutějšími regulemi. „Boží“ a královští bojovníci vyráželi do boje vyzbrojení Příručkou inkvizitora, která je kromě jiného utvrzovala, že poprava je vlastně dobrodiním. I ona pověstná španělská bota pochází z této pochmurné doby! To, co začalo původně jen jako válka proti nekřesťanům a nedostatečně přesvědčeným křesťanům, přerostlo v celkovou nenávist k bigamii, homosexualitě, bisexualitě a údajnému čarodějnictví. Španělské koruně se podařilo vybudovat mysterium teroru, kde měl každý strach z každého a každý udával každého. Statistické odhady řádění nikým nekontrolované inkvizice ve Španělském království jsou neúprosné: za necelých čtyři sta let mělo jen asi dvacet tisíc lidí to štěstí, že nad nimi vyřkli „mírný“ rozsudek o tělesném trestu. Přibližně třicet tisíc uniklo smrti doživotím v žaláři, kde mohli zpytovat svoje „černé“ svědomí. Dalších dvacet tisíc zemřelo oběšením nebo nepřežilo mučení při výsleších. Očistný oheň na hranicích měl spasit asi třicet pět tisíc zbloudilých duší. A asi „jen“ nějakých pět milionů hříšníků bylo posláno do vyhnanství. Za těmito zvěrstvy však muslimové nijak nezaostávali. Obnovili útoky na jinou část Evropy. Mohamed II., turecký vládce, napadl řecký Ródos v roku 1479, jen tři roky před pádem Granady, ale byl poražen. Na území dnešní Itálie měl větší štěstí, dobyl část Království neapolského. Zajal 22 000 mužů, z nich 12 000 umučil před branami dobytého Otranta. Zavraždili všechny křesťanské kněze, kteří jim přišli do cesty. Toho, kdo odmítl přijmout islám, stihl stejný osud… SKOŘICOVÁ PERLA Po pádu Córdoby v roce 1236 a Sevilly roku 1248 se Mauři stáhli už jen do pevnosti nad městečkem Garnata al Jahud, na kopec al-Sabíka. Na malé náhorní plošině začal Mohamed Ibn Yusuf Ibn Nasr budovat mocný nezávislý emirát, pýchu islámského světa, který se po následujících dvě stě padesát let táhl od Gibraltaru přes Málagu až po Almerii. Granada v rukou dynastie Nasirovců byla podobně jako svého času Córdoba jedním z nejbohatších míst země, kde se dařilo obchodníkům, řemeslníkům a umělcům. Al-qala´at al-Hamrá, dnes jednoduše Alhambra, však nebyla jen hlavním vojenským stanem Nasirovců. Rod byl milovníkem umění, kultury, historie, podporoval vědu a nové vědecké objevy své doby, na jejich dvoře byli vítáni učenci, mudrci, historikové, umělci. Alhambra, jak na ni vzpomínají v kronikách, se stala rájem na zemi… První sultán z rodu Nasirovců měl sídlo nejprve na kopci naproti dnešní pevnosti, tam, kde stojí fascinující čtvrť s křivolakými uličkami Albayzín. Dějiny Alhambry se však ve skutečnosti začaly psát v Alcazabe, její nejstarší části. Byla to původně čistě vojenská pevnost. Rok od roku se rozrůstala, v jejím těsném sousedství vyrostly přepychové paláce panovnické rodiny s bazény, romantickými zákoutími poskytujícími soukromí, vším, o čem mohli na středověkých zkostnatělých evropských dvorech, kde tak nanejvýš řinčely meče při neustálých soubojích, jen snít. V čase svého rozkvětu žilo mezi jejími zdmi 1500 až 2000 obyvatel. Těsně pod nimi se rozprostíralo malé městečko Medina s tradičními arabskými veřejnými lázněmi, zahradou plnou zvířat, paláci rodin spřízněných s panovníkem. Na protilehlém kopci, jen několik minut jízdy na arabském plnokrevníkovi, měli granadští sultáni na dosah další rajské záhrady a vzdušné sídlo Džannat al-aríf, Arifovu zahradu, dnes Generalife.
TÉMĚŘ NADPOZEMSKÉ První dojem turisty blížícího se k palácovému komplexu dnes může být smíšený. Nejen že musíte hlídat čas, kdy smíte vstoupit do paláců, protože se nekompromisně dodržuje, ale navíc je problém se k němu spletí šipek vůbec dostat. Už samotná koupě vstupenky může být jako výhra v loterii. Pokud nepřijdete hned ráno, nejpozději do oběda, nemusíte se dovnitř ten den dostat. Alhambru si v sezoně prohlédne denně okolo šesti tisíc turistů. Předpokládá se, že luxus Nasirovců proběhnete za stanovenou půlhodinku. V paláci jsou rozestavěné stráže, místy i ozbrojené, přesto jediné, co kontrolují, je čas vstupu, zvědavé pohledy a cvakání fotoaparátů. Pokud nevcházíte s organizovanou skupinou, můžete se procházet, kde chcete. Vchod dnes vůbec není tam, kde býval v časech granadského emirátu, takže trochu trvá, než se zorientujete a logika paláce dá jakýs takýs smysl. Ale ve chvíli, kdy se tak stane, zjistíte, že Alhambra je jedním z nejúžasnějších míst, jaká jste kdy měli možnost vidět: pohádkové paláce se ve světlech odrážejí od klidné hladiny vodních nádrží a působí téměř nadpozemsky. Nejstarší zachovalou částí je Mexuar. Postavil ji pravděpodobně zakladatel pevnosti Mohamed Ibn Yusuf Ibn Nasr nebo jeho syn Mohamed V. Tady bylo správní centrum Nasirovců, administrativní místnosti, sál soudu sousedící s řečnickým sálem, který filigránskou krásou vyráží dech, a to ani netušíte, že jste teprve na začátku úchvatné procházky. Tady sultánové poslouchali prosby i nářky poddaných. Jak se traduje, ti většinou odcházeli spokojení, protože Mauři vládli tomuto území celkem tolerantně. Zřejmě pochopili, že jinak se u moci dlouho neudrží. Odtud měli skrz čtyři velká arkádová okna s arabskými motivy a úryvky koránu jako na dlani celý tehdejší Albayzín. Bohužel při výbuchu dílny na výrobu střelného prachu někdy okolo roku 1590 byla zničena i tato místnost a stále není zcela v plné kráse. Klenot paláce Pýcha tohoto paláce, arabsky quamariyya, Věž barevného skla, dnes Comares, měla být pravděpodobně vojenskou baštou vysokou úctyhodných čtyřicet pět metrů. Stěny jsou obloženy zlatem a mozaikami. Kopule sálu Velvyslanců má nejkrásnější výzdobu v celém paláci. Osmnáct vzorů a výjevů představuje sedm poschodí muslimského nebe a přímo pod klenbou tohoto nebe sedával na trůně panovník. Můžeme si jen domýšlet, že v rozích stávaly gigantické vázy plné květin, na podlaze byly rozložené velké polštáře na sezení. Vzduchem se vznášela vůně orientálních parfémů a do ticha se ozývala voda tekoucí všudypřítomnými kanály a fontánami. Uprostřed této nádhery vykonal emír i svůj poslední politický čin, když podepsal kapitulaci. A v tomto sále o několik měsíců později Kryštof Kolumbus dostal královské požehnání Izabely k plavbě do Indie, která, jako víme, skončila někde docela jinde… Zdejší místo je rájem, kde kroky návštěvníků provází voda ve všech podobách – tekoucí, stříkající, stojící… Ale i v ráji může občas zahřmít. Nic nemohlo být horší než hněv sultána, když zjistil, že mu věrný přítel svedl favoritku Zorráju, či Zenete, a nic nemohlo být krutější než pomsta podvedeného vládce. Abú al-Hasan zorganizoval velkolepý banket a pozval třicet šest členů rodu milence své vyvolené. Hnán žárlivostí a pomstou je nechal povraždit. O osudu Zorráje není známo nic. Trestu ale určitě neunikla. Honosný sál jedné části sídla s bohatou stropní výzdobou tak dnes nese jméno rodiny Abencerrajů. Konec ráje? Zdejší nádherné původní zahrady, které za století také několikrát změnily tvář, byly vysázené v maurském slohu, s mohutnými cypřiši a živými ploty stříhanými do tvarů jeskyněk, uliček a jednoduchých labyrintů i ovocných sadů. Voda, pro Maury nedostatkový poklad, byla též symbolem jejich ráje. Dokázali ji využít do poslední kapky. Proto bylo jedním z prvních úkolů zabezpečit ji v Alhambře. Tím byl pověřen Ibn al- Ahmar, který ji přivedl ze šest kilometrů vzdálené řeky Darro důmyslnou vodovodní sítí cisteren a potrubí. Kritici si však nemohou odpustit poznámku, že to, co obdivujeme v Alhambře, je jen vylepšená a zdokonalená verze římských akvaduktů. Velká většina zeleně v dnešní Alhambře ale byla zřejmě Arabům zcela neznámá. Koncem 15. století ale začalo i do tohoto ráje odkudsi zatékat… Dostavily se roky stagnace a mezi otcem, emírem Abú al- Hasanem, tehdy ještě po boku se Zorrájou, které podporovala část země, a jeho synem Boabdilem začal otevřený boj o následnictví. Posledních deset let před pádem města, od roku 1482, byl život v Alhambře i celém emirátu poznamenaný občanskou válkou, kterou rozpoutal Boabdil. Nebýt žabomyších sporů, nebyli by zřejmě Mauři poraženi tak rychle, otázkou je, zda vůbec a případně kdy. Křesťanská vojska Izabely a Ferdinanda položila na lopatky nejprve venkov a v roce 1491 obklíčila Granadu. Boabdil, který svými mocenskými zájmy dohnal říši k pádu, ji po osmi měsících podepsáním kapitulace vyměnil za údolí Alpujarras, třicet tisíc zlatých v hotovosti, politickou a náboženskou svobodu pro sebe a své poddané. Tady někde bez happyendu zazvonil zvonec a přepychové pohádce v hrdé červené pevnosti byl konec… ODVRÁCENÁ TVÁŘ Po odchodu Maurů byla postupně podstatná část původních budov katolíky srovnaná se zemí a to, co nechali stát, milostivě „upravili“. Kresby a pozlacení zmizely, co se dalo, zabílili vápnem. Zařízení a nábytek zničili, vyhodili, spálili… Celé jihovýchodní (zimní) křídlo paláců a muslimský hřbitov padly za oběť renesančnímu monumentu, který si jako symbol vítězství křesťanů nechal roku 1526 postavit Karel V. Maurský Palác princů musel uvolnit místo klášteru svatého Františka. Dnes je tu hotel. Kroniky se shodují, že nejúžasnější stavbou pevnosti byla mešita zdobená od podlahy po strop drahým mramorem a unikátními barevnými mozaikami. Na jejím místě teď pyšně stojí až příliš velký kostel Panny Marie.
Jistý šlechtic v roce 1812 vyhodil do vzduchu některé z věží. Napoleon měl ještě lepší plán, chtěl Alhambru vyhodit do vzduchu celou. Naštěstí se našel obětavý voják, který potají zničil všechny výbušniny a paláce zachránil. Co se nepodařilo zničit člověku, to zčásti dokonalo zemětřesení v roce 1821. Až s příchodem romantismu lidé oprášili velké příběhy o lásce, zradě a nenávisti, někdy v roce 1830 se islámské tradice a hodnoty dožily vzkříšení i v Granadě, Alhambra zažila první významný příliv turistů. A nejen první turistické příručce od Washingtona Irwinga z roku 1832 můžeme vděčit za to, že lidé procitli z letargie. Alhambra začala přitahovat umělce jako silný magnet. Možná jméno Théophile Gautier mnohým nic neříká, autor zfilmovaného Kapitána Fracassa, jeden z bohémských literátů druhé romantické vlny, velmi cestoval, ještě víc četl a jeho vědomosti prý daleko překračovaly poznatky v tehdejších encyklopediích. Orient, starý Egypt či Řecko znal dokonale osobně a jednou z jeho velkých lásek, jíž všude, kam přišel, dělal neplacenou reklamu, se stala právě Alhambra, podobně jako okouzlila na první pohled i Victora Huga. PODIVNÉ POKUSY Těžko říci, zda se granadští sultánové neobraceli v hrobě nad činy těch, kteří se pokoušeli navrátit lesk jejich palácům. Prvním, kdo se pasoval na restaurátora bez znalostí a vkusu, byl král Ferdinand Aragonský, ale jak tvrdí historické záznamy a názory dnešních odborníků, jeho zásahy Alhambře ještě uškodily. V roce 1858 se Rafael Conteras, ať jsou mu nebesa milostivá, pokoušel změnit vzhled paláců a dát jim kdoví proč perskou tvář. Zatímco se turistům oslepeným zlatem podlamují kolena při pohledu na dokonalost paláců, i když bez zařízení, tento skvost islámské architektury má ve skutečnosti velmi skromný původ. I když byly emiráty ve Španělsku jakkoliv prosperující, musely se potýkat s nedostatkem základních surovin. Granada ležící na úpatí Sierry Nevady, ale i celá Andalusie jsou chudé, daří se tu jen všudypřítomnému olivovníku, východní část byla dokonce jen obyčejnou neúrodnou polopouští. Pokračující reconquista ze severu ukrajovala z úrodné půdy stále větší kusy a Granada byla odkázaná na dovoz. Ale možná jí na hodnotě přidává právě to, že i když si mohla dovolit jen skromný materiál, jako jsou obyčejné cihly, dřevo, sádra či kachlíčky, zruční řemeslníci dokázali i z tohoto mála vyčarovat iluzi dokonalosti, bohatství a skutečného luxusu, který uchvacuje svět i po zhruba půltisíciletí od svého pádu. Alhambra dodnes nemá v Španělsku žádnou konkurenci. VĚČNÁ PŘITAŽLIVOST Shodou šťastných náhod Alhambra přežila i reconquistu a bez ohledu na to, kolik z její krásy bylo ve skutečnosti srovnáno se zemí, ještě zdaleka lidstvu nepověděla poslední slovo. Pro svou neobyčejnou krásu se dostala do finále seznamu památek pro nových sedm divů světa. Do této ankety se nedávno zapojilo sto milionů lidí z celého světa. I když se mezi novou magickou sedmičku nakonec nedostala, bezesporu divem světa je.
Nebýt Maurů a jejich vzdorné, pyšné Alhambry, kdo ví, zda by se vůbec „vševědoucí“ oko katolických veličenstev podívalo směrem k zasněženým horám. V osmém století přišli na starý kontinent Arabové s cílem podmanit si ho. O sedm století později bylo jejich impérium v Evropě rozbito na prach. Přešlo dalších pět století a jsme svědky toho, že islám si znovu brousí zuby na Evropu, ba zaťal drápky ještě dál – až do Nového světa. Al-Kajda dodnes nerozdýchala porážku muslimů Karlem Martelem, kterého jejich vůdce neušetřil ani ve svých projevech plných nenávisti. Někteří vyznavači islámu vyzývají k obnovení velké říše Al-andalus, která je podle nich povinností všech muslimů stejně jako očista starého kontinentu od dětí křižáků se španělskou a francouzskou krví. Nekonečná hra na kočku a myš snad ani nikdy neskončí.
