Třebaže od conquisty uplynulo skoro pět století, indiáni z jihoamerických hor na ni nezapomněli a Španělům neodpustili. Svátek Yawar, kdy se utká kondor s býkem, je důkazem živé paměti.
Každoročně na konci července, u příležitosti Dne nezávislosti Peruánské republiky, slaví indiáni v Apurímacu, odlehlém horském departamentu na jihu Peru, svátek Yawar. Pár zapomenutých vesniček beze jména, ke kterým vedou jen úzké kamenité cesty vykousané ve spirálách do horských masivů And, se na několik dní stanou dějištěm symbolického zápasu, který po celých pět set let nebyl zapomenut. Tady vysoko v horách, na dotek od nebe, si andští indiáni připomínají příběh boje a prolité krve. Yawar fiesta znamená v kečuánštině „Krvavý svátek“.
Souboj býka s kondorem byl a stále zůstává především alegorií a krvavou symbolikou. Býk, zvíře dovezené do andských hor z Evropy, byl indiány odjakživa vnímán jako symbol španělských conquistadorů. Naproti tomu kondor je pro indiány posvátným zvířetem. V prehispánské mytologii je kondor vtělením božstva Apu Kuntur, bytosti představující spojení nebe a země. Vedle pumy a hada jedno ze tří Inky nejvíce uctívaných zvířat. Kondor je zkrátka základním symbolem incké kultury. Ve světle této tradice tak představuje krvavý souboj kondora uvázaného na hřbet býka metaforickou skutečnost, ve které hrdá incká kultura dominuje, kdy „stojí nad“ kulturou evropských dobyvatelů.
Jak na kondora
Odchycení živého kondora je nesnadný úkol i pro rodilé Inky. Skupina zkušených lovců se vydává pod nejvyšší horské štíty, do království kondorů, někdy i dva měsíce před fiestou. Není výjimkou, že vysoko v mrazivých a zasněžených horách čekají dlouhé týdny, než kondora chytí. Nepřinést kondora do vesnice dostatečnou dobu před slavností znamená ostudu a posměch z okolních vesnic, jejichž lovci lépe prokázali svoji zdatnost.
V zásadě existují dvě metody, jak kondora chytit. Obě vyžadují perfektní znalost horského terénu, kde se kondoři nebojí slétnout na zem. Lovec také musí rozumět chování dravce a samozřejmě – musí mít s sebou mrtvou návnadu. Kondor je totiž mrchožrout. Mrtvola koně nebo ovce se umístí na vybrané místo, zatímco se lovci schovají několik desítek metrů v kruhu okolo mršiny. Návnada se musí zabít uškrcením, pokud by měla v těle otevřené rány, kondor by – díky svému dokonalému čichu – pojal podezření a mršiny by se dlouho bál dotknout. Při dostatečné trpělivosti lovců se pak kondor nakonec snese k mršině a obvykle ji celou naráz sežere. Právě to je moment, kdy těžký přežraný dravec nedokáže rychle vzlétnout, lovci za křiku a hlomozu obklíčí zmateného a letu neschopného ptáka a chytí ho do hozené sítě. Druhý způsob lovu kondora předpokládá vyhloubení jámy, do níž se schová jeden neohrožený lovec. Past se svrchu zamaskuje rohoží či klacky, na něž se položí návnada. Když se kondor snese a usedne nad zakrytou jámu, lovec pod ním chytne jeho pařáty do provazových smyček, nalíčených skrze rohož.
Hýčkaný Pablito
Chyceného a svázaného kondora donesou lovci do vesnice, kde se o něj – až do dne zápasu – pečlivě a s velkým respektem starají. Kondor dostává žrát nejlepší maso a dávají mu pít chichu (zkvašený nápoj z kukuřice) nebo pivo. Dravce uvázaného dlouhým provazem za nohu pravidelně koupou, aby nedostal roztoče. I přes zdánlivou krutost celého rituálu indiáni obvykle chyceného dravce familiérně pojmenovávají. Ve vesnici Cotabambas dostává kondor po dlouhá léta vždy stejné jméno. Samec je Pablito, samice Pablita. Pavlík nebo Pavlínka, chcete-li.
Před hlavním dnem fiesty se vykonává mnoho dalších, méně důležitých rituálů, kdy indiánští obyvatelé vesnice společně tančí, jedí a pijí chichu nebo kořalku, zpravidla do těžké opilosti. Ráno v den zápasu starší muži obeženou prašné náměstíčko ohradou z kůlů, aby tak stvořili improvizovanou arénu pro odpolední spektákl. Kondor je slavnostně přiveden do arény a před zraky celé vesnice ho indiáni pomocí kovových oček vetknutých do býkovy kůže pevně připoutají na hrb svázaného, ale zuřivě se cukajícího býka.
V dnešní době je zvířecí souboj, ač se to nemusí na první povrchní pohled zdát, z jisté části režírovaný. Nikdo nechce, aby zápasící zvířata uhynula. Kondor bývá obyčejně připoután až na konec býčího hřbetu, aby nemohl útočit býkovi na oči, což je býkovo nejslabší místo. A obráceně: aby býk dravce nezabil svými prudkými pohyby a výskoky kolem hrazení, netrvá celý zápas déle než pět až deset minut. Několik dní po fiestě je kondor – pokud souboj přežil – propuštěn na svobodu. Smrt či jakékoli zranění kondora je komunitou indiánů vnímáno jako zlé znamení, předzvěst blížící se katastrofy, která dané místo a jeho obyvatele postihne.
Krvavá daň
Na druhou stranu Yawar fiesta rozhodně není jen nějaký kašírovaný tyátr. Indiáni vždy poctivě vyberou k zápasu toho opravdu nejstatečnějšího a nejsilnějšího býka, který po celou dobu souboje nedá kondorovi ani na chvilku vydechnout. Zuřivě skáče vysoko do vzduchu v marné snaze zbavit se soka na svém hřbetu. Kondor máchá zběsile svými do široka rozevřenými křídly, aby udržel rovnováhu a zároveň klove a útočí ostrým zobákem na býkovy uši a hrb. Krátký a surový souboj dvou silných divokých zvířat, doprovázený vřavou všech přihlížejících, je plný nespoutané energie, zvířeného prachu a ječivých hrdelních skřeků kondora.
Vrcholnými okamžiky spektáklu, z pohledu komunity, jsou momenty, kdy se býkovi, bojujícímu s kondorem na hřbetu, postaví statečný mladík z publika. Býk se těší mezi indiány – podobně jako ve Španělsku – hluboké úctě, a stejně tak ti, kteří se odváží postavit se půltunové rohaté bestii beze zbraně, jen s pláštěnkou v rukou. Avšak tato syrová a ryzí iniciace často končí cornadou (píchnutí býčím rohem), a někdy – jako v případě letošní fiesty – i těžkým zraněním nezkušeného torera. „Krvavá fiesta“ si tak téměř každoročně vybírá svou krvavou daň. Paradoxně však ne u zvířat, nýbrž u lidí.
