Kráter nás přitahuje. Již jsme se s ním spřátelili. Už několikrát jsme stáli na jeho okraji, a když jsme ho “portrétovali” do chystané knihy o Sicílii a Liparských ostrovech, zažili jsme i několik “hodně horkých chvilek”. Tentokrát jsme se rozhodli sestoupit dolů – až na samé dno plivajícího kotle. Snad nám to Stromboli za těch několik let naší známosti a vzájemných zkušeností dovolí. Plánujeme něco, za co někteří naši kolegové zaplatili životem. Chceme totiž strávit den a noc v nitru vulkánu a pozorovat a fotografovat hrdlo chrlící lávu z bezprostřední blízkosti. Doufám, že budeme mít štěstí a podaří se nám ulovit záběry, které dosud nikdo nenasnímal.
 výbuch sopky |
. . . . .
Sedm Liparských ostrovů: Stromboli, Panarea, Lipari, Vulcano, Salina, Filicudi a Alicudi tvoří severovýchodně od Sicílie typický ostrovní pás ne nepodobný mohutným archipelagům Japonska, Indonésie nebo Aleut. Liparské souostroví sice zdaleka nedosahuje takových rozměrů, jako ostrovní útvary v Pacifiku, přesto se vynikajícím způsobem hodí ke studiu celé řady fenoménů vulkanické činnosti a z hlediska přírodních krás patří k nejkrásnějším oblastem Středomoří.
Řekové ostrovy znali již v pátém století před Kristem. Stromboli sloužil antickým mořeplavcům díky svým nočním výlevům lávy jako přirozený maják a proto ho také tak pojmenovali – Pochodeň. Ostrov Vulcano (antická Hiera) uctívali staří Řekové jako “svatý ostrov boha Hefaista”, boha ohně a kovářského řemesla. Podle pověstí se jeho božská kovárna nacházela pravě v nitru tohoto ostrovního vulkánu. Jiná starší legenda traduje, že celá tato skupina ostrovů nazývaná také Eolskými ostrovy, je říší řeckého boha větrů Aiola. Zde měl také na strmé skále stát jeho palác, který navštívil i Odysseus. Není vyloučeno, že tomu tak bylo na největším z Eolských ostrovů – Lipari, kde se dodnes nachází v hojném množství přírodní vulkanické sklo – obsidián a odkud pochází největší kus pemzy na světě. Ovšem nejzajímavějším ostrovem z celé skupiny a vlastně nejsvéráznějším ostrovem světa je právě Stromboli – ostrov protikladů. Dole jen dvě bílé vesničky a romantické pobřeží poseté nádhernými poklidnými zákoutími, nahoře nad nimi běsnící ohňová hora. Místní obyvatelé žijí doslova a do písmene na vulkánu, neboť celý ostrov je jen vrcholkem obrovité sopky, která vyvřela z mořských hlubin. Ostrované však vprostřed každodenních starostí nechtějí na nebezpečí myslet. Dunění hory je doprovází od kolébky ke hrobu a již si na ně zvykli. To už patří k osudu jejich vesnice, že se musí čas od času vyrovnávat se zničující katastrofou. K největšímu zaznamenanému výbuchu v historii Stromboli došlo 11. září 1930. Tehdy se na vesnici Ginostra zřítily třicetitunové skalní bloky, přívaly lávy proměnily celý ostrov v jediné žárovistě a lidé, které nerozdrtily bloky kamene, se buď udusili žárem nebo uvařili a utopili ve vřícím moři. Přesto i poté se život pod sopkou opět normalizoval, navzdory tomu, že na vrcholku jejich domácí hory duní – tak jako předtím a vlastně od pradávna – sopka.
 |
V DÍLNĚ BOHA HEFAISTA
Časně ráno jsme vystoupali na vrchol vulkánu. Napravo od nás vede až k moři strmý sráz, proslulá “sciara del fuoco” – odtokové řečiště vyvržené lávy. Vrcholek sopky je zahalen namodralým oparem jedovatých výparů. Sledujeme směr proudění nejhustších výparů a rozhlížíme se, jak zvolit co nejvhodnější další cestu, aby nás sopečné plyny neohrozily. Pod Cima dello Stromboli opouštíme hřebenovou cestu a vydáváme se napříč svahem pokrytým popelem. Při každém kroku se pod námi drolí stará láva. Dostali jsme se do bezprostřední blízkosti kráteru. Stojíme teď ve zvlněné prohlubni mezi ním a Cimou a před námi se zdvíhá nakupený val, který ohraničuje hlubinu kráteru. Za tímto valem už jenom bouří samotný vulkán. Již při překonávání lávového pole musíme tišit své vzrušení a neustále počítat s tím, že nám sopka ukáže i svoji nebezpečnou tvář. Je třeba být připraven. Pečlivě pozorujeme erupce a nejvíce “ostřelované” zóny. Poté už, jištěni na lanech sestupujeme do dunící propasti. Kráterem zatřásla mohutná exploze. Vzduchem prolétají kusy žhavé lávy a dopadají zpět. Zřetelně slyšíme šplouchavé plácnutí na svahu za námi. Zasypává nás déšt popela. S očima plnýma vulkanického písku dosahujeme nejnižšího bodu. Jsme na dně kráteru! Napravo i nalevo od nás vulkanická hrdla. Vzduchem neustále proletují kusy lávy. Nervy jsou napjaty k prasknutí.
Každé hrdlo má svůj explozní trychtýř s mocně bombardovanými stěnami. Z rozžhavené půdy pod námi vystupují jako z komína dusivé chuchvalce. Čas od času se zachvívá celé dno kráteru. Některá vulkanická hrdla nepravidelně explodují ve zhruba minutových intervalech.
Lída chtěla pozorovat vřící lávu přímo ve vulkanickém hrdle. “Jištěna Klausem sestupuji na laně s bušícím srdcem přímo do explozního trychtýře. Země pod nohama se chvěje a je tak žhavá, že cítím spálenou gumu svých podrážek. Z vulkanického hrdla pod sebou slyším bublat žhavou lávu. Chtěla bych lávové jezírko vyfotit, ale pode mnou jen chuchvalce dýmu. Náhle jakoby zahřmělo. Mohutný otřes. Zasahuje mne vlna tlaku a žáru. Výbuch doslova ohlušuje. Obloha je zacloněna žhavou lávou. Nad hlavou mi sviští bomby. Byl to tak otřesný a na druhou stranu strhující zážitek, že se odhodlávám sestoupit do hrdla ještě jednou. Třeba se mi přeci jen podaří navzdory všemu dýmu nádherné lávové jezírko zblejsknout… konečně, závan větru roztrhal dým a odhalil mi pohled na dno trychtýře. Dole pode mnou obrovitý kotel plný rudé, vřící a do všech stran odstřikující lávy – jeden z nejkrásnějších zážitků v nitru vulkánu.
Pode mnou znovu zahřmělo. Země se otřásla tak, že mě to téměř srazilo na kolena. V hrdle to zlověstně zasyčelo. Zdá se, že mne zastihla další erupce. Jsem v trychtýři nebezpečně hluboko. Rychle nahoru! Výbuch nabývá na intenzitě. Sálavá vlna škube mojí kombinézou. Cítím obrovské nebezpečí. Lávové pumy vystřelují snad úplně odevšad. Jedna mne zasáhla. Bleskově ten žhavý předmět na zádech setřásám. Honem, honem pryč! Klaus mi pomáhá. Konečně jsem z trychtýře venku! Potřebuji si chvíli odpočinout, pokud je to tady na dně kráteru vůbec možné. Můj kontakt se žhavou lávou byl naštěstí jen velice kratičký. Odnesla to jen kombinéza. Je úplně propálená….”
Krátká chvíle odpočinku mezi třemi otvory, kde bomby dopadají poměrně zřídka, a pak vyrážíme prozkoumat další hrdla. Je nutno střelhbitě překonat nebezpečnou zónu na dně kráteru u kraje vulkanického trychtýře. Další mohutná exploze. Kolem nás vzhůru vylétají kusy lávy velké asi jako stůl a bombardují celý kráter. Chvilka k vydechnutí a je tu další nebezpečí. Explozi následuje mohutný oblak dýmu. Zasáhl nás zcela nepřipravené. Ihned si nasazujeme pro tyto případy připravené pruhy gázy, abychom vůbec mohli dýchat. Koncentrované výpary nám přesto připravují tu nejotřesnější chvíli na dně kráteru. Po několika nekonečných vteřinách a téměř na pokraji udušení konečně lapáme po čerstvém vzduchu. Tohle bylo daleko horší než padající lávové pumy. Ještě několik hodin poté nás bude bolet hlava a v ústech budeme cítit odpornou pachuť sopečných plynů.
NOC OHNIVÉ FONTÁNY
Denní část našeho pozorování je u konce. Do setmění zbývá ještě několik hodin. Odpočíváme na klidnějším místě pod vrcholkem sopky a sledujeme jednotlivé erupce. Čeká nás ještě noční sestup.
Ve chvíli, kdy se slunce sklonilo k obzoru, stojíme opět na okraji kráteru. Dno kotle nabylo tajemného vzezření. Nyní s nastupující nocí zanechávají za sebou letící kusy lávy žluté, oranžové a rudé světelné stopy. Oblaka dýmu jsou ve tmě nerozeznatelná, o to intenzivněji se prosazují balistické křivky vulkanických bomb. Dole v kráteru exploduje fantastická ohnivá fontána.
Ještě jednou sestupujeme na dno vyfotit ohnivé výbuchy v Hefaistově kovárně. To, že se nám i v noci podařilo být takřka na dosah dunících vulkanických hrdel, zachvívající se rozžhavené půdy a padajících bloků lávy, nás naplňuje nadšením. Hodně jsme riskovali, ale hodně jsme také získali – možnost pozorovat úchvatnou krásu přírody z bezprostřední blízkosti… Noc se chýlí k rozednění a my opouštíme kráter Stromboli, na jehož dně jsme strávili jeden den a jednu noc. Poslední ohlédnutí na hřebeni sopky – ohlédnutí za dalším nádherným dobrodružstvím…
Má prosvětlovací stůl přímo před velkým oknem. Když od něj vzhlédnete, vidíte louku plnou barevných květů a hustý, přímo šumavský les, ovšem s rakouskou příchutí, neboť jsme pár kilometrů za českými hranicemi. Dům fotografa Tomáše Míčka je symbiózou impozantní knihovny a exotických upomínek z cest. Shakespeare v kompletním vydání v kůži a obří šiška. Ottův slovník naučný a perské, íránské, afghánské koberečky. Dvacet vlastních fotografických knih a balkánský dřevěný stolek na krátkých nožkách. Své fotografie publikuje mimo svých knih i v kalendářích a v zahraničních magazínech.
. . . . .
Můj otec fotografoval, byl to jeho veliký koníček, organizoval amatérské výstavy. Naučil mě fotografovat – nejdřív samozřejmě černobíle. Už hodně brzy jsem si uvědomoval, že chci cestovat po světě, dobrodružství v tom hrálo velikou roli, ale i potřeba tvorby. Moje maminka malovala, měl jsem po ní takovou tu snahu něco tvořit, tak jsem si představoval, že by se to dalo spojit s cestami po světě a mým velkým příkladem byl A. V. Frič, cestovatel, který se nikdy nesnažil žít pod penzí, radši chtěl život gurmánsky prožít a hodně poznat svět. Já hned začal myslet na to, že bych chtěl dělat fotografické knížky ze světa, proto jsem vystudoval geografii na univerzitě v Brně, pak jsem udělal diplomku a mezitím se vždycky snažil o prázdninách hodně jezdit a fotografovat, hlavně přírodu. Maminka vyučovala biologii a zeměpis, tatínek češtinu, a tak jsme měli všichni prázdniny. A ty jsem projezdil. Horolezectví bylo také můj velký koníček, ale jak jsem začal víc fotografovat, tak jsem ubíral horolezectví, poněvadž ty dvě věci se nedají obě dělat naplno.
ODVÁŽNÉMU ŠTĚSTĺ PŘEJE
Tehdy jsem se pokoušel postavit ten ideál na pevnější nohy, abych z fotografování mohl žít. Nejdřív jsem se pokusil cestovat a zůstat doma v Čechách. To se nedalo uskutečnit, protože jsem nedostal ani cestovní pas – bez udání důvodu. Tak jsem se tehdy rozhodl se svou přítelkyní ilegálně odejít přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska. Ale už v Čechách jsem si ověřil, že bych z fotografování mohl žít, asi tak 200 fotografií a menších reportáží jsem publikoval v různých časopisech a novinách. To mi bylo asi dvacet osm let. Řekl jsem si: “Máš nejvyšší čas, jestli chceš začít novou existenci.” Podle hesla odvážnému štěstí přeje jsme to riskli. První léta byla velice těžká, hlavně psychicky. Když jsem odcházel, v Rakousku platil zákon, že za čtyři roky cizinec dostane rakouské státní občanství. Ale za několik měsíců jsem se dozvěděl, že lhůta byla prodloužena na deset let, a to byl pro mě pád do černé díry. Tehdy jsme půl roku pracovali, pak jsme dali výpověď a cestovali stopem. Měli jsme velice málo peněz – asi tak dvacet šilinků na den – koupili jsme si chleba a mazací sýry, občas nějaká játra nebo kuře, ale velice nám to chutnalo a nepřipadali jsme si, že nám něco chybí… a jeli jsme stopem třeba na Stromboli.
STROMBOLI
Byl to můj velký sen, četl jsem, že vrchol soptí, a jsou tu vesničky oddělené svahem hory, kudy se lávové bomby kutálí do moře, takže se lidé nemohou setkat jinak než po moři bárkou. Pro mě je Stromboli nejkrásnější ostrov na světě. Byli jsme tam pak mnohokrát a už jsme ji dobře poznali – kde je nebezpečná a kde je relativně bezpečná. Kam padají bomby. Fotografovali jsme výbuchy sopky ve dne v noci, bylo to velice napínavé, dobrodružné. Odtud jsme jeli na blízkou Etnu a to všechno jsme opakovali několik let, vždy autostopem. Italové z nás měli velikou legraci, protože jsme měli spoustu báglů, ale do malého Ciquecenta všechno nakonec naskládali. Asi za pět let jsme se dostali tak daleko, že jsme si koupili malé ojeté auto, Wolkswagena broučka, takže poslední dva roky práce na mé první knize jsme jezdili autem. Trvalo mi čtyři roky, než jsem našel nakladatele a i později jsem vždycky chtěl, aby každé moje fotografické téma bylo zpracováno tak dobře, jak to je jen možné. Zkoušel jsem to v Itálii, Rakousku, Švýcarsku, ale zpočátku mi všichni říkali: “Dobrý, ale přijďte jindy.” Já jsem pořád zlepšoval, každá další návštěva na vulkánech ti dá nový dobrý fotky, až jeden z nakladatelů chtěl, abych téma vulkánů rozšířil na celou Sicílii a celé Liparské ostrovy. Tak mi v roce 1973 vyšla první kniha. Důležité vždycky bylo, aby se nakladatelům materiál líbil, pak už jsme byli v pohybu a bylo to dobré. Dál jsem dělal knihu o pralesech Alp, to byla velmi pěkná práce, která spočívala vlastně v chození po pralesích a byl to ustavičný relax. Dostatek času a několik cest. To je princip, který se mi vyplatil. Už několikrát mi nakladatel říkal – to je dobrý, dejte mi fotografie, já to vydám, ale já jsem řekl ne, až po příští fotografické cestě. Jedině autor ví co téma ještě chce anebo co by ještě mohlo dát.
KŮŇ JAKO AKT
Později mě napadlo udělat knihu o divokých koních Camarque. Ostatně koně jsou velice nosné fotografické téma, dají se fotografovat i jako akty. Nebo když kůň běží, mohou z fotografií vzniknout obrazy, které vyjadřují divokost, nespoutanost, temperament, sílu a svobodu, a konečně i přírodu. Kůň je pro mě snad jediné zvíře, které dokáže symbolizovat tyto pojmy.
TALENT JAKO VYSAVAČ
Nejdůležitější je mít nadání. Pak člověk nemusí nic studovat, moc znát, nemusí mít vůbec žádné zázemí a dělá přitom ohromné věci. I když ve fotografii jsi vázaný na realitu a nevystačíš si jen se štětcem a fantazií jako například v malířství. Ale myslím si, že mnoho lidí celý život ani nezjistí, že talent má. Například moje žena měla talent, ale dlouho o tom nevěděla, vadila jí všechna ta technika okolo fotografování. Když jsem jí všechno vysvětlil, tak dělala nádherné fotky. Důležité také je, když má člověk smysl pro umění, hlad po tvorbě. Na mě ohromně působí i hudba a sochařství – a hlavně takové abstraktnější, když myšlenky nejsou vyjádřeny jen popisně, realisticky. To platí i v literatuře, malířství… já myslím, že když někdo dělá fotografii a má trochu smysl pro estetično, tak ho to vtahuje jako vysavač. Vyprávění Tomáše Míčka zpracoval LIBOR MICHALEC
