TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK
Poušť je nehostinné místo. I v pustině ale narazíte na přívětivé lidi, kteří vám ukážou cestu a dají napít. To abyste se nezbláznili ze slunečního žáru pálícího z blankytné oblohy. Modřejší aby člověk pohledal.
Je krátce po čtvrté ranní, když opouštím Copiapó, hlavní město provincie Atacama. Chvíli se motám okrajovými částmi, než se mi podaří najet na silnici třicet jedna, která míří k argentinským hranicím. Asfaltka končí po pár kilometrech. Reflektory ozařují tu mezinárodní polňačku. Je prázdná, na kamiony je příliš brzy. Obloha bledne a krajina začíná získávat konkrétní obrysy. Na chvíli zastavím, abych povolil uzávěry kanystrů s benzinem a odpustil výpary. Sáhnu do krabice s jídlem a vytáhnu láhev vody. V duchu se usměju nad množstvím, které mám naložené. Ani po devíti letech jsem nezapomněl, jak moc mi tenkrát chyběla.
VODA NAD ZLATO
„Tam ti dají vodu,“ ukázal řidič malého oprýskaného náklaďáku na polorozpadlou chatrč uprostřed pouště a pokračoval ve své cestě k argentinským hranicím. „Gracias,“ poděkoval jsem oblakům prachu, která se zvedla za odjíždějícím autem a zůstal jsem sám. S nadějí žíznivého jsem vykročil k usedlosti. Uvítali mě vrčící a štěkající psi. Rychle jsem se sehnul pro kámen a naznačil hod. Zvířata zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Obešel jsem domek, ale nikoho jsem nenašel. Vodu bohužel také ne. Slunce se dotklo obzoru. Údolí se naplnilo stíny. Vítr mlátí utrženým plechem a hvízdá v rákosové střeše. U dveří se válí kůže nějakého zvířete. Kolem dokola poušť. Místo působí trochu strašidelně. Skrze rozbitou okenní tabulku jsem zahlédl hodiny. Jdou. Slyším jejich hlasité tikání. Ukazují osm hodin. Nevím, jak daleko je k nejbližší vodě. Psi někam zalezli. Je slyšet jen vítr. Počkám do rána, protože jiná možnost stejně není. Jsou tu zvířata, a ta musejí pít. Možná se ráno někdo objeví. Našel jsem místo ve svahu, které nebylo od domu vidět a s pocitem nejistoty jsem usnul.
Obrovitý kamion se skřípěním brzd zastavil na kamenité cestě. Z jeho kabiny vyskočila drobná postava a zamířila k hliněnému domku. V ústrety jí vyběhli oba psi, aby ji přivítali. Vyšel jsem z úkrytu. „Buenos dias! Potřeboval bych vodu, seňoro.“ „Voda v poušti není!“ odpověděla indiánská stařenka. V jejích očích se zableskly ohníčky šibalství. „Pojď dál, chlapče.“ Uvařila čaj. Psi ulehli pod stůl. Odněkud se přiřítil kocour Miguel, sedl si mi na klín a začal příst. Její přítomnost do toho opuštěného místa vnášela klid a mír. „Musím už jít. Mám před sebou dlouhou cestu,“ zvedl jsem se z plastové židle. Vyprovodila mě až ke stezce vedoucí do národního parku. „Počkej,“ chytla mě za ruku. Zadívala se mi do očí. Její tvář byla seschlá, rozbrázděná roklinami vrásek jako okolní krajina. „Nehraj si s pouští, Pedro,“ oči měla v té chvíli vážné, temné jako noční obloha. „Odpoledne dorazíš k místu, kde budou ve vyschlém korytu zelené keře. Mezi nimi je pramen. Když budeš trpělivý, dá ti vodu. Den bude velmi horký!“ Díval jsem se za ní, když se vracela ke své chajdě v údolí bez vody a cítil zvláštní náklonnost.
KUDY KAM?
Zabouchl jsem dveře malého džípu plně naloženého fotografickou technikou, kanystry s benzinem a zásobami. Mířil jsem k hraničnímu přechodu San Francisco. Je téměř v pěti tisících metrech. Cítil jsem přibývající nadmořskou výšku na výkonu motoru. Pokud se v průvodci dočtete, že dosažení hranice národního parku Nevado Tres Cruces a cestování po něm je snadnou záležitostí, berte to s rezervou. Šedesát tisíc hektarů pouště, horských štítů a obrovská solná plocha Salar de Maricunga jsou téměř bez značení. Horníci si velice rádi krátí cestu k dolům, které jsou v národním parku stále v provozu. Tak se vám stane, že se cesta, po které přijíždíte, náhle rozdělí na čtyři další. V té chvíli každá rada drahá. Směrovky nikde. Nezbývá než si jednu vybrat. Naštěstí se většinou spojí opět v jednu. Mířil jsem přímo ke stanici strážců parku u Laguny del Negro Francisco. Přejížděl jsem potůčky a výmoly v prašné cestě, až jsem si všiml staré zaprášené cedule Mina Marte. Rázem se mi vybavily letité vzpomínky na nečekané setkání.
OBĚD SE ZLATOKOPY
Ráno jsem rozbil slabý příkrov ledu pokrývající okraje Laguny de Santa Rosa, abych mohl umýt ešus a uvařit si snídani. Opřený o roh srubu jsem usrkával horký čaj, když jsem zaslechl kroky. Dva zarostlí chlápci se tvářili docela přívětivě, ale pro jistotu jsem si nechal stěnu za zády. Během krátkého rozhovoru ten mladší navrhl: „Nechceš jet s námi? Na oběd!“ Nevěděl jsem, co si mám myslet. Široko daleko nic není a oni mě zvou na oběd? „Kam?“ nechtěl jsem hned odmítnout. „Na Mina Marte. A pospěš si, ať nepřijedeme pozdě!“ Nastupoval jsem do džípu a měl silné pochybnosti o svém zdravém rozumu. Tak jsem se ocitl mezi zlatokopy…
Na oběd se tady jezdí daleko,“ napadlo mě, když jsme po dvou hodinách kodrcání po rozbitých cestách zastavili v malé osadě z plechových baráčků. Vešel jsem v doprovodu svých hostitelů do provizorní jídelny, kde sedělo u stolu několik mužů. Zvedli hlavy a jejich zkoumavé pohledy mě znervóznily. „To je Pedro, je cvok. Přišel pěšky!“ představil mě společnosti s úsměvem Marco, jeden z mineros, kteří mě přivezli.
Chlapi vstali. Postupně mi všichni podali ruku. Kolem očí vějíře slunečních vrásek, dlaně ztvrdlé prací. Najednou bylo u plného stolu volné místo. Talíř hovězí polévky, pak kuře se zeleninou a u papájového kompotu už jsem funěl, k velkému pobavení mých spolustolovníků. „Hraješ pool?“ zeptal se vousatý chlapík naproti mně. „Vy tu máte kulečník?“ překvapila mě jeho výzva. „Jasně! Jdeme!“ hrne se z místnosti. Hráli jsme dlouho, nadávali jsme těmi nejsprostšími slovy sobě, koulím, nepodařeným šťouchům i jen tak. Společnost nám dělaly krásky z Playboye, nemilosrdně připíchnuté napínáčky k překližkové stěně. „Můžeš zůstat, jestli chceš,“ okomentoval předák můj nepodařený šťouch s radostí vítěze. „Jdi do…“ přijal jsem pozvání. Bzučící generátor rozsvítil žárovky v táboře. Ráno se se mnou loučila celá osada. Čtyři mineros se i s mými věcmi nasoukali do auta. „Co se děje, amigo?“ šklebili se mému zmatenému výrazu. „Odvezeme tě k Laguně Negro Francisco. Je tam rangerská stanice, můžeš v ní přespat.“
Je krátce po poledni a já začínám cítit ujeté kilometry. Cesta plná výmolů, kamenů a potůčků je náročná na koncentraci řidiče a ostré slunce k pohodě taky příliš nepřispívá. Mířím do jihozápadního sektoru národního parku. K sídlu strážců parku, kteří by mě měli čekat, je to z Copiapó okolo dvou set kilometrů. Na překonání této vzdálenosti ale musíte počítat nejméně se šesti hodinami. Strážci mě hned potom, co jsem vystoupil z auta, pozvali na čaj, abychom měli možnost probrat můj pobyt. „Chtěl bych se hned vydat k pramenům říčky Gallina, abych se stihl vrátit před západem slunce k laguně a nepřišel o světlo,“ vysvětluji svůj plán. „Kdy můžete vyrazit?“ zeptá se mě mladičký strážce na praxi. „Třeba hned!“ beru si batoh s foto výbavou. „Nepotřebuji doprovod,“ snažím se zdvořile odmítnout mladíka, který se zjevně chystá jít se mnou. „Tady nemůžete chodit jen tak sám…!“ zatváří se přísně. Musím se v duchu usmát, ale svůj příběh si nechám pro sebe. Stejně by mi možná nevěřil.
Znali se. Mohlo mě to napadnout. Zlatokopové se s Kristiánem Godoyem, rangerem národního parku Nevado Tres Cruces zdravili jako staří přátelé. „Dej na toho bláznivýho Čecha pozor!“ křičel z nastartovaného auta předák dolu a zamával. Schoval jsem krosnu do dřevníku a šel si prohlédnout lagunu. Hladina jezera měnila během dne barvu podle intenzity slunečního záření. Se soumrakem se vrátil druhý ranger. Jmenoval se Kristián. Seděli jsme u kamen a při světle svíčky prohlíželi mapu parku. „Obejdeš lagunu po jejím levém břehu a narazíš na stezku. Celý den budeš mít vulkán Copiapó po pravé ruce a Tři kříže před sebou. Druhý den okolo poledne bys měl dosáhnout hřebene. Z jeho vrcholu uvidíš Santa Rosu,“ vysvětloval mi strážce cestu. „Na něco jsi zapomněl!“ ozvalo se z protějšího rohu místnosti. „Nezapomněl! Buenas noches!“ Odsekne Kristián kolegovi a bouchne dveřmi. „Co se stalo?“ ptal jsem se zvědavě. „Loni jsme tu měli problémy s mladou pumou. Začala u koz, pak zabila psa. Zbýval jen krůček, aby napadla člověka. Kristián tvrdí, že ji střelil, ale tělo jsme nikdy nenašli. Tady máš rukavice. Budeš je potřebovat. Dobrou noc!“
Držel jsem v dlani pracovní rukavice s kožíškem a nevěděl, jestli mám mít strach, nebo se smát. V dřevěné boudě na konci světa se dvěma chlápky, kteří se oba jmenují Kristián, a někde venku v horách, které se zítra chystám přejít, se možná toulá hodně naštvaná kočka. Mé myšlenky se v teple lamí deky postupně začaly měnit v obrazy, obrazy v příběhy, které nakonec zmizely se zapomenutými sny.
V deset dopoledne jsem měl rangerskou stanici daleko za sebou. Zůstala z ní jen malá tečka na protějším břehu Laguny del Negro Francisco. Objevil jsem stezku a někdy kolem poledne jsem se po ní vydal k severu. Stoupal jsem velmi pomalu. Můj náklad mi připadal stále těžší. Silueta vulkánu Copiapó jako by se vzdalovala. V hlavě mi znělo: „Má být na pravé straně. Na pravé straně! Jdu pomalu, nebo špatným směrem? Sníh na vrcholu sopky mění barvu. Červená. Rudne. Den se chýlí ke konci. Z nadmořské výšky mi třeští hlava. Už nemůžu dál. Musím se utábořit.“
STŘEPY V HLAVĚ
Ráno jsem měl mezi spacákem a bivakovacím vakem vrstvičku ledu. Dal jsem zmrzlou vodu na přímé slunce, aby roztála a já se mohl nasnídat. Sledoval jsem horu, která se nepřibližovala. Nesnesitelná bolest hlavy mi znepříjemňovala každý pohyb. Sbalil jsem tábořiště. Musel jsem se opřít o skálu, když jsem se snažil zvednout s batohem na zádech. Vzpřímený jsem čekal, až tlak ve spáncích trochu povolí. Vykročil jsem po stezce vzhůru. Každých padesát metrů jsem odpočíval. Mé tělo nechtělo, bránilo se, odmítalo. Chtěl jsem si utrhnout hlavu, zahodit ji, a kdyby nespadla moc hluboko, tak ji i rozšlapat. Usínal jsem, probouzel se a znovu usínal. Plíživé kroky, svítící pohledy, přidušené vrčení, teskné volání podobné dětskému pláči… Noční můry, které mě pronásledovaly celou noc. Pocitu, že je něco blízko, sleduje mě, vyčkává, jsem se nezbavil ani s nadcházejícím dnem. Bolest hlavy naštěstí ustoupila. Klesal jsem do údolí, abych se vzápětí drápal do protilehlého svahu. Zvolil jsem jako cestu vyschlé koryto řeky, čímž jsem se odklonil od původního směru, o kterém jsem stále více pochyboval, že byl správný. Ve chvíli, kdy jsem procházel nejužším místem řečiště, obklopeným obrovskými balvany, mě přepadl nutkavý pocit se obrátit. Rychle jsem se otočil. Vpravo ve svahu jsem zahlédl pohyb. Velké hnědošedé tělo se mihlo mezi kameny. Nebo se mi to zdálo? Asi blbnu… Pokračoval jsem v cestě a k večeru jsem narazil na malé jezírko. Jeho bílý okraj mi prozradil, že radost z nalezené vody byla předčasná. Bylo slané. Opodál jsem objevil mezi lišejníky louži, kterou okupovala rodinka divokých kachen. Právem silnějšího jsem ji zabral. Voda v ní nebyla úplně slaná. Vydezinfikoval jsem dva litry. Chutnala odporně. Vydal jsem se lamí pěšinou vzhůru, snažil se nevnímat sesouvající se kamení, sráz pode mnou, ani to NĚCO vzadu. S nadějí jsem stoupal do svahu, abych za obzorem objevil jen další údolí. Chvílemi jsem si při výstupu musel pomáhat rukama. „Nešlápni vedle, tady tě nikdo nenajde,“ opakoval jsem si v duchu. Konečně na vrcholu! Dole se leskly tyrkysové vody Laguny de Santa Rosa, do dáli se táhl bílý povrch Salar de Maricunga a jen jako malá tečka byla vidět dřevěná chatka. Cesta ale ještě nekončila…
Sestup byl nebezpečnější, než jsem čekal. Každou chvíli se nějaký kámen se mnou ¬utrhl. Chaty na břehu jezera jsem dosáhl až za soumraku. S hrůzou jsem zjistil, že jsou mé zásoby vody pryč! Našel jsem na dřevěné polici půl litru červeného vína. Měl jsem asi stejné množství „loužovnice“. Vítr nepřestával foukat. Neměl jsem ponětí, co bude zítra, byl jsem bez vody.
Na schodech do srubu jsem se zastavil. „Otoč se!“ vyštěklo ticho rozkaz. Stála jako stín dvacet metrů ode mě a upřeně se dívala. Mrazilo mě, ale strach jsem necítil. Měsíční kotouč na okamžik zakryly mraky, pak jeho světlo opět zalilo okolí srubu. Na místě, kde jsem předtím tak jasně rozeznával obrysy velké kočky, nic nebylo. Královna hor zmizela. Byla realitou, snem, hrou světla nebo fantazií unaveného muže?
Otočil jsem klíčkem v zapalování a vypnul motor. Pomalu jsem otevřel dveře a vystoupil z auta. Stejná dřevěná bouda s verandou, dveře zajištěné provázkem, bílá plastová zahradní židle, poušť… Každé prkno je mi povědomé. Déjà vu? Ne, jen návrat k Laguně de Santa Rosa.
