Žijeme v překotné době. Místa, stejná po staletí, se během pár let mění k nepoznání. Fotografie pořízené původně jako svědectví o životě kdesi v divoké pustině se rychle stávají připomínkou dávných časů, které odnesla postupující civilizace. Pak už lze jen srovnávat.
Planina, na níž se v roce 1979 odehrávala slavnost Bate a která dlouhá léta sloužila manangským dětem jako přirozené hřiště, je dnes zastavěná výstavnými hotely, které co do komfortu nemají jinde v Himálaji konkurenci. Doněkolikapatrových moderních staveb investovali úspěšní manangští podnikatelé svůj kapitál.
Tento snímek podle mého názoru patří k tomu nejlepšímu, co otec v Manangu vytvořil. Byl jsem proto zvědavý, jestli se mi někoho z protagonistů, kterým dnes táhne na čtyřicítku, podaří nalézt. Zvlášť jsem doufal, že odhalím identitu chlapce v masce. Zprvu jsem však neměl štěstí. Až předposlední den mého pobytu jsem se dozvěděl: „Ta holčička nahoře na žebříku, to je didi z obchůdku a restaurace Gangapurna!“ To bylo velké překvapení, protože v té restauraci jsem pravidelně jedl a didi – starší sestra, jak se paní domu uctivě říká v Nepálu – musela vlastní snímek už vidět. Na druhou stranu, možná se v rozcuchané ušmudlané divožence poznat nechtěla… Ihned jsem spěchal do její restaurace. Nad snímkem se už brzy smál její muž i dvě děti. Jak jsem se dozvěděl, tak dva chlapci na fotce jsou její bratři, momentálně žijící v Káthmándú. Identita chlapce v masce však zůstala neznámá…
Lama Ap Thapka, který při lidové slavnosti Bate v posvátném transu zasáhl střelou z luku padesát metrů vzdálený terčík, je už patnáct let po smrti. S ním zanikla i tradiční slavnost, protože jeho střeleckým uměním a duchovní silou už nikdo nevládl. Vzpomínky na starého lamu vehnaly jeho dceři slzy do očí.
Lama Küsang se stal velkým obdivovatelem otcových fotek. Z balíku snímků, které jsem přinesl, zabavil k mé nelibosti nejméně deset. Informací moc neposkytl, protože jeho sípavému chrochtání nerozuměl ani můj nepálský kamarád Binod. Nakonec to ale bylo k užitku. Záhy mě Manangští oslovovali na ulici: „Viděl jsem u Küsanga ty staré fotky, máte další?“
Z mladé atraktivní ženy na snímku se stala babička. Vzpomínky však nevyvolávají smutek a nostalgii, ale nefalšovanou radost všech přítomných.
Veselý úsměv ženě z nedotknutelné kasty kovářů vydržel třicet let. Příslušníci hinduistických řemeslných kast dříve žili na okraji společnosti. V dnešním Manangu už však mají pozici rovnocennou.
Muž na snímku, orající ve slušivé západní konfekci, byl v Manangu široce znám. „To je náčelník vesnice Humde,“ říkali mi. „Znamenitý muž. A tady má ještě obě ruce!“ O jednu ruku totiž přišel při střelecké soutěži, když nacpával zastaralou předovku. Flinta explodovala a ustřelila mu celou dlaň i se zápěstím. „Nejdříve nožem odřízl zbytek pahýlu, pak rozpálil na ohni plný kotel oleje a v něm tu ránu vypálil! A to všechno sám, bez cizí pomoci!“ Každý v Manangu tu historku znal. „Je to silný člověk, jednou ranou pošle kohokoliv k zemi,“ říkali mi taky. „A že nemá ruku, mu vůbec nevadí, jezdí na koni a pracuje jako by nic.“
Tato fotografie vyvolávala téměř vždy nadšenou odezvu mezi všemi, kterým se dostala do ruky. Dřív nebo později někdo poznal chlapce v kloboučku a vyjekl. Za chvíli už snímek se smíchem putoval z ruky do ruky mezi všemi přítomnými. Kdo to je, pídil jsem se. „To je teď největší boháč z Manangu!“ dozvěděl jsem se konečně. Z chlapce vyrostl pan Ghale, průmyslový magnát. Jeho prvním podnikem byla likérka Gill Marry, vyrábějící jednu z nejoblíbenější nepálských whisky. Dnes vlastní konzervárny, továrny na výrobu léků a další průmyslové podniky.
Na podzim roku 1979 se můj otec vydal na dobrodružný trek okolo masivu Annapurny. Dnes tudy vede nejpopulárnější treková trasa na světě, ale na konci sedmdesátých let měla jeho výprava stále ještě opojnou příchuť objevitelství. Distrikt Manang v údolí řeky Marshyangdi na severovýchodě masivu Annapurny byl cizincům otevřený teprve druhý rok. Ještě zde nestačily vzniknout ani ubytovny, ani čajovny a s lidmi byla kvůli jazykové bariéře složitá komunikace.
Autentická atmosféra vesnice ve stínu Annapurny otci učarovala. Během čtyř dnů v Manangu nafotil jedenáct černobílých kinofilmů a tři barevné svitkové pozitivy. Díky výjimečnému štěstí se stal svědkem svátku Bate, který manangští slavili pouze jednou za tři roky. V počátcích devadesátých let se však tradice přerušila.
Loni na jaře jsem se do Manangu vypravil i já. Dnes je to již pulzující turistické letovisko s komfortními hotely a dobrým restauracemi.
Určil jsem si tři cíle: Pokusím se udělat věrné srovnávací snímky, jež by dokumentovaly změnu, k níž v Manangu za třicet let došlo. Najdu lidi na fotografiích a pokusím se zjistit něco o jejich životních osudech. A za třetí se sejdu se zřizovateli manangského muzea a předám jim otcovy historické fotografie.
Manangské muzeum otcovy snímky vděčně přijalo a pravděpodobně je vystaví. Ne vše se ale vždy vydaří, jak si představujeme. Už první den v Manangu začínám chápat, že vytvoření většího množství reprezentativních srovnávacích fotografií, ukazujících stav tehdy a teď, bude problém. Vývoj jako by se v Manangu ubíral zvláštními cestami. Stará část vesnice se s výjimkou sloupů elektrického vedení téměř nezměnila. Nové výstavní turistické městečko, skládající se z několika patrových domů, vyrostlo na okraji vesnice doslova na zelené louce. Manang se nezměnil buď skoro vůbec, anebo zcela k nepoznání. Jazyk fotografie není schopen tento vývoj srozumitelně popsat.
V hledání lidí z fotografií už jsem byl přeci jenom úspěšnější. „Kvůli těmhle lidem jste nemusel chodit do Manangu, většina už nežije, nebo se odstěhovali do Káthmándú,“ vrtěli hlavou mnozí. I přes to se úspěchy dostavují. Od prvního dne vzbuzuji s otcovými fotografiemi pozdvižení. Kdykoliv je někomu ve vesnici ukážu, za chvíli mám kolem sebe dav fascinovaně listující snímky. Občas kdosi vzrušeně vykřikne, evidentně kohosi poznává, někdy projeví zájem si snímek nechat. Další dny mě už Manangští sami vyhledávají, aby si otcovy fotografie prohlédli. Stávám se ve vesnici populární postavou a dozvídám se o osudech místních lidí.
„Prý máš u sebe fotografii mého otce,“ oslovil mě jeden večer mladý, módně oblečený muž. Hovořil dobrou angličtinou a měl nápadně sebejisté chování. Podal jsem mu snímky a on za chvíli vybral ten správný. „To je on. Moc povedená fotka,“ řekl spokojeně. Dozvěděl jsem se, že jeho otec, prý jeden z nejpodnikavějších mužů Manangu, stále žije a kromě slábnoucího zraku se těší dobrému zdraví. On sám se představil jako Karma, podnikatel z Káthmándú. V Manangu, jeho rodné vesnici, jsem ho zastihl jen náhodou.
„Právě jsi hovořil s jedním z nejznámější gangsterů v Káthmándú,“ řekl mi kamarád Binod, když Karma odešel. Jak jsem se dozvěděl, Karma je jedním ze šéfů kriminálního gangu, který vládne káthmándské turistické čtvrti Thamel. Je podezřelý ze série vražd, ale kvůli vazbám na politiky je nedotknutelný. Stále mám Karmův mobil. Pozvání do jeho tanečního baru jsem však zatím nevyužil.
Manang
Vesnice leží v údolí horního toku řeky Marshyangdi a je obvyklou aklimatizační zastávkou na treku kolem masivu Annapurny. V nadmořské výšce 3540 metrů zde žije kolem sedmi set lidí.
Obyvatelé Manangu spolu s několika tisíci obyvateli okolních vesnic patří k etnické skupině označované jako Nešangové. Hovoří vlastním jazykem a vyznávají tibetskou formu buddhismu v jeho lidové formě, která hraničí se šamanismem.
Nešangové prosluli jako zdatní obchodníci. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se rodné vesnice Nešangů včetně Manangu drasticky vylidnily. Každý, kdo v obchodě alespoň trochu uspěl, se odstěhoval do Káthmándú.
Trend se obrátil počátkem devadesátých let s rozvojem dobrodružné turistiky. Nešangové se vracejí a investují do staveb nových velkých hotelů v Manangu a okolí.
Zdeněk a Michal Thomovi
Zdeněk (*1938) podnikl dobrodružnou roční cestu autostopem do Japonska již v roce l970 a do Asie se neustále vrací. Napsal čtyři cestopisy a je autorem fotografií ve více než patnácti obrazových publikacích. Jeho syn Michal (*1979) vystudoval kulturologii a do Nepálu, Bhútánu a Indie cestuje pravidelně, aby mapoval proměny unikátních místních kultur
