Petru Buzkovou jsem svému časopisu doporučil a těšil se na rozhovor s političkou, která si tu buduje stále pevnější místo. Ovšem narazil jsem: v žádném případě se nemohl odehrát osobně. Pouze faxem. Přestože jsem věděl, že už tu nepůjde o rozhovor, poprvé jsem ustoupil a pokusil se z našeho faxování udělat přednost. Dal jsem mu kvůli atmosféře osobnější provokativnější tón. Hned bylo zřejmé, jaký je rozdíl, když se na mé otázky odpovídá osobně nebo třeba u své knihovny. Překvapilo mě, že nejsympatičtější osoba opoziční strany má typický “Klausův syndrom”: každou nepříjemnou otázku pokud možno zpochybnit. Ovšem mohu se mýlit, třeba mám nízké IQ. Ale jsem si jist, že Petra Buzková je dobrá politička. Ostatně, v současné době je nejpopulárnější.
 Petra Buzková |
. . . . .Protože děláme rozhovor prostřednictvím faxu, zajímalo by mě, jak dáte v práci na osobní kontakt? Na osobní kontakt dám hodně. Ve spoustě případů je nenahraditelný. Umožňuje, aby si lidé vysvětlili věci, které jsou třeba jinak nevysvětlitelné, abychom toho druhého viděli jinak než jako věc zaklíněnou do sítě našich soudů a předsudků. A na druhou stranu pochopitelně dokáže osobní kontakt zklamat stejně nebezpečně jako ta síť soudů a předsudků. Dokážete si přes své povolání (politička), které mívá sklon k jistému druhu mesiášství nebo naopak k aroganci (někdy zároveň), uvědomit své předsudky a bojovat s nimi? Někdy dovedu, někdy nedovedu. A přiznám se vám, že si někdy předsudky uvědomuji, a přece s nimi nebojuji. Například nemám předsudečně ráda paušální tvrzení o tom, jaké má to které povolání vliv na charakter člověka a také nemám předsudečně ráda, když se mi upírá pohlaví, já nejsem politik, já jsem politička. A ani s jedním z těchto předsudků nebojuji, i když se možná může zdát arogantní. Co je pro vás podstatnější: dobře formulovaná napsaná věta nebo hlas, výraz očí, energie, které z dotyčného člověka vyjadřují? Jak kdy a podle toho v jaké situaci. Rozhodně si nemyslím, že by vadilo, že vám na toto interview odpovídám faxem, že nevidím energie, které z vás vyzařují, prostě proto, že to interview není něco mezi námi dvěma, ale věc, kterou dáváme dohromady pro několik tisíc nebo snad dokonce desítek tisíc čtenářů časopisu Koktejl. Takže by nám mělo jít spíš o ty alespoň srozumitelné, když ne dobře formulované věty. Chápu vás správně: mám být pro vás jenom novinář a vy pro mne jenom místopředsedkyní ČSSD? Co jsem pro vás já, to musíte vědět vy sám. Vy pro mě nejste jen novinář, ale když spolu děláme interview, tak je pro mě pochopitelně v první řadě důležité to, že jste v roli novináře toho, kdo klade otázky. Některé, které bych si nepoložila, některé, za něž jsem vděčná, a některé, na něž odpovídám jen proto, že jsem slíbila na vaše otázky odpovědět. Takže se vám některé mé otázky mohou zdát hloupé, nepatřičné… Stejně jako politici, mají i novináři vykrystalizované jisté negativní komunikativní prostředky, které je před ostatními zošklivují… Dokázala byste říci které? Ale pane redaktore, já jsem přece nic takového neřekla. Já jsem mluvila o tom, že pokud poskytuji interwiew, pak musím respektovat roli toho, kdo se táže a předpokládat, že ví, proč se mne táže. A jestliže to ví, pak se mu sluší odpovědět, i když se mi odpovídat nechce, protože bych raději mluvila o něčem jiném, protože mám třeba plnou hlavu problémů zdravotnictví, o kterém několikátý den mluvím s kdekým, a protože ho považuji za mnohem aktuálnější a akutnější než problém toho, co si myslím o novinářích a jejich vykrystalizovaných negativních komunikativních prostředcích. Zvláště, když si právě o tomhle nemyslím nic, u dobrých novinářů jsem žádný problém, který se snad dal popsat takovými divnými slovy, nikdy nevnímala. A u těch špatných… tam jsem to nepřičítala na účet profese, ale nižšímu IQ. Kdysi jste řekla, jak vám vadí, že vaše sousedka nevidí modré oči, vystudovaná práva, ale že vidí jenom političku… Mám pocit, že tohle se poslední dobou dost zlepšilo. Zdá se mi, že si lidé už víc zvykli přijímat skutečnost, že v různých politických stranách jsou lidé, protože mají různé názory a nikoli proto, že jsou jedni bojovníky dobra a ti ostatní z hlouposti či ze zlé vůle retardují jedinou možnou cestu vedoucí ke světlým zítřkům. Myslím, že je tu dneska už zase dost lidí, které zajímá obsah toho, co jim říkáte a kdo jste bez ohledu na to, ke které politické straně patříte. Když se díváte na Sládkovy modré oči, jakou diagnózu byste přiřkla jejich majiteli? Můj vztah k Sládkovi opravdu neurčuje barva očí. Upřímně se snažím být k lidem tolerantní a porozumět i názorům, se kterými nesouhlasím. Ale to neznamená, že neexistují postoje, které odmítám bez diskuze a chcete-li předsudečně. Názory, které jsou pro mne tak nepřijatelné, že nemám zapotřebí snažit se pochopit pohnutky těch, kdo se jejich hlásáním profesionálně živí rasismus, xenofobie, vláda tvrdé ruky, a další evergreeny Sládkovy strany k nim jednoznačně patří. Abych se přiznala, skoro by mě uklidnilo, kdybych dokázala sama sebe přesvědčit, že tyto názory tito pánové hlásají z důvodu intelektuální nedostatečnosti. Obávám se však, že je to spíše záležitost profesionálně využité skuliny v naší politické škále. Dnes se extrémistické strany stále víc prosazují (viz Francie). Často přemýšlím, co by pro společnost bylo horší: Pokud takové strany stát zakáže, mohou být ještě agresivnější a nebezpečnější, pokud je nezakáže, je tu naděje, že se rozmělní… Máte také nějakou verzi? Zákaz rozhodně není řešení. Pochopitelně s nutnými výjimkami ¦ pokud by se extremistické straně dokázaly kriminální praktiky, nebo organizace věcí, které by směřovaly k bezprostřednímu porušování lidských práv určitých skupin obyvatelstva. Nemá je však smysl zakazovat pro jejich názory. Kdyby tyto názory neměly ve společnosti určitou rezonanci, nebyly by extremistické strany tak úspěšné, abychom o nich museli soustavně přemýšlet.
Myslím si, že je lepší, když jsou pocity, postoje a zkušenosti, ze kterých vliv těchto stran roste, jasně politicky artikulovány, když jsou konfrontovány s jinými alternativami, a když jsou vystaveny nutnosti se politicky prosazovat. Podívejte se třeba na české republikány. V minulém volebním období nedokázali udržet ani vlastní poslanecký klub, v tomto volebním období po třičtvrtě roce mnohé předvedli, dokonce za nimi při jejich parlamentní činnosti zůstaly hmatatelné výsledky, bohužel na úrovni zničeného pultíku pana předsedy Sládka a podobně, ze svého politického programu nedokázali prosadit vůbec nic. Já sice s oblibou cituji výrok Bertholda Brechta, že každý národ má svých deset procent idiotů, ale taková šmíra, jakou předvádějí sládkovci, snad nemůže dlouhodobě oslavovat ani těchto deset procent. Když je zakážete, tak ale v pološeru příslibů a náznaků nebude tato jejich nedostatečnost dostatečně vidět. Vy do politiky, jak říkáte, investujete svou duši. Nebojíte se, že se vám v ní aniž to hned poznáte ztratí? Ano, já jsem tuhle metaforu, tuším v rozhovoru s Reflexem, použila. Také jsem tam vysvětlovala, co mám tím slovem “duše” na mysli. A pochopitelně, že se o ni bojím. Vy se o ni při své novinářské profesi nebojíte? Nebo je vaše práce bez duše a bez ducha? Riskuji svou duši, a zároveň se ji snažím hlídat, občas s hrůzou zjišťuji, jak jsem někde proinvestovala příliš moc, jak třeba čím dál tím častěji neumím s dostatečnou otevřeností k problémům vyslechnout názory některých lidí, ale to je zkrátka riziko. Říkala jste, že někteří vaši kolegové se politiky drží zuby nehty a stali se z nich “političtí zombie”. Sice nevím, co to přesně je, ale zeptám se, zda jste zažila pocit, kdy jste musela od sebe tento stav duše (tuším, že má něco společného ze smrtí) odehnat a jakým zaklínadlem? Zombie je oživená mrtvola, v našem případě politická, která nemá vlastní vůli, ale je ovládaná tím, kdo jí ten divný stav mezi životem a smrtí svým zaklínáním poskytl. V české politice se takových bezvolních potvůrek potácí poměrně dost. Je to jeden z mála stavů mysli, kterého se nehrozím ani v těch nejčernějších nočních můrách, prostě jsem o sobě drze přesvědčena, že “mně se to nemůže stát”. Věřím, že bych v případě podobné volby dokázala z politiky odejít, hlavně proto, že si dokážu představit, kam bych odešla a co bych mohla dělat. Ale to říkám dneska, bozi vědí, co bude za deset let. Vy, stejně jako Římané, máte více bohů? Jací jsou? Ráda bych věřila ve staré antické bohy, žili s lidmi ve společném světě a pomáhali lidem nést odpovědnost za tento svět. Heinrich Heine je ale v jedné své básni viděl odcházet, protože přicházela doba, kdy kdekterá elektrárna zvládne to, co Jupiter v celé své slávě. Jsme se svou mocí ve světě opuštěni, nikdo nám nedá pardón za to, co s ním uděláme a jak jej zdevastujeme, místo úsměvu věčných bohů se na nás šklebí vlastní karikatura, kterou si už umíme i naklonovat. Co božského ve světě zbylo “to jedno, co chce i nechce být zváno Diem”, jak říkal starý řecký dramatik to se projevuje jako tajemství, jako to, co nás přesahuje a před čím bychom měli umět být pokorní. Z některých vašich rozhovorů jsem postřehl vaši snahu o humor. Bráníte se jím nebo vám byl od malička vlastní? O humor se nesnažím. Ale některé novinářské otázky zkrátka nelze brát vážně. Humor politiků… Je něčím specifický? Doufám, že ne. Pochopitelně z hlediska informací, se kterými pracujeme, by nebylo překvapivé, kdyby mezi politiky zvláště v této zemi byl rozšířen smysl pro velmi černý humor. Ale zatím jsem nic podobného nepostřehla. Pokud to ovšem není můj nedostatek smyslu pro tento druh humoru, protože třeba zprávy, které předkládá poslední dobou ministr Stráský, by jistě získaly jako výraz velmi vybroušeného černého humoru konečně svůj raison d?ertre, a také by z tohoto úhlu konečně nabyly smyslu mnohé aktivity ministerstva životního prostředí. Jak funguje mezi politiky přátelství? V čem ho politika může deformovat, v čem umocňovat? Přátelství se nevytváří mezi politiky, ale mezi lidmi. Pokud politik nebo politička jako člověk za něco stojí, stojí za něco i jeho přátelství. A takzvaná politická přátelství, to je nejvýše devastace jedné z nejvýznamnějších forem mezilidských vztahů. Pár neděl od narození dítěte jste se o svou lásku k němu musela dělit s povinnostmi vůči své straně. Pokuste se mi popsat, jaká “pro” a “proti” jste si musela pokládat. Pokud jste si vůbec nějaká pokládala. O lásku jsem se nedělila a to, proč jsem začala tak brzo po Andulčině narození působit opět veřejně, není dáno mými povinnostmi vůči ČSSD. Stranická veřejnost i reprezentace jsou natolik příčetné, aby plně pochopily, že ženská v šestinedělí je z pracovních a politických povinností vyvázána. Prostě se to sešlo tak, že na únorové schůzi parlamentu bylo několik důležitých témat, na kterých jsem dlouhodobě pracovala, nebo se kterými mě oslovili lidé, kteří měli pocit, že chtějí oslovit právě mě. A nemohla jsem se jaksi účastnit poslanecké sněmovny jen na půl úvazku. Pochopitelně než jsem se pro účast na schůzi rozhodla, velmi pečlivě jsem promýšlela, zdali to s Andulkou zvládneme, rozhodně jsem třeba nehodlala kvůli své politické práci Andulku přestat kojit. Váš vyčerpávají politický život se asi vaším soukromím prolíná. Dost dobře si to bez jistých deformací nedovedu představit. Můžete mě vyvést z omylu? Co je deformace? Zubař se bude i v soukromí lidem koukat na zuby, filmař v nich vidí vhodné typy pro svůj příští film, majitel pohřebního ústavu bude vědět, jaká rakev by byla vhodná pro toho, kdo proti němu sedí za stolem. Samozřejmě, kromě takových profesních tiků je tady určitý tlak, který vykonává publicita na vaše soukromí. Musela jsem třeba vynaložit dost velké úsilí, abych utajila porodnici, ve které budu rodit, protože jsem nestála o nějaké záběry kamerou přes záclonu. Tajila jsem místo a termín své svatby a podobně. Domnívám se ale, že jsem si doposud dokázala svůj soukromý život uchovat alespoň v podstatných věcech nedeformovaný, ale jsou perspektivy, ze kterých mám do budoucna strach. Nevím, jak dobře bude třeba Andulka snášet hloupost těch lidí, pro které bude v první řadě dcera “té Buzkové”, a teprve v druhé Anna Kotrbová. Vaše názory se s názory Miloše Zemana často rozcházejí. Dáváte ČSSD tu druhou tvář, ale vím, že vás to stojí hodně sil. Víte nebo tušíte, kde je ten bod, kdy si řeknete: “Tohle mi za to nestojí.” Nevím, kde je takový bod, protože podobné prohlášení může vzniknout pouze z únavy, a já samozřejmě nedokážu přesně odhadnout, jaké mám nebo nemám rezervy. Vím poměrně přesně, kde se nachází mez, po jejímž překročení bych nechtěla a nemohla dále setrvávat ve vrcholové stranické reprezentaci ČSSD. Je to ten okamžik, ve kterém by v ČSSD jednoznačně převládla tendence tvarovat politiku strany v prvé řadě s ohledem na získání republikánských a komunistických voličů. Prospěla by vaší straně změna ve vedení? Neztrácí vaše strana hodně času právě díky Zemanovi? To není otázka, na kterou by bylo možné dát jednoznačnou odpověď. Politická strana je velice složitá komunita, naplněná různými tenzemi a silami odstředivými a dostředivými. Mnohé z nich se vážou na konkrétní osobnosti, nacházejí v nich svou personifikaci. Jsem přesvědčena, že by sociální demokracii prospělo doladění politického stylu, zkvalitnění vnitrostranické komunikace, zefektnění její parlamentní politiky, ale nejsem si jistá, zda se tyto potřebné změny podmiňují změnou osoby předsedy strany. Zaujala mě vaše věta: “Nezastupitelnost je u politika neomluvitelná vada.” Osobně si nedovedu představit, kdo by dnes nahradil Václava Havla a neberu to jako jeho chybu. Tentýž pocit mám stále ještě u Václava Klause… Už jsem tuším někde říkala, že Václav Havel jako prezident je událost, která by měla být chráněna památkovou péčí. Mohla se přihodit pouze za zcela jedinečné shody okolností a kacířsky si dovolím říci, že, aniž bych podceňovala pana prezidenta jako politika, jeho nezastupitelnost neroste z jeho politické role, ale z toho, jak dokázal vytvořit napětí mezi touto rolí a svou vlastní osobností. Z hlediska mého tvrzení, že nezastupitelnost je v politice neomluvitelná vada, je proto Václav Havel výjimka potvrzující pravidlo. Ale o Václavu Klausovi platí, podle mého názoru, toto tvrzení bez výhrady. Jestliže si neumíte představit, že by byl nahraditelný, pak je to jeho chyba, nikoli klad. Nahraditelný je politik, protože nenahraditelná je jinak každá lidská bytost bez výjimky. Přečetl jsem si od vás větu: “Kultura je svou samotnou podstatou nadčasová. R. Musil, A. France, K. H. Borovský…” Nevadí vám, že politika je ¦ zvláštně dnes u nás ¦ často krátkozraká a přízemní? Ale ono devadesát devět procent toho, z čeho se rodí kultura, je také přízemní a krátkozraké. Jako má literatura své Anatoly France a Roberty Musily, má také své autory Červené knihovny. Právě tak má politika své Václavy Havly a své Sládky. A politické činy toho prvního přejdou pravděpodobně do nadčasového světa lidské kultury, zatímco ten druhý… možná nebude historií zapomenut, ale Jaroslav Hašek v úvodu Dobrého vojáka Švejka napsal: “On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Herostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.” A obávám se, že tuto podmínku dostatečnosti pan předseda Sládek nesplnil a už asi nesplní. Jakou knihu a kdy jste naposledy četla? Před chvílí. A jmenovala se Dítě v prvním roce svého života. K tomu, abych si přečetla cokoli kromě odpočinkové literární limonády, jsem se do narození Andulky ještě nedostala. Máte čas a chuť na chvíle u televizní obrazovky? Zaujalo vás něco v poslední době? Není to úplně nedávno, takže nevím, jestli se to vejde do vašeho časového určení “v poslední době”, co mě fascinoval dokumentární film o mladých vlivných lidech. Byl to obrovsky krutý film, paní Chytilová dotahovala ad absurdum již původně přeexponovanou a přetaženou sebestylizaci několika lidí, kteří se rozhodli, že budou mít úspěch, že ho budou mít rychle a že nezáleží na ceně, kterou za něj zaplatí. Vytvořila tak karikaturu nejen těch několika lidiček, ale České republiky v této době. Naučené prázdné fráze, několikrát vylouhované odpadky myšlenkových proudů 70. a 80. let, pronášené s arogantní povýšeností a nutným dodatkem: “tak to dneska ve světě je”. To vše, co ti lidé v dokumentu nařasili kolem svého já, snad aby nebyla vidět jeho nedostatečnost, snad že o něj měli strach, to vše se ve filmu paní Chytilové proměňuje ve zvětšovací sklo, které ukazuje, jak na tom jsme a co nám chybí. O čem vlastně teď nejvíce přemýšlíte? O kdečem a ještě ledacčem jiném. Co jste dělala před hodinou?… Vlastně, jak jste strávila den? … Týden? Před hodinou jsem se snažila vypadat jako co nejpřátelštější hostitelka, protože jsem přijímala několik poslanců z Evropského parlamentu, den jsem strávila v činorodém ruchu, jak říká pan Werich a občas jsem si přitom opakovala devizu pana Jirotky, že kdo dře jako kůň, je osel. Poslední týden? To byla spousta příjemných chvil s dcerou, nerváky s tím, že dostala rýmu, a dohadování o věcech, které se dneska zdají strašně důležité, a ony opravdu strašně důležité jsou, ale za těch několik týdnů, které uplynou do vydání našeho rozhovoru už budou naprosto neaktuální. V jednom rozhovoru jste se zmínila o Seifertově “strašlivě hořké” básni, kde vedle slz ve svém výčtu uváděl, že muž pro ženy zkonstruroval sedačku, která jim umožňuje pracovat u pásu i v pokročilém stádiu těhotenství. Mám to od mužů brát jako dobrý skutek? Já ty verše, co se na ně ptáte, raději odcituji: “A co dovedou muži?/ není toho mnoho/afp/editor// Vymyslili si válku,/ bídu, zoufalství a nářek raněných/afp/editor/ Umějí vykovat šílená děla,/ obrátit města v sutiny/ a přitom vystavovat na odiv/ ubohou mužskou statečnost/afp/editor// Vymysleli benzinové pumpy/ a emancipaci žen/afp/editor// A za polibky v jejich náručí zkonstruovali jim zvláštní sedačku,/ aby žena u stroje/ mohla ještě pracovat/ v posledním měsíci těhotenství/afp/editor// Tak je to! A to je vše, sbohem adie/afp/editor/ Chtěli jste kantilénu,/ tady je!” (Jaroslav Seifert, Venušin pahorek, Odlévání zvonů 1967)
Já vím, že je to dlouhá citace, ale taky jsou to krásné verše, tak mi to snad laskavý čtenář a půvabná čtenářka odpustí. Ale k vaší otázce, pane redaktore: Pan Seifert to viditelně jako dobrý skutek nebere a jako básník má pravdu, on podává výpověď o stavu světa a o tom, co nehodlá přijmout, co bude vždy odmítat. Politika se ale nemůže shodnout s právem poesie odmítnout pro jednu neodčinitelnou nespravedlnost svět, pro politiku dodnes platí nepopulárně znějící deviza kardinála de Richelieu: “Spravedlnost ano, ale ne za cenu, že se zboří svět”. Nebo řečeno méně tvrdě, politika by měla být o tom, jak učinit tento vždy neodčinitelně nespravedlivý svět o trochu obyvatelnější a jak zmírnit jeho hrubosti.
Taková sedačka pro ženy v pokročilém stádiu těhotenství je lepší, než aby tam stály bez ní a rozhodně lepší než potvrzení o sterilizaci, které předkládaly před pár lety mladé ženy v tehdy již bývalé NDR zaměstnavatelům, aby je ujistily, že nebudou pracovní problémy s jejich případným těhotenstvím. U nás je dneska ten problém díky bohu o kousek dál, ale není to tak dlouho, co byl v parlamentu spor o zákaz noční práce těhotných ¦ ti, kdo proti tomuto zákazu argumentovali krásnými slovy o svobodné vůli těhotných žen a jejich možné diskriminaci na trhu práce; a pokud nejsme schopni poskytnout mnoha ženám jinou svobodu, než aby dřely těhotné v noci u pásu, protože rodina se bez jejich platu neobejde, pak je sedačka, o kterou se přitom opřou a která ergonomicky zohlední jejich stav, opravdu a bez ironie dobrý skutek. I ze Seifertových veršů vyplývá, že muži svými výmysly ovlivnili etiku i estetiku tohoto tisíciletí. Znám mnoho umělců, kteří chtějí věřit, že příští tisíciletí spasí vláda ženy. Svou intucií, praktičností, mateřstvím, něhou… Přemýšlela jste o tom někdy? Václav Havel v jedné své hře nechal pronášet osobu s mefistofelskými rysy větu určenou českému disidentovi: “Člověče, pro tyhle své názory hodláte obětovat všechno? Kariéru, svobodu, vaše dílo? Ale vždyť to jsou moudra, jaká na Západě nepoužívá příliš často už ani lepší sportovní redaktor, protože jsou příliš zbanalizovaná.”
Podobně zbanalizovaně dnes zní prohlášení typu: “Ano, svět spasí konečná a vítězná revoluce proti dva tisíce let trvající nadvládě mrtvých, bílých mužů se ztopořeným penisem. Místo nich nastoupí zakotvená a mateřstvím všemu marginálnímu a nahodilému otevřená žena, která strhne strohé a kruté stavby našich utlačitelských institucí ve prospěch malebných sídel, řídce roztroušených v nezotročené krajině.”
Ve své nadsázce vzbuzují takové fráze útrpný úsměv. Jenže jako měl svou pravdu onen Havlův disident, má svůj kus pravdy i feministický pokřik. Nemyslím, že by muži svými výmysly zaneřádili etiku či estetiku, a nemyslím si, že by ženský postoj mohl spasit svět.
Existuje ale nezměrná dávka mužské arogance a existuje stav světa, který je na pokraji, zapletený do světového ekonomického systému, jenž může fungovat jen za cenu stálého hospodářského růstu, a tedy stále se zvyšujícího konzumu. V normálním příčetném člověku to nutně vyvolává představu, že nás může zachránit už jen příchod nějakého spasitele nebo spasitelky. Ale spasitel ani spasitelka nejsou k dispozici, je to na nás a my nevíme, jak na to. A to je to, nad čím přemýšlím mnohem víc.
