25. října 1994 otiskl New York Times zprávu, že na Sibiři došlo k obrovské ropné havárii, při níž unikly do okolí dva milióny barelů ropy. Ruské úřady zprávu odmítly. Vzápětí se ozvali rozhořčční ruští ekologové. Protichůdné zprávy se střídaly a pochybnosti rostly. Co se vlasně stalo? Jsou odhady pravdivé? Pokud ano, jedná se o třetí největší havárii všech dob. V smutně proslulém případě ztroskotání tankeru Exxon Valdez u aljašského pobřeží v roce 1989 uniklo ropy osmkrát méně. Do Usinska se sjíždějí odborníci a novináři z celého světa žhaví telefonní linky.ČERNÉ ZLATOSibiř je skutečnou ropnou bonanzou. Zdejší zásoby podle odhadů představují asi 200 miliard barelů. (Pro srovnání: Saúdskoarabská naftová pole dosud vydala zhruba 70 miliard barelů.) Stav ruských ropovodů a plynovodů je zoufalý: potrubí zkorodované, m izerně udržované a nedostatečně kontrolované. Zatímco ve vyspělých zemích se ročně nahrazuje 12-14 % potrubí, v Rusku jsou to kvůli nedostatku financí pouhá 2,5- 4 %. Ropovody jsou přitom vystaveny krajně nepříznivým povětrnostním podmínkám, v nichž se často střídá mráz a tání, a tudíž dochází k pohybům půdy. Podle odhadu odborníků je 55 % ruských ropovodů v dezolátním stavu a mělo by být okamžitě vyměněno. Ropovod, který se v říjnu dostal do novinových titulků, patří ruské společnosti Komineft. Prošel od roku 1973 celou sérií podobných nehod a letos na něm docházelo k haváriím až od února. Úniky pod 10 000 tun se vůbec neregistsrují, protože jsou pokládány za příliš malé.NA VLASTNÍ OČIKdyž se svět dozvěděl o havárii v Usinsku, rozhodla se ekologická organizace Greenpeace vyslat do postižené oblasti vlastní tým složený z vědců, fotografů a kameramanů s cílem zjistit skutečný rozsah katastrofy, její vliv na přírodu a lidi žijící v okolí. Vedoucí expedice Paul Horsman otevírá deník: Pátek 28. října: jaderné výbuchy Balíme zavazadla a čekáme na ruská vstupní víza. Mezitím přichází informace o úniku ropy poblíž Barentsova moře, který ruské úřady nakonec zlikvidovat řízeným jaderným výbuchem. Náš kolega z ruské pobočky Greenpeace nás ujišťuje, že to není nic neobvyklého: jaderné prostředky se prý na ruských ropných polích používají celkem běžně. Pondělí 31. října: strach Usinsk je šedé naftařské městečko s asi 70 000 obyvateli. K malebnosti má daleko: šedé betonové bloky, náklaďáky, ruské lady, džípy a všudypřítomný pach ropy. Setkáváme se s naším „místním kontaktem” – má mapu postižené oblasti, ale odmítá nám dát fotokopii, protože se příliš bojí místních úřadů. Tak si aspoň malujeme hrubý náčrt, abychom věděli, kam se potřebujeme dostat.Úterý 1. listopadu: ropné jezero Voloďa a já se vydáváme do míst, odkud pochází většina dosud uveřejněných záběrů a která by měla být vyčištěna. Led a sníh přikrývají to, co bývalo vodním tokem. Pod ledovcem je ropa. Tam, kde bývala hliněná hráz, je čtyři stopy vysoká směsice ledu a ropy. Dole vytéká voda pokrytá duhovými skvrnami. Mluvíme s dělníky, kteří pumpují vyteklou ropu do kontejnerů, v kterých bude odvezena buď do blízké refinérie, anebo odpadních nádrží u řeky pár kilometrů odtud. Vyprávějí nám o lišce, která přišla do jejich tábora celá pokrytá ropou. Prý se jí snažili očistit, ale stejně pošla. Jdu k nádrži, kam se prý dostane polovina z toho, co dělníci vypumpují, a vidím jezero ropy, zpola schované pod sněhem. Až přijde jarní obleva, všechno to prosákne do okolních bažin a do řeky. Na zpáteční cestě se zastavujeme u jámy, ve které se shromažďuje to, co uniká z prasklého potrubí. Ropa v jámě hoří – běžná praxe, jak se jí zbavit. Z roury šlehají plameny a ropa se rozstřikuje kolem. Nejsme tady sami, štáby WTN a Reuter´s tu pořizují záběry a interview pro televizní zpravodajstv í. Uvědomujeme si, že zbývají sotva dva týdny do příchodu skutečné zimy. Pak už se s tím znečištěním nedá dělat vůbec nic až do jarní oblevy. Středa 2. listopadu: ryby chutnají po ropě Dnes míříme do vesničky Kolva, která leží na stejnojmenné řece jižně od Usinska.Právě tahle vesnice se objevovala ve zprávách s komentářem, že říční břehy v jejím okolí už byly vyčištěny. Jeden z místních mužů prosekává led na řece a ukazuje nám špinavý povlak na hladině pod ním. Stačí odškrábnout vrchní sněhovou vrstvu a pod ní se objeví písek prosáklý ropou. Tou jsou ostatně pokryty i všechny čluny. Putujeme několik kilometrů podél řeky a dostáváme se mimo „vyčištěnou” oblast. Místy se boříme do ropy doslova po kolena. Keře na březích jsou jí také obaleny. Černý povlak na okolních vrbách sahá do výšky půldruhého metru. Tyhle stromy nepřežijí. Na první pohled je jasně vidět, že katastrofa je obrovská. Vždyť tenhle úsek Kolvy leží 100 km dolů po proudu od popraskaného potrubí! Jak asi musejí vypadat potoky a říčky, které sem tu ropu přinesly! A zatím jsme tady neviděli ani stopu po záchranných pracích, ani jedinou známku mezinárodní pomoci. Pozdě odpoledne se dostáváme do vísky Usť-Usa, kde se koná mítink místních obyvatel. Zdejší lidé jsou krajně rozzlobeni a mluví o petici ruskému parlamentu, v níž budou požadovat kompentazi milión rublů pro každého. To je v přepočtu asi 300 dolarů. Ale nedělají si naděje, že by cokoli dostali.„Musíte to vidět na vlastní oči, cítit ten zápach… Naše ryby chutnají po ropě,” říkají. „Sedíme na takovém bohatství a já přitom nemám v domě zavedený plyn,” rozhořčuje se jedna z žen. Jiní mluví o tom, že jim pomřely krávy. Mléko je kontaminováno, musí se dovážet odjinud. Děti trpí bronchitidou, protože vdechují sirné výpary. „Jsme na ropné havárie zvyklí,” říkají, „ale tahle je zatím ze všech nejhorší.” Večer po návratu se dozvídáme, že ruské úřady odmítly přijmout mezinárodní pomoc. Zahraniční investoři, kteří na levné ropě nejvíce profitují – společnosti Gulf Canada a British Oil – se prý necítí odpovědní.Čtvrtek 3. listopadu: helikoptéra nebude Abychom toho viděli víc, chceme si najmout helikoptéru. Piloti na letišti jsou svolní, pokud jim patřičně zaplatíme, ale nesmíme prý nic filmovat. K tomu by muselo být povolení FSK, zpravodajské služby, která nahradila dřívější KGB. Gis jde pro povolení a vrací se v doprovodu pánů s FSK. Ti piloty významně upozorňují, že filmovat ropovody je zakázáno od roku 1987. Piloti jsou vyděšení a říkají Gisovi, že nejspíš přijdou o místo. Helikoptéra nebude. Jedeme tedy autem. Vidíme, v jak dezolátním stavu tu všechno je. Netěsnící ventily, hořící uniklá ropa. Ropná jezírka. Popraskané roury. Rozhodli jsme se ještě jednou kontaktovat „našeho člověka, protože zoufale potřebujeme mapu. Přestože má hrozný strach, nakonec ji dostáváme. Pár údajů však pro jistotu přece jen vymazal.Úterý 8. listopadu: havárii není konec. Moskva. Na tiskové konferenci je nabito, spousta žurnalistů se vůbec nedostala dovnitř. Ujišťujeme je, že haváriji ani zdaleka není konec: Během posledních 48 • • • hodin, které jsme strávili v okolí Usinska, vyteklo do tundry minimálně dalších 13 000 tun ropy. Za tuhle katastrofu mohou všechny ropné společnosti, které odmítly přestat s čerpáním, i když dobře vědí, že ropovod se rozpadá. Domluvili jsme a ruská média přicházejí s dotazy: Proč se vůbec Západ o tuhle událost tak zajímá? Co na tom ti Američané mají? Myslíme na Arktidu a lidi v Komi. Zatímco my tady sedíme v pohodlí, oni zatím trpí dál. Oni platí za ropu, kterou my využíváme. A platí draze. ROPA A PŘÍRODA SE NESNÁŠEJÍCo se děje s ekosystémem po ropné havárii? Ropné skvrny, kde se dotknou půdy, zničí veškerou vegetaci, stromy, keře i rostliny. Zůstane holá poušť bez života. Regenerace rostlin na takových územích v závislosti na různých faktorech, 15-30 let. Stromy potřebují ještě více času. Tím spíš v Arktidě, kde je vegetační období tak krátké. Ropné skvrny znamenají zkázu pro vůbec všechny organismy žijící v půdě; pokud se vůbec zotaví je k tomu zapotřebí 7-15 let. I nízká koncentrace ropy v půdě, vegetaci a vodě je osudná pro vodní ptáky. Ropa, která přilne k jejich peří, naruší jejich termoregulaci – což je častější příčina jejich smrti než přímé požití jedovaté ropy. Ptáci, kterým se podaří přežít, nevyvedou potomstvo – ropa totiž proniká vaječnou skořápkou a zabíjí embrio uvnitř. Proto se z Arktidy pomalu vytrácejí kachny. Ve vodě ropa zabíjí hned nadvakrát – její lehké složky hubí vše živé na hladině a na březích, ty těžké zase všechny tvory žijící pod vodou a na dně. Co se neotráví, to zemře na nedostatek kyslíku, vzhledem k nepropustnému povlaku na hladině. V Arktidě je to tím horší, že vzhledem k nízkým teplotám mají řeky malou samočistící schopnost, takže ropa v nich zůstane po desetiletí. Příroda v oblasti Komi je vystavena zkázonosnému působení ropy už po desetiletí, a to – poněkud paradoxně – zmenší důsledky nynější havárie. Už nekolik let tu nesídlí vodní ptáci, takže zahynou jen ti, kteří omylem při přeletu přistanou na některém z ropných jezírek. Ohroženy jsou bohužel divoké husy a labutě, které tudy táhnou z dálného severu. Vysokou zvěř, soby a losy, patrně zčásti ochrání fakt, že zdější pastviny ropa zničila už dávno – nemají důvod sem chodit. Vegetace ovšem odejít nemůže. 68m2 je zcela zničeno. Všechny zdejší stromy příští rok uschnou. K úplnému zotavení by zdejší krajina potřebovala 100 let.
Category:
1995 / 01
