A NEPROBUDIT SE…

Bylo mi jedenáct. Doma jsme se hodně hádaly, hrozně jsem chtěla jít k tátovi, proto že jsem mámu neměla ráda, ale soud to nedovolil. Přerůstalo mi to přes hlavu, tak jsem doma našla prášky a i když jsem nevěděla co mi to udělá, snědla jsem je. Pak jsem šla normálně do školy, odkud mě pak odvezli rovnou na áro. Když jsem se probudila, nechtěla jsem s nikým mluvit, nikdo mě nezajímal a k mámě už jsem se vrátit nechtěla, protože by to bylo čím dál tím horší. Dostala jsem strach z toho, co bude, tak jsem pak na psychiatrii vypila odlakovač. Chtěla jsem usnout a už se neprobudit. Co vůbec dovede člověka k tomu, aby si sáhl na život? A co k tomu může dovést dítě? Je to porucha pudu sebezáchovy? Nebo hra? Nevědomost? Hloupost? Zoufalství? Co všechno se vlastně skrývá za pokusy dětí a dospívajících vztáhnout ruku na sebe sama? Případy nedokonaných či zmařených sebevražedných pokusů o mnohém vypovídají.Klíčem k jejich hlubšímu poznání je především osobnost jedince a mikroklima rodiny, ze které pochází. Zkušenost, kterou si z rodiny odnášíme, se projeví zejména v hraničních a krizových situacích.Ne každý je pro jejich řešení vybaven, ať už geneticky, biologicky nebo sociálním tréninkem, a tak přichází ke slovu přirozená tendence napodobovat. (Není tak dávný případ, kdy mladá dívka odešla v zimě hluboko do lesa, tak jak to viděla před půl rokem u své matky po hádce s otcem, a málem umrzla.) Dítě je od nejútlejšího věku do dospívání zranitelné, citlivé a mnoha směrech nejisté. Právě proto prožívá složité situace velmi intenzívně. Omezená schopnost zorientovat se v konfliktu má za následek často zkratová řešení. Pohrávání si s myšlenkou na sebevraždu není v pubertálním věku vyjímečné. U děvčat je patrnější větší množství demonstrativních pokusů než u chlapců. Prostředky, které volí, jsou estetičtější, jde hlavně o prášky a plyn. Chlapci svůj úmysl berou daleko vážněji, snad právě proto volí především oběšení, které je pro dokonání jistější. Může k tomu dojít v úplné i rozvrácené rodině, stejně jako v ústavu. V uzavřených zařízeních, jako jsou výchovné ústavy, nápravně výchovné ústavy a dětské domovy, se navíc se sebevražedné tendence objevují především v souvislosti se snahou dostat se z tohoto prostředí do zdravotnického zařízení nebo na psychiatrii. Většinou jde o demonstraci, o náznak negativního vztahu k prostředí, ve kterém jsou nuceni žít, někdy může jít i o jakýsi trest autoritě.Ojedinělé není ani úmyslné zbavení se života u psychicky labilních typů s depresivními tendencemi. „V šestnácti letech jsem se pokusila uškrtit. Byla jsem na útěku z ústavu, chytli mě dali na samotku. Já nemůžu být sama, tak jsem roztrhala prostěradlo a zkusila to, prostě mě to v tu chvíli nebavilo. Mám někdy úlety, že bych si něco udělala, ale teď si říkám, že to byla blbost. Tenkrát jsem si představovala co budou vychovatelé dělat, když  se uškrtím, protože na mě byli naštvaný, že jsem utekla. Taky jsem jednou snědla prášky, který sem propašovala kamarádka, co se chtěla opravdu otrávit, jenže já jsem toho vzala víc, abych se odtud dostala alespoň do nemocnice. Co umřela máma, pořád utíkám a táta mě nezajímá.” Velmi často je dítě dohnáno k takto krizovému jednání v důsledku dlouhotrvající nepohody v mikroklimatu rodiny a stupňujících se konfliktů hlavně s nevlastním rodičem. Nemá kam uniknout, kolikrát nemá ani komu si postěžovat. Slyší třeba od svých vrstevníků ošklivé věci o svých rodičích, které možná ani nechápe, například že otec je pijan. Podvědomě pak svým kamarádům závidí. „Dvakrát jsem to zkusila plánovitě kvůli mámě. Měly jsme doma neshody a já to chtěla skončit, a když mi to nevyšlo, chtěla jsem se podřezat. Nezajímalo mě, co na to budou říkat. Nevadí mi sobě něco dělat. Doktor mi po tý otravě řekl, že mi scházelo jen pár minut, a to mě právě naštvalo, tak jsem se chtěla podřezat.”Vedle konfliktů v rodině stojí v pozadí mnoha sebevražedných pokusů problémy související se školní docházkou. Nejde ani tak o strach ze známek, jako o slepou uličku, ve které se dítě ocitá, když na ně rodiče kladou příliš velké nároky a ono není schopno je zvládnout. Málokterý rodič tuší, jakou katastrofu může vyvolat v hlavě školáka, řekne-li mu například, ať mu s pětkou ani nechodí domů nebo něco podobného. Dalším motivem k sebevraždě může být i šikana, hlavně ve škole, sociální nezařazenost do skupiny, pohlavní zneužívání. Ale zajímavé je, že nebývá sebevražedná tendence u týraných dětí, které svoji případnou agresi neobrací vůči sobě, ale například vůči zvířatům. Čtrnáctiletý chlapec se pokusil o sebevraždu kvůli šikaně. Stalo se to o prázdninách. Dva kluci se domluvili na nejapném žertu. Jeden z nich vyhecoval chlapce, aby ukradl kolo, které ovšem patřilo druhému z nich. Majitel kola pak chodil chlapce vydírat, že vše oznámí na policii. Ten tedy začal doma krást. Bohužel to matka nezjistila včas a o ničem nevěděla, byl velice uzavřený a nesvěřoval se s ničím natož s takovým problémem. Jenže vydírání pokračovalo až do začátku školního roku, kdy už to chlapec nevydržel a pověsil se. Bylo otázkou jen několika minut, že ho někdo včas odřízl. MUDr. Pavel Kozlík, primář dětské psychiatrie Masarykovi nemocnice v Ústí nad Labem, říká: „Někdy ovšem může být důvod k sebepoškození naprosto nepochopitelný. Jednou jsme měli na oddělení dvě dívky, jedna z nich vzala prášky kvůli konfliktům s rodiči, ta druhá ji od toho údajně chtěla odradit tím, že to udělá taky, což je nepochopitelné. Bohužel ta druhá dívka pak na tom byla daleko hůř. Každé sebevražedné chování je nutno považovat za vybočení z normy. Každou příčinu, která by se na první pohled zdála jednoduchá, je třeba podrobit rozboru. Všechny tyto děti by měly mít pomoc psychologa a zůstat nějakou dobu na lůžku na psychiatrickém oddělení, protože se často za banálními příčinami mohou schovávat věci složité, vleklé a pro celou rodinu zásadní.” Pro podstatu věcí je důležité nedopustit, aby si dítě rodiče odvezli z nemocnice hned domů, ale aby si aspoň dva až tři týdny poleželo na psychiatrii.Děti se zkušeností sebevražedného pokusu bychom mohli rozdělit do několika skupin, v první jsou sebevraždy vyloženě účelové a demonstrativní, které se snaží nějakým způsobem získat něco pro sebe, ať už vědomě nebo nevědomě. Pak by byla skupina těch, které se snaží dotlačit své okolí k určitému jednání. Teprve do třetí nejmenší skupiny bychom zařadili děti, které opravdu nemají chuť žít, skutečně chtějí smrt a myslí na ni, ale z nějakého důvodu se to nepovede. Ovšem vůbec nejčastěji dochází ke zkratové reakci. Tři čtvrtiny sebevražd dětí u mladých se přihodily v okamžitém úmyslu. Vždycky se ovšem po takové zkušenosti něco změní, hlavě rodina je v pozoru. Nejedná se ovšem jen o děti opomíjené a zanedbávané. Stal se i případ dívky, která naopak jako by bojovala proti příliš protektivnímu chování vůči sobě a aby upozornila, že už skutečně není mimino, pokusila se o sebevraždu. Počet sebevražd vrcholí každoročně na jaře. Statistické údaje Ministerstva zdravotnictví ČR uvádějí maxima v dubnu.Jaký podíl má na to změna v počasí? Podle názoru meteorologů, biometeorologů a astronomů s tím souvisí snad jen prudké změny aprílového počasí a střídání teplých a studených front. Vlivům geomagnetického pole ani slunečním skvrnám nepřikládají tito odborníci v souvislosti s výskytem sebevražd velký význam. Rovněž postavení hvězd nehraje významnější roli, jak potvrdil předseda Astrologické společnosti České republiky Pavel Turnovský: „Jaro je období, kdy se vrací slunce, ale nemyslím, že by mělo vliv na počet sebevražd. To by znamenalo, že k tomuto činu nejvíce inklinují lidé v znamení Raka, Váh a Kozoroha, což je nesmysl. Osobně se domnívám, že zvýšená přecitlivělost souvisí spíš s únavou a vyčerpáním organismu po zimě.” Je skutečně prokázáno, že po zimním klidu se stupňuje vnitřní sekrece žláz, nervy jsou dráždivější a živější jsou i psychické reakce člověka. Organismus hledá ventil pro uvolnění přebytečných sil a sebevražedné jednání se tím ventilem často stává. Je třeba vzít v úvahu fakt, že většina mladistvých a zejména dětí se odhodlává k sebevražednému pokusu bez opravdového úmyslu zemřít. O sebevraždě totiž hovoříme tehdy, je-li jednajícímu znám fenomén smrti. Vždyť teprve kolem jedenáctého roku se představa dítěte o smrti blíží chápání dospělých. Do té doby ji spíš ztotožňuje s dočasným odchodem, i když třeba nevyhnutelným. To je možné ilustrovat na klasických pohádkách, které počítají s dětmi a neberou smrt jako reálný fakt. (Sněhurka, která je otrávena a znovu obživne, živá a mrtvá voda ze Zlatovlásky, nebo spící Šípková Růženka.)Důležitou roli hraje dětem vzor. Jeli třeba dcera svědkem hysterických a demonstrativních pokusů o sebevraždu své matky, bere to svým způsobem jako hru a klidně se může stát, že ji bude napodobovat. Ročně tři až čtyři děti při takové hře skutečně zemřou. Čtrnáctiletý chlapec s psychopatickými projevy byl v neustálé depresi ze své vizáže. Nejvíce mu vadil křivý nos. Svou fobii neunesl a oběsil se. MUDr. Josef Götz z oddělení soudního lékařství Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem vypráví: „Zažil jsem celou řadu případů sebevražd mladých lidí, ale i malých dětí. Otřesný byl případ osmiletého kloučka, který skrz dveře poslouchal své rodiče, jak se na večírku baví o trestu smrti, oběšení a tak dále. Druhý den ho našli uškrceného na půdě. Chtěl to prostě zkusit, na krk si dal teplou šálku, smyčku si vypodložil polštářkovými šampóny, ale ty pochopitelně vyklouzly, takže zemřel.” Patnáctiletý psychopat, svěřenec výchovného ústavu, měl za sebou celou řadu demonstrativních sebevražedných pokusů, veřejně o tom hovořil, dokonce si to poznamenal i do svého ústavního deníku. Jednoho jara sebevraždu dokonal úmyslným předávkováním toulenem na volné vycházce. Byl nalezen na lavičce v odlehlém parku s hlavou ovázanou igelitem. Ve světě spáchá každý den tisíc lidí sebevraždu. Podle Světové zdravotnické organizace je bývalé Československo na čtvrtém místě v počtu sebevražd ve světě, na čtvrtém místě v počtu dětsk ých sebevražd a na čtvrtém místě je také sebevražda jako příčina úmrtí v Čechách. V roce 1993 zemřelo v České republice v důsledku sebevražd 1917 lidí, z toho 54 dětí a mladých.