JOSEF KLÍMA text
Přečetli nám takové varování, že zablokováním cesty se dopouštíme trestného činu, a že když neodejdeme, seberou nás. Ani jsme se nehnuli . . . „ Štěpánovi je jedenatřicet a přestože nosí ryze české jméno a mluví plynně česky, je kanadský občan. Jeho rodiče emigrovali, když mu ještě nebylo ani pět. Jeho dívce Janě je taky jedenatřicet a přestože se jmenuje Talbotová a je čistokrevná Kanaďanka, snaží se taky mluvit česky. Stromům, které se oba letos v létě rozhodli zachránit, je různě: některým 400, některým i 1 000 let. Přestože rostou na Vancouverském ostrově v kanadské provincii Britská Kolumbie – kde Štěpán a Jane žijí – a nemluví nijak, mají podle Štěpána s Jane světoobčanství. Je to prostě kus společné unikátní přírody tohoto světa, kus jeho společných plic, kus společného makroorganismu, jehož lokální nedostatečnost se jednou může vymstít nám všem. Právě proto je jejich záchrana, na níž se v letě Štěpán s Jane podíleli, záležitostí stejně tak kanadskou jako českou. Policie žádný společný věk nemá. Ta, která za pokus o záchranu lesů Štěpána a Jane zatkla, mluvila anglicky s kanadským akcentem a měla i kanadsk é uniformy. I sou, který měl později oba soucit, byl kanadský a kanadské byly i tresty, které jim hrozily. Jak říká Štěpán: Ti, co byli odsouzeni před námi, dostali dva měsíce vězení a pokutu tři tisíce dolarů. Jestli odsoud í taky tak, dlouho se neuvidíme. U nás je všeobecně vžité mínění, jak krásná a relativně nenarušená kanadsk á příroda vždy byla a jak dobrý vztah k ní Kanaďané mají. Chcete říct, Štěpá- ne, že to není pravda? Nemohu mluvit za Kanadu jako takovou, k tomu nemám dost informací. Ale u nás na západním pobřeží v Britské Kolumbii a na Vancouverském ostrově zvlášť těží ně- které společnosti dřevo stejně bezohledně jako třeba v Jižní Americe, jen se o tom tolik nemluví a nepíše. Proč? To bychom museli jít hlouběji do historie. Západní část Kanady se osídlovala a rozvíjela v porovnání s ostatními poměrn ě pozdě. Příroda tu opravdu byla nenaru- šená – lesy na Vancouverském ostrově jsou skutečnými dešťovými pralesy – a proto se také těžba dřeva nabízela jako nejjednodušší zdroj obživy. Vzhledem k poměrně řídké- mu osídlení ji nehrozila nějaká zvláštní devastace. Z kanadských pražců byly vybudov ány například indické železnice – a na lese to nijak znát nebylo. Těžaři také měli k přírodě daleko důvěrnější vztah: zakladatel největší dřevařské společnosti MacMillan byl v Britské Kolumbii původn ě lesníkem a když těžba začala dostávat průmyslový charakter, sám varoval, jaké škody to provincii a její přírodě může způsobit. Faktem je, že v roce 1944 se v britské Kolumbii těžilo kolem 15 milionů kubíků dřeva ročně – a v roce 1988 šestinásobek: 90 milionů! Jen pro názornost podle odborných publikací by se tu nikdy nemělo těžit víc než 60 milionů. To je hranice, nad níž už les ztrácí schopnost obnovy . . . A teď se dostáváme k podstatě věci – pro spoustu lidí v provincii byla těžba dřeva prakticky jediným zdrojem obživy a proto dlouho nikdo proti devastaci lesů neprotestoval. A pokud se nějaké protesty v posledních létech začaly objevovat, vět- šinou šlo o malé komunity, navzájem nepropojen é. Širší veřejnost se o tom nedozvěděla a lokální média problém spíš ignorovala: závisí finančně na reklamě a dřevařské giganty patří k nejbohatším inzerentům . . . Kdy se protesty dostaly tak daleko, že začala zasahovat policie a soudy? Prakticky až loni na jaře. Předtím konflikt probíhal na politické úrovni. Vláda slí- bila, že si všechny zainteresované strany sednou k jednomu stolu a vytvoří nějaký kompromis: Těžaři, lidé odpovědní za turistiku, ochránci životního prostředí, zá- stupci provincie i Indiáni, kteří se navíc cítí poškozeni tím, že jim stát ukradl jejich půdu. Jenže při jednání dominovaly síly, kterým na přírodě tolik nezáleží a výsledný kompromis proto žádným kompromisem nebyl. I demokraté, kterým spousta voličů dala hlas jen proto, že slibovali problém vyřešit, po volbách zklamali. Když se měli rozhodnou mezi ekologií a ekonomií, dali přednost ekonomickému hledisku. Proto se spolu se začátkem těžební sezóny vzedmula loni na jaře taková vlna otevřen ých protestů, proto vznikl v oblasti Clayoquot na jihozápadě Vancouverského ostrova „peace camp se stovkami aktivistů a za- čala blokáda příjezdových komunikací. Když jsem viděl seznam akcí, zaujalo mě, že počet ochránců dosáhl v některých případech až tři tisíce lidí a že přímo do „peace campu přijela koncertovat dokonce i rocková skupina Midnight Oil. K podobným aktivitám se jistě připojuje i řada lidí, kterým nejde ani tak o les jako o zábavu. Ostatně i naše spolupracovnice, jejíž názor tiskneme spolu s tímto interview, označila letní kampaň v Clayoquotu za „jistý druh entertainmentu, zábavy po kanadsku, která většinou nezainteresovaných vůbec nezajímá . . . To je bohužel problém všech podobných masových akcí. V Britské Kolumbii žije spousta takových ztracených existencí – alkoholiků, narkomanů, lidí bez nějaké- ho životní cíle – a ty „peace camp přitáhl. Především proto, že tu našli zdarma nocleh a stravu. Pak vám takové individuum váš- nivě vykládá, jaký cit stromy mají, objímá je a ptá se, co cítí… Alkohol i drogy sice byly v táboře zakázané, ale znáte to – kdo je závislý, ten si nějak propašuje, co potřebuje, kamkoliv . . . Já bych ale řek, že většina účastníků brala celou věc vážně. Uprostřed tábora stál takový obří stan, místo pro všechny shrom áždění a diskuse, a tam se opravdu seri- ózně mluvilo o tom, co dělat, jak postupovat. Problém byl jen v tom, že diskuse se často táhly neúměrně dlouho. Jednak jednací řád vyžadoval, aby hovořil jen jeden – k tomu sloužilo orlí pero, které si řečníci předávali – a každé rozhodnutí museli podpořit všichni, bez výjimky. To je ta opačná strana demokracie . . . Jinak sám tábor vypadal zvláštně: stál totiž v také black hole, černé díře. Když totiž společnosti les vytěží, celou vyholenou oblast vypálí. Prý se takhle příroda rychleji obnoví. Takže jsme žili vlastně na popelišti. Všude černo, saze, prach. Potkali jsme tu Japonce, Němce, matky s dětmi, kněze i staré dámy. Poté, co se o věci začalo trochu psát, vyrazily z Viktorie, hlavního města provincie, dokonce dva autobusy plné byznysmenů, aby nás podpořili. Dřevaři bohužel vyvinuli veš- keré úsilí, aby k nám nikdy nedorazili. Nejdřív jim propíchali gumy, pak zatarasili silnici stavebními stroji a velkými náklaďá- ky, takže se jim nakonec podařilo tuhle vý- pravu opravdu zablokovat. Ale svůj účelů to mělo: noviny to rozmázly, lidé z měst vid ěli, že ochrana lesů není je záležitostí blázniv ých hipies, jak se to tam často interpretuje. Jak se k vám chovala policie? Docela dobře. Po první várce padesáti zadržených na začátku července dostaly blokády prakticky stejný charakter. Ráno odjeli demonstranti z tábora asi 20 kilometr ů na místo, kde zablokovali cestu do lesa. Jakýsi úředník jim přečetl poučení, že se dopouštějí protizákonné činnosti, a vyzval je, aby ustoupili za linii, kterou tu vymezila policie oranžovými plastikovými pásy. Kdo neustoupil, toho policisté sebrali a odvezli. Ve vězení si nás zapsali, vyfotografovali a dali nám podepsat, že už nikdy nebudeme silnici blokovat. Když jste podepsal, zase vás pustili s tím, že se později musíte dostavit k soudu. Prostě rutina. Tři staré ženy ale například podepsat odmítly – a museli zůstat ve vězení dva a půl měsí- ce, až do soudu. Poblíž nich byla navíc cela, kam zavírají opilce: policisté častokrát uklidňovali agresivní vězně takovou slzotvornou chemikálií, která pronikala i do blízk ých cel, takže se ty staré dámy dost naplakaly . . . Daleko nepříjemnější než policisté byli lidé od dřevařské společnosti. Chodil tam pořád takový muž s videem, všechny demonstranty si zblízka natáčel a jednu z fotografií, které vyhotovila policie, rovn ěž dostávala společnost. Řada lidí poukazovala na to, že je to nezákonné, ale bezvýsledně. Máte pocit, že všechno to, co jste s Jane absolvovali – a co vás ještě čeká po návratu – k něčemu skutečně bylo? Těžbu jsme příliš nepozdrželi. Byl tam třeba chlapík, horolezec, který se připoutal do korun velkých stromů: zdržel tím o tři dny stavbu lesní komunikace, protože bylo třeba odstřelit nějakou skálu a dělníci nemohli vyklidit prostor. Ale ani takové zdr- žení žádný velký efekt nemá. Daleko důle- žitější podle mého názoru je, že se o problematice začalo v souvislosti s masovými protesty mnohem víc mluvit a psát, že se dostala do televize a překročila hranice provincie. I lidé v městech uviděli, co hrozí a řada z nich podpořila ochranu přírody po svém. Třeba jen finančně, ale to vědomí v nich už je. I vás jako výtvarníka, který vyrábí ozdobn é dveře, pergoly a další věci, dřevo z Vancouverského ostrova živí. Jak se ve vás slučuje ekonomika s ekologií? Já nemám problémy. Jednak spotřebuju dřeva ve srovnání s průmyslem málo a jednak ničení lesů nepodporuju. Dělám z kmenů, které vyplaví moře, kupuju dřevo od soukromníků, kteří těží na svých pozemc ích citlivě a opravdu les obnovují, anebo používám dřevo, které není dost dobr é pro export do Japonska a k ničemu jinému se nehodí. V čem si možná nerozumíme: ty protesty nechtějí těžbu zastavit. Chtějí změnit její způsob tak, aby po lese nezůstávala poušť, kde už nikdy nic neporoste, protože voda nechráněnou půdu odplaví. Argumentují-li dnes zastánci těžby tím, co by stálo její omezení na podporách v nezaměstnanosti, neuvědomují si, že pár let je vláda bude muset vyplácet tak jako tak. Při tomhle tempu totiž už ani nebude, co těžit.
