NAPSAL: ROMAN CÍLEK
Válka v Evropě skončila tehdy – před padesáti roky – devátého dne měsíce května. To, co následova lo, lze nazvat dobou návratů, čekání, shledávání se i neshledávání. Lidé se vraceli z front, koncentračních táborů, nacistických věznic. Navraceli se, aby spolu s ostatními začali nový život, budování nového a – jak věřili – i lepšího života; vraceli se plni nadějí, ale také i nemocí, podlomeni tím, co museli prožít. Vrátil se tehdy domů, do Brna, i dvaačtyřicetiletý muž, kterému sedm roků předtím, v dusném létě 1938 – měl tehdy na sobě bílé tričko s reprezentačním lvíčkem a s číslem 52 – položili otázku, jak dokázal stát se mistrem světa v tělocviku. Odpověděl s promyšlenou věcností kantora a zaníceného sportovce: „Připravoval jsem se jako vždy – svě- domitě, poctivě a pravidelně. Tvrdím, že závodníka dělá dobrá průprava, náležitá příprava, silná vůle a odvaha. Nic z toho mi tentokr át asi nechybělo – a proto – jsem vyhrál. Ten muž se jmenoval Jan Gajdoš, ale přátelé mu říkali Žanek. LÉTO 1938 AŽ JARO 1939 SESTRA: Kdo by neměl radost! V Židenicích se o ničem jiném nemluvilo snad několik dnů. Tak Žanek je mistrem světa! Tato zpráva by byla ještě krásnější, kdyby se to stalo v jiném čase. Tehdy byla doba zlá, už na jaře 1938 první mobilizace, vůbec se nevědělo, jestli se sokolský slet uskuteční nebo ne… Po vítězství si přijel domů trochu odpočinout, ale ne nadlouho. Začal nový školní rok, potom vyhlásili v rádiu druhou mobilizaci, do té už Jenda šel, sloužil na jihu Moravy, u rakouských hranic. Pak jsme museli Němcům dát pohraničí, vrátil se a plakal. V životě jsem neviděla plakat tolik chlapů. A za pár měsíců tu byli Němci. Jak rychle vyprchala ta sláva mistra světa… ROKY 1939 AŽ 1943 SPOLUPRACOVNÍK Z ODBOJE: ON při své povaze ani nemohl zůstat stranou. Pracoval jsem v plynárně, chodil kontrolovat práci montérů a dělal projekty, měl jsem tedy volný pohyb po městě a značný přehled o všem, co jsem potřeboval. Montéři pod záminkou kontroly plynoměrů pronikli třeba i do německých úřadoven a do konspiračních bytů, kde se gestapá- ci tajně scházeli se svými spolupracovn íky. Dostali jsme se později i na stopu známého konfidenta Viktora Ryšánka a varovali před ním brněnské odbojáře… Ale už od devětatřicátého roku jsme v rámci sokolského odboje a ve spolupráci s jinými organizacemi dělali také zpravodajskou práci. Měli jsme oči všude, zajímal nás pohyb německých vojsk, rozmístění, práce bezpe čnostních složek okupantů, nálada mezi německou částí brněnského obyvatelstva, prostě všechno. Je přece důležité znát nepřítele, i když otevřené střetnutí s ním může přijít až později. Informace jsme shromažďovali a prost řednictvím spolehlivých lidí posílali do Prahy. Zpravodajskou síť nám rozbili zhruba do konce roku jedenačtyřicet. Zatýkání začalo kdesi nahoře, v pražském vedení, pak se řetěz rozšířil i k nám, ale podařilo se leccos zachr ánit, takže ztráty v Brně nebyly velké. Od dvaačtyřicátého roku jsme se tedy mohli znovu dát dohromady a chystat se na případnou možnost povstání. Gajdoš, pokud vím, měl na starosti železnice. To byl pro případ povstání závažný úsek. Bylo třeba vědět, jak mají Němci zajištěno střežení, jaké síly jsou na nádražích, jaká je hlavní orientace transportů. Sklady zbraní jsme měli na přehradě a ještě na dalších místech. I o to se v okruhu svého spojení Gajdoš staral. Balo toho dost, co dělal. Později se říkalo, že tak na tři sekery. „Vedl jsem skupinu, která měla obsazovat železnice. Získal jsem pro tuto práci devět lidí. A za to byla smrt… SILVESTR 1943 MANŽELKA: Každý ukončený rok byl vlastně štěstím. Vždy jsme si říkali: ten příští už přece… Jak dlouho však dokáže člověk žít v nepřetržitém strachu? Hlídat každou chvíli, která by mohla být tou osudnou. Jednou jel Jenda někam na závody, měli špatné spojení nazpět, a tak se proti původn ímu plánu vraceli až ráno. Za tu noc jsem snad o deset let zestárla. Tušila jsem, že něco dělá, něco vážného. Platil však nepsaný zákon: na nic se neptat. Nevědomost může být za určitých okolností ohromných štěstím. Až na Silvestra – na prahu nového roku 1944 – řekl o tom první větu. Připili jsme si, byla zrovna půlnoc, a on najednou zvážněl, šel se podívat, jestli kluk spí, pak povídal: „Chci, abys vědě- la, že mne může něco potkat. Abys nebyla tak úplně překvapena. Víc ti neřeknu. Nemusel. Bylo mi to jasné. ROZHRANÍ LET 1953 A 1944 SPOLUPRACOVNÍK Z ODBOJE: Další velká vlna zatýkání nás potkala v prosinci. Postupovalo to jako lavina. Už předtím sebrali několik špičkov ých činitelů a spojku na Prahu. Někdo asi promluvil a mohli pokračovat ve sledování řetězu. Události kolem konfidenta Ryšánka, s nímž jsme ně- jaký čas hráli protihru, dění asi urychlily. Když pro nás 8. prosince přišli, museli jsme ruce držet nad hlavou a nesměli na nic sáhnout… ani na pastu na zuby. Až za čas jsem pochopil proč. Jeden z těch před námi spolkl při zatýkání jed, cyankáli, nalili do něho mléko, vypumpovali mu žaludek a zachránili ho – jed už byl asi starý. A tak se báli, aby někdo z nás… Začaly strašné výslechy. Po Novém roce jsme se vězeňským telegrafem dozvěděli, že přivezli další zatčené, a o něco později zase. 18. LEDEN 1944 MANŽELKA: Přišli pro něho do Kuklenské ulice v Židenicích. Bylo půl páté ráno: říkalo se tomu gestapácká hodina. Když zazvonili, okamžitě – snad ještě dřív, než jsem se stačila zcela probudit – mi bylo jasné, jaká návště- va nás poctila. „Hledáme Jana Gajdoše. „Není doma. „Kde je? „Učí mimo Brno. „Je tedy v Kyjově? „Nevím. Možná. „Půjdete s námi. „Mám tu ale dítě! „Vezměte je s sebou… Tenhle dialog ve skoro holých větách si budu pamatovat až do smrti. Nemě- lo cenu jim lhát, stejně o něm věděli, naopak bych to asi Jendovi ještě ztížila. Šla jsem vzbudit čtrnáctiletého Jirku. Odvezli nás na právnickou fakultu, kde sídlila nacistická státní policie. Přiváděli sem další a další zatčené. Někter é z nich jsem znala, ale nedávali jsme to vzájemně najevo. Navečer nás pustili. Už nepotřebovali ženu a dítě jako rukojmí. Zahlédla jsem svého muže, když ho vedli dlouhou chodbou k prvnímu výslechu. „Hele, táta! vykřikl syn, ale rámus okovaných bot hlídky, která Jendu doprovázela, Jirkův mutující hlásek přehlušil. LEDEN AŽ PROSINEC 1944 DOKUMENT – ÚRYVEK ZE VZPOM ÍNKY JANA GAJDOŠE NA DOBU VĚZENÍ, SEPSANÉ NA RUBU DOPISU OD BRATRA V POSLEDNÍCH TÝDNECH ŽIVOTA V BRNĚNSKÉ NEMOCNICI: Získal jsem v té těžké době zkušenost, která mne naplňuje uklidn ěním. Čím větších nelidskostí se dopouštěli ti druzí, tím silnější kamar ádství vyrůstalo mezi spoluvězni. Přá- telství, které spočívalo nejen v radě, pokynu, jak se držet a co říkat, ale také v hmotné podpoře. Bylo to důležité, protože nacházeli se mezi námi lidé, kteří ji nutně potřebovali. Z toho, co jsme dostávali, se mohlo leccos poskytnout méně šťastnému kamarádovi ze Slovenska, Anglie, Ukrajiny, ale i naš- inci, který byl zatčen i s manželkou a neměl nikoho, kdo by mohl nějaký ten balíček poslat. PROSINEC 1944 AŽ 15. LEDEN 1945 SPOLUVĚZEŇ Z BRESLAU (VRATISLAV): Gajdoš onemocněl a vůčihledn ě chřadnul. Bohatýrská postava se zdrobňovala, tělesné váhy ubývalo víc než u druhých. Hlavu stahoval mezi ramena. Smrt tam byla věcí přirozenou. Myslet bylo však třeba na život. Před polovinou ledna začala velká protibrněnská ofenzíva a rychle se blížila k Breslau. Hitlerovci se chystali na útěk a sebevědomí vězňů rostlo. Postavy se přímily. I Jan Gajdoš, navzdory nemoci, začal hlavu nosit vzhůru. Na pozdrav z okna odpovídal vesele: „Už se jim to bourá, půjdeme domů. A pružně, doslova tělocvikářsky si vykračoval, jako by již teď byl na cestě ke svým drahým. DUBEN AŽ KVĚTEN 1945 LÉKAŘ: Evakuační transport nás zahnal do Zwickau. A kolem 13. Dubna se Gajdošův stav kriticky zhoršil. Nové horečky se zánětem plic na levém dolním laloku. Byl jsem, a nejen v Gajdošově případě, zoufalý nad svou bezmocností. Doktor, který ví, co by měl pro pacienta udělat, ale nemůže, protože nemá léky a všechno ostatní – to je hrozný pocit. Sedmnáctého dubna nás osvobodili Američané. A jak známo, i velká radost může nemocnému ublížit. Dvaadvac átého dubna se dostavilo chrlení krve. Nechal jsem Gajdoše převézt do městské nemocnice, ale před polovinou května jsem ho musel opustit. Odjížděli jsme domů, ale pro něho by byla cesta zatím záhubou, musel počkat. Poděkoval mi, podali jsme si ruku – a nikdy víc jsem ho neviděl. KVĚTEN 1945 MANŽELKA: Po nekonečně dlouhém hledání jsem zjistila, kde je. A zařídila transport domů. Mne sebou nevzali. Cesta byla ještě velmi nebezpečná. Zase jsem musela čekat. ČERVEN 1945 ÚČASTNÍK ZÁCHRANNÉ VÝPRAVY DO ZWICKAU: Zvládli jsme všechny překážky a přátelé pak uvítali Gajdoše v pražském Tyršově domě. Odtud ho vezli rovnou do podolského sanatoria. Zdálo se, že nemoci odolal. Celou cestu nám vyprávěl, jak si teď zařídí život, co všechno ještě musí dokázat. Že nad chorobou musí přece vyhrát tak, jak se mu to mockrát podařilo při závodech. LISTOPAD 1945 MANŽELKA: Wolker měl svatou pravdu. Umírání je horší než smrt. Ještě jsme se spolu dostali do Losin, na čas se cítil docela dobře, potom mi začala škola, jel sám na Javorníky, ale přišlo mlhavé počasí, které mu nedělalo dobře. Odvezli ho do brněnské nemocnice. Bolela ho noha – a to už byly metastáze rakoviny. Znala jsem jeho atletickou postavu, a pak se mi na pokoji ve špitálu, kam jsem za ním chodila, den po dni ztrácel před očima. Poslední neděli měl přece jen dobrou náladu. Oholil se, ztratil tu sinalou barvu, zdálo se mi, že vypadá líp. Chtěl domů, říkal, že se musí vrátit, kluky že musí cvičit, vést družstvo, sám že už toho moc neudělá, s tím se prý smířil, ale ti kluci… V pondělí ráno volali do školy, abych hned přišla. Kolegové neměli odvahu mi říct plnou pravdu. Aniž bych co tušila, do- šla jsem až do pokoje, kde jsem ho našla přikrytého prostěradlem. Bylo to hrozné, i když jsme s tím museli počítat. Prý zakašlal a dostal chrlení krve. Takový velký život prožil a takhle nesmyslně zemřel. V době, kdy tolik toužil začít znovu a naplňovat své sny.
