Poznal jsem mnoho základních povahových složek lidí v jejich poměru k zažívání. K záchodu. Na Strastnoj ploščadi je ubornaja v podzemí… Sejdeš-li po schodech dolů, zdá se ti, žes vešel do podivného klubu výstředníků. Kolem dokola zdí nad kachlovými otvory do země sedí vedle sebe na bobku se spuštěnými kalhotami občané, kouří, čtou noviny a dumají. Několik sousedních dvojic se zapředlo do debaty. Nedělám si žerty, na mou duši, dva mluvili o bohu – to napsal o svém zážitku z Ruska Adolf Hoffmeister.
Psaní ale bylo jen jednou z mnoha věcí, kterými se zabýval. Byl neuvěřitelně univerzální, sám stíhal to, co by nezvládla skupina jiných za celý život, a očividně byl vším rád. Ptala jsem se Martina Hoffmeistra, který se spolu s bratrem Adamem aktivně stará o zachování odkazu svého otce, jak to mohl jeho předek vtěsnat do pouhých jednasedmdesáti roků života.
„To nikdo neví,“ odpověděl zcela upřímně.
Jedním z osudových mezníků byl pro Hoffmeistra rok 1939. Československo se stalo obětním beránkem nacistického Německa. Událost, která roztočila osudí dějin, nenechala stranou ani Adolfa. Fašismus veřejně odsuzoval a na karikaturách zjevně zesměšňoval jeho hlavní stoupence.
V červnu 1938 byl proto Hoffmeister vyslán Obcí českých spisovatelů, aby vystoupil na protifašistických shromážděních spisovatelů v Paříži a Londýně na obranu československých zájmů. V Paříži také Louis Aragon zahájil jeho výstavu protifašistických karikatur. A rovněž v červnu byl přijat Hoffmeistrův návrh, aby všichni členové uměleckého hnutí Mánes dali dohromady sbírku, která by podpořila obranu státu. Ještě v říjnu pak četl projev, jímž spolek uctil odstupujícího prezidenta Beneše. Není divu, že když do Čech přišla německá vojska, musel uprchnout.
Dočasné útočiště mu poskytla Paříž. Ze dne na den zanechal v Praze byt se sbírkou plastik přírodních národů a obrovskou knihovnu, své přátele i práci. Před sebou měl pohnutých šest let exilu.
Ani během nich ale nelenil, dál se agilně angažoval politicky i umělecky. V Paříži spolupracoval s místními československými odbojovými a dělnickými organizacemi. S pomocí levicových intelektuálů založil Maison de la Culture Tchecoslovaque pro kulturní běžence a jako středisko spolupráce se zahraničním odbojem.
ROBINSON VE VĚZNICI
Bylo 24. září 1939, když byl Hoffmeister ve své milované Paříži, která mu podala pomocnou ruku ve svízelné době, obviněn z těžkého zločinu – špionáže. V září 1939, po uzavření sovětsko-německého paktu a vstupu sovětských vojsk na území východního Polska, se ve Francii likvidovaly politické organizace. Hoffmeister byl anonymem udán a zatčen policií spolu s dalšími umělci z Maison de la Culture Tchecoslovaque. Byli obviněni, že jsou agenty Moskvy, a předáni pařížskému vojenskému tribunálu. Ortel zněl nekompromisně: pobyt v žaláři La Santé.
Adolf Hoffmeister tam strávil sedm měsíců, než byl zproštěn obvinění. Po celou dobu měl v hlavě jediné – přežít a nezešílet. Cestu hledal v literatuře a filozofii. Jako hladový se vrhl na díla Reného Descarta, Denise Diderota a dalších velkých myslitelů dějin. Knihy si kupoval ve vězení, a aby na ně měl peníze, musel se zříci jiných požitků, jež vězeňský řád umožňoval. Ke knize Rozprava o metodě R. Descarta poznamenal: „Byla to nejdražší kniha, kterou jsem si kdy koupil. Znamenalo to týden nekouřit a nepřilepšit si na stravě,“ poznamenal si.
Nakonec ale díky své inteligenci vytěžil z absurdní a bezvýchodné situace maximum. Vytvořil si ve vězení svět sám pro sebe. Například spáry v dlažbě označil Eufrat a Tigris, podle jmen mezopotamských řek.
Ostrov neboli cela, v níž byl nucen dýchat, měl své bohaté dějiny, svou historii a obyvatele, kteří tu zanechali svůj otisk. Jako archeolog prozkoumával nápisy na zdech. Hoffmeister měl potřebu psát, ať už se dostal do jakékoliv situace. Svědčí o tom kniha Vězení, kterou doplnil obrázky obkreslenými ze zdí. Za mřížemi také napsal loutkovou hru Trhanec aneb Král Hladomor, věnovanou malým neteřím a synovcům. Texty se podařilo tajně vynést z vězeňské hovorny jeho advokátce.
STÁLE NA ÚTĚKU
Nakonec byl od špionážního obvinění očištěn, ale i přesto byl se svými kolegy čtyři měsíce vláčen po koncentračních táborech. Otřesné zážitky se pak k němu ve stáří vracely jako ošklivé vzpomínky.
Když pak Francie kapitulovala, podařilo se mu uniknout do marocké Casablanky. Následoval pobyt v internačních táborech – na nemocniční lodi Canada a v táboře na kraji pouště, odkud byl propuštěn díky záruce krajanů žijících v Maroku. Odjel francouzskou plachetnicí do Tangeru, kde byl zase týden internován policií generála Franka. Lodí s nákladem burských oříšků se dostal do Lisabonu. Hlavně díky pomoci přátel Voskovce a Wericha se pak přes Havanu dostal z Lisabonu do New Yorku. Celou svou uprchlickou anabázi vylíčil v knize The Animals are in Cages. Česky vyšla poprvé v roce 1946 pod názvem Turistou proti své vůli.
Po příjezdu do Spojených států krátce bydlel u Jaroslava Ježka v New Yorku a pak strávil několik měsíců u Werichů v Clevelandu. Díky honoráři za kresby továrníků smaltovaného nádobí mohl společně s Voskovcem a Werichem odjet do Hollywoodu, kde známá dvojice nahrávala na desky protifašistické písničky. Hoffmeister překládal do angličtiny rukopis knihy Turistou proti své vůli a v přestávkách kreslil mapy vymyšlených zemí. Spojení s domovem neměl od podzimu 1941 až do konce války.
ZA HRANICEMI (SOCIALISTICKÉ) REALITY
Hoffmeister byl nadšeným cestovatelem a gurmánem života. Jako člen vládních delegací měl možnost cestovat a pozorovat lidi s odlišnými zvyklostmi. Po návštěvě rodiště Mao Ce-tunga dospěl se sobě vlastní nadsázkou k závěru: „Je to nesmírně zajímavé znát strom, o který byl veliký, urostlý chlapec Mao opřen, když se rozhodl, že bude revolucionářem.“
Hoffmeistrova neukojitelná touha cestovat mu prý byla náhražkou za ztracenou lásku. „Snad ukájeti touhu po ztracené milé, snad jdeme hledat její předobrazy,“ nechal se slyšet. Jako pozorovatel života dokázal bravurně vykreslit povahu jednotlivých národů. Když se poprvé dostal do Spojených států, po čemž nikdy netoužil (nepřál si poznat zblízka vlčí jámy finančníků), s gustem vzpomínal na imigrační formuláře. Obsahovaly i otázky typu: Pěstujete mnohoženství? Jste blázen? Jste trestanec? Jedete do USA provést teroristický čin proti prezidentu republiky? Všímavý cestovatel Hoffmeister si napsal lehce ironickou poznámku: „Mohl jsem s klidným svědomím vyplnit tento skutečně zvědavý dotazník, ale dovedl jsem se vmyslit do situace člověka, který například skutečně jede do USA provést atentát na prezidenta Roosevelta, jak asi těžko mu je, má-li na tuto otázku popravdě odpovědět. A což teprv někdo, kdo je blázen.“
NA MAPĚ SVĚTA
Hoffmeister měl rád mapy. O jeho vášni věděli své také Werich s Voskovcem: „Mapa je přesná zkratka světa. Kreslíř Hoffmeister vidí svět ve zkratkách, zhotovuje zjednodušené a přesné diagramy tváří, postav, událostí. Stal se nikoliv karikaturistou, nýbrž kartografem posledního období našeho kulturního zeměpisu,“ uvedli.
Když v roce 1919 Hoffmeister uvedl svou údajně první publikovanou báseň slovy: „Dnes mluvíme o souzvuku, ve střele napjatého luku, ano, mluvme o divoších z Tahiti,“ nevyjádřil tím jen své okouzlení exotikou, ale vystihl i jeden ze svých budoucích zájmů. Přitahovalo ho totiž etnické umění. Nakupoval předměty v pražských aukčních domech a hledal i jiné zdroje. V roce 1936, když podnikl první a tehdy dobrovolnou cestu do Spojených států, navštívil také indiánskou rezervaci v okolí řeky Rio Grande. Jeho pozornost upoutaly ruiny domorodých staveb, připomínající zašlou slávu kmenových kultur, které musely ustoupit nové civilizaci. Hoffmeister považoval, podobně jako jiní levicoví intelektuálové, kolonialismus za špatný, starým americkým uměním byl ale uchvácen: „Znaky slunce a luny ryté do zdí skal, hvězdy a pera, hřebci a bizoni, kreslení do boků hor, vzpomínají odvážnosti, jemnosti a věky pěstěné rozvahy bojovníků a čarodějů kmenů, které musely býti vyhubeny, aby mohl pan Monroe říci bez obav: Amerika Američanům.“
POSLEDNÍ VÝSTAVA
Když se přiblížilo stáří, Adolf Hoffmeister se užíral úvahami, co všechno ještě nestihl dokončit. Jeho deprese vygradovaly v roce 1973, kdy ho zasáhl druhý infarkt. Vedl si deníky, do nichž prosakovaly i takové bolestné útržky: „Mám nějaké nepříjemné předtuchy. Je to ten starý stihomam, co jsem si odnesl z vězení a koncentráků. (30. 1. 1973)“
O několik dní později připsal další řádek: „Zlá nedělní deprese. Velice zlá. Velice tíživá úzkost.“
Útěchu hledal v kolážích. Vedl si pedantské zápisy o své práci, zapisoval si názvy děl, kdy na nich pracoval a kdy k nim připravoval materiál. Pak musel zvolnit – tělo nestíhalo to, co po něm bystrý duch požadoval. Jenže žít pomalu nebylo nic pro něj: „Nic nedělám. Je to děsně skličující pocit, vidět rozdělanou práci,“ zapsal si 20. 3. 1973. Chystal poslední výstavu. Cítil neúprosný tlak času, do notýsku přibyla poznámka: „Jen abych se dožil června.“ Dal do ní všechno, i když byla určena jen párům očí těch nejbližších.
Vítězslav Nezval o Adolfu Hoffmeistrovi
„Umění nemračiti se, poradit a pomoci méně zkušenému, jazykové schopnosti, nadání literární, malířské, všeobecné znalosti věcí a lidí a neúnavná pracovitost dávaly Hoffmeistrovi vždycky zvláštní postavení v každé delegaci určené do ciziny. Jsem si jist, že jeho znovuzhodnocení je věcí dohledné doby a že by bylo aktem spravedlivým.“ Více informací:
– Získáte je v knize Adolfa Hoffmeistra Kaleidoskop, která je souborem jeho reportáží, a v ucelené monografii o jeho životě a díle.
– Jeho karikatury známých osobností najdete i v rodinném hotelu Hoffmeister v Praze.
