Prorok Muhammad potkával často jednoho mladíka. Vždy když na něj pohlédl, začal se smát. Mladíkovi trčely na bradě čtyři řídké vousy, které si jakožto správný muslim nikdy neholil. Mladého muže trápil smích proroka Muhammada, a vousy oholil. Další den Muhammad mladíka ani pořádně nepozdravil, navíc po krátkém pohledu zasmušile odvrátil tvář. Mladík se začal velmi rmoutit, že ztratil prorokovu přízeň, a rozběhl se za svým mulláhem, náboženským učitelem. Ani tomu nebyla jasná změna chování velkého proroka – i vydal se přeptat, co se stalo. Muhammadovo vysvětlení bylo stručné: “Když měl mladík ve tváři své chlupy, vždy když jsem na něj pohlédl, viděl jsem tam tancovat anděly. Proto jsem se smál – byl jsem šťastný. Pak už tam andělé nebyli.” Mladík si nechal opět narůst své chlupy, které se časem změnily v důstojný, hustý plnovous. Proto – aby byl Muhammad šťastný – si má každý věrný vyznavač islámu nechat narůst plnovous. Tak zní jedna verze objasňující, proč vyžadují současní faktičtí vládci Afghánistánu, hnutí Taliban, aby všichni muži v zemi nosili plnovous dlouhý na šíři dlaně. Plnovous je v současnosti povinný, a kdo nemá pro holou bradu řádné vysvětlení (například nedávný pobyt v zahraničí) a neuposlechne příkazu nechat si vousy narůst, může se dostat i do vězení. Na dobu, než mu vousy dorostou.
VÍTEJ V AFGHÁNISTÁNU
“You go to Afghanistan? Welcome!” jednoduše mě vítá smějící se vojáček v tmavomodré uniformě u závory, za kterou začíná Afghánistán. Voják afghánské hraniční jednotky zběžně pohlédl do pasu, lehce pokynul k závoře a já se ocitl – poslední březnový večer roku 1999 – na západní straně pověstné Durandovy linie, hranice vytyčené Brity na počátku tohoto století, po třetí afghánské válce mezi Afghánistánem a tehdejší Britskou Indií. Před cestou jsem o Afghánistánu získal tolik rozporuplných informací, že jsem absolutně nevěděl, co mohu očekávat… Přes 90 % území ovládá poněkud tajemné hnutí Taliban, organizace buď jednoznačně zatracovaná, anebo – především v muslimském světě – nekriticky obdivovaná.
Než jsem se stačil za závorou rozkoukat, už na mě kynul jedním prstem muž s turbanem na hlavě, s jasným a pronikavým pohledem a úsměvem ve tváři. Seděl u cesty na prosté židli s muslimským “růžencem” v druhé ruce a zvědavě, ale z pozice člověka třímajícího moc ve svých rukách se ptal, co jsem zač. Když jsem mu ukázal vízum v pase, talibanec se celý rozzářil – razítko ho evidentně potěšilo. Vládu Talibanu zatím oficiálně uznávají jen tři muslimské země (Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty), a tak cizinec s platným vízem v pase – navíc vydávající se za turistu – je zde velkou vzácností… Následovala středně důkladná prohlídka batohu. Vtom se na scéně objevuje zarputile se tvářící mladík s kalašnikovem v ruce, letmým posunkem směrem ke mně a s rukou na spoušti se ptá okolostojících, co se děje. Když ho ostatní ujišťují, že je vše v pořádku, ostražitý zájem a přísnost prudkého mladíka se mění v obyčejnou zvědavost.
Afghánské pohraničí působí v podvečer jako zapomenutá ulice horské vesničky. Cestu lemuje několik stánků z křivolakých kůlů a zašlých plachet, ve škarpě leží zničený obrněný transportér. Jedinou společnost mi dělají tři hošíci, kteří marně nabízejí odvoz ruksaku na svých hrubě zhotovených trakařích… Smráká se, když docházím k první zděné budově. Stojí tam osobní auto typu kombi – dnes poslední transport do nejbližšího afghánského města Džalálábádu a jediného města na cestě do Kábulu. K plnému vytížení vozu zbývá sehnat tři osoby ochotné mačkat se v kufru. Počínající konverzaci (a předcházející smlouvání) přeruší volání muezzina, načež se všichni jako na povel odeberou do mešity na povinnou večerní modlitbu. Chvíli po ní se odněkud přiloudají dva chybějící pasažéři, a my vyrážíme.
Nočním krajem, horskými pláněmi lemovanými obrysy vysokých hor, jedeme z Torkhamy do Džalálábádu asi čtyři hodiny, po většinu cesty z mírného kopce. Míjíme typické paštunské usedlosti – rozlehlé hliněné domy kolem dokola ohrazené zdí a obrannou věží se střílnou na straně vchodu. K tradičnímu způsobu života zde dodnes patří postarat se sám o sebe, třeba i se zbraní v ruce.
TURISTA JAKO VZÁCNÝ HOST
Široké ulice Džalálábádu jsou stíněny alejemi stromů a od rána zaplněny lidmi a jejich prodejními vozíky na čtyřech kolech. Džalálábád leží v úrodném údolí, teď na jaře je bližší okolí města, protkané zavlažovacími kanály, svěže zelené. Vzdálenější, vyšší polohy hor působí vyprahle a nejvyšší části hřebenů, uzavírající obzor, jsou dosud pokryty sněhem.
Po ranním odchodu z hotelu se snažím zamířit na autobusové nádraží. Záhy vzdávám pokus nechat si vysvětlit pěší trasu a nasedám do čekající rikši. Zejména v závěrečné části, kde zcela chybí asfaltový povrch, skáče rikša jak pominutá. Řidič působí zatrpkle, jako by chtěl svému stroji uštědřit výchovnou lekci či trest, účtuje si ale velmi rozumnou cenu – několik tisíc afghání (při kurzu přibližně 40 000 Afg/USD).
Na odjezdovém stanovišti (kamením a hlínou pokrytý plac) s “garážemi” (potrhané plachty na hrubě opracovaných kůlech) stojí několik vozidel: staré rezavé autobusy vedle poněkud ojetých minibusů zn. Toyota. Cena za přepravu Toyotou se lišila od autobusové jen málo, zatímco doba předpokládané jízdy zřejmě dost podstatně. Na radu místních jsem se nasoukal zadním oknem na předposlední neobsazené rohové sedadlo jedné “toyotky”.
Na kraji města míjíme řadu směrových cedulí k sídlům rozličných humanitárních organizací, jejichž rezidence jsou opuštěné. Nakonec projíždíme kolem základny Talibanu, u brány je výstražně postaveno několik těžších zbraní. Právě do dvora vchází muž v turbanu s pancéřovou pěstí na rameni, další dva bojovníci nesou náboje.
CESTA AFGHÁNSKÝMI HORAMI – POPRVÉ
Vozovka vede podél rychle tekoucí řeky Kábul, které se držíme značnou část cesty až do cíle – stejnojmenného hlavního města Afghánistánu. Kraj nabírá nadmořskou výšku a stává se stále drsnějším. Rychle se dostáváme do vyprahlého výškového pásu. Venku svítí slunce, paprsky řezají do očí, zároveň fičí vítr, který s sebou v jednotlivých poryvech přináší mračna velmi jemného prachu. Jakžtakž dobrý povrch vozovky se stává minulostí za posledním domem Džalálábádu, většinu cesty tvoří do tvrda uježděný koridor kamení a prachu. Nejedeme žádnou závratnou rychlostí.
Občas míjíme polorozbořené či zcela rozbořené vesničky z kdovíkteré fáze ruské okupace či snad následné občanské války. Údaje hovoří o 12 000 zničených vesnicích z původního počtu 22 000… Některé části rozbitých domů jsou dnes opět obydlené, lidé ke zbytkům stěn “přilepili” na pohled provizorní přístřešky. Zcela nová stavení jsou výjimkou. Jindy jedeme kolem ležení kočovníků – několika širokých, v pláni rozbitých stanů, kolem nichž se motají děcka a pár žen. Předjíždíme karavanu dvou či tří pochodujících velbloudů, kteří mezi hrby přepravují kromě zavazadel děti, psy, slepice či jehňátka. Častým obrázkem jsou také děti s drsnou pokožkou na tváři ženoucí početné stádo jehňátek. A nebo patinou kraje nezaměnitelně poznamenaný pastevec, který se zvolna ubírá za vlnícím se stádem koz a ovcí.
Údolí se zúžilo, nad námi se častěji a častěji tyčily nehostinné skalní stěny. Občas stál u vozovky osamocený človíček – obvykle u nějakého hlubšího výmolu či nerovnosti. Hubená postavička se držela lopaty a před přijíždějícím autem jí významně zahýbala – a za tuto správku silnice obdržela od řidiče malý bakšiš v hodnotě několika centů. Zpravidla se jednalo o velmi starého muže, v jehož okolí byla vozovka opravdu “jaksi” ošetřena a nejhorší výmoly zarovnány, jindy se za kamenným patníkem či obrovským balvanem schovávala před větrem a mračny prachu jedno až dvě děcka ve věku tří až šesti let a ta jen čekala s lopatkou v ruce na vyhazované peníze. Dědové i děti vypadali stejně ofoukaně, zaprášeně a zuboženě. Samozvané silničáře snad musí někdo po ránu rozvážet – často není kolem široko daleko žádná známka stálého osídlení.
Na dně hlubokých soutěsek zbývá místo jen na úzkou vozovku a proud řeky těsně pod ní. To je dodnes jediná přímá spojnice Kábulu s Indií – jak vzrušující jsou představy starověkých, středověkých i nedávných vojenských tažení, která tudy musela projít. Koncem minulého a počátkem našeho století to byli například třikrát Britové, kteří tudy ustupovali po neúspěšných snahách o ovládnutí neovládnutelného. Teprve v afghánských horách člověk pochopí nedobytnost této země. Je možné dobýt Kábul a obsadit další větší města, ale není možné dobýt Afghánistán – tedy samozřejmě nepočítá-li případný okupant s utopením obrovské sumy peněz na neustálé udržování stavu nejvyšší pohotovosti při obraně získaných pozic. I proto se Britové – vzhledem k neúměrnosti nákladů – ze země vždy stahovali, i když se jim na čas dařilo držet třeba Kábul. Proto nakonec odešli Sověti po deseti letech, během kterých nebyli ani se 150 000 vojáky schopni zemi pokořit. Odchod Rusů v roce 1989 posílil mytologizovanou neporazitelnost hrdých Afghánců, proslulých bojovností. Ovšem takto nabyté, do nebe stoupající sebevědomí (“vlastně jsme vám vyhráli studenou válku, Sovětský svaz se přece rozpadl kvůli porážce v Afghánistánu, díky čemuž jste vy ve střední Evropě získali svou samostatnost”) bylo možná jednou z hlavních příčin, proč nebyli bojovní mudžahedíni po odchodu Rusů schopni dohodnout se sami mezi sebou, a zemi uvrhli do dalšího válečného chaosu.
Po delší jízdě hlubokými kaňony se před námi najednou objevuje téměř kolmá skalní stěna, úplně soutěsku uzavírá. V roce 1841 v takovémto terénu Afghánci kompletně zničili celou jednu ustupující brigádu britské armády. Přežil tehdy jediný muž. Spolucestující, kteří zaregistrovali můj zvýšený zájem, na stěnu nadšeně ukazují. Vysoko v ní vede zdánlivě nepochopitelně dvakrát nad sebou se klikatící serpentina. Proslulé místo zvané Tangi Garu. Toyotka trochu podřadila a dala se statečně do výstupu. Několika prudkými zatáčkami, skálou proraženými tunely a nad strmým svahem odvážně vedenou cestou rychle vyjedeme vzhůru závěrečným stoupáním… Poslední z tunelů nás propustil skalním masivem na druhou stranu hřebene – do provincie jménem Kábul. Před námi se otevřely široké vysokohorské pláně, na nichž může pozornost cestujících upoutat třeba několik rozstřílených tanků. A už míjíme celou řadu zpustošených výrobních hal se ztrhanými zrezivělými střechami z vlnitého plechu a zanedlouho zastavujeme v okrajové čtvrti afghánské metropole, která připomíná tolik typická socialistická sídliště.
KÁBUL
Pro člověka nezabývajícího se válkami profesionálně bude návštěva Kábulu hlubokým a zřejmě depresivním zážitkem. Obraz, který si člověk skládá během pobytu ve městě jen pomalu dohromady, vytváří těžko popsatelný dojem. Vše působí dost neskutečně. Okolní idylické vysokohorské scenerie spolu s průzračným vzduchem ostře kontrastují s rozvalinami dříve milionového města. Město se rozprostírá kolem poměrně pravidelného vrchu, z něhož vybíhá na jednu stranu hřebínek s kábulskou pevností Bala Hisar. Z té zbývá jen několik zdí – hrad byl v minulém století zničen při válkách s Brity. Ovšem k pevnosti se prochází rozsáhlými zříceninami, starými pouhých sedm let – zříceninami zcela zničeného kábulského starého města. Torza hliněných zdí ční neuspořádaně do vzduchu, linie bývalých ulic, bloků či čtvrtí se dají rozeznat teprve z větší vzdálenosti při pohledu shora. Celé rumiště je protkané sítí pěšinek, které vedou z dnešního centra k prostým domkům na úpatí okolních svahů.
Většinu Kábulu zničily boje mezi vzájemně znepřátelenými mudžahedíny, které se rozhořely v roce 1992, tedy tři roky po odchodu sovětských vojsk. Jednotliví polní velitelé, z nichž každý si přičítal největší podíl na porážce Rusů, nebyli schopni se dohodnout na rozdělení moci a zuřivé boje, jež vypukly v osudném roce, dokončily rozklad nešťastné země. Nejotřesnějším dokladem toho je právě Kábul, který byl rozdělen na několik vzájemně nepřátelských sektorů a kam se dnes bývalý rušný život vrací jen hodně pomalu.
Nejživěji ze zničeného města působí okolí řeky Kábul, tekoucí centrem, a několik přilehlých ulic plných nuzných pouličních živnostníčků. Ti prodávají většinou přímo před troskami budov na bývalé hlavní třídě, jiní zaplavili relativně méně poničenou čtvrť domů, které ale působí – s igelity v oknech – jako neobydlené. Seženou se zde základní potraviny, nádobí, muslimský oděv či čapky, samozřejmě modlitební koberečky, dále třeba hodinky, základní léky, boty, ale i pestrobarevné látky, šátky či koberce, náhradní díly na kola či do aut sovětské výroby. Dovozové zboží pochází z Pákistánu. Ve dřevěné budce sbité z křivých prken se krčí švec, kolem se prodávají kousky kůže, podrážky, podpatky, nové, či spíše použité boty. Nejeden z prodávajících má před sebou verpánek a konkuruje křivolaké budce. Hned vedle jsou za zasklenou vitrínkou vystaveny rodinné stříbrné šperky, které sem přinášejí lidé, když potřebují před cestou do Pákistánu nutně nějakou hotovost. Jiní prodavači postávají u svých vozíků či sedí přímo na zemi, kde mají rozložen nabízený sortiment. Více k okraji města jsou soustředěny opravny motorů, kol, prodávají se součástky, olej. Lidé působí zamlkle, každý si hledí svého, na oko si nikdo ničeho kolem sebe moc nevšímá. Žádná auta a jejich houkačky, žádné vyřvávající kazeťáky nebo vyvolávání naháněčů veřejné dopravy, jak je tomu zvykem v okolních zemích Asie. Nezvyklý klid ruší pouze občasné zpěvavé, donekonečna se opakující recitování náboženských textů či “talibanských” písní – jakýchsi eposů líčících hrdinné činy nebo naopak strádání talibanských bojovníků, obhájců pravé věci islámu. Jednotvárnou hudbu čas od času reprodukují praskající reprobedny před prodejnami audiokazet s obaly hemžícími se kalašnikovy, děly či tanky a bílou vlajkou, symbolizující čistotu ušlechtilých cílů militantního hnutí. Jakákoliv světská populární hudba, a to reprodukovaná, nebo živá, je v současném Afghánistánu oficiálně zakázána coby zábava zavánějící hříchem. Ze stejného důvodu se v zemi dnes nesetkáme s kinem, divadlem anebo televizí. Hnutí Taliban totiž neusiluje o vytvoření striktně islámského státu pouze formálně.
CENA ZA MÍR
 Vousy jsou v Afghánistánu povinné, ale zejména na venkově toto nařízení nikoho nepohoršuje, protože – jak jinak má vypadat slušný, horlivý věřící. Navíc dlouhé vousy jsou prostými Afghánci považovány za znám- ku krásy… |
Afghánci se prakticky všichni hlásí k islámu a zejména na venkově, kde žije většina obyvatel, se Talibanem zavedené praktiky nijak od tradičních pořádků neliší. Například na Západě tolik kontroverzní role ženy zde nikdy příliš nepřesahovala rámec rodinného kruhu a domácích povinností. Talibanem zavedené povinné modlení pětkrát denně zde věřící praktikují minimálně 1000 let, stejně dlouho, jako zde určuje životní rytmus islámský zákoník šaría. Nařízení, že muži musí mít vyholené čelo, aby při modlitbě nic nebránilo kontaktu se zemí, a vousy dlouhé na šíři dlaně, zde nikoho rozhodně nepohoršuje, protože – jak jinak by měl vypadat slušný, horlivý věřící? Navíc prostí Afghánci považují dlouhé vousy za známku krásy a znak opravdové mužnosti. V zemi je zakázáno západní oblečení, ale také “nemuslimské” zábavy jako například fotbal, šachy nebo i tradiční afghánská hra na koních buzkaši. Samozřejmě že pro vzdělanou a moderně vychovanou vrstvu lidí třeba z Kábulu je život v takových podmínkách prakticky nemožný. Talibanem nastolený životní styl také značně komplikuje návrat afghánských uprchlíků ze zahraničí, kde přičichli k modernímu životu a podmínky ve své zemi označují za návrat do minulosti o několik set let. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že Talibanu se pod praporem přísně dodržovaného islámu podařilo jako první síle po více než 22 letech téměř sjednotit a hlavně zklidnit válkou zdivočelou zemi. Zda jsou životní podmínky, nepřijatelné pro intelektuální vrstvu národa, příliš vysokou cenou například za kompletní odzbrojení země, které se Talibanu na jím spravovaném území opravdu podařilo, to si musí zodpovědět sami Afghánci…
Mezi stánkaři u řeky Kábul vypukl mumraj. Dva policisté v placatých čepicích, zelených uniformách, s výhružnými pendreky v ruce – a s vousy opravdu dlouhými na šíři dlaně(!) – totiž vyžadují plnění nějakého nesmyslného nařízení. Bez povolení se zde prodávat na ulici nesmí, a tak stěhují prodejce a jejich pojízdné stánky na chodník, přestože je zbytek vozovky poloprázdný a auta projíždějící za jednu hodinu se dají spočítat na prstech jedné ruky.
“Cože, turista? No to jsem tu už neslyšel strašně dlouho! Myslím, že jsi tady první turista po dvaceti letech,” rozplývá se trochu anglicky hovořící starší muž. Upoutal ho rozruch způsobený mezi několika lidmi mým dotazem, kde bych se mohl najíst. Muž ještě přikyvuje, že ví o Československu, a když mě dovede k pojízdnému prodejci smažených brambůrků a ujistí se, že jsem uspokojen, ztratí se v davu. To se opakovalo ještě několikrát – lidé byli při setkání s cizincem příjemně překvapeni, podali okamžitě pomocnou ruku a pak se raději ztratili. Přítomnost cizinců v centru Kábulu je dnes formálně přísně kontrolována, zejména pro zahraniční novináře platí takové restrikce, že sem dnes žádní ani nejezdí: profesionální novinář musí mít pronajatu soukromou dopravu a průvodce tlumočníka, v celém Afghánistánu platí zákaz fotografování živých bytostí. Ubytovat cizince například v Kábulu smí pouze dva autorizované hotely (zatímco hotely pro místní stojí necelý dolar, pro cizince se oficiální ceny pohybují od 40 do 100 USD).
MOJI ZNÁMÍ TALIBANCI
Jedna z mála institucí, které v Kábulu v současnosti kupodivu fungují, je afghánská pošta, dnes jedna z nejlevnějších na světě. Otvírací doba je jen od osmi do dvanácti hodin dopoledne, jak jsem zjistil, když jsem ji chtěl z pochopitelných důvodů vyzkoušet. Z budky od zavřených železných vrat na mě prudce vyběhla ozbrojená ostraha – vysoký snědý talibanec.
“Zavřeno! Jdi si domů do své země!” vyjel na mně poněkud nepřátelsky, dávaje teatrálně najevo negativní vztah k cizinci. Klidně jsem ho paštsky pozdravil a po pár dalších slovech zkrotl. Než jsem odešel, chtěl mě pozvat na čaj. Když jsme druhý den dopoledne, na kdy mě poradil sem znovu přijít, zjistili společný omyl (v muslimský sváteční den pátek je samozřejmě zavřeno i dopoledne), s naprostou samozřejmostí se nabídl, že mi dopis pošle. Dal jsem mu peníze – 4000 afghání (přibližně 3,50 Kč) a jdu pryč. Asi po pěti stech metrech na mě někdo volá a za mnou se žene poctivý talibanec: nekompromisně mi vrací přeplatek – 500 afghání…
S jiným talibancem jsem se dal do řeči v jedné malé čajovně. Povídal jsem si s anglicky mluvícím klukem, když k nám přisedl od pohledu bystrý mladík s dlouhými, havranově černými vlasy i vousy a s černým lemem kolem očí. Je to tzv. znamení suny, tedy dobrovolně zvoleného života striktně v duchu koránu. Už chvíli nás zvědavě pozoroval a nyní chtěl zjistit, co jsem zač… Můj společník ho znal a hned mi ho představil jako jednoho menšího velitele z fronty. “Menší” velitel velí několika stům mužům. Vzhledem k jeho věku – 20 let – to překvapilo. Velitel vždy deset dnů bojuje na frontě v Pandžšírském údolí a deset dnů odpočívá v Kábulu.
“Je to tam těžké. Ještě leží sníh, brodíme se v něm často třeba po pás. Je tam zima a fouká vítr,” líčí talibanec bojové podmínky v horách, “na druhé straně fronty jsou Mas’údovi válečníci, proti nimž se velmi těžko bojuje – jsou jako krtci. Vždy se někde objeví, zaútočí a rychle se stáhnou. Nelze je z děr vyhnat…”
Ahmed Šáh Mas’úd je známý expert na partyzánskou válku, která je asi jeho životním údělem. V Pandžšíru začínal před dvaceti lety proti Rusům. V roce 1992 se účastnil bojů o Kábul a značnou měrou přispěl k jeho zničení. Pro část Afghánců je dodnes velkým symbolem, legendou protiruského odboje. Pro druhou část národa je masovým vrahem. Paradoxem je, že v současnosti dostává zřejmě podporu i od svých dřívějších nepřátel – Rusů.
Talibanec věří, že Mas’úda je možno porazit, jenom když si to bude přát bůh a jakmile Mas’úd přestane dostávat podporu od Íránu, Indie a dalších mocností.
S talibancem ozbrojeným pistolí byl v čajovně ještě jeden mužík s kalašnikovem přes rameno, který nás nevtíravě pozoroval od sousedního stolku – jeden z jeho mužů, tichý, ale působivý svědek válečných událostí. Ještě donedávna bojoval na straně Mas’úda. Jednou se talibancům podařilo několik Mas’údových vojáků dostat. Tento muž se vzdal dobrovolně, tak ho nezabili a teď bojuje na jejich straně. Ti ostatní se nevzdali, a tak je zabili. “Jinak by zabili oni nás. To je zákon války,” objasňuje mi prostě talibanský velitel.
“Jsem z té války unaven. Za svůj život jsem nepoznal nic jiného. Neznám nic jiného než válčení. Jsem z toho všeho vnitřně strašně smutný. Za sebe i za svoji zemi. Vžyť tady nemůže kvůli té válce nikdo normálně žít,” hodnotí úděl svůj a své země náhle posmutnělý talibanec, který do té doby působil jako mladý muž plný energie a života. A pak přiznal, že kdyby mohl, šel by pryč…
CHUDÍ MILIONÁŘI
Na sever země se vyjíždí z ulice Saraj Šamolí. V mírových dobách obvyklou zhruba dvanáctihodinovou cestu přes Salanžský průsmyk nyní blokují dvě frontové linie. Spojení Kábul-Mazáre Šaríf umožňuje jedině tzv. stará cesta přes sedlo Hadži Gak, protínající Hindúkuš o něco západněji v úzkém bezproblémovém koridoru. Pandžšírské údolí na východě drží Mas’úd a některé vyšší části hor na západě ovládají znovu a znovu revoltující Hazárové z provincie Bamján. Tato cesta trvá dva “afghánské dny” – tedy tři dny naše, jak jsem pochopil po jejím absolvování – a přes nejvyšší polohy se musí pěšky.
V současnosti vyjíždějí terénní vozy s náhonem na všechna čtyři kola, jakmile se naplní pasažéry. Může to trvat půl dne, ale taky třeba dny dva…
“Afghání, afghání, vyměňte si,” nabízejí kluci svazky afghánských peněz lidem namačkaným v moderní Toyotě, čekající na odjezd na sever země. “Co, proč?!” nechápu, komu nabízejí afghánskou měnu, které má tady, uprostřed Kábulu, každý doslova a do písmene plné kapsy. Při kurzu 40 000 afghání za jeden dolar se v dnešním Afghánistánu platí rovnou celými svazky bankovek – tisícovek převázaných gumičkou.
“Tisíc afghání za dva tisíce…,” volají klučíci, a já tomu už vůbec nerozumím.
“Na severu země se používají peníze, které nechal svévolně vytisknout generál Dóstam. Dva tisíce dóstamských afghání se rovnají tisícovce pravých, tedy ‘kábulských’. Podívej, tady a tady se obě měny liší,” ukazuje jeden ze spolucestujících na nepatrné odchylky v rytině. Každý Afghánec odchylky zná a letmým pohledem je snadno odhalí.
Na cestu vyrážíme “už” druhý den v poledne – tak dlouho trvalo, než se vůz zaplnil. Na předním sedadle sedí vedle řidiče celkem pohodlně dva muži, na zadních sedačkách se tísní čtyři(!) a v objemném zavazadlovém prostoru muž, jeho žena, dvě děti ve věku dvou a tří let a jedno nemluvně. Jedním ze spolupasažérů je podsaditý vousatý muž. Hned jak jsem nastupoval do “posledního” auta (předtím si mě ochotní řidiči vzájemně konkurenčních vozů nezištně předávali podle toho, kdo měl vůz nejobsazenější, a měl tedy šanci nejdříve vyjet), se na mě hezky zazubil a pozdravil hodně lámanou ruštinou. Po chvíli mi podal ruku, a jako že když jsem tady sám, bude on mým přítelem. Tímto gestem je v Afghánistánu obvykle řečeno vše, dále je o člověka, dokud to potřebuje, dobře postaráno. V okamžiku, kdy se k vozu přiblížili muži v bílých či černých turbanech – talibanské hlídky – rusky hovořící muž se odmlčel. A pak dodal, abych před talibanci ruštinu nikdy radši nezkoušel. Když, tak leda anglicky…
Náš řidič celkem ochotně upouští z předního okénka do vzduchu drobné bankovky – bakšiš pro dobrovolné, zbědované silničáře, již se tu činí stejně jako cestou do Kábulu. Celé odpoledne stoupáme mírným vysokohorským údolím, které je zřejmě úrodné. Míjíme jednu malebnou vesničku za druhou, kolem říčky na dně údolí je spousta políček s osamocenými postavičkami – pracujícími většinou s velmi primitivními prostředky, někdy s pomocí dobytka. Jen málo budov je zde opravdu rozbitých, přesto působí překrásné údolí, jako by bylo částečně vylidněné. Asi ve čtyři hodiny stavíme na odpolední modlitbu.
NAPŘÍČ HINDÚKUŠEM
V podvečer dojíždíme k prvním sněhovým zbytkům a v jednom postranním údolíčku stavíme na jídlo. Vesnici roztroušenou podél cesty obývají výhradně Hazárové, převážně horská etnická skupina, jejíž původ se často odvozuje od Čingischánova vpádu do Střední Asie ve 12. století. Svou šíitskou vírou nejsou u většinových sunitských muslimů v Afghánistánu příliš v oblibě, rozdíl ve víře je ale spíš vnější slupkou oříšku, jehož jádrem bude odlišnost fyzická, mentální a kulturní. Afghánští Paštunové i Tádžikové s oblibou šíří nejhrůznější historky o krutosti Hazárů (v současné válce prý zatloukají zajatcům centimetrové hřebíčky do hlav). V dobách míru jsou Hazárové známí spíše jako poctiví a chudí pracanti ochotní vykonávat obtížné manuální práce – to když se rozhodnou opustit své horské domovy a sestoupí do měst. V současnosti se znovu a znovu bouří, zejména v provincii Bamján, tradiční hazárské baště. V horských oblastech se smíšeným obyvatelstvem (či nepočetným hazárským) táhnou lidé za jeden provaz, vzájemně si pomáhají anebo alespoň žijí ve vzájemné shodě. Tak tomu je nyní i na trase přes sedlo Hadži Gak, kde Hazárové poskytují poutníkům všech národností pohostinství, případně také nosičské a jiné služby. A nic na tom nemění ani fakt, že jim nad hlavou přeletí čas od času talibanské stíhačky, o kterých každý ví, že letí bombardovat Bamján v rámci potlačení právě probíhající revolty tamních Hazárů.
Zastavujeme pod ohromným skalním útesem, pod nímž se krčí několik domečků – hazárských čajoven. Vstupujeme do prostorné místnosti spoře osvětlené plynovou lampou. Silně to tu čpí kouřem a na rozprostřených kobercích polehává či posedává plno mužů. Je tady přetopeno – zdrojem tepla je celá podlaha vnitřně vyhřívaná z kamínek umístěných pod její úrovní v rohu u vchodu. V čajovně je skvělá atmosféra útočiště horalů. Všichni si tu jsou rovni, probírají cestu a její sjízdnost, případně obtíže, které je na ní třeba překonat. U pultíku nad kamínky se vydává čaj, jogurt, hromady rýže a skopové. Hazárové zde účtují jen za stravu, nocleh je tradičně zdarma, poskytnutí střechy nad hlavou je přece základní muslimskou povinností…
PŘES SEDLO HADŽI GAK
Vyjíždíme za šera, bez snídaně, ale jedeme jen na nedaleký konec zasněžené doliny. Před námi je sedlo Hadži Gak, přes které se v tuto roční dobu chodí pěšky, a cesta plná lidí chystajících se na jeho přechod. Stojí tu několik v bahně zapadlých náklaďáků a skupinka terénních vozů, které po vystoupení pasažérů směřujících na sever čekají na cestující do Kábulu. U posledního domku roztáhl jakýsi podnikavec na zemi kus plachty a na ní rozložil věci na prodej: hromádky rozinek, mandlí a sušených meruněk, svítilny a baterie, sluneční brýle a dokonce v roli namotané plátno. Azíz koupil hrst rozinek a mandlí a nasypal mi to do kapsy u bundy. Cestou jsme pak společně doplňovali kalorie…
Také kolem náklaďáků postávají skupinky lidí, pasažérů z korby. Řidiči rozdělávají oheň a rozmrazují motory. Moji dva přátelé někde sehnali čtyři hazárské nosiče a dva oslíky a začali nakládat svůj proviant – několik docela těžkých pytlů indického nádobí… Sehnali nosiče i pro můj batoh, a tak se hazárské domečky za námi začaly rychle vzdalovat. Lidé z našeho auta již dávno odešli. Co měli (většinou cestovali bez ničeho), snadno unesli na svých zádech. Stejným způsobem zmizela i rodinka, otec naložil nemluvně na záda a zbylé děti capkaly kolem matky, která celou cestu absolvuje v burce – islámem předepsaném závoji, který ji od hlavy až k patě chrání před pohledy cizích mužů. Cesta se před námi vine zasněženým svahem, asi v půlce jsou dva přetížené, beznadějně uvázlé nákladní vozy. Spolehlivě blokují trasu jakémukoliv jinému provozu než pěšímu. Proti nám kráčejí první příchozí ze severu: vážení Paštunové s turbany, stařík se dvěma kravkami, hazárští nosiči s nákladem, oslíci naložení k prasknutí. Kromě neživého materiálu nesou například i slepice, proti mrazu zabalené v kusech látky tak, že jim koukají jen zobáky. Mezi bednami jiného osla vykukuje několik maličkých jehňátek. Azíz s Enamem žertují o zdejších způsobech transportu, oslíky přejmenovali na “afghánskij samoljot”.
O něco výše míjíme jednu oslí mršinu a pak ještě koně se zlomenou nohou – důvěřivě pokukujícího ze země na procházející. Čekal na poslední ránu z milosti… Asi po třech hodinách se nám otvírá krásný výhled na obě strany sedla.
Sestup ubýval rychle, brzy jsme u prvního stavení, kde od hazárského muže vyhlížejícího z okna kupujeme čaj nalévaný do skleniček z nerozbitného skla. Sestupujeme s Azízem k dalšímu stavení, odkud vyjíždějí džípy ruské výroby do Mazáre Šarífu. Sešli jsme se zde s většinou pasažérů, včetně té rodinky s dětmi, a dohodli se na další společné cestě. Asi se to očekávalo. Řidiči jsou dva mohutní černovlasí a pořádně vousatí bratři, Paštunové. Brzy opouštíme široké údolí, cestou se střídají nevelké pastviny s úzkými kaňony a roklemi se skoro kolmými stěnami.
Na nejbližší křižovatce byla umístěna první zbrojní kontrola talibanců. Značil ji zničený obrněný transportér. Nedávno zde probíhaly tvrdé boje o každé skalisko. Talibanci odsud vytlačovali Hazáry, od nichž je dělí těžko překonatelná zášť. Její kořeny připomínají možná i zbytky zdí patrné na vysokém ostrohu nad soutokem obou říček: ruiny pevnosti z doby Čingischána.
DO KRAJE S PŘÍSNĚJŠÍ DISCIPLÍNOU
Do džípu jsme nastoupili těsně po východu slunce. Za ranních paprsků působí kraj obzvlášť svěže, navíc jsme klesli do oblasti počínajícího jara, pole a pastviny jsou už místy zelené od rašící trávy či obilí a stromy se začínají halit do nazelenalého závoje pukajících pupenů. Asi po dvou hodinách jízdy stavíme na “afghánskou” rozcvičku – unavení řidiči zřejmě potřebují rozproudit krev. Proběhla soutěž v hodu koulí. Dobře nám posloužil kulatý asi tak desetikilový balvánek, který jsme sebrali u kraje cesty. Nejlépe dopadl Enam, jehož tělo ho automaticky řadilo do těžší váhové kategorie. Jedeme kolem větších i menších vesnic, všude je plno života – lidé na polích, zvířata na pastvinách, putující karavana velbloudů či oslíků, a o řád teplejší klima. Na oběd stavíme v Duší, před nímž je opět vojenský post. Prostorná čajovna s pravidelně rozestavěnými dřevěnými sloupy a uzbeckým personálem neomylně prozradila, že jsme v regionu Střední Asie. Ve vysokých horách poněkud stísněnou či napjatou atmosféru mých spolucestujících teď vystřídala uvolněná pohoda. Prozradili mi, že se mimo jiné v horách báli vlků. Objednali jsme si konvičky čaje, misky jogurtu, pak rýži, skopové, chléb a další zelené čaje a hodovali, dokud vše nebylo prázdné. Movitější členové posádky jídlo zaplatili i dvěma nejchudším spolucestujícím.
Za Duší se dostáváme do kraje s přísnou talibanskou disciplínou. Jede-li v zadní části vozu žena, musí být od předních sedadel oddělena plentou. Jedou-li na předních sedačkách kromě řidiče namačkáni jeden na druhého ještě tři pasažéři – a to je zřejmě ekonomickou nutností, jinak taxikář odmítá vyjet – musí jeden před výstupní talibanskou kontrolou na kraji města nenápadně vystoupit, kontrolu oběhnout a v nestřeženém okamžiku se do vozu dostat zpět. Puritánští talibanci by zřejmě nepřežili, že v plně vytíženém voze je nutno ovládat řadicí páku vystupující přímo z rozkroku nejbližšího řidičova spolujezdce…
Horlivost zdejších talibanců dokumentují magnetofonové pásky vytahané ze zabavených kazet a “disciplinárně” se třepotající na kůlech u cesty… Kolem páté hodiny zastavil náš vůz, stejně jako několik jiných projíždějících, bílým praporkem talibanský bojovník a všechny cestující nasměroval na společnou modlitbu na louce u silnice, přímo pod širým nebem. Místo bylo k tomuto účelu předurčené potůčkem potřebným k nezbytné očistě před modlitbou.
MAZÁRE ŠARÍF
Město proslavené svatyní s údajnými ostatky Alího, zetě proroka Muhammada, je významným místem zejména pro šíitské muslimy. Přísně vědecky není sice zdejší uložení ostatků Alího několik set let po jeho smrti doloženo, z místních věřících o tom ale nikdo nepochybuje. Mazáre Šaríf bylo také poslední velké město, které na svém tažení Afghánistánem dobyli talibanci (v říjnu 1998), a to za ne zcela jasných okolností. Příchod Talibanu k moci zde doprovázel údajně rozsáhlejší masakr – pomsta za dvojí zradu polního velitele Malika. Ten nejprve přeběhl na stranu talibanců, ale po převzetí moci s nimi odmítl spolupracovat a talibanské zástupce vyhnal. Proto se není co divit, že je město plné talibanských milicí a vedení Talibanu se k místnímu obyvatelstvu chová značně obezřetně a podezíravě.
“Oni nejsou milí, jsou krutí,” svěřuje mi svůj dětský, ale přitom poměrně vytříbený pohled na talibance dvanáctiletý Abdal, “když někdo něco ukradne, useknou mu ruku a pověsí ji na strom – pro výstrahu, aby to každý viděl.” Stejně jako dospělí Afghánci, ani malý Kásim nemá recept na to, jak vyvést zemi po 20 letech bojů ze slepé uličky. Anglicky mluvící Kásim je mezi svými vrstevníky spíše výjimkou – a nejen mezi nimi. Celá generace Afghánců vyrostla bez školy, bez řádné výchovy.
“Vzdělanost je minimální,” vyprávěl mi jeden z mála vzdělaných Afghánců, dříve profesor. “Lidé schopní podnikat a tím rozvíjet zemi už dávno ztratili potřebnou kuráž nebo odsud odjeli. Tady nemají žádnou jistotu. Lidé se vzděláním, kteří by mohli pomoci s vedením země, dnes pracují na polích. Mezi talibanci pro ně není místo, ať už pro nedostatečně hluboký postoj k islámu, nebo proto, že jsou, i když třeba jen vzdáleně, spjati s komunistickým režimem. Dnešní mladí lidé nic neumí, neváží si starších (jeden ze základů afghánské kultury), chybí jim vychování. Až dorostou, hodně z nich sejde na špatnou cestu,” předpovídá profesor chmurnou budoucnost země. Posledních 20 let bylo pro mladé lidi lukrativní pouze bojovat – viděli, že kdo bojuje, má hodně peněz. Jinak je těžké si dobře vydělat. Podle profesora, který je zapojen v programu UNHCR, je režim Talibanu na konci 20. století anachronismem. Je tvrdý, krutý, nekompromisní. Ale pro tuto zemi v současném stavu asi nezbytný – lidé se musí někoho bát, mít před někým respekt. Nezodpovězenou otázkou zůstává budoucnost.
“Oni nemají absolutně žádné vědomosti, jak vládnout, jak rozvíjet ekonomiku, hospodářství. Znají jenom islám a zbraně,” uzavírá profesor. Jednou možností je, že se časem jejich striktní přístup ke všemu trochu zmírní. Že k vládě přizvou lidi s jinými než náboženskými vědomostmi, například s ekonomickými. Že se začnou starat nejen o duchovní čistotu Afghánistánu, ale i o jeho prosperitu. “V současnosti je Taliban nutným, lidmi tolerovaným zlem. Těžko říct na jak dlouho. Naši lidé nade vše milují svobodu. A ani islám, přestože ho považují za svou tradiční kulturu, si nenechají nikým dlouho vnucovat násilím.”
Jinak, alespoň prozatím, smýšlí značná část obyvatelstva – opravdu těžko odhadnout jak početná. Vláda Talibanu přinesla zemi zejména v prvním období po nástupu k moci značnou úlevu. Skončilo nekontrolované násilí, donekonečna se vlekoucí boje znepřátelených frakcí, poslední opravdu živou frontou dnes zůstává linie území ovládaného Ahmedem Šáhem Mas’údem. Země se pod vedením Talibanu téměř sjednotila. Lidé, pro které je talibanský režim příliš fundamentalistický, se stáhli do sebe, do svých domovů, nebo odešli do emigrace. Prostým lidem je ale rozhodně bližší a pochopitelnější život ve jménu islámu než ekonomická problematika. Všichni mají zatím dost co dělat, aby si zajistili skromné prostředky k prostému živobytí. A prozatím jsou všichni vyčerpáni dlouholetou válkou.
VÁLKOU ZKOUŠENÁ ZEMĚ
Afghánistán je bezesporu válkou nejzdevastovanější zemí současnosti. Tragický zvrat ve vývoji izolované země, kterou nedobyli ani Britové v době svého největšího imperiálního rozmachu, způsobila sovětská invaze v roce 1979. Po neslavném odchodu ruských vojáků se země zbavená přirozených autorit rozdrobila – jako v minulosti už mnohokrát – na řadu drobných, víceméně nezávislých celků, mezi nimiž se rozhořel vleklý občanský konflikt, často přiživovaný nejrůznějšími zájmy ze zahraničí. Budoucnost je stále nejasná a hornatá země zůstává totálně rozvrácena. Ekonomicky, ekologicky a do značné míry i sociálně. Zhruba čtvrtina Afghánců z původní dvacetimilionové populace svou zemi opustila. A statistiky založené na odhadech mluví o 1,6 milionu padlých obyvatel. Nejvíce jich je – kromě vojáků – mezi nevinnými kočovníky, kteří umírali na minových polích během pravidelných přesunů po svých odvěkých stezkách.
AFGHÁNISTÁN:
TVRDÝ OŘÍŠEK Z HLEDISKA DODRŽOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV
K nejčastěji jmenovaným zemím, které z pohledu Západu hřeší na poli lidských práv, patří i Afghánistán. Za viníka bývá označováno vedení islamistického hnutí Taliban. Na jím spravovaném území dochází k popravám, amputacím končetin nebo bičování provinilců, tresty jsou prováděny exemplárně na veřejnosti. Ženám, samozřejmě zcela zahaleným od hlavy až k patě, je pohyb na ulici povolen pouze v doprovodu manžela či jiného příbuzného. Zatím nemohou pracovat ani studovat společně s muži. Naopak muži mají zakáz holení, což spolu s příkazem nakrátko ostříhaných vlasů na čele (aby při modlitbě nerušily opravdový kontakt se zemí) patří k úsměvnější části výčtu norem zavedených a silou vynucovaných Talibanem.
Jenže na druhou stranu je třeba přihlédnout k situaci v zemi sužované posledních dvacet let krvavou občanskou válkou. Talibanu se během obdivuhodně krátké doby podařilo téměř zpacifikovat dobytá území, předtím plná zbraní, a tak zamezit nekontrolovanému násilí. Při hodnocení dodržování lidských práv je též třeba přihlédnout k vyspělosti společnosti, která je kromě několika větších měst spíše nezralá pro západní formu demokracie. Afghánské horské kmeny jsou známé svou nepoddajností a zároveň konzervativním přístupem k životu. K jejich hodnotám patří v první řadě islám. Za zmínku stojí připomenout například osud pokrokového krále Amanulláha, který byl ve 20. letech po zavedení prozápadních reforem nekompromisně vyhnán ze země svými konzervativními poddanými.
ZROD HNUTÍ TALIBAN
Zrod hnutí Taliban – snad někdy na počátku roku 1994 v jihoafghánském městě Kandahár – zahaluje rouška tajemství. Jednou z velmi pravděpodobných možností bylo to, že šlo o spontánní reakci mladých lidí, studentů náboženství (student se arabsky řekne tálib), rozčarovaných ze stále nekončících bojů o moc, vedených ve jménu islámu. Světová média zaregistrovala talibance poprvé v říjnu 1994 v souvislosti s politicko-ekonomickou aktivitou pákistánské vlády, která vypravila přes území západního Afghánistánu obchodní konvoj do Turkmenistánu ve Střední Asii. Když byla výprava nedaleko afghánského Kandaháru, jak se dalo čekat, přepadena, objevili se na scéně talibanští bojovníci a bandity zahnali. Opravdu není jasné, jestli se jednalo o předem promyšlenou operaci, či zda Pákistánci náhodně využili nadšení frustrovaných mladých Afghánců. Jisté je, že talibanci se ihned poté přesunuli do samotného Kandaháru, který obsadili prakticky bez boje. Tou dobou bylo město už přes dva roky sužováno anarchií a nekontrolovaným násilím, a místní obyvatelé přijali s povděkem nové hnutí, které od počátku prohlašovalo, že nepřišlo vládnout, nýbrž zavést klid, pořádek a islámskou obrodu společnosti, a že chce zemi zbavit zkorumpovaných vůdců.
První úspěch se rychle rozkřikl, hnutí si získalo sympatie mezi prostými lidmi Afghánistánu, a tak se mu brzy podařilo “vyčistit” i rozsáhlejší okolí Kandaháru. Další obdiv lidu si talibanci vysloužili při postupu na město Herát, kdy dokázali, že jsou za svou věc ochotni zemřít – bojovníci neváhali při postupu přes minové pole u vojenské letecké základny Šindand vědomě obětovat vlastní životy. Herát obsadili v září 1995 opět bez boje, stejně jako hlavní město Kábul o rok později. V Kábulu se ale situace po prvotním nadšení (vstup talibanců ukončil dlouhodobou blokádu, která dovedla město na pokraj humanitární katastrofy) rychle ukázala daleko složitější.
Talibanci vzešlí z tradicionalistického venkovského prostředí považovali městské obyvatelstvo Kábulu za dekadentní i úpadkové a svá nařízení prosazovali daleko energičtěji a přísněji než jinde. Navíc někteří příslušníci hnutí brali často iniciativu do vlastních rukou a ve městě se množily případy bití nezahalených žen či mužů odmítajících nosit vousy. Dodnes není jasné, zda médii tolik ukazované oběšení bývalého prokomunistického prezidenta Nadžíbulláha a jeho bratra po dobytí Kábulu bylo provedeno z rozkazu vedení talibanců, či zda se jednalo o vyřizování účtů staré krevní msty, či o “odplatu” za Nadžíbulláhovo dřívější působení v čele tajné policie.
Situaci v Kábulu nijak nezklidnily opakované výzvy Ahmeda Šáha Mas’úda k protitalibanskému povstání – jen to přispělo ke zvýšené nedůvěře a ostražitosti talibanců vůči městskému obyvatelstvu. Nicméně během následujících bojů získávali talibanci postupně kontrolu nad dalším a dalším územím. Poslední velké město Mazáre Šaríf padlo do jejich rukou v říjnu 1998. V současnosti je jediným vážným nepřítelem Ahmed Šáh Mas’úd, pod jehož ochranou se v Pandžšírském údolí skrývá i poslední legální afghánský prezident Rabbání. Ten totiž po vypršení svého mandátu v roce 1994 odmítl odstoupit a své funkční období si samovolně prodlužoval.Při relativně strmém nástupu talibanců k moci se spekulovalo o zahraniční podpoře, zejména ze strany Pákistánu (a tedy potažmo USA), později byla zahrnuta i Saúdská Arábie. Jediné, co se ví jistě, je to, že řada příslušníků hnutí byla rekrutována z afghánských uprchlických táborů. Jiné důkazy neexistují – zčásti díky značné nekomunikativnosti hnutí s vnějším světem (talibanské vedení zatím označuje dialog se zahraničím za spíše druhotnou záležitost) a zčásti kvůli opravdu velmi širokému a komplikovanému spektru nejrůznějších, často i protichůdných potenciálních zájmů bližšího i vzdálenějšího zahraničí…říjen 2000
