„Až uvidíš hrady, zvané Tata Somba, nepřestaneš zírat,“ chvástal se jeden z hostů v baru v Lomé, hlavním městě Toga. „Takové paláce v Evropě vůbec nemáte, tam jeď, tam uvidíš Afriku.“
Togo je vlastně jen taková nudle, vtísněná mezi Ghanu, Burkinu a Benin. Asi největší atrakcí země jsou podivuhodné domy etnika Somba, připomínající spíše hrady, které jsou k nalezení na severu Toga u hranic s Beninem. Jméno Somba pochází od kolonistů, původními jazyky se kmeny v Beninu nazývají Betammaribé a v Togu Tamberma. Jedná se v podstatě o stejný národ, jen nesmyslně rozdělený hranicí. Když jsem se ptal po rozdílu, odpověď spolucestujícího v autobuse byla jednoduchá. „Je tu stejná úřední řeč – francouzština, půda i domy jsou stejné, venkovští lidé mluví podobným dialektem, používáme stejné peníze, jen v Beninu je levněji. Pouze prezidenta máme jiného, ale hranici mezi státy nehledejte, ta tu není.“
Vzhůru na sever
Cestovat do míst zapsaných na Seznam kulturního dědictví UNESCO se většinou vyplatí. Památky jsou obvykle vypulírované, turisty tu vítají a suvenýry koupíte na každém kroku. Člověk nemusí ani nic hledat, bezradné návštěvníky odchytnou šikovní průvodci. Ale pokud hledáte autentickou atmosféru, ta se ve většině případů vypařila s návaly turistů. Proto jsem s obavami přemýšlel, co nás na severu Toga čeká. Výchozí místo naší cesty – Kandé – je ospalým městečkem až úplně na severu země. Je patrné, že na hosty jsou tu zvyklí. Majitelka rozpadajícího se penzionu hned vytáhla z mrazáku vychlazená piva „Pils“. A zároveň tvrdila, že podle zdejších zákonů spolu dva muži nesmí spát na jednom pokoji, prý je to nemravné. Ale žen pro naše pobavení nám prý dodá, kolik potřebujeme. Jak se později ukáže, toto pravidlo platí jen pro cizince. Místní spí i po čtyřech, a ženy si hledají samy.
Hned druhý den se ukázala pravda o výjimečné památce. Stačí se jen vypravit na pronajaté motorce k nejznámější vesnici Bassamba, vzdálené asi 18 kilometrů od hlavní silnice. Závora a malý domek přeplněný průvodci a strážci napovídal brzké vyprázdnění peněženky. Náš podvečerní příjezd vzbudil pozdvižení, dav pomocníků ihned začal vypisovat vstupenky a plánovat naši cestu. „Dál už smíš jen s průvodcem, kmen Tamberma má spousty zvyků, a tabu, které nesmí nikdo porušit. Jinak ho čeká trest, a třeba i smrt. A také nikdo nemluví francouzsky ani anglicky, prostě bez nás budeš ztracený,“ tak zhodnotil správce oblasti naše možnosti. Naštěstí územím vede i mezinárodní silnice přes hranice do Beninu, kudy se občas potácejí přetížené mikrobusy. Díky tomu se nám podařilo k nepříčetnosti průvodců obejít pravidla. Člověk v Africe se rychle naučí, jak zachránit kapsu před vykrvácením.
Vybavení hradu
Motorka s řidičem uhání z náhorní plošiny do buše, kterému vévodí obrovské baobaby s velkými zelenými plody. Čím dál od Kanté, tím méně vidíme plechových střech, až se konečně vedle cesty objevuje první nefalšovaný symbol Toga, hrad Tata Somba. Tyto pevnosti jsou většinou samotářsky roztroušeny na dohled od dalších domů. Tyto mohutné hliněné stavby s hradbami i věžemi uprostřed pusté krajiny připomínají majestátní hrady, které odradí každého vetřelce. Ale jejich výstavba je poměrně jednoduchá, stačí pevný dřevěný základ na kostru domu. Ta se pak obalí hlínou smíchanou se slámou. Domy se staví v období sucha, aby bláto ihned ztvrdlo. Jakmile je hotová celá stavba, nechá se vysušit na slunci a na závěr se potře kravským trusem a polije šťávou z ovoce, která ji naimpregnuje. O domov je nutné pečovat, a obzvláště po období dešťů se musí nově nahazovat. Přesto má tato konstrukce dobrou životnost a vydrží dlouhá léta. A i kdyby tomu tak nebylo, materiál je zdarma, kdekoliv, hned vedle domu.
Rozložení obydlí je vždy stejné. Přízemí slouží domácím zvířatům, kozám, ovcím i slepicím. Také je zde uskladněno palivo a nezbytné amulety, které chrání majitele před negativními duchy. Prostřední patro zabírá kuchyně, kde se vaří na ohni, nebo také odkládá oblíbené čirokové pivo. I v horkém dni je uvnitř hradu snesitelně. Komu se podaří po vztyčené kládě prolézt začouzeným otvorem, dostane se na terasu. Odtud jsou vidět nejen hradby, ale také několik místností se slaměnými střechami, které slouží jako ložnice. Nejdůležitějším prostorem bývají sýpky. Do nich se dostanete po otevření špičky střechy, stejně jako když se odklápí poklička od hrnce. Kdo nezavrávorá během lezení po hladkém kmeni s jemně tesanými stupy, tomu se naskytne pohled na uskladněné potraviny, obilí, čočku, cizrnu, ale také plody baobabu. Vše je pečlivě uschováno před škůdci, ale i zloději. Z nejvyššího bodu pevnosti je nádherný výhled mezi políčka i na okolní domy. V domě je také primitivní koupelna, ze které je voda odváděna rovnou mimo obydlí.
Středobodem veškerého dění je terasa nebo kámen před domem, kde místní rádi posedávají. Mezi lidmi Tamberma je zvykem využívat terénních výhod při výstavbě, proto domy stojí obvykle na kopcích, případně vedle velkých stromů, které poskytují stín i ochranu. Do výstavby obydlí se zapojují i rodiny ze sousedství, panuje mezi nimi vzájemný respekt. Stará kmenová moudrost říká, že je nutné umístit jednotlivá Tata Somba na vzdálenost dostřelení šípu. Takové opatření chránilo obyvatele před nájezdy otrokářů. V těchto opevněních mohli pobývat klidně i několik týdnů, není výjimkou najít domy vybavené i vlastní studnou.
Dej prachy
Bassamba je na první pohled úplně jiná než ostatní místa v kraji. Obydlí jsou soustředěna v jedné vesnici a v zapadajícím slunci splňují představy o africké romantice. Sotva zmizely motorky, které nás sem zavezly, už se k nám hrnuli první zvědavci v otrhaném oblečení. Velká betonová deska před prvním stavením sice upozorňuje na ochranu UNESCO, ale dav dotírajících obchodnic a žebrajících dětí nám ani neumožnil si ji přečíst. Tady jde především o kšeft. O nějakých tabu, respektu k národu a jeho zvykům nemůže být ani řeč, protože tento dav utržený ze řetězu nic kromě okamžitého výdělku nezajímá. Fetiše před domy nikoho nevzrušují, fotografuj, co chceš, jen zaplať. Jiná omezení nejsou. Důležité je především vytáhnout nějaké peníze, tradice bude až po zaplacení. Zkusili jsme instinktivně najít náčelníka, který možná zkrotí dav dožadující se bakšiše. Pod stříškou z trávy posedával starší netečný muž v saku, o kterém nám řekli, že je náčelníkem a starostou v jedné osobě. Pan Antoan nezúčastněně zírající před sebe nám pokynul, že je tou pravou personou. „Máš pro mě dárek?“ zeptal se bez rozpaků. Hned jsem zaplatil jeho taxu 2000 CFA (přibližně 80 Kč). Antoan se poprvé usmál. „Teď si můžeš ve vesnici dělat, co chceš, potřebuješ přespat, připravit tradiční tanec? Nic není problém.“ Jednoduché a přitom skutečné. Antoan opět upadl do klimbajícího polosedu. S pocitem odevzdanosti jsme nechali věcem volný průběh. Lidé si nás rozdělili a pomalu táhli do hradů na prohlídku. Skoro všichni mluvili francouzsky, a jedna z žen dokonce i anglicky. V Bassambe se totiž zastavují všechny cestovní kanceláře na cestách po západní Africe. Hodina prohlídky, přesné taxy, suvenýry a také původní tanec na objednávku. Vše jde zařídit, jen oficiální průvodce je zbytečný, všichni se obejdou i bez něj. A turistické kanceláře to dobře vědí, proto jezdí z Beninu do Toga, aby ho nepotřebovali. Z druhé strany hranice se nic nevybírá.
Svatý strom
Vychrtlá žena s nateklým okem, jménem Apolin, se nás ujala nejen jako zachránkyně před davem žadonících obyvatel, ale jmenovala se i naší průvodkyní. Obchodní duch se jí nedal upřít, vyhnala lelkující a oblékla se hned do slavnostního, s obřadním čepcem s antilopími rohy, který patří do svatební výbavy nevěsty. Její dcera se u domu hned začala svlékat do naha, tak si prý turisté rádi místní fotografují, bez známek civilizace. Další ženy odhodily trika s portrétem Obamy, mobily i hodinky a bez ostychu postávaly před domem jako modelky čekající na svůj čas na molu. Všechny jsem zklamal, když jsem fotoaparát radši uklidil, skutečně mám raději autentické zážitky. Apolin se však nevzdala a cestou mezi poli s bavlnou nás dovedla ke svatému baobabu. Tam prý musí všichni, vzdát hold duchům a přírodním božstvům. Cestou vyběhli další lidé, kteří odhodili svršky, aby vypadali co nejvíce „Tamberma“. Svatý bao¬bab je opravdový velikán. Tak veliký strom tu široko daleko není, okolo je zameteno a dutina stromu ukazuje na obydlí šamana. „Šaman je na cestách, ale když obdaruješ duchy do nádoby se šnečími ulitami tady u vchodu, získáš si naše duchy,“ doplňuje mladík, který mě vede dovnitř stromu. A skutečně, v Baobabu se bydlí, velký prostor nabízí místo pro lůžko i jednoduchý oltář. Sotva jsme opustili strom, mladík, který mě provázel, bleskurychle zajel hbitými prsty mezi šnečí ulity a zabavil bankovku určenou duchům. Šaman tu není, tak proč si nepřilepšit.
Fetiše a duchové
Tambermové věří v různá přírodní božstva. Překvapivě díky životu v odlehlé a na první pohled ničím nezajímavé oblasti se uchránili jak islamizace, tak křesťanství. Zůstala jim víra jejich předků v přírodu, duchy i různá božstva. To je patrné na první pohled před každým domem, kde trůní fetiše a oltáře. Kuželovité stavby, které mají oči i ústa. Na některých jsou ještě zbytky peří a krve po obětování zvířat, jinde leží nebo visí svazky kostí, kůže nebo skořápky vajec. Podle počtu fetišů před obydlím se dá určit i množství lidí v domácnosti, protože každý má svůj vlastní oltář, kde se modlí. „Fetiše nás také chrání před vším zlým a čarodějnicemi,“ řekl nám náš kamarád Renauld. Stejné, ale zmenšené kužele jsou i v ložnicích, ty jsou určeny k ochraně před čarodějnicemi, protože právě ve spánku je člověk nejzranitelnější. Každopádně i všechny vstupní dveře jsou orientované k západu slunce, protože tento směr je podle víry směrem života. Hned za nimi visí v šeru různé lebky ptáků, plazů a malých zvířat. Opodál leží chomáč krví zalitého peří, který dokazuje nedávný obřad obětování. Zvířata se obětují k různým příležitostem. Když do domu přijde nemoc, lidi provází smůla, nebo je nedostatek potravy, vždy je nutné uklidnit duchy. Když si někdo chce postavit nový dům, musí vše nejdříve probrat také se šamanem, který zajistí přízeň duchů a přírodních sil. Možná nám, lidem z Evropy, přijdou takové rituály bezvýznamné, ale ti, kteří žijí v souladu s přírodou, s ní ještě neztratili kontakt. Až tady, daleko od všech vymožeností, si člověk uvědomí zákonitosti, které po staletí propojovaly všechny živé bytosti, jen my jsme na ně nějak zapomněli. „I já jsem šaman,“ jen tak mimoděk řekl k našemu překvapení sotva dvacetiletý Renaud. „Prostě jsem v sobě objevil schopnosti zděděné po předcích, mohu pomáhat lidem. Možná to zní podivně, ale je to moje povinnost, tak to cítím.“
Někdy je zajímavé, jak je vše propojené, protože vnímat přítomnost jakési energie je tady na mnoha místech reálné. Mezi Somby se nám to stalo několikrát. Nejen poblíž míst, kde docházelo k obětem, ale také v domě, kde jsme přenocovali. Něco těžko definovatelného, velkého bylo s námi v místnosti a prohlíželo si nás to. Bylo to setkání s přírodní silou, u které jsme nedokázali odhadnout, co udělá. Naštěstí nebylo cítit žádné nebezpečí. Afrika nám každopádně ukázala něco ze svých tajemství.
