Africká Kavalérie

Nacházíme se ve městě Zaria, středisku oblasti Zazzau severonigerijského státu Kaduna. Je dopoledne a do oslav velkého svátku obětování al-Íd al-Kabír zbývá pouze několik málo hodin. Na hlavní tepně města se zahušťují davy proudící směrem k emírovu paláci. Bude se zde odehrávat jedna z nejvelkolepějších akcí roku, kavalerie zvaná v hauštině durbar. AŤ ŽIJE EMÍR! Čas od času kolem nás proběhne jezdec s kopím na koni v pestrobarevném oblečení. Před palácem se shromažďují lidé, snažíme se proniknout co možná nejblíže. Zanedlouho se nás ujímá člen emírovy gardy oblečený v tmavě červeném obleku s mušketou v ruce. „Jděte na tribunu,“ říká, „budete mít lepší výhled a také tam budete v bezpečí.“ Jeho pozvání rádi přijímáme. Pořádková služba ve spolupráci s místní policií začíná vyklízet prostranství před palácem, jehož středu dominuje starý baobab. Naproti paláci se již objevují sbory prvních jezdců na koních. Před nimi jdou bubeníci a trubači. Po chvíli se k nim připojuje skupina menších chlapců, pro něž se tato podívaná stává vzácnou příležitostí, jak se zapojit do společenských akcí dospělých. Poté před tribunou emírova paláce prochází několik kavalerií, včetně různých kouzelníků, kejklířů a eskamotérů na chůdách. Představení je již v plném proudu, davy lidí se dostávají do varu. Vzrušenou atmosféru doplňuje hlasitý tlukot bubnů a zvuk trumpet. Vtom přijíždí sám emír chráněný obrovitým slunečníkem, který nad jeho hlavou roztáčí muž z jeho početného služebnictva. Za mohutných ovací přijíždí až k tribuně a usedá na lavici v první řadě. Nyní je připraven slavnostně přijmout své věrné. Na daný pokyn vyráží jejich jednotky z opačné strany náměstí tryskem směrem k emírovi a za bujného povzbuzování okolním davem zastavují své koně těsně před jeho osobní stráží. Podle tradičních pestrobarevných obleků lze rozeznat jejich postavení, respektive v jakém příbuzenském či společenském vztahu jsou k samotnému emírovi. Se zdviženou paží zdraví svého vládce a pronášejí krátkou řeč, jejíž slova zcela zanikají v hluku tohoto jedinečného okamžiku… Kdo jsou tito Hausové, jak do jejich společnosti pronikl islám včetně muslimských svátků a jakou roli hrají při jejich slavnostech kavalerie zvané durbar? Pokusme se na tyto otázky alespoň částečně odpovědět v následujících řádcích. KDO JSOU HAUSOVÉ? Hausové žijí v severní Nigérii a v přilehlé části Nigeru a jako národnostní menšina pak také v Ghaně, Kamerunu a Čadu. Celkově se k hauské národnosti hlásí dnes asi 12 milionů osob. V Nigérii tvoří společně s Joruby a Iby tři nejpočetnější a nejvýznamnější národnostní celky. Již od středověku zakládali jejich předkové hauské městské státy, které těžily ze strategické polohy mezi severní a subsaharskou Afrikou. První města vznikla v 10.–13. století na území severně od řeky Benue a východně od řeky Nigeru. Ve 14. století pak pronikl do hauských oblastí islám, který převzal v jejich společnosti, tak jako v řadě jiných míst Afriky, řadu tradičních náboženských prvků. Mezi Hausy jsou dodnes živé kupříkladu vlastnické kulty bori, není potlačen ani význam tradičních kouzelníků, takzvaných marabutů. Hausové jsou dnes organizováni ve 14 městských svazech, z nichž je však pouze 7 legitimních, takzvaně hausa bokoi. Jsou to města Biram, Daura, Gobir, Kano, Katsina, Rano a Zaria. Založení těchto měst se váže k legendě, podle níž muslimský bojovník, patrně arabského původu, zachránil místní černou princeznu před obrovitým hadem, který v povědomí místních obyvatel představoval moc tradičních animistických božstev. Sedm synů tohoto hrdiny pak založilo vlastní městské státy. Jejich hlavní představitel sarkin je volen místní aristokracií za asistence nigerijského ministerského předsedy. Je třeba zdůraznit, že důležitým rysem hauské společnosti je rovněž velmi silná stratifikace. Hauština patří do čadské větve afroasijské jazykové rodiny, dělí se na dva dialekty (kano a sokoto). Ale vzhledem k významu, který zaujímá v hauské společnosti obchod, praktikovaný Hausy od libyjského Tripolisu až do konžské (dříve zirské, pozn. red.) Kinshasy, slouží jejich jazyk i při obchodních stycích v mezietnické komunikaci celkem asi 30 milionů lidí. PROROK MoHAMED A AFRIKA Islám se po světě šířil s arabskou armádou, které se podařilo mezi lety 640–710 n. l. dobýt a sjednotit ohromné území od Maghrebu až po úpatí Himálaje. Často se ale bohužel zaměňují a nesprávně používají pojmy islamizace a arabizace. Ne na všech územích, kde místní obyvatelé konvertovali k islámu, došlo společně s islamizací i k arabizaci. Dobrými příklady jsou Perská nebo Osmanská říše, kde to byli Peršané, respektive Turci, a nikoli Arabové, kterým se pomocí islámu podařilo prosadit své politické ambice v islámském světě. Na jih od Sahary však učení proroka Mohameda pronikalo mnohem pomaleji. První písemné informace o oblastech jižně od Sahary se k nám dostávají s arabskými cestovateli počínaje 8. stoletím. Do říše Kánem severně od Čadského jezera pronikl islám sice již v 11. století, ale do říše Mali se dostal teprve ve 13. století, do Songhaje na středním toku Nigeru až v 15. století a do oblasti Waddai ve východním Čadu dokonce až v 17. století. Důležitou úlohu při islamizaci subsaharské Afriky sehrály nejrůznější muslimské řády, jejichž mistři zprostředkovali islám politickým elitám súdánských říší. K Hausům a k šíření islámu v subsaharské Africe neodlučně patří Fulbové. Zakladatelem snad nejproslulejší africké říše Sokoto se stal Fulb jménem Usman dan Fodio (1754–1817). Víme o něm, že se narodil v malé vesnici Marafa v hauském království Gobir. Studoval v marockém Agadiru a poté se vrátil domů, aby působil coby dvorní vychovatel jednoho z princů hauského krále Wawa Zangworo. Roku 1802 se však této funkce vzdal a vrátil se do rodného Gobiru, kde vyučoval islámské právo a zvěstoval nutnost očištění muslimské víry, která byla, jak stále horlivěji propagoval, hauskými panovníky silně znevážena. Podařilo se mu o tom přesvědčit a sjednotit řadu fulbských kmenů, které roku 1806 zahájily pod jeho vedením svatou válku neboli džihád. Dá se říci, že jejich tažení bylo velmi úspěšné. V rámci sokotského celku vznikaly následně menší emiráty, takzvané lamidáty, jejichž představitelé lamibové si udrželi politickou moc, podobně jako hauští králové, více či méně dodnes. Prosazování mocenských zájmů fulbskou aristokracií naráželo pochopitelně na houževnatý odpor místních obyvatel. Fulbské i hauské celky byly neustále ohrožovány nejrůznějšími „pohanskými“ kmeny, které se ale ve svém odporu proti vládnoucím muslimům nedokázaly sjednotit a postupně s nimi začaly asimilovat. KDY MUSLIMovÉ SLAVÍ Pro muslimy je nejvýznamnějším dnem týdne pátek. Páteční modlitby, kterých se účastní obvykle celá muslimská obec, se konají ve velkolepých pátečních mešitách. Za nejznámější muslimský svátek se obvykle považuje ramadán. Jedná se však pouze o název devátého měsíce islámského lunárního kalendáře. V onen měsíc se muslimové postí a připomínají si tak měsíc, v němž jim Alláh seslal korán; období, kdy bůh poprvé oslovil proroka Mohameda skrze archanděla Gabriela. Půst během oněch dní je považován za jeden z pěti sloupů víry. Muslimové v ony dny nejedí, nepijí a zdržují se pohlavního styku. Toto vše je povoleno až po západu slunce. Je ale třeba také zdůraznit, že se nejedná o nějakou povinnost každého muslima, ale spíše o jeho vnitřní potřebu začlenit se do svého okolí a být platnou složkou své obce. Svátkem v pravém slova smyslu jsou až první dny následujícího měsíce šawwalu. Tento svátek se označuje jako Íd al-Fitr nebo také jako al-Íd al-Saghír. Během oněch svátečních dnů se pořádají hostiny, lidé navštěvují své příbuzné a známé a neopomenou pochopitelně ani hroby předků. Největším svátkem je ale již zmíněný Al-Íd al-Kabír či Íd al-Adha, svátek obětování, v Africe nazývaný také někdy tabaski. Má své hluboké kořeny již ve Starém zákoně, neboť připomíná Abrahamovu ochotu obětovat bohu svého syna Izáka, podle muslimské tradice Ismaela, který byl v poslední chvíli nahrazen beranem. Vzhledem k tomu, že v muslimském světě je povinností dávat chudým almužnu, takzvaný zakát, věnuje muslim dvě třetiny obětovaného zvířete chudým. Jedná se vlastně o vrácení části nabytého majetku bohu, odpustek za hříšnou touhu vlastnit, další z pěti sloupů víry. Svátek al-Íd al-Kabír úzce souvisí s ukončením pouti do Mekky, která představuje další z pěti sloupů víry. Vzhledem k tomu, že muslimové používají lunární a nikoli solární kalendář, jsou jejich svátky ve vztahu k našemu pojetí času poněkud posunuté. Každý rok k nim dochází oproti našemu kalendáři zhruba o 10–11 dní dříve. Dny, kdy muslimské svátky začínají, jsou různé, neboť se řídí podle lokálních pozorování fází měsíce a jsou tedy vyhlašovány v každé muslimské zemi zvlášť. Často ani řadový muslim dlouho dopředu neví, na který den přesně ten či onen svátek vlastně připadne.

KONĚ V AFRICKÝCH SAVANÁCH Význam koní v západoafrické historii je natolik důležitý, že někteří badatelé hovoří dokonce o koňských státech afrických savan. Kůň domácí je doložen v Africe již před 5. stoletím př. n. l. Řecký geograf a historik Herodotos píše o národech Garamentů, jejichž království se nacházelo v oblasti dnešní jižní Libye a kteří měli již před 2500 lety koňská čtyřspřeží, s nimiž pořádali odchyt otroků v pohoří Tibesti. Přítomnost koně domácího v těchto oblastech dokládají i početné malby a rytiny v saharských skalních masivech, které ukazují rovněž na význam koně při lovu divoké zvěře. Kůň se patrně rychle dostává přes Saharu a v rukou afrických chovatelů vzniká celá řada plemen, která se v různé míře a v závislosti na daném přírodním prostředí přizpůsobují dostupné potravě a postupně získávají i odolnost vůči nejrůznějším africkým nemocím, zejména proti spavé nemoci. Z jazykového hlediska je zajímavé, že slova v afrických jazycích týkající se koní či činností s tímto zvířetem spjatých postrádají jakýchkoli slovních výpůjček, ať již z arabštiny, či z jazyků evropských. To dokazuje, že kůň byl v subsaharské Africe znám již před obdobím, kdy Afričané vešli se světem severně od Sahary do užšího kontaktu. O koních na dvorech různých afrických panovníků nás informují arabští cestovatelé a zeměpisci. Dozvídáme se například, že sultán Dunama z říše Kánem měl na svém dvoře 100 000 koní. S arabským vlivem se na dvory afrických panovníků dostávají postupně i mnohem vyšší arabští koně. Ty ale bylo třeba krmit speciálními krmivy, která se musela buď přímo dovážet, či v africké savaně složitě pěstovat. Stáje bylo ale třeba zejména ve vlhčích oblastech také vykuřovat, aby se zamezilo škodám, které by mohla způsobit bodalka tse-tse přenášející spavou nemoc. Tuto péči si mohli dovolit pochopitelně pouze sami panovníci, kterým se arabští hřebci coby prestižní zboží zalíbili a začali o ně projevovat nemalý zájem. Jako protihodnotu měli pochopitelně arabským obchodníkům co nabídnout. Kromě slonoviny, zlata či pštrosích vajec to byli v neposlední řadě i černí otroci, na něž byly pořádány lovy právě s pomocí oněch koňských jízd. Vzhledem k tomu, že otroci byli vybíráni ze skupin obyvatel, kteří nepřijali islám, nezbývalo těmto lidem mnoho na vybranou. Buď uniknout před rozpínavostí svých muslimských sousedů na území v horských masivech, či zříci se tradičních kultů předků a islám přijmout za své vlastní náboženství. ŘEČ MINULOSTI Kůň, který pro panovníky súdánských říší představoval prostředek šíření politické moci, se tedy rychle stal jakýmsi prestižním majetkem, s nímž bylo možné se honosit při nejrůznějších okázalých slavnostních příležitostech. Jízda, která byla s kavalerií neodlučně spjata, měla své vlastní insignie, jimiž byly například meče či kopí, nikoli ale střelné zbraně. Ty totiž neodpovídaly, stejně tak jako ve středověké Francii či Japonsku, prestiži, které se místní aristokracie těšila. Není proto divu, že se i při současných slavnostech jezdci na koních honosí kromě pestrého oblečení a postrojů i středověkými bodnými zbraněmi. Každá slavnost či obřad s ní spojený je pouhým povrchem nejrůznějších historických událostí, které formovaly tu či onu národnost či náboženskou obec. A je to snad právě Afrika, která antropologovi a jeho zúčastněnému pozorování nabízí řadu nejrůznějších příležitostí, jak skrze současnost studovat minulost a naopak. Je zde cítit ono úzké sepjetí časových rovin, které na vás tolik zapůsobí, když překročíte Saharu a ocitnete se v pásmu afrických savan na slavnostech al-Íd al-Kabír u nigerijských Hausů.